VII. KAPITOLA Polární kruh Výprava se ubírala dále na severozápad, ale psi trpěli velikou únavou, táhnouce saně po nerovné půdě. Neuháněla již tato statečná zvířata, kterou ruka vozků na počátku cesty s takovým úsilím sotva držela na uzdě. Nebylo možné přinutit schvácené spřežení, aby urazilo denně osm až deset mil. Avšak Jasper Hobson popoháněl, co mohl, pochod skupiny. Měl naspěch, aby dorazil na konec Velkého Medvědího jezera a dojel do tvrze Confidence. Doufal, že se mu tam dostane nějakých zpráv prospěšných jeho výpravě. Zda proputovali již Indiáni, zacházející na severní jezerní břehy, končiny přilehlé k moři?
Byl Severní ledový oceán volný v tuto roční dobu? Byly to závažné otázky, které se setkávaly s příznivou odpovědí, a mohly rozhodnout o osudu nové faktorie.
Krajina, kterou pak malá družina cestovala, byla jako zvláštním vrtochem přírody prostoupena velkým počtem potoků, většinou poboček dvou mohutných řek, které tečou od jihu na sever a vpadávají do Severního ledového oceánu. Je to na západě řeka Mackenzie, na východě řeka Coppermine (řeka měďného dolu). Mezi těmito dvěma hlavními tepnami se rozlévají četná jezera, močály a rybníky. Jakkoliv jejich hladina byla zamrzlá, nemohly se přece již saně na ni odvážit. Bylo proto třeba je objíždět, čímž se cesta velmi prodlužovala. Poručík Hobson měl dozajista pravdu. Zima je pravou dobou těchto severních krajů, neboť je činí snáze sjízdnými. Paní Paulině Barnettové se podařilo o tom nejednou přesvědčit.
Tato krajina, označovaná jménem „zakleté země“, byla kromě toho zcela pustá, jako jsou skoro všechny severní oblasti americké pevniny.
Vypočítalo se, že tam nepřipadá ani deset čtverečných mil na obyvatele. Mezi těmito obyvateli kromě domorodců velice již zřídlých je několik tisíc jednatelů a vojáků, náležejících k různým společnostem pro obchod s kožešinami. Obyvatelstvo je většinou usazeno v jižních krajích a v okolí faktoru. Proto nespatřila výprava cestou ani stopy lidských kroků. Šlépěje, jevící se v kypré půdě, pocházely jedině od přežvýkavců a hlodavců. Zpozorováno bylo několik medvědů, strašlivých dravců, jsou-li z polární čeledi. Nicméně bylo paní Paulině Barnettové divné, že je těchto masožravců tak málo. Cestovatelka měla za to, když si připomenula vyprávění přezimovačů, že tato hrozná zvířata se vyskytují velmi hojně v arktických končinách, a že denně podnikají útoky na zbloudilé lidi, nebo na velrybáře v Baffinově zálivu, jakož i v Grónsku a na Špicberkách, a tu se jich ukázalo sotva několik v horizontu výpravy.
„Dočkejte zimy, paní Barnettová,“ odpovídal jí poručík Hobson, „dočkejte mrazů, které přivodí hlad - a možná, že vaše přání bude splněno!“ Konečně dospěla četa po náročné a dlouhé jízdě dne 23. května na pomezí polárního kruhu. Jak známo, je tato rovnoběžka vzdálena 23° 27' 57“ od severního pólu matematickou čarou, kde se zastavují sluneční paprsky, když zářící hvězda opisuje svůj oblouk na protější polokouli. Z toho místa vstupovala výprava skutečně už do oblasti arktických krajů.
Tato šířka byla pečlivě změřena velice přesnými nástroji, s nimiž hvězdář Thomas Black a Jasper Hobson zacházeli se stejnou zručností.
Paní Paulina Barnettová, přítomná při měření, uslyšela s uspokojením, že překročí posléze pólový kruh. Lahodilo to její cestovatelské samolibosti, snadno pochopitelné.
