×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Země kožešin - Jules Verne, IX. KAPITOLA Bouře na jezeře

IX. KAPITOLA Bouře na jezeře Starý námořník očekával návrat svých cestovatelů s jakousi netrpělivostí. Počasí se asi před hodinou změnilo. Obloha na sebe pojednou vzala jiný vzhled a vypadala tak, že muž zvyklý sledovat pohyby mračen a větru, byl znepokojen. Slunce zastřené hustou mlhou už mělo vzhled bělavého kotouče bez lesku a paprsků. Větřík se ztišil, ale bylo slyšet, jak na jihu hučí jezerní voda. Tyto známky nastávajícího obratu ve stavu ovzduší se projevily rychlostí pro tuto oblast typickou.

„Odplujme, pane poručíku, odplujme!“ zvolal starý Norman, a díval se se starostlivou tváří na mlhu nakupenou nad jeho hlavou.

„Odplujme a neváhejme ani chvilku. Vzduch vypadá velmi hrozivě.“ „Skutečně,“ odpověděl Jasper Hobson, „obloha změnila podobu. Nevšimli jsme si té změny, paní Barnettová.“ „Copak se obáváte nějaké bouře?“ obrátila se cestovatelka k Normanovi. „Ano, paní,“ řekl starý lodník, „a bouře na Velkém Medvědím jezeře bývají strašlivé. Vichřice se tu rozzuří jako na širém Atlantickém oceáně. Ta náhlá mlha nevěstí nic dobrého. Nicméně je možné, že bouře vypukne až za tři nebo čtyři hodiny, a do té doby dorazíme do tvrze Confidence. Raději však urychleně odplujme, neboť loď by nebyla v bezpečí poblíž skal, které čněly v úrovni vodní hladiny.“ Poručík se s Normanem nemohl přít o věcech, kterým on lépe rozuměl. Kromě toho starý lodník byl odedávna zvyklý na plavby po jezeře.

Proto spoléhali na jeho zkušenost. Paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson vsedli do loďky.

Ale když Norman odvazoval vazák, aby odrazil od břehu - sevřelo ho nějaké tušení - zahučel pro sebe: „Bylo by snad lépe počkat!“ Jasper Hobson tato slova zaslechl a pohlédl na starého lodníka, sedícího již u kormidla. Kdyby byl sám, neváhal by odjet. Avšak přítomnost paní Pauliny Barnettové mu ukládala větší opatrnost. Cestovatelka pochopila, proč její společník otálí.

„Vůbec se na mne neohlížejte, pane Hobsone,“ prohodila, „a jednejte, jako bych tu nebyla. Jestliže náš statečný lodník uzná za vhodné odplout, neodkladně odplujme.“ „Pozor!“ zvolal Norman a spustil vazák, „vraťme se nejkratším směrem do tvrze!“ Člun vyplul. Za hodinu uběhlo jen kousek cesty. Plachta sotva nadouvaná vrtkavými vánky, které nevěděly, jak se ustálit, tloukla o stěžeň. Mlha houstla. Lodice kolísala sílícím větrem. Dva cestující setrvávali v klidu, jen starý námořník se snažil zpod přimhouřených víček proniknout hustou mlhou. Ostatně byl připraven na nejhorší a s přítuží (lano k napínání plachty) v ruce očekával vítr, připraven ji popustit, kdyby náraz byl příliš mocný.

Až doposud se živly nerozpoutaly, a všechno by se dobře dařilo, kdyby lodice plula rychleji. Ale po hodinové plavbě ještě nebyla ani dvě míle od indiánského tábora. Mimoto několik nepříjemných poryvů větru ji zahnalo na širé jezero, a pobřeží pro mlhavé počasí bylo již stěží možné rozeznat. Byla by to mrzutá věc, kdyby se vítr od severu ustálil, neboť lehký člun byl velmi odkloněn od směru plavby a nemohl by dobře čelit větru a ocitl by se v nebezpečí, že bude zahnán daleko na jezero.

„Sotva se hneme z místa,“ pravil poručík starému Normanovi.

