Díl první I. KAPITOLA Večírek na tvrzi Reliance
I. KAPITOLA
Večírek na tvrzi Reliance
Jednou večer - 17. března 1859 - vystrojil setník Craventy na tvrzi Reliance slavnost.
Toto slovo „slavnost“ neodpovídá představě velkolepé společnosti, dvorního plesu, „routu“ (vznešený večerní dýchánek) s hudbou a zpěvem nebo hostiny při velkém orchestru. Zábava pořádaná setníkem Craventym byla prostší, a přece setník nešetřil, aby jí dodal co nejokázalejšího lesku.
Řízením desátníka Joliffa nabyla velká přízemní dvorana skutečně jiné tvářnosti. Byly sice dosud vidět dřevěné zdi, sroubené z kmenů přitesaných do čtyř hran, kladené vodorovně, ale čtyři britské vlajky vztyčené ve čtyřech koutech a výzbroj z tvrzního arzenálu zastíraly jejich nahotu. Dlouhá nástropní břevna, drsná a začernalá, spočívala na hrubě upravených podpůrných sloupech, za to však dvě lampy opatřené reflektory z bílého plechu se kývaly na konci řetězů jako dvě koruny, mlhavě prozařující ovzduší síně dostatečným světlem. Okna byla úzká, některá vypadala dokonce jako střílny, jejich čtverhranné tabule, oslepené tlustou vrstvou jíní, vzdorovaly zvědavému pohledu, avšak na dva nebo tři kusy vkusně rozloženého červeného kartounu hleděli hosté s obdivem. Podlaha se skládala z těžkých do sebe zapuštěných hontů, které desátník Joliffe před slavností zametl. Lenošky, pohovky, stolice, ani jiné potřeby moderního zařízení nevadily volnému pohybu. Dřevěné lavice, zpola zadělané do silné zdi, celistvé krychle vytesané sekerou a dva stoly s hrubýma nohama byly veškerým nábytkem salonu, ale přepážka, skrze niž se vcházelo úzkými, jednoduchými dveřmi do sousedního pokoje, byla malebně a bohatě ozdobena.
Na trámech visely v podivuhodném souladu skvostné kožešiny, jejichž podobný výběr nebylo možné spatřit ani v nejhojnějších výkladech Regent Street nebo Něvského prospektu (dvě z nejkrásnějších tříd v Londýně a Petrohradě). Zdálo se, jako by všechna zvířena arktických krajů přispěla k této výzdobě ukázkami svých nejkrásnějších kožešin. Zraky všech utkvívaly nerozhodně na kožešinách vlků, medvědů, vyder, rosomáků, lasic, bobrů, krys pižmových, hranostajů a lišek stříbrných. Nad touto výstavkou viselo heslo, jehož litery byly vyřezány v kusu malované lepenky - heslo proslulé Společnosti Hudsonova zálivu:
PROPELLE CUTEM (Stahuj kůži)
„Opravdu, desátníku Joliffe,“ pravil setník Craventy ke svému podřízenému, „překonal jste sám sebe!“
„Tomu věřím, pane setníku,“ odpověděl desátník. „Avšak učiňme každému po právu. Část vaší chvály náleží paní Joliffové, která mi při tom všem pomáhala.“
„Je to šikovná žena, desátníku.“
„Nemá sobě rovné, pane setníku.“ Uprostřed dvorany stála ohromná kamna, napůl cihlová, napůl majoliková, jejichž velká roura z železného plechu, procházející stropem chrlila ven do vzduchu proudy černého kouře. Tato kamna táhla, hučela, žíhala uhlí, které topič, voják určený pouze k této službě, neustále přikládal lopatou. Chvílemi zaléhal větrný vír do vnějšího komínu. V té chvíli vyrážel z krbu čpavý dým a naplňoval síň, dlouhé plameny šlehaly po cihlových stěnách, hustý oblak zastíral světlo lamp a očazoval nástropní břevna. Avšak hosté tvrze Reliance příliš nedbali na toto malé nepohodlí. Kamna je hřála, proto to nebyla příliš veliká cena za jejich teplo, neboť venku byl třeskutý mráz, a k mrazu se přidával prudký severák, který jeho ostrost znásoboval.
Bylo slyšet vichřici, ječící kolem domu. Padající sníh, téměř ztvrdlý, třaskavě tepal do ojíněných tabulí. Pronikavé svištění, deroucí se spárami dveří a oken, dostupovalo časem takové výše, že jeho zvuky bylo stěží sluchem postihnout. Poté nastávalo úplné ticho. Příroda se zdála nabírat dech, a znovu se s děsnou silou rozpoutávaly závany vichru.
