X. KAPITOLA Pohled do minulosti Okolo desáté večer klepali paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson na vrata tvrze. Bylo to radostné shledání, neboť všichni si mysleli, že se ztratili. Radost však ustoupila hlubokému zármutku, když se dozvěděli o smrti starého Normana. Všichni milovali tohoto hodného muže, a jeho památka byla uctěna opravdovou lítostí. Srdnatí a obětaví Eskymáci ani nevstoupili do tvrze a netečně vyslechli upřímné díky poručíka a jeho společnice. Co učinili, pokládali za naprosto samozřejmou věc. Jasper Hobson a paní Barnettová nebyli první, které Eskymáci zachránili, a tak se opět vydali na nebezpečnou plavbu po jezeře, na kterém se projížděli ve dne v noci a lovili vydry a vodní ptactvo.
Následující dva dny po návratu Jaspera Hobsona byly věnovány posilujícímu odpočinku. Malé četě to bylo velice vhod, ale poručík byl pevně odhodlán odcestovat druhého dne ráno - bouře se naštěstí ztišila.
Četař Felton ochotně přispěl všemi potřebnými pomůckami, které bylo možné sehnat na tvrzi. Několik spřežení psů bylo vystřídáno jinými, a když nastala chvíle odjezdu, shledal Jasper Hobson saně v úplném pořádku u vrat v kůlové hradbě.
Rozloučili se. Každý poděkoval četaři Feltonovi, který byl velmi pohostinný. Paní Paulina Barnettová nebyla poslední, která mu projevila uznání. Nakonec četař silně stiskl ruku svému švagrovi Longovi.
Po dvou usedli do saní, každý na určené místo a paní Paulina Barnettová a poručík seděli ve stejném vozidle. Madge a četař Long jeli hned za nimi.
Podle rady, kterou mu dal indiánský náčelník, se Jasper Hobson rozhodl, že zamíří nejkratší cestou k americkému pobřeží, přímo mezi tvrzí Confidence a pomořím. Když nahlédl do mapy, na které bylo toto území jen přibližně naznačeno, zdálo se mu nejvhodnější, aby se vydal úvalem Coppermine, řeky dost mohutné, vlévající se do Korunovačního zálivu.
Mezi tvrzí Confidence a ústím řeky je vzdálenost přes půldruhého stupně, to znamená osmdesát pět až devadesát mil. Hluboký výkroj, kterým záliv vniká do země, končí na severu Krusensternovým mysem, a od tohoto mysu se pobřeží táhne přímo na západ až k místu, kde mysem Bathurst vybíhá za sedmdesátou rovnoběžku.
Jasper Hobson tedy změnil dosavadní směr cesty a zamířil na východ tak, aby za několik hodin dospěl rovnou čarou k řece.
Dorazili k ní nazítří 3. června dopoledne. Coppermine, honosící se čistou vodou, bez ledu, bystře tekla mezi břehy po okraj plnými, širokým úvalem, prostoupeným velkým počtem křivolakých potoků, které bylo snadné přebrodit. Proto saně ujížděly dost rychle. Zatímco je spřežení táhlo, vyprávěl Jasper Hobson své družce historii země, kterou projížděli. Mezi poručíkem Hobsonem a cestovatelkou vznikla opravdová důvěrnost, upřímné přátelství, přiměřené jejich postavení a věku. Paní Paulina Barnettová se ráda nechala poučit, měla vnímavou mysl pro výzkumy a ráda slyšela o objevitelích.
Jasper Hobson, znající „od kořene“ polární krajinu, mohl úplně uspokojit zvědavost své společnice.
