×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Plující ostrov - Jules Verne, XIV. Slavnost za slavností

XIV. Slavnost za slavností Ostrov Tahiti byl vybrán jako místo budoucího každoročního odpočinku Standard Islandu. Dříve než se ostrov vydá na další cestu k obratníku Kozoroha, jeho obyvatelé si odpočinou na březích Papeeté. Když se setkali s tak přátelským přijetím jak ze strany nejvýznamnějších francouzských hodnostářů, tak domorodců, štědře s uznáním otevřeli své přístavy, nebo ještě lépe, své tobolky.

Z Papeeté se sem hrnuli vojáci i civilisté. Pobíhali sem tam okolím, parkem i třídami, a nikdy nedošlo k žádnému výstupu, který by mohl vzbudit pohoršení, což nepochybně bylo výsledkem dobrých vzájemných vztahů. Při odjezdu však přece jen musela guvernérova policie zasáhnout, aby se počet obyvatel plovoucího ostrova tajně nezvýšilo několik Tahiťanů, kteří neměli právo se tam usadit.

Druhá strana ponechala Milliarďanům naprostou volnost navštívit všechny ostrovy souostroví, kde se kommodore Simcoe rozhodl zastavit.

Několik bohatých rodin si v okolí Papeeté po předchozí telegrafické rezervaci, najalo vily. Aby lépe využili čas, zařídili se tu Milliarďané tak, jako to dělají Pařížané v okolí Paříže, kteří se stěhují i se svými sluhy a spřežením, aby tu užívali života jako bohaté soukromé osoby, jako turisté, výletníci a myslivci, přestože jen málokterý z nich měl zálibu v honech. Chtěli prostě žít venkovským životem, protože tady nemuseli mít obavy o své zdraví. Teploty se od dubna do prosince pohybovaly mezi čtrnácti a třiceti stupni, zatímco v ostatních měsících panovala na jižní polokouli zima.

Mezi mnoha notábly, kteří své domy vyměnili za pohodlné tahitské příbytky, byla i rodina Tankerdonova a Coverleyova. Pán a paní Tankerdonovi, jejich syn a dcery se hned druhého dne přestěhovali do překrásné vily, ležící na výšinách Tatao. Také pán a paní Coverleyovi, slečna Diana a její sestry, svůj palác na Patnácté třídě vyměnili za hezkou vilu ukrytou pod vysokými stromy u Venušina mysu. Obě vily dělila vzdálenost několika mil, kterou Walter Tankerdon považoval za snad až příliš velkou. Nebylo však v jeho moci tyto dva body na tahitském pobřeží sblížit. Silnice, udržované v dokonalém stavu, umožňovaly přímé spojení s Papeeté.

Frascolin připomněl Kalixtu Munbarovi, že rodiny se takto nebudou moci zúčastnit slavnostního přijetí vrchního komisaře u guvernéra.

„Bude to tak rozhodně lepší,“ odpověděl intendant, v jehož očích se zablýskala diplomatická prohnanost. „Alespoň se tak předejde roztržce. Kdyby francouzský představitel šel nejdříve ke Coverleyovým, co by tomu řekli Tankerdonovi a kdyby navštívil dříve Tankerdonovy, jak by se to líbilo Coverleyovým? Cyrus Bikerstaff může být jenom rád, že odešli.“ „Cožpak vůbec není naděje, že by jejich sočení jednou skončilo?“ zeptal se Frascolin. „Kdo ví,“ odpověděl Kalixt Mtmbar. „Snad to závisí jen na Walterovi a Dianě...“ „Zatím se nezdá, že by dědic a dědička...“ prohodil Yvernes.

„Dobře,... dobře,“ odpověděl intendant, „k tomu je zapotřebí vhodné příležitosti. A kdyby snad náhoda nechtěla, my už to nějak zařídíme-už kvůli zájmům našeho milovaného ostrova!“ Kalixt Munbar se začal točit na patě, což Athanás Dorémus odměnil potleskem. Takový tanec by markýzovi velkého století ostudu neudělal.

Odpoledne 20. října dorazil k tribord-harbourskému nábřeží vrchní komisař doprovázený ředitelem, generálním tajemníkem a nejdůležitějšími úředníky protektorátu. Guvernér je uvítal se všemi poctami.

V Přední i Zadní baterii se ozvaly výstřely. Kočáry ve francouzských a i milliardských barvách dopravily průvod do města, kde na radnici bylo všechno připraveno k jejich přijetí. Obyvatelstvo je cestou vřele vítalo a na schodišti u vchodu do radnice bylo předneseno několik přiměřeně dlouhých oficiálních proslovů. Pak následovala návštěva protestantského kostela, katedrály, observatoře, obou elektráren, obou přístavů, parku a vše bylo zakončeno okružní projížďkou tramvají podél pobřeží. Po návratu se ve velkém sále Kasina podávala masitá svačina.

V šest hodin večer se vrchní komisař se svým doprovodem za hřmění děl Standard Islandu vrátil do Papeeté. S sebou si odnášel milou vzpomínku na vřelé přijetí.

Druhého dne ráno, tedy 21. října, vyrazili Pařížané do Papeeté. Nevzali s sebou nikoho, ani profesora ušlechtilých mravů, kterému nohy už na dlouhých procházkách příliš nesloužily. Připadali si volní jako ptáci, jako žáci o prázdninách. Měli radost, že pod svýma nohama cítí skutečnou kamenitou půdu a pravou hlínu.

Chtěli navštívit především Papeeté. Hlavní město souostroví bylo bezesporu krásné. Čtyřlístek se s opravdovou rozkoší procházel pod nádhernými stromy, vrhajícími stín na domy na nábřeží, sklady námořnictva, zásobárny a významné obchodní budovy, postavené nedaleko přístavu. Pak se naši umělci vydali do centra města jednou z ulic, která ústila na nábřeží, kde podle amerického vzoru jezdila železnice.

Byly tam široké ulice, křižující se v přesných pravých úhlech, podobně jako třídy v Milliard City, spousta zahrad, plných zeleně a svěžesti. Ačkoli bylo ráno, na ulicích bylo živo, bylo vidět mnoho Evropanů i domorodců, ale největší ruch nastával teprve po osmé hodině večer a trval celou noc. Tropické noci, a zvláště noci tahitské, jsou jako stvořené, aby byly strávené jinde než v posteli. Zvláště když postele v Papeeté tvořily kokosové provazy, slamníky z banánového listí, matrace vycpané dřevěnou vlnou a záclony, chránící spícího před neustálými útoky moskytů.

Evropské domy od tahitských bylo možno velmi lehce rozeznat. Ty první byly postaveny na podezdívce téměř výhradně ze dřeva, takže poskytovaly veškeré možné pohodlí. Domy tahitské, ve městě poměrně řídké, romanticky roztroušené ve stínu stromů, byly z bambusu, uvnitř vyložené slaměnými rohožemi, což působilo čistě, vzdušně a příjemně.

„A co domorodci?“ „Domorodci? Tady stejně jako na Sandwichských ostrovech, už nepotkáte divochy, kteří si dříve rádi pochutnávali na člověčím kotletu a pro svého náčelníka schovávali oči poraženého protivníka, pečené podle receptu tahitské kuchyně,“ řekl Frascolin svým přátelům.

