XII. KAPITOLA Vládní rozkaz

XII. KAPITOLA Vládní rozkaz Jaká to byla rána! Všeobecný rozkaz, vydaný pruskou vládou, o nastoupení na vojenskou službu! Jean Keller, kterému ještě nebylo pětadvacet let, byl postižen tímto odvodem! Byl nucen odtáhnout, kráčet s nepřáteli Francie! A vyhnout se této povinnosti nebylo možné.

Svou povinnost musel splnit. Vždyť byl Prušákem!

Na vyváznutí útěkem nebylo ani pomyšlení. Ne, to nebylo možné! Aby míra neštěstí byla dovršena, musel pan Jean sloužit v Leibově pluku, jehož velitelem byl plukovník von Grawert, otec poručíka, který byl jeho sokem a nyní představeným.

Jestli mohl zlý osud postihnout hůře Kellerovu rodinu a s ní všechny ty, kteří se s ní stýkali tak důvěrně?

Skutečně, bylo dobré, že sňatek byl odložen. Kdyby se pan Jean včera oženil, musel by se nyní dostavit k pluku, majícího bojovat proti krajanům jeho manželky.

Zpráva nás všechny tak dojala, že jsme nebyli schopni slova. Slzy se řinuly z očí slečny Marty a mé sestry. Paní Kellerová neplakala. Nebyla schopna, aby uronila slzu. Stála jako socha. Pan Jean, s rukama zkříženýma na prsou, zíral kolem sebe, mužně se vzpíraje krutému osudu. Já byl takřka bez sebe. Však se těm lidem, kteří nám způsobili tolik zla, dostane jednou zasloužené odplaty!

Konečně pan Jean promluvil: „Přátelé, ať ve vašich záměrech nenastane změna! Měli jste zítra odjet do Francie - odjeďte tedy! Nezůstaňte už ani hodinu v této zemi! Má matka i já jsme zamýšleli uchýlit se do některého koutku mimo Německo... Nyní to už není možné. Natalisi, vy vezmete svou sestru s sebou...“ „Pane Jeane, zůstanu v Belzigu!...“ odvětila Irma. „Neopustím vaši matku!“ „Nemůžete...“ „My zůstaneme také!“ zvolala slečna Marta. „Nikoliv!“ promluvila paní Kellerová, která se konečně vzchopila, „vy odejdete všichni. Já však zůstanu. Já se nemám od Prušáků čeho obávat!... Copak nejsem Němka?“ A zamířila ke dveřím jako by nám styk s ní byl odporný. „Matko!...“ zvolal pan Jean, spěchaje k ní.

„A co si přeješ, synu?“ „Chci,“ odvětil Jean, „chci, abys odtud odešla i ty! Chci, abys je následovala do Francie - své vlasti. Já jsem voják! Můj pluk bude každý den jinde... Byla bys tady sama, zcela sama, a to se nesmí stát!...“ „Zůstanu, synu!... Zůstanu, protože ty už nemůžeš jít se mnou...“ „A až opustím Belzig?...“ pokračoval pan Jean, a uchopil matku za ruku.

„Půjdu za tebou, Jeane!...“ Tato odpověď však byla dána tak rozhodným tónem, že pan Jean umlkl. Nyní nebyla vhodná chvíle, aby se tato myšlenka paní Kellerové vymlouvala. Později, zítra už s ní o tom promluví a přivede ji ke správnějšímu posuzování stavu věcí. Copak by žena mohla doprovázet vojsko na pochodu? Jakým nebezpečím by byla vydána napospas? Opakuji, že v tuto chvíli se jí nesměla vymlouvat. Později snad bude o ni uvažovat a nechá se přemluvit.

Potom jsme se rozešli pod dojmem neočekávané rány.

Paní Kellerová slečnu Martu ani nepolíbila - ačkoliv před hodinou ji nazývala svou dcerou.