„Asi před devadesáti lety,“ vyprávěl, „byla veškerá tato oblast, protékaná řekou Coppermines, neznámá, a za její objev jsme povinni díkem jednatelům Společnosti Hudsonova zálivu. Jenže, jak se často stává ve vědních oborech, hledá se nějaká věc a nalézá se jiná. Kolumbus hledal Asii a objevil Ameriku.“ „A copak hledali jednatelé Společnosti?“ zeptala se paní Barnettová. „Možná snad ten pověstný severozápadní průliv?“ „Nikoliv, paní,“ odpověděl poručík. „Před stoletím žádné společnosti nezáleželo na tom, aby se používala tato nová obchodní cesta, která by prospěla více jejím soupeřům než jí samé. Dokonce roku 1741 byl prý jistý Christopher Middleton, kterému bylo uloženo prozkoumat tyto kraje, veřejně obviněn, že dostal od Společnosti pět tisíc liber, aby prohlásil, že není a nemůže být žádné spojení po moři mezi dvěma oceány.“ „To není ke cti slavné Společnosti,“ prohodila paní Paulina Barnettová. „Nehájím ji v této věci,“ odvětil Jasper Hobson. „Dokonce dokládám, že parlament přísně pokáral její nekalé jednání, když roku 1746 vypsal dvacet tisíc liber odměny tomu, kdo objeví jmenovaný průliv. Téhož roku pak postoupili dva neohrožení cestovatelé, William Moore a Francis Smith až k zátoce Repulse a doufali, že naleznou žádoucí spojení. Avšak podnik se jim nezdařil a po nepřítomnosti trvající půl druhého roku byli nuceni vrátit se do Anglie.“ „Copak se jiní odvážlivci nepustili v jejich šlépějích?“ otázala se paní Paulina Barnettová. „Nepustili, paní, a přes znamenitou odměnu slíbenou parlamentem se nikdo nepokusil pokračovat v zeměpisném výzkumu této části americké pevniny, nebo přesněji řečeno, anglické Ameriky, neboť toto jméno jí právem přísluší. Teprve roku 1769 se jednatel Společnosti opět ujal nedokončeného Mooreova a Smithova úkolu.“ „Upustila Společnost od svých zištných a omezených pojmů, pane Hobsone?“ „Ještě ne, paní Barnettová. Samuel Hearne - tak se jmenoval jednatel - měl pouze nařízeno, aby prozkoumal polohu měděného dolu, o kterém přinesli zprávu domorodí lovci. Dne 6. listopadu 1769 se tento jednatel vydal na cestu z tvrze Prince de Galles, ležící nad Churchillovou řekou nedaleko západního pomoří Hudsonova zálivu. Samuel Hearne se směle vydal na severozápad, ale zima byla tak třeskutá, že se musel vrátit, když mu došly potraviny, do tvrze Prince de Galles.
Naštěstí nebyl z těch, kteří se dají odradit. Dne 23. února následujícího roku se dal znovu, s několika Indiány, na pochod. Svízele této druhé cesty byly nesmírné. Často se jim nedostávalo zvěře a ryb, na které Samuel Hearne spoléhal. A jednou se stalo, že celý týden neměl co vložit do úst, jen plané plody, kusy staré kůže a spálené kosti. Tak byl tento neohrožený cestovatel nucen vrátit se ještě jednou do faktorie, aniž by dosáhl úspěchu. Ale neklesal na mysli. 7. prosince 1770 se vydal potřetí na cestu a po osmnáctiměsíčních útrapách dne 13. července 1772 objevil Coppermine River, po níž se pustil do jejího ústí, a tam prý spatřil volné moře. Tak bylo poprvé dosaženo severního amerického pobřeží.“ „Ale severozápadní průliv, přímé spojení mezi Atlantickým a Tichým oceánem, ještě nebyl objeven?“ otázala se paní Paulina Barnettová. „Nebyl, paní Barnettová,“ odpověděl poručík, „a co odvážných námořníků po něm od té doby pátralo! Phipps roku 1773, James Co ok a Clerke od roku 1776 až 1779, Kotzebue od roku 1815 do 1818, Ross, Parry, Franklin a mnoho jiných se ujali tohoto těžkého úkolu, ale nadarmo, až teprve v objeviteli naší doby, neohroženém MacClureovi, se našel muž, který po Severním ledovém oceánu proplul z oceánu do oceánu.