VII. KAPITOLA Osudy syna a matky Pan de Lauranay, slečna Marta a má sestra, náhle probuzeni ranou z pistole, vyběhli z chatrče. V muži, který vycházel se mnou z lesa, nemohli tušit pana Jeana ani paní Kellerovou, která se objevila vzápětí. Pan Jean spěchal k nim. Dříve než pronesl jediné slovo, slečna Marta jej poznala a vrhla se mu na prsa.
„Jeane! ...“ zašeptala.
„Ano, Marto!... Jsem to já... a má matka!... Konečně!“ Slečna de Lauranay se poté ocitla v náručí paní Kellerové. Nebylo však namístě ztrácet chladnokrevnost nebo dopustit se nějaké neprozřetelnosti.
„Vraťme se všichni do chatrče!“ řekl jsem. „Běží o vaši hlavu, pane Jeane!...“ „Cože?... Natalisi, vy víte?...“ odpověděl mně.
„Sestra a já... my víme všechno!“ „A ty, Marto, a vy, pane de Lauranay?...“ zeptala se paní Kellerová. „O co běží?“ zvolala slečna Marta.
„Dozvíte se to,“ odpověděl jsem já. „Vyjděme!“ Za okamžik od toho jsme se všichni schoulili do chatrče. Jestliže jsme na sebe neviděli, alespoň jsme se slyšeli. Já jsem se zastavil u dveří a nepřestával jsem pozorovat cestu, i když mi neušlo ani slovíčko.
A pan Jean začal vypravovat, přerušuje se pouze chvilkami, aby naslouchal, co se děje venku.
Ostatně vypravoval sotva dechu popadaje a větami neukončenými, při kterých ponenáhlu nabýval opět pravidelného dechu, o který přišel patrně dlouhým, namáhavým během.
„Drahá Marto... to se stát muselo... a je lepší, že jsem tady... než tam dole pod velením plukovníka von Grawert... v setnině jeho syna!...“ Marta a má sestra pak několika slovy zjistily, co se stalo před naším odjezdem z Belzigu, o ponižující poručíkově urážce, o smluveném souboji a jeho odvolání, když Jean Keller byl povolán do vojenské služby. „Ano,“ pokračoval pan Jean, „dostal jsem se pod přímé velení tohoto poručíka! Mohl se mstít podle libosti, nenucen postavit se mi tváří v tvář se šavlí v ruce. Ach, toho člověka, který tě urazil, Marto, bych usmrtil!...“ „Jeane... ubohý Jeane!...“ šeptala mladá dívka. „Pluk byl povolán do Bornu,“ mluvil pan Jean dále. „Tam po celý měsíc jsem byl přidržován k nejsprostším a nejobtížnějším pracem, byl jsem pokořován ve službě, nespravedlivě trestán - bylo se mnou nakládáno hůře než se psem!... Ovládnul jsem se... Všechno jsem snášel... myslel na tebe, Marto, na svou matku a všechny své přátele...Ach, co jsem zkusil!... Konečně pluk odtáhl do Magdeburgu... Tam mě mohla zastihnout matka. Tam však také - před pěti dny - v ulici, ve které jsem se s ním octnul sám, poručík Franz von Grawert, mě zahrnul nejprve nejsprostšími nadávkami, udeřil mě karabáčem!... To už bylo příliš mnoho - míra jeho urážek a potup byla dovršena!... Vrhl jsem se na něho... Udeřil jsem jej také...“ „Jeane... ubohý Jeane!“ šeptala stále slečna Marta. „Byl jsem ztracen, jestliže se mi nepodaří včas uprchnout...“ pokračoval pan Jean. „Naštěstí jsem ihned našel matku v hostinci, ve kterém bydlela... V několika okamžicích jsem vyměnil stejnokroj za selský oděv, a opustili jsme Magdeburg... Nazítří, jak jsem se brzy potom dozvěděl, jsem byl odsouzen válečným soudem k smrti... Vypsali na mou hlavu odměnu!... Tisíc zlatých tomu, kdo mě vydá!...