„Sotva, pane poručíku,“ přisvědčil lodník. „Vítr nechce vát a začne-li, je obava, aby nepřišel ze špatné strany. Tady,“ dodal a ukázal rukou k jihu, „bychom mohli spíš spatřit Franklinovu tvrz než tvrz Confidence!“ „No,“ ozvala se žertovně paní Paulina Barnettová, „byla by to jen delší projížďka, nic víc. Velké Medvědí jezero je velkolepé a zasluhuje, aby bylo prohlédnuto od severu až na jih! Tuším, pane, že z Franklinovy tvrze se lze vrátit?“ „Ano, paní, avšak pokud se tam člověk dostane,“ odvětil starý Norman. „Ale bouře na tomto jezeře, trvající čtrnáct dní, nejsou něčím neobvyklým a kdyby nás zlý osud zahnal až k jižním břehům, neslíbil bych panu Jasperu Hobsonovi, že se do měsíce vrátí na tvrz Confidence.“ „Mějme se tedy na pozoru,“ řekl poručík, „neboť takový průtah by narušil naše úmysly. Proto si počínejte obezřetně, příteli, a pokud bude třeba, přiražte co nejdříve ke břehu na severu. Paní Paulina Barnettová se myslím, nezalekne pochodu na souši dlouhého dvacet až pětadvacet mil.“ „Rád bych přirazil ke břehu na severu, pane poručíku,“ odtušil Norman, „jenže nyní už nemohu zpět. Pohleďte sám. Vítr se z té strany utišuje. Mohu se jen pokusit o to, abych udržel lodici čelem k severovýchodu a nestrhne-li se vichr, doufám, že popluji dobře.“ Avšak okolo půl páté bouře propukla. Ve vysokých vzduchových vrstvách zaznělo ostré skučení. Vítr, který udržoval stav ovzduší ve vrchních pásmech, se dosud nespustil až na jezerní hladinu, ale mohlo se tak stát každou chvíli. Poděšení ptáci hlučně mizeli v mlze. Potom se mlha náhle rozestoupila a objevily se velké nízké rozervané mraky, které se zprudka hnaly k jihu. Obavy starého námořníka se uskutečnily. Vítr vál od severu a nebylo pochyb, že se zanedlouho promění ve vichřici a snese na jezero.

„Pozor!“ vzkřikl Norman a napínal přítuž tak, aby účinkem kormidla zůstala loď u větru vzpřímená.

Vichr udeřil. Člun se zprvu naklonil na bok, poté se vztyčil a vyhoupl na hřeben vlny. Od této chvíle dmutí zesilovalo jako na moři. V těchto poměrně nehlubokých vodách, se vlny narážející na jezerní dno, vzpínají do podivuhodné výšky.

„Pomóc! Pomóc!“ vzkřikl starý námořník a chvatně spouštěl plachtu.

Jasper Hobson i paní Paulina Barnettová se snažili přispěchat Normanovi na pomoc, ale nadarmo, neboť se vůbec nevyznali v řízení lodi.

Plachta se nespouštěla, protože Norman nemohl odejít od kormidla a zdvihací provazy byly zapleteny na vrcholu stěžně. Každou chvíli bylo nebezpečí, že se člun převrhne, a velké vlny již tepaly do jeho boku. Obloha silně zatažená temněla víc a více. Chladný déšť, smíšený se sněhem, se lil proudem, a vichřice dula s dvojnásobnou zuřivostí, rozrývala hřebeny vln.

„Přetněte! Přetněte přece!“ vzkřikl starý námořník do hučící bouře.

Jasper Hobson lijákem oslepený, jemuž vítr smetl čepici z hlavy, uchopil Normanův nůž a přeřízl zdvihací provaz napjatý jako struna u harfy. Avšak mokrý provaz již neprojížděl hrdlem skřipce a ráhno zůstalo viset na stožáru.

Norman se chtěl pustit po větru na jih, když mu nemohl čelit, ačkoliv tato plavba byla uprostřed vln nadmíru nebezpečná, protože rychlostí předčily lodici, a ačkoliv plula po větru, byla možnost, že takto bude nezbytně zahnána až k jižnímu pobřeží Velkého Medvědího jezera!

Jasper Hobson a jeho statečná družka si byli vědomi nebezpečí, které jim hrozilo. Křehký člun nemohl dlouho vzdorovat prudkému vlnobití. Čekalo ho neodvratně buď rozbití nebo převržení. Život těch, kteří v něm seděli, byl v rukou božích.

Avšak poručík ani paní Paulina Barnettová se nepoddávali zoufalství. Od hlavy po paty skrápěni studenými vlnami, promočeni deštěm a sněhem, profukováni nepříjemnými údery větru, se pevně drželi lávek a hleděli do mlhy. Země již nadobro zmizela. Vzdálenost kabelu (délka185 m) od člunu, mraky a jezerní voda spolu chmurně splývaly. Jejich zraky tázavě utkvěly na starém Normanovi, který se zaťatými zuby svíral v rukou kormidlo, otáčeje lodici stále k větru.

Ale prudkost vichru dostoupila takového stupně, že člun již nebyl schopen udržet směr. Vlny narážející zepředu by jej nevyhnutelně roztříštily. Boky se rozpadaly, kdykoliv se celou vahou svezl do prohlubně vln a zdálo se, že se již nevynoří.

„Musíme po větru, po větru stůj co stůj!“ zahučel starý lodník.

