×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Plující ostrov - Jules Verne, X. Plavba přes rovník

x.Plavba přes rovník Od 23. června, kdy se slunce začalo vracet k jižní polokouli, bylo potřeba dříve, než se zkazí počasí, opustit toto podnebné pásmo. A protože slunce na své zdánlivé pouti zamířilo k rovníku, bylo nutné jej předběhnout tam, kde panuje příjemné podnebí a měsíce listopad, prosinec, leden a únor jsou navzdory svému pojmenování stejně teplé jako měsíce letní. Standard Island musel vzdálenost tří tisíc kilometrů dělící Havajské a Markýzské ostrovy urazit co nejrychleji, a proto nasadil svou nejvyšší cestovní rychlost.

Vlastní Polynésie se rozkládá v oblasti ohraničené na severu rovníkem a na jihu obratníkem Kozoroha. Na rozloze pěti milionů kilometrů se nachází jedenáct souostroví, složených ze sto dvaceti ostrovů, jejichž povrch činí deset tisíc kilometrů. Malých ostrůvků je tu na tisíce. Vlastně to jsou vrcholky podmořských hor, které se jako pohoří táhnou od severozápadu k jihovýchodu až k Markýzským ostrovům a ostrovu Pitcairn, a tvoří téměř rovnoběžné větve.

Kdybychom si představili tuto obrovskou nádrž prázdnou, kdyby Kulhavý ďábel, osvobozený Kleofášem, najednou odstranil ty spousty vody, jako to udělal s madridskými střechanů, před našima očima by se objevila fantastická krajina. Mohlo by se jí svými rozměry vyrovnat Švýcarsko, Norsko nebo Tibet? Většina takových podmořských hor je sopečného Původu, některé mají původ madreporický a jsou tvořeny vápencem, zatvrdlým v koncentrických vrstvách, vyloučeným polypy, primitivními živočichy, obdařenými nesmírnými reprodukčními schopnostmi. Nejmladší z těchto ostrovů jsou holé, bez rostlinného pokryvu, jiné jsou zarostlé od úpatí až po vrchol. Ty jsou nejstarší a jsou korálového původu. Pod hladinou Tichého oceánu byla tedy pohřbená skutečná krajina a Standard Island jí proplouval jako balón mezi vrcholy Alp nebo Himalájí, jenom nebyl v tomto případě nesen vzduchem ale vodou.

Stejně jako se můžeme na pevnině setkat s mohutnými vzdušnými proudy, pod hladinou oceánu můžeme nalézt proudy vodní. Jeden z nich postupuje od června do října, kdy slunce postupuje k obratníku Raka, od východu k západu a ve spodních vrstvách se rozděluje na dva protiproudy. U Tahiti je možno pozorovat čtyři různé proudy. Jeden z nich přichází velmi nepravidelně a ruší příliv a odliv, nebo ho alespoň zeslabuje tak, že je téměř neznatelný. Podnebí zmíněných souostroví je velmi rozmanité - hornaté ostrovy zadržují mračna a ta je potom v podobě deště zavlažují, ostrovy nížinaté jsou naopak sušší, protože vanoucí větry odnášejí vodní páry pryč.

Bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby v knihovně Kasina nebyly podrobné mapy Tichého oceánu. Byla jich tam k dispozici dokonce celá sbírka a Frascolin, nejvážnější člen kvarteta, ji často navštěvoval. Yvernes dával přednost obdivování stále nových a nových půvabů, kterých se mu dostávalo na cestě pohyblivého ostrova a vůbec si nechtěl zatěžovat mozek zeměpisnými údaji. Pinchinat zase na všechno pohlížel s humorem a fantasií. Pokud jde o Sebastiana Zorn a, tomu se cesta vůbec nelíbila a nejevil o ní zájem.

Polynésií se tedy Frascolin zabýval sám, studoval její nejvýznamnější souostroví, ostrovy Nízké, ostrovy Markýzské, ostrovy Společenské, Pomotu, ostrovy Cookovy, ostrovy Tonga, Samojské, Australské, Walliské, Fanningské, a také samostatné ostrovy, jako Nine, Tokolan, Phoenix, Manahiki, Paques, Salay Gomez a další. Věděl, že vládu na většině souostroví, měli v rukou mocní náčelníci, jejichž vliv nikdy nebyl popírán, přestože byli nuceni přijmout protektorát. A věděl také, že chudé vrstvy jsou podřízeny bohatým. Dozvěděl se, že domorodci jsou bramínské, muslimské, protestantské a katolické víry a že katolíci převažují zvláště na ostrovech závislých na Francii, a to hlavně kvůli větší okázalosti bohoslužeb. Dokonce věděl i to, že jazyk domorodců má velmi jednoduchou abecedu, skládající se z pouhých třinácti až sedmnácti hlásek a je velmi ovlivněn angličtinou a jednou zřejmě bude angličtinou pohlcen. Zjistil také, že z národopisného hlediska, obyvatelstvo Polynésie bohužel vymírá, protože kanacký typ, tj. typ lidí žijící na jih od rovm1m s mnohem světlejší pletí, než obyvatelé oblastí severně od rovníku, je velmi krásný. A pak že Polynésie nic neztratí, když budou asimilováni jinými národy! Toto a ještě spoustu dalších věcí se dozvěděl při rozhovorech s kommodorem Ethelem Simcoem, a když se ho jeho přátelé na něco ptali, vždycky jim dokázal odpovědět. Pinchinat mu také neřekl jinak, než „Znalec tropů“.

To byly tedy hlavní skupiny ostrovů, mezi nimiž měl Standart Island naplánovanou cestu se svými bohatými obyvateli. Právem si zasloužil označení šťastný ostrov, protože tu bylo postaráno o veškeré materiální a do jisté míry i duchovní blaho. Přesto však existovaly obavy, že tento stav bude zkalen sočením, žárlivostí a neshodami, různými otázkami osobního vlivu a předáctví, které Milliard City rozdělovaly na dva tábory stejně, jako bylo město rozděleno na tábor Tankerdonův a Coverleyův. V každém případě umělcům, kterým byla tato záležitost naprosto lhostejná, sliboval nastávající zápas zajímavou podívanou.

Jem Tankerdon byl Yankee od hlavy k patě. Měl zvláštní uzavřenou povahu, statnou postavou a narezlé vousy a krátké vlasy. Přes svůj věk šedesáti let měl stále živé oči s lesklou zornicí a téměř žlutou rohovkou, jako mají psi.

Byl vysoký, měl hřmotné tělo a silné údy. Byl ztělesněním zálesáka razícího si cestu prérií, ale takovou, po které se hnala stáda vepřů na porážku do Chicaga. Byl to prudký člověk. Působením různých vlivů by mu mohly zjemnět mravy, ale chybělo mu základní vzdělání. Rád hromadil bohatství a stále měl, jak říkal, „zvučné kapsy“, ale patrně se domníval, že je stále ještě nemá dost plné, protože ho spolu s několika dalšími napadlo začít znovu obchodovat.

