×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Claudius Bombarnak - Jules Verne, XII. KAPITOLA Starobylý Samarkand

XII. KAPITOLA Starobylý Samarkand Samarkand leží uprostřed bohaté oázy, kterou zavlažuje Zarafchan Sogdianským údolím. Malá brožurka, kterou jsem si koupil na nádraží, mne poučuje, že toto město zaujímá asi jedno ze čtyř míst, kde zeměpisci souhlasně umísťují pozemský ráj. Spor o této věci přenechávám vykladačům Písma z povolání... Samarkand, zapálený Cyrovou armádou tři sta dvacet devět let před Kristem, byl později opět alespoň částečně vypleněn Čingischánem kolem r. 1219. Ačkoliv se stal sídlem Tamerlána, přece toto povýšení, na které jistě mohl být pyšný, nebylo nijak na závadu, že byl konečně v 18. století znovu zpustošen a to od kočovných kmenů. Vidíme, že takové alternativy velikosti a zkázy byly počátkem důležitých měst také i ve střední Asii.

V Samarkandu pět hodin zastávka, a ve dne - to mi přece způsobí několik příjemných hodin a vynese několik zpravodajských stránek. Ale mnoho času nezbývá. Město je dvojí, jak se tady sluší: jedno, které vybudovali Rusové, docela moderní, se zelenými sady, avenuemi vysázenými břízami, paláci, vilami. Druhé staré, bohaté ještě na velkolepé zbytky svého lesku, a které by vyžadovalo několik neděl, kdybychom je chtěli svědomitě studovat.

Tentokrát nebudu sám. Major Noltitz má volný čas a doprovodí mne. Byli jsme už mimo nádraží, když pan a paní Katernovi se k nám přidali.

„Projdete se městem, pane Clauqie?“ ptá se mne komický tenor a dělá okrouhlý posunek, jako by chtěl označit širokou rozlohu Samarkandu.

„Máme to v úmyslu, pane Katerno.“ „Kdybyste, pan major Noltitz a vy, ráčili laskavě dovolit, abych se připojil...“ „Jak to?...“ „S paní Katernovou, jistěže, neboť bez ní nic neučiním...“ „Naše výzkumná cesta bude tím příjemnější,“ odpovídá major a uklání se před roztomilou první milovnicí. A já dodávám: „Abychom se uchránili před zemdlením a abychom získali drazí společníci čas, dovoluji si vám nabídnout arbu.“ „Arbu?“ volá pan Katerna a poskakuje přitom podivně. „Co to je, arba?“ „Zdejší vůz.“ „Tak tedy, arbu!“ Vsedáme do jedné z těchto pohyblivých beden, které mají svoje stanoviště před nádražím. Za slib dobrého silao čili spropitného nám jamščik čili kočí slibuje, že dá svým dvěma malým koním křídla a vyjíždíme tedy klusem.. Po levici necháváme ruské město, vějířovitě rozložené, pak dům guvernéra, obklopený krásnými zahradami, veřejný park a jeho aleje ztrácející se v čerstvém stínu, a posléze obydlí krajského náčelníka, které sahá poněkud už do starého města. Mimochodem nám major ukazuje pevnost, kolem které jede naše arba. Tady jsou totiž hroby ruských vojáků, kteří padli při útoku r. 1868 v sousedství bývalého paláce bucharského emíra.

Odtud jede naše arba úzkou, ale přímou ulicí na náměstí Rigistan, „které se nesmí ztotožňovat s náměstím stejného jména v Buchaře,“ poznamenává k tomu naivně moje brožura.

