×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Claudius Bombarnak - Jules Verne, XIII. KAPITOLA Černý pasažér

XIII. KAPITOLA Černý pasažér Obědvali jsme hodinu po odjezdu vlaku. Uvnitř restauračního vagonu je několik nových hostů, - mezi jiným dva černoši, které pan Katerna se zalíbením nazývá zasmušilými lidmi.

Žádný z těchto cestujících, říká mi Popov, nepřekročí rusko-čínské hranice: zajímají mne tedy málo nebo vůbec.

Při obědě, kterého se zúčastní všechna moje čísla - mám jich dvanáct a zdá se mi, že dál to už nepůjde, - zaznamenávám, že major Noltitz nepřestává pozorovat urozeného pana Faruskiara. Začíná jej snad podezřívat? Copak přikládá nějakou důležitost tomu, že se zdá, že tento Mongol zná ty tři cestující druhé třídy, také Mongoly jako on? Pracuje jeho obrazotvornost se stejnou činností jako moje a ptá se snad, jestli se má brát vážně to, co jsem řekl jen žertem? Že já, spisovatel, kronikář, honící se za událostmi a vymýšlející zápletky, vidím v této osobě soka pověstného Ki-Tsanga nebo samotného Ki-Tsanga, tomu se není co divit. Ale on, vážný člověk, lékař ruské armády, aby se oddal takovýmto divadelním kombinacím, - ne, tomu by nikdo neuvěřil! Nu, nevadí, však si o tom ještě spolu promluvíme.

Brzy jsem však na Mongola zapomněl a to pro člověka - zavazadlo, na kterého se po mém rozumu mělo soustředit všechno moje úsilí.

Třebaže cítím jakousi únavu po dlouhé procházce Samarkandem, tak jestli se naskytne příležitost učinit mu této noci návštěvu, tedy ji učiním.

Po obědě šel každý na své místo s úmyslem spát až do Taškentu. Vzdálenost, která dělí Samarkand od Taškentu, činí tři sta kilometrů. Vlak nedojede do nádraží před sedmou hodinou ranní. Zastaví se jen třikrát na mezistanicích, ale jen pro zásoby vody a paliva, - okolnost tedy příznivá k provedení mého plánu. Dodávám, že je tmavá noc, nebe zataženo, měsíc a hvězdy že nesvítí. Hrozí déšť, a vane čerstvý větřík. Povětří není nijak lákavé k procházce na plošině, a nikdo se tam nebude procházet. Nejdůležitější věcí je zvolit okamžik, kdy bude Popov v nejtvrdším spánku.

Není ostatně třeba, aby naše setkání trvalo dlouho. Předem je třeba, aby se ten dobrý člověk upokojil, a on se upokojí, jakmile se jen seznámíme. Jen některá vysvětlení, o něm, o slečně Zince Klorkové, odkud přichází, proč jede do Pekingu, důvody, pro které zvolil tento způsob dopravy, jeho cestovní prostředky, jak je zařízen v té své bedně, jeho stáří, zaměstnání, kde se narodil, co dělal, co zamýšlí v budoucnosti, atd., krátce všechno, co si žádá svědomité zpravodajství; to chci na něm vyzvědět, jen na to se ho zeptám... To přece není příliš velká neskromnost.

Nejprve musím počkat, až celý vagon usne. Nebude to dlouho trvat, protože moji společníci jsou více nebo méně zemdleni z pobytu v Samarkandu. Lůžka byla upravena až po obědě. Někteří cestující začali na plošinách kouřit, ale vítr je odtamtud brzy zahnal. Každý zaujal svoje místo pod zastřenými lampami a kolem půl jedenácté zápolí dech jedněch a chrupání druhých s neustálým skřípáním vlaku na ocelových kolejích.

Zůstal jsem na čerstvém vzduchu poslední a Popov se mnou prohodil pár slov.

„Tuto noc nás nic nevyruší,“ říká mně, „a radím, abyste toho využil a dobře se vyspal. Obávám se, že příští noc, až budeme projíždět Pamírským průsmykem, tak to nebude tak klidná cesta.“ „Děkuji, pane Popove, chci uposlechnout vaši radu a spát jako krtek.“ Popov mi přeje dobrou noc a zalézá do své strážnice. Zdá se mi zbytečné, vrátit se na své místo dovnitř vagonu a zůstávám tedy na plošině. Ani vpravo, ani vlevo od dráhy nelze naprosto nic rozeznat. Samarkandskou oázu jsme již přejeli, a dráha teď vede po dlouhé a vodorovné pláni. Několik hodin uplyne dříve, než vlak přijede k řece Syrdarji, přes kterou bylo zapotřebí sestrojit most jako přes Amudarju, jenže méně důležitý.