Paní Tankerdonová byla Američanka, dobrá manželka, velmi podřízená svému muži. Byla vynikající matkou, milá na své děti, předurčená vychovávat početné potomstvo, a svou úlohu také svědomitě plnila. Když už se několik miliard mělo rozdělit mezi přímé potomky, proč by jich nemohl být tucet? A ona ho měla.

Z celé rodiny upoutal pozornost kvarteta především nejstarší syn, který měl v našem příběhu sehrát jistou roli. Walter Tankerdon byl velmi elegantní, měl průměrné schopnosti, sympatické chování a vystupování a podobal se spíše paní Tankerdonové, než hlavě rodiny. Byl poměrně vzdělaný a procestoval Ameriku i Evropu. Cestoval hodně, ale jeho zvyky a sklony ho pokaždé znovu přivábily k nenáročnému životu na Standard Islandu. Ovládal všechny sporty a mezi miliardářskou mládeží vynikal v tenisu, pólu, golfu i kroketu. Nebyl příliš pyšný na bohatství, kterého se mu jednou dostane, a měl dobré srdce. Protože na ostrově nebyli žádní chudáci, nikdy neměl příležitost projevit svou dobročinnost. Dalo by se říct, že by bylo jenom dobře, kdyby se mu jeho bratři a sestry podobali. Ti zatím nedorostli věku, aby se mohli ženit a vdávat, a tím spíše on, kterému již táhlo na třicet, by mohl pomýšlet na sňatek. Myslí na něj skutečně? Uvidíme.

Mezi rodinou Tankerdonovou, nejvýznamnější v Bâbordské části, a rodinou Coverleyovou, nejváženější v části tribordské, bylo možno shledat nápadný rozdíl. Nat Coverley měl mnohem jemnější povahu než jeho sok. Po svých předcích byl francouzského původu a jeho bohatství nepocházelo z nitra země v podobě naftových pramenů, ani z kouřících vnitřností vepřového dobytka. Všechno, co měl, pocházelo z průmyslových podniků, železnic a bankovních domů. Vůbec se netajil tím, že chce v klidu užívat svého bohatství a postavil by se všem pokusům přeměnit Klenot Pacifiku na obrovskou továrnu nebo velký bankovní dům.

Byl vysoký, měl hezkou, souměrnou hlavu a bílé vlasy. Nosil plnovous, jehož hněď byla protknuta několika stříbrnými nitkami. Byl poměrně chladný, měl odměřené chování a mezi notábly, kteří v Milliard City udržovali tradice vysoké jihoamerické společnosti, zaujímal první místo. Miloval umění, vyznal se v malířství i v hudbě, rád mluvil francouzsky, jazykem mezi Triborďany velmi oblíbeným, miloval literaturu americkou stejně jako evropskou, a když k tomu byla příležitost, dával své uznání najevo provoláním bravo, zatímco drsní zástupci Dalekého západu a Nové Anglie volávají hurá a hip.

Odhadneme-li, že paní Coverleyové, která byla o deset let mladší, než její manžel, bylo asi čtyřicet let, nebudeme daleko od pravdy. Byla to elegantní, uhlazená žena, původem z polokreolské rodiny staré Lousiany. Dobře hrála na klavír a sotva by nějaký Reyer 20. století její piano mohl pohanět. Kvarteto mělo příležitost si s ní zahrát v jejím paláci na Patnácté třídě a k jejímu talentu jí mohlo jenom blahopřát.

Nebesa manžele Coverleyovy neobdařila tak, jako manželství Tankerdonových. Jedinými dědičkami obrovského jmění, na něž Coverley nebyl zdaleka tak hrdý jako Tankerdon, byly tři dcery. Byly velmi hezké a mezi šlechtou i finančníky obou polokoulí by se jistě našlo dost nápadníků, kteří by je rádi požádali o ruku, kdyby přišel čas je provdat. Ostatně v Americe nebyla obrovská věna žádnou vzácností. Před několika málo lety se mluvilo o slečně Terryové, o kterou se ucházeli nápadníci už od jejích dvou let, a to kvůli věnu sedmi set padesáti milionů... Snad se nakonec provdala podle své vůle a výhoda být nejbohatší ženou ve Spojených státech se nestala překážkou jejímu štěstí.

Nejstarší dceři manželů Coverleyových Dianě, nebo krátce Dy jak jí doma říkali, bylo dvacet let. Byla to moc hezká dívka, v níž se spojovaly tělesné i duševní vlastnosti otce i matky. Měla hezké modré oči, krásné rusohnědé vlasy a pleť svěží jako růžový kvítek v rozpuku, měla milou a elegantní postavu. Mladí lidé v Milliard City ji zbožňovali a nikdy by nedovolili nikomu cizímu, aby se toho „zázračného pokladu“ zmocnil, abychom se vyjádřili přesně. A pan Coverley by snad rozdíl náboženského vyznání nepovažoval za překážku sňatku, který by zajistil štěstí jeho dcery. Dvě nejbohatší rodiny na Standard Islandu však od sebe dělily otázky společenské rivality.

Zdálo se, že Walter Tankerdon je jako stvořený stát se jednoho dne manželem Diany Coverleyové, ale na něco takového nebylo ani pomyšlení... To by se ostrov spíše rozpadl na kusy a s ním zahynuli Bâborďané na jedné jeho polovině a Triboďané na druhé, než by byla podepsána taková smlouva.

„Stará se snad láska o překážky?“ prohodil několikrát intendant a blýskal přitom očima za zlatým skřipcem.

Nezdálo se však, že by Walter Tankerdon choval k Dianě Coverleyové zvláštní náklonnost, spíše naopak. A pokud mezi nimi nějaký cit byl, oba dva ho tajili, což bylo typickým rysem vybrané společnosti v Milliard City.

Plovoucí ostrov při své cestě směrem k rovníku pokračoval podél sto šedesátého poledníku. Před ním se rozkládala ta část Tichého oceánu, kde je možné se na ostrovech a ostrůvcích setkat s největšími plochami bez rostlinného porostu. Hloubka v jejich okolí dosahovala až dvou mil. Dne 25. července pluli nad Belknapovým příkopem, propastí hlubokou šest kilometrů, odkud se za pomoci šňůry s olůvkem daly vytáhnout nádherné lastury nebo zoofyty, díky své stavbě schopné snášet hydrostatický tlak dosahující šesti atmosfér.

O pět dní později Standard Island proplouval kolem skupiny ostrovů, které patřily k Anglií přestože nesly pojmenování Americké. Po pravé straně zůstaly Palmyra a Suncarung a Standard Island se až na pět mil přiblížil k hlavnímu ostrovu souostroví Fanningu, jednomu z guánových ostrovů. Tvořily ho z větší části holé vrcholky vyčnívající z vody. Spojené království z nich prozatím nemělo valného užitku, avšak je známo, že jakmile jednou někam vstoupí, nikdy už neopustí, čeho se jednou zmocnila.

