VIII. KAPITOLA Velké Medvědí jezero Byla to šťastná okolnost. Ostré, i když nepříliš trvalé mrazy, které se obyčejně dostavují v jisté dny měsíce května - i v šířkách mírného zeměpásu - stačily, aby tlustá sněhová vrstva ztuhla. Půda byla zase příznivá. Jasper Hobson se vydal dále na pochod, a družina ujížděla za ním, s odpočinutým spřežením.
Směr cesty pak byl pozměněn. Místo aby pokračovala přímo na sever, výprava zabočila k západu, sledující oblouk polárního kruhu.
Poručík chtěl dorazit do tvrze Confidence, vystavěné na nejzazším cípu Velkého Medvědího jezera. Těchto několik mrazivých dní vydatně prospělo jeho záměrům, cesty kvapem ubývalo, četa nenarazila již na překážku a dne 30. května dorazila do faktorie.
Tvrz Confidence a tvrz Good Hope, ležící u řeky Mackenzie, byly tehdy stanicemi na sever nejvzdálenějšími, které měla v tu dobu Společnost Hudsonova zálivu. Tvrz Confidence, zbudovaná na severním konci Velkého Medvědího jezera, místo nadmíru důležité, měla po vodě jezera samého v zimě zamrzlé, v létě volné, snadné spojení s Franklinovou tvrzí, ležící na jižním cípu. Mimo směnný obchod den jako den provozovaný s lovícími Indiány těchto vysokých šířek, těžily tyto faktorie a po přednosti tvrz Confidence z břehů i vody Velkého Medvědího jezera, které je skutečným vnitrozemním mořem, rozlévajícím se na prostranství několika stupňů do délky i šířky. Bylo nepravidelného tvaru a zúženo uprostřed dvěma mysy ostře vybíhajícími, a rozkládalo se na sever do širého trojhranu. Vypadalo celkem skoro jako rozepjatá kůže velkého přežvýkavce, jíž schází nadobro hlava.
Tvrz Confidence pak byla vystavěna na konci „pravé tlapy“ při nejmenší vzdálenosti dvou set mil od Korunovační zátoky, jednoho z četných zálivů, které tak hustě rozčleňují severní americké pomoří.
Byla tedy zbudována poněkud za polárním kruhem, ale ještě skoro tři stupně od sedmdesáté rovnoběžky, za níž Společnost Hudsonova zálivu hodlala stůj co stůj založit nový závod.
Tvrz Confidence jevila celkem tu stejnou úpravu, jakou měly ostatní faktorie na jihu. Skládala se z důstojnického domu, z bytů pro vojáky a skladišť na kožešiny - vše bylo dřevěné a obehnáno kůlovou hradbou. Setník, tam velící, byl tehdy nepřítomen. Provázel na východě oddíl Indiánů a vojáků, kteří se vydali hledat území bohatší na zvěř.
Poslední honební doba se nevydařila. O vzácné kožešiny byla nouze.
Za to však bylo ukořistěno mnoho vyder v sousedním jezeře, toto zboží však bylo právě odesláno do ústředních faktorií na jihu, proto byla skladiště tvrze Confidence v tu dobu prázdná.
Za nepřítomného setníka uvítal Jaspera Hobsona na tvrzi četař.
Tento poddůstojník byl švagr četaře Longa a jmenoval se Felton. Byl úplně k službám poručíkovi, který chtěl svým společníkům dopřát nutný odpočinek, a ustanovil se na tom, že pobude dva nebo tři dny na tvrzi Confidence. Protože malá posádka nebyla doma, nebylo nouze o byty. Lidem i psům se brzy dostalo pohodlného přístřeší. Nejlepší pokoj v hlavním domě byl vykázán paní Paulině Barnettové, která nemohla než chválit si pozornost četaře Feltona. Byl vznesen dotaz, nemešká-li právě nějaká tlupa severních Indiánů na březích Velkého Medvědího jezera.
„Ano, pane poručíku,“ přisvědčil četař. „Bylo nám nedávno oznámeno, že na druhém severním jezerním cípu se utábořili Zaječí Indiáni.“ „Jak daleko od tvrze?“ otázal se Jasper Hobson. „Asi třicet mil,“ odpověděl četař Felton. „Hodláte vejít ve styk s těmito domorodci?“ „Zajisté,“ pravil Jasper Hobson. „Tito Indiáni mi mohou dát užitečné zprávy o té části území, která přiléhá k Severnímu ledovému oceánu a končí u mysu Bathurst. Bude-li poloha vhodná, vystavím tam novou faktorii.“ „Oh, pane poručíku,“ odvětil Felton, „nic není snazšího, než dostat se do tábora »zajíců«.“ „Po jezerním břehu?“ „Ne, ale po jezerní vodě. Je už zbavena ledu a vítr je příznivý.