„No tohle! V Oceánii už nejsou lidožrouti!“ vykřikl Pinchinat. „My urazíme několik tisíc mil, a pak nepotkáme ani jednoho!“ „Jen trpělivost,“ řekl violoncellista a kopal při tom nohou do vzduchu jako Rodin v „Tajnostech pařížských“. „Jen trpělivost. Možná jich nakonec potkáme víc, než by nám bylo milé. A ta tvoje hloupá zvědavost už konečně bude mít klid.“ Ani nevěděl, jakou má pravdu. Tahiťané jsou pravděpodobně malajského původu, a to z kmene známého pod jménem Maori. Kolébkou jejich králů byl Svatý ostrov Raiatea, roztomilé místo v souostroví Za větrem, omývané průzračnými vodami Tichého oceánu. Před příchodem misionářů se tahitská společnost dělila na tři třídy: privilegovaná vrstva princů, jimž byla přisuzována schopnost konat zázraky, třída náčelníků - vlastníků půdy, kteří jim byli povinni poslušností a požívali poměrně málo úcty, a konečně prostý lid, který nevlastnil žádné pozemky, a pokud ano, nikdy plody své půdy nevyužíval pro vlastní potřebu.

To všechno se s ovládnutím ostrovů začalo měnit, ba dokonce už i před tím, a to v důsledku anglikánských a katolických misionářů. Nezměnila se však inteligence domorodců, jejich živý hovor, veselá mysl, odvaha za každé situace a jejich krása.

Pařížané se o tom mohli přesvědčit ve městě stejně jako na venkově.

„Opravdu jsou to hezcí kluci,“ podotkl první.

„A děvčata také,“ dodal druhý.

Ano. Byli to lidé poměrně malého vzrůstu, měli snědou, jakoby silně prokrvenou pleť, souměrnou postavu, podobnou tvarům, které se nám dochovaly v antickém sochařství, a příjemný a přívětivý výraz. Maorové byli skutečně milí. Měli velké živé oči, rty sice poněkud velké, ale jemně nastíněné. Válečné tetování postupně mizelo spolu s příčinami, kvůli kterým vzniklo. Nejbohatší lidé na ostrově se oblékali po evropsku. Rádi nosili vystřižené košile, vesty ze světle růžové látky a splývavé kalhoty sahající až přes boty. To by však zájem čtyřlístku vůbec nedokázalo probudit. Naopak! Naši turisté před moderně střiženými kalhotami dávali přednost „parcu“, jehož barevně pruhovaná bavlněná látka splývala od pasu ke kotníkům, a před vysokým kloboukem panamského typu spíše ozdobě do vlasů, společné oběma pohlavím, zvané „hei“, do níž se vplétaly květy a listy.

Ženy zůstaly stále poetickými a roztomilými Bougainvillovými Otahitiankami s bílými květy ve vlasech, které jako celek s černými pletenci splývajícími na ramena připomínaly gardénie. Na hlavě nosily lehký klobouček zhotovený z obalu pupence kokosové palmy, s roztomilým názvem „revareva“, což podle Yvernesova výroku patrně pocházelo od snu. Sledujte s námi kouzlo oděvu, jehož barvy se střídají jako v kaleidoskopu, ladnost chůze, uvolněné držení těla, sladký úsměv, pronikavý pohled a harmonická zvučnost hlasu, a pak jistě pochopíte, proč hudebníci donekonečna opakovali: „Na mou duši, to jsou tak pěkní kluci,“ a ostatní k tomu sborem dodávali: ,,A takové hezké dívky.“ Je vůbec možné pomyslet, že by Stvořitel takové pozoruhodné typy nezasadil do důstojného rámce? A skutečně si nelze ani představit nic nádhernějšího, než je tahitská krajina a její bujná vegetace hojně zavlažovaná proudy řek a noční rosou... Při výletech do okresů, které sousedily s Papeeté se Pařížané nemohli vynadivit tomu, co zdejší Flóra nabízela. Když opustili úrodné pobřeží, kde lesy nahradily háje citroníků, pomerančovníků, marantií, cukrové třtiny, kávovníku, bavlníku, pole yamsového kořene, indiga, sorgha a tabáku, vydali se do vnitrozemí k úpatí hor, jejichž vrcholy se tyčily nad velebným příkrovem listí. Všude byly spousty obrovských kokosových palem, miroe čili růžových stromů, kasuarin - železných stromů, tiairiů nebo bankulierů, puraů, tamanů, ahiů čili sandalových stromů, goyavníků, mangovníků, takkovníků, jejichž kořeny se dají jíst, a tarů, oněch nádherných chlebovníků s vysokým hladkým bílým kmenem a širokými tmavozelenými listy, mezi nimiž vykukovaly velké plody s kůrou jakoby vyřezávanou. Jejich bílá dužnina tvořila hlavní součást potravy domorodců... Kromě kokosové palmy stojí za pozornost také goyaovník, který se vyskytuje až na samých horských vrcholech a vytváří husté lesy. V místním jazyce se mu říká tuava. Puraue zase tvoří stinné houštiny, jimiž se dá projít jen s velkými potížemi, když už je někdo tak pošetilý a odváží se mezi jeho neprostupné větve.

Nebezpečná zvířata se na ostrově nevyskytovala. Jediným domorodým čtyřnožcem byl jistý druh vepře, něco mezi prasetem domácím a divokým kancem. Koně a hovězí dobytek byli na ostrovy dovezeni, dobře se tu také dařilo ovcím a kozám. Zvířata, včetně ptactva byla tedy oproti rostlinstvu zastoupena poměrně slabě. Stejně jako na Sandwichských ostrovech tu žili holub i a salangány. Plazi se kromě stonožek a škorpionů nevyskytovali vůbec a z hmyzu především vosy a komáři.

Na Tahitských ostrovech se pěstovala hlavně bavlna a cukrová třtina, jejíž produkce se velmi rozšířila především na úkor tabáku a kávovníku. Dále se vyvážel kokosový olej, maranta, pomeranče a perleť a perly. To stačilo k udržení slušného obchodu s Amerikou, Austrálií, Novým Zélandem, s Čínou, Francií a Anglií. Hodnota dovozu činila tři miliony dvě stě tisíc franků, vývozu pak čtyři a půl milionu.

Čtyřlístek podnikal výlety až na poloostrov Tabaratu. Při návštěvě tvrze Phaeton se setkali s oddílem námořní pěchoty, jehož příslušníci měli z toho velkou radost.

V přístavní krčmě vedené jedním osadníkem, se Frascolin cítil jako doma. Domorodci tu mohli dostat francouzská vína, která šikovný hostinský dokázal prodávat za dobrou cenu. Domorodci na oplátku svým hostům nabízeli plody své zeměkrásně žluté banány, zvané „fei“, chutně upravený yamsový kořen, plody chlebovníku „maiore“, pečené v jámě vyložené rozpálenými kameny, a konečně cosi jako nakyslou zavařeninu, připravovanou z oloupaného kokosového ořechu, která se skladuje v dutině bambusové hole a jmenuje se taiero.

U stolu bylo veselo. Spoluhodovníci vykouřili několik set cigaret z tabákových listů, sušených na ohni a balených do listů pandanu. Francouzi však nenapodobovali Tahiťany a Tahiťanky, kteří měli ve zvyku je po několika potáhnutích podávat od úst k ústům, a kouřili, jak byli zvyklí. Když jim pak „mutoi“ nabídl svou cigaretu, Pinchinat mu poděkoval slovy „mea maitai“, což znamená asi tolik jako „výborně“ , čímž všechny přítonmé rozesmál.

Nebylo samozřejmě ani pomyšlení, že by se naši Francouzi z takových vy1etů každý večer vraceli do Papeeté nebo na Standard Island. Ve všech vesnicích i na samotách, u osadníků stejně jako u domorodců, byli všude přijímáni stejně ochotně a pohostinně.

Dne 7. prosince se rozhodli podniknout výpravu na Venušin mys. To místo nemohl vynechat nikdo, kdo si chtěl zasloužit označení turista.