„Na svých dřívějších cestách, paní Barnettová, jste již přešla oba obratníky,“ pravil k ní poručík, „a dnes se ocitáte na hranici polárního kruhu. Málo cestovatelů se odvážilo do tak rozdílných zeměpásů. Koníčkem některých, jak říkám, jsou horké země, a především Afrika a Austrálie jsou polem jejich výzkumů. Z těch je Barth, Burton, Livingstone, Speke, Douglas, Stuart. Jiní pak mají zvláštní zálibu v těchto arktických krajích doposud tak nedokonale známých, jako Mackenzie, Franklin, Penny, Kane, Parry, Rae, a v těchto šlépějích se teď ubíráme.
Sluší se proto blahopřát paní Paulině Barnettové, že je tak všestrannou cestovatelkou.“ „Člověk má vidět všechno, nebo aspoň se pokusit, aby všechno viděl, pane Hobsone,“ odpověděla paní Paulina Barnettová. „Myslím, že potíže a nebezpečenství jsou skoro všude stejné, neboť se vyskytují v kterémkoliv kraji. Není-li se na těchto arktických územích co obávat zimnic horkých krajů, škodlivé vysoké teploty a ukrutných kmenů černého plemene, je za to mráz nepřítelem neméně hrozným. Dravci žijí ve všech šířkách, a bílí medvědi, tuším, nevítají cestovatele o nic vlídněji než indičtí tygři nebo afričtí lvi. A proto existují za polárními kruhy stejná nebezpečenství, tytéž překážky, jako mezi obratníky. Jsou tam končiny, které budou ještě dlouho mařit pokusy badatelů.“ „Zajisté, paní Barnettová,“ řekl na to Jasper Hobson, „ale mám proč se domnívat, že severní kraje odolají déle. V tropických krajích je především přítomnost tuzemců nepřekonatelnou překážkou, a vím, co cestovatelů se stalo oběťmi těch afrických barbarů, kteří v boji se vzdělaností jedenkrát nevyhnutelně podlehnou. Naproti tomu v arktických krajinách anebo antarktických nejsou to nijak obyvatelé, kteří překážejí výzkumu, nýbrž příroda je sama nezdolným ledovcem, zima, třeskutá zima oslabuje zde lidské síly!“ „Copak máte za to, pane Hobsone, že horké pásmo bude probádáno až do nejtajnějších koutů v Africe a Austrálii dříve, nežli bude ledové pásmo celé prozkoumáno?“ „Ano, paní Barnettová,“ odvětil poručík, „a toto mínění se mi zdá spočívat na skutečných okolnostech. Nejodvážnější objevitelé arktických končin, Parry, Penny, Franklin, Mac Clure, Kane, Morton, nepronikli za osmdesátou třetí rovnoběžku, zůstali tak přes sedm stupňů vzdáleni od pólu. Zato Austrálie byla několikrát prozkoumána od jihu na sever neohroženým Stuartem, a i Afriku - tak strašlivou těm, kdo se odváží jí čelit - prošel celou doktor Livingstone od Loanské zátoky až do ústí Zambezi. Lze tedy právem mít za to, že rovníkové krajiny budou dříve zeměpisně prozkoumány než pólové oblasti.“ „Věříte, pane Hobsone,“ otázala se paní Paulina Barnettová, „že člověk bude někdy schopen, aby došel k samému pólu?“ „Beze vší pochyby, paní Barnettová,“ odtušil Jasper Hobson, „člověk, kterým může být i žena,“ dodal s úsměvem. „Mé zdání však je, že je dlužné naprosto změnit prostředky, jakých dosud mořeplavci užívali usilujíce postoupit až na místo, kde se protínají veškeré zemské poledníky. Mluví se o volném moři, které prý někteří pozorovatelé viděli.
