XVIII. KAPITOLA Přepadení na hranici Promluvím jen zběžně o prvních dvou dnech cesty s paní Kellerovou a jejím synem. Opouštějíce durynské území, neměli jsme naštěstí žádné zvláštní nepříjemnosti.
Ostatně příliš předrážděni svými obavami i nadějemi, kráčeli jsme statečně vpřed. Zdálo se, že jsme překonali všechnu únavu. Řekli byste, že paní Kellerová, slečna Marta a má sestra nám chtěly dodávat odvahu. Odpočívali jsme pravidelně vždy po čtyřech hodinách cesty celou hodinu a když jsme urazili předepsaný kus, odpočinuli jsme si pak na konci dne.
Půda, nevalně úrodná, byla rozbrázděna četnými roklemi, ve kterých trčely vrby a osiky. Krajina v této části Hessensko-Nassavské provincie, ze které se utvořil později Kasselský kraj, má dost divoké vzezření. Je tady málo vesnic, pouze několik dvoru s plochými střechami bez žlabů. Prošli jsme pak Šmalkandskou enklávou v příznivé pohodě; nebe bylo úplně celé zahaleno mraky, a čerstvý vítr nám vál prudce do zad. Přes to všechno byly ale naše průvodkyně velice unaveny, když jsme dorazili - dne 24. srpna - před Tann k desáté hodině večer, a měli za sebou od Durynského lesa téměř deset hodin cesty.
Jak bylo usneseno, oddělil se tam od nás pan Jean se svou matkou. Nebylo by moudré projít tímto městem, ve kterém pan Jean mohl být poznán. Víme dobře, kam by to vedlo!
Řekli jsme si, že se nazítří shledáme na fuldské silnici. Jestliže se nedostavíme včas, bude příčinou toho, že jsme se zdrželi při kupování vozu a koně. Ale vstoupit do Tannu paní Kellerová a její syn neměli za žádných okolností. A to bylo velmi moudré, protože úředníci si tam při zkoumání našich pasů počínali velmi přísně. Viděl jsem nadcházet okamžik, kdy budou zadrženi lidé, které vyháněli. Byli jsme nuceni vypovídat, jak jsme cestovali, za jakých okolností jsme přišli o vůz, atd.
Tahle okolnost nám však posloužila. Jeden ze zřízenců, čekající slušnou odměnu, nám nabídl, že nás seznámí s pronajímatelem povozů. Jeho návrh byl přijat. Potom jsem doprovodil slečnu Martu a mou sestru do hostince a odebral jsem se s panem de Lauranay, který mluvil velmi dobře německy, k pronajímateli.
Cestovní vůz neměl. Bylo nutné spokojit se se starou rachotinou na dvou kolech, pokrytou plachtou, a jediným koněm, kterého bylo možné připřáhnout mezi dvojitou oj. Nemusím ani dokládat, že pan de Lauranay musel zaplatit dvojnásobně cenu koně a trojnásobně cenu staré rachotiny.
Nazítří jsme se shledali s paní Kellerovou a jejím synem v osm hodin ráno na silnici. Strávili jsme noc v bídné hospůdce. Pan Jean přenocoval v lenošce, zatímco jeho matka spala na bídné posteli. Pan a slečna de Lauranay, paní Kellerová a Irma vstoupili do vozu, do kterého jsem uložil několik zásob koupených v Tannu. Když si usedli a hodně se stiskli, zbývalo ještě jedno místo. Nabídl jsem je panu Jeanovi - on je však zamítl. Konečně jsme se dohodli, že se budeme střídat, a většinou se stávalo, že jsme kráčeli pěšky oba dva, abychom ulehčili koni. Toho jsem si nevybíral. Ach, škoda našich koní z Belzigu!
Navečer, dne 26. srpna jsme dojeli do města Fuldy, a už z dálky jsme spatřili věže jeho katedrály a na návrší nad městem františkánský klášter. Dne 27. srpna jsme projeli Schlinchtern, Sodon a Salmiinster nad soutokem Salzy a Kinzigu. Dne 28. srpna jsme dojeli do Gelnhausenu. Kdybychom cestovali pouze pro zábavu, museli bychom si tam prohlédnout zámek, v němž kdysi žil Bedřich Rudobradý, jak jsem se později dozvěděl. Ale uprchlíci nebo něco podobného, jako jsme byli my, měli na starosti něco jiného.