Každý den, zatímco přátelé se procházelivparku nebo v okolní krajině, Frascolin, kterého zajímalo všechno, co se týkalo plavby, přicházel k Přední baterii. Často se setkával s kommodorem Simcoem a ten ho ochotně seznamoval se všemi přírodními úkazy v oněch mořích. Druhý houslista pokaždé, když zjistil něco zajímavého, neváhal se o to podělit s ostatními. Nedokázal se jim například nesvěřit se svým obdivem k jevu, který příroda bezplatně nabízela v noci z 30. na 31. července.

Již odpoledne se objevilo obrovské hejno hvězdic, pokrývající několik čtverečních mil. S takovou spoustou medúz se obyvatelstvo ostrova ještě nikdy nesetkalo. Někteří přírodovědci je také nazývají Oceánie. Byli to velmi primitivní živočichové s polokulovitým tvarem těla a podobaly se výtvorům rostlinné říše a ať byly jakkoli žravé, byly považovány spíše za rostliny, protože žádná z nich, jak se zdálo, potravu nepřijímala. Oceánie, typické pro tropické pásmo Tichého oceánu, připomínaly průhledné, pestrobarevné deštníky lemované chapadly. Byly velké jen asi dva až tli centimetry, a tak není těžké si domyslet, že jich na takové ploše musely být celé miliardy.

Když v Pinehinatově přítomnosti byla řeč na taková čísla, Jeho výsost podotkla: „To přece nemůže ctěné notábly Standard Islandu vůbec zarazit, vždyť miliarda je pro ně naprosto běžná číslovka.“ Po setmění mnoho lidí spěchalo k terase chráněné Přední baterií. Tramvaje byly v pohybu, elektrické vagóny byly plné zvědavců. V patřičném odstupu tu byli i Covereyovi a Tankerdonovi. Pan Jem nepozdravil pana Nata, a ten zase nepozdravil pana Jema. Rodiny na sebe nevražily. Yvernes a Pinchinat měli čest stýkat se s paní Coverleyovou a její dcerou, které je pokaždé velmi přívětivě přijaly. Waltera Tankerdon a možná trochu mrzelo, že se zábav nemůže také účastnit, a slečna Diana by možná přivítala možnost chvíli mluvit s mladým mužem.

To by byl skandál! To by byly zprávy ve společenských rubrikách Starboard Chroniclc nebo New Herald!

Když se úplně setmělo, tak, jak je to možné jen za tropických nocí jiskřících hvězdami, zdálo se, že Tichý oceán ozařuje své nejvzdálenější hlubiny. Nekonečný koberec byl pokrytý fosforeskujícím leskem s modrým nebo růžovým odrazem, podobným světélkování nespočetných rejů svatojánských mušek. Světélkování bylo tak silné, že při jeho světle bylo možné číst, jako při světle polární záře.Bylo to jako kdyby v noci světelné výrony Tichého oceánu vyzařovaly světlo, které mu za dne posílaly sluneční paprsky.

Přední část Standard Islandu se zařezávala do hejna medúz a dělila ho na dva proudy podél kovového pobřeží. Uplynulo sotva několik hodin a ostrov byl obklopen kolem dokola těmito světélkujícími živočichy, jejichž světelný proud se nikterak nezmenšil. Bylo to jako aureola, gloriola, jakými bývají obklopeni svatí, nymbus měsíčních paprsků, zářící kolem hlavy Krista. Tento úkaz trval až do rozbřesku. Pak začaly barvy pohasínat.

Ošest dní později se Klenot Pacifiku dotkl onoho velkého přesně stanoveného pomyslného kruhu na zeměkouli, který obzor rozděluje na dvě shodné poloviny. Z tohoto místa bylo vidět současně oba nebeské póly, jeden na severu, ozářený světlem Polárky, druhý na jihu, ozdobený jako prsa vojína Jižním křížem. Je potřeba připomenout, že hvězdy jako body této rovníkové čáry, každý den jakoby opisovaly kolmé kruhy po obzoru.

Pokud chcete zažít dny úplně stejně dlouhé jako noci, je to možné jen v této oblasti, na místech, které protíná rovník a tam byste se v takovém případě měli usadit. Standard Island od svého vyplutí od Havajských ostrovů urazil asi šest set kilometrů. Bylo to podruhé od té doby, co byl vybudován, kdy přejížděl přes rovník z jedné polokoule na druhou, přičemž nejdříve zamířil k jihu a pak se obrátil k severu. U příležitosti tohoto okamžiku měla být pro obyvatele ostrova uspořádána slavnost. V parku probíhaly dvě veřejné hry, konaly se výlety kolem ostrova v elektrických vozech a v kostele a v katedrále náboženské obřady. Na prostranství u observatoře byl připraven obrovský ohňostroj, jehož rakety, háďata a pestrobarevné koule měly soupeřit se září hvězd na obloze. Slavnost měla napodobovat obyčeje, které se konají na lodích právě překračujících rovník, pendant rovníkového křtu. Tento den také bývá určen pro křest dětí, narozených po vyplutí ze zálivu Sv. Magdaleny a obdobný obřad se také vykonává na cizincích, kteří dosud nebyli na jižní polokouli.

„Nás to čeká také,“ řekl Frascolin přátelům, „my budeme také pokřtěni.“ „To by tak ještě scházelo!“ durdil se Sebastian Zorn a rozhořčeně při tom gestikuloval.

„Ale ano, vážený dříči basy!“ odpověděl Pinchinat. „Vylejou nám na hlavu vědro nesvěcené vody, položí nás na rozviklanou lavici, pak nás hodí do vany a potom se nám představí hodný Rovník v průvodu šašků a celé nás pomaže hrncem černidla.“ „Ať je ani nenapadne si myslet, že s nimi budu hrát takovou komedii!“ „Budeš muset,“ řekl Yvernes. „Každá země má své zvyky a hosté by se jim měli přizpůsobit.“ „Ale ne, když tu jsou drženi proti své vůli!“ křičel neoblomný náčelník kvarteta. Ohledně karnevalu, jímž se baví lodi, když překračují rovník mohl být klidný.

Neměl proč se bát návštěvy hodného Rovníku. Nikdo ani jeho, ani jeho přátele nebude polévat mořskou vodou, ale nejlepším šampaňským. Nebude se s nimi zacházet způsobem obvyklým na rovníku. Něco takového by se mohlo stát mezi námořníky, ale ne mezi tak vážnými lidmi, jako jsou obyvatelé Standard Islandu.

Slavnost se konala odpoledne 5. srpna. Kromě celníků, kteří nesměli opustit svá stanoviště, dostali všichni zaměstnanci dovolenou. Všechna práce ve městě i v přístavech se zastavila. Nepracovaly ani šrouby. Akumulátory byly dost silné, aby všechno dostatečně osvětlily a ještě dodávaly elektrický pohon. Ostrov nebyl zakotvený a mořský proud ho lehce unášel k čáře, dělící od sebe zemské polokoule.

