×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Cesta do Francie - Jules Verne, XX. KAPITOLA Nutné rozloučení

XX. KAPITOLA Nutnérozloučení Argonneský les zaujímá prostor třinácti až čtrnácti hodin cesty od Sedanu, na severu, až k vesničce Passavant na jihu, maje průměrnou šířku dvou až tří hodin. Rozkládá se zde jako hlídka, posunutá vpřed, která chrání naši hranici na východě souvislými houštinami, téměř neproniknutelnými. Stromy a vody se zde prostupují podivuhodnou směsicí, mezi vyvýšeninami a sníženinami půdy s bystřinami a rybníky, že pro řadové vojsko by bylo nemožné tudy projít.

Tento les je sevřen dvěma řekami. Aisne jej ohraničuje po celé levé straně od prvních jižních mýtin u vsi Semny až na sever. Aire plyne po jižním úbočí, počínajíc u Fleury až k jeho hlavnímu průsmyku. Tam se tato řeka otáčí náhlým obratem a vrací se k Aisne, do níž se vlévá nedaleko od Senuc.

U řeky Aire leží nejdůležitější města Clermont, Varennes, kde Ludvík XVI. byl zadržen na útěku, Buzancy a Le Chene Populeux; u řeky Aisne Sainte Menehould, Ville-sur- Tourbe, Monthois, Vouziers.

Vzhledem ke tvaru bych nedovedl tento les přirovnat k ničemu lépe než k tlustému hmyzu s roztaženými křídly, ležícímu nepohnutě nebo usnuvšímu mezi dvěma proudy. Jeho zadkem je celá dolní část, která je nejdůležitější. Jeho hruď a hlava jsou vytvořeny horní částí lesa, která vystupuje nad průsmykem Grand Pré, jímž protéká zmíněná řeka Aire.

Jestliže je Argonneský les v celé své šířce prorážen bystřinami a potoky a zarostlý hustými křovisky, lze jej přece přejít různými cestičkami, ovšem úzkými, ale schůdnými i pro pluky na pochodu.

Patero průsmyků tak proráží různými částmi Argonneského lesa. V zadní části mého brouka nejjižněji vede průsmyk Islettes z Clermontu do Sainte Menehould dost přímo; druhý Chalade je pouze jakási stezka, která vede k toku řeky Aisne až k Vienne le Chateau.

V horní části lesa jsou tři přechody. Nejširší a nejdůležitější, který odděluje hrud' od zadku, je průsmyk Grand Pré. Aire protéká jím celým od Saint Tuvin, vine se mezi Termes a Senuc a vrhá se pak do řeky Aisne, asi půldruhé hodiny od Montbois. Nad průsmykem Grand Pré ve vzdálenosti asi dvou hodin cesty se rozkládá průsmyk Croix aux Bois - pamatujte si dobře toto jméno! - probíhá Argonneským lesem od Boult aux Bois do Longwy a je pouze stezkou pro dřevorubce. Konečně dvě hodiny odtud výše je průsmyk „Chene Populeux“, kterým se vine cesta z Réthelu do Sedanu; když zahne podruhé, dostihne Aisne proti Vouziers.

Tedy, pouze tímto lesem mohli císařští postupovat na Chalons-sur Marne. Odtud by našli cestu otevřenou až do Paříže.

Bylo tedy úkolem, překazit vévodovi Brunšvikovi nebo Clairfaytovi přechod Argonneským lesem uzavřením všech pěti průsmyků, kterými by jejich kolony mohly vniknout do země.

Dumouriez, velmi obratný vojevůdce, to na první pohled poznal. Zdá se, že je to velmi prosté! A přece nesmíme zapomenout, že spojencům nepřišlo zatím ještě na mysl, aby tyto přechody obsadili.

Druhá výhoda, kterou skýtal tento plán, byla, aby se necouvalo až k Marně, která je naší poslední obrannou čarou před Paříží. Zároveň by byli spojenci donuceni zdržet se v té Champagne Pouilleuse („Bídné“), kde by se jim nedostávalo veškerých prostředků, místo aby se rozlili po bohatých rovinách, ležících za Argonneským lesem, jestliže by se jim zachtělo přezimovat.

Tento plán byl zkoumán ve všech podrobnostech. Dne 30. srpna učinil Dillon v čele osmi tisíc mužů smělý pohyb - což bylo vlastně začátkem provádění plánu - a zahnal jím Rakušany na pravý břeh Mosy, jak jsem už vypravoval. Potom obsadil tento oddíl nejjižnější průsmyk Islettes, a postaral se také o zabezpečení průsmyku Chalade.