“ „Říkáte pravdu, pane Hobsone,“ pravila paní Paulina Barnettová, „a je to zeměpisný skutek, na který můžeme být my Angličané hrdi! Ale řekněte mi, zda Společnost Hudsonova zálivu, když se konečně spřátelila se šlechetnějšími pojmy, nepovzbudila po Hearneovi žádného cestovatele k výzkumům?“ „Povzbudila, paní Barnettová, a jen s její pomocí mohl kapitán Franklin vykonat v letech 1819 až 1822 svou cestu mezi Hearneovou řekou a mysem Turnagain. Tato výzkumná cesta se neobešla bez těžkostí a útrap. Nejednou byli cestovatelé bez potravy. Dva Kanaďané, zabiti svými druhy, byli snědeni... Přes všechny strasti urazil kapitán Franklin neméně než pět set padesát mil po této končině severoamerického pobřeží, až dosud neznámé.“ „Byl to kupodivu rázný muž!“ podotkla paní Paulina Barnettová, „a jasně to dokázal, když navzdory tomu co vytrpěl, se pustil na novou výpravu k severnímu pólu.“ „Ano,“ přisvědčil Jasper Hobson, „a odvážný badatel nalezl na samém jevišti svých výzkumů strašnou smrt! Ale nyní je nadevší pochybnost dokázáno, že všichni Franklinovi druhové s ním nezahynuli.
Mnoho těch nešťastníků bloudí doposud těmi ledovými pustinami!
Ach, srdce se mi svírá, vzpomenu-li na tu hroznou osamocenost! Někdy, paní Barnettová,“ dodal poručík se zvláštním pohnutím a pevností, „někdy se vydám do těch neznámých krajin, kde se odehrála ta osudná katastrofa, a...“ „A pak,“ skočila paní Paulina Barnettová poručíkovi do řeči, tisknouc mu ruku, „pak vás budu na výzkumech provázet. Ano! To mně již nejednou, jako vám, pane Hobsone, připadlo na mysl, a srdce mě bolí, stejně jako vás, pomyšlením, že krajané, Angličané, třeba očekával pomoc...“ „Která přijde pro většinu těchto ubožáků pozdě, ale pro některé přece jen včas, věřte mi, paní.“ „Bůh vás vyslyš, pane Hobsone!“ odvětila paní Paulina Barnettová. „Zdá se mi však, že jednatelé Společnosti, žijící nablízku pomoří, by měli lepší příležitost než všichni ostatní, aby se pokusili vykonat tuto lidskou povinnost.“ „Souhlasím s vámi, paní Barnettová,“ řekl poručík, „neboť tito jednatelé jsou kromě toho zvyklí na kruté stránky arktických krajin. Ostatně dokázali to v mnohých případech. Copak nepomáhali roku 1834 kapitánovi Backovi na jeho cestě, která nás obohatila objevem země krále Williama, kde Franklina právě postihla strašlivá pohroma?
Nebyli to snad dva našinci, srdnatí Dease a Simpson, které vladař Hudsonova zálivu roku 1838 vyslal za tím účelem, aby prozkoumali břehy polárního moře, za jejichž výpravy byla poprvé prozkoumána Viktoriina země? A proto mám za to, že budoucnost ponechává naší společnosti probádání arktické pevniny. Její faktorie se pozvolna posunují k severu - nucenému útočišti kožešinové zvěře - a jednou vyroste tvrz na samém pólu, na tom matematickém bodu, kde se protínají veškeré poledníky zeměkoule!“ Za tohoto hovoru a mnoha dalších, které se později rozpředly, vyprávěl Jasper Hobson své vlastní příhody za tu dobu, co byl ve službách Společnosti, a výzkumné pokusy v neznámých krajích Severu a Západu. Paní Paulina Barnettová pak líčila své putování meziobratníkovými krajinami. Tyto vzájemné rozhovory mezi poručíkem a cestovatelkou jim zpříjemňovaly dlouhé hodiny cestování.