V protestantském chrámu i v kostele Panny Marie se konaly zpívané mše a varhany tam zněly naplno. Hlavní zábavy v parku nebo sportovní utkání se odehrávala s obdivuhodným zaujetím. Účastnily se jich všechny skupiny obyvatelstva. Nejbohatší gentlemani, v čele s Walterem Tankedronem, v tenisových a golfových zápasech předváděli přímo zázraky. Jakmile slunce zapadlo kolmo za obzor, a po soumraku trvajícím všeho všudy tři čtvrtě hodiny, začaly přes celé prostranství létat rakety ohňostroje. Pak přišla bezměsíčná noc v celém svém velkolepém rozpuku.

Jak jsme již předeslali, kvarteto bylo pokřtěno rukou Cyra Bikerstaffa ve velkém sále ostrova. Guvernér jim podal pěnící poháry a šampaňské teklo proudem. Umělci se drželi vdovy Cliquotovy a Roderera. Sebastian Zorn byl velmi mrzutý, že se musí podrobit křtu, který mu v ničem nepřipomínal slanou vodu, kterou jeho rty ochutnaly v prvních dnech po narozenÍ.

Pařížané na takový projev přízně odpověděli tím, že zahráli nejlepší díla ze svého repertoáru: Bethovenovo deváté kvarteto f-dur, op. 59, kvarteto e-mol, op. 10 Mozarta, čtvrté kvarteto des, op. 17 Haydna a sedmé kvarteto andante, scherzo, capriccioso a fugu, op. 81 Mendelssohna, což byly vesměs lahůdky koncertní hudby. Vstup na koncert byl zdarma. Posluchači se tlačili v sále a mačkali se ve dveřích.

Museli dvakrát i třikrát přidávat. Guvernér předal hudebníkům zlatou medaili, lemovanou řadou velkých diamantů. Na jedné její straně byl znak Milliard City a na druhé francouzský nápis: Věnováno kvartetu SPOLEČNOSTÍ, OBECNÍ SPRÁVOU A OBYVATELSTVEM Standard Islandu Žádná z těchto poct do hloubi duše nesmiřitelného viloncellisty nepronikla, a to jenom proto, že měl takovou povahu, což mu jeho přátelé vyčítali. „Uvidíme, jak to všechno dopadne,“ odpověděl a třesoucí se rukou si kroutil vousy.

Večer, pět minut po desáté hodině měl Standard Island podle výpočtu hvězdářů překročit rovník. Přesně v tom okamžiku zazní výstřel z děla v Přední baterii. Baterie byla spojena drátem s elektrickým přístrojem uprostřed nádvoří observatoře. Tím byla uklidněna ješitnost notáblů, kteří byli pyšní na to, že mohou vyslat impuls, který způsobí výstřel.

Toho dne hrály významnou roli dvě osobnosti. Snadno si můžeme domyslet, že to byli Jem Tankerdon a Nat Coverley. Oba dva Cyru Bikerstaffovi způsobili značné potíže. Mezi radnicí a oběma částmi města probíhalo nelehké jednání a nebylo možné dojít k žádnému výsledku. Na guvernérovu žádost dělal Kalixt Munbar prostředníka, ale navzdory svému renomé a diplomatickým schopnostem, se intendant setkal s naprostým nezdarem. Jem Tankerdon nechtěl postoupit přední místo Natu Coverleyovi a ten zase nemínil ani o krok ustoupit Jemu Tankedronovi. Schylovalo se ke konfliktu.

Když se oba muži na nábřeží setkali tváří v tvář, hrozilo, že vypukne naplno. Stáli sotva pět kroků od přístroje. Stačilo se ho dotknout špičkou prstu... Davy, zneklidněné hrozícími potížemi způsobenými otázkou priority, zaplnily celou zahradu.

Po koncertě se Sebastian Zorn, Yvernes, Frascolin a Pinchinat odebrali na nábřeží a byli zvědavi, jak dopadne řevnivost, ztělesňující rivalitu mezi Bâborďany a Triborďany, která hrozila, že v budoucnosti přinese nepředvídatelné komplikace.

Oba notáblové přistoupili k přístroji, aniž by se předtím pozdravili, byť jen lehkým pokynutím hlavy.

„Doufám, pane, že mi neodepřete tu čest...,“ řekl Jem Tarkendon.

„Totéž očekávám od vás, pane,“ odpověděl Nat Coverley.

„Nemohu dopustit, aby před veřejností chyběla moje osoba...“ ,,Ani já nesnesu, aby moje osoba scházela...“ „Ještě uvidíme!“ vykřikl Jem Tankerdon a udělal krok směrem k přístroji. Nat Coverley také udělal krok. Začaly se ozývat nespokojené výkřiky přívrženců obou stran. Walter Tankerdon byl připraven hájit práva svého otce, ale když spatřil slečnu Coverleyovou, která se držela trochu stranou, upadl patrně do rozpaků.

Guvernér i intendant byli samozřejmě na svých místech připraveni hrát úlohu prostředníků. Bylo velmi smutné, že nemohli bílou růži Yorkskou s červenou růží Lancasterskou svázat do jedné kytice. Kdo ví, zda tato zarputilá řevnivost nebude mít vzápětí následky stejně smutné, jakých byla v 15. století svědkem anglická šlechta?

Blížil se okamžik, kdy příď Standard Islandu protne rovník. Výpočet s přesností čtvrt vteřiny připouštěl omyl nanejvýš osmi metrů. Znamení z observatoře mohlo přijít každým okamžikem.

„Mám nápad,“ bručel Pinchinat.

„Jaký?“ zeptal se Yvernes.

„Udeřím pěstí do tlačítka toho přístroje, a bude to...“ „Nedělej to!“ řekl Frascolin a zadržel jej silnou rukou. Zkrátka, nikdo nevěděl, jak to dopadne... Najednou se ozval výstřel... Nevyšel z Přední baterie, ale byl to dělový výstřel zdálky a byl docela zřetelně slyšet.

Zástup byl překvapen. Jak vysvětlit ránu z děla, které nepatřilo k dělostřelectvu ostrova?

Telegram z Tribord Harboru podal téměř okamžité vysvětlení: Svou přítomnost oznámila loď v nebezpečí, nacházející se dvě nebo tři míle od ostrova, a žádala o pomoc.

Neočekávané šťastné rozuzlení! Nikdo si už na spor u elektrického tlačítka a na oslavu překročení rovníku, ani nevzpomněl. Už na to nebyl čas. Plánovaný výstřel z děla zůstal v hlavni. Bylo to tak pro čest Tankerdonovy i Coverleyovy rodiny lepší.

Obecenstvo se hrnulo z nábřeží, a protože tramvaje nejezdily, ke hrázi Tribord Harboru všichni spěchali pěšky.

Když se na moři ozval signál, přístavní důstojník učinil všechna nezbytná opatření. V doku byl spuštěn elektrický člun, kotvící ve vnitřním přístavu. V okamžiku, kdy se přihnal zástup, právě nakládal tonoucí nešťastníky, z lodi, která se téměř okamžitě ponořila do hlubin Tichého oceánu.