Tento výpad svědčilo značné smělosti. Místo, aby se stal ze strany řeky Aisne s použitím ochrany lesů, byl proveden od řeky Mosy, přičemž nepříteli byl vystaven nekrytý bok. Ale Dumouriez tak rozkázal, aby tím lépe zakryl spojencům své úmysly.

Jeho plán se zdařil.

Dne 4. září Dillon dorazil k průsmyku Islettes. Dumouriez, který se za ním vypravil s patnácti tisíci muži, zmocnil se Grand Pré poněkud dříve, a uzavřel tím hlavní průchod Argonneským lesem.

O čtyři dny později - dne 7. září - generál Dubourg pokračoval k Chene Populeux, aby zabezpečil sever lesa proti jakémukoliv císařskému útoku.

Narychlo byly pořizovány záseky a zákopy, stezky byly taraseny a umisťovány baterie, aby se tyto průsmyky staly neschůdnými. Průsmyk Grand Pré se stal skutečným táborem s četami rozloženými na výšinách, kterým vévodí Aire.

Z paterých bran Argonneského lesa byly v té době čtyři zataraseny jako zadní branky pevnůstky spuštěným mřížovím a vytaženým zdvihacím mostem.

Pátý průchod ale dosud zůstával otevřen. Ten se zdál tak nepřístupný, že Dumouriez nepospíchal s jeho obsazením. A právě k tomuto přechodu nás vedl náš neblahý osud.

A právě tento průsmyk Croix aux Bois, ležící mezi Chene Populeux a Grand Pré asi ve stejné vzdálenosti od obou - přibližně deset hodin cesty - měl poskytnout nepřátelským kolonám možnosti, aby pronikly Argonneským lesem.

A nyní se vrátím opět k našim vlastním příběhům.

Navečer dne 13. září jsme přišli k bočnímu svahu Argonneského lesa a vyhnuli se vesnicím Briquenay a Bouetaux Bois, které byly asi obsazeny Rakušany.

Protože jsem argonneské průsmyky znal, prošel jimi několikrát, když jsem ležel posádkou na východě, vyvolil jsem si právě tento průsmyk Crois aux Bois, který se mi zdál nejbezpečnější. Dokonce, nehodlal jsem ani - z přílišné opatrnosti - pokračovat průsmykem samým, ale úzkou stezkou, která se vine nedaleko něho, vedoucí z Briquenay do Longwy. Když by jsme vyvolili tuto cestu, prošli bychom Argonneským lesem jeho nejhustší částí v úkrytu dubů, buků, habrů, jeřábů, vrb, kaštanů, které pučí na svazích půdy, méně vystavených zimním mrazům. Byli jsme zde zabezpečeni proti záškodníkům a lupičům a mohli jsme konečně dosáhnout levého břehu řeky Aisne směrem k Vouziers, kde se už nebylo čeho bát.

Noc ze dne 13. na 14. září jsme strávili - jak obyčejně - v úkrytu stromů.

Každým okamžikem se mohla objevit jezdcova medvědice nebo čáka pruského granátníka. Proto jsem spěchal, abychom byli v hloubi lesa a začal jsem oddychovat volněji, když jsme nazítří kráčeli po stezce vedoucí do Longwy, a nechali po levé straně vesnici Croix aux Bois.

Ten den jsme prožili zvláště mnoho útrap. Nerovná půda, přeplněná tůněmi, zatarasená padlými kmeny, činila pochod zvláště obtížným.

Když tato cesta nebyla navštěvována - a to plným právem - byla tím neschůdnější. Pan de Lauranay kráčel vpřed dosti statně přes všechnu únavu, zajisté přílišnou na člověka, kterému je sedmdesát let. Slečna de Lauranay a má sestra uvažujíc, že konáme poslední část cesty, byly pevně odhodlány, že se nenechají překonat slabostí ani na okamžik. Ale paní Kellerová byla úplně vyčerpána. Bylo důležité ji stále podpírat, jinak by klesla při každém kroku. A přece nenaříkala. Když zesláblo její tělo, duše zůstala silná. Pochyboval jsem však, že by byla pro to, aby došla na konec naší pouti.

Navečer jsme zastavili, jak se obyčejně dělo. Tlumok s potravinami poskytl dostatečnou posilu, protože hlad ustupoval vždy potřebě odpočinku a spánku.

Když jsem byl s panem Jeanem sám, promluvil jsem s ním o stavu jeho matky, který začínal vzbuzovat vážné obavy.