Kára ale nejela tak rychle, jak bych si přál, hlavně kvůli špatnému stavu silnice, zejména v okolí Salmiinsteru, kde se vinula nekonečnými lesy, v nichž tu a tam se rozkládaly rozsáhlé rybníky. Bylo možné jet pouze krokem. Tím jsme se zdržovali, což nás naplnilo obavami. Od našeho odjezdu uplynulo už třináct dní. Zbývalo už pouze sedm dní, načež naše pasy pozbudou platnosti.
Paní Kellerová byla už velmi unavena. Co si počneme, jestliže budeme nuceni nechat ji v některém městě nebo vesnici? Její syn by s ní zůstat nesměl, a ona by to také nedovolila. Pokud by mezi pruskými úřady a jím nebyla hranice, nacházel by se stále v nebezpečí života.
Jaké nesnáze jsme měli, abychom projeli Lomboyským lesem, který se rozkládá po obou březích Kinzigu a táhne se až k hessensko-darmstadtskému pohoří! Obával jsem se, že se ani nedostaneme na druhý břeh říčky, a ztratili jsme mnoho času, než jsme nalezli brod.
Konečně - dne 29. srpna - se náš vůz zastavil kousek před Hanau. Museli jsme přenocovat v tomto městě, kde byl značný ruch od vojska a vozatajstva. Protože pan Jean a jeho matka by museli udělat okliku asi dvou hodin cesty pěšky, aby město obešli, pan de Lauranay a slečna Marta zůstali s nimi ve voze. Pouze má sestra a já jsme vešli do města, abychom obnovili zásoby potravin. Shledali jsme se opět nazítří - dne 30. srpna - na silnici, která dělí Wiesbadenský kraj. K poledni jsme se vyhnuli městečku Offenbach a navečer jsme dorazili do Frankfurtu nad Mohanem.
O tomto velikém městě řeknu pouze to, že leží na pravém břehu řeky a že se hemží židy. Když jsme se přeplavili přes Mohan na pramici offenbašského převozníka, jeli jsme po silnici, vedoucí k Mohuči. Protože jsme ale nemohli minout Frankfurt kvůli prohlídce pasů, vykonali jsme tuto povinnost a vyhledali jsme pak opět pana Jeana a jeho matku. Nebyli jsme proto té noci přinuceni k opětovnému bolestnému loučení. Čeho jsme si zvlášť vážili, bylo to, že jsme nalezli sice skrovný, ale velmi slušný nocleh na předměstí Sachsenhausen na levém břehu řeky.
Po společné večeři si každý spěchal odpočinout kromě sestry a mne, protože jsme měli obstarat ještě některé nákupy.
U pekaře Irma mimo jiné uslyšela rozhovory, týkající se vojáka Jeana Kellera. Vypravovalo se, že byl chycen poblíž Salmiinsteru, a nescházely ani podrobnosti o jeho polapení. Skutečně, bylo by to k smíchu, kdybychom k tomu měli náladu.
Co se mi ale zdálo nekonečně důležitější bylo to, že se hovořilo také o příchodu Leibova pluku v nejbližších dnech. Měl jít přes Frankfurt nad Mohanem a Mohuč směrem k Thionville.
Jestli tomu tak bylo, plukovník von Grawert a jeho syn museli jít stejnou cestou jako my. Jestli by nebylo lepší v uvážení, že bychom se s plukem mohli cestou setkat, změnit směr a jet jižněji, i když by nám vzešly nepříjemnosti z toho, že jsme se vyhnuli městům pruskou policií nám označeným?
Dne 31. srpna - jsem zvěstoval tuto neblahou zprávu panu Jeanovi. Doporučil mi, abych o tom nemluvil ani s jeho matkou ani se slečnou Martou, které měly starostí a obav už tak dost. Za Mohučí se už uvidí, na čem je nutné se ustanovit a když bude potřeba, rozloučit se až na hranici. Jestliže bychom si pospíšili, mohli bychom snad předstihnout Leibův pluk a dojet do Lotrinska před ním.
Vyjeli jsme v šest hodin ráno. Silnice byla - bohužel! - špatná a jízda po ní namáhavá. Museli jsme projet neilruhskými a delavillskými lesy, které se rozkládají kolem Frankfurtu. Ztratili jsme několik hodin, protože jsme se museli vyhnout městečkům Hochstu a Hochheimu, přeplněnými vojáky. Obával jsem se okamžiku, kdy nám bude odňat náš starý vůz a hubený koník, aby sloužil k dopravě několika centů chleba. Tomu jsme ale šťastně unikli. Ale ačkoliv od Frankfurtu bylo pouze asi patnáct mil vzdálenosti, dojeli jsme do Mohuče teprve navečer dne 31. srpna. Tu jsme se octli na hessensko-darmstadtské hranici.
