XIX. KAPITOLA Návtěva ze sousedství

XIX. KAPITOLA Návštěva ze sousedství Dne 2. prosince tuhý mráz polevil. Úkazy měsíčních kruhů byly příznakem, o němž se znalec povětrnosti nemohl mýlit. Svědčily o přítomnosti jistého množství vodních výparů v ovzduší, a tlakoměr vskutku zároveň pomalu klesal, zatímco teploměrný sloupec stoupal na patnáct stupňů nad nulou           (- 9°C).

Jakkoliv by se tento mráz zdál ještě ostrý v celé oblasti mírného zeměpisného pásu, polárníci z povolání jej však snadno snášeli. Kromě toho byl v ovzduší klid. Poručík Hobson zaznamenal, že vrchní vrstvy zledovatělého sněhu zkypřely, a proto jej dal odklízet od vnější strany kůlové hradby. Mac Nap a jeho lidé se s chutí ujali této práce a za několik dní s ní byli hotovi. Zároveň odházeli sníh ze zasypaných pastí, které znovu políčili. Četné stopy dokazovaly, že kožešinová zvěř se uchyluje do okolí mysu, a protože jí země odpírala všechnu potravu, dalo se předpokládat, že se snadno chytí na nastražené vnadidlo.

Na radu lovce jménem Marbre byla také upravena lapačka na soby po eskymácku. Byla to jáma ze všech stran široká deset stop a hluboká dvanáct. Zakrývalo ji prkno na způsob houpačky, které se zdvihalo vlastní vahou. Zvíře přivábené trávou položenou na konci prkna spadlo nevyhnutelně do jámy, odkud se již nemohlo dostat. Je samozřejmé, že touto houpací úpravou se past opět samohybně nastražovala, a když se chytil jeden sob, mohli se do ní chytit ještě další.

Když Marbre vyráběl past, měl těžkou práci jen s tím, že musel kopat velmi tvrdou půdu, byl však velice překvapen - a Jasper Hobson neméně - když motyka prorazila čtyři až pět stop hlíny a písku, uhodila pod nimi na sněhovou vrstvu jako skála, která se zdála být velmi tlustá.

„Před dávnými lety,“ pravil poručík když si prohlédl tento útvar, „panoval asi na této části pobřeží ohromný mráz, a to po dobu dost dlouhou, potom znenáhla pokryly písek a země ledovou vrstvu, rozloženou nadevší pochybnost na žulovém podkladu.“ „Dost možná, pane poručíku,“ odpověděl lovec, „ale proto přece nebude naše past o nic horší. Naopak, sobi se ocitnou mezi hladkými stěnami, o něž se nebudou moci vzepřít.“ Marbre měl pravdu. Jeho předpovědi se potvrdily.

Dne 5. prosince Sabine a Marbre šli prohlédnout jámu. Zaslechli temné mručení, které z ní vycházelo. Zastavili se.

„To není jako sobí troubení,“ řekl Marbre, „a mohl bych říci, jaké zvíře se chytilo do naší pasti.“ „Medvěd?“ zeptal se Sabine. „Ano,“ přisvědčil Marbre, jemuž se leskly oči spokojeností.

„Dobrá,“ řekl na to Sabine, „tato změna nám neuškodí. Medvědí beefsteak se jistě vyrovná sobímu, a kůže je navíc. Jdeme!“ Dva lovci byli ozbrojeni. Vložili kulky do pušek již nabitých broky a přikročili k jámě. Houpačka byla v rovnováze, ale návnada zmizela, bezpochyby spadla na dno. Marbre a Sabine stanuli u otvoru, pohlíželi až na dno díry. Mručení se ozvalo hlasitěji. Byl to skutečně hlas medvěda. V koutě jámy se choulilo obrovské těleso, učiněný balík bílé kožešiny, sotva viditelný v šeru, z něhož svítily dvě jiskrné oči. Stěny jámy byly pazoury rozryty a kdyby byly z hlíny, vydrápal by se medvěd z jámy. Avšak na hladkém ledu se jeho tlapy nemohly uchytit, a i když se jeho vězení jeho rozmachy rozšířilo, nemohl se přece z něho dostat.