„Jde, pokud může,“ řekl jsem, „a jestli jí nebudeme moci poskytnout několikadenní odpočinek...“ „Vidím to, Natalisi,“ odpověděl pan Jean. „Při každém kroku, který má ubohá matka dělá, je mi, jako by kráčela po mém srdci! Co ale dělat?“ ,,Musíme vyhledat nejbližší ves, pane Jeane. Doneseme ji tam spolu. Rakušany nebo Prušáky ani nenapadne, aby si troufali pustit se touto částí Argonneského lesa, a tam budeme moci v některém domě očekávat, až se země uklidní.“ „Ano, Natalisi, to je nejrozumnější. Jestlipak bychom ale nemohli dojít do Longwy?“ „Tato ves je příliš daleko, pane Jeane. Vaše matka by tam nedošla!“ „Kam tedy jít?...“ „Navrhuji, abychom se pustili napravo lesem a došli tak právě do vsi Croix aux Bois.“ „Jak daleko je tam?...“ „Nejvýše hodina cesty.“ „Půjdeme tedy do Croix aux Bois zítra ráno,“ odpověděl pan Jean. Abych řekl pravdu, ani j sem si nepomyslel, že by se dalo učinit něco lepšího, přesvědčen, že se nepřítel nepustí na sever Argonneského lesa.

Tato noc byla zvláště neklidná stálými výstřely z pušek a občas i temným duněním děl. Protože však tato střelba zněla zdálky a za námi, předpokládal jsem s jakousi pravděpodobností, že Clairfayt nebo Brunšvik usilovali zmocnit se průsmyku Grand Pré, jediného, který pro pochod kolon skýtal dost širokou cestu. Pan Jean ani já jsme si nemohli ani na hodinku odpočinout. Museli jsme stát stále na stráži, ačkoliv jsme se ukryli v nejhustším lese mimo stezku vedoucí k Briquenay.

Vydali jsme se na další cestu časně ráno. Nařezal jsem několik větví, ze kterých jsme vyrobili jakási nosítka. Hrst suchých bylin měla sloužit paní Kellerové za lůžko. Doufali jsme, že se nám podaří ušetřit ji útrap cesty.

Ale paní Kellerová pochopila, jakou námahu nám přidala.

„Ne, synu, ne!“ promluvila. „Mám ještě sílu, abych kráčela... Půjdu pěšky!“ „Vždyť nemůžeš, maminko!“ odpověděl pan Jean. „Skutečně, paní Kellerová,“ dodal jsem já, „vy už dále jít nemůžete. Naším úmyslem je dorazit do nejbližší vesnice, a to co nejdříve. Tam vyčkáme, až se zotavíte. Vždyť jsme už konečně ve Francii, a jediné dveře se před námi nezavřou!...“ Paní Kellerová se ještě nepoddávala. Když povstala, pokusila se udělat několik kroků, ale spadla by, kdyby jí nablízku nestáli její syn a má sestra, kteří ji zachytili.

„Paní Kellerová,“ chopil jsem se opět slova, „co žádáme, je ve prospěch nás všech. V noci se výstřely ozývaly na kraji Argonneského lesa. Nepřítel není daleko. Mám naději, že se z této strany nepokusí o nic. V Croix aux Bois se nemusíme bát překvapení, ale musíme tam být ještě dnes.“ Slečna Marta a má sestra spojily své prosby s našimi. I pan de Lauranay zakročil. Paní Kellerová musela nakonec povolit.

Okamžik na to ležela už na nosítkách, která pan Jean zdvihl na jednom, já na druhém konci. Dali jsme se opět na pochod a přešli jsme napříč stezku na Briquenay, a obrátili jsme se severním směrem.

Nezdržujme se při líčení nesnází tohoto putování hustým lesem, v němž jsme byli nuceni hledat schůdné cesty a každou chvíli zastavovat a odpočívat. Přece jsme to dokázali a v poledne - dne 15. září - jsme dorazili do Croix aux Bois, a urazili za pět hodin - půldruhé hodiny cesty.

K mému největšímu úžasu i žalu byla ves opuštěna. Všichni obyvatelé z ní uprchli, buď směrem k Vouziers nebo k Chene Populeux. Co se tady asi stalo?

Bloudili jsme ulicemi. Dveře i okna byly zavřeny. Nedostane se nám proto takové pomoci, na kterou jsme spoléhali?

„Kouř!“ upozornila mě sestra, a ukazovala na konec vsi.

Běžel j sem k malému domku, ze kterého kouř vycházel. Zaklepal jsem na dveře.

Objevil se muž. Měl dobrosrdečný vzhled - byl z těch selských lotrinských typů, kteří vzbuzují důvěru na první pohled. Byl to zajisté dobrý člověk.

„Co si přejete?“ zeptal se.