Paní Kellerová a její syn by se - jak se snadno dá pochopit - ve vlastním zájmu Mohuči nejraději vyhnuli. Toto město leží na levém břehu Rýna, při vtoku Mohanu a naproti Kasse1u, který je jaksi jeho předměstím, je s ním spojen lodním mostem dlouhým šest set stop. Jestli je proto zapotřebí dosáhnout silnic, které směřují k Francii, je nutné přeplavit se přes řeku, ať nad nebo pod městem, když nechceme jít po mostě.
Vydali jsme se tedy hledat pramici, která by pana Jeana a jeho matku dopravila na druhý břeh. Bylo to však zbytečné, protože doprava pramicemi byla vojenskými úřady zakázána.
Bylo už osm hodin večer. Nevěděli jsme skutečně, co dělat.
„A přece se musím dostat s matkou na druhou stranu řeky!“ promluvil pan Jean.
„Na kterém místě a jak?“ zeptal jsem se.
„Po mohučském mostě, protože jinudy to není možné!“ Sestavili jsme tento plán: Pan Jean si vzal mou halenu, do které se zahalil od hlavy až k patě. Potom zamířil ke kasselské bráně, drže koně za uzdu.
Paní Kellerová se skrčila do zadní části vozu a zahalila se cestovními šaty. Pan a slečna de Lauranay, má sestra a já jsme se usadili na obou sedadlech. Tak jsme se přiblížili k starým hradbám z omšelých cihel mezi přední hlídky, a povoz se zastavil před hlídkou, střežící vstup na most.
Valila se tudy spousta lidí, vracejících se právě z výročního trhu, který se toho dne v Mohuči konal. Přitom dal pan Jean najevo neobyčejnou odvahu.
„Podejte mi pasy!“ zvolal na nás.
Udělal jsem co řekl, a on sám je odevzdal veliteli stráže.
„Kdo jsou tito lidé?“ zeptali se ho.
„Francouzi, které doprovázím na hranice.“ „A kdo jste vy?“ „Nicolanus Friedel, pronajímatel povozů z Hochstu.“ Naše pasy byly prozkoumány s největší bedlivostí. I když byly v pořádku, můžete si představit, jaká úzkost nám svírala srdce.
„Platnost těchto pasů přestává už za čtyři dny!“ podotkl velitel stráže.
„Tito lidé musí tedy do čtyř dnů být za hranicemi!“ „Stane se tak, ale nemáme času nazbyt!“ odpověděl pan Jean Keller. „Jeďte!“ Půl hodiny na to jsme se dostali přes Rýn, a zastavili jsme v hotelu „Anhalt“, kde pan Jean svou úlohu pronajímatele musel dohrát až do konce. Vzpomíná asi častěji na naši jízdu do Mohuče.
Jak se časy mění! Jak zcela jiné přivítání bychom dostali o několik měsíců později, když se Mohuč v říjnu vzdala Francouzům! Jaká by to bývala radost, nalézt tam své krajany! Jak by přivítali nejen nás, které vyháněli z německého území, ale i paní Kellerovou a jejího syna, kdyby poznali jejich historii! A kdybychom museli zůstat v tomto městě třeba šest, osm měsíců, no, konečně bychom odtud vyšli s našimi chrabrými pluky a vrátili se do Francie s válečnou slávou.
Ale člověk nepřichází tam, kam právě chce, a když se tam třeba dostane, je hlavní věcí, aby podle svého uvážení mohl zase nazpět.
Když se paní Kellerová, slečna Marta a Irma uchýlily do svého pokoje v hotelu „Anhalt“, pan Jean se začal zabývat svým koníkem. Pan de Lauranay a já jsme vyšli pátrat po novinkách.
Nejlepší by bylo bývalo usadit se v některém hostinci a vyžádat si poslední noviny. To jsme také udělali. A stálo skutečně zato zjistit, co se stalo ve Francii od našeho odjezdu. Dočetli jsme se o hrozném dni 10. srpna, o dobytí Tuilerií, povraždění Švýcarů, o uvěznění královské rodiny v Templu i o tom, že král Ludvík XVI. byl prozatím zbaven vlády.
