×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Claudius Bombarnak - Jules Verne, IX. KAPITOLA Pan a paní Katernovi

IX. KAPITOLA Pan a paní Katernovi Odjeli jsme v předepsaný čas. Baron nebude mít tentokrát příčinu ke stížnostem. Koneckonců chápu jeho netrpělivost; zpozdíme se jen o minutu a on může zmeškat parník z Tien-Tsinu do Japonska.

Den začíná mnoho slibně. Například vítr fouká, že by zhasil slunce tak snadno jako svíčku, - je to jedna z těch bouřlivých vichřic, které prý zastavují i vlaky Velké transasijské dráhy. Dnes vane naštěstí od západu a bude dost snesitelný, protože fouká na vlak zezadu. Je tedy možné se zdržovat na plošině.

Nyní bych si přál zavést rozhovor s mladým Pan-Čaem. Popov měl asi pravdu, je to bezpochyby synek nějaké bohaté rodiny, který strávil několik let v Paříži pro poučení a zábavu. Byl podle všeho jedním ze stálých hostů five-o'clocksxx. století.

Zatím se však musím zabývat jinými věcmi. Předně člověkem v bedně. Celý den ještě musí uběhnout, než jej budu moci uklidnit. V jakých úzkostech se asi chudák nachází! Ale protože by bylo velmi neprozřetelné vniknout do nákladního vagonu ve dne, musím počkat na noc.

Nesmím zapomenout, že mám rovněž na programu rozhovor s panem a paní Katemovou. Ostatně to mi nebude činit vůbec žádné nesnáze.

„Méně snadné bude navázat styk s číslem 12., přepychovým a urozeným panem Faruskiarem. Tento Orientálec se mi zdá velmi upjatý.

Ach! Kdybych jen znal co nejdříve jméno mandarína, který se vrací do Číny jako mrtvé zavazadlo! S trochou obratnosti je Popov přece vyzví od některého z Peršanů, určených na ochranu Jeho Excellence. Kdyby to tak byl některý z vysokých hodnostářů, například Pao-Wang, Ko-Wang, místokrál obou Kiangí, kníže King sám... První hodinu projíždí vlak stále oázou. Brzy budeme v samé poušti. Půda se skládá z alluviálních vrstev, jejichž lůžko se rozkládá až k okolí Mervu. Je nutno přivyknout této jednotvárné jízdě, která se potáhne až k hranicím Turkestánu. Oáza a poušť, poušť a oáza. Ovšem, poblíž Parním se pohled na kraj pozmění. V orografickém uzlu, který museli Rusové přeříznout, tak jako ten prohnaný Alexandr přeřízl uzel, kterým bylo přivázáno jho na voj Gordického vozu, je pěkných krajin dost. Za to se dostalo makedonskému dobyvateli vlády asijské... Dobrá předzvěst pro ruské dobyvatele.

Počkejme tedy, až pojedeme Pamírem a jeho rozmanitými kraji. Za těmito se pak rozkládají nekonečné planiny čínského Turkestánu, písčitá, ohromná poušť Gobi, kde zase začne jednotvárná jízda.

Je půl sedmé. Snídaně v dinning-car bude brzy připravena. Nejdříve si tedy odbudeme ranní procházku tou dlouhou vlakovou ulicí.

Kdepak je ale Fulk Ephrinell? Nevidím ho na jeho místě vedle slečny Horacie Bluettové, které se tedy po něm ptám, napřed jsem ovšem zdvořile pozdravil.

„Pan Fulk se šel podívat na svoje zavazadla,“ odpovídá slečna.

Ah! Už říká jen krátce pan Fulk, zatím, ovšem, než mu bude říkat jen prostě Fulk.

Vzadu ve druhém vagoně se usadili hned při odjezdu urozený pan Faruskiar a Ghangir. Protože jsou v této chvíli jen sami dva, baví se přitlumeným hlasem.

Při návratu potkávám Fulka Ephrinella, který jde opět ke své společnici. Tiskne mi po yankeesku ruku. Povídám mu, že slečna Bluettová mi už o něm podala zprávy.