Už je skoro půl dvanácté, když se odhodlávám otevřít dveře furgonu, které za sebou zavírám.

Věděl jsem, že mladý Rumun není stále zavřený ve své bedně, a mohlo se stát, že právě v tuto chví1i mu napadlo protáhnout si končetiny a procházet se po furgonu... Je tma jako v pytli. Žádné světélko neproniká otvory bedny. Myslím si, že je to lepší. Lépe bude, když číslo 11. nebude překvapeno pn1iš náhlým zjevením. Zajisté spí... Zatluču dvakrát zlehka na stěnu, vzbudím ho a domluvíme se, a nebude se muset přitom ani hnout. Ostatní pak půjde samo.

Kráčím a hmatám před sebou. Moje ruka se dotýká bedny, opírám ruku o přední stěnu a naslouchám.

Nic, ani jediný dech! Copak můj dobrý muž tady není?... Copak ufoukl?... Slezl snad na některém nádraží, aniž jsem to zpozoroval?... Moje novinářská kronika tedy utekla s ním?.. Jsem opravdu velmi znepokojen.

Pozorně poslouchám... Ne! Neutekl... Je schoulený v bedně. - Slyším zřetelně jeho dech, pravidelný a dlouhý... Spí... Spí spánkem spravedlivých, ačkoliv má právo jen na spánek nespravedlivých, protože podvádí společnost Velké transasijské dráhy!

Už jsem chtěl zaklepat, když vtom píšťala lokomotivy začíná pronikavě pískat, protože projíždí nějakou stanicí. Ale vlak se nezastaví, vím to, a čekám, až pískání přestane.

Tluču tedy zlehka na stěnu... Žádná odpověď. Nicméně šumot jeho dechu je méně akcentovaný než právě před chvílí.

Tluču znovu silněji.

Tentokrát následuje bezděčný pohyb, překvapení a zděšení. „Otevřete... otevřete!“ říkám rusky.

Žádná odpověď.

„Otevřete...“ říkám znovu. „Mluví k vám přítel... Nemáte se čeho bát!“ Víko se sice neodsunulo, jak jsem očekával, ale slyším alespoň škrtnutí sirky a slabé světlo osvětluje vnitřek bedny. Dívám se na vězně otvory stěny.

Jeho tvář je polekaná, oči vyděšené... Neví, jestli spí nebo bdí. „Otevřete, příteli,“ říkám, „otevřete a důvěřujte mi... Odkryl jsem vaše tajemství... Nikomu nic neřeknu... Mohu vám být prospěšný...“ Ubožák se zdá být trochu upokojen, ačkoliv se nehýbe. „Vy jste Rumun, myslím,“ a dodávám, „já jsem Francouz!...“ „Francouz?... Vy jste Francouz?...“ Tato odpověď je v mé vlastní řeči, s poněkud cizím přízvukem. O jedno pouto více mezi námi.

Víko se odsunulo, a při světle malé lampy si mohu prohlédnout svoje číslo 11., jemuž konečně mohu dát méně počtářský význam.

„Nemůže nás nikdo vidět... ani slyšet?...“ ptá se mě polopřidušeným hlasem.