To byly události způsobilé k tomu, aby spojenci kvapem hnali svá vojska k francouzské hranici.
Proto také už celá Francie byla přichystána odrazit vpád.
Byla trojí armáda: severní pod Lucknerem, střední pod La Fayettem a jižní pod Montesquieuem. Dumouriez sloužil tehdy pod Lucknerem jako generál-poručík.
Přímo neuvěřitelně zněla zpráva z posledních tří dnů: La Fayette, doprovázený několika průvodci, se odebral do hlavního rakouského tábora, kde s ním naložili jako s válečným zajatcem, nedbajíce jeho námitek.
Už z tohoto dovedete posoudit, co zamýšleli naši nepřátelé se vším, co bylo francouzské, a jaký osud nás očekával, jestliže by nás vojenské úřady přistihly bez pasů.
Z toho, co noviny přinášely, se ovšem mohlo mnohé přijmout, leccos ale pokládat za smyšlené. Takové však byly události v poslední hodině.
Dumouriez, jmenovaný vrchním velitelem severní a střední armády, byl- jak známo - chlapík. Aby se tedy nejprve utkali s ním, pruský král i rakouský císař právě dorazili do Mohuče. Vrchní velení nad vojskem spojenců měl vévoda Brunšvik. Proniknout skrze Ardeny do Francie, mělo vojsko táhnout na Paříž po chalonské silnici. Oddíl šedesáti tisíc Prušáků se ubíral přes Lucembursko na Longwy. Třicet šest tisíc Rakušanů, pod Clairfaytovým velením a prince von Hohenlohe, postupovalo po boku pruské armády. Takové hrozné spousty vojska ohrožovaly Francii.
Říkám vám věci, které jsem sám zjistil teprve později, raději hned, protože přispějí k objasnění situace.
Dumouriez sám byl tehdy v Sedanu s třiadvaceti tisíci muži. Kellermann, který zastupoval Lucknera, obsadil Mety s dvaceti tisíci. Patnáct tisíc mužů v Landau pod Custinem, třicet tisíc v Alsasku pod Bironem, bylo připraveno připojit se podle potřeby buďto k Dumouriezovi nebo Kellermannovi.
V posledních zprávách noviny přinášely, že Prusové právě dobyli Longwy, obléhají Thionville a že hlavní armáda táhne na Verdun.
Vrátili jsme se do hostince, a když paní Kellerová zjistila, co se děje, nechtěla připustit, abychom v Mohuči ztratili čtyřiadvacet ho din kvůli jejímu odpočinku - který by ostatně velice potřebovala. Ale chvěla se strachem, aby její syn nebyl vypátrán. Vyjeli jsme tedy hned nazítří - první den v září. Od francouzské hranice nás dělilo ještě asi třicet hodin cesty.
Náš koník, ačkoliv jsem ho šetřil, jak jen bylo možné, nešel rychle. A jak to bylo nutné! Navečer jsme zpozorovali zříceniny staré pevnosti na temeni Schlossbergu. Na jeho úpatí se rozkládal Kreuznach, důležité město Koblenzského kraje. Město Koblenz leží nad řekou Nahe. Roku 1801 připadlo Francii, ale roku 1815 bylo vráceno Prusku.
Následující den jsme dojeli k městečku Kirn a o dvacet čtyři hodiny později k Birkenfeldu. Protože jsme měli naštěstí dosud dostatek potravin, mohli jsme se vyhnout těmto městečkům, která na našem cestovním řádu nebyla uvedena. Zato jsme se museli na noc spokojit pouze s naším povozem. Za těchto okolností jsme si ovšem málo odpočinuli.
Stejně tomu bylo, když jsme se zastavili navečer dne 3. září. Na druhý den o půlnoci nám končila povolená lhůta, abychom opustili německé území. A byli jsme ještě dva dny pochodu vzdáleni od hranice! Co se s námi stane, když budeme přistiženi bez platných pasů pruskými úřady?
Snad bychom měli zamířit k jihu, směrem k Sarrelouis, nejbližšímu francouzskému městu. Tím bychom se však nevyhnuli nebezpečí, že se ocitneme mezi Prušáky, kteří táhli zesílit blokádu města Thionville. Zdálo se nám proto vhodnější, pokračovat v cestě dosavadním směrem, abychom se snáze vyhnuli tomuto velmi nebezpečnému střetnutí.
