XI. KAPITOLA Povolávací rozkaz pro pana Jeana

XI. KAPITOLA Povolávací rozkaz pro pana Jeana Od tohoto okamžiku v postavení obou rodin nastala jakási úleva. „Spolknuté sousto už nemá příchuť“, říkává se. Pan Jean a slečna Marta byli jako manželé, kteří se načas musí rozejít. Nejnebezpečnější část cesty, což je Německem uprostřed táhnoucích vojenských oddílů, měli konat spolu. Potom se měli od sebe odloučit až do konce války. Tehdy nikdo netušil, že je to počátek dlouhého zápasu s celou Evropou, zápasu prodlouženého Císařstvím na dlouhou řadu slavných let, který se měl skončit úspěchem spojených velmocí proti Francii.

Já sám jsem se hodlal opět dostavit ke svému pluku a doufal jsem, že dojdu včas, tak aby strážmistr Natalis Delpierre byl na svém místě, až bude zapotřebí zahájit palbu na pruské i rakouské vojáky.

Přípravy k odjezdu měly být pokud možno co nejtajnější. Bylo proto velmi důležité, abychom na sebe neobrátili pozornost, jmenovitě policejních zřízenců. Bylo zajisté prospěšnější, opustit Belzig, aniž by o tom někdo věděl, a vyhnout se tak potahování od čerta k ďáblovi.

Spoléhal jsem na to, že žádná překážka nás tady nezadrží. Rovnal jsem však účet bez hostinského. Říkám „hostinského“ - ale nechtěl bych mu poskytnout nocleh ani za dva zlaté - protože šlo o poručíka Franze von Grawert.

Podotkl jsem výše, že se pověst o sňatku pana Jeana se slečnou roznesla přes všechna opatření, která jsme udělali. Ovšem nevěděl nikdo, že od včerejšího večera byl odložen na dobu víceméně vzdálenou.

Z toho vyplývá, že se poručík domníval, že svatba bude konána v nejbližších dnech, a byla obava, aby neuskutečnil své pohrůžky.

A skutečně, Franz von Grawert neznal jiný způsob, kterým by překazil nebo alespoň oddálil tento sňatek, než že chtěl pana Jeana urazit, přinutit ho k souboji a pak jej poranit nebo zabít.

Jestli ale bude jeho nenávist silná, aby mu dala zapomenout jeho postavení a urozenost tou měrou, že by se snížil k souboji s panem Jeanem Kellerem?

Nemějte ale o pana Jeana strach! Jestli dojde k souboji, vzpurný poručík nalezne statečného soka. Ale následků souboje, za tak nepříznivých okolností, kdy jsme museli opustit pruské území, bylo nutné se obávat. Bylo mi oznámeno, že poručík dále zuří. Proto jsem se obával, že se dá strhnout k nějakému násilnému skutku.

Jaké to bylo neštěstí, že Leibův pluk nedostal ještě rozkaz, aby opustil Belzig! Plukovník a jeho syn by už byli přes hory a doly, někde u Koblenze nebo Magdeburgu. Neměl bych už tolik obav, podobně jako má sestra, která je se mnou sdílela. Desetkrát za den jsem kráčel mimo kasárny, abych se podíval, jestli se tam nejeví nějaký ruch. Sebemenší známky bych si všimnu!... Ale dosud nic neprozrazovalo blízký odchod vojska. Právě tak tomu bylo 29. i 30. června. Byl jsem šťasten při pomyšlení, že nám zbývá už pouze čtyřiadvacet hodin pobytu ve městě.

Říkal jsem, že jsme měli cestovat všichni společně. Aby však nebylo vzbuzeno podezření, bylo usneseno, že paní Kellerová a její syn nevyjdou ve stejný čas, jako my. Měli nás dostihnout po několika hodinách cesty za Belzigem. Když už se octneme za pruskými hranicemi, nebudeme se už tolik obávat Kalkreuthových ústrků a jeho špehounů.