Obrátil kormidlo, popustil přítuž a otočil lodní čelo k jihu. Plachta, mocně napjatá, lodici unášela se závratnou rychlostí. Avšak ohromné vlny byly hbitější a ubíhaly ještě rychleji, v tom spočívalo velké nebezpečí této plavby s větrem v zádech. Spousta vody se již valila přes lodici a nebylo možné se jí vyhnout. Bylo třeba neustále vylévat vodu, jinak by se člun potopil. Bouře je hnala stále dál od pobřeží, kde bylo vodstvo ještě více rozbouřenější. Žádná překážka, ani stromová hradba, ani pahorky nebránily vichřici v její ničivé síle. Jakýmisi skulinami či otvory v mlze bylo vidět ohromné ledovce, které kolísaly po náporu vln a byly hnány na jižní konec jezera.

Bylo půl šesté. Norman ani Jasper Hobson nedovedli určit, kolik cesty urazili a jakým směrem se ubírali. Již nebyli pány lodice, museli se podrobovat vrtochům bouře.

Vtom se sto stop za člunem vynořila obrovská vlna zřetelně ověnčená bílým hřebenem. Před ní se vodní hladina vydula v jakousi propast.

Všechny ostatní drobné vlnky zmizely, rozraženy větrem. V této pohyblivé propasti vypadala voda jako černá. Člun stržený na dno prohlubně, víc a víc se vydouvající, zapadl hluboko. Ohromná vlna se blížila, čnějíc nade všechno okolí. Doháněla lodici. Hrozila, že ji potopí. Norman se otočil a spatřil, jak se blíží. Jasper Hobson a paní Paulina Barnettová na ni také zírali vyvalenýma očima a čekali, až se na ně přivalí, aniž by se jí mohli vyhnout!

Skutečně se přivalila s děsným šumem a sykotem. Přelila se přes lodici, jejíž záď byla docela zatopena. Nastal strašlivý náraz. Výkřik se vydral ze rtů poručíka a jeho družky, pohřbeným pod touto vodní horou. V té chvíli si mysleli, že se lodice ponořuje.

Avšak lodice do tří čtvrtin zalitá vodou se přece jen vynořila... ale starý lodník byl pryč!

Jasper Hobson zoufale vykřikl. Paní Paulina Barnettová se k němu obrátila.

„Norman!“ zvolal a ukazoval na prázdné místo v zádi lodice.

„Nešťastník!“ vykřikla cestovatelka.

Oba se postavili a nedbali toho, že by mohli být smeteni z člunu, který poskakoval po hřebenech vln. Avšak nespatřili nikoho. Neozval se ani výkřik, ani volání o pomoc. V bílé pěně se žádné tělo neobjevilo... Starý lodník našel ve vlnách svoji smrt.

Paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson klesli na lávku. Osaměli a museli sami usilovat o svou záchranu. Avšak ani poručík, ani jeho družka neuměli ovládat loďku, a za těchto chmurných okolností by to i dokonalý plavec stěží dokázal. Člun byl hříčkou vln. Napjatá plachta jej unášela. Bude Jasper Hobson schopen tento běh zarazit?

Bylo to strašlivé postavení pro nešťastníky, zaskočené bouří na křehké kocábce, kterou neuměli řídit!

„Je s námi konec!“ pravil poručík.

„Není, pane Hobsone,“ odpověděla statečná Paulina Barnettová.

„Nejprve si pomozme sami! Nebesa nám pomohou potom.“ Najednou Jasper Hobson jasně pochopil, kdo je tato statečná žena, jejíhož osudu byl svědkem. Nejprve bylo třeba vylít ze člunu vodu, která jej zatěžovala. Nový útok vln by jej znovu naplnil a dozajista potopil. Kromě toho by odlehčená lodice snadněji plula po vlnách a byla by bezpečnější před další zkázou. Jasper Hobson a paní Paulina Barnettová tedy rychle vylévali vodu, která mohla člun překotit. Nebyla to snadná práce, protože před chvílí se přelil hřeben některé vlny do lodice, a bylo třeba mít vylévačku neustále v rukou. Tento úkol připadl cestovatelce. Poručík si hleděl kormidla a řídil plavidlo po větru, jak nejlépe uměl.

K dovršení nebezpečí nastávala noc, nebo lépe řečeno, přibývalo temnoty, protože noci v této šířce a v tuto roční dobu trvají sotva několik hodin. Nízká, s výpary smíšená mračna tvořila hustou mlhu, prostoupenou jen slabým svitem. Nebylo v ní vidět na dvě délky člunu, který by se rozbil na kusy, kdyby se srazil s některým bludným ledovcem. Tyto plovoucí kry se mohly nenadále vynořit a při rychlosti, s jakou lodice ujížděla, by se jim nemohla vyhnout.

„Copak nemáte kormidlo ve své moci, pane Hobsone?“ otázala se paní Paulina Barnettová, když se bouře na okamžik ztišila.