Ale k tomu moři bez ledu, jestli ovšem skutečně existuje, lze těžko dorazit, a nikdo nemůže uvést bezpečné důkazy, že sahá až k pólu.
Ostatně míním, že by volné moře bylo badatelům spíše na závadu, než na prospěch. Já aspoň bych měl raději za celé cesty pod nohama pevnou půdu, složenou ze skály nebo ledu. Podnikaje pak postupné výpravy, zakládal bych zásobárny potravin a uhlí blíž a blíž k pólu, a tímto způsobem soudím, že bych se dostal na toto nepřístupné místo zeměkoule, ačkoliv by rozřešení této veliké vědecké záhady stálo mnoho času, mnoho peněz a snad i dost lidských obětí.“ „Souhlasím s vámi, pane Hobsone,“ odvětila paní Barnettová, „a kdybyste se někdy pokusilo štěstí, nestrachovala bych se, abych s vámi sdílela obavy a nebezpečenství, abych mohla na severním pólu vztyčit vlajku Spojeného království! Zatím však nemáme před sebou tento cíl.“ „Zatím nemáme, paní Barnettová,“ pravil Jasper Hobson. „Avšak uskuteční-li se záměry společnosti, a bude-li nová tvrz vystavěna na nejzazší hranici americké pevniny, možná, že se pak stane přirozeným východištěm nějaké výpravy, směřující na sever. Ostatně uchýlí-li se kožešinová zvěř příliš horlivě honěná na pól, nebude jiného zbytí, než abychom šli za ním až tam!“ „Jestli ovšem zatím nepomine nynější drahá móda nosit kožešiny,“ prohodila paní Paulina Barnettová. „Ach paní Barnettová,“ zvolal poručík, „vždy se najde nějaká hezká žena, která zatouží po sobolím rukávníku nebo kolčavčím límci, pak bude nutno jí učinit po vůli.“ „Máte pravdu,“ zasmála se cestovatelka, „je pravděpodobné, že první objevitel pólu se ocitne na tomto místě, a půjde po stopě kuny nebo stříbrné lišky.“ „Jsem o tom přesvědčen, paní Barnettová,“ mluvil dále Jasper Hobson. „Lidská přirozenost je už taková, a vnada zisku zavede člověka vždy dál a rychleji než vědecký zájem.“ „Jakže, pane Hobsone, tak mluvíte?“ „Což nejsem ve službách Společnosti Hudsonova zálivu, a dělá-li Společnost něco jiného, než že dává v sázku své kapitály a jednatele pouze v naději, že se domůže většího výtěžku?“ „Pane Hobsone,“ odpověděla paní Paulina Barnettová, „znám vás, tuším, dostatečně, a proto směle tvrdím, že byste v čase potřeby se dovedl oddat se vědě tělem i duší. Kdyby bylo třeba v zeměpisném zájmu, abyste pronikl až na pól, nepochybuji ani dost málo, že byste neváhal. Avšak,“ připojila s úsměvem, „je to těžká otázka, jejíž rozřešení je ještě velmi daleko. My jsme se aspoň dostali zatím sotva k polárnímu kruhu, a doufám, že jej překročíme bez valných obtíží.“ „Nevím, paní Barnettová,“ odvětil Jasper Hobson pozoruje při tom bedlivě stav ovzduší. „Několik dní se již děje v povětrnosti hrozivá změna. Vidíte tu oblohu jednotvárně šedou? Všechny ty páry srazí zanedlouho sníh, a strhne-li se vítr, může nás snadno stihnout nějaká velká bouře. Mám opravdu naspěch, abych už byl u Velkého Medvědího jezera!“ „Tedy nemařme čas, pane Hobsone,“ pravila paní Paulina Barnettová vstávajíc, „a dejte znamení k odjezdu.“ Poručíka nebylo nijak třeba pobízet. On sám anebo provázen lidmi tak ráznými jako on, byl by pokračoval stále bez zastávky ve dne i v noci. Ale nemohl žádat na všech, čeho by byl žádal sám na sobě.