„Ú!“ říká Fulk Ephrinell, „jaká je to řádná žena, jaká obchodnice vzácného druhu! Jedna z těch Angličanek...“ „... které zasluhují, aby se staly Američankami!“ dodal jsem. „Wait a bit!“ odpovídá s úsměvem více než významným.

Právě, když chci vstoupit, pozoruji, že oba Číňané už jsou v dinning-car. Kniha doktora Tio- Kinga zůstala ležet na stolku ve vagonu.

Myslím, že zpravodaj nebude indiskrétní, když vezme svazek, otevře jej a přečte si tento nadpis: oSTŘÍDMÉM A SPOŘADANÉM ŽIVOTĚ čili O UMĚNÍ ŽÍT DLOUHO V DOKONALÉM ZDRAVÍ LODOVICO CORNAR benátský šlechtic Přeloženo z italštiny Rozmnoženo o rozpravu, kterak napravit špatnou letoru, těšit se Z dokonalého štěstí až do nejpozdnějšího věku a umřít teprve po vypotřebování životních šťáv v nejvyšším věku. PALERMO 1782 To je tedy ta oblíbená četba doktora Tio-Kinga! A proto mu tedy někdy jeho mladý a málo úctyplný žák s úsměškem připomíná jméno Cornara!

Nemám čas si prohlédnout z této knížky něco jiného než její heslo: Abstinentia adjicit vitam (Střídmost prodlužuje život). Ostatně nemám ani v úmyslu uskutečňovat heslo urozeného Benátčana, - alespoň při nastávající snídani ne.

V rozsazení stolovníků v dinning-car není nic nového. Zase sedím vedle majora Noltitze, který vytrvale pozoruje urozeného pana Faruskiara a jeho společníka, kteří sedí na konci tabule. Ptáme se sami sebe, kdo to asi je, ten Mongol, tak pyšného vzhledu... „Poslouchejte, majore,“ říkám a sám se usmívám tomu nápadu, který mi proletěl hlavou, „kdyby to tak byl...“ „Kdo?“ ptá se major. „Ten náčelník lupičů... pověstný Ki- Tsang...“ „Vtipkujte, pane Bombarnaku, jak chcete, ale radím vám, - jen zticha!...“ „Ale jen se majore přiznejte, že by to byla osobnost velmi zajímavá a hodná nejpodrobnějšího interviewu.“ Při tomto hovoru jíme s největší chutí. Snídaně je znamenitá, protože zásoby byly v Ašchabadu a v Dušaku obnoveny. Pijeme čaj, krymské víno a kazaňské pivo (Pan inženýr Boulangier si jistě vzpomene, jak vychvaloval ve svém cestopise podobnou tabuli) a jíme masité příkrmy a to skopové kotlety a výtečné konzervy a jako dezert máme šťavnatý meloun, hrušky a vybrané hrozny.

Po snídani jdu vykouřit svůj doutník na plošinu za dinning-car. Pan Katerna se tam stěhuje také, skoro hned za mnou. Zřejmě tento neocenitelný komik číhal na příležitost, aby se mnou navázal kontakt.

Jeho duchaplné přivřené oči, tváře zvyklé na falešné licousy, rty zvyklé na falešný knír, hlava zvyklá na zrzavé, černé, šedivé, plešaté nebo dlouhovlasé paruky, jak to ta která role vyžaduje, to všechno svědčí o herci, zvyklém životu na prknech. Ale pan Katerna má fyziognomii přímou, tvář veselou, výraz počestný, chování nenucené, zkrátka vypadá celkově jako bodrý muž.