„Útulek mým průvodcům i mně.“ „Kdo jste?“ „Francouzi, vyhnaní z Německa, kteří už nevědí, kam utéci.“ „Vejděte!“ Tento sedlák se nazýval Yves Stenger. Bydlel v tomto domku se svou ženou a tchyní. Příčinou toho, že neopustil s ostatními Croix aux Bois, bylo to, že se jeho tchyně nemohla hnout z lenošky, na kterou byla připoutána ochrnutím těla už několik let.

Potom nám Yves Stenger řekl, proč ves byla opuštěna. Veškeré průsmyky Argonneského lesa byly obsazeny francouzskými vojsky. Pouze průsmyk Croix aux Bois byl volný. Proto vesničané očekávali, že se ho císařští zmocní, což by bylo příčinou ohromných pohrom. Jak vidíte, naše zlá sudba nás zavedla právě tam, kam jsme jít neměli. Abychom opustili zase Croix aux Bois a prchali dále Argonneským lesem, to nedovoloval stav paní Kellerové. Bylo už dost velkým štěstím, že jsme přišli na tak hodné Francouze, jako byli tihle Stengerovi.

Byli to dost zámožní sedláci. Zdáli se být šťastní, že mohou prokázat nějakou službu pronásledovaným krajanům. Rozumí se samosebou, že jsme se nezmínili o národnosti pana Jeana Kellera, což by situaci učinilo složitější.

Den 15. září však minul zcela bez nehody. Také následující den neospravedlnil obavy, o které se Yves Stenger s námi podělil. Ani v noci jsme neuslyšeli střelbu z druhé strany Argonneského lesa. Snad spojenci nevěděli, že průsmyk Croix aux Bois je volný. Protože jeho těsnost by zajisté byla překážkou při dopravě vozů na střelivo a válečné potřeby, pokusí se snad spíše o dobytí přechodu přes Grand Pré nebo Islettes. Nabyli jsme tedy opětné naděje. A vedle toho odpočinek a péče, věnovaná paní Kellerové, způsobila už patrné zlepšení jejího zdravotního stavu. Ta statečná žena! Nedostávalo se jí tělesné síly nikoliv duševní!

Ohavný osude! Odpoledne dne 16. září se podezřelé postavy začaly ukazovat ve vsi: zloději slepic, kteří vykrádají kurníky. Nebylo pochybnosti, že jsou mezi nimi i lupiči. Ale bylo velmi snadné poznat, že patří k německému národu a že se většina zabývá vyzvědačstvím.

Působilo nám veliký zmatek, že pan Jean se musel schovat z obavy, aby nebyl poznán. Protože se to mohlo zdát rodině Stengerově podezřelé, hodlal jsem už všechno vysvětlit, když náhle, asi v pět hodin odpoledne, se sedlák vrátil a volal: „Rakušané! Rakušané!“ A skutečně přitáhlo několik tisíc mužů v bílých blůzách a v čákách s vysokým štítkem, zdobených dvojhlavým orlem; byli to císařští. Přišli průsmykem Croix aux Bois, a pustili se jím do vesnice Boult. Bezpochyby jim špehové oznámili, že cesta je volná. Kdo ví, jestli právě tudy nepronikne veškeré nepřátelské vojsko.

Při Stengerově výkřiku pan Jean se opět zjevil v místnosti, ve které odpočívala jeho matka.

Jako bych jej měl před očima. Stál u krbu. Čekal... Co asi očekával?... Že mu snad útěk bude znemožněn? Když padne do rukou Rakušanů, Prušáci si ho zajisté dokáží vyžádat, a to pro něj znamenalo - smrt!

Paní Kellerová se vztyčila na posteli.

„Jeane!“ zvolala, „uprchni!... okamžitě uprchni!“ „Bez tebe, maminko?“ „Chci to!“ „Uprchni, Jeane!“ promluvila slečna Marta. „Tvá matka je mou matkou!... Neopustíme ji!“ „Marto!“ „I já to chci!“ Tomuto dvojnásobnému přání bylo nutné se podrobit. Hluk stále sílil. Už přední řady kolony se rozbíhaly po vsi. Za nějakou chvíli Rakušané obsadí i Stengerův dům.

Pan Jean políbil matku, poslední polibek vtiskl na rty slečny Marty - a zmizel.

Tu jsem zaslechl z úst paní Kellerové šeptem pronesená slova: „Synu!... Synu!... Tak sám!... V této krajině, to už nezná!... Natalisi!...“ „Natalisi!“... opakovala slečna Marta, a ukazovala mi na dveře. Pochopil jsem rázem, co ode mne ubohé ženy žádaly. „Sbohem!“ zvolal jsem.