„Nemám, paní Barnettová,“ odvětil poručík, „a proto buďte připravena na všelijakou nehodu!“ „Jsem připravena!“ řekla prostě statečná žena. Vtom se ozvalo skřípění. Byl to ohlušující praskot. Plachta rozervaná větrem odletěla jako bílý obláček. Lodice hnána setrvačnou rychlostí ujížděla ještě nějakou chvíli, potom se zastavila, a vlny jí pohazovaly jako poplavkem. Jasper Hobson a paní Paulina Barnettová cítili, že je s nimi konec! Byli úžasně zmítáni, svrženi z lávek, pohmožděni, raněni. V lodici nebylo kousek plachtoviny, kterou by nastavili větru. Dva nešťastníci stěží viděli jeden druhého v mlhavé temnotě a v proudech sněhu a deště. Nemohli se navzájem slyšet a mysleli, že každou chvíli musí zahynout. Takto setrvali asi hodinu a poroučeli své duše Prozřetelnosti, ta jediná je mohla zachránit.

Jak dlouho ještě bloudili zmítáni běsnícím vodstvem? Nevěděl to ani poručík, ani paní Paulina Barnettová, když pojednou ucítili prudký náraz.

Člun najel na ohromný ledovec, plovoucí balvan strmých a kluzkých boků, kterých se nebylo možné zachytit. Tímto náhlým nárazem, kterému nešlo předejít, se příď lodice roztrhla a začala se do ní valem hrnout voda.

„Potápíme se! Potápíme se!“ zvolal Jasper Hobson.

Člun se skutečně potápěl a voda v něm dostoupila až k lávkám.

„Paní! Paní!“ křičel stále poručík Hobson. „Jsem zde... Zůstanu... u vás!“ „Ne, pane!“ odpověděla chladně paní Barnettová. „Sám se můžete zachránit, jinak zahyneme oba! Pusťte mne! Pusťte mne!“ „Nikdy!“ vzkřikl poručík Hobson. Ale sotva pronesl toto slovo, lodice se potopila pod návalem vln.

Oba zmizeli ve víru způsobeném náhlým ponorem lodi. Za několik okamžiků se pak vynořili na hladinu. Jasper Hobson usilovně plaval jednou paží, druhou držel svou společnici. Bylo však patrné, že jeho zápas s tímto rozzuřeným vlnobitím nepotrvá dlouho, a že sám zahyne společně s tou, kterou chtěl zachránit.

Vtom jeho pozornost upoutaly zvuky. Nebyly to skřeky poplašeného ptactva, nýbrž lidské volání. Jasper Hobson napnul veškeré síly, vyšvihl se nad vlny a rychle se kolem sebe rozhlédl.

Ale v husté mlze nic neviděl. A přece slyšel výkřiky, které se blížily.

Copak by mu nějací odvážlivci spěchali na pomoc? Buď jak buď, přicházeli už pozdě. Zatěžován šaty cítil, jak klesá i s nešťastnicí, jejíž hlavu již nestačil udržet nad vodou.

Naposledy ze sebe Jasper Hobson vyrazil pronikavý výkřik a pak zmizel pod ohromnou vlnou.

Ale nemýlil se. Tři lidé plující po jezeře postřehli člun v nebezpečí a spěchali mu na pomoc. Tito lidé, jediní, kteří se mohou s nějakým úspěchem odvážit na toto rozbouřené jezero, seděli v plavidlech, která dovedou odolávat takové bouři.

Ti tři lidé byli Eskymáci, připevněni každý ke svému kajaku. Kajak je dlouhá kocábka, na obou koncích zahnutá vzhůru, dřevěné kostry, která je potažena tuleními kůžemi, dobře sešitými šlachami tuleňů.

I svršek kajaku je po celé délce potažen kůžemi, ve kterých je otvor.

Sem usedne Eskymák. Přišněruje svou nepromokavou kazajku k obrubě otvoru a je spojen s loďkou v jediný celek, do níž nepronikne ani jediná krůpěj vody. Tento kajak, pružný a lehký, nepotopitelný a sotva převrátitelný - převrátí-li se, úder veslem jej opět snadno vzpřímí - může obstát tam, kde by se šalupy nevyhnutelně rozbily, Tři Eskymáci dorazili včas na místo, kde se rozbil člun, vedeni posledním zoufalým výkřikem, který vyšel z poručíkova hrdla. Jasper Hobson a paní Paulina Barnettová cítili, jak je křepké paže vytahují z hlubiny. Ale potmě své ochránce nepoznali.

Jeden z Eskymáků uchopil poručíka a položil ho napříč přes loďku.

Druhý učinil podobně s paní Paulinou Barnettovou a všechny tři kajaky zručně veslované, rychle ujížděly zpěněnými vlnami.

Než uplynulo půl hodiny, byli oba trosečníci uloženi na plochý písčitý břeh tři míle pod tvrzí Confidence.

Jedině starý lodník Norman při návratu chyběl!


