VI. KAPITOLA De Lauranayova rodina Měl jsem dobrého učitele. Jestli mu jen budu ke cti? To jsem ovšem nevěděl. Začít se učit číst v jedenatřiceti letech, není tak snadné. Je nutné mít dětský mozek - měkký vosk, do kterého se každý dojem vrývá, aniž je zapotřebí jej zvláště podporovat. A můj mozek byl už tak tvrdý, jako lebka, která jej pokrývala.
Pustil jsem se však odhodlaně do díla a začal jsem se rychle učit. V první hodině můj mozek pojal všechny samohlásky. Pan Jean dával najevo trpělivost, za kterou jsem mu byl vděčný. Aby tato písmena v mé paměti lépe upevnil, dal mi je také psát kamínkem, desetkrát, dvacetkrát, stokrát za sebou. Takhle bych se naučil číst a psát zároveň. Tento postup doporučuji starým žákům mého věku.
Nechyběla mi horlivost a pozornost. Tvrdošíjně bych u své abecedy setrval až do samého večera, kdyby kolem sedmé hodiny nepřišla služebná oznámit, že nás čeká večeře. Zašel jsem do svého pokojíku, ležícího vedle pokoje mé sestry, umyl jsem si ruce a vstoupil jsem do jídelny.
Večeře trvala asi půl hodiny. Protože k panu de Lauranay jsme měli jít až později, požádal jsem o dovolení, abych mohl počkat venku. To mi bylo dovoleno. Na prahu dveří jsem se oddal rozkoši kouření, tedy vykouřil jsem dýmku míru, jak říkáme my, Pikarďané.
Potom jsem se vrátil. Paní Kellerová a její syn byli už připraveni. Irma, která měla doma co dělat, s námi nešla. Vyšli jsme všichni tři: paní Kellerová mě vyzvala, abych ji podal ruku. Učinil jsem tak asi dost nemotorně. Na tom ale nesejde - byl j sem hrdý tím, že jsem cítil, jak se tato výtečná dáma o mne opírá. Čest i štěstí zároveň.
Nekráčeli daleko. Pan de Lauranay bydlel v horní části ulice. Pobýval v hezkém domě, natřeném čerstvou barvou, půvabného zevnějšku, vpředu se záhonem květin a dvěma mohutnými buky vzadu s rozsáhlou zahradou s trávníkem a stinným loubím. Toto obydlí prozrazovalo blahobyt jeho majitele. Pan de Lauranay byl také skutečně dost zámožný.
Ve chvíli, kdy jsme vstupovali do domu, paní Kellerová mi oznámila, že slečna de Lauranay není dcerou pana de Lauranay, ale jeho vnučkou. Nebyl jsem pak překvapen rozdílem jejich věku.
Panu de Lauranay bylo tehdy sedmdesát let. Byl to muž vysoké postavy, jehož stáří nedovedlo shrbit. Jeho vlasy, spíše šedé než bílé, vroubily krásný a ušlechtilý obličej. Jeho oči se na vás dívaly dobrotivě. Ze všech jeho způsobů jste poznávali ušlechtilého muže. Už jeho způsob řeči vás získával prvním rázem.
Předložka „de“ u jména pana de Lauranay, která není nijak spojena s žádným titulem, pouze dokazovala, že patřil ke třídě, nacházející se mezi šlechtou a měšťanstvem, která nepohrdla průmyslem nebo obchodem - k čemuž jí lze pouze blahopřát. Jestliže se pan de Lauranay nezúčastnil obchodu osobně, učinil to před ním jeho děd a otec. Nesluší se však, vyčítat mu to, protože při svém narození nalezl jmění, získané jeho předky.
Rodina de Lauranay byla lotrinského původu, protestantského náboženství, právě tak jako Kellerova rodina. Jestli však její předkové byli po odvolání Nantského ediktu přinuceni opustit francouzskou půdu, nestalo se tak s úmyslem zůstat trvale v cizině. Proto se také vrátili do vlasti, jakmile to připustil návrat volnějšího smýšlení a od té doby Francii už nikdy neopustili.