Krásný pravoúhelník, snad trochu pokažený tím, že Rusové jej zpříjemnili dlážděním a zkrášlili pouličními lampami, - což se jistě bude líbit Fulkovi Ephrinellovi, jestli se rozhodne navštívit Samarkand. Na třech stranách tohoto náměstí trčí dobře zachovalé zříceniny tří medress, kde dost důkladně mollahové vyučují děti. Tyto medressy v Samarkandu je takových kolejí sedmnáct a osmdesát pět mešit tyto medressy se nazývají Tilla-Kari, Šir-Dar a Ulong-Beg. Všeobecně je možné říci, že si jsou vesměs podobné: uprostřed portikus, který vede k vnitřním dvorům, zdi z emailovaných cihel barvy bledě žluté a jemně modré, arabesky kreslené zlatými čarami na podkladě tyrkysově modrém, (tato barva zde převládá), nakloněné minarety, které sice hrozí spadnutím, ale nespadnou nikdy k velkému štěstí pro jejich emailový šat, který neohrožená cestovatelka paní de Ujfalvy- Bourdonová prohlašuje za mnohem lepší než naše nejkrásnější emaily s trhanou glazurou. A tady nejde o vázy, které se prostě kladou na krby nebo na podstavce, ale o hodně vysoké minarety!

Tyto zázraky jsou ještě ve stejném stavu, v jakém je našel Marco Polo, benátský cestovatel z 13. století.

„No tak, pane Bombarnaku,“ ptá se major, „obdivujete Rigistanské náměstí?“ „Je nádherné!“ říkám. „Ano,“ odpovídá náš komický tenor, „a jak znamenitá by to byla dekorace pro nějaký balet, Caroline! Tato mešita vedle zahrady a tam ta druhá naproti...“ „Máš pravdu, Adolfe,“ n'ká první milovnice, „ale bylo by myslím potřeba ty věže trochu narovnat kvůli pravidelnosti a doprostřed postavit světelné fontány...“ „To je znamenitá myšlenka, Caroline! Udělejte nám nějaké drama, pane Claudie, hodně výpravné, ve kterém by mělo třetí jednání tuhle dekoraci... Titul...“ „Tamerlán, nabízí se samo od sebe!“ odvětil jsem. Komický tenor se velmi významně šklebí. Myslím, že dobyvatel Asie není dost časový. Není dostatečně fin de siecle.

Ostatně pan Katerna se obrací ke své milované choti a rychle dodává: „Co se týká místa, viděl jsem ještě lepší v divadle Porte Saint Martin v Synovi noci...“ „A já v divadle Chatelet v Michaelovi Strogoffovi.“ Však nejlépe uděláme, když necháme oba naše herce mluvit. Oba pohlížejí na všechny věci jen z divadelního stanoviska. Dávají přednost modrým a zeleným dekoračním pruhům, které představují vzduch a listí před azurem nebes a větvemi lesů, rozvlněné plachtě před vzdutými vodami oceánu, perspektivám zadní dekorace před místy, které tato dekorace představuje, před jakoukoliv krajinou, krátce řečeno, dávají umění přednost před přírodou... Ani mě nenapadne, abych se pokoušel pozměnit jejich názory o těchto věcech.

Když jsem tak pronesl Tamerlánovo jméno, ptám se majora Noltitze, jestli nepůjdeme navštívit hrob tohoto proslulého Tatara. Major mi odpovídá, že jej uvidíme, až pojedeme zpět; cesta nás teď vede k velkému samarkandskému bazaru.

Arba se zastavuje u jednoho ze vchodů této široké rotundy, projede s námi nazdařbůh částí starého města, jehož domy mají jen přízemí, zdánlivě bez všeho pohodlí.

Tady je bazar, kde jsou v nesmírném množství nahromaděny lněné látky, velurové koberce živých barev, šály přepestrých vzorků, všechno přeházené páté přes deváté po pultech krámků. Před těmito výklady smlouvají prodavač a kupec hřmotně podmínky i té nejmenší koupě.

Mezi těmito látkami se nalézá hedvábné tkanivo, zvané kanaus, které elegantní Samarkanďanky asi velmi rády kupují, třebaže se nijak nevyrovná podobným výrobkům lyonských továren ani co do jakosti ani co do nádherného vzhledu.

Nicméně je paní Katernová ve velkém pokušení, tak jako kdyby před sebou měla sklady v Bon Marché nebo v Louvru.

„Tahle látka by se velmi pěkně nesla pro kostým Velké vévodkyně!“ říká.