 IX.  KAPITOLA

 Bouře na jezeře

 

 Starý námořník očekával návrat svých cestovatelů s jakousi netrpělivostí.

 Počasí se asi před hodinou změnilo. Obloha na sebe pojednou vzala jiný vzhled a vypadala tak, že muž zvyklý sledovat pohyby mračen a větru, byl znepokojen. Slunce zastřené hustou mlhou už mělo vzhled bělavého kotouče bez lesku a paprsků. Větřík se ztišil, ale bylo slyšet, jak na jihu hučí jezerní voda. Tyto známky nastávajícího obratu ve stavu ovzduší se projevily rychlostí pro tuto oblast typickou.

 „Odplujme, pane poručíku, odplujme!“ zvolal starý Norman, a díval se se starostlivou tváří na mlhu nakupenou nad jeho hlavou.

 „Odplujme a neváhejme ani chvilku. Vzduch vypadá velmi hrozivě.“

 „Skutečně,“ odpověděl Jasper Hobson, „obloha změnila podobu.

 Nevšimli jsme si té změny, paní Barnettová.“

 „Copak se obáváte nějaké bouře?“ obrátila se cestovatelka k Normanovi.

 „Ano, paní,“ řekl starý lodník, „a bouře na Velkém Medvědím jezeře bývají strašlivé. Vichřice se tu rozzuří jako na širém Atlantickém oceáně. Ta náhlá mlha nevěstí nic dobrého. Nicméně je možné, že bouře vypukne až za tři nebo čtyři hodiny, a do té doby dorazíme do tvrze Confidence. Raději však urychleně odplujme, neboť loď by nebyla v bezpečí poblíž skal, které čněly v úrovni vodní hladiny.“ Poručík se s Normanem nemohl přít o věcech, kterým on lépe rozuměl. Kromě toho starý lodník byl odedávna zvyklý na plavby po jezeře.

 Proto spoléhali na jeho zkušenost. Paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson vsedli do loďky.

 Ale když Norman odvazoval vazák, aby odrazil od břehu - sevřelo ho nějaké tušení - zahučel pro sebe:

 „Bylo by snad lépe počkat!“ Jasper Hobson tato slova zaslechl a pohlédl na starého lodníka, sedícího již u kormidla. Kdyby byl sám, neváhal by odjet. Avšak přítomnost paní Pauliny Barnettové mu ukládala větší opatrnost. Cestovatelka pochopila, proč její společník otálí.

 „Vůbec se na mne neohlížejte, pane Hobsone,“ prohodila, „a jednejte, jako bych tu nebyla. Jestliže náš statečný lodník uzná za vhodné odplout, neodkladně odplujme.“

 „Pozor!“ zvolal Norman a spustil vazák, „vraťme se nejkratším směrem do tvrze!“ Člun vyplul. Za hodinu uběhlo jen kousek cesty. Plachta sotva nadouvaná vrtkavými vánky, které nevěděly, jak se ustálit, tloukla o stěžeň. Mlha houstla. Lodice kolísala sílícím větrem. Dva cestující setrvávali v klidu, jen starý námořník se snažil zpod přimhouřených víček proniknout hustou mlhou. Ostatně byl připraven na nejhorší a s přítuží (lano k napínání plachty) v ruce očekával vítr, připraven ji popustit, kdyby náraz byl příliš mocný.

 Až doposud se živly nerozpoutaly, a všechno by se dobře dařilo, kdyby lodice plula rychleji. Ale po hodinové plavbě ještě nebyla ani dvě míle od indiánského tábora. Mimoto několik nepříjemných poryvů větru ji zahnalo na širé jezero, a pobřeží pro mlhavé počasí bylo již stěží možné rozeznat. Byla by to mrzutá věc, kdyby se vítr od severu ustálil, neboť lehký člun byl velmi odkloněn od směru plavby a nemohl by dobře čelit větru a ocitl by se v nebezpečí, že bude zahnán daleko na jezero.

 „Sotva se hneme z místa,“ pravil poručík starému Normanovi.

 „Sotva, pane poručíku,“ přisvědčil lodník. „Vítr nechce vát a začne-li, je obava, aby nepřišel ze špatné strany. Tady,“ dodal a ukázal rukou k jihu, „bychom mohli spíš spatřit Franklinovu tvrz než tvrz Confidence!“

 „No,“ ozvala se žertovně paní Paulina Barnettová, „byla by to jen delší projížďka, nic víc. Velké Medvědí jezero je velkolepé a zasluhuje, aby bylo prohlédnuto od severu až na jih! Tuším, pane, že z Franklinovy tvrze se lze vrátit?“

 „Ano, paní, avšak pokud se tam člověk dostane,“ odvětil starý Norman. „Ale bouře na tomto jezeře, trvající čtrnáct dní, nejsou něčím neobvyklým a kdyby nás zlý osud zahnal až k jižním břehům, neslíbil bych panu Jasperu Hobsonovi, že se do měsíce vrátí na tvrz Confidence.“

