IV. KAPITOLA Šlechetný návrh pana Jeana
IV. KAPITOLA Šlechetný návrh pana Jeana Belzig, městečko ležící něco méně než dvacet mil od Berlína, se nachází blízko vesnice Hagelberg, kde se Francouzi r. 1813 měli měřit s pruskou zeměbranou. Nad městečkem se zdvihá hřbet hory Flameng, na jehož úpatí se rozkládá v dost malebné poloze. Prodává koně, hovězí dobytek, len, jetel, obilniny.
Tam jsem se sestrou přišel kolem desáté hodiny dopoledne. Několik okamžiků poté se náš povoz zastavil před velmi čistým a půvabným domem, i když ne velkým. Byl to dům paní Kellerové.
V tomto kraji jako byste se ocitli v srdci Holandska. Sedláci nosí dlouhé, namodralé kabáty, červené vesty opatřené vysokým a pevným límcem, který by je dobře ubránil od rány šavlí. Ženy by se podobaly jeptiškám svými dvojími i trojími sukněmi a čepečky s bělostnými křídly, kdyby nebylo hedvábné látky živých barev, kterou obtáčejí kolem pasu, a sametového, černého živůtku, který nemá do sebe nic mnišského. Toho všeho jsem si cestou všiml.
Můžete si představit, jaké jsem v domě zažil přivítání. Vždyť jsem byl vlastním Irminým bratrem! Poznal jsem, že postavení, které v rodině zaujímala, nebylo nižší než to, o kterém mi cestou vypravovala. Paní Kellerová se na mne velmi vlídně usmála, pan Jean mi upřímně stiskl obě ruce. Jak si můžete pomyslet, hodně mi prospívalo, že jsem byl rodem Francouz.
„Pane Delpierre,“ promluvil ke mně, „má matka i já spoléháme na to, že zde strávíte veškerý čas své dovolené. Určitě pro vás nebude příliš náročné, abyste věnoval několik neděl své sestře, když jste ji neviděl už třináct let!“ „Věnuji je své sestře, vaší paní matce a vám, pane Jeane,“ odpověděl jsem. „Nijak jsem nezapomněl dobrodiní, které vaše rodina prokázala naší rodině, a je pro Irmu veliké štěstí, že jste ji přijali mezi sebe!“ Přiznávám se, že jsem se na tuto malou poklonu připravoval, abych při svém vstupu nevypadal příliš hloupě. Bylo to však zcela zbytečné. U tak hodných lidí stačí, když máme na jazyku to, co chováme v srdci.
Dívaje se na paní Kellerovou, nalezl jsem v jejím obličeji rysy mladé dívčiny, které se vryly do mé pamětí. Zdálo se, jako by její krásy lety neubývalo. Už v době jejího mládí byla nápadná vážnost jejího výrazu, a téměř stejný výraz jsem u ní shledával i nyní. Jestliže její černé vlasy místy prošedivěly, její oči nijak neztratily bývalou živost. Přes všechny slzy, které je zrosily od manželovy smrti, v nich dosud plál oheň. Její chování bylo klidné. Uměla poslouchat, nepatříce mezi ženy, které štěbetají jako straky, a mezi kterými to hučívá jako v úlu. A já - abych řekl pravdu - nemám takové ženy rád. Už při pohledu na ni jste cítili, že je rozšafná, jak se nejprve dotazuje rozumu, než sama promluví a jedná, a je zcela způsobilá, aby sama řídila své záležitosti.
Vedle toho, jak jsem brzy poznal, jen zřídka opouštěla domácí krb. Na návštěvu k sousedům nechodila. Nevyhledávala nové známosti. Dobře jí bylo pouze doma. A tohle se mi u ženy líbí. Málo si vážím takových, kterým - jako potulným hudebníkům - se nikdy nedaří dobře, když zůstávají doma.
Co mi způsobilo zvláštní radost, bylo to, že paní Kellerová, nepohrdajíce německými zvyky, zachovala si také některé pikardské obyčeje. I vnitřek domu připomínal úpravu domů v Saint Sauflieu. Uspořádání nábytku, domácí pořádek, způsob úpravy pokrmů - všechno bylo takové jako doma. To jsem si dobře zapamatoval.
Panu Jeanovi tehdy bylo čtyřiadvacet let. Byl to mladý muž vyššího vzrůstu, hnědých vlasů i hnědého kníru, oči měl tak tmavé, že se zdály černé. Jestli byl po otci Němec, neměl alespoň nic z německé prkennosti, která se tak silně lišila od půvabu jeho způsobů. Jeho upřímná, otevřená, sympatická povaha ho šlechtila. Velice se podobal své matce. Od přírody vážný jako ona, si časem přece jenom přes svou opravdovost zažertoval a byl vždy ochotný a úslužný. Mně se zalíbil na první pohled. Bude-li někdy potřebovat zcela oddaného člověka, najde jej v Natalisovi Delpierrovi!