„A tyhle trepky by jistě měly znamenitý úspěch pro Ali-pašu v Kaidu!“ povídá pan Katerna.

A zatímco první milovnice kupuje kus kanausu, popřává si komický tenor zase pár zelených papučí, které si obouvají Turkmeni dříve než vstoupí do mešity. Ale musel požádat o laskavost majora, který se ochotně propůjčil za tlumočníka mezi panem Katernou a prodavačem, jehož výkřiky „yoks!... yoks!“ létaly jako petardy z jeho širokých úst.

Arba ujíždí a míří k náměstí Ribi-Chanym, kde se vypíná mešita stejného jména, které vyzdvihuje jednu z žen Tamerlána.

Třebaže toto náměstí není tak pravidelné jako rigistanské, je snad, jak se domnívám, malebnější: jsou tady podivně seskupené zříceniny, zbytky oblouků, puklé klenby, zpola odkryté kopule, sloupy bez hlavic, jejichž dříky zachovaly veškerou čerstvost svých emailů; potom dlouhé nízké sloupoví, které z jedné strany zavírá tento prostorný obdélník. Dělá to opravdu velký dojem, neboť tyto staré památky skvělého Samarkandu se obrážejí na pozadí nebes a zeleně, kterým bychom marně hledali rovné... dokonce ani v Pařížské opeře bychom to nenašli, ať je to komickému tenorovi vhod nebo ne. Ale musím přiznat, že náš dojem je ještě větší, když na severovýchodním konci města nás arba dováží k mešitě, nejkrásnější z celé střední Asie, k mešitě Šah-Sindeh, která pochází z r. 795 hedžiry (1392 našeho letopočtu).

Nemohu podat zběžným perem pojem o tomto zázraku. Kdybych navlékl celý růženec jmen, jako mozaika, frontony, tympány, bas-reliéfy, výklenky, emaily, představby do jedné věty, přece by to byl velice neúplný obraz. Bylo by na to zapotřebí štětec, ne pero. Obraznost je však v rozpacích před těmito zbytky nejnádhernější architektury, kterou nám asijský génius zachoval.

V hlubinách této mešity se věřící klaní hrobu Kassima-ben-Abbase, světce zbožňovaného mohamedánskou vírou, a říká se, že kdyby byl tento hrob otevřen, že by z něho vyšel ve vší slávě živoucí člověk. Ale nikdo to nezkusil, a lidé se tedy raději přidržují této legendy.

Museli jsme však přestat na těchto úvahách, ačkoliv jsme měli přece tentokrát to štěstí, že ani pan ani paní Katernovi nerušili naši podívanou svými vzpomínkami na divadlo. Bezpochyby s námi sdíleli naše dojmy.

Zase usedáme do arby a jamščik nás unáší tryskem svých holubic stinnými ulicemi, které ruská správa pečlivě udržuje.

V těchto ulicích zasluhuje množství lidu, abychom si ho povšimli. Nosí velmi rozmanitý oděv, chaláty mihotavých barev a na hlavě mají koketně posazený turban. Ostatně pravé typy jsou asi promíchány mezi tímto obyvatelstvem, které má skoro čtyřicet tisíc hlav. Většinou patří k plemeni Tádžiků, íránského původu. Jsou to silní chlapíci, jejich bílá pleť zmizela pod úpalem čerstvého vzduchu a slunce. Reprodukuji tady to, co jsem našel, když jsem četl zajímavé vypravování paní de Ujfalvy-Bourdonové: Jejich vlasy jsou všeobecně černé, jakož i vousy, které bývají velmi husté. Oči skoro nikdy nevystupují Z důlků a jsou vždy hnědé. Nos bývá velmi krásný, rty jemné, zuby malé. Čelo je vysoké, široké a tvář celkem oválná.

Musím tedy souhlasit, když pan Katerna při spatření takového Tádžika, oblečeného do nádherného, mnohobarevného chalátu, zvolal: „Ten by pěkně hrál první roli!... Jaký překrásný Mélingue! Jen si ho představte v Nana Sáhibovi od Richepina nebo v Šamylovi od Meuricea!“ „Ten by si mohl vydělat peněz!“ n1cá paní Katernová. „To věřím..., Caroline!“ odpovídá jí zase nadšený komický tenor. Copak pro něho jako pro tolik lidí od divadla není příjem nejvážnějším a nejzřejmějším projevem dramatického umění?