„Nikdo.“ „Náčelník vlaku...?“ „Ten spí.“ Můj nový přítel mne chytá za ruce a tiskne mne. Cítím, že hledá nějakou pomoc. .. Vidí, že se na mne může spoléhat... A přece jeho ústa ještě šeptají: „Neprozraďte mne,... neprozraďte mne!“ „Vás prozradit, ubohý mladíku?... Copak francouzské noviny neprojevily své sympatie tomu rakouskému krejčímu, těm dvěma španělským snoubencům, kteří se nechali dopravit v podobných okolnostech jako vy?... Copak nezahájili sbírky v jejich prospěch? ... A můžete se obávat, že já, zpravodaj, já žurnalista...“ „Jste žurnalista?...“ „Claudius Bombarnak, korespondentxx. století.“ „Francouzského žurnálu...“ „Ano, TIKám vám...“ „A jedete až do Pekingu?“ „Až do Pekingu.“ „Ach, pane Bombarnaku, sám Pán Bůh mne vás posílá do cesty.“ „Ne, posílá mne redakce mého listu a opatřila mne plnou mocí, která se opravdu zdá být prstem Prozřetelnosti... Odvahu a důvěru! Co mohu, všechno pro vás udělám...“ „Děkuji... děkuji!“ „Jak se jmenujete?“ „Kinko.“ „Kinko? - výtečné jméno!“ „Výtečné... proč?...“ „Pro moje články! - Jste Rumun, viďte?“ „Ano, Rumun z Bukurešti...“ „Ale žil jste asi ve Francii?...“ „Čtyři roky v Paříži, kde jsem se učil čalounictví na předměstí St. Antoina.“ „A vrátil jste se do Bukurešti?“ „Ano, abych tam pracoval ve svém řemesle, a pracoval jsem až do té chvíle, kdy jsem nemohl odolat touze odjet...“ „Odjet?... A proč?“ „Abych se oženil!“ „Oženil... se slečnou Zinkou...“ „Zinkou?“ „Ano, slečnou Zinkou Klorkovou, ulice Ša-Ku v Pekingu v Číně!“ „Vy víte...“ „Ovšem... Adresa je na vaší bedně.“ „Ano, to je pravda!“ „A slečna Zinca Klorková?...“ „Je to mladá Rumunka... Seznámil jsem se s ní v Paříži, kde se učila modistkou... Rozkošná dívka...“ „O tom jsem přesvědčen... nenamáhejte se.“ „Ona se také vrátila do Bukurešti... potom byla požádána, aby řídila módní závod v Pekingu... Milovali jsme se, pane, a ona odjela... a teď je to už rok, co jsme odloučeni!... Před třemi nedělemi mi psala... Obchody se tam daří velmi dobře... Jestli mohu přijet za ní, že snadno získám nějaké místo... Že se pak hned vezmeme... Má prý již nějaké úspory... Brzy vydělám tolik, co ona... a dal jsem se tedy na cestu do Číny...“ „V této bedně?...“ „Prosím vás, pane Bombarnaku,“ odpovídá mi Kinko a červená se, „neměl jsem peníze, jenom tolik, kolik jsem potřeboval na zakoupení bedny, trochu zásob a na to, aby mne mohl jeden ochotný přítel odeslat... Z Tiflisu do Pekingu stojí cesta tisíc franků... Ale jakmile je vydělám, nahradím to společnosti, ujišťuji vás...“ „Věřím vám, příteli Kinko, a až přijedete do Pekingu...“ „Zinca o tom už ví. Bedna se přinese do jejího bytu, v ulici Ša-Ku, a ona...“ „Zaplatí porto?“ „Ano, pane.“ „A s největší radostí, viďte?“ „Zajisté, protože my se máme tak velice rádi!“ „A co by také neudělala pro snoubence, který je ochoten se proměnit na zavazadlo na celých čtrnáct dní a který jí dojde jako Zrcadlo... Křehké zboží... a jemuž Vlhko škodí!...“ „Ach, vy se mně ubožákovi, ještě posmíváte!“ „Ne, to ne... a můžete si být jist, že neopomenu nic, pokud budu moci, abyste přišel za sucha a nerozbitý... krátce ve stavu dokonalé neporušenosti ke slečně Zince Klorkové!...“ „Ještě jednou vám děkuji, pane,“ odpovídá Kinko a tiskne mi ruku. „Věřte, že jste se nezavázal nevděčníkovi.“ „Ach! Příteli Kinko, vždyť budu zaplacen... a hodně!“ „A jak to?“ „Až budu vypravovat, jak jen to bude možné, o vaší cestě z Tiflisu do Pekingu... Pomyslete jen, jak krásný titul pro různé zprávy: Milenec v bedně!... Zinca a Kinko!!... Patnáct set mil střední Asií v nákladním vagoně!! !“ Mladý Rumun se nemůže zdržet úsměvu a dodává: „Nesmíte s tím příliš pospíchat...“ „Buďte bez starosti! Za opatrnost a mlčenlivost se ručí, jako u zprostředkovatele sňatků.“ A když jsem se přesvědčil u dveří furgonu, že nám nehrozí žádné nebezpečí, abychom byli překvapeni, pokračujeme v hovoru. Ovšem, že se mne Kinko ptá, jak jsem jeho tajemství objevil. Vypravuji mu vše, co se přihodilo na parníku při přepravě přes Kaspické moře. Jeho dech ho prozradil. Myšlenka, že jsem ho nejprve pokládal za zvíře, dokonce za divokou šelmu, mu připadá velmi k smíchu. On, divoká šelma! Nanejvýš snad věrný pudlík! Potom se kýchnutím dostal na žebřík živých tvorů až k lidské bytosti.

