XV. KAPITOLA Patnáct mil od mysu Bathurst Nadešly první dny měsíce září. Za tři neděle, i při nejpříznivějších okolnostech, musela nepohoda učinit konec pracem pod širým nebem. Proto bylo třeba si pospíšit. Naštěstí byly nové stavby provedeny velmi rychle. „Dog house“ očekával už brzy jen poslední ránu kladivem, a kůly stály již téměř po celém obvodu tvrze. Byli zaměstnáni zasazováním vrat, kterými se mělo vcházet do vnitřního dvora. Hradba, ze silných zašpičatělých kůlů, vysoká patnáct stop, zatáčela přední částí v podobě půlměsíce do předního náspu. Avšak k doplnění opevňovacích prací bylo třeba reduty na temeni mysu Bathurst, který ovládal polohu. Jak vidět, řídil se poručík Jasper Hobson soustavou jednotné hradby a oddělených tvrzí, což je nemalým pokrokem ve Vaubanově a Cormontaigneově umění. Než by na mysu stála reduta, stačila kůlová ohrada k ochraně nových staveb proti náhlému útoku jak zvěře tak lidí.
4. září Jasper Hobson rozhodl, že tento den věnuje lovu na přímořské obojživelníky. Potřebovali se zásobit topivem a svítivem, dříve než nastane zimní nepohoda.
Rejdiště tuleňů bylo vzdálené asi patnáct mil. Jasper Hobson navrhl paní Paulině Barnettové, aby se výpravy zúčastnila. Cestovatelka svolila. Ne proto, že by ji lákala krvavá podívaná, ale chtěla vidět krajinu a prohlédnout si okolí mysu Bathurst, a právě tato pobřežní krajina, kterou vroubily vysoké srázy, vzbudila její zvědavost.
Poručík Hobson si vybral za průvodce četaře Longa a vojáky Petersona, Hopea a Kelleta.
V osm hodin ráno se vydali na cestu. Dvoje saně s potahem po šesti psech jely za hloučkem, aby dovezly do tvrze mrtvé obojživelníky. Protože saně byly prázdné, tak do nich poručík, paní Paulina Barnettová a jejich společníci nasedli. Počasí bylo pěkné, avšak nízké mlhy na obzoru docela nepropouštěly paprsky slunce, jehož žlutavý kotouč již v tuto roční dobu mizel na několik nočních hodin.
Tato část přímoří západně od mysu Bathurst měla povrch úplně rovný, vyvýšený sotva několik metrů nad hladinu Severního ledového oceánu. Tento půdní útvar k sobě upoutal pozornost poručíka Hobsona a to z této příčiny.
Příliv a odliv je v arktických mořích dosti značný, anebo aspoň se tak o něm soudí. Mnoho mořeplavců, kteří jej pozorovali, Parry, Franklin, oba Rossové, Mac Clure, Mac Clintock, viděli moře v novoluní nebo v pololuní, jak se vzdouvá na dvacet až pětadvacet stop nad průměrnou úroveň. Bylo-li toto pozorování správné - a nebylo proč pochybovat o pravdomluvnosti pozorovatelů - nemohl poručík Hobson jinak než se tázat, čím to, že oceán vzedmutý účinkem měsíce, nezaplavuje toto pobřeží, tak málo vyvýšené nad mořskou hladinu, když žádná překážka, ani výspa, ani vyvýšenina půdy, nebránila vodě rozlévat se - čím to je, že tento úkaz dmutí, není příčinou zaplavení území až k nejodlehlejší hranici obzoru a nezpůsobí splynutí jezerní vody s vodstvem Severního ledového oceánu? Bylo zřejmé, že tato zátopa nenastává, a že se nikdy neudála.
Jasperovi Hobsonovi tedy nedalo, aby se o tom nezmínil, což přimělo jeho společnici k nejasné odpovědi, že příliv a odliv není v Severním ledovém oceáně znatelný.