Za těchto okolností nebylo těžkou věcí zmocnit se šelmy. Dvě kulky ji zasáhly na dně jámy, a tu nastala největší práce, vytáhnout ji z ní. Dva lovci se vrátili do faktorie pro posilu. Asi deset jejich druhů opatřených provazy se odebralo s nimi k pasti. Stálo je dost námahy, než dravce z jámy vytáhli. Bylo to obrovské zvíře vysoké šest stop a vážící aspoň šest set liber, jehož síla byla zajisté ohromná. Nepatřilo k druhu bílých medvědů podle sploštělé lebky, protáhlého těla, krátkých a zahnutých drápů, štíhlé mordy a bělostného kožichu. Poživatelné části kořisti byly pečlivě doneseny paní Joliffové a ocitly se při obědě na stole jako hlavní jídlo.

Následující týden konaly pasti dobré služby. Bylo chyceno asi dvacet kun, již zcela oděných krásnou zimní srstí, ale jenom dvě nebo tři lišky.

Tato vychytralá zvířata cítila na ně nastraženou léčku, vyhrabala obyčejně půdu u pasti, uchvátila šťastně vnadidlo a vyklouzla pak ze spuštěné pasti. Toto rozzlobilo lovce tak, že nazvali takový úskok „nedůstojným poctivé lišky“.

Okolo 10. prosince přeskočil vítr na jihozápad, a spustil se opět sníh, ale napadal hustými vločkami. Byl to drobounký sníh, celkem nepříliš hojný, který však hned ztvrdl v led, protože byl ostrý mráz a vítr silně vál, bylo trapné jej snášet. Nezbývalo nic jiného, než se znovu zatarasit a sáhnout k vnitřním pracím. Z opatrnosti rozdal Jasper Hobson všem svým lidem kuličky z vápna a citronové šťávy jako nezbytný lék proti kurdějím za trvalé sychravé povětrnosti. Ostatně mezi obyvateli tvrze Hope se dosud neobjevila nejmenší známka kurdějí. Vzhledem k užitým zdravotním prostředkům se všem dařilo zcela dobře.

Polární noc již byla úplná. Nadcházel zimní slunovrat - doba, kdy denní hvězda se ocitá v nejnižší poloze pod obzorem pro severní polokouli. Za půlnočního soumraku se sotva jevil jižní okraj širých bílých plání odstíny méně tmavými. Dojmem vpravdě truchlivým působilo toto území, které temnota všude zahalovala.

Několik dní uběhlo ve společném příbytku. Jasper Hobson měl pokojnější mysl v příčině útoku dravé zvěře od té doby, co byl sníh od hradby odklizen, mohl to pokládat za štěstí, neboť slýchali děsné mumlání, o jehož původu nebylo pochybnosti. V tuto dobu se pak nemuseli nijak obávat návštěvy indiánských anebo kanadských lovců.

Avšak stala se přínoda, kterou lze nazvat epizodou v tomto dlouhém zimním pobytu, a která dokazovala, že ani uprostřed zimy nejsou tyto pustiny liduprázdné. Lidští tvorové se dosud potloukali přímořím, lovili mrože a tábořili pod sněhem. Byli z rasy „jedlíků syrových ryb“, kteří jsou porůznu roztroušeni po severoamerické pevnině od Baffinova průlivu až po Beringovu úžinu, a jimž se Otročí jezero zdá být jižní hranicí.

Ráno dne 14. prosince, či vlastně v devět hodin dopoledne se četař Long vrátil z vycházky na pobřeží, sdělil svou zprávu poručíkovi poznámkou, neklamal-li ho zrak, že asi nějaký kočovný kmen táboří čtyři míle od tvrze nedaleko malého mysu, v nějž pobřeží na tom místě vybíhalo.

„Kdo jsou ti kočovníci?“ otázal se Jasper Hobson.

„Jsou to buď lidé nebo mroži,“ odpověděl četař. „Nic prostředního!“ Hodný četař by se nemálo podivil kdyby slyšel, že jistí přírodovědci skutečně uznali „něco prostředního“, co on nepřipouštěl. Někteří učenci považovali více či méně šprýmovně Eskymáky za „prostřední druh mezi člověkem a mořskou krávou“.

