×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Země kožešin - Jules Verne, III. KAPITOLA Rozmrzlý učenec

III. KAPITOLA Rozmrzlý učenec

III. KAPITOLA Rozmrzlý učenec Četař Long se ocitl v úzké chodbě, do níž se vcházelo vnějšími dveřmi tvrze, a uslyšel, jak křik vzrůstá. Kdosi bušil prudce na vrata, vedoucí na dvůr, chráněný vysokými dřevěnými hradbami. Četař trhnutím otevřel dveře. Půda byla pokryta na stopu sněhem. Bořil se po kolena do této bílé spousty a mířil si to šikmo přes dvůr k vratům.

Vichřice jej oslepovala, a strašlivý mráz mu pronikal až do krve.

„Který blázen asi přichází v takové nepohodě!“ bručel pro sebe četař Long a odsunoval těžké závory na vratech. „Vždyť se jen Eskymáci mohou odvážit do takové zimy!“ „Otevřete, otevřete přece!“ volal kdosi venku. „Už se otevírá,“ odpověděl četař Long.

Posléze se rozlétly vrata dovnitř, a četař byl napůl povalen do sněhu saněmi, taženými šesti psy, které ho minuly jako blesk. Důstojný Long byl málem přejet. Avšak ani nezareptal, povstal, zavřel vrata a vrátil se k hlavní budově obvyklým krokem, to znamená dělal sedmdesát pět kroků za minutu.

Ale tam již stáli setník Craventy, poručík Jasper Hobson a desátník Joliffe navzdory třeskuté zimě a pohlíželi na zasněžené saně, které se před nimi zastavily.

Muž zabalený a zakuklený kožešinami z nich ihned vystoupil.

„Tvrz Reliance?“ zeptal se.

„Zde je,“ odvětil setník.

„Setník Craventy?“ „Jsem já. Kdo jste vy?“ „Kurýr Společnosti.“ „Jste sám?“ „Nejsem! Vezu pocestného!“ „Pocestného? A co zde hodlá dělat?“ „Podívat se na měsíc.“ Po této odpovědi se setník Craventy v duchu tázal, nemá-li před sebou blázna. Za takových okolností se tak mohlo soudit. A však neměl kdy projevit své mínění. Kurýr vytáhl ze saní bezvládnou hmotu, jakýsi zasněžený pytel a chystal se jej odnést do domu. Setník se ho otázal: „Jaký je to pytel?“ „To je můj pocestný!“ odpověděl kurýr. „Kdo je ten pocestný?“ „Hvězdář Thomas Black.“ „Ale vždyť je zmrzlý!“ „Však rozmrzne.“ Thomas Black, kterého četař s desátníkem a kurýrem nesli, se ocitl uvnitř tvrze. Dopravili ho do pokoje v prvním patře, kde byla teplota zcela snesitelná, protože zde byla kamna rozpálená do červena. Položili jej na postel a setník ho vzal za ruku.

Ruka byla doslova zmrzlá. Rozbalili houně a kožichy, do nichž byl zavinut Thomas Black, sešněrovaný jako balík, a pod tímto obalem se objevil asi padesátiletý muž, zavalitý, malý, s prošedivělými vlasy, s nepěstěnými vousy, se zamhouřenýma očima a stisknutými ústy, jakoby měl rty sklížené. Tento muž již nedýchal, anebo dýchal tak slabě, že by jeho dech sotva zkalil zrcadlo. Joliffe jej rychle svlékal, obracel a převaloval, a neustále říkal: „No, no, pane! Copak se nevzpamatujete?“ Zdálo se, že tento člověk, který přišel za takových okolností je už nebožtík. Aby mu vrátili ztracené teplo, napadl desátníKa jen jediný zoufalý prostředek, a to bylo, ponořit nemocného do hořícího punče.

Velkým štěstím pro Thomase Blacka zajisté bylo, že poručík Jasper Hobson připadl na jinou myšlenku.

„Sníh!“ zvolal. „Četaři Longu, několik hrstí sněhu!“ o tuto látku nebylo na dvoře tvrze Reliance nouze. Když četař odešel pro žádaný sníh, Joliffe hvězdáře odstrojil. Nešťastníkovo tělo bylo poseto bělavými skvrnami, svědčícími, že mráz vnikl do masa. Byl nejvyšší čas, aby se krev vehnala do zachvácených částí. Tohoto účinku doufal Jasper Hobson dosáhnout usilovným třením sněhem. Je známo, že v polárních končinách se tohoto prostředku všeobecně užívá, jde-li o to, aby byl obnoven krevní oběh zaražený strašlivou zimou, jakou zaráží proud řek.