Lehkým krokem se vydali na cestu. Po mostě přešli přes řeku Fantahua a údolím se dostali až k hučícímu vodopádu, který měl ve srovnání s niagarskými dvojnásobnou výšku, ale byl mnohem užší. S ohlušujícím hřmotem se vrhal z výšky sedmdesáti pěti metrů. Cestou kolem Taharahi se dostali k pahorku na mořském břehu, který Cook právem pojmenoval Stromový mys. V té době na něm totiž rostl pouze jediný strom, ale i ten časem zašel stářím.

Alejí obrovských stromů se dostali do městečka Taharahi a odtud pak k majáku, tyčícímu se na nejzazším místě ostrova. Tam se na úbočí zeleného pahorku zabydlila rodina Coverleyova. Walter Tankerdon, jehož vila se nacházela daleko za Papeeté, tak neměl žádný vážný důvod směřovat své vycházky k úbočí Venušina mysu a Pařížané si toho všimli. Mladý muž přijel na koni téměř až k domu Coverleyových, pozdravil se s francouzskými turisty a ptal se jich, jestli se na noc hodlají vrátit do Papeeté.

„Nikoliv, pane Tankerdone,“ odpověděl Frascolin, „paní Coverleyová nás pozvala, a lze předpokládat, že večer strávíme ve vile.“ „Nuže, pánové, na shledanou,“ odpověděl Walter Tankerdon. Tvář mladého muže jakoby potemněla, přestože v té chvíli slunce nezakrýval ani jediný mráček.

Vrhnu! poslední pohled na vilu, bělající se mezi stromy, pobídl koně a mírným klusem vyrazil. Při tom se v miliardáři Tankerdonovi probudil starý obchodník, který se odvážil zasít semínko nesváru na Standard Islandu, jenž vůbec nebyl vybudován pro obchodní záležitosti.

„Tento roztomilý rytíř by nás býval rád doprovodil...“ řekl Munbar.

„Ano,“ přitakal Pinchinat, „náš přítel Munbar má asi pravdu. Vypadal hodně nešťastně, když se se slečnou Coverleyovou nesetkal...“ „To svědčí o tom, že ani miliardář nemusí být stále šťastný,“ dodal filosof Yvernes. V Coverleyově vile strávili příjemné odpoledne a večer. Čtyřlístek se dočkal stejného přijetí, jako v domě na Patnácté třídě. Bylo to sympatické setkání, příjemně spojené s uměním. Provozovali vynikající hudbu, hlavně na piano. Paní Coverleyová přednesla několik svých skladeb. Diana zpívala jako skutečná umělkyně, a Yvernes, obdařený pěkným hlasem, připojil k sopránu mladé dívky svůj tenor.

Nikdo neví proč, možná, že to bylo dokonce úmyslně, se Pinchinat mezi řečí zmínil, že cestou s přáteli potkali nedaleko vily Waltera Tankerdon a na projížďce. Nebylo to netaktní, neměl raději mlčet?.. Vůbec ne, kdyby tu s nimi byl intendant, mohl by Jeho výsost jen pochválit. Na rtech slečny Diany se objevilletmý, sotva patrný úsměv a v jejích krásných očích se zablýskalo. A když začala zpívat, její hlas najednou zněl daleko zvučněji.

Paní Coverleyová se na ni podívala a pan Coverley svraštil obočí. „Nejsi unavená, dítě?“ zeptala se dcery.

„Ne, maminko.“ „A vy, pane Yvernesi?“ „Ani trochu, paní. Než jsem se narodil jsem musel být zpěvákem v nějakém orchestru v ráji.“ Večer pokročil a blížila se půlnoc. Pan Coverley podotkl, že nastal čas odebrat se k odpočinku.

Druhého dne se čtyřlístek, okouzlený prostým a srdečným přijetím, ubíral silnicí k Papeeté.

Zastávka na Tahiti měla trvat pouze týden. Podle harmonogramu původně stanoveného Standard Islandem se měli vydat na další cestu k jihozápadu. Za celý týden, kdy čtyři turisté podnikali své výlety, se nepřihodilo nic zvláštního až na 11. listopad, kdy došlo ke šťastné události.

Ráno pobřežní telegraf na pahorku nedaleko Papeeté ohlásil divisi francouzského tichomořského válečného loďstva. V jedenáct hodin zakotvil v rejdě křižník první třídy „Paříž“ v doprovodu dvou křižníků druhé třídy a návěštní lodi. Obě strany se navzájem pozdravily a kontraadmirál, jehož vlajka byla vztyčena nad „Paříží“, se svými důstojníky vystoupil na pevninu.

Po oficiálních výstřelech z děla, k nimž se svou salvou připojily také Přední i Zadní baterie, kontra admirál a vrchní komisař Společenských ostrovů pospíchali vykonat vzájemnou návštěvu.

Lodě divise, jejich důstojníci a mužstvo měli štěstí, že do tahitské rejdy dorazili v době, kdy se tam stále ještě zdržoval Standard Island. Byla to další příležitost k návštěvám a slavnostem. Klenot Pacifiku se otevřel francouzským námořníkům.

Všichni spěchali obdivovat zázračný ostrov. Dva dny se uniformy francouzského námořnictva mísily s obleky Milliarďanů. Cyrus Bikerstaff přijímal návštěvy na observatoři, zatímco intendant hosty vítal v Kasinu a dalších, jím spravovaných budovách.

Tehdy dostal Kalixt Munbar geniální nápad, jehož uskutečnění by se stalo nezapomenutelným zážitkem. Svoji myšlenku přednesl guvernérovi a ten ji po projednání s radou notáblů schválil.

Co to bylo? Dne 15. listopadu se měla konat velká slavnost. Na programu byla skvělá hostina a ples, konaný v prostorách radnice. Toho dne už Milliarďané budou zpátky z pobytu na venkově, protože dva dny nato se bude odplouvat. Na slavnosti, která se bude konat na počest královny Pomaré, Tahiťanů, domorodých i přistěhovalých z Evropy, a francouzského námořního loďstva, nebudou chybět ani vznešené osoby obou částí.

Celou slavnost dostal na starosti Kalixt Munbar, který tak mohl uplatnit veškerou svou vynalézavost i horlivost. Čtyřlístek mu také přislíbil účast na programu - jeho nejpřitažlivější částí měl být samozřejmě koncert.

Guvernérovým úkolem bylo sezvat hosty. Cyrus Bikerstaff osobně navštívil královnu s tlumočil jí, princům a princeznám u jejího dvora pozvání. Královna ho milostivě přijala. Přijal ho i vrchní komisař a vysocí francouzští hodnostáři a kontraadmirál a jeho důstojníci, kteří byli takovou pozorností velmi potěšeni.

Celkem bylo pozváno tisíc osob. Je samozřejmé, že takové množství se ke stolu obecní rady nemohlo vejít. Tam usedlo pouze sto osob: královská rodina, námořní důstojníci, hodnostáři protektorátu, rada notáblů a vysocí duchovní představitelé Standard Islandu. Kromě toho se ovšem v parku konal banket, různé hry a ohňostroje, aby si na své přišli všichni.

Nezapomněli pozvat ani krále a královnu Malécarlie, ale jejich Veličenstva, žijící v ústraní ve svém skromném bytě na Třinácté třídě, odmítající všechno okázalé, guvernérovi poděkovala za milou pozornost, pozvání však podle svého mínění nemohla přijmout.

„Chudáci suveréni,“ podotkl Yvernes.

Nastal slavnostní den. Standard Island byl v tahitských a francouzských barvách, do nichž byly vpleteny barvy milliardské.