„Naopak,“ namítal Jasper Hobson, „veškeré zprávy mořeplavců se shodují na tom, že příliv a odliv je v polárních mořích velmi značný, a nelze připustit domněnku, že by jejich pozorování bylo nesprávné.“ „Tak mi laskavě vysvětlete, pane Hobsone,“ odvětila paní Paulina Barnettová, „proč se vlny oceánu nerozlévají po této zemi, která nevyčnívá ani deset stop nad hladinu nízkého moře?“ „Ó!“ zvolal Jasper Hobson, „to jsem právě na rozpacích. Nevím, jak tuto okolnost vysvětlit. Během měsíce, co pobýváme v přímoří, jsem se několikrát přesvědčil, že mořská hladina stoupá sotva o stopu za obyčejného času, a osměluji se tvrdit, že za čtrnáct dní, 22. září, v rovnodennosti, to je i ve chvíli, kdy úkaz dostupuje největší míry, se příliv nevzedme nad půl druhé stopy na pobřeží mysu Bathurst. Ostatně to uvidíme.“ „Ale kde je vysvětlení, pane Hobsone, vysvětlení tohoto jevu, neboť na světě lze vše vysvětlit?“ „Poslyšte,“ odpověděl poručík, „zde je dvojí možnost, buď mořeplavci špatně pozorovali, což nemohu připustit, když jde o muže, jako jsou Franklin, Parry, Ross a jiní, nebo v těchto místech amerického pobřeží není příliv a odliv, a to snad ze stejných příčin, pro které je dmutí sotva znatelné v některých uzavřených mořích, například ve Středozemním, kde blízké pobřežní pevniny a úzké průlivy nedopřávají vodám Atlantiku dostatečný vtok.“ „Přikloňme se k posléze řečenému názoru, pane Hobsone,“ prohodila paní Paulina Barnettová. „Nezbývá mi nic jiného,“ odtušil poručík a vrtěl hlavou, „a přece mne neuspokojuje, cítím v tom nějakou přírodní zvláštnost, která mi nejde na rozum.“ V devět hodin dorazily dvoje saně, jedoucí podél stále plochého a písčitého břehu, k zátoce navštěvované tuleni. Spřežení zůstávalo vzadu, aby tyto zvířata nepoplašilo.
Jak se tato část území lišila od části přilehlé k mysu Bathurst!
Na místě, kde stanuli lovci, prozrazovalo pobřeží, všelijak se klikatící a na kraji vyhlodané, po celé rozloze divně zborcené, co nejpatrnější měrou o plutonickém původu, vskutku se naprosto lišícím od naplavenin, kterými se okolí mysu Bathurst vyznačovalo.
Oheň geologických dob, a nikoliv voda, patrně tuto krajinu zrodil.
Kamení, které na mysu Bathurst nebylo - mimochodem řečeno, zvláštnost rovněž nevysvětlitelná jako nedostatek přílivu a odlivu - se zde objevovalo v podobě bludných balvanů, skalisk hlub oko zakotvených v zemi. Všude byly na černavém písku mezi bublinkatou lávou roztroušeny oblázky, náležející ke kamencovitým křemenům, které se zahrnují pod souborným jménem živce, jeho přítomnost byla nepopíratelným důkazem, že toto pobřeží vzniklo vyhraněním. Po jeho povrchu se třpytily nesčíslné labradority, rozličné pecky živě a měnivě se lesknoucí, modré, červené, zelené, pak tu a tam pemzy a obsidiány. Vzadu se kupily vysoké srázy, pnoucí se do výše dvou set stop nad mořskou hladinou.
Jasper Hobson se odhodlal na tyto stráně vylézt, aby mohl obhlédnout celou východní končinu kraje. Měl čas, neboť hodina lovu na tuleně dosud nenastala. Spatřili jenom několik párů těchto obojživelníků, kteří provozovali kratochvíli na břehu, a bylo třeba vyčkat, až se shromáždí ve větším počtu a obořit se na ně za odpočinku či vlastně spánku. Poručík Hobson ostatně velmi dobře poznal, že tito obojživelníci nejsou tuleni v pravém slova smyslu, jak mu jeho lidé ohlásili. Tito savci náleželi sice do řádu ploutvonožců, ale byli to lvouni a mořské krávy, kteří jsou v přírodopisném názvosloví sdruženi v druh mrožů, poznají se podle hořejších špičáků, dlouhých klů zahnutých shora dolů.
Lovci obešli malou zátoku, kde tato zvířata pobývala - pojmenovali ji Mroží zátokou - a vystoupili na pobřežní sráz. Peterson, Hope a Kellet zůstali na malém výstupku, aby dávali pozor na obojživelníky, kdežto paní Paulina Barnettová, Jasper Hobson a četař lezli dále na hřeben srázu, odkud byl z výše sto padesáti až dvou set stop rozhled po okolní krajině. Nesměli ztratit z očí své tři druhy, kteří měli nařízeno dát jim znamení, jakmile by byli mroži v dostatečném počtu.
