VI. KAPITOLA Kdo cestuje do Pekingu? Myšlenky člověka, který sedí na koni, jsou jiné, než myšlenky, které mu napadají, když jde pěšky. Rozdíl je ještě tím značnější, když cestuje vlakem. Sdružení myšlenek, ráz úvah, souvislost událostí, odehrávajících se v jeho hlavě, se rovnají svou rychlostí rychlosti vlaku. Myšlenky člověka ujíždějí jako ujíždí vagon. Cítím se také ve zvláštním duševním rozpoložení, jsem žádostivý pozorovat, dychtivý se poučit a to s rychlostí padesáti kilometrů za hodinu. Neboť tuto kilometrickou taxu má náš vlak zachovat celým Turkestánem a klesne na průměrnou rychlost třicet kilometrů, až bude probíhat provinciemi „nebeské říše“.
Tohle se dozvídám, když prohlížím jízdní řád, který jsem koupil na nádraží. Je k němu přidán přesný kartografický pruh složený několikrát do sebe, na kterém je dokonalý obraz rozvoje dráhy mezi Kaspickým mořem a východními čínskými břehy. Studuji tedy běh svého transasijského vlaku od Uzun Ady jako jsem sledoval transgruzijský vlak od Tiflisu.
Trať je stavěna v šířce jednoho metru a šedesáti centimetrů mezi kolejemi - rozpětí předepsané ruským dráhám, tedy o devět centimetrů víc než u ostatních evropských drah. Němci prý zhotovili velké množství náprav tohoto rozměru pro případ, že by vtrhli do Ruska.
Přál bych si, aby Rusové byli stejně prozřetelní pro případ neméně možný, že by totiž chtěli vtrhnout do Německa.
Z obou stran se vrcholí husté písčité přesypy, mezi kterými ubíhá železnice, která opouští Uzun Adu. Když přichází k mořskému rameni, které odděluje Dlouhý ostrov od pevniny, přetíná je po dvanácti set metrové hrázi, chráněné pevným nánosem balvanů proti prudkým nárazům vzdutých vln.
Už jsme přejeli několika stanicemi, aniž jsme tam zastavili, mezi jinými Michajlovem, míli od Uzun Ady. Následující stanice budou od sebe vzdáleny patnáct až dvacet kilometrů. Ty, které vidím tu a tam, vypadají jako italské vily s balustrádami a střechami. V Turkestánu a v sousedství Persie je to zvláštní dojem! Poušť se rozkládá až k sousedství Uzun Ady, a železniční stanice jsou jen jako malé oázy, tvořené lidskou rukou. Ano, tady člověk zasadil sám ty štíhlé svět1ezelenétopoly, které dávají trochu stínu; člověk to byl, který sem dopravil s velkým nákladem vodu, jejíž občerstvující proud padá do elegantní nádržky vodotrysku. Bez těchto hydraulických prací by neexistoval ani jediný strom, ani kousek zeleně uprostřed těchto oáz. Jsou to zásobárny celé tratě a lokomotivám nestačí vyschlé zásobárny!
Ale opravdu jsem jakživ neviděl kraj tak pustý, vyprahlý, tak beze vší vegetace, a zdá se, že jeho rozloha od Uzun Ady přesahuje dvě stě šedesát kilometrů. Když generál Annenkov začal v Michajlovu svoje práce, musel destilovat kaspickou vodu, jak se dělá na lodích, pomocí přístrojů zvlášť k tomu zřízených. Ale když je třeba vody na páru, je zase potřeba uhlí na vypařování vody. ČtenářiXx. století se budou ptát, jak je možné vytápět stroje v zemi, kde se nedobývá ani kousek uhlí, a kde není možné porazit ani kousek dřeva. Copak jsou snad sklady těchto látek na hlavních zakaspických stanicích?... Jistěže ne. Spokojili se pouze s praktickým využitím myšlenky, kterou měl u nás velký chemik Dainte Claire Deville, když se ve Francii začalo využívat petroleje.
Strojní pece se vytápějí pomocí přístroje, který rozmělňuje zbytky, které pocházejí z destilace nafty, dodávané z Baku a z Derbentu nevyčerpatelnou měrou. Na jistých stanicích tratě existují velké rezervoáry, naplněné tímto nerostným topivem, které se nasype do nádrŽÍ tendru a pak se pálí na zvláštních mřížích, kterými jsou stroje opatřeny. Této nafty se také používá na parnících na Volze a jiných přítocích Kaspického moře.