Když se četař Long vrátil, Joliffe a on mnuli nového příchozího způsobem, který pravděpodobně nikdy nezakusil. Nebylo to nijak jemné přejíždění, vlnité natírání, nýbrž mocné hnětení, prováděné přikrčenými pažemi, které se podobalo spíše dření hřebelcem než hlazení rukou.

A za tohoto výkonu desátník ustavičně domlouval pocestnému, který ho nemohl slyšet.

„Nuže, pane, vzhůru! Co vám to napadlo, že jste se nechal tak promrznout? Poslouchejte! Nebuďte tak tvrdohlavý!“ Zdálo se, že Thomas Black tvrdohlavý byl, neboť uběhlo půl hodiny, aniž by projevil známky života. Vzdali se naděje, že ho vzkřísí, a když už chtěli ustat od úmorné práce, vydralo se posléze ubožákovi z úst několik vzdechů.

„Žije! Nabývá vědomí!“ zvolal Jasper Hobson.

Když bylo jeho tělo třením rozehřáto na povrchu, nesmělo se zapomenout ani na vnitřek. Načež desátník Joliffe si pospíšil a přinesl několik číšek punče. Pocestnému bylo patrně volněji, barva se mu vrátila do tváří, pohled do očí, řeč na rty, a setník mohl konečně doufat, že mu Thomas Black oznámí, proč přijel na toto místo a v tak žalostném stavu.

Thomas Black zabalený pečlivě do pokrývky se napůl vztyčil, opřel se o loket a otázal se dosud slabým hlasem: „Tvrz Reliance?“ „Je zde,“ odtušil setník. „Setník Craventy?“ „To jsem já, a dodávám, pane, buďte vítán. Ale smím se vás ptát, proč přicházíte na naši tvrz?“ „Podívat se na měsíci“ ozval se kurýr, kterému se bezpochyby tato odpověď zamlouvala, protože ji už podruhé opakoval. Ostatně se zdálo, že je s ní spokojen i Thomas Black, který přisvědčil kývnutím hlavy. Potom se otázal: „Poručík Hobson?“ „Tady jsem,“ odpověděl poručík. „Tedy jste se ještě nevydal na cestu?“ „Ještě ne, pane.“ „No, pane,“ pokračoval Thomas Black, „nezbývá mi než abych vám poděkoval a spal až do zítřka do rána!“ Setník a jeho druhové tedy odešli a zanechali tohoto zvláštního člověka o samotě, aby si pokojně odpočinul. Za půl hodiny pak hostina skončila a hosté se rozešli po svých bytech, buď do pokojů ve tvrzi, nebo do několika domků stojících mimo ohradu.

Nazítří byl Thomas Black téměř úplně zotaven. Jeho silný organismus odolal krutému mrazu. Jiný by nerozmrzl, avšak on nebyl jako jiní lidé.

A kdo byl vlastně tento hvězdář? Odkud přicházel? Proč vykonal tuto cestu územím Společnosti, když dosud panovala zima? Co znamenala kurýrova odpověď? Podívat se na měsíc! Copak měsíc nesvítí na všech místech, a je třeba za ním jít až do tak vzdálených krajin? Takové otázky vrtaly setníku Craventymu hlavou. Ale když nazítří s novým hostem hodinu porozprávěl, nebylo mu již nic nejasné.

Thomas Black byl opravdu hvězdářem na Greenwichské hvězdárně, řízené panem Airyem. Thomas Black vynikal duchem ne tak teoretickým jako bystrým a prokázal během dvaceti let, kdy zastával svůj úřad, vědě velké služby. V soukromém životě byl úplně bezvýznamný, neznal nic mimo hvězdářství, žil na obloze, nikoliv na zemi - potomek onoho učence hodného Lafontaina, který se usadil ve studni. Pokud se nehovořilo o hvězdách a souhvězdích byla rozmluva s ním zcela nemožná. Nejraději pobýval u dalekohledu. Ale když pozoroval, byl pozorovatelem, který neměl na světě sobě rovného! Jakou neúnavnou trpělivost osvědčoval! Byl schopen čekat celé měsíce na zjevení nějakého úkazu ve vesmíru. Kromě toho se zabýval meteory a meteority a jeho objevy v tomto oboru zasluhovaly zmínky. Kdykoliv šlo o zevrubné pozorování, přesné měření nebo určité vyznačení, obraceli se na Thomase Blacka, který se honosil velikou přesností. Není každému dáno umět pozorovat. Není tedy nic divného, že greenwichský hvězdář byl vybrán k prozkoumání následujícího případu, který zajímal vědce.