Celkem jsme už byli jen několik mil vzdáleni od hranice, všichni pohromadě a zdraví! Že bychom jí dostihli my, pan a slečna de Lauranay, má sestra a já, v tom nebylo zajisté nic neobyčejného. Co se ale týče paní Kellerové a jejího syna, bylo možné říci, že jim osud byl dosud zvlášť příznivý. Když nás pan Jean dostihl v Durynském lese, nespoléhal jsem téměř, že bychom si mohli stisknout ruce na francouzské hranici.
Nicméně bylo nutné vyhnout se Saarbriickenu nejen v zájmu pana Jeana, ale i v našem vlastním prospěchu. Tohle město by nám poskytlo pohostinství spíše v některém vězení než v hostinci.
Vyhledali jsme tedy nocleh v krčmě, jejíž obyčejní hosté nebývali asi ze slušnější společnosti. Několikrát se na nás krčmář prapodivně zadíval. Zdálo se mi dokonce, že v okamžiku, kdy jsme odcházeli, vyměnil několik slov s několika lidmi, sedícími v pozadí malé síně, které jsme nemohli vidět.
Konečně ráno 4. září jsme se pustili cestou mezi Thionville a Metami, odhodláni zabočit jinudy k tomu velikému městu, které Francouzi měli tehdy obsazeno.
Jak namáhavá je to cesta spoustami těch lesíků, roztroušených tady po celém kraji! Náš ubohý koník nemohl dále. Proto jsme byli nuceni kolem druhé hodiny odpolední sestoupit z vozu kromě paní Kellerové, která byla příliš unavena. Učinili jsme tak na úpatí dlouhé stráně, pokryté houštinami, mezi kterými tu a tam byla chmelnice.
Kráčeli jsme zvolna. Já vedl koně za uzdu. Má sestra mi šla po boku. Pan de Lauranay, jeho vnučka a pan Jean šli trochu dále vzadu. Kromě nás nebyl na cestě žádný člověk. Zdálky, po levé straně, bylo slyšet nehlučnou střelbu. Bezpochyby se pod thionvillskými hradbami strhla bitva.
Náhle zaduněl z pravé strany výstřel. Náš kůň, který byl smrtelně zraněn, klesl mezi oje, které zlámal. Zároveň bylo slyšet divoké hlasy: „Konečně ho máme!“ „Ano, je to Jean Keller!“ „Dostaneme tisíc zlatých!“ „Ještě ne!“ zvolal Jean Keller. Rozlehl se druhý výstřel. Tentokrát vystřelil pan Jean, a muž se skácel poblíž našeho koně k zemi.
Všechno se to stalo tak rychle, že mi nezbyl čas, abych se v tom vyznal.
„To jsou Buchové!“ zvolal na mne pan Jean.
„Dobrá!... Rozsekejme je!“ odpověděl jsem já.
To byli právě ti darebáci, kteří s námi byli pod jednou střechou v krčmě, ve které jsme nocovali. Vyměnili několik slov s krčmářem a pustili se za námi.
Ale ze tří zbývali nyní již pouze dva: otec a jeden z jeho synů. Druhý, kterému kulka prostřelila srdce, právě zemřel.
Nyní, když jsme stáli dva proti dvěma, vyhlídky na vítězství byly stejné. Boj ostatně netrval dlouho. Nyní jsem zase vystřelil já na Buchova syna, ale pouze jsem jej trochu poranil. Potom otec i syn, když viděli, že se jim věc nepodařila, se pustili do houštin po levé straně silnice a uháněli, co jim nohy stačily.
Chtěl jsem je pronásledovat. Pan Jean tomu zabránil. Možná, že neudělal dobře.
„Ne!“ zvolal, „nejnaléhavější je, abychom byli co nejdříve na hranici. Dáli Jen dáli...“ Protože jsme neměli už koně, museli jsme povoz zanechat na místě. Paní Kellerová sestoupila a musela se opírat o synovo rameno.
Ještě několik hodin, a naše pasy nás už neuchrání!...
Takto jsme kráčeli až do noci. Rozložili jsme se pod stromy. Pojedli jsme něco ze svých zásob. Konečně nazítří - dne 5. září - jsme překročili hranici.
Ano, byla to francouzská půda, po které tehdy naše nohy šlapaly, ale půda francouzská obsazená cizími vojáky.
