XII. KAPITOLA Půlnoční slunce Nebyl tento výrok četaře Longa poněkud odváný? Kdosi tu tančil, to bylo zřejmé, ale a byl sebebezstarostnějí, mohlo se z toho odvozovat, e jedině Francouz byl schopen provést tento tanec? Nicméně poručík Jasper Hobson se srovnával se svým četařem, ostatně pak se nezdálo toto mínění nikomu příli rozhodné. Vichni bezpečně věděli, e hlouček pocestných, mezi nimi byl aspoň jeden krajan Vestrise (slavný tanečník Paříské opery, nar. 1759, zemř. 1842), pobýval před nedávnem na tomto místě. Je samozřejmé, e poručík tímto objevem nebyl potěen. Jasper Hobson se obával, e byl na severozápadním území anglické Ameriky předstien obchodními soupeři a i kdy Společnost svůj záměr tajila, přece jen nějaký hlas pronikl na hlavní tritě Kanady nebo Spojených států amerických. A proto kdy se poručík opět vydal na pochod, na chvíli přeruený, zdál se být velmi ustaraný, ale kdy postoupil a sem, nebylo ani pomylení na to, aby se vrátil. Tato příhoda zavdala paní Paulině Barnettové přirozenou měrou podnět k otázce: “Copak Francouzi jetě přicházejí na území arktické pevniny, pane Hobsone?” “Ano, paní Barnettová,” odpověděl Jasper Hobson, “a ne-li Francouzi, tak aspoň, co je téměř stejné, Kanaďané, kteří pocházejí z někdejích pánů Kanady v době, kdy byla francouzská… a to znamená, e jsou rovně nebezpečnými soupeři.” “Já jsem se vak domnívala,” ujala se slova cestovatelka, “e Společnost Hudsonova zálivu, od toho času, co se sloučila s bývalou Severozápadní společností, nemá na americké pevnině konkurenci.” “Paní Barnettová,” vykládal Jasper Hobson, “není-li kromě naeho jiné důleité sdruení, které by se nyní zabývalo obchodem s koeinami, existují přece dosud zvlátní docela nezávislá drustva. Jsou to větinou americká společenstva, která si ponechala ve slubách francouzské obchodní zástupce nebo jejich potomky.” “Tito zástupci jsou tedy velmi váení?” prohodila paní Paulina Barnettová. “Ovem, paní Barnettová, a to právem. Po těch čtyřiadevadesát let, co trvala francouzská svrchovanost nad Kanadou, byli francouztí obchodní zástupci zdatnějí ne nai. Třeba učinili po právu i svým soupeřům.
“Zvlátě svým soupeřům!” podotkla paní Paulina Barnettová.
“Tak je… Touto dobou vycházeli francouztí lovci z Montrealu, svého hlavního obchodního sídla, a poutěli se odváněji ne vichni ostatní na sever.
ili celé roky mezi indiánskými kmeny a občas se tam i enili. Říkalo se jim “lesochodové” nebo “kanadtí pocestní”, a ili dohromady jako příbuzní a bratři. Byli odvání, obratní, velice zkuení v říční plavbě, chrabří, bezstarostní, vpravujíc se do veho s pruností, poctiví, veselí a vdy připraveni za jakýchkoliv okolností zazpívat si nebo zatančit.” “A vy se domníváte, e tento hlouček pocestných, jeho stopy jsme právě objevili, zael tak daleko jenom proto, aby lovil koeinovou zvěř?” “Jiné vysvětlení nelze připustit, paní Barnettová,” odvětil poručík Hobson, “tito lidé dozajista pátrají po nových lovitích. Ale protoe není moné je zajmout, přičiňme se, abychom co nejdříve dorazili ke svému cíli, a budeme srdnatě bojovat proti vem.” Poručík Hobson byl odhodlán pustit se do zápasu s konkurencí, jí se ostatně nemohl vzepřít, a popoháněl pochod své druiny, aby se rychleji dostal za sedmdesátou rovnoběku. Moná - aspoň se těil touto nadějí - e jeho soupeři za ním nepůjdou a tam. Za následujících dní zabočila malá četa asi dvacet mil na jih, aby snadněji objevila Franklinův záliv. Země byla doposud zelená. Zvěř i ptactvo se tu vyskytovali v hojném počtu a bylo pravděpodobné, e celá severozápadní končina americké pevniny je takto obydlena. Moře omývající toto pobřeí se prostíralo do nedohledna. Ostatně ani na nejnovějích mapách nebyla severně od amerického pobřeí označena ádná země. Bylo to volné prostranství, a pouze ledové pole mohlo být mořeplavcům na závadu, aby z Beringovy úiny nepronikli a k pólu.