„Ale,“ říká mně tlumeným hlasem, „předešlé noci jsem myslel, že jsem ztracen... Když byl furgon zavřený, rozsvítil jsem svou malou lampičku a začal jsem večeřet, když vtom někdo zaklepal na stěnu...“ „To jsem byl já, Kinko, já sám, a této noci bychom se seznámili, kdyby v té chvíli, když jsem s vámi chtěl mluvit, vlak na něco nenarazil a nezmírnil svou rychlost. Nějaký velbloud byl tak nemotorný, že se nám připletl do cesty, a měl jsem nejvyšší čas, že jsem se uchýlil na plošinu...“ „Tak to jste byl vy!“ zvolal Kinko. „Ach, teď jsem klidnější!... V jakých úzkostech jsem to žil!... Vědělo se, že někdo je skryt v této bedně... Už jsem si myslel, že jsem prozrazen, vydán zřízencům, zajat, uvězněn v Mervu nebo v Buchaře, protože ruská policie nežertuje. A moje ubohá Zinca by mne marně očekávala... a nikdy bych ji už neviděl... leda, že bych tam přišel pěšky!“ Říkal to s tak odhodlaným přízvukem, že bylo možné poznat nevšední energii tohoto mladého Rumuna. „Udatný Kinko,“ odpovídám, „je mi líto, že jsem vám způsobil tyto starosti. Teď však jste upokojen, a myslím, že vaše naděje vzrostla od té chvíle, co jsme se stali přáteli.“ Pak prosím Kinka, aby mi ukázal, jak je ve své bedně zavřený. Nic jednoduššího a lepšího. Vzadu je sedadlo s potřebným prostorem na protáhnutí nohou, když sedí bokem; pod tímto sedadlem je ve zvláštní schránce trochu skromných zásob, příbor, který se skládá z prostého kapesního nože a kovové nádoby; potom plášť a pokrývka, zavěšené na hřebík a malá lampa, také zavěšená na jedné stěně.

Rozumí se samosebou, že pohyblivé víko dovoluje vězni opustit na okamžik své vězení. Ale kdyby bedna byla umístěna někde mezi zavazadly, kdyby ji nakladači nepostavili s opatrností, kterou vyžadovala její křehkost, nemohl by používat toho víka a byl by nucen žádat o milost ještě před ukončením cesty. Naštěstí se Bůh stará i o snoubence a božská intervence ve prospěch Kinka a Zinky Klorkové se projevila v plné míře. Vypráví mi tedy, že se každou noc mohl procházet uvnitř furgonu, dokonce jednou sestoupil na nádražní nástupiště.

„Vím o tom, Kinko... Bylo to na bucharské stanici... viděl jsem vás...“ „Vy jste mne viděl?...“ „Ano, a myslel jsem dokonce, že chcete utéct. Jestli jsem vás ale viděl, tak se to stalo jen proto, že jsem věděl o vaší přítomnosti ve furgonu a protože jsem vás pozoroval, nikomu jinému mimo mne by nenapadlo vás špehovat. Nicméně je to nebezpečné, podruhé to nedělejte a přenechte mně samotnému, jakmile se k tomu naskytne příležitost, starost o vaše zásoby.“ „Děkuji, pane Bombarnaku, děkuji! Nemyslím, že se musím obávat prozrazení... snad až na čínské hranici, totiž v Kašgaru...“ „A proč?“ „Celní úřad je velmi přísný na zboží dovážené do Číny. Obávám se, aby neprohlíželi zavazadla, a aby moje bedna...“ „Opravdu, Kinko, to bude několik trapných okamžiků!“ „Kdyby mě tak dopadli!...“ „Nebojte se, jsem tady a učiním všechno možné, aby se vám nic zlého nestalo.“ „Ach, pane Bombarnaku,“ volá Kinko vděčně, „jak vám to budu moci oplatit?...“ „Velmi snadno, příteli Kinko.“ „A jak?...“ „Když mne pozvete na svatbu s krásnou Zinkou... Chci být vaším hostem.“ „A také budete, pane Bombarnaku, a Zinca vám dá hubičku.“ „Udělá jen svou povinnost, příteli Kinko, a já učiním zase svou, když jí vrátím za jednu dvě.“ Naposledy si tiskneme ruce, a zdá se mi, že ten hodný mladý muž má slzy v očích, když ho opouštím. Zhasíná lampu a zasouvá víko; a pak slyším ještě z bedny poděkování a „na shledanou“.

Vylézám z furgonu, zavírám dveře. Přesvědčuji se, jestli Popov pořád ještě spí. Konečně po několika minutách, ve kterých jsem se chtěl nadýchat čerstvého nočního vzduchu, se uvelebuji na svém místě vedle majora Noltitze.

A dříve než zavírám oči si myslím, že díky Kinkově osobnosti se bude toto vypravování o cestě zpravodaje čtenářům víc líbit.