Okamžik na to jsem byl za vsí.


XX. KAPITOLA

Nutnérozloučení

 

Argonneský les zaujímá prostor třinácti až čtrnácti hodin cesty od Sedanu, na severu, až k vesničce Passavant na jihu, maje průměrnou šířku dvou až tří hodin. Rozkládá se zde jako hlídka, posunutá vpřed, která chrání naši hranici na východě souvislými houštinami, téměř neproniknutelnými. Stromy a vody se zde prostupují podivuhodnou směsicí, mezi vyvýšeninami a sníženinami půdy s bystřinami a rybníky, že pro řadové vojsko by bylo nemožné tudy projít.

Tento les je sevřen dvěma řekami. Aisne jej ohraničuje po celé levé straně od prvních jižních mýtin u vsi Semny až na sever. Aire plyne po jižním úbočí, počínajíc u Fleury až k jeho hlavnímu průsmyku. Tam se tato řeka otáčí náhlým obratem a vrací se k Aisne, do níž se vlévá nedaleko od Senuc.

U řeky Aire leží nejdůležitější města Clermont, Varennes, kde Ludvík XVI. byl zadržen na útěku, Buzancy a Le Chene Populeux; u řeky Aisne Sainte Menehould, Ville-sur- Tourbe, Monthois, Vouziers.

Vzhledem ke tvaru bych nedovedl tento les přirovnat k ničemu lépe než k tlustému hmyzu s roztaženými křídly, ležícímu nepohnutě nebo usnuvšímu mezi dvěma proudy. Jeho zadkem je celá dolní část, která je nejdůležitější. Jeho hruď a hlava jsou vytvořeny horní částí lesa, která vystupuje nad průsmykem Grand Pré, jímž protéká zmíněná řeka Aire.

Jestliže je Argonneský les v celé své šířce prorážen bystřinami a potoky a zarostlý hustými křovisky, lze jej přece přejít různými cestičkami, ovšem úzkými, ale schůdnými i pro pluky na pochodu.

Patero průsmyků tak proráží různými částmi Argonneského lesa. V zadní části mého brouka nejjižněji vede průsmyk Islettes z Clermontu do Sainte Menehould dost přímo; druhý Chalade je pouze jakási stezka, která vede k toku řeky Aisne až k Vienne le Chateau.

V horní části lesa jsou tři přechody. Nejširší a nejdůležitější, který odděluje hrud' od zadku, je průsmyk Grand Pré. Aire protéká jím celým od Saint Tuvin, vine se mezi Termes a Senuc a vrhá se pak do řeky Aisne, asi půldruhé hodiny od Montbois. Nad průsmykem Grand Pré ve vzdálenosti asi dvou hodin cesty se rozkládá průsmyk Croix aux Bois - pamatujte si dobře toto jméno! - probíhá Argonneským lesem od Boult aux Bois do Longwy a je pouze stezkou pro dřevorubce. Konečně dvě hodiny odtud výše je průsmyk „Chene Populeux“, kterým se vine cesta z Réthelu do Sedanu; když zahne podruhé, dostihne Aisne proti Vouziers.

Tedy, pouze tímto lesem mohli císařští postupovat na Chalons-sur

Marne. Odtud by našli cestu otevřenou až do Paříže.

Bylo tedy úkolem, překazit vévodovi Brunšvikovi nebo Clairfaytovi přechod Argonneským lesem uzavřením všech pěti průsmyků, kterými by jejich kolony mohly vniknout do země.

Dumouriez, velmi obratný vojevůdce, to na první pohled poznal. Zdá se, že je to velmi prosté! A přece nesmíme zapomenout, že spojencům nepřišlo zatím ještě na mysl, aby tyto přechody obsadili.

Druhá výhoda, kterou skýtal tento plán, byla, aby se necouvalo až k Marně, která je naší poslední obrannou čarou před Paříží. Zároveň by byli spojenci donuceni zdržet se v té Champagne Pouilleuse („Bídné“), kde by se jim nedostávalo veškerých prostředků, místo aby se rozlili po bohatých rovinách, ležících za Argonneským lesem, jestliže by se jim zachtělo přezimovat.

Tento plán byl zkoumán ve všech podrobnostech. Dne 30. srpna učinil Dillon v čele osmi tisíc mužů smělý pohyb - což bylo vlastně začátkem provádění plánu - a zahnal jím Rakušany na pravý břeh Mosy, jak jsem už vypravoval. Potom obsadil tento oddíl nejjižnější průsmyk Islettes, a postaral se také o zabezpečení průsmyku Chalade.