 „Mějme se tedy na pozoru,“ řekl poručík, „neboť takový průtah by narušil naše úmysly. Proto si počínejte obezřetně, příteli, a pokud bude třeba, přiražte co nejdříve ke břehu na severu. Paní Paulina Barnettová se myslím, nezalekne pochodu na souši dlouhého dvacet až pětadvacet mil.“

 „Rád bych přirazil ke břehu na severu, pane poručíku,“ odtušil Norman, „jenže nyní už nemohu zpět. Pohleďte sám. Vítr se z té strany utišuje. Mohu se jen pokusit o to, abych udržel lodici čelem k severovýchodu a nestrhne-li se vichr, doufám, že popluji dobře.“ Avšak okolo půl páté bouře propukla. Ve vysokých vzduchových vrstvách zaznělo ostré skučení. Vítr, který udržoval stav ovzduší ve vrchních pásmech, se dosud nespustil až na jezerní hladinu, ale mohlo se tak stát každou chvíli. Poděšení ptáci hlučně mizeli v mlze. Potom se mlha náhle rozestoupila a objevily se velké nízké rozervané mraky, které se zprudka hnaly k jihu. Obavy starého námořníka se uskutečnily. Vítr vál od severu a nebylo pochyb, že se zanedlouho promění ve vichřici a snese na jezero.

 „Pozor!“ vzkřikl Norman a napínal přítuž tak, aby účinkem kormidla zůstala loď u větru vzpřímená.

 Vichr udeřil. Člun se zprvu naklonil na bok, poté se vztyčil a vyhoupl na hřeben vlny. Od této chvíle dmutí zesilovalo jako na moři. V těchto poměrně nehlubokých vodách, se vlny narážející na jezerní dno, vzpínají do podivuhodné výšky.

 „Pomóc! Pomóc!“ vzkřikl starý námořník a chvatně spouštěl plachtu.

 Jasper Hobson i paní Paulina Barnettová se snažili přispěchat Normanovi na pomoc, ale nadarmo, neboť se vůbec nevyznali v řízení lodi.

 Plachta se nespouštěla, protože Norman nemohl odejít od kormidla a zdvihací provazy byly zapleteny na vrcholu stěžně. Každou chvíli bylo nebezpečí, že se člun převrhne, a velké vlny již tepaly do jeho boku. Obloha silně zatažená temněla víc a více. Chladný déšť, smíšený se sněhem, se lil proudem, a vichřice dula s dvojnásobnou zuřivostí, rozrývala hřebeny vln.

 „Přetněte! Přetněte přece!“ vzkřikl starý námořník do hučící bouře.

 Jasper Hobson lijákem oslepený, jemuž vítr smetl čepici z hlavy, uchopil Normanův nůž a přeřízl zdvihací provaz napjatý jako struna u harfy. Avšak mokrý provaz již neprojížděl hrdlem skřipce a ráhno zůstalo viset na stožáru.

 Norman se chtěl pustit po větru na jih, když mu nemohl čelit, ačkoliv tato plavba byla uprostřed vln nadmíru nebezpečná, protože rychlostí předčily lodici, a ačkoliv plula po větru, byla možnost, že takto bude nezbytně zahnána až k jižnímu pobřeží Velkého Medvědího jezera!

 Jasper Hobson a jeho statečná družka si byli vědomi nebezpečí, které jim hrozilo. Křehký člun nemohl dlouho vzdorovat prudkému vlnobití. Čekalo ho neodvratně buď rozbití nebo převržení. Život těch, kteří v něm seděli, byl v rukou božích.

 Avšak poručík ani paní Paulina Barnettová se nepoddávali zoufalství. Od hlavy po paty skrápěni studenými vlnami, promočeni deštěm a sněhem, profukováni nepříjemnými údery větru, se pevně drželi lávek a hleděli do mlhy. Země již nadobro zmizela. Vzdálenost kabelu (délka185 m) od člunu, mraky a jezerní voda spolu chmurně splývaly. Jejich zraky tázavě utkvěly na starém Normanovi, který se zaťatými zuby svíral v rukou kormidlo, otáčeje lodici stále k větru.

 Ale prudkost vichru dostoupila takového stupně, že člun již nebyl schopen udržet směr. Vlny narážející zepředu by jej nevyhnutelně roztříštily. Boky se rozpadaly, kdykoliv se celou vahou svezl do prohlubně vln a zdálo se, že se již nevynoří.

 „Musíme po větru, po větru stůj co stůj!“ zahučel starý lodník.