Je už pět hodin a v tomto nevyrovnatelném městě Samarkandu stíhá dekorace dekoraci... Dobrá! To se mi docela líbí. Tímhle způsobem však toto divadlo jistě skončí až někdy po půlnoci. Protože ale odjíždíme už v osm hodin, je nutné se oddat osudu a dokončení kusu pustit z mysli.

Poněvadž mi na tom záleželo, už kvůli zpravodajské cti, abych když už jsem v Samarkandu, viděl také hrob Tamerlána, vrací se naše arba k jihozápadu a zastavuje poblíž mešity Gur-Emir, která sousedí s ruským městem. Je to smrdutá čtvrť, shluky domků z hlíny a slámy, hromady starého ubohého zdiva, kterou jsme projeli!

Mešita vypadá velmi vznešeně. Nad ní se vznáší její kopule, na níž převládá tyrkysová modř, tak jako perská čepice, a její jediný minaret, teď bezhlavý, jiskří se emailovanými arabeskami, které si zachovaly svou antickou čistotu.

Navštívili jsme ústřední sál pod kopulí. Tady se vypíná hrob Železného mrzáka - neboť tak nazývali Timúra Dobyvatele. Tamerlánovy kosti trouchnivějí pod černým kamenem, obklopeným čtyřmi náhrobky jeho synů a svatého patrona. Tamerlánovo jméno se zdá zahrnovat celý čtrnáctý věk asijského dějepisu. Zdi tohoto sálu jsou také vykládány černými kameny, na kterých se docela zřetelně rýsují nesčetné klikatiny, malý sloup, vztyčený na jihozápadní straně označuje pak směr mešity. Paní de Ujfalvy-Bourdonová přirovnávala právě tuto část mešity Gur-Emir ke svatyni, a tentýž dojem jsme měli i my. A ten dojem se zbarvil ještě více nábožensky, když jsme sestoupili po úzkých a temných schodech až ke kryptě, ve které jsou hroby Tamerlánových žen a dcer.

„Ale kdo to vlastně byl ten Tamerlán,“ ptá se pan Katerna. „Tamerlán, o kterém je neustále řeč?...“ „Tamerlán,“ odpovídá major Noltitz, „byl jeden z největších dobyvatelů světa, dokonce největší, když se vezme v úvahu velikost jeho výbojů. Asie ke Kaspickému moři, Persie a provincie na její severní hranici, Rusko až po Azovské moře, Indie, Sýrie, Malá Asie, posléze i Čína, na kterou pustil dvě stě tisíc mužů, - krátce řečeno, dějištěm jeho bitev byla celá pevnina.“ „A byl přece kulhavý!“ poznamenává paní Katernová. „Ano, madame, jako Genserich, jako Shakespeare, jako Byron, jako Walter Scott, jako Talleyrand, ale nepřekáželo mu to, aby nevykonal mnoho cest. Ale fanatik to byl a horkokrevný, namouvěru? Dějiny vypravují, že dal pobít v Dillí sto tisíc zajatců a v Bagdádu postavil obelisk z osmdesáti tisíc hlav.“ „To se mi obelisk na Place de la Concorde v Paříži líbí lépe,“ odpověděl pan Katerna, „a pak - je z jednoho kusu.“ Po této poznámce opouštíme mešitu Gur-Emir, a protože je již nejvyšší čas, abychom se vrátili, zamířil arba zase rychle zpátky k nádraží. Já přes všechny poznámky manželů Katernových jsem měl přece jen hluboký pocit lokálního nátěru tohoto podivuhodného Samarkandu, když tu jsem byl najednou velmi drsně stržen zpátky do moderní skutečnosti.

Na ulici, ano! na ulici, která sousedí s nádražím, ve středu sídla Tamerlánova, vidím jet kolem dva cyklisty, pěkně sedící na svých kolech.


