XXI. KAPITOLA Nešťastné střetnutí Nastalo nám odloučení po třínedělním společném putování, které při trochu větším štěstím mohlo šťastně skončit! Nastalo odloučení, když o několik hodin cesty dále naše spása byla zaručena nám všem! Nastal nám rozchod spojený s obavou, že se už nikdy neshledáme.
A co se stane s opuštěnými ženami v rolníkově domě, uprostřed vesnice obsazené nepřítelem, nemajícími za obránce nikoho kromě sedmdesátiletého starce?
Jestli jsem skutečně neměl raději zůstat s nimi?... Ale při pomyšlení na uprchlíka, prchajícího Argonneským lesem, který neznal, nemohl jsem zajisté váhat, abych ho dostihl a prospěl mu co nejvíce. U pana de Lauranay a jeho průvodkyň běží pouze o ztrátu svobody - tak alespoň jsem doufal. U pana Jeana jde však o život! Už pouze tato myšlenka by mě zdržela, kdybych se v pokušení vrátil do Croix aux Bois.
Nyní po slyšte, co se stalo, a proč vesnice byla dne 16. září přepadena.
Pamatujete si, že z pěti průsmyků Argonneského lesa zůstal jediný Francouzi neobsazen, a to právě průsmyk Croix aux Bois. Aby se však zabezpečil proti každému překvapení, Dumouriez poslal ke vstupu do tohoto průsmyku plukovníka se dvěma švadronami a dvěma prapory - a to ke vsi Longwy. To bylo dost daleko od Croix aux Bois, tak že Yves Stenger nemohlo této události vědět. Ostatně přesvědčení, že se císařští nepustí tímto průsmykem, bylo tak pevné, že nenastalo žádné opatření na jeho hájení. Nebyly učiněny záseky ani ohrady. Dokonce byl vyslaný plukovník přesvědčen, že není zapotřebí se ničeho obávat v této výši Argonneského lesa, a dokonce žádal, aby směl poslat nazpět část svých čet do hlavního tábora - což se mu povolilo.
Právě tehdy Rakušané, kteří byli lépe informováni, vyslali zvědy, aby prozkoumali přechod. Tak si lze vysvětlit návštěvu německých vyzvědačů, kteří se objevili v Croix aux Bois, a pak obsazení průsmyku. Tak tedy následkem nesprávné úvahy se jedna z bran do Argonneského lesa otevřela do Francie.
Jakmile vévoda Brunšvik zjistil, že průsmyk Croix aux Bois zůstal volný, dal rozkaz, aby byl ihned obsazen. A to se stalo právě ve chvíli, kdy nechtěje dále prodlévat v champagneských rovinách, chystal se postoupit směrem k Sedanu, aby obešel Argonneský les od severu. Jestli se ale zmocní průsmyku Croix aux Bois, bude moci ovšem ne bez obtíží - tudy proniknout. Vyslal tedy rakouskou kolonu spolu s emigranty, kterým velel princ de Ligne.
Francouzský plukovník a jeho mužstvo, překvapené tímto útokem, museli opustit stanoviště a uchýlit se směrem ke Grand Pré. Nepřítel se stal pánem průsmyku.
To se tedy stalo v okamžiku, kdy jsme byli nuceni dát se na útěk. Později se Dumouriez snažil napravit tuto tak vážnou chybu, když vyslal svého generála Chazota se dvěma brigádami, šesti švadronami a čtyřmi děly, aby zahnal Rakušany, dříve než by se ohradili.
Chazot nebyl- bohužel! - dne 14. září pro to, aby zahájil svůj úkol a 15. září také ne. Když konečně - následující den - podnikl navečer útok, bylo už příliš pozdě.
Odrazil sice zpočátku Rakušany od průsmyku, přičemž sám princ de Ligne padl, ale brzy musel odrážet útoky silnějšího vojska. Přes hrdinský odpor byl jeho průsmyk Croix aux Bois nadobro ztracen.