Myslím, že mi budete věřit, když přiznám, že kraj není příliš rozmanitý. Skoro rovná a písčitá půda je na povrchu naplavenin docela vodorovná, a na nich stojí kaluže bažinatých vod. Proto se ta půda velmi dobře hodila ke stavbě železné dráhy. Žádné tunely, žádné hráze, žádné viadukty, žádná umělecká díla, abych se vyjádřil výrazem, který rádi - velice rádi - užívají inženýři. Jen tu a tam nějaký dřevěný most, dvě až tři sta stop dlouhý. Za takových okolností nepřesahovaly výlohy na jeden kilometr Zakaspické dráhy sedmdesát pět tisíc franků.
Jednotvárnost cesty se přeruší teprve velkými oázami v Mervu, Buchaře a Samarkandu.
Zabývejme se tedy cestujícími, je to tím snazší, že můžeme beze všeho procházet od jednoho konce vlaku na druhý. S trochou obrazotvornosti se může člověk domnívat, že je v jakési pohyblivé vesnici, a procházíme její hlavní ulicí.
Znovu uvádím na paměť, že za lokomotivou a tendrem následuje nákladní vůz, v jehož rohu je složena tajemná bedna, a že Popovova strážnice je v levém koutu plošiny prvního vagonu.
Uvnitř tohoto vagonu pozoruji několik sartů s velkopanským a pyšným vzezřením, zahalených do dlouhých šatů pestrých barev, pod kterými mají boty z vykrájené a vyšívané kůže. Mají krásné oči, skvostné vousy, ohnutý nos, a člověk by z nich dnes udělal skoro vrchnost, kdyby nevěděl, že název sart znamená vetešník a tito židé jsou na cestě do Taškentu, který se vetešníky jen hemží.
V tomto vagonu se usadili také oba Číňané, jeden proti druhému. Mladý „nebešťan“ se dívá oknem. Starý „nebešťan“ - Ta-lao-yé, to znamená starý muž - se neustále zabývá svou knížkou... Tato knížečka malého formátu, která se tak trochu podobala kalendáři pařížské astronomické kanceláře, je vázaná v sametu jako kanovnický breviář a když je zavřená, jsou její desky sepjaty kaučukovou sponou. Divím se však, že majitel tohoto svazku vůbec nevypadá, že by v něm četl zprava nalevo. Copak není tištěn čínským způsobem?... To je nutné zjistit!
Na dvou vedlejších sedadlech sedí Fulk Ephrinell a slečna Horacie Bluettová. Hovoří spolu a přitom píší číslice. Nevím, jestli při tom nešeptá praktický Američan do uší praktické Angličanky překrásný verš, nad kterým se pozachvělo srdce Lydie: Nec tecum possum vivere sine te! (Ani s tebou nemohu žít bez tebe!)
Ale to vím určitě, že Fulk Ephrinell může velmi dobře žít beze mne. Jistě jsem jednal velmi moudře, že jsem nespoléhal na to, že mi pomůže zpříjemnit po cestě dlouhou chvíli. Ten lišák Yankee mne pustil - to je ten nejvhodnější výraz - docela, a to pro tu suchou a hranatou dceru Albionu.
Přicházím na plošinu, jdu před můstek a ocitám se u vchodu ke druhému vagonu.
Vpravo v rohuje baron Weisschnitzerd6rfer. Jeho dlouhý nos - ten Teutonje krátkozraký jako krtek - otírá řádky knihy, kterou prohlíží: je to jízdní řád. Netrpělivý cestující sleduje, jestli vlak projíždí stanicemi v předepsaných hodinách. Když je nějaké zpoždění, laje a hrozí znovu společnosti Velké transasijské dráhy.
Tento vagon transportuje také manžele Katernovy, kteří se tady usadili co možná nejpohodlněji. Manžel je ve veselé náladě, hovoří s živými posunky, bere ženu chvílemi za ruce, dokonce ji objímá v pase, potom se jeho hlava obrací nebo zvedá ke stropu a pronáší několik slov stranou. Paní Katernová se zase uklání, tváří se rozpačitě, choulí se do koutku sedadla a zdá se, že svému muži spíš něco namítá než odpovídá. V okamžiku, když vycházím, slyším z upejpavých úst pana Katerny operetní refrén.
Uvnitř třetího vagonu, který zaujímají někteří Turkmeni a tři nebo čtyři Rusové, vidím majora Noltitze. Baví se s jedním svým krajanem. Rád bych se vmísil do jejich hovoru, jen kdyby mi přišli vstříc. Ale je lepší vyčkat, cesta teprve začíná.