Jak známo, je měsíc při úplném zatmění slunce obepjat světelným prstencem. Jak vzniká tento úkaz? Je skutečnou věcí? Či není spíše odklonem, kterému podléhají sluneční paprsky poblíž měsíce? Tuto záhadu dosud konané výzkumy nedovedly rozřešit.

Od roku 1706 hvězdáři vědecky popisovali tento zářivý úkaz. Louville a Halley pozorovali tento jev při úplném zatmění roku 1715, Maraldi 1724, Antonio de Viloa 1778, Bouditch a Ferrer 1806, avšak z jejich teorií nelze vyvodit nic určitého. Za úplného zatmění roku 1842 se snažili učenci všech národů Airy, Arago, Peytal, Laugier, Mauvais, Otto Struve, Petit, Baily atd., dokonale objasnit původ tohoto úkazu, ačkoliv jakkoliv přesně bylo bádáno, přece „nesrovnalost“ jak praví Arago, „jevící se v pozorování, konaném na rozličných místech zkušenými hvězdáři při jednom zatmění, obestřela záhadu takovou temnotou, že není možné dospět k nějakému závěru o příčině úkazu“. Od té doby zkoumali jiná úplná zatmění slunce, ale pozorování se nesetkalo s podstatnějším úspěchem.

Nicméně bylo třeba tuto otázku rozřešit stůj co stůj. Naskytla se nová příležitost ke studiu, o kterém se až dosud názory rozcházely.

Nové úplné zatmění slunce, pro severní kraje Ameriky, Španělsko, severní Afriku atd., mělo být 18. července 1860. Mezi hvězdáři různých zemí byla úmluva, že pozorování se bude konat současně na rozličných místech pásma, ve kterém bude toto úplné zatmění viditelné. Thomas Black měl za úkol pozorovat zatmění v severní části Ameriky. Měl se tedy ocitnout skoro ve stejných okolnostech, v jakých se ocitli angličtí hvězdáři, při zatmění roku 1851 ve Švédsku a Norsku.

Můžeme si pomyslet, že Thomas Black se dychtivě chopil příležitosti studovat zářivý jev. Měl co nejbedlivěji zkoumat povahu červenavých světelných vypouklin, které se na různých místech jeví. Kdyby se greenwichskému hvězdáři podařilo rozhodnout věc nepopíratelným způsobem, měl by právo na pochvalu veškeré učené Evropy.

Thomas Black se tedy připravil k odjezdu a dostal doporučující listy pro čelné představitele Společnosti Hudsonova zálivu. Právě v tuto dobu se měla odebrat výprava k severním hranicím pevniny a založit tam novou faktorii. Proto se Thomas Black vydal na cestu: přeplul Atlantický oceán, vystoupil z lodi v New Yorku, přepravil se přes jezera (velká jezera mezi Spojenými státy americkými a Kanadou: Ontarijské, Erijské, Huronské, Michiganské a Hořejší) do závodu nad Černou řekou a pak ujížděl tvrz od tvrze na rychlých saních, řízených kurýrem Společnosti, navzdory zimě a mrazu, přes všechna nebezpečenství cesty arktickými krajinami, 17. března do tvrze Reliance za nám již známých okolností.

Tyto výklady sdělil hvězdář setníkovi Craventymu.

„Ale, pane Blacku,“ pravil k němu, „proč jste měl tak naspěch, abyste sem dorazil, když to zatmění slunce nastane teprve roku 1860, to znamená příštího roku?“ „Setníku,“ odpověděl hvězdář, „dozvěděl jsem se, že Společnost vyšle výpravu na americké pomoří za sedmdesátou rovnoběžku, a nechtěl jsem propást odjezd poručíka Hobsona.“ „Pane Blacku,“ řekl na to setník, „kdyby poručík odjel, byl bych pokládal za svou povinnost osobně vás doprovodit až ke břehům Severního ledového oceánu.“ Potom hvězdáře ujistil, že se na něj může ve všem spolehnout a na tvrzi Reliance je vždy vítán.