Dokládám, že mluvil naším jazykem tak dobře, jakoby byl vychován v naší vlasti. Jestli uměl německy? To patrně a velmi dobře. Ale ve skutečnosti byste se ho na to mohli zeptat, jak se na to ptali, už nevím které pruské královny, která obyčejně mluvila francouzsky. A k tomu se ještě zajímalo všechno, co se týkalo Francie. Miloval naše krajany, vyhledával je, přispíval jim. Rád sbíral novinky z naší vlasti a při svých hovorech se zálibou se jimi obíral.
Jinak patřil k průmyslníkům a obchodníkům a jako takový trpíval domýšlivostí úředníků a vojáků, jak trpívají všichni mladí lidé, kteří když se oddali obchodu, nemají styk s vládou.
Jaká škoda, že pan Jean Keller nebyl místo na polovinu Francouzem úplně! Nedivte se mi! Říkám co si“ myslím, co mě napadá, jak to cítím, aniž bych o tom rozumoval. Jestli nejsem Němcům nakloněn, pochází to z toho, že jsem je viděl zblízka, když jsem ležel posádkou na hranicích. Ve vyšších třídách, i když jsou zdvořilí, jak má být každý vůči každému, nápadně se všude jeví jejich domýšlivá povaha, Francouzi však mají zase svoje. Zejména má cesta Německem tohle mínění o nich nezviklala.
Po otcově smrti musel pan Jean přijít domů; studoval tehdy na univerzitě v Gottingen, ale musel se ujmout vedení obchodu. Paní Kellerová v něm našla vzdělaného, čilého a pracovitého pomocníka. Jeho schopnosti ale nepřestávaly pouze na tom. I mimo obchod byl velice vzdělaný, jak mi řekla sestra, protože sám od sebe bych takhle nemohl usoudit. Miloval knihy. Miloval hudbu. Měl hezký hlas, ne tak silný jako já, ale příjemnější. Ostatně, ať každý dělá, jak dovede! Když já například jsem zvolal: „Pochodem vchod!...“ „Zrychlit krok!...“ „Zastavit stát!...“ zvláště na své muže - nikdo si nestěžoval, že by dobře neslyšel!
Vraťme se však k panu Jeanovi! Kdybych měl poslouchat sám sebe, nerozpakoval bych se co nejvíce jej vychválit. Ostatně to uvidíte na jeho skutcích. Musíte však mít na paměti, že po smrti jeho otce veškeré břímě obchodu spočívalo na něm. Musel hodně pracovat, protože věci byly hodně zapleteny. Směřoval pouze k jednomu cíli: aby celou záležitost objasnil a zanechal pak obchodu. Bohužel se zdálo, že proces, který vedl se státem, se tak hned neskončí. Bylo důležité, aby se bedlivě sledovalo, a aby se častěji dojíždělo do Berlína, jestli se nemělo nic zanedbat. Na tomto závisela budoucnost Kellerovy rodiny. Podle všeho byla její práva tak bezpečná, že nemohla prohrát v této při, i když nepřízeň soudců byla dost velká.
Ten den jsme obědvali u společného stolu. Byli jsme jak jedna rodina. Tak se mnou nakládali. Seděl jsem vedle paní Kellerové. Má sestra Irma seděla na svém obvyklém místě, vedle pana Jeana, který zaujímal místo proti mně.
Hovořilo se o mé cestě, o nesnázích, které jsem měl cestou a o poměrech ve vlasti. Vycítil jsem nepokoj paní Kellerové i jejího syna vzhledem k tomu, co se připravovalo, zvláště co se týče vojenských čet, ubírajících se k francouzské hranici, pruských i rakouských čet. Byla obava, že jejich zájmy budou poškozeny na dlouhý čas, jestliže vypukne válka.
Bylo ale lepší, nemluvit o tak smutných věcech hned při prvním obědě. Proto také pan Jean změnil hovor a začal mne vyslýchat.
„A vy jste se už zúčastnil válečných výprav, Natalisi?“ zeptal se mne. „Bojoval jste už v některé bitvě v Americe? Spatřil jste tam markýze de La Fayette, Francouze-hrdinu, který obětoval jmění i život za nezávislost?“ „Ano, pane Jeane.“ „A viděl jste Washingtona?“ „Tak jako vidím vás,“ odpověděl jsem. „Byl to krásný muž - měl veliké nohy i ruce jako obr.“ Patrně tohle mi bylo u amerického generála nejnápadnější. Potom jsem musel vypravovat o tom, co jsem vědělo bitvě u Yorktownu, a jak hrabě de Rochambeau pěkně nařezal lordu Cornwallisovi.