Navštěvuji ještě restaurační vagon. Ten je o třetinu delší než ostatní vagony, pravý jídelní sál s jedním stolem. Vzadu se nachází na jedné straně místnost pro personál, na druhé straně kuchyně, kde vládne kuchař a maire-ď hótel, oba ruského původu. Tento dinning-car se zdá být velmi slušně zařízený.
Prošel jsem jím, a přicházím ke druhé části vlaku, kde jsou stěsnáni cestující druhé třídy, Kirgizové málo inteligentního vzezření, se stlačenou lebkou, lícními kostmi vyvstávajícími dopředu, vousy na kozí bradu, nosem kozácky rozplesklým, velmi hnědou kůží. Tito chudáci, mohamedánského náboženství, patří buď k velké hordě, která bloudí po hranicích Sibiře a Číny, nebo k hordě malé, rozlezlé mezi Uralem a Aralským mořem. Vagon druhé třídy, dokonce i třetí třídy je pravým palácem pro lidi, zvyklé na táboření ve stepích a na ubohé vesnické jurty. Ani jejich brlohy, ani jejich lavice, se nevyrovnají vycpaným sedadlům, na kterých sedí s docela asijskou vážností.
Tady zaujmuli rovněž místo dva nebo tři Nogajci, kteří jsou na cestě do východního Turkestánu. Jsou ze vznešenější rasy než Kirgizové, z tatarské rasy, z jejich středu pochází učenci, profesoři, kteří proslavili bohatá města Bucharu a Samarkand. Ale věda a její učení vám sotva pojistí v těchto provinciích střední Asie existenci, zredukovanou pouze jen na to nejnutnější. Nogajci tedy hledají místa jako tlumočníci. Naštěstí od těch dob, co se rozšířil ruský jazyk, je toto řemeslo málo výnosné.
Teď znám místa svých čísel a vím, kde je mám v čase potřeby hledat. Nijak nepochybuji, že jejich cesta vede až do Pekingu, jak Fulk Ephrinell a slečna Horacie Bluettová, tak i německý baron, oba Číňané, major Noltitz, manželé Katernovi, stejně tak i nadutý gentleman, jehož hubenou siluetu jsem postřehl v koutě druhého vagonu tam cestují. Oni travellers, totiž cestující, kteří nepřekročí čínské hranice, nemají v mých očích naprosto žádný význam. Ale mezi svými společníky nevidím ještě hrdinu svého příštího referátu... Doufejme, všechno se cestou ukáže.
Mám v úmyslu dělat si poznámky hodinu co hodinu, dokonce co říkám, minutovat svoji cestu. Dříve než nastane noc, odcházím tedy na přední plošinu vagonu, abych si ještě naposledy prohlédl okolní krajinu. Za hodinu, než vykouřím doutník, vlak dojede do Kyzyl Arvatu, kde se nějakou chvíli zastaví.
Jdu z druhého vagonu do prvního, potkávám se s majorem Noltitzem. Zdvořile ustupuji. On zdraví s tím půvabem, kterým vynikají Rusové z lepších kruhů. Opakuji tento pozdrav. Naše setkání se omezuje na tuto výměnu zdvořilostí, ale první krok je učiněn.
Popov v této chvíli není ve své strážnici. Protože jsou dveře nákladního vozu otevřené, odhaduji, že náčelník našeho vlaku si šel pohovořit se strojvedoucím. Vlevo v nákladním voze stojí tajemná bedna. Protože je teprve půl sedmé, je ještě příliš světlo, takže se nemohu odvážit uspokojit svou zvědavost.
Vlak jede širou pouští. Je to Karakum, Černá pustina. Rozkládá se nad Chivou po celé části Turkestánu mezi perskou hranicí a řekou Amudarja. Ve skutečnosti není písek Karakumu černý, právě tak jako Černé moře není černé, Bílé moře není bílé, Červené moře není červené. Žlutá řeka není žlutá. Ale mám velice rád tyto pestré názvy, i když jsou jakkoliv chybné. Krajinář musí zrak uchvátit barvami. A není zeměpisec krajinářem?
Zdá se, že tato poušť byla kdysi velkým středozemním jezerem. Vyschlo tak, jako vyschne Kaspické moře a toto vysušení se vysvětluje silným soustředěním slunečních paprsků na území, které se rozkládá mezi Arabským mořem a Pamírem.