Byla to ona malajská ketč, která sledovala Standard Island od okamžiku, kdy vyplul od Sandwichského souostroví.


x.Plavba přes rovník

 

Od 23. června, kdy se slunce začalo vracet k jižní polokouli, bylo potřeba dříve, než se zkazí počasí, opustit toto podnebné pásmo. A protože slunce na své zdánlivé pouti zamířilo k rovníku, bylo nutné jej předběhnout tam, kde panuje příjemné podnebí a měsíce listopad, prosinec, leden a únor jsou navzdory svému pojmenování stejně teplé jako měsíce letní. Standard Island musel vzdálenost tří tisíc kilometrů dělící Havajské a Markýzské ostrovy urazit co nejrychleji, a proto nasadil svou nejvyšší cestovní rychlost.

Vlastní Polynésie se rozkládá v oblasti ohraničené na severu rovníkem a na jihu obratníkem Kozoroha. Na rozloze pěti milionů kilometrů se nachází jedenáct souostroví, složených ze sto dvaceti ostrovů, jejichž povrch činí deset tisíc kilometrů. Malých ostrůvků je tu na tisíce. Vlastně to jsou vrcholky podmořských hor, které se jako pohoří táhnou od severozápadu k jihovýchodu až k Markýzským ostrovům a ostrovu Pitcairn, a tvoří téměř rovnoběžné větve.

Kdybychom si představili tuto obrovskou nádrž prázdnou, kdyby Kulhavý ďábel, osvobozený Kleofášem, najednou odstranil ty spousty vody, jako to udělal s madridskými střechanů, před našima očima by se objevila fantastická krajina. Mohlo by se jí svými rozměry vyrovnat Švýcarsko, Norsko nebo Tibet? Většina takových podmořských hor je sopečného Původu, některé mají původ madreporický a jsou tvořeny vápencem, zatvrdlým v koncentrických vrstvách, vyloučeným polypy, primitivními živočichy, obdařenými nesmírnými reprodukčními schopnostmi. Nejmladší z těchto ostrovů jsou holé, bez rostlinného pokryvu, jiné jsou zarostlé od úpatí až po vrchol. Ty jsou nejstarší a jsou korálového původu. Pod hladinou Tichého oceánu byla tedy pohřbená skutečná krajina a Standard Island jí proplouval jako balón mezi vrcholy Alp nebo Himalájí, jenom nebyl v tomto případě nesen vzduchem ale vodou.

Stejně jako se můžeme na pevnině setkat s mohutnými vzdušnými proudy, pod hladinou oceánu můžeme nalézt proudy vodní. Jeden z nich postupuje od června do října, kdy slunce postupuje k obratníku Raka, od východu k západu a ve spodních vrstvách se rozděluje na dva protiproudy. U Tahiti je možno pozorovat čtyři různé proudy. Jeden z nich přichází velmi nepravidelně a ruší příliv a odliv, nebo ho alespoň zeslabuje tak, že je téměř neznatelný. Podnebí zmíněných souostroví je velmi rozmanité - hornaté ostrovy zadržují mračna a ta je potom v podobě deště zavlažují, ostrovy nížinaté jsou naopak sušší, protože vanoucí větry odnášejí vodní páry pryč.

Bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby v knihovně Kasina nebyly podrobné mapy Tichého oceánu. Byla jich tam k dispozici dokonce celá sbírka a Frascolin, nejvážnější člen kvarteta, ji často navštěvoval. Yvernes dával přednost obdivování stále nových a nových půvabů, kterých se mu dostávalo na cestě pohyblivého ostrova a vůbec si nechtěl zatěžovat mozek zeměpisnými údaji. Pinchinat zase na všechno pohlížel s humorem a fantasií. Pokud jde o Sebastiana Zorn a, tomu se cesta vůbec nelíbila a nejevil o ní zájem.

Polynésií se tedy Frascolin zabýval sám, studoval její nejvýznamnější souostroví, ostrovy Nízké, ostrovy Markýzské, ostrovy Společenské, Pomotu, ostrovy Cookovy, ostrovy Tonga, Samojské, Australské, Walliské, Fanningské, a také samostatné ostrovy, jako Nine, Tokolan, Phoenix, Manahiki, Paques, Salay Gomez a další. Věděl, že vládu na většině souostroví, měli v rukou mocní náčelníci, jejichž vliv nikdy nebyl popírán, přestože byli nuceni přijmout protektorát. A věděl také, že chudé vrstvy jsou podřízeny bohatým. Dozvěděl se, že domorodci jsou bramínské, muslimské, protestantské a katolické víry a že katolíci převažují zvláště na ostrovech závislých na Francii, a to hlavně kvůli větší okázalosti bohoslužeb. Dokonce věděl i to, že jazyk domorodců má velmi jednoduchou abecedu, skládající se z pouhých třinácti až sedmnácti hlásek a je velmi ovlivněn angličtinou a jednou zřejmě bude angličtinou pohlcen. Zjistil také, že z národopisného hlediska, obyvatelstvo Polynésie bohužel vymírá, protože kanacký typ, tj. typ lidí žijící na jih od rovm1m s mnohem světlejší pletí, než obyvatelé oblastí severně od rovníku, je velmi krásný. A pak že Polynésie nic neztratí, když budou asimilováni jinými národy! Toto a ještě spoustu dalších věcí se dozvěděl při rozhovorech s kommodorem Ethelem Simcoem, a když se ho jeho přátelé na něco ptali, vždycky jim dokázal odpovědět. Pinchinat mu také neřekl jinak, než „Znalec tropů“.

To byly tedy hlavní skupiny ostrovů, mezi nimiž měl Standart Island naplánovanou cestu se svými bohatými obyvateli. Právem si zasloužil označení šťastný ostrov, protože tu bylo postaráno o veškeré materiální a do jisté míry i duchovní blaho. Přesto však existovaly obavy, že tento stav bude zkalen sočením, žárlivostí a neshodami, různými otázkami osobního vlivu a předáctví, které Milliard City rozdělovaly na dva tábory stejně, jako bylo město rozděleno na tábor Tankerdonův a Coverleyův. V každém případě umělcům, kterým byla tato záležitost naprosto lhostejná, sliboval nastávající zápas zajímavou podívanou.

Jem Tankerdon byl Yankee od hlavy k patě. Měl zvláštní uzavřenou povahu, statnou postavou a narezlé vousy a krátké vlasy. Přes svůj věk šedesáti let měl stále živé oči s lesklou zornicí a téměř žlutou rohovkou, jako mají psi.

Byl vysoký, měl hřmotné tělo a silné údy. Byl ztělesněním zálesáka razícího si cestu prérií, ale takovou, po které se hnala stáda vepřů na porážku do Chicaga. Byl to prudký člověk. Působením různých vlivů by mu mohly zjemnět mravy, ale chybělo mu základní vzdělání. Rád hromadil bohatství a stále měl, jak říkal, „zvučné kapsy“, ale patrně se domníval, že je stále ještě nemá dost plné, protože ho spolu s několika dalšími napadlo začít znovu obchodovat.