Jak uniknout?.. Nevěděl jsem!... Ale chtěl jsem žít, Marto... žít, abych spatřil vás všechny!...“ „Není nic slyšet?...“ zeptal se náhle pan Jean a přerušil se v řeči. Vyklouzl jsem z chatrče. Cesta byla opuštěná a tichá. Přiložil jsem ucho k zemi. Neozval se žádný podezřelý zvuk od lesa.
„Nic!“ prohlásil jsem po svém návratu.
„Má matka a já,“ začal pan Jean vypravovat dále, ,jsme se pustili saskými krajinami, doufajíce, že vás snad někde zastihneme, protože matka znala podrobně cestu, které jste se z rozkazu policie museli držet... Cestovali jsme jmenovitě v noci, předtím jsme koupili ještě trochu potravin v opuštěných staveních a probíhali vesnicemi, kde jsem si mohl přečíst vyhlášku o vypsání odměny na mou hlavu...“ „Ano, vyhláška, kterou jsem se sestrou četl v Gothy,“ podotkl jsem. „Bylo mým úmyslem,“ pokračoval pan Jean, „pokusit se dosáhnout Durynska, kde jsem předpokládal, že se ještě nalézáte!... Tam jsem ostatně doufal být ve větším bezpečí. Konečně jsme dorazili do hor!... Jak obtížná byla cesta, Natalisi, je vám povědomé, protože jste museli její část ujít pěšky...“ „Ano, pane Jeane,“ odpověděl jsem. „Ale kdo vám mohl říci?...“ „Včera večer, když jsem přišel na průsmyk Gebauer,“ odtušil pan Jean, „spatřil jsem tam polorozbitý povoz, cestou opuštěný. Poznal jsem v něm kočár pana de Lauranay... Stalo se tedy nějaké neštěstí!... Jestli jste vyvázli bez pohromy?... Ach, jaká to byla úzkost!... Matka i já jsme kráčeli celou noc. Za dne bylo nutné se skrývat...“ „Skrývat se?“ zeptala se sestra. „A proč?... Byli jste snad pronásledováni?“ „Ano,“ odpověděl pan Jean, „pronásledováni těmi darebáky, které jsem spatřil dole u průsmyku Gebauer - pytlákem Buchem z Belzigu a jeho dvěma syny. Viděl jsem je už v Magdeburgu, v patách za armádou s četnými jinými lupiči a zloději jejich druhu. Patrně věděli, že by mohli vydělat tisíc zlatých, jestliže by mě vystopovali!... To také udělali a dnešní noci - sotva před dvěma hodinami - jsme byli jimi napadeni asi půl hodinky odtud na pokraji lesa...“ „Tedy oba výstřely, které jsem zaslechl.“ zeptal jsem se. „Ty vyšly, Natalisi, od nich. Kulka mi prorazila klobouk. Přece jsme však unikli těmto ničemům a ukryli se v houštinách... Asi si mysleli, že jsme se vrátili stejnou cestou, protože se hnali zpět směrem k horám... My jsme proto pokračovali v pochodu k rovině a když jsme přišli na pokraj lesa, poznal jsem vás, Natalisi, podle vašeho pískání...“ „A já jsem vystřelil na vás, pane Jeane!... Spatřil jsem vyskočit člověka...“ „Co na tom, Natalisi? Ale možná, že byla vaše rána slyšet - musím tedy hned dále!...“ „Sám?...“ zvolala slečna Marta. „Ne! Půjdeme společně!“ odpověděl pan Jean. „A jestli to bude možné, nerozcházejme se dříve, než dojdeme k francouzské hranici. Až budeme za ní, bude dost času pomýšlet na rozluku, která může být tak dlouhá!...“ Dozvěděli jsme se všechno, co bylo zapotřebí, totiž jak velice by byl život pana Jeana ohrožen, kdyby pytlák Buch a oba jeho synové nalezli opět jeho stopu. Není pochybnosti, že bychom se těm ničemům bránili. Nedali bychom se bez boje! Ale jaký by byl výsledek toho v případě, že by Buchové přibrali několik lotrů svého druhu, kterých tolik pobíhalo krajem?