Jestli pan de Lauranay pobýval v Belzigu, bylo to proto, že zdědil v tomto koutku Pruska po svém strýci dost krásný majetek, který museli spravovat. Nepochybně by jej nejraději prodal a vrátil se do Lotrinska. Nešťastnou náhodou se k tomu nenaskytla vhodná příležitost. Pan Keller - otec pana Jeana - pověřený panem de Lauranay, aby tento úkol provedl, nalezl pouze kupce, kteří nabízeli příliš málo, protože peníze v Německu nedostávali. Než by se tedy pan de Lauranay svého majetku za tak nepříznivých okolností zbavil, raději se odhodlal jej podržet.
Obchodními styky mezi oběma rodinami se brzy mezi nimi utvrdil přátelský poměr. To trvalo už dvacet let. Ani jediný mráček nezakalil za ten čas důvěrné přátelství, založené na podobnosti snah i obyčejů.
Pan de Lauranay ovdověl jako mladý muž a už se neoženil. Měl jediného syna, kterého Kellerové téměř neznali. Tento syn, který se oženil ve Francii, přišel do Belzigu pouze jednou, dvakrát. Zato jej rok co rok navštěvoval jeho otec - protože návštěvy poskytovaly panu de Lauranayovi takovou radost, že mohl strávit několik měsíců ve vlasti.
Syn pana de Lauranay měl jediné dítě, jehož narození stálo matku život. Také on sám, touto ztrátou velmi dotčen, zakrátko zemřel. Jeho dceruška ho sotva znala, protože jí bylo teprve pět let, když osiřela. Z celé rodiny jí proto zbýval jenom děd.
Ten své povinnosti pečlivě plnil. Dojel si do Francie pro děvčátko, přivezl je do Německa a zcela se oddal jeho vychování. Řekněme hned předem, že v této příčině dostal vydatnou pomoc od paní Kellerové, která si děvčátko velice oblíbila a pečovala o ně jako matka. Nemusím dokazovat, jestli panu de Lauranay přišlo vhod, mohl-li spoléhat na přátelskou oddanost takové ženy, jako byla paní Kellerová.
Má sestra Irma podporovala i v této věci svou paní ze srdce ráda - tomu můžete věřit. Kolikrát jí asi maličká vyskočila na klín a usnula v jejich loktech - což se dělo nejen s dědovým souhlasem, ale i s jeho vroucí vděčností. Zkrátka, z děvčátka se stala rozkošná mladá dívka, na kterou jsem se právě zadíval ovšem velmi způsobně, abych jí nijak nepřiváděl do rozpaků.
Slečna de Lauranay se narodila r. 1772. Bylo jí tedy dvacet let. Na ženu byla dosti vysokého vzrůstu, rusých kadeřavých vlasů, tmavomodrých očí, půvabných rysů, chování plné roztomilosti a nenucenosti, nepodobala se vůbec žádné z těch dívek a žen, které jsem měl příležitost spatřit v Belzigu. Obdivoval jsem se jejím čestným a spanilým způsobům, ne vážnějším, než je zapotřebí a jejímu šťastnému výrazu. Měla i umělecké nadání, připravující příjemné chvíle jí samé i ostatním. Hrála pěkně na klavír, ačkoliv sama tvrdila, že toho moc neumí. Ale takovému strážmistrovi, jako jsem byl já, se zdála být umělkyní první třídy. Malovala také na papírových plochách pěkné kytice.