Ten den poručík několikrát přecházel sem a tam před domem paní Kellerové a dokonce se zastavil, jako by chtěl vstoupit, aby svou věc vyřídil osobně. Okenicí jsem viděl, sám nepozorován, jak má rty stisknuty, jak křečovitě svírá a opět otvírá pěsti a jak vůbec projevuje svrchované podráždění. Nebýval bych nijak překvapen, kdyby otevřel dveře a vyhledal pana Kellera. Bohužel pokoj pana Jeana měl okna k bočnímu průčelí, takže sám nespatřil nic z důstojníkova počínání. Co ale ten den neudělal poručík, udělali za něj jiní.

Asi ve čtyři hodiny odpoledne dostavil se voják Leibova pluku a ptal se po panu Jeanovi Kellerovi.

Ten byl právě se mnou sám doma a přijal dopis, který mu voják přinášel.

Jak se rozhněval, když jej dočetl!

Tento list byl svrchovanou drzostí vůči panu Jeanovi a obsahoval i urážky pana de Lauranay. Ano, tak hluboko poklesl von Grawert, že spílal i muži tak ctihodného věku! Zároveň pronášel pochybnosti o statečnosti pana Jeana - nazývaje jej polovičním Francouzem, který má asi také jen poloviční odvahu! Dodával, jestli jeho sok není zbabělec, že se to pozná po způsobu, kterým přijme dva jeho přátele, kteří jej dnes večer navštíví.

Pro mne už nebylo pochybnosti, že se poručík dozvědělo chystaném odchodu pana de Lauranay, jehož měl pan Jean následovat, a chtěl tomu zabránit, obětujíc své vášni i svou domýšlivost.

Soudil jsem, že se mi nepodaří zdržet pana Jeana, dotčeného nejen urážkou vlastní osoby, ale i rodiny pana de Lauranay.

„Natalisi,“ promluvil ke mně hlasem pobouřeným hněvem, „neodejdu, dokud neztrestám tohoto drzého chlapa! Je ničemné urážet muže v tom, co mu je nejdražší. Ukážu tomu důstojníkovi, že poloviční Francouz - jak mě nazývá - necouvá před Němcem!“ Chtěl j sem pana Jeana uklidnit, a poukazoval j sem zejména na následky souboje s poručíkem. Když jej poraní, může se nadít odvetných opatření, které nám způsobí tisíceré nepříjemnosti. Jestli ale bude poraněn sám, jak se uskuteční náš odchod?

Pan Jean ale mých výkladů nedbal. V hloubi své duše jsem jej ovšem úplně chápal. Poručíkův list už přesahoval veškeré meze. Ne! Takové věci psát se nesluší! Ach, kdybych tu záležitost mohl vzít za vlastní, jak bych byl spokojený! Potkat tak toho drzého člověka, vyzvat jej, utkat se s ním soubojem na šavle nebo bambitky - jak by si sám přál - a bít se tak dlouho, až by jeden nebo druhý z nás byl sražen k zemi! A jestliže bych jej zabil, nepotřeboval bych ani kapesník za šest grošů, abych ho oplakal!

Protože oba přátelé byli ohlášeni, bylo nutné na ně počkat. Oba se dostavili večer kolem osmé hodiny.

Naštěstí byla paní Kellerová právě na návštěvě u pana de Lauranay. Bylo určitě lepší, aby se nic nedozvěděla o tom, co se mělo stát.

I sestra Irma opustila dům, aby urovnala poslední účty u obchodníků. Zůstali jsme proto doma pouze my dva.

Důstojníci, dva poručíci, se představili s obvyklým, jim vlastním sebevědomím, což mne nijak nepřekvapilo. Zejména chtěli poukázat na to, že se šlechtic, důstojník vlastně snižuje, jestliže se odhodlá bít s prostým občanem - kupcem... Ale pan Jean je usadil svým chováním a zůstal na výroku, že je panu von Grawert k službám. Neníprý zapotřebí připojovat nové urážky k urážkám, obsaženým už v listu, vyzývajícím na souboj. Tím ťal do živého.

Důstojníci se pak rozhodli, že svou chvástavost strčí do pochvy. Jeden ze dvou podotknul, že je potřeba: bez prodlení stanovit podmínky souboje, protože čas chvátá.

Pan Jean odpověděl, že přijímá veškeré podmínky předem. Žádal pouze, aby se do věci nezapletlo žádné cizí jméno a aby souboj byl konán co nejvíce potají.

