V. KAPITOLA Z tvrze Reliance do tvrze Enterprise Nadešly první pěkné dny. Zelená půda pahorků se už proklubávala na rozjihlých místech zpod sněhového příkrovu. Někteří ptáci, labutě, tetřevi, lysohlaví orlové a jiní stěhovaví, kteří přilétávají od jihu, poletovali ohřátým vzduchem. Pupeny se nalévaly na krajních větvičkách topolů, bříz a vrb. Velké louže, utvořené tu a tam tajícím sněhem, k sobě lákaly červenohlavé kachny, jejichž druhy jeví takovou rozmanitost v Severní Americe. Potápky, buřňáci a kajky táhly na půlnoc do chladnějších oblastí. Rejskové, drobounké myšky velikosti lískového oříšku, vylézali z děr a rýsovali na zemi podivné spleti čar koncem špičatého ocásku. Všechno v opojné radosti dýchalo a nasávalo paprsky jarního slunce. Příroda se probouzela z dlouhého spánku po nekonečné zimní noci a usmívajíc se prociťovala. Účinek jarního probuzení je v polárních krajích patrnější, než kdekoliv jinde na zeměkouli.
Avšak obleva nebyla ještě úplná. Fahrenheitův teploměr ukazoval čtyřicet a jeden stupeň pod nulou (-5°C), a nízká teplota za nocí dodávala dosud zasněženým rovinám dostatečnou tuhost, což bylo pro jízdu na saních příznivou okolností, které chtěl Jasper Hobson využít dříve, než by nastala úplná obleva.
Led na jezeře dosud nepovolil. Lovci z tvrze už celý měsíc chodili na výlety, těkajíc po širých, nekonečných pláních, kam se již dostavovala zvěř. Paní Paulina Barnettová se podivovala hbitosti, s jakou se tito lidé proháněli na lyžích. Když měli na nohou sněžnice, vyrovnala se jejich rychlost rychlosti cválajícího koně. Po radě setníka Craventyho se cestovatelka cvičila v chůzi na těchto pomůckách a za nějakou dobu dovedla velmi obratně klouzat po sněhovém povrchu.
Už několik dní přicházeli Indiáni v hloučcích do tvrze směňovat výtěžek zimního lovu za rukodělné předměty. Honební doba nebyla vydatná. Kožešin kun a kolčav bylo dostatek, ale bobřích, vydřích, rysích, hranostajích a liščích kožešin bylo pořídku. Společnost tedy jednala moudře, když hodlala těžit severněji na nových územích, kde lidská loupeživost dosud nepropukla.
16. dubna ráno poručík Jasper Hobson a jeho družina byli připraveni k odjezdu. Cesta mohla být předem vytčena po celé již známé části kraje, který se rozkládá mezi Velkým Otročím a Velkým Medvědím jezerem, ležícím za polárním kruhem. Jasper Hobson měl nejprve zamířit do tvrze Confidence, zřízené na polárním cípu jezera. Stanicí, určenou k obnově potravinových zásob pro jeho četu, byla tvrz Enterprise, vystavěná ve vzdálenosti dvou set mil na severozápad na březích malého Snureova jezera. Denně ujeli patnáct mil a Jasper Hobson doufal, že tam dorazí v prvních dnech měsíce května.
Odtud měla výprava nejkratším směrem dosáhnout amerického pobřeží a potom zamířit k mysu Bathurst. Bylo přesně umluveno, že setník Craventy vyšle za rok oddíl mužstva se zásobami k mysu Bathurst, a že poručík vypraví několik lidí naproti této četě, aby ji dovedli na místo, kde bude nová tvrz vystavěna. Tímto způsobem mělo být postaráno o bezpečnost faktorie proti všelijakým zlým náhodám a o to, aby poručík a jeho druhové, tito dobrovolní vyhnanci, ještě setrvali se svými bližními.
