X. KAPITOLA Odložený sňatek Rusko vyhlásilo Francii válku! To byla první rána, která nás těžce zasáhla. Měly jí však následovat ještě daleko prudší. Ale nepředbíhejme, jen se podrobme úřadům Prozřetelnosti, jak říkává náš farář a výše svého „hmoždíře“ (Tímto málo uctivým názvem nazýváme v Pikardii kazatelnu).
Francii byla tedy vyhlášena válka, a já, Francouz, jsem se zdržoval v nepřátelské zemi. I když Prušáci nevěděli, že jsem voják, tato okolnost byla pro mne samého nadmíru trapná. Má povinnost mi přikazovala, abych buď tajně nebo veřejně opustil Belzig, nezáleží na tom jak, a abych se co nejdříve octnul opět u svého pluku. Nešlo už o mou dovolenou ani o těch šest neděl, které ještě obnášela. Pluk Royal Picardie měl své stanoviště v Charleville, pouze několik hodin od francouzské hranice. Zajisté se zúčastní hned prvních potyček. Měl jsem být tam!
Ale co se pak stane s mou sestrou, s panem de Lauranay a se slečnou Martou? Jestli jim jejich národnost nezpůsobí největší nesnáze? Němci jsou bezohledné povahy a nešetří nikoho, když jejich vášně nejsou spoutány. Jen s hrůzou bych mohl pozorovat, jak Irma, slečna Marta a její děd prchají po silnicích Horního i Dolního Saska ve chvíli, kdy se po nich ubírá pruská armáda.
Zbývalo udělat pouze jediné: odcestovat zároveň se mnou a využitkovat můj návrat do Francie hned a nejbližšími cestami. Na mou oddanost se mohli spolehnout. Když by se k nám připojil i pan Jean, odváděje do bezpečí svou matku, mohli bychom snad šťastně projít přes všechny překážky.
Jestli se paní Kellerová a její syn nyní rozhodnou? Zdálo se mi to zcela prosté. Paní Kellerová byla přece Francouzka! A pan Jean byl z poloviny Francouzem po ní! Nemusel se obávat, že se mu dostane nevlídného přivítání na druhé straně Rýna, až jej poznají. Bylo tedy mým míněním, že nelze váhat. Bylo 26. června. Svatba se měla konat 29. června. Potom by už nebyl žádný důvod k dalšímu pobytu v Prusku, a nazítří po sňatku bychom mohli pruské území opustit. Ovšem, čekat ještě tři dny bylo, jako bych se měl po tři lidské věky užírat starostí. Ach, že pan Jean a slečna Marta už nebyli svoji!
Jak bychom jim to přáli! Ale jestliže byla tato svatba, po které jsme tak vroucně toužili... svatbou mezi Němcem a Francouzkou, zase nyní, kdy mezi oběma zeměmi byla vyhlášena válka... Skutečně, netroufal jsem si tomu stavu věcí podívat se do očí a nebyl jsem sám, který pociťoval všechnu jeho vážnost. V obou rodinách se o tom nyní nemluvilo. Jakoby se nade všemi vznášelo břímě, hrozící nás rozdrtit!... Co se asi stane?... Nedovedl jsem si ani představit, jak se věci vyvinou, a nezáleželo na nás, abychom dovedli jejich průběh změnit.
Dne26. a27. se nepřihodilo nic nového. Vojska procházela městem den co den. Zdálo se mi ale, že policie dohlíží bedlivěji než dříve na Kellerův dům. Několikrát jsem potkal Kalkreuthova posla s rozkročenými nohami. Díval se na mne tak, že by dostal důkladnou facku, kdybych se neobával, že bych tím věci ještě více pokazil. Ale toto stálé špehování mne skutečně znepokojovalo. Vztahovalo se také zvláště na mne. A tak jsem už skoro nežil, a ve stejných obavách a úzkostech byla i Kellerova rodina.
Bylo až příliš patrné, že slečna Marta prolévala mnoho slz. Pan Jean trpěl tím více, i když se snažil, aby na něm nebylo nic poznat. Pozoroval jsem jej. Stával se stále zasmušilejším. V naší přítomnosti mlčel. Držel se stranou. Při návštěvách u pana de Lauranay se zdálo, jakoby jej ovládala jediná myšlenka, kterou si netroufal vyslovit, a když už hodlal promluvit, jeho rty se opět křečovitě uzavíraly.
K večeru 28. června jsme se shromáždili opět v saloně pana de Lauranay. Pan Jean nás poprosil, abychom se tam všichni sešli. Chce prý nám učinit oznámení, které se nedá déle odkládat.
Začali jsme se bavit o tom i o jiném; ale rozhovor vázl. Všechny ovládl velice chmurný cit - cit, který jsme na sobě navzájem pozorovali hned od vyhlášení války.
Ačkoliv bylo před večerem sňatku, nikdo o něm nemluvil. A přece už zítra, jestli nenastane neočekávaná změna, se měl pan Jean Keller a slečna Marta de Lauranay odebrat do chrámu, vstoupit tam jako snoubenci a vyjít jako manželé, spolu spjati na celý život!... A o tom všem ani muk!...
Tu slečna Marta povstala. Přiblížila se ke svému ženichovi, který stál stranou, a zeptala se hlasem, jehož pohnutí se marně snažila zakrýt: „Co je?“ „Co je?... Marto!“ zvolal pan Jean s tak bolestným přízvukem, že se mi vryl do samého srdce.
„Mluv, Jeane!“ pokračovala Marta, „mluv, i když to, co mi hodláš říci, by bylo sebežalostnější!“ Pan Jean pozdvihnul hlavu. Cítil předem, že mu bude porozuměno.