„Pane,“ říká ke mně, „copak dva Francouzi pojedou z Baku do Pekingu a vůbec se přitom neseznámí?“ „Pane,“ odpovídám, „když se potkám s krajanem...“ „Který je Pařížan, pane...“ „A proto dvojnásob Francouzem,“ dodal jsem, „sám na sebe bych se zlobil, kdybych mu nepodal ruku! Tedy, pane Katerno...“ „Copak víte, jak se jmenuji?...“ „Tak jako víte vy, jak se jmenuji, jsem jist...“ „Jistě, pane Claudie Bombarnaku, dopisovatelixx. století.“ „Vždy k vašim službám.“ „Tisíceré díky, pane Bombarnaku, ba deset tisíc, jak se říká v Číně, kam jedeme, paní Katernová a já...“ „Do Šanghaje, jako komický tenor a první milovnice, do společnosti francouzské rezidence...“ „Ale vy víte všechno!...“ „Zpravodaj!“ „Ovšem.“ „Dodávám ještě, když si vzpomenu na jisté námořnické výrazy, že jste byl někdy v námořních službách, pane Katerno...“ „Zajisté, pane zpravodaji. Jsem bývalý kapitán šalupy admirála de Boissoundy, na palubě Redoutablea.“ „Proč jste tedy nevolil jakožto námořník raději cestu po moři?...“ „Ach! Milý pane Bombarnaku. Vězte, že paní Katernová, která je bezpochyby první milovnicí na venkově, a ani jediná z jejich kolegyň se jí nevyrovná v úlohách subretek a v mužských úlohách, nesnáší jízdu po moři. Tak, když jsem se dozvědělo vlaku Velké transasijské dráhy, jí povídám: ,Upokoj se, Caroline! Neboj se klamného a falešného živlu! Pojedeme Ruskem, Turkestánem a Čínou a pevninu neopustíme!' A to jí, chudáčkovi, která je tak odvážná, tak oddaná, tak... ani nenalézám slov, způsobilo radost, - krátce, pane, milovnice, která by hrála třeba staré báby, jen aby ředitel nebyl v nesnázích! Umělkyně, pravá umělkyně!“ Je radost poslouchat pana Katernu. Je v plné páře, jak říkají strojníci, a nezbývá, než ho nechat tu páru pouštět. Ať je to jak chce podivné, je jisté, že svou ženu zbožňuje a myslím, že ona mu jeho zbožňování oplácí. Ten pár se k sobě hodí, jako žádný jiný, a jak se dozvídám od svého komického tenora, nikdy není na rozpacích, ze všeho se vyseká, je spokojený se svým osudem, nadevšechno miluje svoje divadlo, zvláště venkovské divadlo, kde paní Katernová a on hráli dramata, vaudevilly, veselohry, operety, opery komické, opery vážné, překlady, hry výpravné, pantomimy, byli šťastni při produkcích, které začínají v pět hodin a končí po jedné hodině zrána, na velkých divadlech v krajských městech, v sálech radnice, ve stodolách na vesnici, hned po příjezdu, beze všech velkých příprav, bez orchestru, někdy i bez diváků v tomto případě nemusí aspoň vracet vstupné, - krátce jsou to herci, kteří provedou pořádně všechno, ať je to cokoliv.

Jakožto Pařížan byl pan Katerna, dokud se ještě plavil, mezi lodníky na přídi šaškem. Protože měl ruce dovedné jako kejklíř, nohy dovedné jako provazochodec, uměl napodobit jazykem nebo rty všechny hudební nástroje dřevěné nebo plechové, má nejrozmanitější zásobu pouličních písní, písní hospodských, vlasteneckých, monologů a výstupů z předměstských šantánů. To všechno mi vypráví s živými posunky, s nevyčerpatelnou výmluvností, přechází přitom a houpá se v bocích a na rozkročených nohách jako potácející se kostka. Opravdu - ve společnosti tak veselého kumpána bych se nikdy nenudil.

„A kde jste byl dříve, než jste opustil Francii?“ ptám se.

„Ve Ferté-sous-Juarre, kde měla paní Katernová opravdový úspěch v úloze Elsy v Lohengrinovi, kterého jsme hráli bez hudby. Však je to také zajímavý a velmi krásně udělaný kus!“ „Proběhl jste asi hodný kus světa, pane Katemo?“ „To si myslím, byl jsem v Rusku, Anglii, obou Amerikách. Ach! Pane Claudie...“ „Říká mi už ,Claudie'!“ „Ach! Pane Claudie, bývaly časy, kdy jsem byl idolem v Buenos Aires a miláčkem obecenstva v Rio de Janeiru! Nemyslete si, že vám chci něco napovídat! Ne! Vím, co vím! V Paříži jsem špatný, ale venku výborný. V Paříži hraje člověk pro sebe, na venkově pro jiné! A pak jaký repertoár!“ „Přijměte moji poklonu, drahý krajane.“ „Přijímám, pane Claudie, protože svoje řemeslo miluji. Prosím vás!