Nebude proto nikomu divné, že se pan Jean Keller zamiloval do této dívky, že si i slečna de Lauranay všimla všeho, co bylo dobrého a milování hodného u tohoto mladého muže, a že obě rodiny hleděly s radostí na to, jak důvěrné přátelství obou dětí, vychovávaných vedle sebe, se ponenáhlu mění v něžnější cit. Mladí lidé se k sobě hodili, uměli se ocenit. A jestli sňatek nebyl dosud uskutečněn, byla jeho příčinou okolnost, že pan Jean byl plný ohledů - což snadno pochopí všichni ti, kteří mají ušlechtilé srdce.
Nesmíme zapomenout, že postavení Kellerů bylo stále velmi ohroženo. Proto by si pan Jean přál, aby proces, na kterém závisela jeho budoucnost, byl ukončen před sňatkem. Kdyby jej vyhrál, bylo by jeho postavení zabezpečeno. Mohli by připravit slečně de Lauranay jakýsi blahobyt. Jestliže by proces prohrál, neměl by pak zhola nic. Ovšem, slečna Marta byla bohatá a měla ještě naději na značné dědictví po dědovi. Ale panu Jeanovi bylo proti mysli, že by měl dostat část tohoto bohatství bez vlastní zásluhy. Podle mého názoru mu bylo takové cítění pouze ke cti.
Ale okolnosti se staly tak naléhavými, že pan Jean nemohl nadlouho už otálet s určitým rozhodnutím. Rodinné zájmy v tomto manželství splývaly, byla zde shodnost náboženství i původu - alespoň v minulosti. Jestliže se mladí manželé usadí trvale ve Francii, proč by děti vzešlé z tohoto manželství nemohly nabýt také příslušnost v této zemi? Všechno to se mohlo stát.
Bylo tedy nutné se rozhodnout, a to bez odkladu, tím spíše, že tento stav věcí mohl jakýmsi způsobem podporovat sokovu vytrvalost.
Nikoliv, že by pan Jean měl nějakou příčinu, být žárlivý! A jak by jím mohl být, když z jeho strany bylo potřeba pouze jediné slovíčko, aby se slečna de Lauranay stala jeho manželkou?
Když ale nepociťoval žárlivost, zmítala jím hluboká a to zcela přirozená nenávist vůči tomu mladému důstojníkovi, kterého jsme potkali s Leibovým plukem při své procházce na ulici v Belzigu.
A skutečně poručík Franz von Grawert si slečny de Lauranay všímal už několik měsíců. Patříce k bohaté a vlivné rodině, nepochyboval ani dost málo, že se bude cítit poctěna jeho pozorností a nadbíháním.
Z té příčiny pronásledoval slečnu Martu svou přívětivostí. Chodil za ní po ulicích s takovou tvrdošíjností, že se už rozpakovala vyjít ven, aby jí unikla.
Pan Jean o tom věděl. Už několikrát byl odhodlán přivést k rozumu toho dotěravce, který ve společnosti v Belzigu nosil nos vysoko. Ale úvaha, že by se jméno slečny Marty dostalo zároveň na pranýř, jej vždy ještě včas zadržela. Až by byla jeho manželkou a důstojník by ji dále pronásledoval, pak by se s ním ovšem utkal a vykázal jej do příslušných mezí. Do té doby se však slušelo, aby si jeho přílišné pozornosti, slečně dávané najevo, vůbec nevšímal. Bylo lepší vyhnout se střetnutí, při kterém by dobré jméno mladé dívky mohlo trpět.
Ale asi před třemi nedělemi poručík Franz von Grawert požádal zcela obřadně o ruku slečny Marty. Jeho otec-plukovník, učinil panu de Lauranay návštěvu. Podrobně mu vykládalo svém bohatství, urozenosti i krásné budoucnosti, která jeho syna očekávala. Byl to člověk drsný, zvyklý vojensky velet - rozumíte, co to znamená - nepřipouštějící váhání ani zamítnutí, zkrátka nadutý Prušák od kolečka ostruh až po špičku chocholu.
Pan de Lauranay poděkoval plukovníkovi von Grawert a řekl, že se cítí poctěn jeho nabídnutím; že však dřívější závazky činí tento sňatek nemožným.