III. KAPITOLA Rozmrzlý učenec

III. KAPITOLA Rozmrzlý učenec Četař Long se ocitl v úzké chodbě, do níž se vcházelo vnějšími dveřmi tvrze, a uslyšel, jak křik vzrůstá. Kdosi bušil prudce na vrata, vedoucí na dvůr, chráněný vysokými dřevěnými hradbami. Četař trhnutím otevřel dveře. Půda byla pokryta na stopu sněhem. Bořil se po kolena do této bílé spousty a mířil si to šikmo přes dvůr k vratům.

Vichřice jej oslepovala, a strašlivý mráz mu pronikal až do krve.

„Který blázen asi přichází v takové nepohodě!“ bručel pro sebe četař Long a odsunoval těžké závory na vratech. „Vždyť se jen Eskymáci mohou odvážit do takové zimy!“ „Otevřete, otevřete přece!“ volal kdosi venku. „Už se otevírá,“ odpověděl četař Long.

Posléze se rozlétly vrata dovnitř, a četař byl napůl povalen do sněhu saněmi, taženými šesti psy, které ho minuly jako blesk. Důstojný Long byl málem přejet. Avšak ani nezareptal, povstal, zavřel vrata a vrátil se k hlavní budově obvyklým krokem, to znamená dělal sedmdesát pět kroků za minutu.

Ale tam již stáli setník Craventy, poručík Jasper Hobson a desátník Joliffe navzdory třeskuté zimě a pohlíželi na zasněžené saně, které se před nimi zastavily.

Muž zabalený a zakuklený kožešinami z nich ihned vystoupil.

„Tvrz Reliance?“ zeptal se.

„Zde je,“ odvětil setník.

„Setník Craventy?“ „Jsem já. Kdo jste vy?“ „Kurýr Společnosti.“ „Jste sám?“ „Nejsem! Vezu pocestného!“ „Pocestného? A co zde hodlá dělat?“ „Podívat se na měsíc.“ Po této odpovědi se setník Craventy v duchu tázal, nemá-li před sebou blázna. Za takových okolností se tak mohlo soudit. A však neměl kdy projevit své mínění. Kurýr vytáhl ze saní bezvládnou hmotu, jakýsi zasněžený pytel a chystal se jej odnést do domu. Setník se ho otázal: „Jaký je to pytel?“ „To je můj pocestný!“ odpověděl kurýr. „Kdo je ten pocestný?“ „Hvězdář Thomas Black.“ „Ale vždyť je zmrzlý!“ „Však rozmrzne.“ Thomas Black, kterého četař s desátníkem a kurýrem nesli, se ocitl uvnitř tvrze. Dopravili ho do pokoje v prvním patře, kde byla teplota zcela snesitelná, protože zde byla kamna rozpálená do červena. Položili jej na postel a setník ho vzal za ruku.

Ruka byla doslova zmrzlá. Rozbalili houně a kožichy, do nichž byl zavinut Thomas Black, sešněrovaný jako balík, a pod tímto obalem se objevil asi padesátiletý muž, zavalitý, malý, s prošedivělými vlasy, s nepěstěnými vousy, se zamhouřenýma očima a stisknutými ústy, jakoby měl rty sklížené. Tento muž již nedýchal, anebo dýchal tak slabě, že by jeho dech sotva zkalil zrcadlo. Joliffe jej rychle svlékal, obracel a převaloval, a neustále říkal: „No, no, pane! Copak se nevzpamatujete?“ Zdálo se, že tento člověk, který přišel za takových okolností je už nebožtík. Aby mu vrátili ztracené teplo, napadl desátníKa jen jediný zoufalý prostředek, a to bylo, ponořit nemocného do hořícího punče.

Velkým štěstím pro Thomase Blacka zajisté bylo, že poručík Jasper Hobson připadl na jinou myšlenku.

„Sníh!“ zvolal. „Četaři Longu, několik hrstí sněhu!“ o tuto látku nebylo na dvoře tvrze Reliance nouze. Když četař odešel pro žádaný sníh, Joliffe hvězdáře odstrojil. Nešťastníkovo tělo bylo poseto bělavými skvrnami, svědčícími, že mráz vnikl do masa. Byl nejvyšší čas, aby se krev vehnala do zachvácených částí. Tohoto účinku doufal Jasper Hobson dosáhnout usilovným třením sněhem. Je známo, že v polárních končinách se tohoto prostředku všeobecně užívá, jde-li o to, aby byl obnoven krevní oběh zaražený strašlivou zimou, jakou zaráží proud řek.