Dům se v základech znatelně třásl, honty praskaly, trámy vrzaly. Cizinec méně zvyklý těmto návalům ovzduší než hosté tvrze, by se tázal, neodnese-li vichřice tuto slitinu z prken a trámů. Ale pozvaní návštěvníci setníka Craventyho si nevšímali poryvů, a i venku by se jich nehrozili víc, než bouřliváčkové, kteří si v bouři hrají.
Co se však týče těchto návštěvníků, je nutno říci několik poznámek.
K zábavě se sešlo asi sto osob obojího pohlaví, avšak pouze dvě ženy nebyly z obvyklého obyvatelstva tvrze Reliance. Toto obyvatelstvo se skládalo ze setníka Craventyho, poručíka Jaspera Hobsona, četaře Longa, desátníka Joliffa a asi šedesáti vojáků a zřízenců Společnosti.
Někteří byli ženatí, mimo jiné desátník Joliffe, šťastný manžel čilé a bodré Kanaďanky, pak jistý Mac Nap, Skot ženatý se Skotkou, a John Rae, který nedávno pojal za ženu zdejší Indiánku. Všichni tito lidé, důstojníci, úředníci a vojáci, byli toho večera bez ohledu na hodnost pohoštěni setníkem Craventym.
Je třeba podotknout, že všichni účastníci večírku nebyli ve službách Společnosti. Sousední tvrze - a v těchto odlehlých končinách lidé, žijící na sto mil (1 angl. mile 0,621 km) od sebe, se považují za sousedy - přijali pozvání setníka Craventyho. Ve slušném počtu se dostavili zřízenci nebo faktoři z tvrze Providence nebo Résolutionu, náležející k oblasti Otročího jezera, ba i z tvrze Chippewayanu a tvrze Liardi, ležící jižněji. Byla to vzácná zábava, nenadálé povyražení, na které nelenili pospíšit tito poustevníci, tito vyhnanci napůl ztracení v samotě severních krajů.
Mimoto ani několik indiánských náčelníků neodmítlo pozvání, kterého se jim dostalo. Tito domorodci, mající stálé styky s faktoriemi, dodávali valnou částí a směnou kožešiny, s kterými Společnost obchodovala. Byli to většinou Indiáni Chippewayové, lidé silní, podivuhodného složení těla, odění koženými kabátci a kožešinovými plášti. Jejich obličeje z poloviny rudé, z poloviny černé, měly zvláštní ráz, jaký „místní pleť“ přikládá v Evropě ďáblům v kouzelných hrách. Na hlavách jim trčely chumáče orlích per, rozložených jako vějíř nějaké seňory (španělsky paní), která se chvěla při každém hnutí jejich černých vlasů. Indiánských náčelníků bylo asi dvanáct a přišli bez svých žen - „squaw“, jejichž postavení se mnoho neliší od otroctví.
Takoví byli účastníci večírku, které setník uvítal a hostil na tvrzi Reliance. Netančilo se, poněvadž nebyla hudba, ale bufet byl výtečný.
Na stole se vypínal homolovitý pudink od paní Joliffové, byl to komolý kužel, složený z mouky, sobího sádla a masa pižmového tura, ve kterém scházely snad jen vejce, mléko a citrony, schvalované kuchařskými knihami, který však tento nedostatek vyvažoval obrovskými rozměry. Paní Joliffová z něj neustále ukrajovala řízky a přece neubývalo. Na stole také kynuly hromady sendvičů, v nichž námořnické suchary byly náhražkou za tenké krajíčky anglického chleba, mezi dva řízky sucharu, které při vší tvrdosti neodolávaly zubům Chippewayů, paní Joliffová důmyslně vložila slabé proužky „corn-beef“, jakési solené hověziny, která zastávala místo uzené kýty a paštiky z tučného kuřete s lanýži na evropském bufetu. Nápoje pak, whisky a gin, kolovaly v cínových číších, kromě obrovské nádoby punče, který měl uzavírat tuto slavnost, o níž budou dlouho mluvit Indiáni ve svých wigwamech.
Co poklon se dostalo během večírku manželům Joliffovým! Ale jakou ochotu a roztomilost projevovali! S jakou laskavou úslužností si počínali při rozdávání občerstvení! Nikoliv! Nevyčkávali, nýbrž předcházeli chutě každého. Nebylo třeba žádat a přát si. Sendviče, vzápětí řízky a nevyčerpatelného pudinku! Pudink a následovaly číše ginu nebo whisky!