Přichystáme vám lodici a dáme lodníka, aby ji řídil a za několik hodin se ocitnete v indiánském táboře.“ „Dobrá, četaři,“ řekl Jasper Hobson. „Přijímám váš návrh, a zítra ráno, chcete-li...“ „Kdy vám bude libo, pane poručíku,“ odtušil četař Felton. Odjezd byl ustanoven na zítřejší jitro. Když se paní Paulina Barnettová dozvěděla o tomto úmyslu, požádala Jaspera Hobsona o dovolení, aby je směla provázet, a tento souhlas, jak si lze pomyslet, jí byl ochotně dán.
Ale šlo o to, jak využít ostatního dne. Paní Paulina Barnettová, Jasper Hobson, dva nebo tři vojáci, Madge, paní Mac Napová a Joliffe se tedy šli podívat na břehy blízkého jezera, vedeni Feltonem. Tyto břehy nebyly zbaveny zeleně. Stráně, z kterých již sešel sníh, byly tu a tam porostlé pryskyřičnými stromy, druhem skotských smrků. Tyto stromy se vypínaly na čtyřicet stop nad zemí a dodávaly obyvatelům tvrze všechno palivo, které potřebovali za dlouhých zimních měsíců.
Jejich silné kmeny oděné ohebnými větvemi jevily velmi význačnou šedavou barvu. Ale protože byly seskupeny v jednotvárné houštiny, vztahující se až k jezerním břehům, rovné a skoro vesměs stejně vysoké, nepřidávaly krajině příliš na rozmanitosti. Mezi tímto stromovím pokrývala půdu jakási modravá tráva, prosycující ovzduší příjemnou tymiánovou vůní. Četař Felton oznámil svým hostům, že se této trávě velice vonné říká „kadidlová tráva“, jejíž jméno se ostatně osvědčuje tehdy, když se tato tráva vhodí na žhavé uhlí.
Výletníci vyšli z tvrze, a když urazili několik set kroků, ocitli se u malého přirozeného přístavu, zakleslého do vysokých žulových skal, které ho chránily proti příboji širokého jezera. Tam bylo zakotveno loďstvo tvrze Confidence o jediné rybářské lodici - té stejné, která měla nazítří dovézt Jaspera Hobsona a paní Paulinu Barnettovou do indiánského ležení. Z tohoto místa se dala přehlédnout velká část jezera, jeho zalesněné stráně, klikaté břehy, zoubkované mysy a zálivy, a vodu vánkem slabě zčeřenou, nad kterou se dosud obrážely pohyblivé obrysy několika ledovců. Na jihu spatřovaly zraky skutečný mořský obzor, kruhovou čáru zřetelně rýsovanou nebem a vodou, které v ní splývaly v záři slunečních paprsků.
Tento rozsáhlý prostor, zalitý vodní hladinou Velkého Medvědího jezera, břehy poseté oblázky a žulovými balvany, úbočí vyčalouněná trávou, obrůstající je stromy a pahorky, poskytovaly všude obraz rostlinného i zvířecího života. Četné druhy kachen se proháněly po vodě hlučně káchající, byly to kajky, husy hvízdavé, harlekýnky a „baby“, žvatlaví ptáci, jejichž zobák se nikdy nezavírá. Na sta buřňáků a potáplic rozletovalo se o překot na všechny strany. Pod záštitou stromů si vykračovali orli rybářští, vysocí dvě stopy, ptáci sokolovití, jejichž břicho je popelavé, drápy a zobák modravé, a oči pomerančové. Hnízda těchto opeřenců, zavěšená mezi stromovými rozsochami a spletená z mořské trávy, vyznačovala se svým značným objemem. Lovci jménem Sabinet se podařilo zastřelit dva z těch obrovských orlů, kteří v rozpětí měřili bezmála šest stop - krásné ukázky těchto tažných ptáků, pouhých rybojedů, které zima pudí až na pobřeží Mexického zálivu, a léto vábí zpět až do nejvyšších šířek Severní Ameriky.
Nejvíce však zajímala výletníky ulovená vydra, jejíž kůže stála několik set ruských rublů.
Kožešina těchto vzácných obojživelníků bývala často v Číně velmi vážena. I když ceny těchto kůží značně klesly na tržištích Čínské říše, těší se přece dosud velké oblibě na ruských tržištích. Tam jdou ještě silně na odbyt, a to za vysoké ceny. Ruští obchodníci těžící po celém pomezí New Cornwallisu až k Severnímu ledovému oceánu, pronásledovali tedy ustavičně mořské vydry, jejichž druh zvláště řídne. Z této příčiny prchají tato zvířata neustále před lovci, kteří byli nuceni pouštět se za nimi až na pobřeží Kamčatky a na všechny výspy Beringova souostroví.