Když se četař Long vrátil, Joliffe a on mnuli nového příchozího způsobem, který pravděpodobně nikdy nezakusil. Nebylo to nijak jemné přejíždění, vlnité natírání, nýbrž mocné hnětení, prováděné přikrčenými pažemi, které se podobalo spíše dření hřebelcem než hlazení rukou.

A za tohoto výkonu desátník ustavičně domlouval pocestnému, který ho nemohl slyšet.

„Nuže, pane, vzhůru! Co vám to napadlo, že jste se nechal tak promrznout? Poslouchejte! Nebuďte tak tvrdohlavý!“ Zdálo se, že Thomas Black tvrdohlavý byl, neboť uběhlo půl hodiny, aniž by projevil známky života. Vzdali se naděje, že ho vzkřísí, a když už chtěli ustat od úmorné práce, vydralo se posléze ubožákovi z úst několik vzdechů.

„Žije! Nabývá vědomí!“ zvolal Jasper Hobson.

Když bylo jeho tělo třením rozehřáto na povrchu, nesmělo se zapomenout ani na vnitřek. Načež desátník Joliffe si pospíšil a přinesl několik číšek punče. Pocestnému bylo patrně volněji, barva se mu vrátila do tváří, pohled do očí, řeč na rty, a setník mohl konečně doufat, že mu Thomas Black oznámí, proč přijel na toto místo a v tak žalostném stavu.

Thomas Black zabalený pečlivě do pokrývky se napůl vztyčil, opřel se o loket a otázal se dosud slabým hlasem: „Tvrz Reliance?“ „Je zde,“ odtušil setník. „Setník Craventy?“ „To jsem já, a dodávám, pane, buďte vítán. Ale smím se vás ptát, proč přicházíte na naši tvrz?“ „Podívat se na měsíci“ ozval se kurýr, kterému se bezpochyby tato odpověď zamlouvala, protože ji už podruhé opakoval. Ostatně se zdálo, že je s ní spokojen i Thomas Black, který přisvědčil kývnutím hlavy. Potom se otázal: „Poručík Hobson?“ „Tady jsem,“ odpověděl poručík. „Tedy jste se ještě nevydal na cestu?“ „Ještě ne, pane.“ „No, pane,“ pokračoval Thomas Black, „nezbývá mi než abych vám poděkoval a spal až do zítřka do rána!“ Setník a jeho druhové tedy odešli a zanechali tohoto zvláštního člověka o samotě, aby si pokojně odpočinul. Za půl hodiny pak hostina skončila a hosté se rozešli po svých bytech, buď do pokojů ve tvrzi, nebo do několika domků stojících mimo ohradu.

Nazítří byl Thomas Black téměř úplně zotaven. Jeho silný organismus odolal krutému mrazu. Jiný by nerozmrzl, avšak on nebyl jako jiní lidé.

A kdo byl vlastně tento hvězdář? Odkud přicházel? Proč vykonal tuto cestu územím Společnosti, když dosud panovala zima? Co znamenala kurýrova odpověď? Podívat se na měsíc! Copak měsíc nesvítí na všech místech, a je třeba za ním jít až do tak vzdálených krajin? Takové otázky vrtaly setníku Craventymu hlavou. Ale když nazítří s novým hostem hodinu porozprávěl, nebylo mu již nic nejasné.

Thomas Black byl opravdu hvězdářem na Greenwichské hvězdárně, řízené panem Airyem. Thomas Black vynikal duchem ne tak teoretickým jako bystrým a prokázal během dvaceti let, kdy zastával svůj úřad, vědě velké služby. V soukromém životě byl úplně bezvýznamný, neznal nic mimo hvězdářství, žil na obloze, nikoliv na zemi - potomek onoho učence hodného Lafontaina, který se usadil ve studni. Pokud se nehovořilo o hvězdách a souhvězdích byla rozmluva s ním zcela nemožná. Nejraději pobýval u dalekohledu. Ale když pozoroval, byl pozorovatelem, který neměl na světě sobě rovného! Jakou neúnavnou trpělivost osvědčoval! Byl schopen čekat celé měsíce na zjevení nějakého úkazu ve vesmíru. Kromě toho se zabýval meteory a meteority a jeho objevy v tomto oboru zasluhovaly zmínky. Kdykoliv šlo o zevrubné pozorování, přesné měření nebo určité vyznačení, obraceli se na Thomase Blacka, který se honosil velikou přesností. Není každému dáno umět pozorovat. Není tedy nic divného, že greenwichský hvězdář byl vybrán k prozkoumání následujícího případu, který zajímal vědce.