„A po svém návratu do Francie jste se už nezúčastnili žádné vojenské výpravy?“ zeptal se mne dále pan Jean.
„Ani jediné,“ odpověděl jsem. „Royal Picardie chodila od garnisony ke garnisoně. Byli jsme příliš zaměstnáni...“ „Tomu věřím, Natalisi, a dokonce tak zaměstnáni, že vám nezbyla ani chvilka, abyste o sobě podal zprávy a napsal jediné slovíčko své sestře!“ Při těchto slovech jsem se trochu zarděl. I Irma se zdála být poněkud zmatená. Rozhodl jsem se však krátce. Ostatně nebylo tady nic, za co bych se musel stydět.
„Pane Jeane,“ odpověděl jsem, „když jsem nepsal své sestře, to proto, že jsem mrzákem na obě ruce, jestliže jde o psaní.“ „Vy neumíte psát, Natalisi?“ zeptal se pan Jean. „Ne, ke svému velikému žalu.“ „Ani číst?“ „Také ne! Za mého dětství nebyl v Grattepanche ani v okolí učitel, i kdyby můj otec a matka mohli vynaložit několik sous na mé vzdělání. Později jsem stále žil s teletem na zádech a s puškou na rameni, a na pochodech člověk nemívá kdy, aby se učil. To je příčina, pro kterou jedenatřicetiletý strážmistr neumí číst ani psát!“ „Nu, pak vás to naučíme, Natalisi,“ promluvila paní Kellerová. „Vy, madame?...“ „Ano,“ doložil pan Jean, „má matka, já - všichni se do toho pustíme... Máte dvouměsíční dovolenou, že ano?“ „Ano.“ „A je vaším úmyslem strávit ji zde?“ „Když vám nebudu na obtíž...“ „Vy, Irmin bratr, nám být na obtíž!“ zvolala paní Kellerová. „Drahá paní,“ podotkla Irma, „až vás bratr pozná lépe, nebude mít takové nápady.“ „Budete tady jako doma,“ chopil se slova zase pan Jean. „Jako doma!... Počkejte, pane Kellere!... Nebyl jsem nikdy jako doma...“ „Nu tak tedy, jako u své sestry, jestli se chcete vyjádřit správněji. Opakuji vám, zůstaňte zde tak dlouho, jak se vám líbí. A za dva měsíce vaší dovolené beru na sebe, že vás naučím číst. A na psaní dojde později také.“ Nevěděl jsem, jak mám poděkovat. „Avšak, pane Jeane, vždyť jste po celý dlouhý čas zaujat svými záležitostmi!...“ „Dvě hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne vám postačí. Budu vám ukládat úlohy, a vy je vždy vypracujete.“ „Já ti budu pomáhat, Natalisi,“ pravila Irma, „protože já umím trochu číst i psát.“ „Tomu rád věřím,“ dodal pan Jean, „bývala vždy nejlepší žákyní naší matky.“ Co jsem měl odpovědět na tak upřímný návrh? „Budiž, přijímám pane Jeane, přijímám, paní Kellerová, a jestli neudělám své úkoly pořádně, uložíte mi trest!“ Pan Jean se opět ujal slova: „Vidíte, milý Natalisi, člověk musí umět číst a psát. Představte si, co všechno nepoznají ubožáci, kteří se nic nenaučili! Jaká tma je v jejich mozku! Jaké prázdno v jejich rozumu! To je právě takové neštěstí, jako by člověku chyběla končetina!
A dále, vždyť byste nemohl ani postoupit v hodnosti! Jste ovšem strážmistrem, což je už hezké, ale jak byste se dostal výš? Jak byste se stal důstojníkem? Zůstal byste tím, čím jste, a nevzdělanost vás nesmí zadržet v postupu!“ „To by nebyla nevzdělanost, která by mi byla překážkou v postupu, pane Jeane,“ odpověděl jsem mu, „to by byly předpisy. My muži z prostého lidu nesmíme postoupit výše než na hodnost rotmistra.“ „Až dosud, možná, Natalisi. Ale revoluce z roku 1789 prohlásila ve Francii rovnost stavů a odstraní rovněž staré předsudky. U vás jsou si nyní všichni rovni. Vyrovnejte se také těm, kteří mají vzdělání, abyste dospěl nejvyššího stupně, kterého na vojně při náležitém vzdělání lze dosáhnout. Rovnost! Tohle slovo Německo dosud nezná! No tak, ujednáno?“ „Ujednáno, pane Jeane.“ „Tedy, začněme hned dnes, a za týden budete u posledního písmene abecedy. Oběd je ale u konce. Projděme se trochu! Po návratu se dáme do práce!“ Takovým způsobem jsem se začal v Kellerově domě učit číst. Můžete si představit hodnější lidi?