Plukovník zdvořile z domu vyvedený se vzdálil, velice rozmrzen svým nezdarem. Poručík Franz jím byl velice pobouřen. Bylo mu dobře povědomé, že Jean Keller, zrovna tak Němec jako on sám byl v domě pana de Lauranay přijat a poctěn jménem, kterého se mu nedostalo. To byla příčina jeho nenávisti a touhy po pomstě, která patrně čekala pouze na příležitost, aby mohla vyjít najevo skutkem.
Mladý důstojník, pouze žárlivostí nebo hněvem, však nepřestával vyhledávat slečnu Martu. Proto také od toho dne se mladá dívka rozhodla, že už nevyjde na ulici sama, jak německé zvyky připouštějí, ani s dědem, ani s paní Kellerovou, ani s mojí sestrou.
Tohle všechno jsem se dozvěděl až později. Sám jsem vám to však raději řekl napřed.
Co se týče přivítání, kterého se mi dostalo v rodině pana de Lauranay, bylo by nemožné, přát si lepší.
„Bratr mé drahé Irmy patří k našim přátelům, a já jsem šťastná, že mu mohu stisknout ruku,“ řekla slečna Marta.
A uvěřili byste, že j sem nedovedl odpovědět? Skutečně, jestli jsem někdy byl hloupý, pak to bylo toho večera. A jak milostně mi podala ručku! Nesmějte se! Vždyť jsem byl pouhým, ubohým strážmistrem!
Potom jsme se odebrali do zahrady a procházeli jsme se. Při rozhovoru jsem se trochu vzpamatoval. Mluvilo se o Francii. Pan de Lauranay se mne ptal na události, které se chystaly. Zdálo se, jakoby se obával, aby věci neměly takovou povahu, že by jimi mohlo jeho krajanům usazeným v Německu, vzejít mnoho nepříjemností. Ptal se, jestli by nebylo lepší, opustit Belzig a trvale se usadit v rodném kraji, v Lotrinsku.
„Chtěl byste odcestovat?“ zeptal se pan Keller živě.
„Obávám se, drahý Jeane, abychom k tomu nebyli přinuceni,“ odpověděl pan de Lauranay.
„A nechtěli bychom se stěhovat sami,“ podotkla slečna Marta. „Jak dlouho trvá vaše dovolená, pane Delpierre?“ „Dva měsíce, slečno!“ odpověděl jsem. „Nu, drahý Jeane,“ pokračovala, „copak se pan Delpierre nezúčastní před svým odchodem naší svatby?“ „Ano... Marto... ano!“ Pan Jean nevěděl, co odpovědět. Jeho rozum se vzpíral jeho srdci. „Slečno,“ promluvil jsem já, „byl bych skutečně velmi šťastný...“ „Drahý Jeane!“ chopila se opět slova, jdouce k němu, „neposkytneme toto štěstí panu Delpierrovi?“ „Ano, drahá Marto!...“ odvětil pan Jean, který nebyl schopen jiného slova. Mně se to ale zdálo být dostatečné.
V okamžiku, kdy jsme šli domů, protože už bylo pozdě, promluvila paní Kellerová, a v hlubokém pohnutí líbala slečnu: „Dcero má! Budeš šťastná!... On je tě hoden!“ „Vím to, protože je vaším synem!“ odpověděla slečna Marta. Vrátili jsme se domů. Irma nás očekávala. Paní Kellerová jí řekla, že už nezbývá než určit den sňatku.
Potom jsme šli spát. Jestli jsem měl někdy výbornou noc, bylo to tentokrát, kdy jsem byl celý nadšený přijetím, jaké se mi dostalo v Kellerově domě. Spal jsem znamenitě, navzdory samohláskám abecedy, které mě ve snu pronásledovaly.