Paní Tankerdonová byla Američanka, dobrá manželka, velmi podřízená svému muži. Byla vynikající matkou, milá na své děti, předurčená vychovávat početné potomstvo, a svou úlohu také svědomitě plnila. Když už se několik miliard mělo rozdělit mezi přímé potomky, proč by jich nemohl být tucet? A ona ho měla.

Z celé rodiny upoutal pozornost kvarteta především nejstarší syn, který měl v našem příběhu sehrát jistou roli. Walter Tankerdon byl velmi elegantní, měl průměrné schopnosti, sympatické chování a vystupování a podobal se spíše paní Tankerdonové, než hlavě rodiny. Byl poměrně vzdělaný a procestoval Ameriku i Evropu. Cestoval hodně, ale jeho zvyky a sklony ho pokaždé znovu přivábily k nenáročnému životu na Standard Islandu. Ovládal všechny sporty a mezi miliardářskou mládeží vynikal v tenisu, pólu, golfu i kroketu. Nebyl příliš pyšný na bohatství, kterého se mu jednou dostane, a měl dobré srdce. Protože na ostrově nebyli žádní chudáci, nikdy neměl příležitost projevit svou dobročinnost. Dalo by se říct, že by bylo jenom dobře, kdyby se mu jeho bratři a sestry podobali. Ti zatím nedorostli věku, aby se mohli ženit a vdávat, a tím spíše on, kterému již táhlo na třicet, by mohl pomýšlet na sňatek. Myslí na něj skutečně? Uvidíme.

Mezi rodinou Tankerdonovou, nejvýznamnější v Bâbordské části, a rodinou Coverleyovou, nejváženější v části tribordské, bylo možno shledat nápadný rozdíl. Nat Coverley měl mnohem jemnější povahu než jeho sok. Po svých předcích byl francouzského původu a jeho bohatství nepocházelo z nitra země v podobě naftových pramenů, ani z kouřících vnitřností vepřového dobytka. Všechno, co měl, pocházelo z průmyslových podniků, železnic a bankovních domů. Vůbec se netajil tím, že chce v klidu užívat svého bohatství a postavil by se všem pokusům přeměnit Klenot Pacifiku na obrovskou továrnu nebo velký bankovní dům.

Byl vysoký, měl hezkou, souměrnou hlavu a bílé vlasy. Nosil plnovous, jehož hněď byla protknuta několika stříbrnými nitkami. Byl poměrně chladný, měl odměřené chování a mezi notábly, kteří v Milliard City udržovali tradice vysoké jihoamerické společnosti, zaujímal první místo. Miloval umění, vyznal se v malířství i v hudbě, rád mluvil francouzsky, jazykem mezi Triborďany velmi oblíbeným, miloval literaturu americkou stejně jako evropskou, a když k tomu byla příležitost, dával své uznání najevo provoláním bravo, zatímco drsní zástupci Dalekého západu a Nové Anglie volávají hurá a hip.

Odhadneme-li, že paní Coverleyové, která byla o deset let mladší, než její manžel, bylo asi čtyřicet let, nebudeme daleko od pravdy. Byla to elegantní, uhlazená žena, původem z polokreolské rodiny staré Lousiany. Dobře hrála na klavír a sotva by nějaký Reyer 20. století její piano mohl pohanět. Kvarteto mělo příležitost si s ní zahrát v jejím paláci na Patnácté třídě a k jejímu talentu jí mohlo jenom blahopřát.

Nebesa manžele Coverleyovy neobdařila tak, jako manželství Tankerdonových. Jedinými dědičkami obrovského jmění, na něž Coverley nebyl zdaleka tak hrdý jako Tankerdon, byly tři dcery. Byly velmi hezké a mezi šlechtou i finančníky obou polokoulí by se jistě našlo dost nápadníků, kteří by je rádi požádali o ruku, kdyby přišel čas je provdat. Ostatně v Americe nebyla obrovská věna žádnou vzácností. Před několika málo lety se mluvilo o slečně Terryové, o kterou se ucházeli nápadníci už od jejích dvou let, a to kvůli věnu sedmi set padesáti milionů... Snad se nakonec provdala podle své vůle a výhoda být nejbohatší ženou ve Spojených státech se nestala překážkou jejímu štěstí.

Nejstarší dceři manželů Coverleyových Dianě, nebo krátce Dy jak jí doma říkali, bylo dvacet let. Byla to moc hezká dívka, v níž se spojovaly tělesné i duševní vlastnosti otce i matky. Měla hezké modré oči, krásné rusohnědé vlasy a pleť svěží jako růžový kvítek v rozpuku, měla milou a elegantní postavu. Mladí lidé v Milliard City ji zbožňovali a nikdy by nedovolili nikomu cizímu, aby se toho „zázračného pokladu“ zmocnil, abychom se vyjádřili přesně. A pan Coverley by snad rozdíl náboženského vyznání nepovažoval za překážku sňatku, který by zajistil štěstí jeho dcery. Dvě nejbohatší rodiny na Standard Islandu však od sebe dělily otázky společenské rivality.

Zdálo se, že Walter Tankerdon je jako stvořený stát se jednoho dne manželem Diany Coverleyové, ale na něco takového nebylo ani pomyšlení... To by se ostrov spíše rozpadl na kusy a s ním zahynuli Bâborďané na jedné jeho polovině a Triboďané na druhé, než by byla podepsána taková smlouva.

„Stará se snad láska o překážky?“ prohodil několikrát intendant a blýskal přitom očima za zlatým skřipcem.

Nezdálo se však, že by Walter Tankerdon choval k Dianě Coverleyové zvláštní náklonnost, spíše naopak. A pokud mezi nimi nějaký cit byl, oba dva ho tajili, což bylo typickým rysem vybrané společnosti v Milliard City.

Plovoucí ostrov při své cestě směrem k rovníku pokračoval podél sto šedesátého poledníku. Před ním se rozkládala ta část Tichého oceánu, kde je možné se na ostrovech a ostrůvcích setkat s největšími plochami bez rostlinného porostu. Hloubka v jejich okolí dosahovala až dvou mil. Dne 25. července pluli nad Belknapovým příkopem, propastí hlubokou šest kilometrů, odkud se za pomoci šňůry s olůvkem daly vytáhnout nádherné lastury nebo zoofyty, díky své stavbě schopné snášet hydrostatický tlak dosahující šesti atmosfér.

O pět dní později Standard Island proplouval kolem skupiny ostrovů, které patřily k Anglií přestože nesly pojmenování Americké. Po pravé straně zůstaly Palmyra a Suncarung a Standard Island se až na pět mil přiblížil k hlavnímu ostrovu souostroví Fanningu, jednomu z guánových ostrovů. Tvořily ho z větší části holé vrcholky vyčnívající z vody. Spojené království z nich prozatím nemělo valného užitku, avšak je známo, že jakmile jednou někam vstoupí, nikdy už neopustí, čeho se jednou zmocnila.