XII. KAPITOLA

Starobylý Samarkand

 

Samarkand leží uprostřed bohaté oázy, kterou zavlažuje Zarafchan Sogdianským údolím. Malá brožurka, kterou jsem si koupil na nádraží, mne poučuje, že toto město zaujímá asi jedno ze čtyř míst, kde zeměpisci souhlasně umísťují pozemský ráj. Spor o této věci přenechávám vykladačům Písma z povolání...

Samarkand, zapálený Cyrovou armádou tři sta dvacet devět let před Kristem, byl později opět alespoň částečně vypleněn Čingischánem kolem r. 1219. Ačkoliv se stal sídlem Tamerlána, přece toto povýšení, na které jistě mohl být pyšný, nebylo nijak na závadu, že byl konečně v 18. století znovu zpustošen a to od kočovných kmenů. Vidíme, že takové alternativy velikosti a zkázy byly počátkem důležitých měst také i ve střední Asii.

V Samarkandu pět hodin zastávka, a ve dne - to mi přece způsobí několik příjemných hodin a vynese několik zpravodajských stránek. Ale mnoho času nezbývá. Město je dvojí, jak se tady sluší: jedno, které vybudovali Rusové, docela moderní, se zelenými sady, avenuemi vysázenými břízami, paláci, vilami. Druhé staré, bohaté ještě na velkolepé zbytky svého lesku, a které by vyžadovalo několik neděl, kdybychom je chtěli svědomitě studovat.

Tentokrát nebudu sám. Major Noltitz má volný čas a doprovodí mne. Byli jsme už mimo nádraží, když pan a paní Katernovi se k nám přidali.

„Projdete se městem, pane Clauqie?“ ptá se mne komický tenor a dělá okrouhlý posunek, jako by chtěl označit širokou rozlohu Samarkandu.

„Máme to v úmyslu, pane Katerno.“

„Kdybyste, pan major Noltitz a vy, ráčili laskavě dovolit, abych se připojil...“

„Jak to?...“

„S paní Katernovou, jistěže, neboť bez ní nic neučiním...“ „Naše výzkumná cesta bude tím příjemnější,“ odpovídá major a uklání se před roztomilou první milovnicí.

A já dodávám:

„Abychom se uchránili před zemdlením a abychom získali drazí společníci čas, dovoluji si vám nabídnout arbu.“

„Arbu?“ volá pan Katerna a poskakuje přitom podivně. „Co to je, arba?“

„Zdejší vůz.“

„Tak tedy, arbu!“

Vsedáme do jedné z těchto pohyblivých beden, které mají svoje stanoviště před nádražím. Za slib dobrého silao čili spropitného nám jamščik čili kočí slibuje, že dá svým dvěma malým koním křídla a vyjíždíme tedy klusem..

Po levici necháváme ruské město, vějířovitě rozložené, pak dům guvernéra, obklopený krásnými zahradami, veřejný park a jeho aleje ztrácející se v čerstvém stínu, a posléze obydlí krajského náčelníka, které sahá poněkud už do starého města.

Mimochodem nám major ukazuje pevnost, kolem které jede naše arba. Tady jsou totiž hroby ruských vojáků, kteří padli při útoku r. 1868 v sousedství bývalého paláce bucharského emíra.

Odtud jede naše arba úzkou, ale přímou ulicí na náměstí Rigistan, „které se nesmí ztotožňovat s náměstím stejného jména v Buchaře,“ poznamenává k tomu naivně moje brožura.