VII. KAPITOLA Výslech Nazítří jsme se probudili velmi pozdě. Určitě už bylo alespoň sedm hodin. Rychle jsem se oblékl, abych „udělal svou úlohu“, totiž zopakovat si samohlásky, než dojde na souhlásky.
Když jsem právě sestupoval po posledních schodech, potkal jsem svou sestru Irmu, která šla nahoru.
„Šla jsem tě probudit,“ říkala mi.
„Ano, spal jsem až do bílého dne a opozdil jsem se!“ „Ne, Natalisi, je teprve sedm hodin. Ale někdo se po tobě shání.“ „Kdo?“ „Nějaký úřední zřízenec.“ „Úřední zřízenec? Hrome! Nemám rád takové návštěvníky! Co mi asi chce?“ Zdálo se, že ani má sestra nebyla tou návštěvou valně potěšena. Hned potom se objevil i pan Jean.
„Je to policejní zřízenec,“ řekl mi. „ Dejte si pozor, Natalisi, abyste neřekl nic, co by vám mohlo ublížit!“ „To by tak scházelo, aby věděl, že jsem voják!“ podotknul jsem. „To je nepravděpodobné!... Přišel jste do Belzigu na návštěvu své sestry - a kvůli ničemu jinému!“ To byla ostatně pravda, a slíbil jsem si v duchu, že budu svrchovaně opatrný. Vystoupil jsem na práh dveří. Tam jsem spatřil policejního zřízence. Byl to ošklivý člověk, celý zkroucený a zkřivený, s nohama jako jezevčík, s výrazem namotaného opilce.
Pan Jean se ho německy zeptal, co si přeje.
„Máte tady nějakého cestujícího, který včera přijel do Belzigu?“ „Ano. A co dál?“ „Správce policie mu vzkazuje, aby se hned dostavil do jeho kanceláře.“ „Dobrá. Přijde.“ Pan Jean mi přeložil tento kratičký rozhovor. Nebylo to pouhé pozvání, byl to přímo rozkaz, který jsem dostal. Bylo tedy nutné uposlechnout.
Rozkročené nohy zmizely. Byl jsem tomu rád. Byla by pro mne hanba jít ulicemi města s tímto nevzhledným člověkem. Vždyť mi řeknou, kde bydlí policejní správce, a já pak už jeho dům najdu.
„Jaký je to člověk?“ zeptal jsem se pana Jeana.
„Je to dost chytrý člověk. Nesmíte mu důvěřovat, Natalisi. Jmenuje se Kalkreuth. Tento Kalkreuth nám odedávna působil samé nepříjemnosti, protože zjišťuje, že se příliš zabýváme Francií. Proto se mu také vyhýbáme, jak dobře ví. Nedivil bych se, kdyby nás chtěl zaplést do nějaké mrzuté věci. Dejte si proto dobrý pozor na svá slova!“ „Nepůjdete se mnou do jeho kanceláře, pane Jeane?“ zeptal jsem se. „Kalkreuth pro mne nevzkázal, a je tedy pravděpodobné, že by mne nerad viděl.“ „Drmolí trochu francouzsky?“ „Mluví francouzsky dokonale. Nezapomínejte ale, Natalisi, před každou odpovědí všechno dobře uvážit, a neříkat Kalkreuthovi nic jiného, než co je právě zapotřebí!“ „Nebojte se, pane Jeane!“ Označili mi bydliště řečeného Kalkreutha. Měl jsem k jeho domu pouze několik set kroků, proto jsem tam byl za okamžik.
Policejní zřízenec stál u dveří a zavedl mě hned do úřadovny. Zdálo se, že policejní správce mě chtěl uvítat úsměvem, protože jeho rty se rozšklebily od ucha k uchu. Potom mě vybídl, abych se posadil, posunkem, který podle jeho mínění nemohl být ani půvabnějším.