4. července výprava objevila jiný záliv zatékající hluboko do země, Washburnův záliv, a ocitla se na nejzazím cípu jezera a doposud málo známého, který zabíral jen malou rozlohu, sotva dvě čtvereční mÍle. Vskutku to byla pouze sladkovodní laguna, rozsáhlý rybník a ne jezero.
Saně ujíděly zlehka a pokojně. Ráz země lákal k zaloení nové faktorie, a bylo pravděpodobné, e tvrz vystavěná na výběku mysu Bathurst, mající v pozadí tuto lagunu a před sebou splavnou vodu Beringovy úiny, to je moře, volné vdy po čtyři nebo pět měsíců teplé roční doby, by se nalézala v poloze velmi příznivé jak vývozu tak zásobování. Nazítří 5. července kolem třetí hodiny odpolední se výprava zastavila na konci mysu Bathurst. Zbývalo zjistit přesnou polohu tohoto mysu, který mapy kladly za sedmdesátou rovnoběku. Avak nebylo moné spoléhat na vodopisný nárys tohoto pomoří, který nemohl být do této doby s dostatečnou přesností proveden. Nicméně Jasper Hobson se odhodlal na tomto místě zastavit.
“Kdo nám brání, abychom se zde nadobro neusadili?” otázal se desátník Joliffe. “Uznáváte zajisté, pane poručíku, e místo je vábné.” “Bude se vám, tuím, zdát jetě vábnějí, ctěný desátníku,” odpověděl poručík Hobson, “dostanete-li zde dvojnásobný plat.” “O tom není pochyb,” přisvědčil desátník Joliffe, “a člověk se musí podrobit předpisům Společnosti.” “Mějte tedy strpení do zítřka,” doloil Jasper Hobson: “leí-li, jak mám za to, tento mys Bathurst skutečně za sedmdesátým stupněm severní ířky, rozbijeme si tu stánek.” Poloha místa byla skutečně příhodná k zaloení faktorie. Břehy laguny, ovroubené pahorky, porostlými lesem, poskytovaly hojnost smrků, bříz a jiných stromů potřebných k stavbě a vytápění nové tvrze. Poručík zael s několika druhy a na samý výběek mysu a zaznamenal, e na západě pobřeí zahýbá velmi táhlým obloukem. Několik mil od mysu zavíraly obzor dosti vysoké břehy. Co se týče vody v laguně, shledali, e je sladká a zbavena slané příchuti, jak se mohlo soudit vzhledem k blízkému moři. V kadém případě by malá osada měla dostatek sladké vody i tehdy, kdyby voda v laguně nebyla pitná, nebo říčka tou dobou čistá a čerstvá tekla do moře, vpadajíc do něho úzkým ústím několik set kroků jihovýchodně od mysu Bathurst. Toto ústí, chráněné nikoliv skalami, nýbr dost zvlátní nakupeninou země a písku, tvořilo přirozený přístav, ve kterém by byly úplně kryty proti větrům ze irého moře dvě nebo tři lodi. Tento útvar poskytoval tu výhodu, e tam mohly bezpečně kotvit lodi, které by sem později pluly z Beringovy úiny. Z dvornosti k cestovatelce nazval Jasper Hobson tuto říčku Paulina River a malý přístav Port Barnett, čím cestovatelce způsobil nemalé potěení. Kdyby se tvrz vystavěla poněkud vzadu za výběkem mysu Bathurst, dostalo by se jak hlavnímu domu, tak skladitím naprosté zátity proti nejstudenějím větrům. Mys sám pak, dosti vysoký, by přispíval k jejich ochraně před prudkými sněhovými chumelenicemi, které pohřbívají celé příbytky pod mohutnými závějemi. Prostor mezi patou předhoří a břehem laguny byl tak rozlehlý, e stačil na budovy nezbytné pro potřeby faktorie.