Krásný pravoúhelník, snad trochu pokažený tím, že Rusové jej zpříjemnili dlážděním a zkrášlili pouličními lampami, - což se jistě bude líbit Fulkovi Ephrinellovi, jestli se rozhodne navštívit Samarkand. Na třech stranách tohoto náměstí trčí dobře zachovalé zříceniny tří medress, kde dost důkladně mollahové vyučují děti. Tyto medressy v Samarkandu je takových kolejí sedmnáct a osmdesát pět mešit tyto medressy se nazývají Tilla-Kari, Šir-Dar a Ulong-Beg. Všeobecně je možné říci, že si jsou vesměs podobné: uprostřed portikus, který vede k vnitřním dvorům, zdi z emailovaných cihel barvy bledě žluté a jemně modré, arabesky kreslené zlatými čarami na podkladě tyrkysově modrém, (tato barva zde převládá), nakloněné minarety, které sice hrozí spadnutím, ale nespadnou nikdy k velkému štěstí pro jejich emailový šat, který neohrožená cestovatelka paní de Ujfalvy- Bourdonová prohlašuje za mnohem lepší než naše nejkrásnější emaily s trhanou glazurou. A tady nejde o vázy, které se prostě kladou na krby nebo na podstavce, ale o hodně vysoké minarety!

Tyto zázraky jsou ještě ve stejném stavu, v jakém je našel Marco Polo, benátský cestovatel z 13. století.

„No tak, pane Bombarnaku,“ ptá se major, „obdivujete Rigistanské náměstí?“

„Je nádherné!“ říkám.

„Ano,“ odpovídá náš komický tenor, „a jak znamenitá by to byla dekorace pro nějaký balet, Caroline! Tato mešita vedle zahrady a tam ta druhá naproti...“

„Máš pravdu, Adolfe,“ n'ká první milovnice, „ale bylo by myslím potřeba ty věže trochu narovnat kvůli pravidelnosti a doprostřed postavit světelné fontány...“

„To je znamenitá myšlenka, Caroline! Udělejte nám nějaké drama, pane Claudie, hodně výpravné, ve kterém by mělo třetí jednání tuhle dekoraci... Titul...“

„Tamerlán, nabízí se samo od sebe!“ odvětil jsem.

Komický tenor se velmi významně šklebí. Myslím, že dobyvatel Asie není dost časový. Není dostatečně fin de siecle.

Ostatně pan Katerna se obrací ke své milované choti a rychle dodává:

„Co se týká místa, viděl jsem ještě lepší v divadle Porte Saint Martin v Synovi noci...“

„A já v divadle Chatelet v Michaelovi Strogoffovi.“

Však nejlépe uděláme, když necháme oba naše herce mluvit. Oba pohlížejí na všechny věci jen z divadelního stanoviska. Dávají přednost modrým a zeleným dekoračním pruhům, které představují vzduch a listí před azurem nebes a větvemi lesů, rozvlněné plachtě před vzdutými vodami oceánu, perspektivám zadní dekorace před místy, které tato dekorace představuje, před jakoukoliv krajinou, krátce řečeno, dávají umění přednost před přírodou... Ani mě nenapadne, abych se pokoušel pozměnit jejich názory o těchto věcech.

Když jsem tak pronesl Tamerlánovo jméno, ptám se majora Noltitze, jestli nepůjdeme navštívit hrob tohoto proslulého Tatara. Major mi odpovídá, že jej uvidíme, až pojedeme zpět; cesta nás teď vede k velkému samarkandskému bazaru.

Arba se zastavuje u jednoho ze vchodů této široké rotundy, projede s námi nazdařbůh částí starého města, jehož domy mají jen přízemí, zdánlivě bez všeho pohodlí.

Tady je bazar, kde jsou v nesmírném množství nahromaděny lněné látky, velurové koberce živých barev, šály přepestrých vzorků, všechno přeházené páté přes deváté po pultech krámků. Před těmito výklady smlouvají prodavač a kupec hřmotně podmínky i té nejmenší koupě.

Mezi těmito látkami se nalézá hedvábné tkanivo, zvané kanaus, které elegantní Samarkanďanky asi velmi rády kupují, třebaže se nijak nevyrovná podobným výrobkům lyonských továren ani co do jakosti ani co do nádherného vzhledu.

Nicméně je paní Katernová ve velkém pokušení, tak jako kdyby před sebou měla sklady v Bon Marché nebo v Louvru.

„Tahle látka by se velmi pěkně nesla pro kostým Velké vévodkyně!“ říká.

„A tyhle trepky by jistě měly znamenitý úspěch pro Ali-pašu v Kaidu!“ povídá pan Katerna.