Za čtvrt hodiny vylezli poručík, jeho společnice a četař na nejvyšší vrchol. Z tohoto místa mohli snadno přehlédnout celou krajinu, která se jim před zraky rozkládala.
Pod nimi se rozlévalo nezměrné moře, které na severu omezoval nebeský obzor. Nikde nezahlédli ostrov, ani ledové pláně, ani ledovce.
Oceán byl bez ledu a zdálo se, že tato část Severního ledového oceánu je splavná až do Beringovy úžiny. Za letní doby by tedy lodi Společnosti mohly dojíždět severozápadní trasou k mysu Bathurst.
Jasper Hobson se obrátil k západu a spatřil zcela jinou, velice odlišnou krajinu - vysvětlovaly to sopečné sutiny, kterými bylo pobřeží přímo zasypáno.
Ve vzdálenosti dvanácti mil se vypínaly sopečné pahorky, komolé kužele, které z mysu Bathurst nemohli spatřit, protože byly zakryty pobřežními srázy. Dosti zmateně se odrážely na obloze, jakoby jejich obrysy načrtla třesoucí se ruka. Jasper Hobson si je pozorně prohlédl a ukázal je rukou četaři a paní Paulině Barnettové, potom nepromluvil ani slovo a upíral zraky na protější stranu.
Na východ se táhl až k mysu Bathurst dlouhý okraj pobřeží a nejevil žádnou nepravidelnost, žádnou rozervanost půdy. Pozorovatelé, opatřeni dobrým dalekohledem, by zahlédli tvrz Hope i modravé kotoučky kouře, který v tuto hodinu zajisté vycházel z kamen paní Joliffové.
V pozadí měl kraj dvojí ráz. Na východě a jihu hraničila s mysem širá rovina, zaujímající několik set čtverečních mil. V zázemí pobřežních strmin, od Mroží zátoky až k sopečným horám, velmi rozervaný kraj svědčil o tom, že zřejmě vznikl podzemním výbuchem.
Poručík si všiml očividného rozdílu mezi oběma částmi území. Nutno podotknout, že se mu to zdálo velmi „podivné“.
„Myslíte, pane poručíku,“ otázal se pak četař Long, „že ty hory, uzavírající obzor na západě, jsou sopky?“ „Mimo vší pochybnost,“ odvětil Jasper Hobson. „Vychrlily až sem ty pemzy, obsidiany a nesčetné labradority a kdybychom ušli jen tři míle, šlapali bychom po lávě a popelu.“ „A myslíte, pane poručíku, že jsou tyto sopky dosud činné?“ zeptal se četař. „Na to vám nemohu odpovědět.“ „Ale na jejich vrcholcích v tuto chvíli kouř nevidíme.“ „To nic nedokazuje, četaři Longu. Copak máte pořád dýmku v ústech?“ „Nemám, pane poručíku.“ „Nu, Longu, zrovna tak je to se sopkami. Nekouří pořád.“ „Rozumím vám,“ odtušil četař Long, „ale to mi opravdu nejde na rozum, že na polárních pevninách jsou sopky.“ „Nejsou příliš četné,“ ozvala se paní Paulina Barnettová. „Ovšem, že nejsou, paní Barnettová,“ odpověděl poručík, „ale je jich přece hezká řada: na ostrově Jana Mayen, na Aleutských ostrovech, na Kamčatce, v ruské Americe, i na Islandě, potom na jihu, v Ohňové zemi a v končinách okolo jižního pólu. Tyto sopky jsou jen komíny ohromné ústřední huti, kde se vyrábějí chemické látky zeměkoule, a myslím si, že Stvořitel všech věcí prorazil tyto komíny všude, kde je jich třeba.“ „Zajisté, pane Hobsone,“ přisvědčil četař, „ale u pólu, v těchto ledových pásmech!...“ „Co na tom, četaři, co na tom, je-li to u pólu nebo na rovníku? Dokonce říkám, že průchodů by mělo být kolem pólů více než kdekoliv jinde na zeměkouli.“ „A proč, pane Hobsone?“ otázal se četař, který se zdál být nemálo překvapen tímto výrokem. „Poněvadž, pokud se tyto záklopky otevřou tlakem vnitřních plynů, otevřou se právě na místech, kde je zemská kůra méně tlustá. Vzhledem ke zploštění země na pólech se zdá zcela přirozené, že... Ale pozoruji, že nám Kellet dává znamení,“ přerušil poručík své úvahy.