Vstoupil jsem do svého pokojíku. Neulehl jsem. Copak bych mohl spát? Ani jsem nemyslel na naši cestu. A bylo přece zapotřebí, aby se uskutečnila ve stanovené době. Myslel jsem pouze na Jeana Kellera, zařazeného do tohoto pluku a možná že přímo pod velení poručíka Franze von Grawert! Viděl jsem v duchu, jak hanebně s ním bude nakládat. A jak to pan Jean snese? A bude k tomu přinucen!... Vždyť bude voják... Nesmí odpovědět slovem, učinit posunek!... Hrozná kázeň zavedená v pruském vojsku na něm bude spočívat!... Strašné!

„Že je vojákem? Dosud ne!“ říkal j sem sám sobě. „Bude jím teprve zítra, až vstoupí do řady. Až do této chvíle náleží sobě!“ Takhle jsem rozumoval- vlastně to už nemělo rozum. Podobné myšlenky se mi hrnuly jako příval do mozku. Byl jsem schopen zabývat se v duchu věcmi možnými i nemožnými.

„Ano,“ opakoval jsem si, „zítra v jedenáct hodin, až bude zařazen do pluku, stane se vojákem!... Až do té doby má právo bít se s tím Franzem!... A zabije ho!... Musí jej zabít dříve nebo později, protože jinak se naskytne poručíkovi příliš mnoho příležitostí k pomstě!“ Jakou noc jsem prožil! Nepřál bych podobnou nejhoršímu nepříteli!

Kolem třetí hodiny jsem se vrhl na postel, zcela oblečen. Vstal jsem v pět a bez hluku jsem se postavil u dveří, vedoucích do pokoje pana Jeana.

I on byl vzhůru. Zadržel jsem dech a poslouchal jsem. Zdálo se mi, jako bych slyšel, že pan Jean tam píše. Bylo to patrně poslední pořízení pro případ, že by se pro něho stal souboj osudným. Po chvíli učinil dva tři kroky, opět se posadil, a znovu se ozýval zvuk pera na papíře. Jiný zvuk po celém domě nebylo slyšet.

Nechtěje pana Jeana nijak rušit, vrátil jsem se do svého pokojíku a vystoupil jsem okolo šesté hodiny na ulici.

Pověst o všeobecném odvodu se už rozšířila. Působila neobyčejným dojmem. Toto opatření se týkalo téměř veškerých mladých mužů ve městě, a mohu říci - podle toho, co jsem spatřil vlastníma očima - že bylo přijato se všeobecnou nevolí. Bylo to zkrátka nelítostné, protože rodiny na to nebyly nijak připraveny. Nikdo to neočekával. Postižení museli v několika hodinách opustit domov s batohem na zádech, s puškou na rameni.

Procházel jsem před domem. Bylo usneseno, že pan Jean a já půjdeme asi v osm hodin k panu de Lauranay, abychom se pak společně odebrali na místo souboje. Kdyby pan de Lauranay šel vstříc nám, mohlo by to vzbudit podezření.

Čekal jsem až do půl osmé. Pan Jean se dosud nedostavil.

Také paní Kellerová se dosud neobjevila v přízemním salonu. V té chvíli ke mně přišla Irma.

„Co dělá pan Jean?“ zeptal jsem se jí.

„Neviděla jsem ho dosud,“ odpověděla mně. „Ale ven asi ještě nešel. Udělal bys snad dobře, jestli by ses podíval...“ „To je zbytečné, Irmo, slyšel jsem jej chodit sem tam po pokoji.“ Potom jsme spolu hovořili, ne ovšem o souboji - o kterém má sestra neměla nic vědět - ale o těžkém postavení, které vzešlo panu Jeanovi rozkazem, aby se dostavil k vojenské službě. Irma byla celá zoufalá, a při pomyšlení, že by se měla odloučit od své paní za takových okolností, jí pukalo srdce.

V poschodí domu byl slyšet jakýsi ruch. Sestra vstoupila do domu a po chvíli se vrátila ke mně, aby mi oznámila, že pan Jean je u své matky.