A zatímco první milovnice kupuje kus kanausu, popřává si komický tenor zase pár zelených papučí, které si obouvají Turkmeni dříve než vstoupí do mešity. Ale musel požádat o laskavost majora, který se ochotně propůjčil za tlumočníka mezi panem Katernou a prodavačem, jehož výkřiky „yoks!... yoks!“ létaly jako petardy z jeho širokých úst.

Arba ujíždí a míří k náměstí Ribi-Chanym, kde se vypíná mešita stejného jména, které vyzdvihuje jednu z žen Tamerlána.

Třebaže toto náměstí není tak pravidelné jako rigistanské, je snad, jak se domnívám, malebnější: jsou tady podivně seskupené zříceniny, zbytky oblouků, puklé klenby, zpola odkryté kopule, sloupy bez hlavic, jejichž dříky zachovaly veškerou čerstvost svých emailů; potom dlouhé nízké sloupoví, které z jedné strany zavírá tento prostorný obdélník. Dělá to opravdu velký dojem, neboť tyto staré památky skvělého Samarkandu se obrážejí na pozadí nebes a zeleně, kterým bychom marně hledali rovné... dokonce ani v Pařížské opeře bychom to nenašli, ať je to komickému tenorovi vhod nebo ne. Ale musím přiznat, že náš dojem je ještě větší, když na severovýchodním konci města nás arba dováží k mešitě, nejkrásnější z celé střední Asie, k mešitě Šah-Sindeh, která pochází z r. 795 hedžiry (1392 našeho letopočtu).

Nemohu podat zběžným perem pojem o tomto zázraku. Kdybych navlékl celý růženec jmen, jako mozaika, frontony, tympány, bas-reliéfy, výklenky, emaily, představby do jedné věty, přece by to byl velice neúplný obraz. Bylo by na to zapotřebí štětec, ne pero. Obraznost je však v rozpacích před těmito zbytky nejnádhernější architektury, kterou nám asijský génius zachoval.

V hlubinách této mešity se věřící klaní hrobu Kassima-ben-Abbase, světce zbožňovaného mohamedánskou vírou, a říká se, že kdyby byl tento hrob otevřen, že by z něho vyšel ve vší slávě živoucí člověk. Ale nikdo to nezkusil, a lidé se tedy raději přidržují této legendy.

Museli jsme však přestat na těchto úvahách, ačkoliv jsme měli přece tentokrát to štěstí, že ani pan ani paní Katernovi nerušili naši podívanou svými vzpomínkami na divadlo. Bezpochyby s námi sdíleli naše dojmy.

Zase usedáme do arby a jamščik nás unáší tryskem svých holubic stinnými ulicemi, které ruská správa pečlivě udržuje.

V těchto ulicích zasluhuje množství lidu, abychom si ho povšimli. Nosí velmi rozmanitý oděv, chaláty mihotavých barev a na hlavě mají koketně posazený turban. Ostatně pravé typy jsou asi promíchány mezi tímto obyvatelstvem, které má skoro čtyřicet tisíc hlav. Většinou patří k plemeni Tádžiků, íránského původu. Jsou to silní chlapíci, jejich bílá pleť zmizela pod úpalem čerstvého vzduchu a slunce. Reprodukuji tady to, co jsem našel, když jsem četl zajímavé vypravování paní de Ujfalvy-Bourdonové: Jejich vlasy jsou všeobecně černé, jakož i vousy, které bývají velmi husté. Oči skoro nikdy nevystupují Z důlků a jsou vždy hnědé. Nos bývá velmi krásný, rty jemné, zuby malé. Čelo je vysoké, široké a tvář celkem oválná.

Musím tedy souhlasit, když pan Katerna při spatření takového Tádžika, oblečeného do nádherného, mnohobarevného chalátu, zvolal:

„Ten by pěkně hrál první roli!... Jaký překrásný Mélingue! Jen si ho představte v Nana Sáhibovi od Richepina nebo v Šamylovi od Meuricea!“

„Ten by si mohl vydělat peněz!“ n1cá paní Katernová.