Tento výpad svědčilo značné smělosti. Místo, aby se stal ze strany řeky Aisne s použitím ochrany lesů, byl proveden od řeky Mosy, přičemž nepříteli byl vystaven nekrytý bok. Ale Dumouriez tak rozkázal, aby tím lépe zakryl spojencům své úmysly.

Jeho plán se zdařil.

Dne 4. září Dillon dorazil k průsmyku Islettes. Dumouriez, který se za ním vypravil s patnácti tisíci muži, zmocnil se Grand Pré poněkud dříve, a uzavřel tím hlavní průchod Argonneským lesem.

O čtyři dny později - dne 7. září - generál Dubourg pokračoval k Chene Populeux, aby zabezpečil sever lesa proti jakémukoliv císařskému útoku.

Narychlo byly pořizovány záseky a zákopy, stezky byly taraseny a umisťovány baterie, aby se tyto průsmyky staly neschůdnými. Průsmyk Grand Pré se stal skutečným táborem s četami rozloženými na výšinách, kterým vévodí Aire.

Z paterých bran Argonneského lesa byly v té době čtyři zataraseny jako zadní branky pevnůstky spuštěným mřížovím a vytaženým zdvihacím mostem.

Pátý průchod ale dosud zůstával otevřen. Ten se zdál tak nepřístupný, že Dumouriez nepospíchal s jeho obsazením. A právě k tomuto přechodu nás vedl náš neblahý osud.

A právě tento průsmyk Croix aux Bois, ležící mezi Chene Populeux a Grand Pré asi ve stejné vzdálenosti od obou - přibližně deset hodin cesty - měl poskytnout nepřátelským kolonám možnosti, aby pronikly Argonneským lesem.

A nyní se vrátím opět k našim vlastním příběhům.

Navečer dne 13. září jsme přišli k bočnímu svahu Argonneského lesa a vyhnuli se vesnicím Briquenay a Bouetaux Bois, které byly asi obsazeny Rakušany.

Protože jsem argonneské průsmyky znal, prošel jimi několikrát, když jsem ležel posádkou na východě, vyvolil jsem si právě tento průsmyk Crois aux Bois, který se mi zdál nejbezpečnější. Dokonce, nehodlal jsem ani - z přílišné opatrnosti - pokračovat průsmykem samým, ale úzkou stezkou, která se vine nedaleko něho, vedoucí z Briquenay do Longwy. Když by jsme vyvolili tuto cestu, prošli bychom Argonneským lesem jeho nejhustší částí v úkrytu dubů, buků, habrů, jeřábů, vrb, kaštanů, které pučí na svazích půdy, méně vystavených zimním mrazům. Byli jsme zde zabezpečeni proti záškodníkům a lupičům a mohli jsme konečně dosáhnout levého břehu řeky Aisne směrem k Vouziers, kde se už nebylo čeho bát.

Noc ze dne 13. na 14. září jsme strávili - jak obyčejně - v úkrytu stromů.

Každým okamžikem se mohla objevit jezdcova medvědice nebo čáka pruského granátníka. Proto jsem spěchal, abychom byli v hloubi lesa a začal jsem oddychovat volněji, když jsme nazítří kráčeli po stezce vedoucí do Longwy, a nechali po levé straně vesnici Croix aux Bois.

Ten den jsme prožili zvláště mnoho útrap. Nerovná půda, přeplněná tůněmi, zatarasená padlými kmeny, činila pochod zvláště obtížným.

Když tato cesta nebyla navštěvována - a to plným právem - byla tím neschůdnější. Pan de Lauranay kráčel vpřed dosti statně přes všechnu únavu, zajisté přílišnou na člověka, kterému je sedmdesát let. Slečna de Lauranay a má sestra uvažujíc, že konáme poslední část cesty, byly pevně odhodlány, že se nenechají překonat slabostí ani na okamžik. Ale paní Kellerová byla úplně vyčerpána. Bylo důležité ji stále podpírat, jinak by klesla při každém kroku. A přece nenaříkala. Když zesláblo její tělo, duše zůstala silná. Pochyboval jsem však, že by byla pro to, aby došla na konec naší pouti.

Navečer jsme zastavili, jak se obyčejně dělo. Tlumok s potravinami poskytl dostatečnou posilu, protože hlad ustupoval vždy potřebě odpočinku a spánku.

Když jsem byl s panem Jeanem sám, promluvil jsem s ním o stavu jeho matky, který začínal vzbuzovat vážné obavy.