Zároveň se probíral dále v listinách rozložených na stole. Této chvíle jsem využil, abych si svého Kalkreutha prohlédl. Byl to veliký čahoun, oblečený v kabátě s dlouhými rukávy, vysoký pět stop osm palců, náramně vytáhlých prsou, kterým se u nás říká patnáctižeberní, hubený a vychrtlý - a ty jeho nohy! Jaká to byla délka! Jeho tváře byly jako z pergamenu, na pohled stále špinavé, i když byly umyty, široká ústa, žlutavé zuby, nos na konci rozplesklý, vrásčité spánky, malá očka v otvorech jako nebozezem vyvrtaných, světlé body pod hustým obočím - zkrátka: obličej na pět facek. Byl jsem upozorněn, abych mu nedůvěřoval - doporučení je zcela zbytečné. Nedůvěra se dostavovala sama od sebe, jakmile se člověk ocitl v jeho přítomnosti.
Jakmile Kalkreuth zpřevracel papíry, pozdvihl nos a zahájil výslech velmi zřetelnou francouzštinou. Aby mi ale zbyla chvíle na uvážení odpovědi, dělal jsem jako bych mu hned nerozuměl. Musel proto každou větu opakovat.
Celkem byly dány při výslechu otázky a odpovědi, jak následují: „Jmenujete se?“ „Natalis Delpierre.“ „Francouz?“ „Francouz.“ „Čím se zabýváte?“ „Jsem jarmarečník.“ „Jarmarečník?... Vysvětlete to podrobněji!... Nerozumím tomu zcela jasně.“ „Nu... chodím po výročních i týdenních trzích, abych kupoval... a prodával!... Tedy, jsem jarmarečník!“ „Přišel jste do Belzigu?“ „Patrně.“ „Za jakým účelem?“ „Navštívit svou sestru, Irmu Delpierrovou, kterou jsem neviděl už třináct let.“ „Vaše sestra je ta Francouzka, která je ve službě Kellerovy rodiny?“ „Ano.“ Potom nastala ve výslechu kratičká přestávka. „Nemá tedy vaše cesta do Německa žádný jiný účel?“ pokračoval pak Kalkreuth.
„Nemá.“ „A jak se chcete vrátit?“ „Půjdu stejnou cestou, po které jsem přišel.“ „A máte pravdu! V které době se asi chcete vrátit?“ „Až uznám za vhodné. Nemyslím, že by cizinec nesměl přijít a odejít z Pruska, kdy se mu zachce!“ „Možná!“ Kalkreuth se po těchto slovech na mne zadíval bystřeji. Mé odpovědi se mu asi zdály být trochu rozhodnější, než se slušelo. To však bylo pouze zablesknutí, a hrom ještě nezaburácel.
„Jen počkej!“ řekl jsem sám k sobě. „Ta šelma má tvář zlomyslníka, který by si přál mě přistihnout. Nyní si musím dát na sebe dobrý pozor!“ Kalkreuth v následujícím okamžiku opět zahájil svůj výslech nasládlým hlasem. „Kolik dní jste potřeboval, abyste došel z Francie do Pruska?“ „Devět.“ „A jakou cestou jste šel?“ „Nejkratší a zároveň nejlepší.“ „Mohl bych se dozvědět podrobně, kudy jste šel?“ „Pane,“ zeptal jsem se, „na co jsou - prosím - všechny tyto otázky?“ „Pane Delpierre,“ prohlásil Kalkreuth suše, po prusku, „máme zvyk vyslýchat cizince, kteří nás navštíví. Je to policejní formalita, a vy nemáte - nepochybně - v úmyslu, abyste se jí vymkl?“ „Dobře! Šel jsem po nizozemské, brabantské, vestfálské, lucemburské, saské... hranici.“ „Šel jste tedy patrně velikou oklikou?...“ „Proč?“ „Protože jste dorazil do Belzigu po durynských cestách.“ „Tomu je skutečně tak.“ Poznal jsem, že tento zvědavec měl už v duchu načrtnutý postup otázek. Nesměl jsem se tedy nechat přistihnout.