Karakum se skládá z písčitých dun, nadmíru pohyblivých, které bez přestání ohrožují velké větry přemístěním. Barkany - tak totiž nazývají Rusové tyto duny - kolísají ve výšce mezi deseti a třiceti metry. Poskytují hojnost kořisti severním vichřicím, které se je snaží zahnat na jih. Odtud pocházejí oprávněné obavy o bezpečnost Zakaspické dráhy. Bylo tedy nutné ji účinně zajistit, a generál Annenkov by jistě byl hodně na rozpacích, kdyby předvídavá příroda ve stejném čase, co mu poskytla příznivé území ke stavbě železné dráhy, mu nedala prostředek proti přemisťování barkanů.
Na zadní straně dun totiž roste množství bodlinatých křovisek, chomáče tamaryšků, hvězdicovité bodláčí a pak haloxylon-ammodendron, který Rusové nazývají méně učeně saksaúl. Jejich hluboké a pevné kořeny drží velmi dobře půdu, jako hippophaerhamnoides, křovisko z rodiny eleagnei, kterého se používá k upevnění písčité půdy v severní Evropě.
K těmto sazenicím saksaúlu přidali traťoví inženýři na různých místech jakési nánosy upěchované hlíny a podél části nejvíce ohrožených zasypáním palisádovou ohradu.
Bylo to jistě opatření velmi užitečné. Ale i když byla chráněna trať, nebyli tím ještě ochráněni cestující před pískem, který létá jako železné piliny a před větrem, který zvedá na pláni bělavé poprašky soli. Ještě dobře, že není doba velkého parna, a nikomu neradím, aby jel Velkou transasijskou dráhou ani v červnu, ani v červenci, ani v srpnu.
Velice lituji, že majoru Noltitzovi nenapadne přijít na čerstvý karakumský vzduch na vagónový můstek. Byl bych mu nabídl některý ze svých vybraných londres, kterými je moje doutníkové pouzdro hojně zásobeno. Řekl by mi, jestli stanice, které nacházím v jízdním řádu jako: Balla Ischem, Aidina, Pereval, Kansadžik, Však jsou zajímavými body dráhy - což se mi ostatně nezdá. Ale nesmím nijak rušit jeho siestu. Jak by mohl být rozhovor s ním zajímavý, protože svým úřadem, jako lékař ruské armády mohl se zúčastnit kampaně generálů Skobeleva a Annenkova! Když náš vlak tak prolétává malými stanicemi, kterým sotvaže prokáže čest zapískáním mezi jízdou, mohl mi major říci, jestli nebyla některá dějištěm bitvy. Jako Francouz bych si dovolil vyptávat se po této výpravě Rusů Turkestánem a nepochybuji, že by můj společník ochotně vyhověl mé zvědavosti. Mohu vážně spoléhat jen na něho... nebo na Popova.
Proč ale není Popov ve své strážnici? Snad by ani on nebyl necitelný vůči doutníkovým půvabům. Zdá se mi, že jeho hovor se strojníkem nemá konce... Konečně se objevuje, vpředu, před nákladním vozem; kráčí vagonem, zavírá jeho dveře, okamžik se zastavuje na plošině a užuž vstupuje... Ruka, držící doutník, se k němu vztahuje. Popov se usmívá... a brzy potom se vonný kouř jeho doutníku mísí s kouřem mého doutníku.
Už patnáct let, - tuším, že jsem to již řekl - je náš náčelník vlaku ve službách zakaspické společnosti. Zná kraj až k čínským hranicím a už pět nebo šestkrát projel celou tratí, označenou jménem Velké transasijské dráhy.
Popov se tedy účastnil cesty na vlacích, které jezdily na první sekci mezi Michajlovem a Kyzyl-Arvatem - sekci, která započala v prosinci1880 aukončena byla za deset měsíců, v listopadu 1881. Za pět let potom, 14. července 1886, vjela první lokomotiva do Mervu, a za osmnáct měsíců později ji už pozdravili v Samarkandu. Teď jsou turkestánské koleje už připojeny ke kolejím „nebeské říše“, a tato železná stuha se táhne bez přetržky od Kaspického moře až do Pekingu.
Když mi Popov podal toto vysvětlení, vyptával jsem se ho potom, co všechno ví o našich cestovních společnících - totiž o těch, kteří mají namířeno do Číny. Předně tedy major Noltitz?