Je to žalostná chyba pro Francii a dodám i pro nás, protože kdyby jí nebylo, mohli jsme už od 15. září být mezi Francouzi.
Nyní to už možné nebylo. Protože Chazot, když uviděl, že se odříznul od hlavního vojska, couvl směrem k Vouziers, zatímco Dubourg, který měl obsazen průsmyk Chene Populeux, se vrátil k Attigny z obavy, aby nebyl obklíčen.
Francouzská hranice byla tedy otevřena císařským plukům. Dumouriez byl v nebezpečí, že bude obklíčen a přinucen složit zbraně.
Pak by se útočníkům nenaskytly už žádné překážky mezi Argonneským lesem a Paříží.
Musím se přiznat, že tentokrát jsem byl s panem Jeanem Kellerem na tom špatně.
Dostihl jsem ho na kraji lesa skoro hned, jakmile jsem opustil Stengerův dům.
„To jste vy, Natalisi?“ zvolal, když mě spatřil.
„Ano... já!“ „A váš slib, že nikdy neopustíte Martu ani matku!“ „Počkejte, pane Jeane! Poslouchejte mne!“ Řekl jsem mu pak všechno: že znám Argonneský les, o jehož šíři a rozloze on sám nemá ani pojem, že paní Kellerová a slečna Marta mi takřka nařídily, abych ho následoval a že jsem neváhal. ,,A jestli jsem neučinil dobře, pane Jeane,“ dodal jsem, „ať mě ztrestá Bůh!“ „Nuže, pojďte!“ V tu chvíli už neběželo o to, abychom šli průsmykem až po kraj Argonneského lesa. Rakušané by se mohli vrhnout za průsmyk Croix aux Bois a dokonce i za stezku k Briquenay. Bylo tedy nutné zahnout k jihozápadu tak, abychom se dostali za Aisne.
Šli jsme tedy tímto směrem, pokud večerní hodina dovolovala. Kráčet nazdařbůh tmou, nebylo už možné. Jak se tady vyznat? Zastavili jsme, abychom tady přenocovali.
V prvních ranních hodinách výstřely ve vzdálenosti asi půl míle neustávaly. Byli to dobrovolníci z Longwy, kteří se pokoušeli průsmyk Rakušanům opět vyrvat. Ale protože jich nebylo dostatek, museli se opět rozptýlit. Bohužel, nepustili se napříč lesem, kde bychom se s nimi mohli setkat a dozvědět se, že Dumouriez má hlavní ležení v Grand Pré. Šli bychom s nimi. Jak jsem zjistil později, zastihl bych tam také svůj milý pluk Royal Picardie, který opustil Charleville, aby se připojil ke střední armádě. Kdybych se s panem Jeanem dostal do Grand Pré, ocitli bychom se uprostřed přátel, byli bychom zachráněni a viděli by jsme, co se dá podniknout na záchranu drahých bytostí, zanechaných v Croix aux Bois.
Ale dobrovolníci vyklidili Argonneský les a uchýlili se k řece Aisne, aby se dostali k hlavnímu ležení.
Měli jsme špatnou noc. Padal drobný, studený deštík, který mrazil i v kostech. Naše šaty, rozdrásané ostružinami, visely na nás v cárech. Nezachránil jsem v pořádku ani své houně. Jmenovitě byla obuv už tak roztrhaná, že nám z ní vylézaly prsty. Budeme tedy přinuceni jít bosí. Kromě toho jsme byli úplně zkřehlí, protože se déšť cedil skrze listí, a já jsem marně hledal nějaké díry, do kterých bychom se mohli skrčit. Přimyslete si k tomu naši stálou úzkost, způsobenou neustálou střelbou, která zaznívala tak zblízka, že se mi několikrát zdálo, jako bych už viděl oheň a slyšel zaznívat pruské: „Hurá!“ Jakmile vzešlo ráno, pustili jsme se do běhu lesem. Říkám „do běhu“, protože jsme kráčeli tak rychle, jak jen dovolovala povaha půdy, mezitím co jsem se snažil co nejlépe orientovat podle vycházejícího slunce.