Královna Pomaré a ve slavnostním oděvu se svým dvorem byla přivítána v Tribord Harboru za dělostřeleckých salv obou baterií, na něž odpovídala děla v Papeeté i děla námořní divise.

Okolo šesté hodiny došly všechny vznešené osoby po procházce parkem k velkolepě vyzdobené radnici. Jaký nádherný pohled skýtalo monumentální schodiště, jehož každý schod stál nejméně deset tisíc franků jako ve Vanderbiltově paláci v New Yorku.

Guvernér řídil slavnost s dokonalým taktem. Nezavdal ani jedinou příčinu k roztržce mezi soupeřícími rodinami. Všichni byli s místem, které jim bylo vyhrazeno, spokojeni, včetně slečny Diany Coverleyové, která seděla přímo naproti Walteru Tankerdonovi. Mladému muži i dívce to stačilo, a více se sbližovat ostatně ani zatím nebylo vhodné.

Ani francouzští umělci si nemohli na nic stěžovat. Tím, že usedli k čestné tabuli, jim byl projeven další důkaz úcty a sympatie k jejich nadání i k nim osobně.

Intendant slavnostní hostinu velmi pečlivě promyslel, sestavil a připravil. Bylo to on, kdo dokázal, že Milliard City, pokud jde o kulinářské umění, se může směle rovnat se starou Evropou. Pod jeho dohledem byl na velínovém papíře vy tištěný jídelní lístek hostiny a vypadal takto: Menu: La potage a la d'Orléans La créme comtesse Le turhot a la Mornay Le met de hoeuf a la Napolitaine Les quenelles de volaille a la Viennoise Les mousses de foie gras a la Trévise Sorhets Les cailles roties Sllr canapé La salade provencale Les petits pois a l'anglaise Bomhes, macédoine, fruits Gáteaux variés Grissins all parmesan Vína: Cháteau-d'Yquem Cháteau-Margallx Chamhertil Šampaňské Různé likéry Ani u tabule anglické královny, ruského cara, německého císaře, či presidenta francouzské republiky nikdy nebyla oficiální hostina sestavena lépe a šéfkuchaři nikde na světě se nemohli lépe vyznamenat. V devět hodin se přítomní odebrali do salónu Kasina, kde se konal koncert. Na programu byla čtyři vybraná díla, a sice: Páté kvarteto Beethovena a-dur, Op. 18. druhé kvarteto Mozarta d-mol, Op. 10 druhé kvarteto Haydna d-dur, Op. 64, část druhá dvanácté kvarteto e-mol Onslowa Byl to další triumf pařížských hudebníků, kteří se šťastnou náhodou - ať si o tom umíněný viloncellista myslel, co chtěl- dostali na palubu Standard Islandu. Evropané i cizinci se mezitím účastnili různých her, které probíhaly v parku. Na trávnících byl uspořádán venkovský věneček a-proč to nepřiznat - tančilo se za zvuků tahací harmoniky, která byla nejoblíbenějším nástrojem domorodců na Společenských ostrovech. Také francouzští námořníci měli tento nástroj velmi rádi, a když dovolenci z „Paříže“ a ostatních lodí divise vystoupili na břeh a doplnili orchestr, harmoniky se rozezněly naplno. Ozval se i zpěv a námořnické písně odpovídaly „himmerám“, populárním a oblíbeným písním obyvatel Oceánie.

Tahitští domorodci, muži i ženy, velmi rádi a velmi dobře zpívali a tančili. Toho večera se několikrát tančilo „répauipa“, které lze označit za národní tanec, jehož rytmus se řídí podle úderů tambora. Tanečníci - domorodci i cizinci - se plně oddali všeobecnému veselí. Přispělo k němu jistě i hojné a rozmanité občerstvení, které pro ně připravila obecní správa.

Současně se v prostorách radnice za účasti nejvýznamnějších rodin konal ples a Athanás Dorémus ho velmi vkusně a nenuceně řídil. Milliardské a tahitské dámy se předháněly v nádheře svých toalet. Není divu, že stálé zákaznice vybraných pařížských módních salónů snadno předčily i nejelegantnější Evropanky usazené na ostrovech. Na jejich hlavách, ramenou a prsou se třpytily diamanty a jenom veřejně vyhlášená soutěž mezi nimi by mohla přinést něco zajímavého. Kdo by se však odvážil hlasovat pro paní Coverleyovou nebo pro paní Tankerdonovou, které navíc byly obě dvě stejně oslnivé? Cyrus Bikerstaff by to jistě neudělal, protože se stále snažil udržovat mezi oběma částmi ostrova rovnováhu.

Při slavnostní čtverylce byl proti tahitské královně a jejímu vznešenému manželovi postaven Cyrus Bikerstaff a paní Coverleyová, proti kontraadmirálu a paní Tankerdonové kommodore Simcoe a první královnina dvorní dáma. Vznikaly samozřejmě i další čtveřice, při nichž se páry tvořily pouze dle svého vkusu a sympatie. Všechno dohromady bylo velmi milé a příjemné. Sebastian Zorn se přesto držel stranou a tvářil se pokud ne přímo znechuceně, pak alespoň nepřístupně, jako dva rozmrzelí Římané na známém dekadentním obraze. A Yvernes, Pinchinat a Frascolin zatím tančili s nejkrásnějšími Tahiťankami a nejpřitažlivějšími dívkami Standard Islandu valčíky, polky i mazurky. Kdo ví, zda tento ples nebude mít co nejdříve svou dohru před úřady, až se tam budou uzavírat sňatky?

Jaké bylo všeobecné překvapení, když náhoda při čtverylce přinesla slečně Coverleyové jako rytíře Waltera Tankerdona. Byla to opravdu pouhá náhoda? Nepřispěl k tomu snad prohnaný diplomat Kalixt Munbar nějakou chytrou kombinací? V každém případě to byla událost dne a ve svém důsledku se mohla stát prvním krokem k usmíření obou mocných rodin.

Po ohňostroji odpáleném na velkém trávníku se v parku i na radnici pokračovalo v tanci až do rána.

Milá vzpomínka na takovou pozoruhodnou událost se jistě na Standard Islandu uchová na dlouhou řadu let.

Druhého dne byla návštěva ukončena a kommodore Simcoe dal v časných ranních hodinách rozkaz vyplout. Odchod ostrova na šroubu doprovázely dělové salvy, stejně jako ho vítaly při jeho příchodu, a ostrov pozdravy ostrovu Tahiti a námořní divizi opětoval rána za ranou.

Další plavba směřovala na severozápad, protože Standard Island měl v plánu ostatní ostrovy v souostroví i skupinu Za větrem a ostrovy Větrné minout.

Pluli kolem romantických obrysů Morey, na níž se vypínaly nádherné vrcholy s jakoby uraženou špičkou, kolem svatého ostrova Raiatey, kolébky místní královské rodiny, kolem ostrova Bora-Bora, na němž se tyčí hora vysoká tisíc metrů, pak kolem ostrůvků Motu-iti, Mapeta, Tunbuai a Manu, prstenu tahitského pásu, sahajícího až do těchto končin.

Dne 19.1istopadu, v okamžiku, kdy se slunce sklánělo k obzoru, zmizely poslední vrcholy souostroví z dohledu.

Standard Island zamířil k jihozápadu, jak oznamovaly telegrafické přístroje na mapách, rozložených za okny Kasina.

Kdo by v té chvíli viděl kapitána Sarola, byl by jistě překvapen blesky, které mu sršely z očí, a vzdorovitým výrazem ve tváři, když hrozil rukou a ukazoval svým Malajcům polohu Nových Hebrid, ležících dvanáct set mil na západ!