Zatím saně, tažené běžícími psy, ujížděly na sever. Úval řeky Coppermine se očividně šířil, čím více se výprava blížila k Severnímu ledovému oceánu. Pobočním pahorkům ponenáhlu ubývalo sráznosti i výšky. Skupiny pryskyřičných stromů sem tam rušily jednotvárnost těchto tajemných krajin. Ledové kry plovoucí po řece dosud odolávaly účinku slunce, avšak jejich počet se den ode dne menšil a člun i šalupa by bez obtíží pluly po této řece, jejímuž toku nevadila žádná přírodní překážka, žádná skalní nakupenina. Coppermineské koryto bylo hluboké a široké. Její voda, velice čistá, napájená tajícím sněhem, tekla dost bystře, bez prudkých peřejí. Její tok, v horní části velmi křivolaký se pozvolna narovnával a rýsoval se přímou čarou na rozloze několika mil. Břehy, nyní rozlehlé a ploché, se skládaly z mělkého, tvrdého písku, porostlé krátkou suchou trávou, byly příznivé pro jízdu saní a spřežení jedoucí za sebou. Protože zde nebyly kopce, byl postup krajinou snadný.
Četa tedy ujížděla velice rychle. Jelo se dnem i nocí, ačkoliv tento výraz nelze použít v kraji, kde slunce opisuje téměř vodorovný kruh, sotva zmizí z obzoru. Skutečná noc netrvala v této šířce ani dvě hodiny, a úsvit v tuto roční dobu nastával téměř ihned po soumraku. Kromě toho byla pěkná pohoda, obloha dost jasná, ačkoliv na obzoru poněkud zamlžená a oddíl cestoval za výborných podmínek.
Po dva dny se jelo bez všech nesnází podél toku řeky Coppermine.
V okolí řeky se vyskytovalo málo kožešinové zvěře, ale ptactva byla hojnost. Jeho počet se čítal na tisíce. Skoro naprostá nepřítomnost kun, bobrů, hranostajů, lišek a jiných, nepůsobila poručíkovi starosti. V duchu se tázal, nebyla-li tato území opuštěna zvěří proto, že byla příliš usilovně pronásledována. Bylo to pravděpodobné, neboť nalézali pozůstatky tábora, vyhaslé ohně, svědčící o více nebo méně nedávném pobytu tuzemských nebo jiných lovců. Jasper Hobson poznával, že musí výzkum posunout dál na sever, a že jeho cesta bude vykonána jenom částečně, až dorazí k ústí řeky Coppermine. Proto měl naspěch, aby již vkročil na pomoří objevené Samuelem Hearnem, a tak popoháněl chod družiny, co mohl.
Ostatně kdekdo hořel stejnou nedočkavostí jako Jasper Hobson.
Každý se odhodlaně přičiňoval, aby se ocitl co nejdříve na březích Severního ledového oceánu. Jakási nevysvětlitelná přitažlivost hnala vpřed tyto smělé průkopníky. Přelud neznáma se jim vznášel před očima. Možná, že opravdové svízele nastávaly na tomto touženém pobřeží. Ale co na tom? Všichni měli naspěch, aby je podstoupili, aby se dostali přímo k cíli. Cesta, kterou doposud vykonali, byla jen přejezdem zemí, na níž jim přímo nezáleželo, avšak na březích Severního ledového oceánu začne výzkum doopravdy. A každý si přál být již na přímoří, kterým procházela ve vzdálenosti několika set mil na západ sedmdesátá rovnoběžka.
Konečně 5. června, za čtyři dny po výjezdu z tvrze Confidence, spatřil poručík Jasper Hobson, jak se řeka Coppermine značně rozšiřuje. Západní břeh se táhl slabě zakřivenou čarou a směřoval téměř rovně na sever, východní pak zahýbal obloukem až k nejzazším mezím obzoru.
Jasper Hobson se ihned zastavil, vztáhl ruku a ukázal svým druhům do nedohledna se rozlévající moře.