Dokonce ji bylo moné obehnat kůlovou hradbou, která by se opírala o první stupně pobření stráně, a na temeni mysu zřídit opevněnou redutu - práce ryze obranné, avak uitečné, kdyby se konkurenti hodlali na tomto území usadit. Jasper Hobson na jejich provedení jetě nepomýlel, nebo s uspokojením poznal, e polohu je snadné hájit. Počasí bylo tehdy velmi pěkné a teplo dosti značné. Nikde mráčky, ani na obzoru, ani v nadhlavníku. Nedomnívej se vak, laskavý čtenáři, e v těchto ířkách je obloha tak jasná jako v mírných anebo horkých zeměpisných pásmech. V létě se v ovzduí vznáela lehká mlha skoro ustavičně, ale jak bude na mysu Bathurst v zimním období, a ledovce utkví nehybně, a ostrý severák zalehne ví silou do břehů, a se čtyřměsíční noc rozloí po těchto končinách? Tou dobou ani jediný z druhů Jaspera Hobsona na to nepomyslel, nebo povětrnost byla překrásná, krajina se zelenala, vzduch byl teplý a moře mihotavé. Na samém břehu laguny rozbili na noc prozatímní tábor, ke kterému vekeré potřeby dodaly saně. A do večera chodili paní Paulina Barnettová, poručík, dokonce i Thomas Black a četař Long po okolí a pátrali po zdrojích, ze kterých by měla faktorie prospěch. Toto území bylo velice výhodné.
Jasper Hobson se nemohl dočkat zítřka, aby určil polohu a zjistil, jestli se ocitl v prostředí vhodném pro Společnost.
“Podívejte, poručíku,” pravil k němu hvězdář po vykonané obhlídce, “je to krajina opravdu rozkoná, a nebyl bych si nikdy pomyslel, e můe být za polárním kruhem taková země.” “Och, pane Blacku, právě zde můete spatřit nejkrásnějí kraje na světě!” odvětil Jasper Hobson. “Hořím nedočkavostí, abych určil ířku a délku zdejího kraje.” “Obzvlá ířku!” zvolal hvězdář, který měl neustále na mysli budoucí zatmění, “a domnívám se, e vai stateční druzi jsou rovně nedočkaví jako vy, pane Hobsone. Dvojnásobný plat, usadíte-li se za sedmdesátou rovnoběkou!” “Copak vám, pane Blacku,” zeptala se paní Barnettová, “nezáleí na tom - ryze po stránce vědecké - abyste se dostal za tuto rovnoběku?” “Ovem, paní Barnettová, ovem, záleí mi na tom, abych se za ni dostal, ale zatím ne,” odtuil hvězdář. “Podle naich výpočtů, které jsou přesné, bude zatmění slunce, jeho pozorování mám za úkol, úplně viditelné jen pozorovateli, který bude za sedmdesátým stupněm. Proto hořím stejnou nedočkavostí jako ná poručík, abych určil polohu mysu Bathurst.” “Ale pane Blacku,” pravila cestovatelka, “vdy má toto zatmění slunce nastat, jestli se nemýlím, a 18. července?” “Ano, paní, 18. července 1860.” “A my máme teprve 5. července 1859! Úkaz tedy nastane a za rok!” “Máte pravdu, paní,” odpověděl hvězdář. “Ale kdybych odcestoval a přítí rok, uznáte, e bych se vydal v nebezpečí, e přijdu pozdě!” “Zajisté, pane Blacku,” ozval se Jasper Hobson, “a dobře jste udělal, e jste si přispíilo rok. Tak máte jistotu, e to zatmění nepromekáte. Protoe se vám přiznávám, e jsme cestu z tvrze Reliance na mys Bathurst vykonali za velice příznivých a výjimečných okolností. Proili jsme jen málo svízelů, a proto i málo zdrení. Nedoufal jsem, e dorazím na tuto část přímoří do poloviny srpna, a kdyby se zatmění událo 18. července 1859, to znamená letos, mohl byste ho snadno propást. A vdy ani dosud nevíme, jestli jsme za sedmdesátou rovnoběkou.” “Nelituji, milý poručíku,” odvětil Thomas Black, “e jsem cestoval ve vaí společnosti, a trpělivě vyčkám zatmění a do přítího roku. Rusá Phoebe je, tuím, dost velkou dámou, e zasluhuje té cti, aby se na ni čekalo.” Nazítří 6. července nedlouho před polednem učinili Jasper Hobson a Thomas Black nutná opatření, aby změřili přesnou polohu mysu Bathurst, toti jeho zeměpisnou délku a ířku. Toho dne svítilo slunce dostatečně jasně, e bylo moné zevrubně změřit jeho obrysy. Kromě toho v tuto roční dobu vystoupilo nejvý nad obzor, a proto jeho postavení usnadňovalo, za jeho přechodu přes poledník, práci oběma pozorovatelům. Poručík a hvězdář určili ji večer a zrána rozličné výky a výpočtem hodinových úhlů zjistili velice přesně místní zeměpisnou délku. Ale Jasperovi Hobsonovi lo předevím o to, v jaké ířce místo leí. Nezáleelo na poledníku mysu Bathurst, neleel-li tento mys za sedmdesátou rovnoběkou.