Jak známo, je měsíc při úplném zatmění slunce obepjat světelným prstencem. Jak vzniká tento úkaz? Je skutečnou věcí? Či není spíše odklonem, kterému podléhají sluneční paprsky poblíž měsíce? Tuto záhadu dosud konané výzkumy nedovedly rozřešit.

Od roku 1706 hvězdáři vědecky popisovali tento zářivý úkaz. Louville a Halley pozorovali tento jev při úplném zatmění roku 1715, Maraldi 1724, Antonio de Viloa 1778, Bouditch a Ferrer 1806, avšak z jejich teorií nelze vyvodit nic určitého. Za úplného zatmění roku 1842 se snažili učenci všech národů Airy, Arago, Peytal, Laugier, Mauvais, Otto Struve, Petit, Baily atd., dokonale objasnit původ tohoto úkazu, ačkoliv jakkoliv přesně bylo bádáno, přece „nesrovnalost“ jak praví Arago, „jevící se v pozorování, konaném na rozličných místech zkušenými hvězdáři při jednom zatmění, obestřela záhadu takovou temnotou, že není možné dospět k nějakému závěru o příčině úkazu“. Od té doby zkoumali jiná úplná zatmění slunce, ale pozorování se nesetkalo s podstatnějším úspěchem.

Nicméně bylo třeba tuto otázku rozřešit stůj co stůj. Naskytla se nová příležitost ke studiu, o kterém se až dosud názory rozcházely.

Nové úplné zatmění slunce, pro severní kraje Ameriky, Španělsko, severní Afriku atd., mělo být 18. července 1860. Mezi hvězdáři různých zemí byla úmluva, že pozorování se bude konat současně na rozličných místech pásma, ve kterém bude toto úplné zatmění viditelné. Thomas Black měl za úkol pozorovat zatmění v severní části Ameriky. Měl se tedy ocitnout skoro ve stejných okolnostech, v jakých se ocitli angličtí hvězdáři, při zatmění roku 1851 ve Švédsku a Norsku.

Můžeme si pomyslet, že Thomas Black se dychtivě chopil příležitosti studovat zářivý jev. Měl co nejbedlivěji zkoumat povahu červenavých světelných vypouklin, které se na různých místech jeví. Kdyby se greenwichskému hvězdáři podařilo rozhodnout věc nepopíratelným způsobem, měl by právo na pochvalu veškeré učené Evropy.

Thomas Black se tedy připravil k odjezdu a dostal doporučující listy pro čelné představitele Společnosti Hudsonova zálivu. Právě v tuto dobu se měla odebrat výprava k severním hranicím pevniny a založit tam novou faktorii. Proto se Thomas Black vydal na cestu: přeplul Atlantický oceán, vystoupil z lodi v New Yorku, přepravil se přes jezera (velká jezera mezi Spojenými státy americkými a Kanadou: Ontarijské, Erijské, Huronské, Michiganské a Hořejší) do závodu nad Černou řekou a pak ujížděl tvrz od tvrze na rychlých saních, řízených kurýrem Společnosti, navzdory zimě a mrazu, přes všechna nebezpečenství cesty arktickými krajinami, 17. března do tvrze Reliance za nám již známých okolností.

Tyto výklady sdělil hvězdář setníkovi Craventymu.

„Ale, pane Blacku,“ pravil k němu, „proč jste měl tak naspěch, abyste sem dorazil, když to zatmění slunce nastane teprve roku 1860, to znamená příštího roku?“ „Setníku,“ odpověděl hvězdář, „dozvěděl jsem se, že Společnost vyšle výpravu na americké pomoří za sedmdesátou rovnoběžku, a nechtěl jsem propást odjezd poručíka Hobsona.“ „Pane Blacku,“ řekl na to setník, „kdyby poručík odjel, byl bych pokládal za svou povinnost osobně vás doprovodit až ke břehům Severního ledového oceánu.“ Potom hvězdáře ujistil, že se na něj může ve všem spolehnout a na tvrzi Reliance je vždy vítán.