Kromě toho jsme neměli nic v žaludku a trápil nás hlad. Pan Jean, který prchal se Stengerova domu, neměl kdy s sebou vzít potraviny. Já, který jsem prchal jako blázen ze strachu, aby mi návrat k pluku Rakušanů nebyl odříznut, nezaopatřil jsem se nijak lépe. Byli jsme tedy přivedeni k tom, abychom tančili před jarmarkou na jídla, jak se dělává, když je prázdná. Poletovalo sice stovky vran, krahujců a drobných ptáčků - zejména krkavců - mezi stromy, ale zvěř tady byla vzácná. Sotva jsme tu a tam spatřili zaječí pelech nebo několik párků jeřábků, prchajících do houští. Ale jak je chytit? Naštěstí v Argonneském lese byly kaštanové stromy a v této době kaštany. Upekl jsem jich několik v popelu a zapálil trochou střelného prachu hromadu chrastí. Tato strava nás doslovně zachránila od smrti hladem.
Přišla noc - noc studená a tmavá. Les byl tak hustý, že jsme od rána nevykonali velikou cestu. Okraj lesa ale nemohl být už daleko. Bylo slyšet pušky hlídek, které šly podél Aisne na výzvědy. Potřebovali bychom ale ještě čtyřiadvacet hodin, než bychom nalezli útočiště na druhém břehu řeky, ať už ve Vouziers, nebo v některé vesnici na levém břehu.
Nerozpovídám se o strastech naší únavné cesty. Neměli jsme kdy, abychom na ně mysleli. Ten večer jsem byl velmi ospalý, proto jsem se položil u paty stromu, ačkoliv můj mozek byl zmítán tisícerými obavami. Pamatuji si, že v okamžiku, kdy se mi už oči zavíraly, jsem myslel na pluk plukovníka von Grawert, který před několika dny ztratil asi třicet mužů na mýtině. Posílal jsem tento pluk s plukovníkem i s důstojníky do horoucích pekel, a on tam kráčel, když jsem usnul.
Když přišlo ráno, povšiml jsem si dobře, že pan Jean za celou noc nezamhouřil oka. Nemyslel na sebe - znal jsem jej příliš dobře, abych si tím byl jistý. Ale při pomyšlení na matku, na slečnu Martu, prodlévající v domě Croix aux Bois, v moci Rakušanů, vydané napospas tolikerým příkořím, možná že i všelijak týrané - mu pukalo srdce.
Tu noc pan Jean obzvlášť bděl. Měl jsem asi tvrdý spánek, když jsem neslyšel střelbu, zaznívající z neveliké vzdálenosti. Protože jsem neprocitl, pan Jean mne chtěl nechat spát.
Ve chvíli, kdy jsme se opět chystali na pochod, pan Jean mě zadržel a promluvil: „Natalisi, poslouchejte mě!“ Pronesl tato slova tónem člověka, jehož rozhodnutí je nezvratné. Zpozoroval jsem dobře, kam míří, a odpověděl jsem bez váhání: „Nikoliv, pane Jeane, nevyslechnu vás, jestli se mnou chcete mluvit o rozloučení!“ „Natalisi,“ pokračoval, „chtěl jste mne následovat z oddanosti - že ano?“ „Ano!“ „Pokud šlo pouze o namáhání a únavu, neříkal jsem nic. Nyní však nastává opravdové nebezpečí. Když budu chycen já a když budete vy chycen se mnou, neušetří vás. To by pro nás byla smrt... a to, Natalisi, přijmout nemohu. Odejděte tedy!... Překročte hranici!... Pokusím se tak rovněž učinit... a jestliže se už neshledáme...“ „Pane Jeane,“ odpověděl jsem, „je načase, abychom se znovu vydali na cestu. Buď se oba zachráníme, nebo spolu zemřeme!“ „Natalisi!...“ „Přísahám Bohu, že vás neopustím!“ A takto jsme se opět vydali na společnou cestu. První hodiny dne byly hlučné. Děla hřměla v doprovodu výstřelů pušek. Byl to nový útok na průsmyk Croix aux Bois - útok, který nebyl zdařený pro přílišnou nepřátelskou převahu.