„To věřím..., Caroline!“ odpovídá jí zase nadšený komický tenor. Copak pro něho jako pro tolik lidí od divadla není příjem nejvážnějším a nejzřejmějším projevem dramatického umění?

Je už pět hodin a v tomto nevyrovnatelném městě Samarkandu stíhá dekorace dekoraci... Dobrá! To se mi docela líbí. Tímhle způsobem však toto divadlo jistě skončí až někdy po půlnoci. Protože ale odjíždíme už v osm hodin, je nutné se oddat osudu a dokončení kusu pustit z mysli.

Poněvadž mi na tom záleželo, už kvůli zpravodajské cti, abych když už jsem v Samarkandu, viděl také hrob Tamerlána, vrací se naše arba k jihozápadu a zastavuje poblíž mešity Gur-Emir, která sousedí s ruským městem. Je to smrdutá čtvrť, shluky domků z hlíny a slámy, hromady starého ubohého zdiva, kterou jsme projeli!

Mešita vypadá velmi vznešeně. Nad ní se vznáší její kopule, na níž převládá tyrkysová modř, tak jako perská čepice, a její jediný minaret, teď bezhlavý, jiskří se emailovanými arabeskami, které si zachovaly svou antickou čistotu.

Navštívili jsme ústřední sál pod kopulí. Tady se vypíná hrob Železného mrzáka - neboť tak nazývali Timúra Dobyvatele. Tamerlánovy kosti trouchnivějí pod černým kamenem, obklopeným čtyřmi náhrobky jeho synů a svatého patrona. Tamerlánovo jméno se zdá zahrnovat celý čtrnáctý věk asijského dějepisu. Zdi tohoto sálu jsou také vykládány černými kameny, na kterých se docela zřetelně rýsují nesčetné klikatiny, malý sloup, vztyčený na jihozápadní straně označuje pak směr mešity. Paní de Ujfalvy-Bourdonová přirovnávala právě tuto část mešity Gur-Emir ke svatyni, a tentýž dojem jsme měli i my. A ten dojem se zbarvil ještě více nábožensky, když jsme sestoupili po úzkých a temných schodech až ke kryptě, ve které jsou hroby Tamerlánových žen a dcer.

„Ale kdo to vlastně byl ten Tamerlán,“ ptá se pan Katerna. „Tamerlán, o kterém je neustále řeč?...“

„Tamerlán,“ odpovídá major Noltitz, „byl jeden z největších dobyvatelů světa, dokonce největší, když se vezme v úvahu velikost jeho výbojů. Asie ke Kaspickému moři, Persie a provincie na její severní hranici, Rusko až po Azovské moře, Indie, Sýrie, Malá Asie, posléze i Čína, na kterou pustil dvě stě tisíc mužů, - krátce řečeno, dějištěm jeho bitev byla celá pevnina.“

„A byl přece kulhavý!“ poznamenává paní Katernová.

„Ano, madame, jako Genserich, jako Shakespeare, jako Byron, jako Walter Scott, jako Talleyrand, ale nepřekáželo mu to, aby nevykonal mnoho cest. Ale fanatik to byl a horkokrevný, namouvěru? Dějiny vypravují, že dal pobít v Dillí sto tisíc zajatců a v Bagdádu postavil obelisk z osmdesáti tisíc hlav.“

„To se mi obelisk na Place de la Concorde v Paříži líbí lépe,“ odpověděl pan Katerna, „a pak - je z jednoho kusu.“

Po této poznámce opouštíme mešitu Gur-Emir, a protože je již nejvyšší čas, abychom se vrátili, zamířil arba zase rychle zpátky k nádraží.

Já přes všechny poznámky manželů Katernových jsem měl přece jen hluboký pocit lokálního nátěru tohoto podivuhodného Samarkandu, když tu jsem byl najednou velmi drsně stržen zpátky do moderní skutečnosti.

Na ulici, ano! na ulici, která sousedí s nádražím, ve středu sídla Tamerlánova, vidím jet kolem dva cyklisty, pěkně sedící na svých kolech.