XIII. KAPITOLA

Černý pasažér

 

Obědvali jsme hodinu po odjezdu vlaku. Uvnitř restauračního vagonu je několik nových hostů, - mezi jiným dva černoši, které pan Katerna se zalíbením nazývá zasmušilými lidmi.

Žádný z těchto cestujících, říká mi Popov, nepřekročí rusko-čínské hranice: zajímají mne tedy málo nebo vůbec.

Při obědě, kterého se zúčastní všechna moje čísla - mám jich dvanáct a zdá se mi, že dál to už nepůjde, - zaznamenávám, že major Noltitz nepřestává pozorovat urozeného pana Faruskiara. Začíná jej snad podezřívat? Copak přikládá nějakou důležitost tomu, že se zdá, že tento Mongol zná ty tři cestující druhé třídy, také Mongoly jako on? Pracuje jeho obrazotvornost se stejnou činností jako moje a ptá se snad, jestli se má brát vážně to, co jsem řekl jen žertem? Že já, spisovatel, kronikář, honící se za událostmi a vymýšlející zápletky, vidím v této osobě soka pověstného Ki-Tsanga nebo samotného Ki-Tsanga, tomu se není co divit. Ale on, vážný člověk, lékař ruské armády, aby se oddal takovýmto divadelním kombinacím, - ne, tomu by nikdo neuvěřil! Nu, nevadí, však si o tom ještě spolu promluvíme.

Brzy jsem však na Mongola zapomněl a to pro člověka - zavazadlo, na kterého se po mém rozumu mělo soustředit všechno moje úsilí.

Třebaže cítím jakousi únavu po dlouhé procházce Samarkandem, tak jestli se naskytne příležitost učinit mu této noci návštěvu, tedy ji učiním.

Po obědě šel každý na své místo s úmyslem spát až do Taškentu. Vzdálenost, která dělí Samarkand od Taškentu, činí tři sta kilometrů. Vlak nedojede do nádraží před sedmou hodinou ranní. Zastaví se jen třikrát na mezistanicích, ale jen pro zásoby vody a paliva, - okolnost tedy příznivá k provedení mého plánu. Dodávám, že je tmavá noc, nebe zataženo, měsíc a hvězdy že nesvítí. Hrozí déšť, a vane čerstvý větřík. Povětří není nijak lákavé k procházce na plošině, a nikdo se tam nebude procházet. Nejdůležitější věcí je zvolit okamžik, kdy bude Popov v nejtvrdším spánku.

Není ostatně třeba, aby naše setkání trvalo dlouho. Předem je třeba, aby se ten dobrý člověk upokojil, a on se upokojí, jakmile se jen seznámíme. Jen některá vysvětlení, o něm, o slečně Zince Klorkové, odkud přichází, proč jede do Pekingu, důvody, pro které zvolil tento způsob dopravy, jeho cestovní prostředky, jak je zařízen v té své bedně, jeho stáří, zaměstnání, kde se narodil, co dělal, co zamýšlí v budoucnosti, atd., krátce všechno, co si žádá svědomité zpravodajství; to chci na něm vyzvědět, jen na to se ho zeptám... To přece není příliš velká neskromnost.

Nejprve musím počkat, až celý vagon usne. Nebude to dlouho trvat, protože moji společníci jsou více nebo méně zemdleni z pobytu v Samarkandu. Lůžka byla upravena až po obědě. Někteří cestující začali na plošinách kouřit, ale vítr je odtamtud brzy zahnal. Každý zaujal svoje místo pod zastřenými lampami a kolem půl jedenácté zápolí dech jedněch a chrupání druhých s neustálým skřípáním vlaku na ocelových kolejích.

Zůstal jsem na čerstvém vzduchu poslední a Popov se mnou prohodil pár slov.

„Tuto noc nás nic nevyruší,“ říká mně, „a radím, abyste toho využil a dobře se vyspal. Obávám se, že příští noc, až budeme projíždět Pamírským průsmykem, tak to nebude tak klidná cesta.“

„Děkuji, pane Popove, chci uposlechnout vaši radu a spát jako krtek.“

Popov mi přeje dobrou noc a zalézá do své strážnice.

Zdá se mi zbytečné, vrátit se na své místo dovnitř vagonu a zůstávám tedy na plošině. Ani vpravo, ani vlevo od dráhy nelze naprosto nic rozeznat. Samarkandskou oázu jsme již přejeli, a dráha teď vede po dlouhé a vodorovné pláni. Několik hodin uplyne dříve, než vlak přijede k řece Syrdarji, přes kterou bylo zapotřebí sestrojit most jako přes Amudarju, jenže méně důležitý.