Kolem osmé hodiny nastalo všeobecné ticho. Nebyl už slyšet jediný výstřel. Byla to pro nás hrozná nejistota! Že se v průsmyku strhla bitva, o tom nebylo pochybnosti. Ale jak dopadla? Měli jsme se snad znovu ubírat lesem vzhůru? Ne! Pouhým proudem už jsem vyciťoval, že by to znamenalo, vzdát se nepříteli z vlastní vůle. Bylo nutné stále jít vpřed směrem k Vouziers. V poledne bylo naší jedinou potravou několik kaštanů opečených v popelu. Houština byla tak neproniknutelná, že jsme za hodinu urazili sotva pět set kroků. Hrůza se nám vkrádala do duší při nenadálém poplachu, při střelbě napravo i nalevo a zejména při stálém vyzvánění ve všech obcích Argonneského lesa.
Nastal večer. Nemohli jsme být dále než asi hodinu od toku řeky Aisne. Nazítří - když nás nezdrží nějaká překážka - bude naše záchrana dokonána na druhém břehu řeky. Zbude nám pouze jít asi hodinu po pravém břehu a přejít řeku po mostě u Senucu nebo Grand Hamu, kterých se Clairfayt ani Brunšvik dosud nezmocnili.
Zastavili jsme kolem osmé hodiny. Snažili jsme se co nejlépe se zabezpečit před zimou v temné houštině. Bylo slyšet pouze kapky dopadající na listí. Jinak bylo v lese všechno klidné. Já jsem však z toho ticha vyciťoval něco znepokojujícího - nevím ani proč.
Náhle ve vzdálenosti asi dvaceti kroků zazněly hlasy. Pan Jean mě uchopil za ruku.
„Ano, jsme mu na stopě už od Croix aux Bois!“ řekl kdosi. „Už nám neuklouzne!“ „Ale ani muk Rakušanům o tom tisíci zlatých!...“ „Ne!... Ne!... kamarádi!...“ Pocítil jsem, jak ruka pana Jeana stiskla mou ruku pevněji. „Buchův hlas!“ pošeptal mi do ucha.
„Ti lotři!“ odpověděl jsem. „Je jich tady asi pět nebo šest!... Nepočkáme na ně!...“ A plížili jsme se po trávě houštím dále. Náhle nás zradil praskot námi zlomené větve. Vzápětí oheň, který vyšlehl z bambitky, osvětlil podrost. Zpozorovali nás.
„Kupředu, pane Jeane, kupředu!“ zvolal jsem.
„Ne dříve, pokud neroztříštím hlavu jednomu z těch ničemů!“ A vystřelil ve směru tlupy, která se řítila za námi.
Soudím, že jeden z těch darebáků klesl. Ale měl jsem na starosti něco jiného, než abych se o tom přesvědčil.
Běželi jsme, co nám nohy stačily. Cítili jsme Bucha a jeho kumpány nám v patách. Byli jsme se svými silami u konce.
Asi po čtvrt hodině nás sebranka dostihla. Bylo jich šest a všichni byli ozbrojeni.
V okamžiku nás srazili k zemi, spoutali na rukou a hnali nás kupředu, nešetříce ranami.
Po hodině jsme byli mezi Rakušany, kteří obsadili Longwy; potom jsme byli zavřeni ve venkovském stavení a tam hlídáni.