 Obrátil kormidlo, popustil přítuž a otočil lodní čelo k jihu. Plachta, mocně napjatá, lodici unášela se závratnou rychlostí. Avšak ohromné vlny byly hbitější a ubíhaly ještě rychleji, v tom spočívalo velké nebezpečí této plavby s větrem v zádech. Spousta vody se již valila přes lodici a nebylo možné se jí vyhnout. Bylo třeba neustále vylévat vodu, jinak by se člun potopil. Bouře je hnala stále dál od pobřeží, kde bylo vodstvo ještě více rozbouřenější. Žádná překážka, ani stromová hradba, ani pahorky nebránily vichřici v její ničivé síle. Jakýmisi skulinami či otvory v mlze bylo vidět ohromné ledovce, které kolísaly po náporu vln a byly hnány na jižní konec jezera.

 Bylo půl šesté. Norman ani Jasper Hobson nedovedli určit, kolik cesty urazili a jakým směrem se ubírali. Již nebyli pány lodice, museli se podrobovat vrtochům bouře.

 Vtom se sto stop za člunem vynořila obrovská vlna zřetelně ověnčená bílým hřebenem. Před ní se vodní hladina vydula v jakousi propast.

 Všechny ostatní drobné vlnky zmizely, rozraženy větrem. V této pohyblivé propasti vypadala voda jako černá. Člun stržený na dno prohlubně, víc a víc se vydouvající, zapadl hluboko. Ohromná vlna se blížila, čnějíc nade všechno okolí. Doháněla lodici. Hrozila, že ji potopí. Norman se otočil a spatřil, jak se blíží. Jasper Hobson a paní Paulina Barnettová na ni také zírali vyvalenýma očima a čekali, až se na ně přivalí, aniž by se jí mohli vyhnout!

 Skutečně se přivalila s děsným šumem a sykotem. Přelila se přes lodici, jejíž záď byla docela zatopena. Nastal strašlivý náraz. Výkřik se vydral ze rtů poručíka a jeho družky, pohřbeným pod touto vodní horou. V té chvíli si mysleli, že se lodice ponořuje.

 Avšak lodice do tří čtvrtin zalitá vodou se přece jen vynořila... ale starý lodník byl pryč!

 Jasper Hobson zoufale vykřikl. Paní Paulina Barnettová se k němu obrátila.

 „Norman!“ zvolal a ukazoval na prázdné místo v zádi lodice.

 „Nešťastník!“ vykřikla cestovatelka.

 Oba se postavili a nedbali toho, že by mohli být smeteni z člunu, který poskakoval po hřebenech vln. Avšak nespatřili nikoho. Neozval se ani výkřik, ani volání o pomoc. V bílé pěně se žádné tělo neobjevilo... Starý lodník našel ve vlnách svoji smrt.

 Paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson klesli na lávku. Osaměli a museli sami usilovat o svou záchranu. Avšak ani poručík, ani jeho družka neuměli ovládat loďku, a za těchto chmurných okolností by to i dokonalý plavec stěží dokázal. Člun byl hříčkou vln. Napjatá plachta jej unášela. Bude Jasper Hobson schopen tento běh zarazit?

 Bylo to strašlivé postavení pro nešťastníky, zaskočené bouří na křehké kocábce, kterou neuměli řídit!

 „Je s námi konec!“ pravil poručík.

 „Není, pane Hobsone,“ odpověděla statečná Paulina Barnettová.

 „Nejprve si pomozme sami! Nebesa nám pomohou potom.“

 Najednou Jasper Hobson jasně pochopil, kdo je tato statečná žena, jejíhož osudu byl svědkem.

 Nejprve bylo třeba vylít ze člunu vodu, která jej zatěžovala. Nový útok vln by jej znovu naplnil a dozajista potopil. Kromě toho by odlehčená lodice snadněji plula po vlnách a byla by bezpečnější před další zkázou. Jasper Hobson a paní Paulina Barnettová tedy rychle vylévali vodu, která mohla člun překotit. Nebyla to snadná práce, protože před chvílí se přelil hřeben některé vlny do lodice, a bylo třeba mít vylévačku neustále v rukou. Tento úkol připadl cestovatelce. Poručík si hleděl kormidla a řídil plavidlo po větru, jak nejlépe uměl.

 K dovršení nebezpečí nastávala noc, nebo lépe řečeno, přibývalo temnoty, protože noci v této šířce a v tuto roční dobu trvají sotva několik hodin. Nízká, s výpary smíšená mračna tvořila hustou mlhu, prostoupenou jen slabým svitem. Nebylo v ní vidět na dvě délky člunu, který by se rozbil na kusy, kdyby se srazil s některým bludným ledovcem. Tyto plovoucí kry se mohly nenadále vynořit a při rychlosti, s jakou lodice ujížděla, by se jim nemohla vyhnout.

 „Copak nemáte kormidlo ve své moci, pane Hobsone?“ otázala se paní Paulina Barnettová, když se bouře na okamžik ztišila.

 „Nemám, paní Barnettová,“ odvětil poručík, „a proto buďte připravena na všelijakou nehodu!“

 „Jsem připravena!“ řekla prostě statečná žena.