Už je skoro půl dvanácté, když se odhodlávám otevřít dveře furgonu, které za sebou zavírám.

Věděl jsem, že mladý Rumun není stále zavřený ve své bedně, a mohlo se stát, že právě v tuto chví1i mu napadlo protáhnout si končetiny a procházet se po furgonu...

Je tma jako v pytli. Žádné světélko neproniká otvory bedny. Myslím si, že je to lepší. Lépe bude, když číslo 11. nebude překvapeno pn1iš náhlým zjevením. Zajisté spí... Zatluču dvakrát zlehka na stěnu, vzbudím ho a domluvíme se, a nebude se muset přitom ani hnout. Ostatní pak půjde samo.

Kráčím a hmatám před sebou. Moje ruka se dotýká bedny, opírám ruku o přední stěnu a naslouchám.

Nic, ani jediný dech! Copak můj dobrý muž tady není?... Copak ufoukl?... Slezl snad na některém nádraží, aniž jsem to zpozoroval?... Moje novinářská kronika tedy utekla s ním?.. Jsem opravdu velmi znepokojen.

Pozorně poslouchám...

Ne! Neutekl... Je schoulený v bedně. - Slyším zřetelně jeho dech, pravidelný a dlouhý... Spí... Spí spánkem spravedlivých, ačkoliv má právo jen na spánek nespravedlivých, protože podvádí společnost Velké transasijské dráhy!

Už jsem chtěl zaklepat, když vtom píšťala lokomotivy začíná pronikavě pískat, protože projíždí nějakou stanicí. Ale vlak se nezastaví, vím to, a čekám, až pískání přestane.

Tluču tedy zlehka na stěnu...

Žádná odpověď.

Nicméně šumot jeho dechu je méně akcentovaný než právě před chvílí.

Tluču znovu silněji.

Tentokrát následuje bezděčný pohyb, překvapení a zděšení. „Otevřete... otevřete!“ říkám rusky.

Žádná odpověď.

„Otevřete...“ říkám znovu. „Mluví k vám přítel... Nemáte se čeho bát!“

Víko se sice neodsunulo, jak jsem očekával, ale slyším alespoň škrtnutí sirky a slabé světlo osvětluje vnitřek bedny.

Dívám se na vězně otvory stěny.

Jeho tvář je polekaná, oči vyděšené... Neví, jestli spí nebo bdí. „Otevřete, příteli,“ říkám, „otevřete a důvěřujte mi... Odkryl jsem vaše tajemství... Nikomu nic neřeknu... Mohu vám být prospěšný...“

Ubožák se zdá být trochu upokojen, ačkoliv se nehýbe.

„Vy jste Rumun, myslím,“ a dodávám, „já jsem Francouz!...“ „Francouz?... Vy jste Francouz?...“

Tato odpověď je v mé vlastní řeči, s poněkud cizím přízvukem. O jedno pouto více mezi námi.

Víko se odsunulo, a při světle malé lampy si mohu prohlédnout svoje číslo 11., jemuž konečně mohu dát méně počtářský význam.

„Nemůže nás nikdo vidět... ani slyšet?...“ ptá se mě polopřidušeným hlasem.

„Nikdo.“

„Náčelník vlaku...?“

„Ten spí.“

Můj nový přítel mne chytá za ruce a tiskne mne. Cítím, že hledá nějakou pomoc. .. Vidí, že se na mne může spoléhat... A přece jeho ústa ještě šeptají:

„Neprozraďte mne,... neprozraďte mne!“

„Vás prozradit, ubohý mladíku?... Copak francouzské noviny neprojevily své sympatie tomu rakouskému krejčímu, těm dvěma španělským snoubencům, kteří se nechali dopravit v podobných okolnostech jako vy?... Copak nezahájili sbírky v jejich prospěch? ... A můžete se obávat, že já, zpravodaj, já žurnalista...“

„Jste žurnalista?...“

„Claudius Bombarnak, korespondentxx. století.“ „Francouzského žurnálu...“

„Ano, TIKám vám...“

„A jedete až do Pekingu?“

„Až do Pekingu.“

„Ach, pane Bombarnaku, sám Pán Bůh mne vás posílá do cesty.“ „Ne, posílá mne redakce mého listu a opatřila mne plnou mocí, která se opravdu zdá být prstem Prozřetelnosti... Odvahu a důvěru! Co mohu, všechno pro vás udělám...“