Musel nezbytně počítat s únavou druhých, ačkoliv se neohlížel na svou únavu. Toho dne pak dopřál z opatrnosti na několik hodin odpočinku své družině, která okolo třetí hodiny odpolední se zase vydala na cestu.
Jasper Hobson se neklamal, předvídaje nastávající obrat ve stavu ovzduší. Dostavil se tento obrat velmi brzy. Mlhy houstly odpoledne a nabyly zlověstného vzhledu, a přebarvily se do žluta. Poručík byl dost znepokojen, nedával však na sobě znát neklid, a co psi táhli jeho saně s nemalou námahou, rozmlouval s četařem Longem, který si těchto známek bouře příliš nevšímal.
Území, kterým se pak četa ubírala, bylo naneštěstí smyku saní málo příznivé. Půda velice nerovná a místy roklemi prorvaná, místy velkými žulovými balvany posetá, jinde zatarasená náramnými ledovci, oblevou sotva dotčenými, vadila nadmíru běhu spřežení, a působila jim velké útrapy. Nešťastní psi se stěží vlekli, a bič vozků se nesetkával s účinkem.
Poručík a jeho lidé byli často nuceni slézat, aby se zmořeným spřežím ulehčilo, tlačit vzadu saně a občas je i přidržovat, když při náhlém svahu půdy nastávalo nebezpečí, že se překotí. Byly to, jak si lze pomyslet, ustavičné nesnáze, které snášel každý nereptaje. Jenom Thomas Black, zabraný mimo to ve svoji utkvělou myšlenku, nevystupoval nikdy z povozu, neboť jeho tělnatost by se špatně hodila k tomuto pracnému cviku.
Od té chvíle, co překročila polární kruh, nabyla půda, jak vidět, úplně jiného rázu. Bylo zřejmé, že nějaký geologický převrat po ní rozesel ty ohromné balvany. Úbočí kopců byla porostlá nejen stromky a keři, nýbrž i stromy na místech, kde je nějaká zakleslina chránila proti zlým severním větrům. Byly to vesměs tytéž druhy, smrky, jedle a vrby, jejichž přítomnost svědčila o jakési plodnosti této studené země. Jasper Hobson proto doufal, že nebude mít nouzi o tyto stromy, až se ocitne na pomezí Severního ledového oceánu. To bylo dříví, z něhož vystavějí tvrz, dříví, které bude zahřívat její obyvatele. Každý byl téhož mínění při pozorování protikladu, jevícím se mezi tímto krajem poměrně méně neúrodným a širými bílými pláněmi, které se rozkládají mezi Otročím jezerem a tvrzí Enterprise.
V noci zhoustla žlutavá mlha ještě více. Strhl se vítr. Netrvalo dlouho, a sníh se sypal velikými vločkami tak hustě, že za nějakou chvíli byla půda pokryta tlustým kobercem. Ani ne za hodinu byla už sněhová vrstva patřičně vysoká, a už netuhla, rozbředajíc v bláto postupovaly saně jen se svrchovanou obtíží. Jejich zahnutý předek se zarýval do měkké hmoty, která je nutila každou chvíli k zastávce.
K osmé hodině večerní se rozvál nadmíru prudce vítr. Sníh mocně hnaný dopadal hned na zem a hned zase vířil ve vzduchu hustou chumelenici. Psi sráženi poryvy větru a oslepeni šlehajícím sněhem, nemohli už z místa. Četa putovala právě těsnou úžlabinou, sevřenou vysokými ledovými horami, kam vánice zaléhala strašlivou silou. Kusy ledovců, urvané vichrem, řítily se do soutěsky, a činily průchod velmi nebezpečný. Každý kus byl sám o sobě lavinou, z nichž nejmenší byla by rozdrtila saně i ty, kdo v nich seděli. Za takových okolností nebylo možné pokračovat dál. Jasper Hobson dlouho netrval na svém. Poradil se s četařem Longem, a dal zastavit. Bylo však zapotřebí najít útulek před kupícími se závějemi. To nemohlo uvést do rozpaků lidi zvyklé polárním výpravám. Jasper Hobson a jeho přátelé věděli, jak se zachovat v podobném případě. Nebyli poprvé takto postiženi bouří na několik set mil od tvrzí Společnosti, nemajíce eskymácké boudy nebo indiánské chaty, kam by složili hlavu.