„Jde, pokud může,“ řekl jsem, „a jestli jí nebudeme moci poskytnout několikadenní odpočinek...“

„Vidím to, Natalisi,“ odpověděl pan Jean. „Při každém kroku, který má ubohá matka dělá, je mi, jako by kráčela po mém srdci! Co ale dělat?“

,,Musíme vyhledat nejbližší ves, pane Jeane. Doneseme ji tam spolu. Rakušany nebo Prušáky ani nenapadne, aby si troufali pustit se touto částí Argonneského lesa, a tam budeme moci v některém domě očekávat, až se země uklidní.“

„Ano, Natalisi, to je nejrozumnější. Jestlipak bychom ale nemohli dojít do Longwy?“

„Tato ves je příliš daleko, pane Jeane. Vaše matka by tam nedošla!“

„Kam tedy jít?...“

„Navrhuji, abychom se pustili napravo lesem a došli tak právě do vsi Croix aux Bois.“

„Jak daleko je tam?...“

„Nejvýše hodina cesty.“

„Půjdeme tedy do Croix aux Bois zítra ráno,“ odpověděl pan Jean. Abych řekl pravdu, ani j sem si nepomyslel, že by se dalo učinit něco lepšího, přesvědčen, že se nepřítel nepustí na sever Argonneského lesa.

Tato noc byla zvláště neklidná stálými výstřely z pušek a občas i temným duněním děl. Protože však tato střelba zněla zdálky a za námi, předpokládal jsem s jakousi pravděpodobností, že Clairfayt nebo Brunšvik usilovali zmocnit se průsmyku Grand Pré, jediného, který pro pochod kolon skýtal dost širokou cestu. Pan Jean ani já jsme si nemohli ani na hodinku odpočinout. Museli jsme stát stále na stráži, ačkoliv jsme se ukryli v nejhustším lese mimo stezku vedoucí k Briquenay.

Vydali jsme se na další cestu časně ráno. Nařezal jsem několik větví, ze kterých jsme vyrobili jakási nosítka. Hrst suchých bylin měla sloužit paní Kellerové za lůžko. Doufali jsme, že se nám podaří ušetřit ji útrap cesty.

Ale paní Kellerová pochopila, jakou námahu nám přidala.

„Ne, synu, ne!“ promluvila. „Mám ještě sílu, abych kráčela... Půjdu pěšky!“

„Vždyť nemůžeš, maminko!“ odpověděl pan Jean.

„Skutečně, paní Kellerová,“ dodal jsem já, „vy už dále jít nemůžete. Naším úmyslem je dorazit do nejbližší vesnice, a to co nejdříve. Tam vyčkáme, až se zotavíte. Vždyť jsme už konečně ve Francii, a jediné dveře se před námi nezavřou!...“

Paní Kellerová se ještě nepoddávala. Když povstala, pokusila se udělat několik kroků, ale spadla by, kdyby jí nablízku nestáli její syn a má sestra, kteří ji zachytili.

„Paní Kellerová,“ chopil jsem se opět slova, „co žádáme, je ve prospěch nás všech. V noci se výstřely ozývaly na kraji Argonneského lesa. Nepřítel není daleko. Mám naději, že se z této strany nepokusí o nic. V Croix aux Bois se nemusíme bát překvapení, ale musíme tam být ještě dnes.“

Slečna Marta a má sestra spojily své prosby s našimi. I pan de Lauranay zakročil. Paní Kellerová musela nakonec povolit.

Okamžik na to ležela už na nosítkách, která pan Jean zdvihl na jednom, já na druhém konci. Dali jsme se opět na pochod a přešli jsme napříč stezku na Briquenay, a obrátili jsme se severním směrem.

Nezdržujme se při líčení nesnází tohoto putování hustým lesem, v němž jsme byli nuceni hledat schůdné cesty a každou chvíli zastavovat a odpočívat. Přece jsme to dokázali a v poledne - dne 15. září - jsme dorazili do Croix aux Bois, a urazili za pět hodin - půldruhé hodiny cesty.

K mému největšímu úžasu i žalu byla ves opuštěna. Všichni obyvatelé z ní uprchli, buď směrem k Vouziers nebo k Chene Populeux. Co se tady asi stalo?

Bloudili jsme ulicemi. Dveře i okna byly zavřeny. Nedostane se nám proto takové pomoci, na kterou jsme spoléhali?

„Kouř!“ upozornila mě sestra, a ukazovala na konec vsi.

Běžel j sem k malému domku, ze kterého kouř vycházel. Zaklepal jsem na dveře.

Objevil se muž. Měl dobrosrdečný vzhled - byl z těch selských lotrinských typů, kteří vzbuzují důvěru na první pohled. Byl to zajisté dobrý člověk.

„Co si přejete?“ zeptal se.