„Ne, děkuji, paní Joliffová.“
„Jste příliš laskav, desátníku, žádám vás o dovolení, abych si oddechl.“
„Paní Joliffová, ujišťuji vás, že se dusím!“
„Desátníku Joliffe, vy se mnou děláte, co chcete.“
„Ne, tentokrát ne, paní! Je to zhola nemožné!“ Takovými odpověďmi byla odbývána šťastná dvojice. Ale desátník a jeho žena nutili a domlouvali tak vytrvale, že i nejurputnější nakonec povolovali. I jedlo se a pilo neustále! A hovory nabývaly živosti! Vojáci a úředníci se rozjařovali. Zde se mluvilo o honbě, jinde o obchodu.
Kolik záměrů bylo domluveno pro příští dobu lovu! Veškerá zvířena arktických krajů by tyto podnikavé lovce nestačila uspokojit. Medvědi, lišky, pižmoví tuři padali pod jejich kulkami! Bobři, krysy, hranostajové, kuny, lasice se chytali do jejich léček po tisících! Drahocenné kožešiny se hromadily ve skladištích Společnosti, která se toho roku domohla naprosto netušeného zisku. Lihoviny hojně nalévané rozněcovaly evropské mysli, zatímco vážní a mlčenliví Indiáni, příliš hrdí aby se divili, a příliš opatrní aby slibovali, nevyrušovali tyto žvanivé jazyky a dopřávali si velkými doušky ohnivou vodu setníka Craventyho.
Setník pak, potěšený tímto šumem a spokojený se zábavou, kterou u něho nalézali tito politováníhodní lidé, vyobcovaní takřka mimo obyvatelný svět, procházel se vesele mezi hosty a odpovídal na všechny otázky týkající se večírku:
„Obraťte se na Joliffa! Obraťte se na Joliffa!“ I obraceli se k Joliffovi, který měl pro každého vždy ochotné a laskavé slovo.
Mezi muži přidělenými k ostraze a službě na tvrzi Reliance je třeba některé podrobně vylíčit, protože jsou osudem určeni, aby se stali hříčkou strašlivých okolností, které žádný lidský ostrovtip nemohl předvídat. Sluší se mimo jiné jmenovat poručíka Jaspera Hobsona, četaře Longa, manžele Joliffovy a dvě cizinky, které setník toho večera hostil.
Poručík Jasper Hobson byl asi čtyřicátník. Malý a hubený, nevynikal sice silou, zato však jeho mravní ráznost byla schopna vzdorovat veškerým nástrahám života. Byl „dítětem společnosti“. Jeho otec, major Hobson, Ir z Dublinu, zemřel před několika lety, byl dlouho velitelem na tvrzi Assiniboin. Tam, na samém úpatí Skalistých hor, se narodil Jasper Hobson. Byl přísně veden majorem Hobsonem, odvahou a chladnokrevností dospěl v muže, zatímco věkem byl ještě mladík.
Jasper Hobson nebyl lovcem, nýbrž vojákem, inteligentním a statečným důstojníkem. Za bojů, které Společnost podstoupila se svými konkurenty, se vyznamenal horlivostí a srdnatostí, a získal hodnost poručíka. Za zásluhy byl jmenován velitelem výpravy na Sever. Účelem této výpravy bylo prozkoumat kraj Velkého Medvědího jezera a založit tvrz na pomezí americké pevniny. Odjezd poručíka Jaspera Hobsona byl ustanoven na první dny měsíce dubna.
Pokud byl poručík dokonalým vzorem důstojníka, byl četař Long - muž padesátiletý, jehož hrubý vous se zdál být spleten z vláken kokosového ořechu, vzorem vojáka chrabrého povahou, poslušného založením, znajícího jen předpisy, nerozebírajícího nikdy rozkazy, i když by byly sebepodivnější, nerozumujícího, jakmile běželo o službu - hotovým strojem v uniformě, ale dokonalým strojem, nezadrhujícím, stále jdoucím a nikdy neumdlévajícím. Možná, že četař Long byl poněkud drsný na své lidi, jako sám na sebe. Netrpěl nejmenší poklesek proti kázni, nemilosrdně trestal chyby a sám nebyl nikdy trestán.
Poroučel, protože mu to ukládala jeho četařská hodnost, celkem však neměl záliby v udávání rozkazů. Krátce řečeno, byl muž zrozený k tomu, aby poslouchal, a toto zapření sama sebe se srovnávalo s jeho trpnou povahou. Z takových lidí lze vytvořit strašné vojsko. Jsou pouhými pažemi ve službách jediné hlavy. Není to snad pravá organizace síly? Bajka si vymyslela dva typy: storukého Briarea a stohlavou Hydru. Kdyby se tyto dvě obludy pustily do zápasu, kdo by zvítězil? Briareus.