Každý se nemůže stát senátorem anebo... zpravodajem!“ „Nu, to je poněkud zlomyslná poznámka, pane Katerno,“ říkám s úsměvem. „Ne... to je jen konec debaty.“ A zatímco neznámý komik odříkával svůj růženec, objevovaly se stanice mezi jízdou a mezi dvojím zapísknutím. Kulka, Nisachurch, Kulla-Minor a jiné, smutného vzhledu, pak Bairam-Ail, za sedm set devadesát pět verst, a Kurlan-Kala po osmi sté patnácté.

„A abych řekl všechno, přece jsme uspořili nějaký ten měďák, i když jsme se protloukali od města k městu. Máme v kufru několik obligací severní dráhy, které si velmi vysoce cením, velmi bezpečně uložené a počestně vydělané peníze, pane Claudie! Můj Bože, vím, že třebaže žijeme pod demokratickou vládou, vládou rovnosti, přece jen je ještě daleko čas, kdy bude starý herec sedět u tabule po boku paní prefektové a prezidenta krajského soudu, a kdy první milovnice zahájí ples s prefektem u velícího generála! Zatím - co na tom! Hodujeme a tancujeme mezi sebou...“ „A není to o nic míň veselé, pane Katerno...“ „Ani o nic méně comme-il-faut, pane Claudie!“ odpovídá příští hlavní šanghajský komik, s nenuceností šlechtice z doby Ludvíka XV. Vtom k nám přistoupila paní Katernová. Je to důstojná společnice svého muže, stvořená a narozená, jen aby mu odpovídala jak v životě, tak na scéně, jedna z těch divadelních komediantek, které nejsou ani upejpavé, ani zlého jazyka, většinou děti, které se staly tím, čím byly jejich rodiče, narozené bůhvíkde, a bůhvíjak, ale dobrého srdce.

„Představuji vám Carolinu Katernovou,“ říká mi komik tónem, jako by mi představil Paitt nebo Sarah Bernhardtovou.

„Protože jsem stiskl ruku vašemu choti, budu šťasten, když budu moci stisknout ruku i vám, paní Katernová...“ „Tak tedy, pane,“ odpovídá první milovnice otevřeně, plynně, ze srdce a bez nápovědy. „Jak vidíte, nenadělá oklik a je to nejlepší ze všech žen...“ „Jako on je nejlepší ze všech manželů!“ „Jsem na to pyšný, pane Claudie,“ odpovídá tenor, „a proč? Poněvadž jsem porozuměl, že sňatek záleží docela na předpisu evangelia, kterému by se manželé měli přizpůsobit: co paní ráda, pán často jídá!“ Věřte mi, bylo velice dojemné vidět tuto počestnou hereckou domácnost, tak rozdí1nou od galantního účetnictví má dáti a dal agenta a agentku, kteří spolu hovořili v koutě sousedního vagonu. Vtom vystupuje z dinning-car, kde jistě netrávil čas studováním jízdního řádu, baron Weisschnitzerdorfer a na hlavě má cestovní čepici.

„To je ten strýc s tím dovádivým kloboukem!“ zvolal pan Katerna, když baron vstoupil do vagonu, „ani nám neprokáže čest, aby nás pozdravil.“ „Je to také... Němec!“ říká paní Katernová. „A tyhle lidi nazývá Heinrich Heine sentimentálními duby!“ dodal jsem zase já.

„No, to neznal tohohle,“ říká zase pan Katerna. „Dub to je, ale sentimentální...“ „Apropos,“ povídám já, „víte, proč jede tento baron velkým transasijským vlakem?“ „Do Pekingu jíst zelí, ne?“ rychle odpovídá pan Katerna. ,,Ó ne... ó ne! Je to sok slečny Nellie Blyeové. Chce vykonat cestu kolem světa za třicet devět dní...“ „Třicet devět dní!“ volá pan Katerna. „Chcete snad říci sto třicet devět dní! To už není ani sport, tohle!“ A komický tenor začíná prozpěvovat klarinetovým, chraplavým hlasem známou melodii ze Zvonků cornevillských. Třikrát jel jsem kolem světa... a obraceje se směrem k baronovi: a on sotva polovinu udělá!