Poručík Hobson, paní Paulina Barnettová, Madge a několik jiných se odhodlalo přesvědčit hned o pobytu těchto návštěvníků. Dobře oděni na ochranu proti náhlému omrznutí, ozbrojeni puškami a sekerami, a na nohou boty podšité kožešinou, které nalézaly na zledovělém sněhu pevnou oporu, vyšli vraty a pustili se podél pobřeží, jehož okraj byl zavalen ledem.

Poslední čtvrt měsíce vysílala mlhami na obloze slabý svit na ledové pole. Po hodinovém pochodu měl poručík za to, že se jeho četař zmýlil, nebo že viděl jen mrože, kteří se zase bezpochyby uchýlili do svého živlu děrami, jimiž si stále udržují volný průchod uprostřed ledového pole.

Ale četař Long ukázal na šedavé kotouče, kroužící do vzduchu z kuželovité vypoukliny, která vyvstávala na několik set kroků na ledovém poli a pak klidně odpověděl: „Podívejte, mrožové vypouštějí kouř!“ V ten okamžik vyšly z boudy živoucí bytosti, lezoucí po sněhu. Byli to Eskymáci, avšak jestli to byli muži nebo ženy, to by mohl říci jen někdo zdejší, tak nerozeznatelné je činil stejný oděv.

Člověk nijak se neztotožňující s míněním přírodovědců, výše podotknutým, by skutečně řekl, že jsou to tuleni, skuteční obojživelníci, chlupatí a huňatí. Bylo jich všehovšudy šest, čtyři velcí a dva malí, širokých ramen, ačkoliv postavy jen prostřední, širokého a ploského nosu, očí zastíněných huňatým obočím, černých, dlouhých a hrubých vlasů a bezvousých obličejů. Měli na sobě okrouhlou hazuku z tulení kůže, kápi, boty a rukavice bez prstů z téže látky. Tito téměř polodivocí tvorové se přiblížili k Evropanům a mlčky na ně hleděli.

„Neumí někdo eskymácky?“ zeptal se poručík Hobson svých druhů.

Je samozřejmé, že jejich jazyk nikdo neznal, hned se však ozval hlas zdravící anglicky: „Welcome! Welcome!“ Byl to Eskymák, či vlastně Eskymačka, jak se za chvilku dozvěděli, která přistoupila k paní Paulině Barnettové a pokynula jí rukou na pozdrav.

Překvapená cestovatelka odpověděla několika slovy, jimž jak se zdálo domorodka dobře rozumí, a rodina byla pozvána, aby se s Evropany odebrala do tvrze.

Vypadalo to, jako by se Eskymáci radili pohledem. Nějakou chvíli váhali, ale potom se pustili za poručíkem Hobsonem, kráčeli pohromadě.

Když přišli k ohradě, zvolala domorodá žena, když uviděla dům, o jehož existenci neměla ani potuchy: „House! House! Snow house?“ Tázala se, je-li tento příbytek sněžným domem, a mohla si to myslet, protože stavení se téměř ztrácelo v bílé závěji, pokrývající střechu. Vysvětlili jí, že je to dřevěný dům. Eskymačka poté řekla několik slov svým druhům, kteří přisvědčili kýváním hlavou. Všichni vešli vraty a za okamžik byli uvedeni do velkolepého sálu.

Tam si shrnuli kápě a bylo možno rozeznat pohlaví. Byli mezi nimi dva muži čtyřiceti až padesátiletí narudle žluté pleti, ostrých zubů a vysedlých lícních kostí, což jim dodávalo jakési podobnosti k šelmám, dvě ženy ještě mladé, jejichž zapletené vlasy byly ozdobeny zuby a drápy ledních medvědů, konečně dvě pěti až šestileté děti, ubohé malé bytosti čiperných tváří, které se dívaly vyvalenýma očima.

„Říká se, že Eskymáci mají pořád hlad,“ pravil Jasper Hobson.

„I myslím, že kus zvěřiny nebude nevděčný našim hostům.“ Z poručíkova rozkazu přinesl desátník Joliffe několik kusů soboviny, do nichž se ti ubožáci pustili se zvířecí hltavostí. Jedině mladá Eskymačka, která promluvila anglicky si počínala jaksi zdrženlivě, nespouštěla z nich oči a pohlížela na paní Paulinu Barnettovou a ostatní ženy faktorie. Potom když zahlédla nemluvně, které paní Mac Napová chovala v náručí, vstala, přiběhla k němu, a mluvila na ně něžným hlasem, pak je začala co nejzpůsobněji laskat.