 Vtom se ozvalo skřípění. Byl to ohlušující praskot. Plachta rozervaná větrem odletěla jako bílý obláček. Lodice hnána setrvačnou rychlostí ujížděla ještě nějakou chvíli, potom se zastavila, a vlny jí pohazovaly jako poplavkem. Jasper Hobson a paní Paulina Barnettová cítili, že je s nimi konec! Byli úžasně zmítáni, svrženi z lávek, pohmožděni, raněni. V lodici nebylo kousek plachtoviny, kterou by nastavili větru. Dva nešťastníci stěží viděli jeden druhého v mlhavé temnotě a v proudech sněhu a deště. Nemohli se navzájem slyšet a mysleli, že každou chvíli musí zahynout. Takto setrvali asi hodinu a poroučeli své duše Prozřetelnosti, ta jediná je mohla zachránit.

 Jak dlouho ještě bloudili zmítáni běsnícím vodstvem? Nevěděl to ani poručík, ani paní Paulina Barnettová, když pojednou ucítili prudký náraz.

 Člun najel na ohromný ledovec, plovoucí balvan strmých a kluzkých boků, kterých se nebylo možné zachytit. Tímto náhlým nárazem, kterému nešlo předejít, se příď lodice roztrhla a začala se do ní valem hrnout voda.

 „Potápíme se! Potápíme se!“ zvolal Jasper Hobson.

 Člun se skutečně potápěl a voda v něm dostoupila až k lávkám.

 „Paní! Paní!“ křičel stále poručík Hobson. „Jsem zde... Zůstanu... u vás!“

 „Ne, pane!“ odpověděla chladně paní Barnettová. „Sám se můžete zachránit, jinak zahyneme oba! Pusťte mne! Pusťte mne!“

 „Nikdy!“ vzkřikl poručík Hobson.

 Ale sotva pronesl toto slovo, lodice se potopila pod návalem vln.

 Oba zmizeli ve víru způsobeném náhlým ponorem lodi. Za několik okamžiků se pak vynořili na hladinu. Jasper Hobson usilovně plaval jednou paží, druhou držel svou společnici. Bylo však patrné, že jeho zápas s tímto rozzuřeným vlnobitím nepotrvá dlouho, a že sám zahyne společně s tou, kterou chtěl zachránit.

 Vtom jeho pozornost upoutaly zvuky. Nebyly to skřeky poplašeného ptactva, nýbrž lidské volání. Jasper Hobson napnul veškeré síly, vyšvihl se nad vlny a rychle se kolem sebe rozhlédl.

 Ale v husté mlze nic neviděl. A přece slyšel výkřiky, které se blížily.

 Copak by mu nějací odvážlivci spěchali na pomoc? Buď jak buď, přicházeli už pozdě. Zatěžován šaty cítil, jak klesá i s nešťastnicí, jejíž hlavu již nestačil udržet nad vodou.

 Naposledy ze sebe Jasper Hobson vyrazil pronikavý výkřik a pak zmizel pod ohromnou vlnou.

 Ale nemýlil se. Tři lidé plující po jezeře postřehli člun v nebezpečí a spěchali mu na pomoc. Tito lidé, jediní, kteří se mohou s nějakým úspěchem odvážit na toto rozbouřené jezero, seděli v plavidlech, která dovedou odolávat takové bouři.

 Ti tři lidé byli Eskymáci, připevněni každý ke svému kajaku. Kajak je dlouhá kocábka, na obou koncích zahnutá vzhůru, dřevěné kostry, která je potažena tuleními kůžemi, dobře sešitými šlachami tuleňů.

 I svršek kajaku je po celé délce potažen kůžemi, ve kterých je otvor.

 Sem usedne Eskymák. Přišněruje svou nepromokavou kazajku k obrubě otvoru a je spojen s loďkou v jediný celek, do níž nepronikne ani jediná krůpěj vody. Tento kajak, pružný a lehký, nepotopitelný a sotva převrátitelný - převrátí-li se, úder veslem jej opět snadno vzpřímí - může obstát tam, kde by se šalupy nevyhnutelně rozbily, Tři Eskymáci dorazili včas na místo, kde se rozbil člun, vedeni posledním zoufalým výkřikem, který vyšel z poručíkova hrdla. Jasper Hobson a paní Paulina Barnettová cítili, jak je křepké paže vytahují z hlubiny. Ale potmě své ochránce nepoznali.

 Jeden z Eskymáků uchopil poručíka a položil ho napříč přes loďku.

 Druhý učinil podobně s paní Paulinou Barnettovou a všechny tři kajaky zručně veslované, rychle ujížděly zpěněnými vlnami.

 Než uplynulo půl hodiny, byli oba trosečníci uloženi na plochý písčitý břeh tři míle pod tvrzí Confidence.

 Jedině starý lodník Norman při návratu chyběl!