„Mohl byste mi říci, na kterém místě jste překročil francouzskou hranici?“ zeptal se mne.
„V Tournay.“ „To je divné.“ „Proč by to bylo divné?“ „Protože o vás přišla zpráva, že jste šel po silnici od Zerbstu.“ „To se dá vysvětlit zatáčkou silnice.“ Byl jsem patrně špehován a to nepochybně krčmářem ze „Zavadilky“. Pamatujete si, že ten člověk mě viděl přicházet, mezitím co mě na silnici očekávala má sestra. Bylo jasné, že mě chtěl Kalkreuth zaplést, aby získal zprávy o Francii. Dal jsem si proto ještě větší pozor.
Pokračoval: „Nepotkal jste tedy ze strany Thionville Němce?“ „Ne.“ „Nevíte také nic o generálu Dumouriezovi?“ „Neznám ho.“ „Nevíte také nic o pohybu francouzských vojsk, soustředěných na hranicích?“ „Nic!“ Po této odpovědi se Kalkreuthův obličej náhle změnil, a jeho hlas nabyl velitelského rázu. „Dejte si pozor, pane Delpierre!“ řekl.
„A na co?“ zeptal jsem se.
„Nynější doba není příznivá cizincům, zejména jestliže jsou to Francouzi, aby cestovali po Německu, a nemáme rádi, jestli se někdo přijde podívat, co se tady děje!...“ „Ale nemrzelo by vás zjistit, co se děje u jiných! Nejsem vyzvědač, pane!“ „Přeji si to ve vašem vlastním zájmu,“ pokračoval Kalkreuth hrozebným tónem. „Dám si na vás pozor. Jste Francouz. Učinil jste už návštěvu ve francouzském domě - v domě pana de Lauranay. Ubyto val jste se v Kellerově rodině, která si zachovala náklonnost k Francii. V poměrech, ve kterých žijeme, není třeba více, abyste se stal podezřelým.“ „Copak mi nebylo dovoleno, abych přišel do Belzigu?“ „To zajisté.“ „Copak mezi Německem a Francií vypukla válka?“ „Ještě ne. - Zdá se, pane Delpierre, že máte dobré oči?“ „Výborné.“ „Proto vám ukládám, abyste je příliš neužíval.“ „Proč?“ „Protože vidíme, když se díváme a když vidíme, octneme se v pokušení vypravovat, co jsme viděli!“ „Opakuji vám, pane, podruhé, že nejsem vyzvědač!“ „A já vám říkám podruhé, že si to přeji, sice...“ „Sice?...“ „Bych byl nucen dát vás odvést na hranice, ledaže by...“ „No?“ „Ledaže by bylo vhodnější, aby vám byla ušetřena námaha dlouhé cesty, opatřit vám byt a stravu po delší nebo kratší dobu!“ Po těchto slovech mi Kalkreuth naznačil posunkem, že mohu jít. Tentokrát ale jeho paže nebyla zakončena otevřenou dlaní, ale sevřenou pěstí.
Nemaje už chuť přetvařovat se dále v úřadovně policejního velitele, učinil jsem pohyb „Čelem vzad!“ snad trochu příliš vojenským obratem, který prozrazoval mé povolání. Možná, že si toho ten chlap všiml.
Potom jsem se vrátil do domu paní Kellerové. Byl jsem nyní upozorněn. Policie mne nespustí z očí.
Pan Jean mne očekával. Vypravoval jsem mu podrobně, co bylo řečeno mezi panem Kalkreuthem a mnou, jenž jsem byl nyní přímo ohrožen.
„To mne nijak nepřekvapuje,“ odpověděl, „a nejste s pruskou policií ještě hotov! Natalisi, obávám se v budoucnosti nepříjemných zápletek pro vás i pro nás.“