„Půjdete s námi, paní Barnettová?“ „Počkám zde na vás, pane Hobsone,“ odpověděla cestovatelka.
„Zabíjení mrožů mne vůbec neláká!“ „Dobrá, paní Barnettová,“ řekl Jasper Hobson, „přidáte se k nám za hodinu a vydáme se spolu na cestu do tvrze.“ Paní Paulina Barnettová tedy zůstala na hřebenu srázu a dívala se na kraj, rozestřený před jejíma očima. Za čtvrt hodiny po tomto rozhovoru se Jasper Hobson a četař ocitli na břehu.
Mrožů již bylo velmi mnoho. Čítalo se jich na sta. Někteří lezli po písku, většinou však spali. Jeden nebo dva největší samci, dlouzí asi tři metry, s nepříliš hustou ryšavě zbarvenou srstí, bděli jako stráž nad ostatním stádem.
Lovci však postupovali nadmíru obezřetně, skrývali se za skály a v průrvách půdy, aby obklíčili několik skupin mrožů a zamezili jim ústup k moři. Tato zvířata jsou na zemi málo pohyblivá a nemotorná. Chodí jen malými poskoky a páteří vykonávají jakýsi plouživý pohyb.
Avšak ve vodě jsou ve svém živlu, nabývají zase rybí svižnosti a jsou výbornými plavci, kteří často uvádějí své pronásledovatele v nebezpečí.
Avšak velcí samci byli ostražití. Větřili nastávající nebezpečí. Vztyčovali hlavu. Těkali očima na všechny strany. Ale v okamžiku, kdy měli dát poplašné znamení, vyřítili se Jasper Hobson a Kellet z jedné strany, četař, Peterson a Hope je jistili z druhé a vypálili z pušek na pět mrožů, které dorazili kopími, zatímco ostatní stádo se vrhlo do moře.
Vítězství bylo snadné. Pět zabitých obojživelníků bylo velkého vzrůstu. Slonovina jejich klů, ačkoliv byla poněkud zrnitá, se zdála být první jakosti, ale větší cenu přikládal poručík Hobson tomu, že jejich mohutná a tučná těla slibovala hojný výtěžek oleje. Naložili je rychle na saně, a psí spřežení mělo co táhnout.
Byla jedna hodina. V tom přišla paní Paulina Barnettová ke svým druhům, a všichni se vydali podél pobřeží na zpáteční cestu do tvrze Hope.
Je samozřejmé, že tento návrat se konal pěšky, protože saně měly plný náklad. Přímou čarou měli urazit dvanáct mil. Avšak „není nic delšího nad cestu, která se nevine oklikami“, praví anglické přísloví, a toto přísloví má pravdu.
Aby si ukrátili nudný pochod, hovořili lovci o všem možném. Paní Paulina Barnettová se chvílemi jejich rozmluvy zúčastňovala a poučovala se z vědomostí těchto lidí. Celkem však nekráčeli rychle. Masitá těla mrožů byla těžkým břemenem a saně špatně klouzaly. Po pěkně ztuhlé vrstvě sněhu by psi uběhli ani ne za dvě hodiny vzdálenost mezi Mroží zátokou a tvrzí Hope.
Poručík Hobson několikrát přikázal zastavit, aby dopřál na několik okamžiků oddechu psům, jejichž síly byly vyčerpány.
To přinutilo četaře Longa, že prohodil: „Prospělo by nám, kdyby se mroži usadili blíž u tvrze.“ „Neměli by tam příznivé rejdiště,“ odvětil poručík vrtě hlavou. „Pročpak, pane Hobsone?“ zeptala se paní Paulina Barnettová, poněkud překvapena touto odpovědí.
„Poněvadž tito obojživelníci obývají jen poznenáhlu se svažující břehy, po kterých mohou snadněji vylézt z moře.“ „A pobřeží u mysu?...“ „Pobřeží u mysu,“ odvětil Jasper Hobson, „je strmé jako stěna. Jeho břeh nemá svah. Zdá se být jakoby kolmo uťato. To je také jedna nevysvětlitelná zvláštnost tohoto území, a kdyby naši rybáři chtěli na jeho březích chytat ryby, museli by mít šňůry dlouhé aspoň tři sta sáhů.
Jak vznikl tento útvar? Nevím, ale přikláním se k domněnce, že před dávnými lety nějaký mocný výbuch, způsobený sopečnou činností, urval od pobřeží část pevniny, která je nyní pohlcena Severním ledovým oceánem!“