IX. KAPITOLA

Pan a paní Katernovi

 

Odjeli jsme v předepsaný čas. Baron nebude mít tentokrát příčinu ke stížnostem. Koneckonců chápu jeho netrpělivost; zpozdíme se jen o minutu a on může zmeškat parník z Tien-Tsinu do Japonska.

Den začíná mnoho slibně. Například vítr fouká, že by zhasil slunce tak snadno jako svíčku, - je to jedna z těch bouřlivých vichřic, které prý zastavují i vlaky Velké transasijské dráhy. Dnes vane naštěstí od západu a bude dost snesitelný, protože fouká na vlak zezadu. Je tedy možné se zdržovat na plošině.

Nyní bych si přál zavést rozhovor s mladým Pan-Čaem. Popov měl asi pravdu, je to bezpochyby synek nějaké bohaté rodiny, který strávil několik let v Paříži pro poučení a zábavu. Byl podle všeho jedním ze stálých hostů five-o'clocksxx. století.

Zatím se však musím zabývat jinými věcmi. Předně člověkem v bedně. Celý den ještě musí uběhnout, než jej budu moci uklidnit. V jakých úzkostech se asi chudák nachází! Ale protože by bylo velmi neprozřetelné vniknout do nákladního vagonu ve dne, musím počkat na noc.

Nesmím zapomenout, že mám rovněž na programu rozhovor s panem a paní Katemovou. Ostatně to mi nebude činit vůbec žádné nesnáze.

„Méně snadné bude navázat styk s číslem 12., přepychovým a urozeným panem Faruskiarem. Tento Orientálec se mi zdá velmi upjatý.

Ach! Kdybych jen znal co nejdříve jméno mandarína, který se vrací do Číny jako mrtvé zavazadlo! S trochou obratnosti je Popov přece vyzví od některého z Peršanů, určených na ochranu Jeho Excellence. Kdyby to tak byl některý z vysokých hodnostářů, například Pao-Wang, Ko-Wang, místokrál obou Kiangí, kníže King sám...

První hodinu projíždí vlak stále oázou. Brzy budeme v samé poušti. Půda se skládá z alluviálních vrstev, jejichž lůžko se rozkládá až k okolí Mervu. Je nutno přivyknout této jednotvárné jízdě, která se potáhne až k hranicím Turkestánu. Oáza a poušť, poušť a oáza. Ovšem, poblíž Parním se pohled na kraj pozmění. V orografickém uzlu, který museli Rusové přeříznout, tak jako ten prohnaný Alexandr přeřízl uzel, kterým bylo přivázáno jho na voj Gordického vozu, je pěkných krajin dost. Za to se dostalo makedonskému dobyvateli vlády asijské... Dobrá předzvěst pro ruské dobyvatele.

Počkejme tedy, až pojedeme Pamírem a jeho rozmanitými kraji. Za těmito se pak rozkládají nekonečné planiny čínského Turkestánu, písčitá, ohromná poušť Gobi, kde zase začne jednotvárná jízda.

Je půl sedmé. Snídaně v dinning-car bude brzy připravena. Nejdříve si tedy odbudeme ranní procházku tou dlouhou vlakovou ulicí.

Kdepak je ale Fulk Ephrinell? Nevidím ho na jeho místě vedle slečny Horacie Bluettové, které se tedy po něm ptám, napřed jsem ovšem zdvořile pozdravil.

„Pan Fulk se šel podívat na svoje zavazadla,“ odpovídá slečna.

Ah! Už říká jen krátce pan Fulk, zatím, ovšem, než mu bude říkat jen prostě Fulk.

Vzadu ve druhém vagoně se usadili hned při odjezdu urozený pan Faruskiar a Ghangir. Protože jsou v této chvíli jen sami dva, baví se přitlumeným hlasem.

Při návratu potkávám Fulka Ephrinella, který jde opět ke své společnici. Tiskne mi po yankeesku ruku. Povídám mu, že slečna Bluettová mi už o něm podala zprávy.

„Ú!“ říká Fulk Ephrinell, „jaká je to řádná žena, jaká obchodnice vzácného druhu! Jedna z těch Angličanek...“

„... které zasluhují, aby se staly Američankami!“ dodal jsem.