Nastalo poledne. Vichni účastníci výpravy obstoupili pozorovatele, kteří se vybavili sextanty a očekávali se snadno pochopitelnou netrpělivostí výsledek pozorování. lo jim o to, aby se dozvěděli, jestli se ocitli u cíle své cesty, nebo budou-li muset dále hledat území, vyhovující poadavkům vytčeným Společností. Tato poslední nutnost by bezpochyby nemusela vést k uspokojivému konci, a to proto, e podle map této části amerických břehů ovem velmi nedokonalých - přímoří od mysu Bathurst zahýbající na západ, se schylovalo pod sedmdesátou rovnoběku a za ni opět vybíhalo a v “ruské Americe”, kde Angličané jetě neměli práva se usazovat. Jasper Hobson nezamířil k mysu Bathurst bez příčiny - svědomitě prostudoval vekeré mapy těchto polárních zemí. Mys vybočuje výběkem za sedmdesátou rovnoběku a mezi stým a stopadesátým poledníkem ádné jiné předhoří, náleející k vlastní pevnině, to znamená k anglické Americe, za tento kruh nevystupuje. Proto zbývalo zjistit, zaujímá-li mys Bathurst skutečně polohu, jakou mu přisuzovaly nejnovějí mapy.
To byla ve stručnosti důleitá otázka, kterou zevrubné pozorování Thomase Blacka a Jaspera Hobsona mělo rozřeit.
V tuto chvíli slunce dostupovalo vrcholu svého oběhu. Dva pozorovatelé zaměřili dalekohled svých sextantů na dosud stoupající hvězdu.
Nakloněná zrcadla upevněná na přístroji měla na pohled přiblíit slunce k samému obzoru, a v ten okamik, kdy by se zdálo, e se ho dotýká spodním krajem svého kotouče, to byla právě chvíle, kdy stanulo na nejvyím bodě denního oblouku, a tedy ten moment, kdy míjelo poledník - místní poledne. Vichni se v tichosti dívali.
“Poledne!” zvolal zanedlouho Jasper Hobson.
“Poledne!” ozval se ve stejnou chvíli Thomas Black.
Dalekohledy byly ihned sputěny. Poručík a hvězdář četli na okrajních stupnicích hodnotu úhlů a svoje pozorování okamitě zaznamenávali.
Za několik minut poručík Hobson povstal, obrátil se ke svým druhům a řekl: “Přátelé, ode dneka, 6. července, vám Společnost Hudsonova zálivu zdvojnásobuje, vázána mým slovem, plat, který berete!” “Sláva! Sláva! Sláva Společnosti!” zvolali jako jedním hlasem stateční přátelé poručíka Hobsona.
Mys Bathurst a přilehlé území, leel nadeví pochybnost za sedmdesátou rovnoběkou.
Skoro na vteřinu zde stály souřadnice, které měly později tak veliký význam pro budoucnost nové tvrze.
Délka: 127° 36' 12” západně od greenwichského poledníku. ířka: 70° 44' 37” severní. A toho večera viděli tito odvání průkopníci, utáboření tak daleko od obydleného světa, přes osm set mil od tvrze Reliance, jak se zářivá hvězda dotýká kraje západního obzoru a neskrývá se za něj ani kouskem svého planoucího kotouče. Severní slunce svítilo poprvé před jejich zraky.