XIV. Slavnost za slavností

 

Ostrov Tahiti byl vybrán jako místo budoucího každoročního odpočinku Standard Islandu. Dříve než se ostrov vydá na další cestu k obratníku Kozoroha, jeho obyvatelé si odpočinou na březích Papeeté. Když se setkali s tak přátelským přijetím jak ze strany nejvýznamnějších francouzských hodnostářů, tak domorodců, štědře s uznáním otevřeli své přístavy, nebo ještě lépe, své tobolky.

Z Papeeté se sem hrnuli vojáci i civilisté. Pobíhali sem tam okolím, parkem i třídami, a nikdy nedošlo k žádnému výstupu, který by mohl vzbudit pohoršení, což nepochybně bylo výsledkem dobrých vzájemných vztahů. Při odjezdu však přece jen musela guvernérova policie zasáhnout, aby se počet obyvatel plovoucího ostrova tajně nezvýšilo několik Tahiťanů, kteří neměli právo se tam usadit.

Druhá strana ponechala Milliarďanům naprostou volnost navštívit všechny ostrovy souostroví, kde se kommodore Simcoe rozhodl zastavit.

Několik bohatých rodin si v okolí Papeeté po předchozí telegrafické rezervaci, najalo vily. Aby lépe využili čas, zařídili se tu Milliarďané tak, jako to dělají Pařížané v okolí Paříže, kteří se stěhují i se svými sluhy a spřežením, aby tu užívali života jako bohaté soukromé osoby, jako turisté, výletníci a myslivci, přestože jen málokterý z nich měl zálibu v honech. Chtěli prostě žít venkovským životem, protože tady nemuseli mít obavy o své zdraví. Teploty se od dubna do prosince pohybovaly mezi čtrnácti a třiceti stupni, zatímco v ostatních měsících panovala na jižní polokouli zima.

Mezi mnoha notábly, kteří své domy vyměnili za pohodlné tahitské příbytky, byla i rodina Tankerdonova a Coverleyova. Pán a paní Tankerdonovi, jejich syn a dcery se hned druhého dne přestěhovali do překrásné vily, ležící na výšinách Tatao. Také pán a paní Coverleyovi, slečna Diana a její sestry, svůj palác na Patnácté třídě vyměnili za hezkou vilu ukrytou pod vysokými stromy u Venušina mysu. Obě vily dělila vzdálenost několika mil, kterou Walter Tankerdon považoval za snad až příliš velkou. Nebylo však v jeho moci tyto dva body na tahitském pobřeží sblížit. Silnice, udržované v dokonalém stavu, umožňovaly přímé spojení s Papeeté.

Frascolin připomněl Kalixtu Munbarovi, že rodiny se takto nebudou moci zúčastnit slavnostního přijetí vrchního komisaře u guvernéra.

„Bude to tak rozhodně lepší,“ odpověděl intendant, v jehož očích se zablýskala diplomatická prohnanost. „Alespoň se tak předejde roztržce. Kdyby francouzský představitel šel nejdříve ke Coverleyovým, co by tomu řekli Tankerdonovi a kdyby navštívil dříve Tankerdonovy, jak by se to líbilo Coverleyovým? Cyrus Bikerstaff může být jenom rád, že odešli.“

„Cožpak vůbec není naděje, že by jejich sočení jednou skončilo?“ zeptal se Frascolin.

„Kdo ví,“ odpověděl Kalixt Mtmbar. „Snad to závisí jen na Walterovi a Dianě...“ „Zatím se nezdá, že by dědic a dědička...“ prohodil Yvernes.

„Dobře,... dobře,“ odpověděl intendant, „k tomu je zapotřebí vhodné příležitosti. A kdyby snad náhoda nechtěla, my už to nějak zařídíme-už kvůli zájmům našeho milovaného ostrova!“

Kalixt Munbar se začal točit na patě, což Athanás Dorémus odměnil potleskem.

Takový tanec by markýzovi velkého století ostudu neudělal.

Odpoledne 20. října dorazil k tribord-harbourskému nábřeží vrchní komisař doprovázený ředitelem, generálním tajemníkem a nejdůležitějšími úředníky protektorátu. Guvernér je uvítal se všemi poctami.

V Přední i Zadní baterii se ozvaly výstřely. Kočáry ve francouzských a i milliardských barvách dopravily průvod do města, kde na radnici bylo všechno připraveno k jejich přijetí. Obyvatelstvo je cestou vřele vítalo a na schodišti u vchodu do radnice bylo předneseno několik přiměřeně dlouhých oficiálních proslovů. Pak následovala návštěva protestantského kostela, katedrály, observatoře, obou elektráren, obou přístavů, parku a vše bylo zakončeno okružní projížďkou tramvají podél pobřeží. Po návratu se ve velkém sále Kasina podávala masitá svačina.

V šest hodin večer se vrchní komisař se svým doprovodem za hřmění děl Standard Islandu vrátil do Papeeté. S sebou si odnášel milou vzpomínku na vřelé přijetí.

Druhého dne ráno, tedy 21. října, vyrazili Pařížané do Papeeté. Nevzali s sebou nikoho, ani profesora ušlechtilých mravů, kterému nohy už na dlouhých procházkách příliš nesloužily. Připadali si volní jako ptáci, jako žáci o prázdninách. Měli radost, že pod svýma nohama cítí skutečnou kamenitou půdu a pravou hlínu.

Chtěli navštívit především Papeeté. Hlavní město souostroví bylo bezesporu krásné. Čtyřlístek se s opravdovou rozkoší procházel pod nádhernými stromy, vrhajícími stín na domy na nábřeží, sklady námořnictva, zásobárny a významné obchodní budovy, postavené nedaleko přístavu. Pak se naši umělci vydali do centra města jednou z ulic, která ústila na nábřeží, kde podle amerického vzoru jezdila železnice.

Byly tam široké ulice, křižující se v přesných pravých úhlech, podobně jako třídy v Milliard City, spousta zahrad, plných zeleně a svěžesti. Ačkoli bylo ráno, na ulicích bylo živo, bylo vidět mnoho Evropanů i domorodců, ale největší ruch nastával teprve po osmé hodině večer a trval celou noc. Tropické noci, a zvláště noci tahitské, jsou jako stvořené, aby byly strávené jinde než v posteli. Zvláště když postele v Papeeté tvořily kokosové provazy, slamníky z banánového listí, matrace vycpané dřevěnou vlnou a záclony, chránící spícího před neustálými útoky moskytů.

Evropské domy od tahitských bylo možno velmi lehce rozeznat. Ty první byly postaveny na podezdívce téměř výhradně ze dřeva, takže poskytovaly veškeré možné pohodlí. Domy tahitské, ve městě poměrně řídké, romanticky roztroušené ve stínu stromů, byly z bambusu, uvnitř vyložené slaměnými rohožemi, což působilo čistě, vzdušně a příjemně.

„A co domorodci?“

„Domorodci? Tady stejně jako na Sandwichských ostrovech, už nepotkáte divochy, kteří si dříve rádi pochutnávali na člověčím kotletu a pro svého náčelníka schovávali oči poraženého protivníka, pečené podle receptu tahitské kuchyně,“ řekl Frascolin svým přátelům.

„No tohle! V Oceánii už nejsou lidožrouti!“ vykřikl Pinchinat. „My urazíme několik tisíc mil, a pak nepotkáme ani jednoho!“

„Jen trpělivost,“ řekl violoncellista a kopal při tom nohou do vzduchu jako Rodin v „Tajnostech pařížských“. „Jen trpělivost. Možná jich nakonec potkáme víc, než by nám bylo milé. A ta tvoje hloupá zvědavost už konečně bude mít klid.“

Ani nevěděl, jakou má pravdu.