„Ale,“ dokládal četař Felton, a podal svým hostům tyto podrobnosti, „ani americkými vydrami netřeba pohrdat, a ty, které se vyskytují na Velkém Medvědím jezeře, mají dosud cenu po dvou stech padesáti až třech stech franků.“ V jezerní vodě žily vskutku krásné vydry. Jeden z těchto savců, obratně střelený a zabitý samým četařem, se hodnotou téměř vyrovnal kamčatským vydrám. Toto zvíře od čenichu na konec ocasu tři a půl stopy dlouhé mělo tlapy opatřené plovací blánou, krátké nohy, hnědou barvu, na hřbetě tmavší a na břiše světlejší, a srst dlouhou, lesklou a hebkou jako hedvábí.
„Byla to pěkná rána, četaři!“ pochvaloval poručík Hobson, a ukazoval s obdivem paní Paulině Barnettové skvostnou kožešinu zastřeleného zvířete.
„Skutečně, pane Hobsone,“ odpověděl četař Felton, „a kdyby každý den vynesl takto vydrovici, neměli bychom si proč stěžovat. Ale co se zmaří času na číhané na ta zvířata, která plavou a potápějí se s náramnou hbitostí! Vycházejí na lov jen v noci, a zřídka se stává, že se odvažují ve dne z doupěte, ze stromového kmenu nebo skalní sluje, které je těžko vypátrat i obezřelým lovcům.“ „A počtu těch vyder víc a více ubývá?“ otázala se paní Paulina Barnettová. „Ano, paní,“ přisvědčil četař, „a až tento druh někdy vymizí, vznikne zisku Společnosti citelný schodek. Všichni lovci se honí o přítrž za touto kožešinou, a zvláště Američané nám škodí konkurencí. Pane poručíku, nesetkal jste se cestou s některým jednatelem amerických společností?“ „Se žádným,“ odvětil Jasper Hobson. „Když přicházejí tito nezvaní hosté, je radno mít se na pozoru.“ „Copak jsou tito jednatelé zločinci?“ zeptala se paní Paulina Barnettová. „Nejsou, paní,“ odtušil četař, „ale jsou hroznými soupeři, a když je zvěře málo, rvou se o ni jako o život. Dokonce směle tvrdím, setká-li se pokus Společnosti s úspěchem, podaří-li se vám založit tvrz na nejzazší mezi pevniny, že vašeho příkladu brzy budou následovat Američané, které Bůh zatratí!“ „Eh co!“ prohodil poručík, „loviště jsou rozsáhlá, a slunce svítí lidem všude. My však musíme začít! Jděme vpřed, budeme mít pevnou zemi pod nohama, a Bůh nám pomáhej!“ Po tříhodinové procházce se výletníci vrátili do tvrze Confidence.
Ve velké síni na ně čekal dobrý oběd, skládající se z ryby a čerstvé zvěřiny, a učinili pokrmům četařem jim předloženým po všem právu.
Několik zbývajících hodin toho dne uběhlo za hovoru ve dvoraně, a noc přespali hosté tvrze výborně.
Nazítří dne 31. května byli paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson na nohou již od pěti hodin ráno. Poručík chtěl celý ten den věnovat návštěvě indiánského tábora a získat zprávy, z nichž mohl vzejít prospěch. Navrhl Thomasu Blackovi, aby se zúčastnil vyjížďky. Ale hvězdář volil raději zůstat na zemi. Přál si předsevzít některá hvězdářská pozorování a určit přesně zeměpisnou délku a šířku tvrze Confidence.
Paní Paulině Barnettové a Jasperu Hobsonovi nezbývalo než se sami vydat na plavbu po jezeře, a to pod řízením starého lodníka jménem Norman, který byl již hodně let ve službách Společnosti.
Dva cestovatelé, provázeni četařem Feltonem, se odebrali k malému přístavu, kde je starý Norman očekával s lodicí. Byl to pouhý rybářský člun bez paluby dlouhý šestnáct stop v kýlu, vystrojený jako kutr (přílodní člun se stěžněm, menší než šalupa), kterým jediný člověk snadno mohl rejdovat. Pohoda byla krásná. Vál slabý severovýchodní větřík, plavbě velice příznivý. Četař Felton se rozloučil s hostmi a prosil za prominutí, že je nebude doprovázet, protože v setníkově nepřítomnosti nemohl odejít z tvrze. Vazák lodice byl uvolněn, a člun napjal plachetní lano na kormidelním lubu (levém boku), vyjel z přístavu a ujížděl rychle po chladné jezerní vodě.
Tato cesta byla vpravdě jen projížďkou, a to rozkošnou projížďkou.