Několika slovy potom pan Jean zjistil všechno, co se stalo od našeho odjezdu z Belzigu, a jak naše cesta byla příznivá až do nehody, která nás stihla u Gebaueru.
Nyní jsme se nedostatkem dopravního prostředku a koní octli ve svrchovaně nebezpečném stavu.
„Je nutné si za každou cenu opatřit dopravní prostředky,“ pravil pan Jean.
„Doufám, že je bude možné koupit v Tannu,“ odpověděl pan Lauranay. „Nesmíme ale, drahý Jeane, zůstat déle v této chatrči. Buch ajeho synové se snad vrátili tímto směrem... Musíme využít noci...“ „Budeš moci jít s námi, Marto?“ zeptal se pan Jean. „Jsem připravena!“ odpověděla slečna de Lauranay.
„A ty, maminko, která jsi cestou zkusila už tolik útrap?“ „Na cestu, synu!“ odpověděla paní Kellerová. Zbývalo nám ještě několik zásob, se kterými jsme se mohli dostat až do Tannu. Tím se vyhneme zastávkám ve vsích, kterými by Buch a jeho synové mohli procházet.
Než jsme se vydali opět na cestu, předem jsme ještě všechno uvážili.
Pokud by s tím nebylo spojeno nebezpečí, byli jsme odhodláni neodloučit se již od sebe. Co bylo poměrně snadné pro pana de Lauranay a slečnu Martu, pro sestru a mne, protože pasy nás chránily až na francouzskou hranici, bude zajisté obtížnější pro paní Kellerovou a jejího syna. Proto se museli vyvarovat vstupu do měst, kterými jsme se museli ubírat. Zastaví se před nimi a dostihnou nás za nimi. Takovým způsobem by snad bylo možné „cestovat společně“.
„Nuže pojďme!“ vyzval jsem všechny. „Když budu moci koupit v Tannu vůz i koně, bude mnoho únavy ušetřeno dámám a panu de Lauranay. Co se týče nás, pane Jeane, nebojíme se vykonat několikadenní pochod a trávit noci pod širým nebem. Uvidíte, jak krásné jsou hvězdy, které svítí nad naší Francií!“ Po těchto slovech jsem šel asi dvacet kroků napřed po cestě. Byly asi dvě hodiny ráno. Hluboká tma ještě pokrývala celý kraj. Bylo však již znát na horských hřbetech první jas ranního svítání.
Jestli jsem dosud nemohl nic kolem vidět, mohl jsem alespoň slyšet. Poslouchal jsem se svrchovaným napětím. Vzduch byl tak čistý, že by mi neušel jediný krok ve vysokém lese nebo na cestě.
Nic... Z toho jsme museli usoudit, že Buch a jeho synové ztratili stopu Jeana Kellera.
Všichni jsme opustili chýši. Nesl jsem s sebou vše, co zbývalo z našich zásob, a můžete mi uvěřit, že balík nebyl příliš těžký. Z obou bambitek jsem dal jednu panu Jeanovi, druhou jsem ponechal sobě. Jestli toho bude zapotřebí, umožní nám nutnou obranu.
V tom okamžiku pan Jean uchopil ruku slečny Marty a promluvil k ní pohnutým hlasem: „Marto, když jsem si tě chtěl vzít za ženu, můj život patřil mně!... Nyní jsem uprchlíkem, odsouzeným k smrti!... Nemám už právo žádat, abys svůj život spojovala s mým!...“ „Jeane!“ odpověděla slečna Marta, ,jsme spojeni před Bohem!... Bůh budiž naším vůdcem...“