Tahiťané jsou pravděpodobně malajského původu, a to z kmene známého pod jménem Maori. Kolébkou jejich králů byl Svatý ostrov Raiatea, roztomilé místo v souostroví Za větrem, omývané průzračnými vodami Tichého oceánu. Před příchodem misionářů se tahitská společnost dělila na tři třídy: privilegovaná vrstva princů, jimž byla přisuzována schopnost konat zázraky, třída náčelníků - vlastníků půdy, kteří jim byli povinni poslušností a požívali poměrně málo úcty, a konečně prostý lid, který nevlastnil žádné pozemky, a pokud ano, nikdy plody své půdy nevyužíval pro vlastní potřebu.

To všechno se s ovládnutím ostrovů začalo měnit, ba dokonce už i před tím, a to v důsledku anglikánských a katolických misionářů. Nezměnila se však inteligence domorodců, jejich živý hovor, veselá mysl, odvaha za každé situace a jejich krása.

Pařížané se o tom mohli přesvědčit ve městě stejně jako na venkově.

„Opravdu jsou to hezcí kluci,“ podotkl první.

„A děvčata také,“ dodal druhý.

Ano. Byli to lidé poměrně malého vzrůstu, měli snědou, jakoby silně prokrvenou pleť, souměrnou postavu, podobnou tvarům, které se nám dochovaly v antickém sochařství, a příjemný a přívětivý výraz. Maorové byli skutečně milí. Měli velké živé oči, rty sice poněkud velké, ale jemně nastíněné. Válečné tetování postupně mizelo spolu s příčinami, kvůli kterým vzniklo. Nejbohatší lidé na ostrově se oblékali po evropsku. Rádi nosili vystřižené košile, vesty ze světle růžové látky a splývavé kalhoty sahající až přes boty. To by však zájem čtyřlístku vůbec nedokázalo probudit. Naopak! Naši turisté před moderně střiženými kalhotami dávali přednost „parcu“, jehož barevně pruhovaná bavlněná látka splývala od pasu ke kotníkům, a před vysokým kloboukem panamského typu spíše ozdobě do vlasů, společné oběma pohlavím, zvané „hei“, do níž se vplétaly květy a listy.

Ženy zůstaly stále poetickými a roztomilými Bougainvillovými Otahitiankami s bílými květy ve vlasech, které jako celek s černými pletenci splývajícími na ramena připomínaly gardénie. Na hlavě nosily lehký klobouček zhotovený z obalu pupence kokosové palmy, s roztomilým názvem „revareva“, což podle Yvernesova výroku patrně pocházelo od snu. Sledujte s námi kouzlo oděvu, jehož barvy se střídají jako v kaleidoskopu, ladnost chůze, uvolněné držení těla, sladký úsměv, pronikavý pohled a harmonická zvučnost hlasu, a pak jistě pochopíte, proč hudebníci donekonečna opakovali:

„Na mou duši, to jsou tak pěkní kluci,“ a ostatní k tomu sborem dodávali:

,,A takové hezké dívky.“

Je vůbec možné pomyslet, že by Stvořitel takové pozoruhodné typy nezasadil do důstojného rámce?

A skutečně si nelze ani představit nic nádhernějšího, než je tahitská krajina a její bujná vegetace hojně zavlažovaná proudy řek a noční rosou... Při výletech do okresů, které sousedily s Papeeté se Pařížané nemohli vynadivit tomu, co zdejší Flóra nabízela. Když opustili úrodné pobřeží, kde lesy nahradily háje citroníků, pomerančovníků, marantií, cukrové třtiny, kávovníku, bavlníku, pole yamsového kořene, indiga, sorgha a tabáku, vydali se do vnitrozemí k úpatí hor, jejichž vrcholy se tyčily nad velebným příkrovem listí. Všude byly spousty obrovských kokosových palem, miroe čili růžových stromů, kasuarin - železných stromů, tiairiů nebo bankulierů, puraů, tamanů, ahiů čili sandalových stromů, goyavníků, mangovníků, takkovníků, jejichž kořeny se dají jíst, a tarů, oněch nádherných chlebovníků s vysokým hladkým bílým kmenem a širokými tmavozelenými listy, mezi nimiž vykukovaly velké plody s kůrou jakoby vyřezávanou. Jejich bílá dužnina tvořila hlavní součást potravy domorodců...

Kromě kokosové palmy stojí za pozornost také goyaovník, který se vyskytuje až na samých horských vrcholech a vytváří husté lesy. V místním jazyce se mu říká tuava. Puraue zase tvoří stinné houštiny, jimiž se dá projít jen s velkými potížemi, když už je někdo tak pošetilý a odváží se mezi jeho neprostupné větve.

Nebezpečná zvířata se na ostrově nevyskytovala. Jediným domorodým čtyřnožcem byl jistý druh vepře, něco mezi prasetem domácím a divokým kancem. Koně a hovězí dobytek byli na ostrovy dovezeni, dobře se tu také dařilo ovcím a kozám. Zvířata, včetně ptactva byla tedy oproti rostlinstvu zastoupena poměrně slabě. Stejně jako na Sandwichských ostrovech tu žili holub i a salangány. Plazi se kromě stonožek a škorpionů nevyskytovali vůbec a z hmyzu především vosy a komáři.

Na Tahitských ostrovech se pěstovala hlavně bavlna a cukrová třtina, jejíž produkce se velmi rozšířila především na úkor tabáku a kávovníku. Dále se vyvážel kokosový olej, maranta, pomeranče a perleť a perly. To stačilo k udržení slušného obchodu s Amerikou, Austrálií, Novým Zélandem, s Čínou, Francií a Anglií. Hodnota dovozu činila tři miliony dvě stě tisíc franků, vývozu pak čtyři a půl milionu.

Čtyřlístek podnikal výlety až na poloostrov Tabaratu. Při návštěvě tvrze Phaeton se setkali s oddílem námořní pěchoty, jehož příslušníci měli z toho velkou radost.

V přístavní krčmě vedené jedním osadníkem, se Frascolin cítil jako doma. Domorodci tu mohli dostat francouzská vína, která šikovný hostinský dokázal prodávat za dobrou cenu. Domorodci na oplátku svým hostům nabízeli plody své zeměkrásně žluté banány, zvané „fei“, chutně upravený yamsový kořen, plody chlebovníku „maiore“, pečené v jámě vyložené rozpálenými kameny, a konečně cosi jako nakyslou zavařeninu, připravovanou z oloupaného kokosového ořechu, která se skladuje v dutině bambusové hole a jmenuje se taiero.

U stolu bylo veselo. Spoluhodovníci vykouřili několik set cigaret z tabákových listů, sušených na ohni a balených do listů pandanu. Francouzi však nenapodobovali Tahiťany a Tahiťanky, kteří měli ve zvyku je po několika potáhnutích podávat od úst k ústům, a kouřili, jak byli zvyklí. Když jim pak „mutoi“ nabídl svou cigaretu, Pinchinat mu poděkoval slovy „mea maitai“, což znamená asi tolik jako „výborně“ , čímž všechny přítonmé rozesmál.

Nebylo samozřejmě ani pomyšlení, že by se naši Francouzi z takových vy1etů každý večer vraceli do Papeeté nebo na Standard Island. Ve všech vesnicích i na samotách, u osadníků stejně jako u domorodců, byli všude přijímáni stejně ochotně a pohostinně.

Dne 7. prosince se rozhodli podniknout výpravu na Venušin mys. To místo nemohl vynechat nikdo, kdo si chtěl zasloužit označení turista.