Každý den, zatímco přátelé se procházelivparku nebo v okolní krajině, Frascolin, kterého zajímalo všechno, co se týkalo plavby, přicházel k Přední baterii. Často se setkával s kommodorem Simcoem a ten ho ochotně seznamoval se všemi přírodními úkazy v oněch mořích. Druhý houslista pokaždé, když zjistil něco zajímavého, neváhal se o to podělit s ostatními. Nedokázal se jim například nesvěřit se svým obdivem k jevu, který příroda bezplatně nabízela v noci z 30. na 31. července.

Již odpoledne se objevilo obrovské hejno hvězdic, pokrývající několik čtverečních mil. S takovou spoustou medúz se obyvatelstvo ostrova ještě nikdy nesetkalo. Někteří přírodovědci je také nazývají Oceánie. Byli to velmi primitivní živočichové s polokulovitým tvarem těla a podobaly se výtvorům rostlinné říše a ať byly jakkoli žravé, byly považovány spíše za rostliny, protože žádná z nich, jak se zdálo, potravu nepřijímala. Oceánie, typické pro tropické pásmo Tichého oceánu, připomínaly průhledné, pestrobarevné deštníky lemované chapadly. Byly velké jen asi dva až tli centimetry, a tak není těžké si domyslet, že jich na takové ploše musely být celé miliardy.

Když v Pinehinatově přítomnosti byla řeč na taková čísla, Jeho výsost podotkla: „To přece nemůže ctěné notábly Standard Islandu vůbec zarazit, vždyť miliarda je pro ně naprosto běžná číslovka.“

Po setmění mnoho lidí spěchalo k terase chráněné Přední baterií. Tramvaje byly v pohybu, elektrické vagóny byly plné zvědavců. V patřičném odstupu tu byli i Covereyovi a Tankerdonovi. Pan Jem nepozdravil pana Nata, a ten zase nepozdravil pana Jema. Rodiny na sebe nevražily. Yvernes a Pinchinat měli čest stýkat se s paní Coverleyovou a její dcerou, které je pokaždé velmi přívětivě přijaly. Waltera Tankerdon a možná trochu mrzelo, že se zábav nemůže také účastnit, a slečna Diana by možná přivítala možnost chvíli mluvit s mladým mužem.

To by byl skandál! To by byly zprávy ve společenských rubrikách Starboard Chroniclc nebo New Herald!

Když se úplně setmělo, tak, jak je to možné jen za tropických nocí jiskřících hvězdami, zdálo se, že Tichý oceán ozařuje své nejvzdálenější hlubiny. Nekonečný koberec byl pokrytý fosforeskujícím leskem s modrým nebo růžovým odrazem, podobným světélkování nespočetných rejů svatojánských mušek. Světélkování bylo tak silné, že při jeho světle bylo možné číst, jako při světle polární záře.Bylo to jako kdyby v noci světelné výrony Tichého oceánu vyzařovaly světlo, které mu za dne posílaly sluneční paprsky.

Přední část Standard Islandu se zařezávala do hejna medúz a dělila ho na dva proudy podél kovového pobřeží. Uplynulo sotva několik hodin a ostrov byl obklopen kolem dokola těmito světélkujícími živočichy, jejichž světelný proud se nikterak nezmenšil. Bylo to jako aureola, gloriola, jakými bývají obklopeni svatí, nymbus měsíčních paprsků, zářící kolem hlavy Krista. Tento úkaz trval až do rozbřesku. Pak začaly barvy pohasínat.

Ošest dní později se Klenot Pacifiku dotkl onoho velkého přesně stanoveného pomyslného kruhu na zeměkouli, který obzor rozděluje na dvě shodné poloviny. Z tohoto místa bylo vidět současně oba nebeské póly, jeden na severu, ozářený světlem Polárky, druhý na jihu, ozdobený jako prsa vojína Jižním křížem. Je potřeba připomenout, že hvězdy jako body této rovníkové čáry, každý den jakoby opisovaly kolmé kruhy po obzoru.

Pokud chcete zažít dny úplně stejně dlouhé jako noci, je to možné jen v této oblasti, na místech, které protíná rovník a tam byste se v takovém případě měli usadit. Standard Island od svého vyplutí od Havajských ostrovů urazil asi šest set kilometrů. Bylo to podruhé od té doby, co byl vybudován, kdy přejížděl přes rovník z jedné polokoule na druhou, přičemž nejdříve zamířil k jihu a pak se obrátil k severu. U příležitosti tohoto okamžiku měla být pro obyvatele ostrova uspořádána slavnost. V parku probíhaly dvě veřejné hry, konaly se výlety kolem ostrova v elektrických vozech a v kostele a v katedrále náboženské obřady. Na prostranství u observatoře byl připraven obrovský ohňostroj, jehož rakety, háďata a pestrobarevné koule měly soupeřit se září hvězd na obloze. Slavnost měla napodobovat obyčeje, které se konají na lodích právě překračujících rovník, pendant rovníkového křtu. Tento den také bývá určen pro křest dětí, narozených po vyplutí ze zálivu Sv. Magdaleny a obdobný obřad se také vykonává na cizincích, kteří dosud nebyli na jižní polokouli.

„Nás to čeká také,“ řekl Frascolin přátelům, „my budeme také pokřtěni.“ „To by tak ještě scházelo!“ durdil se Sebastian Zorn a rozhořčeně při tom gestikuloval.

„Ale ano, vážený dříči basy!“ odpověděl Pinchinat. „Vylejou nám na hlavu vědro nesvěcené vody, položí nás na rozviklanou lavici, pak nás hodí do vany a potom se nám představí hodný Rovník v průvodu šašků a celé nás pomaže hrncem černidla.“

„Ať je ani nenapadne si myslet, že s nimi budu hrát takovou komedii!“

„Budeš muset,“ řekl Yvernes. „Každá země má své zvyky a hosté by se jim měli přizpůsobit.“

„Ale ne, když tu jsou drženi proti své vůli!“ křičel neoblomný náčelník kvarteta.

Ohledně karnevalu, jímž se baví lodi, když překračují rovník mohl být klidný.

Neměl proč se bát návštěvy hodného Rovníku. Nikdo ani jeho, ani jeho přátele nebude polévat mořskou vodou, ale nejlepším šampaňským. Nebude se s nimi zacházet způsobem obvyklým na rovníku. Něco takového by se mohlo stát mezi námořníky, ale ne mezi tak vážnými lidmi, jako jsou obyvatelé Standard Islandu.

Slavnost se konala odpoledne 5. srpna. Kromě celníků, kteří nesměli opustit svá stanoviště, dostali všichni zaměstnanci dovolenou. Všechna práce ve městě i v přístavech se zastavila. Nepracovaly ani šrouby. Akumulátory byly dost silné, aby všechno dostatečně osvětlily a ještě dodávaly elektrický pohon. Ostrov nebyl zakotvený a mořský proud ho lehce unášel k čáře, dělící od sebe zemské polokoule.