„Na ledovce! Na ledovce!“ vzkřikl Jasper Hobson.
Všichni porozuměli poručíkovi. Běželo o to, aby se v těchto ledových spoustách vysekaly „snow-houses“, sněhové domky, nebo lépe řečeno, pouhé díry, do nichž by se každý schoulil po dobu trvání bouře.
Sekery a nože byly rychle připraveny k útoku na křehkou hmotu ledovců. Než minulo tři čtvrtě hodiny, bylo v ledové kupě vykopáno tucet doupat s úzkými otvory, do nichž se vešlo po dvou nebo třech osobách.
Psi pak byli vypřaženi a zanecháni sami sobě. Vědělo se, že chytrá zvířata si dovedou najít pod sněhem dostatečný útulek.
Do deseti hodin byli všichni účastníci výpravy stěsnáni v „snow-houses“. Sdružili se po dvou nebo po třech, každý podle své náklonnosti. Paní Paulina Barnettová, Madge a poručík Hobson se uvelebili v téže boudě. Thomas Black a četař Long vlezli do jednoho brlohu.
Ostatní, jak to šlo. Tyto skrýše byly skutečně teplé, ne-li pohodlné, a budiž podotknuto, že Indiáni nebo Eskymáci nemají jiné útulky ani za největších mrazů. Jasper Hobson a jeho družina proto mohli v bezpečí vyčkat, měli péči jen o to, aby vchod do jejich doupat se nezatarasil sněhem. A proto jej z opatrnosti po půl hodině odklízeli. Co tato metelice trvala, poručík a jeho vojáci ani nemohli z úkrytu vyjít. Velkým štěstím bylo, že se každý opatřil dostatečným množstvím potravin, a tak mohli žít bobřím způsobem, netrpěli ani zimou ani hladem.
Po čtyřicet osm hodin se prudká bouře stále zvětšovala. Vítr burácel úzkou soutěskou, a smetal temena ledovců. Strašlivý rachot, opětovaný dvacetinásobnou ozvěnou, svědčil, jakou měrou se množí laviny.
Jasper Hobson se právem obával, že jeho cesta mezi těmito horami tím bude zavalena nepřekonatelnými překážkami. Do rachotu se také mísilo řvaní, o jehož původu nebyl poručík na pochybách, a nezatajil srdnaté paní Paulině Barnettové, že se asi úžlabinou potloukají medvědi. Naštěstí však tato hrozná zvířata nevyčenichala, protože měla sama se sebou dost práce, útulek cestovatelů. Ani psi, ani saně zasypané silnou vrstvou sněhu k sobě neobrátili jejich pozornost, proto odešla aniž by něco zlého provedla.
Poslední noc ze dne 25. na 26. května byla ještě horší. Vichřice řádila tak mocně, že se strachovali, aby se všechny ty ledovce nezhroutily. Bylo cítit, jak se ty ohromné spousty chvějí až do základů. Děsná smrt by stihla nešťastníky, sevřené v této horské rozsedlině. Ledové balvany praskaly s úžasným hřmotem, a prudkými otřesy už v nich vznikaly trhliny, ohrožující jejich pevnost. Ale přece se nezřítily. Ledová hora odolala a na sklonku noci - úkaz častý v arktických krajinách - se vichřice vybouřila nečekaně vlivem dost silného mrazu, v ovzduší pak nastal opět klid s prvním denním rozbřeskem.