Starý lodník, přirozeností dost nemluvný, setrval v mlčení na zádi lodice a držel kormidlo pod paží. Paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson, sedící na pobočních lávkách, si prohlíželi krajinu, která se před jejich zraky rozkládala. Člun plul podél severního pobřeží Velkého Medvědího jezera dlouhého asi tři míle tak, že tíhl přímým směrem. Proto byl snadný výhled na mohutné kupy zalesněných strání, které se k západu znenáhla nížily. Z této strany se severní jezerní končina zdála úplně rovná, a čára obzoru tam ustupovala do značné dálky. Celý tento břeh se moc nelišil od břehu vybíhajícího do ostrého úhlu, v jehož pozadí vyvstávala tvrz Confidence, vsazená v obrubu zelených jedlí.
Bylo doposud vidět prapor Společnosti, vlající na vrcholu strážní věže.
K jihu a západu se místy rozprostírala jezerní voda, na níž šikmo dopadaly sluneční paprsky, co však oslňovalo zrak, byly plovoucí ledovce, balvanům roztaveného stříbra, jejichž odlesk oči nesnesly. Po ledových krách zimou slitých nebylo již ani památky. Jediné tyto plovoucí hory, které zářivá hvězda sotva stačila rozpustit, se zdály vzpírat polárnímu slunci, které opisovalo velmi táhlý denní oblouk, a jemuž se nedostávalo doposud tepla.
Paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson rozmlouvali o těchto věcech, vyjevovali si navzájem jako vždy své myšlenky, které v nich tato podivná příroda probouzela. Obohacovali si mysl vzpomínkami, zatímco lodice, sotva se na klidné hladině pohupující, rychle ujížděla.
Člun, který vyplulo šesté ráno, blížil se v devět hodin již patrně k severnímu jezernímu břehu, kam směřoval. Tábor Indiánů byl rozbit na severozápadním cípu Velkého Medvědího jezera. Před desátou hodinou dojel starý Norman na toto místo a přistál k velmi příkrému břehu u paty prostředně vysokého srázu.
Poručík a paní Barnettová vystoupili hned na pevninu. Dva nebo tři Indiáni jim přiběhli vstříc, mezi nimi jejich náčelník, muž hojně ozdobený péry, který je oslovil dost srozumitelnou angličtinou.
Tito Zaječí Indiáni, rovněž jako Medvědí Indiáni, Bobří Indiáni a jiní, jsou vesměs příslušníky kmene Chippewayů, a proto se málo liší zvyky a oděvem od svých soukmenovců. Mimo to jsou v častém styku s faktoriemi, a toto obcování je znatelně poangličtilo, pokud to bylo u Indiánů možné. Na tvrze přinášejí výtěžek lovu a na tvrzích ho vyměňují za předměty potřebné k živobytí, které sami již po několik let nevyrábějí. Jsou, abychom tak řekli, námezdníky Společnosti, od ní jsou živi, a proto není divu, že pozbyli již veškerou původní význačnost.
Kdo chce poznat domorodé obyvatele, na kterých evropský živel nezanechal dosud stopy, musí zajít do vyšších šířek, až k ledovým krajům, obývaným Eskymáky. Eskymák a Gróňan jsou praví obyvatelé polárních končin.
Paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson se odebrali do tábora Zaječích Indiánů, rozloženého na půl míle od pobřeží. Tam spatřili asi třicet lidí, mužů, žen i dětí, kteří se živili rybolovem a honbou a těžili po okolí jezera. Tito Indiáni se dávno vrátili ze severních území americké pevniny a podali Jasperu Hobsonovi některé zprávy, ovšem velmi neúplné, o nynějším stavu přímoří kolem sedmdesáté rovnoběžky. Ale poručík se dozvěděl přece s dostatečnou jistotou, že nebyla spatřena žádná evropská nebo americká výprava na hranicích Severního ledového oceánu, a že moře je v tuto roční dobu volné. Vlastní mys Bathurst, kam hodlali zamířit, Zaječí Indiáni neznali. Jejich náčelník líčil mimo to krajinu, rozkládající se mezi Velkým Medvědím jezerem a mysem Bathurst, jako těžko schůdnou zemi, dosti nerovnou a prostoupenou již rozmrzlými řekami. Radil poručíkovi, aby se dal po proudu Coppermine River severovýchodně od jezera, že se tak dostane nejkratší cestou k pomoří. Jakmile prý se ocitne na pobřeží, bude prý potom srozuměn s tím, aby se zastavil, kdekoliv uzná za vhodné.
Jasper Hobson poděkoval indiánskému náčelníkovi a rozloučil se s ním a potěšil ho několika dary. Po té si prohlédl v doprovodu paní Pauliny Barnettové okolí tábora a vrátil se k lodici až kolem tří hodin odpoledne.