Pomyslel jsem si, že jí chce políbit, jak to dělával každé ráno. Snad se domníval, že jí dá poslední: „Sbohem!“ - poslední polibek.

V osm hodin se na schodech ozvaly kroky. Pan Jean se objevil na prahu domu.

Irma právě odešla.

Pan Jean kráčel ke mně a podal mi ruku.

„Pane Jeane,“ promluvil jsem k němu, „je už osm hodin a musíme jít.“ Pokynul pouze hlavou, jakoby ho odpověď příliš namáhala. Byl už čas jít pro pana de Lauranay. Kráčeli jsme tedy vzhůru ulicí a učinili jsme sotva asi sto kroků, když se náhle zastavil před panem Jeanem voják Leibova pluku.

„Jste Jean Keller?“ zeptal se.

„Ano.“ „To patří vám.“ A podával mu list. „Kdo vás posílá?“ zeptal jsem se ho.

„Poručík von Melhis.“ Byl to jeden z obou poručíkových svědků. Zachvěl jsem se. Pan Jean otevřel dopis.

Stála v něm tato slova: Následkem nově vzešlých poměrů je nyní souboj mezi poručíkem Franzem von Grawert a vojákem Jeanem Kellerem nemožný! Reinhardt Gunther von Melhis Krev se mi vzbouřila! Důstojník se nemůže bít s prostým vojákem - budiž! Ale pan Jean Keller vojákem dosud nebyl! Na několik hodin patřil ještě sobě!

Přísahám Bohu! Francouzský důstojník by takto nejednal! Dal by zadostiučinění muži, který urazil, potupil na smrt. Postavil by se!...

Ale už mlčím! Řekl bych něco příliš ostrého. Když ale uvážíme všechno, zeptáme se, jestli byl tento souboj možný?..

Pan Jean list roztrhal a mrštil jím o zem. Jeho rtům uklouzla pouze slova: „Ten darebák!“ Potom mi pokynul, abych ho následoval, a vraceli jsme se pomalu domů. Vztek mě dusil tou měrou, že jsem byl nucen počkat venku. Dokonce, jsem se vzdálil a ani jsem nevěděl, kterým směrem jdu. Mozkem mi vířily úvahy o zápletkách, které nám budoucnost schovávala. Ze všeho si pamatuji pouze na to, že jsem šel oznámit panu de Lauranay, že se souboj nebude konat.

Můžete i věřit, že jsem ztratil i náležitý pojem o čase, protože se mi zdálo, že jsem pana Jeana právě opustil, když jsem se o desáté     octnul opět před domem paní Kellerové.

Byl zde pan a slečna de Lauranay. Pan Jean se chystal je opustit. Mlčením pominu výjev, který následoval. Nedovedl bych jeho podrobnosti vypsat. Pouze řeknu, že paní Kellerová se snažila ukázat se co nejstatečněji, aby svému synovi nedávala příklad slabosti. Pan Jean se zase ovládal, aby neprojevil zoufalství v přítomnosti své matky a slečny de Lauranay.

Ve chvíli rozchodu vrhli se slečna Marta a on naposledy do rozepjaté náruče paní Kellerové... Potom se dveře domu zavřely.

Pan Jean odešel!... Je pruským vojákem!... Jestlipak nám bude někdy popřáno, abychom se s ním shledali?

Téhož dne večer Leibův pluk dostal rozkaz, aby se odebral do Bonnu, vesničky několik hodin cesty od Belzigu, téměř na samé hranici vládního Postupimského kraje.

Dále vám řeknu jenom tolik, že přes všechny důvody, které uváděl pan de Lauranay, a přes všechny naše úpěnlivé prosby paní Kellerová stála pevně na svém, že bude následovat svého syna. Pluk se měl odebrat do Bonnu, půjde tedy do Bonnu. Pan Jean v tomto ohledu od ní nic nedosáhl.