Kdybych byl živý sto let, nezapomněl bych nikdy na jedinou podrobnost tohoto výstupu! Pan Jean zastavil před slečnou de Lauranay, kterou uchopil za ruku, a přemáhaje se prudce, promluvil: „Marto, pokud válka mezi Německem a Francií nebyla vyhlášena, mohl jsem pomýšlet na to, že tě učiním svou ženou. Dnes ale má vlast a tvoje vlast jsou v nepřátelském poměru, a při pomyšlení, že bych tě unesl tvé vlasti, že bych tě pojal za manželku, dopustil se na tobě, jako Francouzce, loupeže... Už si netroufám!... Chápeš mne... nemohu...“ Jestli byl pochopen! Ubohý pan Jean! Nenacházel slov! Musel ale mluvit, aby se mu rozumělo?
„Marto, mezi námi by byla překážkou prolitá krev, francouzská krev, ze které pocházíš ty!...“ Paní Kellerová, která seděla vzpřímena v lenošce, měla oči sklopeny a netroufala si na syna ani pohlédnout. Lehké chvění rtů, bezděčné škubání v prstech - vše naznačovalo, že její srdce hrozí puknout.
Pan de Lauranay sklonil svou hlavu do rukou. Slzy plynuly z očí mé sestry.
„Moji krajané,“ pokračoval pan Jean, „potáhnu proti Francii, proti té zemi, kterou mám tak rád!... A kdo ví, jestli nebudu sám zakrátko povolán, abych se připojil k těm...“ Nedokončil. Jeho prsa těžce oddychovala a pouze nadlidskou silou se zdržel vzlykání - protože se nesluší, aby muž plakal.
„Mluv, Jeane!“ řekla slečna de Lauranay, „mluv, pokud mám ještě sílu, abych tě vyslechla!...“ „Marto!“ odpověděl, „ty víš, jak tě miluji!... Jsi ale Francouzka, a já nemám právo, abych z tebe udělal Němku, nepřítelkyni...“ „Jeane,“ odpověděla slečna Marta, „já tě také miluji!... Nic z toho, co se stane v budoucnosti, nezmění mé city! Miluji tě... a budu tě vždy milovat!“ „Marto!“ zvolal pan Jean, který jí klesl k nohám, „drahá Marto, slyšet tě takto mluvit a nemoci ti říci: Ano, zítra půjdeme spolu do chrámu!... Zítra se staneš mou ženou a nic nás už neodloučí!... Ne!... To je nemožné!...“ „Jeane,“ promluvil pan de Lauranay, „co se zdá nemožným nyní...“ „Nebude nemožné později!“ zvolal pan Jean. „Ano, pane de Lauranay!... Tato ohavná válka skončí!... Pak, Marto, tě opět vyhledám!... bez výčitek se budu moci stát tvým manželem!... Ach, jaké je to soužení.... A nešťastník, který se vztyčil, vrávoral, takže by téměř klesl. Slečna Marta se vzpamatovala a promluvila hlasem plným něhy: „Jeane, řeknu ti pouze slovíčko... Ať uplyne doba sebedelší, najdeš mě vždy takovou, jakou jsem dnes!... Chápu cit, který ti káže, abys takhle jednal!... Ano, chápu to, v tu chvíli je mezi námi propast!... Ale přísahám ti před Bohem, jestli nebudu tvá, nestanu se také nikdy manželkou jiného... nikdy!“ V pohnutí, jemuž nemohla odolat, paní Kellerová přivinula slečnu Martu k ňadrům. „Marto,“ pravila, ,jednání mého syna jej činí tebe ještě hodnějším! Ano... později... ne však už v této zemi, ze které bych si přála být už pryč, ale ve Francii... se shledáme!... Staneš se mou dcerou... skutečnou mou dcerou!... Tebou pak dojdu odpuštění svého syna... že je Němcem!“ Paní Kellerová promluvila tato slova tak zoufalým tónem, že pan Jean ji přerušil a spěchaje k ní zvolal: „Matko... drahá matko!... Já bych ti měl co odpouštět?... Tobě činit výtky?... Mohl bych být tak zvrhlý? !...“ Paní Kellerová rozepjala svá ramena, a oba dva se jí přivinuli k srdci. Jestliže nebyl sňatek vykonán před lidmi, protože současné poměry to učinily nemožné, byl vykonán alespoň před Bohem. Zbývalo pouze udělat ještě poslední přípravy na cestu.
A skutečně bylo to včera rozhodnuto, že opustíme Belzig, Prusko a Německo, v němž prohlášením války vzešlo Francouzům neudržitelné postavení. Otázka soudního sporu nemohla už nyní Kellerovu rodinu zdržet. Stejně nebyla pochybnost, že rozsudek bude na neurčito odložen - a čekat na něj nebylo možné!
A ještě něco bylo vyjednáno. Pan a slečna de Lauranay, má sestra a já jsme se měli vrátit do Francie. V této věci nebylo váhání, protože jsme byli Francouzi. Co se týče paní Kellerové a jejího syna, důvody slušnosti žádaly, aby zůstali v cizině, pokud by trvala tato ohavná válka. Ve Francii by se mohli setkat s Prusy v případě, že by naše vlast byla napadena spojenci. Rozhodli se tedy uprchnout do Nizozemí a čekat tam na konec válečné zápletky. Bylo jasné, že se odstěhujeme společně, protože k našemu rozloučení mělo dojít až na francouzské hranici.
Když to bylo smluveno a naše přípravy vyžadovaly ještě několik dní, byl náš odchod ustanoven na 2. července.