Proti tomu oba důstojníci nic nenamítali. Ostatně neměli ani příčiny k námitkám, protože pan Jean jim ponechával stanovení podmínek.

Bylo 30. června. Souboj byl stanoven na zítra, o deváté hodině ranní. Měl se konat v lesíku, nalézajícím se po levé straně silnice z Belzigu do Magdeburgu. V této věci nebylo žádných nesnází.

Soupeři se měli bít na šavle a nepřestat dříve, než by jeden z obou byl k dalšímu boji učiněn neschopným.

I to bylo přijato. Na tyto návrhy pan Jean odpovídal pouze pokynutím hlavy.

Jeden z obou důstojníků, u kterého drzost opět nabývala vrchu, podotkl, že se bezpochyby pan Jean Keller dostaví včas, právě v devět hodin, jak bylo smluveno... Na to pan Jean Keller odpověděl, že jestli ho von Grawert nenechá čekat a dostaví se tak dochvilně jako on, že vše může být do čtvrt na deset skončeno. Po této odpovědi se oba důstojníci zdvihli, dosti slušně se odporoučeli a opustili dům.

„Umíte zacházet s šavlí?“ zeptal jsem se hned pana Jeana.

„Ano, Natalisi! Nyní se ovšem zabývejme svědky! Jedním budete vy - že ano?“ „Jsem vám k službám a jsem hrdý ctí, kterou mi prokazujete! Co se týče druhého, máte v Belzigu určitě nějakého přítele, který vám neodmítne prokázat tuto službu?“ „Obrátím se raději na pana de Lauranay, který mne zajisté neodmítne.“ „Zajisté ne!“ „Zvláště je nutné se vyvarovat, aby o tom nevěděly má matka, Marta a vaše sestra, Natalisi! Je zbytečné přidávat nové starosti k těm, kterých mají už nazbyt.“ „Vaše matka a Irma se brzy vrátí, pane Jeane, a protože zítra už dům neopustí, není možné, aby se to dozvěděly...“ „Spoléhám na to, Natalisi, a protože nemáme už čas nazbyt, půjdeme napřed k panu de Lauranay.“ „Pojďme, pane Jeane! Vaše čest nemůže být v lepších rukou.“ Právě ve chvíli, kdy jsme se chystali k odchodu, paní Kellerová a Irma, doprovázené slečnou de Lauranay, se navracely. Pan Jean řekl matce, že se musíme ještě asi na hodinu vzdálit, abychom obstarali potřebné koně na cestu, a jestli bychom se zdrželi déle, aby doprovodila slečnu Martu domů.

Paní Kellerová ani má sestra nic netušily. Slečna de Lauranay však pohlédla na pana Jeana úzkostlivým zrakem.

O deset minut později jsme přišli k panu de Lauranay. Byl sám.

Mohlo se s ním mluvit zcela volně.

Pan Jean mu o všem podal zprávu. Ukázal mu list poručíka von Grawert. Pan de Lauranay se při čtení chvěl rozhořčením.

Ne! Ne! Pan Jean nesmí odcestovat dříve, než smyje podobnou urážku! Mohl na něho spoléhat.

Pan de Lauranay se potom chtěl odebrat k paní Kellerové, aby do provodil svou vnučku domů.

Vyšli jsme všichni tři. Vracejíce se ulicí, potkali jsme Kalkreuthova zřízence. Podíval se na mne nějak podivně. Protože přicházel směrem od Kellerova domu, měl jsem jakousi předtuchu, jakoby ten darebák měl radost, že se dopustil nějaké ničemnosti.

Paní Kellerová, slečna Marta a má sestra pobývaly právě v přízemním salonku. Zdálo se, že jsou vzrušeny. Vědí snad už něco?

„Jeane,“ promluvila paní Kellerová, „máš tady dopis, který ti Kalkreuthův zřízenec právě přinesl.“ Tento list byl zapečetěn pečetí vojenské správy. Obsahoval tyto řádky: Všichni mladí muži pruského původu do pětadvaceti let jsou povoláni do služby. Jmenovaný Jean Keller je zařazen do Leibova pluku, ležícího posádkou v Belzigu. Dostaví se zítra - 1. července - před 11. hodinou dopoledne.