„Major,“ odpovídá Popov, „žil dlouho v turkestánských provinciích a odjíždí do Pekingu zřídit nemocnici pro ruské poddané, se schválením cara, to se rozumí.“ „Ten major Noltitz se mi líbí,“ odpověděl jsem, „a doufám, že se s ním brzy seznámím.“ „On si také nic tak nepřeje, jako se s vámi seznámit,“ odpovídá mi Popov. „A znáte ty dva Číňany, kteří nastoupili do vlaku v Uzun Adě?“ „Ne, neznám, pane Bombarnaku, znám jenom jejich jména z jejich zavazadel.“ „Jak se tedy jmenují, pane Popove?“ „Mladší se jmenuje Pan-Čao, starší Tio-King. Zdá se, že cestovali několik let po Evropě. Nevím však, odkud přicházejí. Domnívám se, že mladý Pan-Čao je syn z nějaké bohaté rodiny, protože jej doprovází lékař.“ „Tio- King?...“ „Ano, doktor Tio-King.“ „A oba mluví jenom čínsky?“ „Zdá se, protože jsem ještě neslyšel, že by mluvili jinak.“ Po této Popovově informaci nechávám tedy číslo 9. mladému Pan-Čaovi, kterému jsem je určil, i číslo 10., které jsem udělil doktoru Tio- Kingovi. „Co se týká Američana...“ začíná opět Popovo „Fulka Ephrinella,“ zvolal jsem „a Angličanky slečny Horacie Bluettové?... Ó, o těch mi nepovíte vůbec nic nového. O těch už vím docela všechno.“ „Mám vám popravdě říct, co si o tomto páru myslím, pane Bombarnaku?...“ „Jen řekněte, co si myslíte, pane Popove.“ „Že jakmile přijdou do Pekingu, slečna Bluettová se může stát paní Ephrinellovou...“ „Žehnej samo nebe jejich svazku, pane Popove, jsou opravdu stvořeni jeden pro druhého!“ Vidím, že v tomto ohledu Popov i já jsme úplně zajedno. „A ti dva Francouzi... ti dva něžní manželé,“ ptám se, „co jsou zač?...“ „Neřekli vám to?“ „Ne, pane Popove.“ „Buďte tedy klidný, řeknu vám to, pane Bombarnaku. Ostatně, když to chcete vědět, jejich zaměstnání je zřetelně napsáno na zavazadlech pána a paní.“ „A jsou to?...“ „Herci, kteří jedou do Číny hrát divadlo.“ Herci?... Jestli tato okolnost vysvětluje jisté chování, jisté přetvařování, pohyblivost fyziognomie, demonstrativní posunky pana Katemy, nevysvětluje to přece jeho námořnický přízvuk.
„A víte, jakého oboru jsou ti umělci?“ ptal jsem se Popova. „Muž je tenorista a první velký komik.“ „A žena?“ „První milovnice.“ „A kam se ubírá tento lyrický pár?“ „Do Šanghaje, kde jsou oba angažováni pro divadlo francouzské rezidence.“ To je velmi dobré. Budu moci mluvit o divadle, o zákulisních klepech, o novinkách z venkova, a jak říká Popov, známost s veselým tenoristou a půvabnou milovnicí bude brzy navázána. Ale v jejich společnosti přece nenajdu romantického hrdinu, předmět své touhy!
Co se týká nadutého gentlemana, o tom náčelník našeho vlaku neví nic, ledaže jeho vaky mají adresu: Sir Prancis Trevellyan oť Trevellyan Hall, Trevellyanshire.
„Pán, který neodpovídá, když se na něj promluví!“ dodává Popovo Dobrá! Moje číslo 8. bude tedy mít němou roli, ale ještě nevím, jestli právem.
„Přejdeme k Němci,“ povídám.
„Baronovi Weisschnitzerdorferovi?“ „Ten jede až do Pekingu, myslím?“ „Až do Pekingu, a ještě dál, pane Bombarnaku.“ „Ještě dál?“ „Ano... dělá cestu kolem světa.“ „Cestu kolem světa?“ „Za třicet devět dní.“ Tak tedy po paní Bislandové, která zvládla tuto pověstnou cestu ve třiasedmdesáti dnech, po slečně Nellii Blyeové, která ji provedla ve dvaasedmdesáti dnech, po ctihodném Trainovi, který ji udělal v sedmdesáti, ten Němec ji chce provést v devětatřiceti? Pravda, dopravní prostředky jsou teď rychlejší, směry přímější a když se použije Velké transasijské dráhy, po které by se dostali z hlavního pruského města do Pekingu za krátkých čtrnáct dní, může baron zkrátit trvání předchozí cesty přes Suez a Singapur na polovinu.
„Nikdy však nedojde!“ zvolal jsem.
„A proč?“ zeptal se Popovo „Protože se stále opožďuje. V Tiflisu by málem zmeškal vlak a v Baku parník...“ „Ale v Uzun Adě nezmeškal...“ „Nevadí, pane Popove, ale velmi bych se divil, kdyby tenhle Němec porazil Američany a Američanky v tomto utkání globetrotterů.“