Desátník Joliffe je už znám. Byl snad jen domácí mouchou, ale poslouchali rádi její bzučení. Spíše by se hodil za správce spižírny než za vojáka. Byl si toho dobře vědom. Proto se rád tituloval „desátníkem pro podrobnosti“, ale v těchto podrobnostech by byl stokrát uvízl, kdyby ho malá paní Joliffová nevedla pevnou rukou. Rozumí se samosebou, že desátník poslouchal svou ženu, i když to neuznával, říkal si bezpochyby jako moudrý Sancho (Sancho Panza - směšná postava v proslaveném Cervantesově románu Don Quijote de la Mancha). „Ženská rada nestojí za mnoho, ale byl by dozajista blázen, kdyby jí vůbec nedbal!“ Cizí osoby byly zastoupeny, jak už bylo řečeno, dvěma ženami asi ve věku čtyřiceti let. Jedna z těchto žen právem zasluhovala, aby byla postavena do první řady slavných cestovatelek. O Paulině Barnettové, soupeřce paní Pfeifferové, Tinnéové, Haumaireové de Hell, byla nejedna čestná zmínka na schůzích Královské zeměpisné společnosti.
Paulina Barnettová putovala podél toku Brahmaputry až do tibetských hor a prošla neznámý kout New Hollandu od Labutí zátoky v Carpenterském zálivu a osvědčila vlastnosti znamenité cestovatelky. Byla žena velké postavy, již patnáct let vdovou, kterou cestovatelská vášeň neustále hnala neznámými zeměmi. Její hlava, vroubená dlouhými vlasy, místy již prokvetlými, jevila skutečnou ráznost. Oči poněkud krátkozraké měla ozbrojeny skřipcem se stříbrným kováním, nasazeným na dlouhém rovném nose, jehož pohyblivé chřípí „se zdálo cítit prostor“.
Vykračovala si snad trochu po mužsku, jak třeba přiznat, a všechen její zevnějšek se ani tak nehonosil půvabností jako mravní silou. Byla Angličanka z yorského hrabství, vládnoucí jakýmsi jměním, jehož důchody většinou vynakládala na dobrodružné výpravy. A pobývala-li v tuto chvíli na tvrzi Reliance, stalo se to tím, že nějaký nový výzkum ji zavedl na toto odlehlé místo. Vykonala-li cesty rovníkovými kraji, chtěla nejspíše proniknout až k nejzazším mezím vzdálených končin.
Její přítomnost ve tvrzi byla událostí. Ředitel Společnosti ji zvláštním listem doporučil setníkovi Craventymu. Podle znění dopisu měl setník usnadnit slavné cestovatelce úmysl, který si vytkla, dostat se ke břehům Severního ledového oceánu. Veliký podnik! Bylo třeba se ubírat v Hearneových, Mackenzieových, Raeových, Franklinových šlépějích!
Jaké postoupit potíže, zkoušky, nebezpečí v tomto zápase s hroznými živly arktického podnebí! Jak se mohla žena odvážit, pustit se tam, kde tolik zkušených mužů neuspělo?
Ale cizinka, pobývající nyní na tvrzi Reliance, nebyla ženou, nýbrž byla to Paulina Barnettová, člen Královské zeměpisné společnosti.
Je třeba připomenout, že slavná cestovatelka měla u sebe Madge, víc než služku, oddanou, statečnou přítelkyni, která žila jen pro ni, Skotku starých časů, kterou by mohl Caleb pojmout za manželku, aniž by si zadal. Madge byla poněkud starší než její paní - asi o pět let, byla velké a silné postavy.
Madge své paní a přítelkyni tykala, a Paulina tykala Madge. Paulina považovala Madge za starší sestru, Madge se k Paulině chovala jako k dceři. Krátce, tyto dvě bytosti se doplňovaly navzájem.
Ve skutečnosti setník Craventy hostil své podřízené a Indiány kmene Chippewayů na počest Pauliny Barnettové. Cestovatelka se měla přidružit k oddílu poručíka Jaspera Hobsona na výzkumné výpravě na Sever.
Ke cti paní Pauliny Barnettové se velká dvorana faktorie ozývala radostným provoláváním.
A že za tohoto památného večírku spotřebovala kamna sto kilogramů uhlí, se stalo proto, že venku byl mráz osmdesát stupňů Fahrenheita (-32°C), a že tvrz Reliance leží na 61° 47' severní šířky, čtyři stupně od polárruno kruhu.