Lehkým krokem se vydali na cestu. Po mostě přešli přes řeku Fantahua a údolím se dostali až k hučícímu vodopádu, který měl ve srovnání s niagarskými dvojnásobnou výšku, ale byl mnohem užší. S ohlušujícím hřmotem se vrhal z výšky sedmdesáti pěti metrů. Cestou kolem Taharahi se dostali k pahorku na mořském břehu, který Cook právem pojmenoval Stromový mys. V té době na něm totiž rostl pouze jediný strom, ale i ten časem zašel stářím.

Alejí obrovských stromů se dostali do městečka Taharahi a odtud pak k majáku, tyčícímu se na nejzazším místě ostrova. Tam se na úbočí zeleného pahorku zabydlila rodina Coverleyova. Walter Tankerdon, jehož vila se nacházela daleko za Papeeté, tak neměl žádný vážný důvod směřovat své vycházky k úbočí Venušina mysu a Pařížané si toho všimli. Mladý muž přijel na koni téměř až k domu Coverleyových, pozdravil se s francouzskými turisty a ptal se jich, jestli se na noc hodlají vrátit do Papeeté.

„Nikoliv, pane Tankerdone,“ odpověděl Frascolin, „paní Coverleyová nás pozvala, a lze předpokládat, že večer strávíme ve vile.“

„Nuže, pánové, na shledanou,“ odpověděl Walter Tankerdon.

Tvář mladého muže jakoby potemněla, přestože v té chvíli slunce nezakrýval ani jediný mráček.

Vrhnu! poslední pohled na vilu, bělající se mezi stromy, pobídl koně a mírným klusem vyrazil. Při tom se v miliardáři Tankerdonovi probudil starý obchodník, který se odvážil zasít semínko nesváru na Standard Islandu, jenž vůbec nebyl vybudován pro obchodní záležitosti.

„Tento roztomilý rytíř by nás býval rád doprovodil...“ řekl Munbar.

„Ano,“ přitakal Pinchinat, „náš přítel Munbar má asi pravdu. Vypadal hodně nešťastně, když se se slečnou Coverleyovou nesetkal...“

„To svědčí o tom, že ani miliardář nemusí být stále šťastný,“ dodal filosof Yvernes.

V Coverleyově vile strávili příjemné odpoledne a večer. Čtyřlístek se dočkal stejného přijetí, jako v domě na Patnácté třídě. Bylo to sympatické setkání, příjemně spojené s uměním. Provozovali vynikající hudbu, hlavně na piano. Paní Coverleyová přednesla několik svých skladeb. Diana zpívala jako skutečná umělkyně, a Yvernes, obdařený pěkným hlasem, připojil k sopránu mladé dívky svůj tenor.

Nikdo neví proč, možná, že to bylo dokonce úmyslně, se Pinchinat mezi řečí zmínil, že cestou s přáteli potkali nedaleko vily Waltera Tankerdon a na projížďce. Nebylo to netaktní, neměl raději mlčet?.. Vůbec ne, kdyby tu s nimi byl intendant, mohl by Jeho výsost jen pochválit. Na rtech slečny Diany se objevilletmý, sotva patrný úsměv a v jejích krásných očích se zablýskalo. A když začala zpívat, její hlas najednou zněl daleko zvučněji.

Paní Coverleyová se na ni podívala a pan Coverley svraštil obočí. „Nejsi unavená, dítě?“ zeptala se dcery.

„Ne, maminko.“

„A vy, pane Yvernesi?“

„Ani trochu, paní. Než jsem se narodil jsem musel být zpěvákem v nějakém orchestru v ráji.“

Večer pokročil a blížila se půlnoc. Pan Coverley podotkl, že nastal čas odebrat se k odpočinku.

Druhého dne se čtyřlístek, okouzlený prostým a srdečným přijetím, ubíral silnicí k Papeeté.

Zastávka na Tahiti měla trvat pouze týden. Podle harmonogramu původně stanoveného Standard Islandem se měli vydat na další cestu k jihozápadu. Za celý týden, kdy čtyři turisté podnikali své výlety, se nepřihodilo nic zvláštního až na 11. listopad, kdy došlo ke šťastné události.

Ráno pobřežní telegraf na pahorku nedaleko Papeeté ohlásil divisi francouzského tichomořského válečného loďstva. V jedenáct hodin zakotvil v rejdě křižník první třídy „Paříž“ v doprovodu dvou křižníků druhé třídy a návěštní lodi. Obě strany se navzájem pozdravily a kontraadmirál, jehož vlajka byla vztyčena nad „Paříží“, se svými důstojníky vystoupil na pevninu.

Po oficiálních výstřelech z děla, k nimž se svou salvou připojily také Přední i Zadní baterie, kontra admirál a vrchní komisař Společenských ostrovů pospíchali vykonat vzájemnou návštěvu.

Lodě divise, jejich důstojníci a mužstvo měli štěstí, že do tahitské rejdy dorazili v době, kdy se tam stále ještě zdržoval Standard Island. Byla to další příležitost k návštěvám a slavnostem. Klenot Pacifiku se otevřel francouzským námořníkům.

Všichni spěchali obdivovat zázračný ostrov. Dva dny se uniformy francouzského námořnictva mísily s obleky Milliarďanů. Cyrus Bikerstaff přijímal návštěvy na observatoři, zatímco intendant hosty vítal v Kasinu a dalších, jím spravovaných budovách.

Tehdy dostal Kalixt Munbar geniální nápad, jehož uskutečnění by se stalo nezapomenutelným zážitkem. Svoji myšlenku přednesl guvernérovi a ten ji po projednání s radou notáblů schválil.

Co to bylo? Dne 15. listopadu se měla konat velká slavnost. Na programu byla skvělá hostina a ples, konaný v prostorách radnice. Toho dne už Milliarďané budou zpátky z pobytu na venkově, protože dva dny nato se bude odplouvat. Na slavnosti, která se bude konat na počest královny Pomaré, Tahiťanů, domorodých i přistěhovalých z Evropy, a francouzského námořního loďstva, nebudou chybět ani vznešené osoby obou částí.

Celou slavnost dostal na starosti Kalixt Munbar, který tak mohl uplatnit veškerou svou vynalézavost i horlivost. Čtyřlístek mu také přislíbil účast na programu - jeho nejpřitažlivější částí měl být samozřejmě koncert.

Guvernérovým úkolem bylo sezvat hosty. Cyrus Bikerstaff osobně navštívil královnu s tlumočil jí, princům a princeznám u jejího dvora pozvání. Královna ho milostivě přijala. Přijal ho i vrchní komisař a vysocí francouzští hodnostáři a kontraadmirál a jeho důstojníci, kteří byli takovou pozorností velmi potěšeni.

Celkem bylo pozváno tisíc osob. Je samozřejmé, že takové množství se ke stolu obecní rady nemohlo vejít. Tam usedlo pouze sto osob: královská rodina, námořní důstojníci, hodnostáři protektorátu, rada notáblů a vysocí duchovní představitelé Standard Islandu. Kromě toho se ovšem v parku konal banket, různé hry a ohňostroje, aby si na své přišli všichni.

Nezapomněli pozvat ani krále a královnu Malécarlie, ale jejich Veličenstva, žijící v ústraní ve svém skromném bytě na Třinácté třídě, odmítající všechno okázalé, guvernérovi poděkovala za milou pozornost, pozvání však podle svého mínění nemohla přijmout.

„Chudáci suveréni,“ podotkl Yvernes.

Nastal slavnostní den. Standard Island byl v tahitských a francouzských barvách, do nichž byly vpleteny barvy milliardské.