„Wait a bit!“ odpovídá s úsměvem více než významným.

Právě, když chci vstoupit, pozoruji, že oba Číňané už jsou v dinning-car. Kniha doktora Tio- Kinga zůstala ležet na stolku ve vagonu.

Myslím, že zpravodaj nebude indiskrétní, když vezme svazek, otevře jej a přečte si tento nadpis:

 

oSTŘÍDMÉM A SPOŘADANÉM ŽIVOTĚ čili

O UMĚNÍ ŽÍT DLOUHO V DOKONALÉM ZDRAVÍ

LODOVICO CORNAR benátský šlechtic

Přeloženo z italštiny

 

Rozmnoženo o rozpravu, kterak napravit špatnou letoru, těšit se Z dokonalého štěstí až do nejpozdnějšího věku a umřít teprve po vypotřebování životních šťáv v nejvyšším věku.

 

PALERMO 1782

 

To je tedy ta oblíbená četba doktora Tio-Kinga! A proto mu tedy někdy jeho mladý a málo úctyplný žák s úsměškem připomíná jméno Cornara!

Nemám čas si prohlédnout z této knížky něco jiného než její heslo: Abstinentia adjicit vitam (Střídmost prodlužuje život). Ostatně nemám ani v úmyslu uskutečňovat heslo urozeného Benátčana, - alespoň při nastávající snídani ne.

V rozsazení stolovníků v dinning-car není nic nového. Zase sedím vedle majora Noltitze, který vytrvale pozoruje urozeného pana Faruskiara a jeho společníka, kteří sedí na konci tabule. Ptáme se sami sebe, kdo to asi je, ten Mongol, tak pyšného vzhledu...

„Poslouchejte, majore,“ říkám a sám se usmívám tomu nápadu, který mi proletěl hlavou, „kdyby to tak byl...“

„Kdo?“ ptá se major.

„Ten náčelník lupičů... pověstný Ki- Tsang...“

„Vtipkujte, pane Bombarnaku, jak chcete, ale radím vám, - jen zticha!...“

„Ale jen se majore přiznejte, že by to byla osobnost velmi zajímavá a hodná nejpodrobnějšího interviewu.“

Při tomto hovoru jíme s největší chutí. Snídaně je znamenitá, protože zásoby byly v Ašchabadu a v Dušaku obnoveny. Pijeme čaj, krymské víno a kazaňské pivo (Pan inženýr Boulangier si jistě vzpomene, jak vychvaloval ve svém cestopise podobnou tabuli) a jíme masité příkrmy a to skopové kotlety a výtečné konzervy a jako dezert máme šťavnatý meloun, hrušky a vybrané hrozny.

Po snídani jdu vykouřit svůj doutník na plošinu za dinning-car. Pan Katerna se tam stěhuje také, skoro hned za mnou. Zřejmě tento neocenitelný komik číhal na příležitost, aby se mnou navázal kontakt.

Jeho duchaplné přivřené oči, tváře zvyklé na falešné licousy, rty zvyklé na falešný knír, hlava zvyklá na zrzavé, černé, šedivé, plešaté nebo dlouhovlasé paruky, jak to ta která role vyžaduje, to všechno svědčí o herci, zvyklém životu na prknech. Ale pan Katerna má fyziognomii přímou, tvář veselou, výraz počestný, chování nenucené, zkrátka vypadá celkově jako bodrý muž.

„Pane,“ říká ke mně, „copak dva Francouzi pojedou z Baku do Pekingu a vůbec se přitom neseznámí?“

„Pane,“ odpovídám, „když se potkám s krajanem...“

„Který je Pařížan, pane...“

„A proto dvojnásob Francouzem,“ dodal jsem, „sám na sebe bych se zlobil, kdybych mu nepodal ruku! Tedy, pane Katerno...“

„Copak víte, jak se jmenuji?...“

„Tak jako víte vy, jak se jmenuji, jsem jist...“

„Jistě, pane Claudie Bombarnaku, dopisovatelixx. století.“

„Vždy k vašim službám.“

„Tisíceré díky, pane Bombarnaku, ba deset tisíc, jak se říká v Číně, kam jedeme, paní Katernová a já...“