„Děkuji... děkuji!“

„Jak se jmenujete?“

„Kinko.“

„Kinko? - výtečné jméno!“

„Výtečné... proč?...“

„Pro moje články! - Jste Rumun, viďte?“ „Ano, Rumun z Bukurešti...“

„Ale žil jste asi ve Francii?...“

„Čtyři roky v Paříži, kde jsem se učil čalounictví na předměstí St. Antoina.“

„A vrátil jste se do Bukurešti?“

„Ano, abych tam pracoval ve svém řemesle, a pracoval jsem až do té chvíle, kdy jsem nemohl odolat touze odjet...“

„Odjet?... A proč?“

„Abych se oženil!“

„Oženil... se slečnou Zinkou...“

„Zinkou?“

„Ano, slečnou Zinkou Klorkovou, ulice Ša-Ku v Pekingu v Číně!“ „Vy víte...“

„Ovšem... Adresa je na vaší bedně.“

„Ano, to je pravda!“

„A slečna Zinca Klorková?...“

„Je to mladá Rumunka... Seznámil jsem se s ní v Paříži, kde se učila modistkou... Rozkošná dívka...“

„O tom jsem přesvědčen... nenamáhejte se.“

„Ona se také vrátila do Bukurešti... potom byla požádána, aby řídila módní závod v Pekingu... Milovali jsme se, pane, a ona odjela... a teď je to už rok, co jsme odloučeni!... Před třemi nedělemi mi psala... Obchody se tam daří velmi dobře... Jestli mohu přijet za ní, že snadno získám nějaké místo... Že se pak hned vezmeme... Má prý již nějaké úspory... Brzy vydělám tolik, co ona... a dal jsem se tedy na cestu do Číny...“

„V této bedně?...“

„Prosím vás, pane Bombarnaku,“ odpovídá mi Kinko a červená se, „neměl jsem peníze, jenom tolik, kolik jsem potřeboval na zakoupení bedny, trochu zásob a na to, aby mne mohl jeden ochotný přítel odeslat... Z Tiflisu do Pekingu stojí cesta tisíc franků... Ale jakmile je vydělám, nahradím to společnosti, ujišťuji vás...“

„Věřím vám, příteli Kinko, a až přijedete do Pekingu...“

„Zinca o tom už ví. Bedna se přinese do jejího bytu, v ulici Ša-Ku, a ona...“

„Zaplatí porto?“

„Ano, pane.“

„A s největší radostí, viďte?“

„Zajisté, protože my se máme tak velice rádi!“

„A co by také neudělala pro snoubence, který je ochoten se proměnit na zavazadlo na celých čtrnáct dní a který jí dojde jako Zrcadlo... Křehké zboží... a jemuž Vlhko škodí!...“

„Ach, vy se mně ubožákovi, ještě posmíváte!“

„Ne, to ne... a můžete si být jist, že neopomenu nic, pokud budu moci, abyste přišel za sucha a nerozbitý... krátce ve stavu dokonalé neporušenosti ke slečně Zince Klorkové!...“

„Ještě jednou vám děkuji, pane,“ odpovídá Kinko a tiskne mi ruku.

„Věřte, že jste se nezavázal nevděčníkovi.“

„Ach! Příteli Kinko, vždyť budu zaplacen... a hodně!“

„A jak to?“

„Až budu vypravovat, jak jen to bude možné, o vaší cestě z Tiflisu do Pekingu... Pomyslete jen, jak krásný titul pro různé zprávy: Milenec v bedně!... Zinca a Kinko!!... Patnáct set mil střední Asií v nákladním vagoně!!!“

Mladý Rumun se nemůže zdržet úsměvu a dodává:

„Nesmíte s tím příliš pospíchat...“

„Buďte bez starosti! Za opatrnost a mlčenlivost se ručí, jako u zprostředkovatele sňatků.“

A když jsem se přesvědčil u dveří furgonu, že nám nehrozí žádné nebezpečí, abychom byli překvapeni, pokračujeme v hovoru.

Ovšem, že se mne Kinko ptá, jak jsem jeho tajemství objevil. Vypravuji mu vše, co se přihodilo na parníku při přepravě přes Kaspické moře. Jeho dech ho prozradil. Myšlenka, že jsem ho nejprve pokládal za zvíře, dokonce za divokou šelmu, mu připadá velmi k smíchu. On, divoká šelma! Nanejvýš snad věrný pudlík! Potom se kýchnutím dostal na žebřík živých tvorů až k lidské bytosti.