Královna Pomaré a ve slavnostním oděvu se svým dvorem byla přivítána v Tribord Harboru za dělostřeleckých salv obou baterií, na něž odpovídala děla v Papeeté i děla námořní divise.

Okolo šesté hodiny došly všechny vznešené osoby po procházce parkem k velkolepě vyzdobené radnici. Jaký nádherný pohled skýtalo monumentální schodiště, jehož každý schod stál nejméně deset tisíc franků jako ve Vanderbiltově paláci v New Yorku.

Guvernér řídil slavnost s dokonalým taktem. Nezavdal ani jedinou příčinu k roztržce mezi soupeřícími rodinami. Všichni byli s místem, které jim bylo vyhrazeno, spokojeni, včetně slečny Diany Coverleyové, která seděla přímo naproti Walteru Tankerdonovi. Mladému muži i dívce to stačilo, a více se sbližovat ostatně ani zatím nebylo vhodné.

Ani francouzští umělci si nemohli na nic stěžovat. Tím, že usedli k čestné tabuli, jim byl projeven další důkaz úcty a sympatie k jejich nadání i k nim osobně.

Intendant slavnostní hostinu velmi pečlivě promyslel, sestavil a připravil. Bylo to on, kdo dokázal, že Milliard City, pokud jde o kulinářské umění, se může směle rovnat se starou Evropou. Pod jeho dohledem byl na velínovém papíře vy tištěný jídelní lístek hostiny a vypadal takto:

 

Menu:

 

La potage a la d'Orléans

La créme comtesse

Le turhot a la Mornay

Le met de hoeuf a la Napolitaine

Les quenelles de volaille a la Viennoise Les mousses de foie gras a la Trévise Sorhets

Les cailles roties Sllr canapé

La salade provencale

Les petits pois a l'anglaise

Bomhes, macédoine, fruits

Gáteaux variés

Grissins all parmesan

 

Vína:

 

Cháteau-d'Yquem

Cháteau-Margallx

Chamhertil

Šampaňské

 

Různé likéry

 

Ani u tabule anglické královny, ruského cara, německého císaře, či presidenta francouzské republiky nikdy nebyla oficiální hostina sestavena lépe a šéfkuchaři nikde na světě se nemohli lépe vyznamenat.

V devět hodin se přítomní odebrali do salónu Kasina, kde se konal koncert. Na programu byla čtyři vybraná díla, a sice:

 

Páté kvarteto Beethovena a-dur, Op. 18. druhé kvarteto Mozarta d-mol, Op. 10

druhé kvarteto Haydna d-dur, Op. 64, část druhá dvanácté kvarteto e-mol Onslowa

 

Byl to další triumf pařížských hudebníků, kteří se šťastnou náhodou - ať si o tom umíněný viloncellista myslel, co chtěl- dostali na palubu Standard Islandu.

Evropané i cizinci se mezitím účastnili různých her, které probíhaly v parku. Na trávnících byl uspořádán venkovský věneček a-proč to nepřiznat - tančilo se za zvuků tahací harmoniky, která byla nejoblíbenějším nástrojem domorodců na Společenských ostrovech. Také francouzští námořníci měli tento nástroj velmi rádi, a když dovolenci z „Paříže“ a ostatních lodí divise vystoupili na břeh a doplnili orchestr, harmoniky se rozezněly naplno. Ozval se i zpěv a námořnické písně odpovídaly „himmerám“, populárním a oblíbeným písním obyvatel Oceánie.

Tahitští domorodci, muži i ženy, velmi rádi a velmi dobře zpívali a tančili. Toho večera se několikrát tančilo „répauipa“, které lze označit za národní tanec, jehož rytmus se řídí podle úderů tambora. Tanečníci - domorodci i cizinci - se plně oddali všeobecnému veselí. Přispělo k němu jistě i hojné a rozmanité občerstvení, které pro ně připravila obecní správa.

Současně se v prostorách radnice za účasti nejvýznamnějších rodin konal ples a Athanás Dorémus ho velmi vkusně a nenuceně řídil. Milliardské a tahitské dámy se předháněly v nádheře svých toalet. Není divu, že stálé zákaznice vybraných pařížských módních salónů snadno předčily i nejelegantnější Evropanky usazené na ostrovech. Na jejich hlavách, ramenou a prsou se třpytily diamanty a jenom veřejně vyhlášená soutěž mezi nimi by mohla přinést něco zajímavého. Kdo by se však odvážil hlasovat pro paní Coverleyovou nebo pro paní Tankerdonovou, které navíc byly obě dvě stejně oslnivé? Cyrus Bikerstaff by to jistě neudělal, protože se stále snažil udržovat mezi oběma částmi ostrova rovnováhu.

Při slavnostní čtverylce byl proti tahitské královně a jejímu vznešenému manželovi postaven Cyrus Bikerstaff a paní Coverleyová, proti kontraadmirálu a paní Tankerdonové kommodore Simcoe a první královnina dvorní dáma. Vznikaly samozřejmě i další čtveřice, při nichž se páry tvořily pouze dle svého vkusu a sympatie. Všechno dohromady bylo velmi milé a příjemné. Sebastian Zorn se přesto držel stranou a tvářil se pokud ne přímo znechuceně, pak alespoň nepřístupně, jako dva rozmrzelí Římané na známém dekadentním obraze. A Yvernes, Pinchinat a Frascolin zatím tančili s nejkrásnějšími Tahiťankami a nejpřitažlivějšími dívkami Standard Islandu valčíky, polky i mazurky. Kdo ví, zda tento ples nebude mít co nejdříve svou dohru před úřady, až se tam budou uzavírat sňatky?

Jaké bylo všeobecné překvapení, když náhoda při čtverylce přinesla slečně Coverleyové jako rytíře Waltera Tankerdona. Byla to opravdu pouhá náhoda? Nepřispěl k tomu snad prohnaný diplomat Kalixt Munbar nějakou chytrou kombinací? V každém případě to byla událost dne a ve svém důsledku se mohla stát prvním krokem k usmíření obou mocných rodin.

Po ohňostroji odpáleném na velkém trávníku se v parku i na radnici pokračovalo v tanci až do rána.

Milá vzpomínka na takovou pozoruhodnou událost se jistě na Standard Islandu uchová na dlouhou řadu let.

Druhého dne byla návštěva ukončena a kommodore Simcoe dal v časných ranních hodinách rozkaz vyplout. Odchod ostrova na šroubu doprovázely dělové salvy, stejně jako ho vítaly při jeho příchodu, a ostrov pozdravy ostrovu Tahiti a námořní divizi opětoval rána za ranou.

Další plavba směřovala na severozápad, protože Standard Island měl v plánu ostatní ostrovy v souostroví i skupinu Za větrem a ostrovy Větrné minout.

Pluli kolem romantických obrysů Morey, na níž se vypínaly nádherné vrcholy s jakoby uraženou špičkou, kolem svatého ostrova Raiatey, kolébky místní královské rodiny, kolem ostrova Bora-Bora, na němž se tyčí hora vysoká tisíc metrů, pak kolem ostrůvků Motu-iti, Mapeta, Tunbuai a Manu, prstenu tahitského pásu, sahajícího až do těchto končin.

Dne 19.1istopadu, v okamžiku, kdy se slunce sklánělo k obzoru, zmizely poslední vrcholy souostroví z dohledu.

Standard Island zamířil k jihozápadu, jak oznamovaly telegrafické přístroje na mapách, rozložených za okny Kasina.

Kdo by v té chvíli viděl kapitána Sarola, byl by jistě překvapen blesky, které mu sršely z očí, a vzdorovitým výrazem ve tváři, když hrozil rukou a ukazoval svým Malajcům polohu Nových Hebrid, ležících dvanáct set mil na západ!