Ráno 16. dubna již čekaly zapřažené saně před vraty. Setník Craventy svolal lidi, kteří se měli zúčastnit výpravy a promluvil k nim několik srdečných slov. Především jim vložil na srdce stálou svornost v nebezpečí, které měli podstoupit. Poslušnost k vůdcům je nezbytnou podmínkou ke zdaru tohoto podniku, spojeného se strádáním a závislého na obětavosti. Setníkův proslov byl přijat s hlučným provoláváním. Poté byly narychlo vyměněny pozdravy na rozloučenou, a každý usedl do saní, které mu byly předem vykázány. Jasper Hobson a četař Long byli v čele. Paní Paulina Barnettová a Madge je následovaly, Madge vládla obratně dlouhým eskymáckým bičem, zakončeným řemínkem ze ztvrdlé šlachy. Thomas Black a jeden z vojáků, Kanaďan Peterson, byli třetími v pořadí karavany. Za nimi se řadily ostatní saně obsazené vojáky a ženami. Desátník Joliffe a paní Joliffová tvořili zadní voj. Podle rozkazů Jaspera Hobsona měl každý dodržovat vzdálenost tak, aby nezpůsobil zmatek. Srážka saní v největší rychlosti by přivodila těžkou nehodu.
Z tvrze Reliance se Jasper Hobson pustil přímou cestou na severozápad. Musel nejprve přejet širokou řeku, spojující Otročí jezero s Wolmsleyovým jezerem. Ale tato řeka, doposud hlub oko zamrzlá, se nelišila od nesmírné bílé pláně. Stejnoměrný sněžný koberec pokrýval všechnu krajinu, a saně tažené rychlonohými spřeženími jen letěly po ztuhlé vrstvě.
Povětrnost byla pěkná, ale doposud velmi chladná. Slunce vystoupilo jen málo nad obzor a opisovalo na obloze velmi táhlou křivku. Jeho paprsky, na sněhu se odrážející, vydávaly více světla než tepla. Naštěstí se v ovzduší nepohnul ani nejmenší vánek, a tento klid dodával zimě větší snesitelnost. Avšak vítr, způsobený rychlou jízdou saní, zanedlouho pálil do tváří ty druhy poručíka Hobsona, kteří nebyli navyklí krutému polárnímu podnebí.
„Daří se nám,“ pravil Jasper Hobson četařovi, který seděl vedle něho nepohnutě, jakoby byl se zbraní v šiku, „cesta dobře začíná.
Obloha je příznivá, teplota obstojná, naše spřežení uhánějí jako rychlíky, a vydrží-li tato pohoda, dorazíme k cíli bez překážky. Co o tom soudíte, četaři Longu?“ „Co vy sám o tom soudíte, pane poručíku,“ odpověděl četař, který nedovedl na věci pohlížet z jiného stanoviska než jeho velitel.
„Jste také tak odhodlán jako já, četaři,“ pokračoval Jasper Hobson, „proniknout na průzkum co nejdále na sever?“ „Stačí, abyste rozkázal, pane poručíku, a já poslechnu.“ „Vím to, četaři,“ řekl Jasper Hobson, „vím, že stačí dát vám rozkaz, aby byl vykonán. Kéž by naši lidé chápali jako vy důležitost našeho úkolu a oddali se tělem i duší zájmům Společnosti! Ach, četaři Longu, nepochybuji ani dost málo, kdybych vám dal nemožný rozkaz...“ „Neexistují nemožné rozkazy, pane poručíku.“ „Jakže? Copak kdybych vám poručil, abyste šel na severní pól?“ „Šel bych, pane poručíku.“ „A vrátil se odtamtud?“ dodal s úsměvem Jasper Hobson. „Vrátil bych se,“ odtušil prostě četař Long.
Za této rozmluvy poručíka Hobsona a jeho četaře pohovořily také paní Paulina Barnettová a Madge několik slov, když tu náhlejší svah půdy uvolnil chod saní. Tyto dvě statečné ženy, pečlivě zakuklené vydřími čepicemi a napůl zahalené hustou kožešinou bílého medvěda, pozorovaly drsnou přírodu a bledé obrysy vysokých ledovců, odrážejících se na obzoru. Výprava už za sebou zanechala pahorky, krabatící severní břeh Otročího jezera, jejichž temena byla věnčena kostrami holých stromů. Nekonečná, jednotvárná rovina se rozkládala do nedohledna. Někteří ptáci oživovali svým zpěvem a letem širokou pustinu. Mezi nimi bylo možné rozeznat hejna labutí, stěhujících se na Sever, jejichž bělost splývala s bílým sněhem. Odlišovaly se jen chvílemi, když se rýsovaly na šedavém ovzduší. Jakmile se spustily na zemi, splynuly s ní, a ani nejbystřejší oko by je nepostřehlo.