Náš odchod se měl uskutečnit nazítří. Jak srdcervoucího výstupu jsem se mohl nadít, až dojde k loučení mé sestry s paní Kellerovou! Irma bude chtít zůstat s ní, doprovázet ji všude, kam půjde ona... A já... já nebudu mít sílu, abych ji vzal s sebou proti její vůli! Paní Kellerová ale nepřijala její nabídku... Má sestra se musela podrobit.

Odpoledne byly naše přípravy na cestu ukončeny, když náhle nastal neočekávaný obrat.

Kolem páté přišel Kalkreuth osobně na návštěvu k panu de Lauranay.

Policejní správce mu oznámil, že o jeho úmyslu vystěhovat se má vědomost a že se proto vidí nucen dát mu rozkaz, aby svůj odchod odložil - alespoň na nějaký čas. Je prý potřeba očekávat, jaké opatření učiní vláda Francouzů, bydlících toho času v Prusku. Do té doby Kalkreuth prý nemůže mu vydat pasy, bez kterých by se cesta stala nemožná.

Něco jiného je prý ovšem s Natalisem Delpierrem. Nyní došlo na mne! Zdá se, že na mne, Irmina bratra, došlo udání z vyzvědačství, a Kalkreuth, kterému to ostatně přišlo zcela vhod, chystal se následkem toho jednat se mnou jako s vyzvědačem. Možná, že se dokonce dozvěděl, že patřím k pluku Royal Picardie. Kvůli císařským úspěchům záleželo patrně na tom, aby na francouzském bojišti bylo o jednoho vojáka méně! V době války je potřeba nepřátelskou sílu oslabit jakýmkoliv způsobem!

Z této příčiny jsem byl ještě téhož dne zatčen přes úpěnlivé prosby mé sestry a paní Kellerové a potom veden od stanice ke stanici až do Postupimi, kde jsem byl nakonec uvězněn v pevnosti.

Nemusím vám povídat, jaký vztek se mne zmocnil! Vždyť jsem byl násilně odtržen od všech, které jsem měl rád! A vedle toho jsem se nemohl dostavit na hranice a zaujmout své místo v okamžiku, kdy měly zarachotit první výstřely!...

Proč bych se o tom šířil? Poznamenám pouze, že jsem nebyl vůbec vyslýchán, že jsem nemohl s nikým promluvit slovíčko, že po šest týdnů jsem zvenčí nedostal žádné zprávy. Ale vypravování o mém zajetí by mě vedlo příliš daleko. Moji přátelé z Grattepanche by si přáli, abych všechno vypravoval podrobně. Ať se na tu chvíli spokojí s tím, že se mi čas zdál nekonečně dlouhý a hodiny plynuly jako kouř v květnu. Nicméně jsem se musel pokládat za šťastného, že jsem nebyl postaven před soud, protože „má věc byla jasná“, jak řekl Kalkreuth. Teď bych se mohl obávat, že zůstanu uvězněn až do konce války.

Ale, nestalo se tak. Po šesti týdnech - 15. srpna - mi velitel pevnosti vrátil svobodu a dal mě odvést nazpět do Belzigu; nebyl ani tak zdvořilý, aby mi řekl, co odůvodnilo mé zatčení.

Nemusím vám vykládat, jestli mě potěšilo shledání s paní Kellerovou, se sestrou, panem a slečnou de Lauranay, kterým nebylo dovoleno Belzig opustit. Protože Leibův pluk Bonn ještě neopustil, paní Kellerová zůstala v Belzigu. Pan Jean občas psával, patrně, kdykoliv mu to bylo umožněno. Ačkoliv nic ze svých útrap nevypisoval, sami jsme z nich vyciťovali hrůzu jeho postavení.

Jestliže mi ale byla dána svoboda, nezůstala mi volnost, abych zůstal v Prusku - můžete mi však věřit, že jsem si na to nenaříkal.

Byl totiž vládou vydán rozkaz, aby všichni Francouzi byli ze země vypovězeni. My měli opustit Belzig do čtyřiadvaceti hodin, německé území pak do dvaceti dní.

O patnáct dní dříve byl vydán manifest vévody Brunšvika, hrozící Francii vpádem spojenců!