„Útulek mým průvodcům i mně.“

„Kdo jste?“

„Francouzi, vyhnaní z Německa, kteří už nevědí, kam utéci.“ „Vejděte!“

Tento sedlák se nazýval Yves Stenger. Bydlel v tomto domku se svou ženou a tchyní. Příčinou toho, že neopustil s ostatními Croix aux Bois, bylo to, že se jeho tchyně nemohla hnout z lenošky, na kterou byla připoutána ochrnutím těla už několik let.

Potom nám Yves Stenger řekl, proč ves byla opuštěna. Veškeré průsmyky Argonneského lesa byly obsazeny francouzskými vojsky. Pouze průsmyk Croix aux Bois byl volný. Proto vesničané očekávali, že se ho císařští zmocní, což by bylo příčinou ohromných pohrom. Jak vidíte, naše zlá sudba nás zavedla právě tam, kam jsme jít neměli. Abychom opustili zase Croix aux Bois a prchali dále Argonneským lesem, to nedovoloval stav paní Kellerové. Bylo už dost velkým štěstím, že jsme přišli na tak hodné Francouze, jako byli tihle Stengerovi.

Byli to dost zámožní sedláci. Zdáli se být šťastní, že mohou prokázat nějakou službu pronásledovaným krajanům. Rozumí se samosebou, že jsme se nezmínili o národnosti pana Jeana Kellera, což by situaci učinilo složitější.

Den 15. září však minul zcela bez nehody. Také následující den neospravedlnil obavy, o které se Yves Stenger s námi podělil. Ani v noci jsme neuslyšeli střelbu z druhé strany Argonneského lesa. Snad spojenci nevěděli, že průsmyk Croix aux Bois je volný. Protože jeho těsnost by zajisté byla překážkou při dopravě vozů na střelivo a válečné potřeby, pokusí se snad spíše o dobytí přechodu přes Grand Pré nebo Islettes. Nabyli jsme tedy opětné naděje. A vedle toho odpočinek a péče, věnovaná paní Kellerové, způsobila už patrné zlepšení jejího zdravotního stavu. Ta statečná žena! Nedostávalo se jí tělesné síly nikoliv duševní!

Ohavný osude! Odpoledne dne 16. září se podezřelé postavy začaly ukazovat ve vsi: zloději slepic, kteří vykrádají kurníky. Nebylo pochybnosti, že jsou mezi nimi i lupiči. Ale bylo velmi snadné poznat, že patří k německému národu a že se většina zabývá vyzvědačstvím.

Působilo nám veliký zmatek, že pan Jean se musel schovat z obavy, aby nebyl poznán. Protože se to mohlo zdát rodině Stengerově podezřelé, hodlal jsem už všechno vysvětlit, když náhle, asi v pět hodin odpoledne, se sedlák vrátil a volal:

„Rakušané! Rakušané!“

A skutečně přitáhlo několik tisíc mužů v bílých blůzách a v čákách s vysokým štítkem, zdobených dvojhlavým orlem; byli to císařští. Přišli průsmykem Croix aux Bois, a pustili se jím do vesnice Boult. Bezpochyby jim špehové oznámili, že cesta je volná. Kdo ví, jestli právě tudy nepronikne veškeré nepřátelské vojsko.

Při Stengerově výkřiku pan Jean se opět zjevil v místnosti, ve které odpočívala jeho matka.

Jako bych jej měl před očima. Stál u krbu. Čekal... Co asi očekával?... Že mu snad útěk bude znemožněn? Když padne do rukou Rakušanů, Prušáci si ho zajisté dokáží vyžádat, a to pro něj znamenalo - smrt!        

Paní Kellerová se vztyčila na posteli.

„Jeane!“ zvolala, „uprchni!... okamžitě uprchni!“

„Bez tebe, maminko?“

„Chci to!“

„Uprchni, Jeane!“ promluvila slečna Marta. „Tvá matka je mou matkou!... Neopustíme ji!“

„Marto!“

„I já to chci!“

Tomuto dvojnásobnému přání bylo nutné se podrobit. Hluk stále sílil. Už přední řady kolony se rozbíhaly po vsi. Za nějakou chvíli Rakušané obsadí i Stengerův dům.

Pan Jean políbil matku, poslední polibek vtiskl na rty slečny Marty - a zmizel.

Tu jsem zaslechl z úst paní Kellerové šeptem pronesená slova: „Synu!... Synu!... Tak sám!... V této krajině, to už nezná!... Natalisi!...“

„Natalisi!“... opakovala slečna Marta, a ukazovala mi na dveře. Pochopil jsem rázem, co ode mne ubohé ženy žádaly. „Sbohem!“ zvolal jsem.

Okamžik na to jsem byl za vsí.