„Jaký je to podivný kraj!“ pravila paní Barnettová. „Jaký rozdíl mezi těmito polárními končinami a našimi zelenými australskými rovinami! Pamatuješ si, milá Madge, jak nás sužovalo vedro na březích Carpenterského zálivu, pamatuješ si na tu nelítostnou oblohu bez mráčku, bez výparu?“ „Milá dcero,“ odvětila Madge, „není mi dáno jako tobě, abych si pamatovala. Ty si uchováváš zažité dojmy, já je zapomínám.“ „Jakže, Madge,“ zvolala paní Paulina Barnettová. „Tys zapomněla na tropická vedra v Indii a Austrálii? Tobě neutkvěla v mysli vzpomínka na ta muka, když jsme na poušti neměly vodu, když nás sluneční paprsky žíhaly až do morku kostí, když ani noc nám neposkytovala úlevy v hrozných útrapách?“ „Ne, Paulino, ne,“ odpověděla Madge halíc se těsněji do kožešin, „ne, nepamatuji se již! A jak bych vzpomínala na ty útrapy, o kterých jsi se zmínila, na to vedro, na ta muka žízně, zvláště teď, když je kolem nás všude led, a když mi stačí jen vystrčit ze saní ruku, abych nabrala hrst sněhu? Mluvíš mi o horku, když nás zebe pod medvědími kůžemi, kterými jsme přikryty! Vzpomínáš na palčivé sluneční paprsky, když toto dubnové slunce není ani s to, aby rozpustilo malé rampouchy, které nám lpí na rtech. Ne, dceruško, neříkej mi, že je někde parno, nepřipomínej mi, že jsem si někdy stýskala, že je mi příliš horko, nevěřila bych ti to!“ Paní Paulina Barnettová se mimovolně usmála.
„Copak je ti zima, milá Madge?“ připojila.
„Ano, dceruško, je mi zima, ale toto chladno se mi nepříčí. Naopak zdejší podnebí je asi velice zdravé, a vím jistě, že mi v této americké končině půjde kupodivu k duhu! Je to vpravdě krásná země!“ „Ano, Madge, podivuhodná země, a doposud jsme nespatřily divy, které v sobě skrývá! Avšak až se naše cesta skončí na břehu Severního ledového oceánu, až nastane zima s obrovskými ledy, se sněhovou pokrývkou, s polárními bouřemi, severními zářemi, zářícími hvězdami, dlouhou šestiměsíční nocí - v tu chvíli poznáš, jak je dílo Stvořitelovo vždy a všude nové!“ Takto promlouvala paní Paulina Barnettová, uchvácená svou živou obrazotvorností. V těch ztracených krajích a v tom krutém podnebí spatřovala jen dovršení nejkrásnějších přírodních úkazů. Její cestovatelský pud byl silnější než sám její rozum. Pohlížela na tyto polární oblasti jen ze stránky dojemné poezie, jejíž ságy zvěčnily legendu, kterou opěvovali básníci za časů Ossianových (sága - pověst, Ossian - básník žijící ve 3. století). Ale střízlivější Madge si byla dobře vědoma jak nebezpečí výpravy do arktických končin, tak útrap zimního pobytu v šířce necelých třiceti stupňů od severního polárního kruhu.
I nejsilnější lidé podlehli svízelům, tělesným i duševním strastem tohoto drsného podnebí. Úkol poručíka Jaspera Hobsona je neměl zavést až k nejvyšším zeměpisným šířkám zeměkoule. Neběželo o to, aby se dostali na severní pól a ubírali se ve šlépějích Parryho, Rosse, Mac Clurea, Keana, Mortona. Avšak jakmile se překročí polární kruh, nastávají téměř všude stejné útrapy a nepřibývají s výškou šířky. Jasper Hobson nezamýšlel proniknout až za sedmdesátou rovnoběžku! Pravda. Nesmíme však zapomenout, že Franklin a jeho nešťastní společníci zemřeli zimou a hladem, aniž by překročili šedesátý osmý stupeň severní šířky!