„Do Šanghaje, jako komický tenor a první milovnice, do společnosti francouzské rezidence...“

„Ale vy víte všechno!...“

„Zpravodaj!“

„Ovšem.“

„Dodávám ještě, když si vzpomenu na jisté námořnické výrazy, že jste byl někdy v námořních službách, pane Katerno...“

„Zajisté, pane zpravodaji. Jsem bývalý kapitán šalupy admirála de Boissoundy, na palubě Redoutablea.“

„Proč jste tedy nevolil jakožto námořník raději cestu po moři?...“ „Ach! Milý pane Bombarnaku. Vězte, že paní Katernová, která je bezpochyby první milovnicí na venkově, a ani jediná z jejich kolegyň se jí nevyrovná v úlohách subretek a v mužských úlohách, nesnáší jízdu po moři. Tak, když jsem se dozvědělo vlaku Velké transasijské dráhy, jí povídám: ,Upokoj se, Caroline! Neboj se klamného a falešného živlu! Pojedeme Ruskem, Turkestánem a Čínou a pevninu neopustíme!' A to jí, chudáčkovi, která je tak odvážná, tak oddaná, tak... ani nenalézám slov, způsobilo radost, - krátce, pane, milovnice, která by hrála třeba staré báby, jen aby ředitel nebyl v nesnázích! Umělkyně, pravá umělkyně!“

Je radost poslouchat pana Katernu. Je v plné páře, jak říkají strojníci, a nezbývá, než ho nechat tu páru pouštět. Ať je to jak chce podivné, je jisté, že svou ženu zbožňuje a myslím, že ona mu jeho zbožňování oplácí. Ten pár se k sobě hodí, jako žádný jiný, a jak se dozvídám od svého komického tenora, nikdy není na rozpacích, ze všeho se vyseká, je spokojený se svým osudem, nadevšechno miluje svoje divadlo, zvláště venkovské divadlo, kde paní Katernová a on hráli dramata, vaudevilly, veselohry, operety, opery komické, opery vážné, překlady, hry výpravné, pantomimy, byli šťastni při produkcích, které začínají v pět hodin a končí po jedné hodině zrána, na velkých divadlech v krajských městech, v sálech radnice, ve stodolách na vesnici, hned po příjezdu, beze všech velkých příprav, bez orchestru, někdy i bez diváků v tomto případě nemusí aspoň vracet vstupné, - krátce jsou to herci, kteří provedou pořádně všechno, ať je to cokoliv.

Jakožto Pařížan byl pan Katerna, dokud se ještě plavil, mezi lodníky na přídi šaškem. Protože měl ruce dovedné jako kejklíř, nohy dovedné jako provazochodec, uměl napodobit jazykem nebo rty všechny hudební nástroje dřevěné nebo plechové, má nejrozmanitější zásobu pouličních písní, písní hospodských, vlasteneckých, monologů a výstupů z předměstských šantánů. To všechno mi vypráví s živými posunky, s nevyčerpatelnou výmluvností, přechází přitom a houpá se v bocích a na rozkročených nohách jako potácející se kostka. Opravdu - ve společnosti tak veselého kumpána bych se nikdy nenudil.

„A kde jste byl dříve, než jste opustil Francii?“ ptám se.

„Ve Ferté-sous-Juarre, kde měla paní Katernová opravdový úspěch v úloze Elsy v Lohengrinovi, kterého jsme hráli bez hudby. Však je to také zajímavý a velmi krásně udělaný kus!“

„Proběhl jste asi hodný kus světa, pane Katemo?“

„To si myslím, byl jsem v Rusku, Anglii, obou Amerikách. Ach! Pane Claudie...“

„Říká mi už ,Claudie'!“

„Ach! Pane Claudie, bývaly časy, kdy jsem byl idolem v Buenos Aires a miláčkem obecenstva v Rio de Janeiru! Nemyslete si, že vám chci něco napovídat! Ne! Vím, co vím! V Paříži jsem špatný, ale venku výborný. V Paříži hraje člověk pro sebe, na venkově pro jiné! A pak jaký repertoár!“

„Přijměte moji poklonu, drahý krajane.“

„Přijímám, pane Claudie, protože svoje řemeslo miluji. Prosím vás!