Tato mladá domorodka se zdála být ne-li vznešenější, potom alespoň vzdělanější než její druzi, a to se zvláště ukázalo, když se poněkud rozkašlali, položila si ruku na ústa podle prvních pravidel slušnosti.

Tato nepatrná okolnost nezůstala nikým nepovšimnuta. Paní Paulina Barnettová rozmlouvala s Eskymačkou a volila nejobvyklejší anglická slova. Dozvěděla se po několika větách, že tato mladá domorodka sloužila rok v Uppernaviku u dánského vladaře, jehož choť byla Angličanka. Potom odešla z Grónska se svou rodinou na loviště. Dva muži byli její bratři. Druhá žena, provdaná za jednoho z nich a matka těch dvou dětí, byla její švagrová. Navraceli se všichni z ostrova Melbourn, ležícího na východě na přímoří anglické Ameriky, a ubírali se na západ k mysu Barrow ve West Georgii ruské Ameriky, kde žil jejich kmen, a nemálo se divili tomu, že na mysu Bathurst je zřízena faktorie.

Dokonce dva Eskymáci vrtěli hlavami, když viděli tento závod. Zda neschvalovali vystavění tvrze na tomto místě pobřeží? Či pokládali polohu za špatně zvolenou? Přes všechnu trpělivost se je nepodařilo poručíkovi Hobsonovi přinutit, aby se o této věci určitě vyslovili, nebo aspoň nerozuměl jejich odpovědím.

Mladá Eskymačka se jmenovala Kaluma, a zdálo se, že přilnula velkým přátelstvím k paní Paulině Barnettové. Ačkoliv ubohá dívka byla družné povahy, nijak nelitovala postavení, jaké měla dříve u uppernavického vladaře a jevila nemalou příchylnost ke své rodině.

Když se nasytili a rozdělili se o půl pinty kořalky, z níž se dostalo napít i dětem, Eskymáci se rozloučili s hostiteli, ale než odešli, pozvala mladá domorodka cestovatelku, aby zavítala do jejich sněžné boudy.

Paní Paulina Barnettová slíbila, že se tam nazítří podívá, bude-li příznivá povětrnost.

Druhého dne se skutečně paní Paulina Barnettová odebrala, provázená Madge, poručíkem Hobsonem a několika jinými vojáky - ozbrojenými nikoliv proti těm ubožákům, ale pro případ, že by se medvědi potloukali na pobřeží - k Eskymáckému mysu. Tak byl pojmenován výběžek, u něhož si domorodci postavili přístřeší.

Kaluma přiběhla naproti své včerejší přítelkyni a ukázala jí se spokojeností ve tváři chatu. Byl to velký sněhový kužel, ve vrcholku proražený těsným otvorem, jímž ucházel kouř z vnitřního ohniště, v němž si Eskymáci na čas upravili obydlí. Tyto „snow houses“, které budují nadmíru rychle, se v domácím jazyce nazývají „iglú“. Jsou kupodivu přizpůsobeny podnebí, a jejich obyvatelé v nich snášejí, i bez ohně a mnoho netrpí, čtyřicet stupňů pod nulou. V létě táboří Eskymáci pod stany ze sobích a tuleních kůží, jimž říkají „tupiky“.

Dostat se do chaty nebyla lehká práce. Měla vchod při zemi, a bylo třeba prolézt jakousi chodbou dlouhou tři až čtyři stopy, neboť sněhová zeď byla přinejmenším tak silná. Ale cestovatelka z povolání, čestný člen Královské zeměpisné společnosti, nemohla váhat, a paní Paulina Barnettová také neváhala. Majíc v patách Madge vsunula se srdnatě do těsné chodby za mladou domorodkou. Poručík Hobson a jeho lidé pak upustili od této návštěvy.

Paní Paulina Barnettová brzy poznala, že nejhorší věcí není dostat se do této sněhové boudy, nýbrž v ní vydržet. Ovzduší vyhřívané ohništěm, na kterém hořely mroží hnáty, znepříjemňované smrdutým olejem lampy a prosycené zápachem zamaštěného šatstva a masa obojživelníků, které je hlavní potravou Eskymáků - toto ovzduší vzbuzovalo nelibost. Madge ho nesnesla a vylezla skoro ihned. Paní Paulina Barnettová osvědčila nadlidskou otužilost, aby nezarmoutila mladou domorodku, a setrvala návštěvou pět dlouhých minut - pět věčností!