V saních, vezoucích manžele Joliffovy, se hovořilo o zcela jiných věcech. Možná, že si desátník při odjezdu na rozloučenou trochu svlažil hrdlo, neboť nezvykle své ženě odmlouval. Ano! Vzdoroval jí, což se stávalo opravdu jen za zvláštních okolností.
„Ne, paní Joliffová,“ mluvil desátník, „nebojte se ničeho! Řídit saně není obtížnější, než řídit kočár s koníky, a ať mne vezme ďas, nedovedu-li vládnout psím spřežením!“ „Neupírám ti obratnost,“ odpovídala paní Joliffová. „Žádám tě jen, abys nejel tak zprudka. Jsi už v čele karavany, a slyším poručíka Hobsona, jak na tebe křičí, abys zaujal své místo vzadu.“ „Ať křičí, paní Joliffová, ať křičí!...“ A desátník znovu švihl své spřežení bičem, a tak ještě zvýšil rychlost saní. „Dej pozor, Joliffe!“ napomínala ho žena. „Ne tak rychle! Jsme na svahu!“ „Na svahu?“ odpověděl desátník. „Tomu říkáte svah, paní Joliffová? Vždyť jedeme do kopce!“ „Říkám ti, že jedeme z kopce!“ „A já stojím na tom, že do kopce! Podívej, podívej, jak psi táhnou!“ Ať si umíněný desátník říkal cokoliv, psi netáhli vůbec. Půda se prudce nakláněla. Saně ujížděly závratnou rychlostí a byly již hodně daleko od ostatních. Manželé Joliffovi se drkotali přes nerovnou sněžnou vrstvu. Roztřeseni se zmítali hned napravo hned nalevo, vzájemně do sebe naráželi. Ale desátník ničeho nedbal, ani ženina napomínání, ani křiku poručíka Hobsona. Ten zpozoroval, jak nebezpečný je tento zběsilý úprk a popohnal vlastní spřežení, aby dostihl nerozvážlivce.
Karavana pádila úžasnou rychlostí za ním.
Avšak desátník uháněl pořád dál! Ta rychlost saní jej opájela! Posunkoval, křičel a máchal dlouhým bičem jako dokonalý závodní vozataj.
„Ten bič je znamenitý nástroj!“ zvolal, „a Eskymáci s ním umějí zacházet s neobvyklou zručností!“ „Vždyť nejsi Eskymák,“ zvolala paní Joliffová, nadarmo zadržující rameno neopatrnému vozkovi. „Slyšel jsem,“ mluvil dále desátník, „slyšel jsem, že Eskymáci dovedou kteréhokoliv psa svého spřežení švihnout na libovolném místě.
Koncem ztvrdlé šlachy ušvihnou špičku ucha, když to uznají za nutné.
Pokusím se...“ „Nepokoušej se, Joliffe, nepokoušej se!“ zvolala polekaná žena. „Nebojte se ničeho, paní Joliffová, nebojte se ničeho! Vyznám se v tom! Hle! Náš pátý pes napravo právě tropí neplechu! Dám mu za vyučenou...“ Ale desátník pravděpodobně ještě nebyl pravým „Eskymákem“, který umí dostatečně zacházet s bičem, jehož dlouhý řemen sahá na čtyři stopy před čelní dvojici spřežení, neboť bič se rozvinul, zatočil nazad špatně provedeným rozmachem a ovinul se kolem krku samému mistru Joliffovi, jehož kožešinová čepice vyletěla do vzduchu. Kdyby nebylo této tlusté čepice, byl by si desátník bezpochyby ušvihl vlastní ucho.
V tom psi vyrazili stranou, saně se převrhly, a manželská dvojice se vyklopila do sněhu. Naštěstí byla sněhová vrstva dost silná, a nikdo z manželů si neublížil. Ale jaká to byla pro desátníka hanba! A jak na něj hleděla jeho drobná žena! Jakými výčitkami jej zahrnul poručík Hobson!
Saně byly zase postaveny, ale bylo rozhodnuto, že příště budou otěže spřežení, stejně jako otěže domácnosti, právem náležet paní Joliffové. Desátník celý zahanbený se musel podrobit, a poté četa znovu zahájila na okamžik přerušenou jízdu.
Během dalších dvou neděl se neudála žádná nehoda. Povětrnostní podmínky byly stále příznivé, zima snesitelná, a 1. května výprava dorazila do tvrze Enterprise.