Každý se nemůže stát senátorem anebo... zpravodajem!“

„Nu, to je poněkud zlomyslná poznámka, pane Katerno,“ říkám s úsměvem.

„Ne... to je jen konec debaty.“

A zatímco neznámý komik odříkával svůj růženec, objevovaly se stanice mezi jízdou a mezi dvojím zapísknutím. Kulka, Nisachurch, Kulla-Minor a jiné, smutného vzhledu, pak Bairam-Ail, za sedm set devadesát pět verst, a Kurlan-Kala po osmi sté patnácté.

„A abych řekl všechno, přece jsme uspořili nějaký ten měďák, i když jsme se protloukali od města k městu. Máme v kufru několik obligací severní dráhy, které si velmi vysoce cením, velmi bezpečně uložené a počestně vydělané peníze, pane Claudie! Můj Bože, vím, že třebaže žijeme pod demokratickou vládou, vládou rovnosti, přece jen je ještě daleko čas, kdy bude starý herec sedět u tabule po boku paní prefektové a prezidenta krajského soudu, a kdy první milovnice zahájí ples s prefektem u velícího generála! Zatím - co na tom! Hodujeme a tancujeme mezi sebou...“

„A není to o nic míň veselé, pane Katerno...“

„Ani o nic méně comme-il-faut, pane Claudie!“ odpovídá příští hlavní šanghajský komik, s nenuceností šlechtice z doby Ludvíka XV.

Vtom k nám přistoupila paní Katernová. Je to důstojná společnice svého muže, stvořená a narozená, jen aby mu odpovídala jak v životě, tak na scéně, jedna z těch divadelních komediantek, které nejsou ani upejpavé, ani zlého jazyka, většinou děti, které se staly tím, čím byly jejich rodiče, narozené bůhvíkde, a bůhvíjak, ale dobrého srdce.

„Představuji vám Carolinu Katernovou,“ říká mi komik tónem, jako by mi představil Paitt nebo Sarah Bernhardtovou.

„Protože jsem stiskl ruku vašemu choti, budu šťasten, když budu moci stisknout ruku i vám, paní Katernová...“

„Tak tedy, pane,“ odpovídá první milovnice otevřeně, plynně, ze srdce a bez nápovědy.

„Jak vidíte, nenadělá oklik a je to nejlepší ze všech žen...“

„Jako on je nejlepší ze všech manželů!“

„Jsem na to pyšný, pane Claudie,“ odpovídá tenor, „a proč? Poněvadž jsem porozuměl, že sňatek záleží docela na předpisu evangelia, kterému by se manželé měli přizpůsobit: co paní ráda, pán často jídá!“

Věřte mi, bylo velice dojemné vidět tuto počestnou hereckou domácnost, tak rozdí1nou od galantního účetnictví má dáti a dal agenta a agentku, kteří spolu hovořili v koutě sousedního vagonu.

Vtom vystupuje z dinning-car, kde jistě netrávil čas studováním jízdního řádu, baron Weisschnitzerdorfer a na hlavě má cestovní čepici.

„To je ten strýc s tím dovádivým kloboukem!“ zvolal pan Katerna, když baron vstoupil do vagonu, „ani nám neprokáže čest, aby nás pozdravil.“

„Je to také... Němec!“ říká paní Katernová.

„A tyhle lidi nazývá Heinrich Heine sentimentálními duby!“ dodal jsem zase já.

„No, to neznal tohohle,“ říká zase pan Katerna. „Dub to je, ale sentimentální...“

„Apropos,“ povídám já, „víte, proč jede tento baron velkým transasijským vlakem?“

„Do Pekingu jíst zelí, ne?“ rychle odpovídá pan Katerna.

,,Ó ne... ó ne! Je to sok slečny Nellie Blyeové. Chce vykonat cestu kolem světa za třicet devět dní...“

„Třicet devět dní!“ volá pan Katerna. „Chcete snad říci sto třicet devět dní! To už není ani sport, tohle!“

A komický tenor začíná prozpěvovat klarinetovým, chraplavým hlasem známou melodii ze Zvonků cornevillských.

 

Třikrát jel jsem kolem světa...

a obraceje se směrem k baronovi:

a on sotva polovinu udělá!