Byly tam dvě děti a jejich matka. Dva muži se pak vzdálili za honbou na mrože na čtyři nebo pět mil od tábora.

Když paní Paulina Barnettová vyšla z příbytku dýchala s rozkoší studený vnější vzduch, který zase zbarvil ruměncem její pobledlou tvář.

„Nuže, paní Barnettová,“ otázal se jí poručík, „co říkáte eskymáckým domům?“ „Že potřebují lepší větrání!“ odpověděla prostě paní Paulina Barnettová. Tato zajímavá rodina pobyla celý týden na tomto místě. Z čtyřiadvaceti hodin strávili dva Eskymáci dvanáct na lovu mrožů. S trpělivostí, kterou pochopí pouze myslivci, chodili číhat na obojživelníky na okraj děr, kterými přicházeli dýchat na povrch ledu. Jakmile se mrož vynořil, hodili mu dva domorodci provaz se smyčkou kolem prsních ploutví a vytáhli jej namáhavě na pole, kde jej zabili sekerou. Byl to vpravdě spíš rybolov nežli lov. Potom si dopřávali velké pochoutky tím, že pili teplou krev těchto obojživelníků, kterou se Eskymáci s rozkoší opíjejí.

Kaluma chodila přes tuhou zimu den co den do tvrze Hope. Působilo jí náramnou radost, když mohla pobíhat domem ze světnice do světnice, dívat se na šití a pozorovat veškeré podrobnosti kuchyňských výkonů paní Joliffové. Tázala se na anglické jméno všelijaké věci a rozmlouvala celé hodiny s paní Paulinou Barnettovou, ačkoliv je-li možné uŽÍt výrazu „rozmlouvat“, když jde o výměnu slov dlouho hledaných od jedné i druhé osoby. Když cestovatelka četla nahlas, poslouchala ji Kaluma nadmíru bedlivě, ačkoliv jí zajisté nerozuměla.

Kaluma zpívala také hlasem dost líbezným písně podivné harmonie, písně chladné, ledové, zádumčivé a nezvyklého rázu. Paní Paulina Barnettová měla tolik trpělivosti, že přeložila jednu z těch grónských „ság“, zvláštní plod severozemského básnictví, jíž smutný nápěv, pomlčkami přerývaný a s podivnou spojitostí přednášený, dodával na nevýslovné barvitosti. Zde je ostatně ukázka této poezie, zaznamenaná v cestovatelčině památníku: GRÓNSKA PÍSEŇ Po černém se nebi slunce plíží bledé jako stín. Ubohou mou duši derou muka těžké, zoufalé.

Rusá dívka mým se směje vroucím písním, jejíž srdce zima obestírá ledem. Snů mých světlo zářné, láska tvá je silou, opojnou!

Bych tě shlédl, šel jsem, daleko šel v mrazu třeskutém.

Ó, žel! polibků mých žárem nehnuly se, nerozjihly chladné sněhy srdce tvého. Ach! Kéž tvojí duši zítra zalíbí se v duši mé, a má ruka nech ať, s tvou se spojí navždy milostí. Vysoko tam slunce na obloze vzplane, a tvé srdce zkřehlé roztaje hned láskou! Dne 20. prosince přišla eskymácká rodina do tvrze Hope rozloučit se s jejími obyvateli. Kaluma přilnula k cestovatelce, která by ji ráda nechala u sebe, ale mladá domorodka nechtěla opustit své sourozence, ostatně slíbila, že se následujícího léta vrátí na tvrz Hope.

Její loučení bylo tklivé. Dala paní Paulině Barnettové měděný prstýnek a dostala náhrdelník z černých drobných korálků, který si hned zavěsila na šíji. Jasper Hobson nepropustil tyto ubožáky bez řádné zásoby potravin, která byla naložena na saně, a když Kaluma vzdala dík několika slovy, vydala se zajímavá rodina na cestu k západu a zmizela v hustých pobřežních mlhách.