„Ale,“ říká mně tlumeným hlasem, „předešlé noci jsem myslel, že jsem ztracen... Když byl furgon zavřený, rozsvítil jsem svou malou lampičku a začal jsem večeřet, když vtom někdo zaklepal na stěnu...“

„To jsem byl já, Kinko, já sám, a této noci bychom se seznámili, kdyby v té chvíli, když jsem s vámi chtěl mluvit, vlak na něco nenarazil a nezmírnil svou rychlost. Nějaký velbloud byl tak nemotorný, že se nám připletl do cesty, a měl jsem nejvyšší čas, že jsem se uchýlil na plošinu...“

 „Tak to jste byl vy!“ zvolal Kinko. „Ach, teď jsem klidnější!... V jakých úzkostech jsem to žil!... Vědělo se, že někdo je skryt v této bedně... Už jsem si myslel, že jsem prozrazen, vydán zřízencům, zajat,  uvězněn v Mervu nebo v Buchaře, protože ruská policie nežertuje. A moje ubohá Zinca by mne marně očekávala... a nikdy bych ji už neviděl... leda, že bych tam přišel pěšky!“

Říkal to s tak odhodlaným přízvukem, že bylo možné poznat nevšední energii tohoto mladého Rumuna.

„Udatný Kinko,“ odpovídám, „je mi líto, že jsem vám způsobil tyto starosti. Teď však jste upokojen, a myslím, že vaše naděje vzrostla od té chvíle, co jsme se stali přáteli.“

Pak prosím Kinka, aby mi ukázal, jak je ve své bedně zavřený.

Nic jednoduššího a lepšího. Vzadu je sedadlo s potřebným prostorem na protáhnutí nohou, když sedí bokem; pod tímto sedadlem je ve zvláštní schránce trochu skromných zásob, příbor, který se skládá z prostého kapesního nože a kovové nádoby; potom plášť a pokrývka, zavěšené na hřebík a malá lampa, také zavěšená na jedné stěně.

Rozumí se samosebou, že pohyblivé víko dovoluje vězni opustit na okamžik své vězení. Ale kdyby bedna byla umístěna někde mezi zavazadly, kdyby ji nakladači nepostavili s opatrností, kterou vyžadovala její křehkost, nemohl by používat toho víka a byl by nucen žádat o milost ještě před ukončením cesty. Naštěstí se Bůh stará i o snoubence a božská intervence ve prospěch Kinka a Zinky Klorkové se projevila v plné míře. Vypráví mi tedy, že se každou noc mohl procházet uvnitř furgonu, dokonce jednou sestoupil na nádražní nástupiště.

„Vím o tom, Kinko... Bylo to na bucharské stanici... viděl jsem vás...“

„Vy jste mne viděl?...“

„Ano, a myslel jsem dokonce, že chcete utéct. Jestli jsem vás ale viděl, tak se to stalo jen proto, že jsem věděl o vaší přítomnosti ve furgonu a protože jsem vás pozoroval, nikomu jinému mimo mne by nenapadlo vás špehovat. Nicméně je to nebezpečné, podruhé to nedělejte a přenechte mně samotnému, jakmile se k tomu naskytne příležitost, starost o vaše zásoby.“

„Děkuji, pane Bombarnaku, děkuji! Nemyslím, že se musím obávat prozrazení... snad až na čínské hranici, totiž v Kašgaru...“

„A proč?“

„Celní úřad je velmi přísný na zboží dovážené do Číny. Obávám se, aby neprohlíželi zavazadla, a aby moje bedna...“

„Opravdu, Kinko, to bude několik trapných okamžiků!“

„Kdyby mě tak dopadli!...“

„Nebojte se, jsem tady a učiním všechno možné, aby se vám nic zlého nestalo.“

„Ach, pane Bombarnaku,“ volá Kinko vděčně, „jak vám to budu moci oplatit?...“

„Velmi snadno, příteli Kinko.“

„A jak?...“

„Když mne pozvete na svatbu s krásnou Zinkou... Chci být vaším hostem.“

„A také budete, pane Bombarnaku, a Zinca vám dá hubičku.“ „Udělá jen svou povinnost, příteli Kinko, a já učiním zase svou, když jí vrátím za jednu dvě.“

Naposledy si tiskneme ruce, a zdá se mi, že ten hodný mladý muž má slzy v očích, když ho opouštím. Zhasíná lampu a zasouvá víko; a pak slyším ještě z bedny poděkování a „na shledanou“.

Vylézám z furgonu, zavírám dveře. Přesvědčuji se, jestli Popov pořád ještě spí. Konečně po několika minutách, ve kterých jsem se chtěl nadýchat čerstvého nočního vzduchu, se uvelebuji na svém místě vedle majora Noltitze.

A dříve než zavírám oči si myslím, že díky Kinkově osobnosti se bude toto vypravování o cestě zpravodaje čtenářům víc líbit.