V protestantském chrámu i v kostele Panny Marie se konaly zpívané mše a varhany tam zněly naplno. Hlavní zábavy v parku nebo sportovní utkání se odehrávala s obdivuhodným zaujetím. Účastnily se jich všechny skupiny obyvatelstva. Nejbohatší gentlemani, v čele s Walterem Tankedronem, v tenisových a golfových zápasech předváděli přímo zázraky. Jakmile slunce zapadlo kolmo za obzor, a po soumraku trvajícím všeho všudy tři čtvrtě hodiny, začaly přes celé prostranství létat rakety ohňostroje. Pak přišla bezměsíčná noc v celém svém velkolepém rozpuku.

Jak jsme již předeslali, kvarteto bylo pokřtěno rukou Cyra Bikerstaffa ve velkém sále ostrova. Guvernér jim podal pěnící poháry a šampaňské teklo proudem. Umělci se drželi vdovy Cliquotovy a Roderera. Sebastian Zorn byl velmi mrzutý, že se musí podrobit křtu, který mu v ničem nepřipomínal slanou vodu, kterou jeho rty ochutnaly v prvních dnech po narozenÍ.

Pařížané na takový projev přízně odpověděli tím, že zahráli nejlepší díla ze svého repertoáru: Bethovenovo deváté kvarteto f-dur, op. 59, kvarteto e-mol, op. 10 Mozarta, čtvrté kvarteto des, op. 17 Haydna a sedmé kvarteto andante, scherzo, capriccioso a fugu, op. 81 Mendelssohna, což byly vesměs lahůdky koncertní hudby. Vstup na koncert byl zdarma. Posluchači se tlačili v sále a mačkali se ve dveřích.

Museli dvakrát i třikrát přidávat. Guvernér předal hudebníkům zlatou medaili, lemovanou řadou velkých diamantů. Na jedné její straně byl znak Milliard City a na druhé francouzský nápis:

 

Věnováno kvartetu

SPOLEČNOSTÍ, OBECNÍ SPRÁVOU A OBYVATELSTVEM Standard Islandu

 

Žádná z těchto poct do hloubi duše nesmiřitelného viloncellisty nepronikla, a to jenom proto, že měl takovou povahu, což mu jeho přátelé vyčítali.

„Uvidíme, jak to všechno dopadne,“ odpověděl a třesoucí se rukou si kroutil vousy.

Večer, pět minut po desáté hodině měl Standard Island podle výpočtu hvězdářů překročit rovník. Přesně v tom okamžiku zazní výstřel z děla v Přední baterii. Baterie byla spojena drátem s elektrickým přístrojem uprostřed nádvoří observatoře. Tím byla uklidněna ješitnost notáblů, kteří byli pyšní na to, že mohou vyslat impuls, který způsobí výstřel.

Toho dne hrály významnou roli dvě osobnosti. Snadno si můžeme domyslet, že to byli Jem Tankerdon a Nat Coverley. Oba dva Cyru Bikerstaffovi způsobili značné potíže. Mezi radnicí a oběma částmi města probíhalo nelehké jednání a nebylo možné dojít k žádnému výsledku. Na guvernérovu žádost dělal Kalixt Munbar prostředníka, ale navzdory svému renomé a diplomatickým schopnostem, se intendant setkal s naprostým nezdarem. Jem Tankerdon nechtěl postoupit přední místo Natu Coverleyovi a ten zase nemínil ani o krok ustoupit Jemu Tankedronovi. Schylovalo se ke konfliktu.

Když se oba muži na nábřeží setkali tváří v tvář, hrozilo, že vypukne naplno. Stáli sotva pět kroků od přístroje. Stačilo se ho dotknout špičkou prstu... Davy, zneklidněné hrozícími potížemi způsobenými otázkou priority, zaplnily celou zahradu.

Po koncertě se Sebastian Zorn, Yvernes, Frascolin a Pinchinat odebrali na nábřeží a byli zvědavi, jak dopadne řevnivost, ztělesňující rivalitu mezi Bâborďany a Triborďany, která hrozila, že v budoucnosti přinese nepředvídatelné komplikace.

Oba notáblové přistoupili k přístroji, aniž by se předtím pozdravili, byť jen lehkým pokynutím hlavy.

„Doufám, pane, že mi neodepřete tu čest...,“ řekl Jem Tarkendon.

„Totéž očekávám od vás, pane,“ odpověděl Nat Coverley.

„Nemohu dopustit, aby před veřejností chyběla moje osoba...“

,,Ani já nesnesu, aby moje osoba scházela...“

„Ještě uvidíme!“ vykřikl Jem Tankerdon a udělal krok směrem k přístroji. Nat Coverley také udělal krok. Začaly se ozývat nespokojené výkřiky přívrženců obou stran. Walter Tankerdon byl připraven hájit práva svého otce, ale když spatřil slečnu Coverleyovou, která se držela trochu stranou, upadl patrně do rozpaků.

Guvernér i intendant byli samozřejmě na svých místech připraveni hrát úlohu prostředníků. Bylo velmi smutné, že nemohli bílou růži Yorkskou s červenou růží Lancasterskou svázat do jedné kytice. Kdo ví, zda tato zarputilá řevnivost nebude mít vzápětí následky stejně smutné, jakých byla v 15. století svědkem anglická šlechta?

Blížil se okamžik, kdy příď Standard Islandu protne rovník. Výpočet s přesností čtvrt vteřiny připouštěl omyl nanejvýš osmi metrů. Znamení z observatoře mohlo přijít každým okamžikem.

„Mám nápad,“ bručel Pinchinat.

„Jaký?“ zeptal se Yvernes.

„Udeřím pěstí do tlačítka toho přístroje, a bude to...“

„Nedělej to!“ řekl Frascolin a  zadržel jej silnou rukou.

Zkrátka, nikdo nevěděl, jak to dopadne... Najednou se ozval výstřel... Nevyšel z Přední baterie, ale byl to dělový výstřel zdálky a byl docela zřetelně slyšet.

Zástup byl překvapen. Jak vysvětlit ránu z děla, které nepatřilo k dělostřelectvu ostrova?

Telegram z Tribord Harboru podal téměř okamžité vysvětlení: Svou přítomnost oznámila loď v nebezpečí, nacházející se dvě nebo tři míle od ostrova, a žádala o pomoc.

Neočekávané šťastné rozuzlení! Nikdo si už na spor u elektrického tlačítka a na oslavu překročení rovníku, ani nevzpomněl. Už na to nebyl čas. Plánovaný výstřel z děla zůstal v hlavni. Bylo to tak pro čest Tankerdonovy i Coverleyovy rodiny lepší.

Obecenstvo se hrnulo z nábřeží, a protože tramvaje nejezdily, ke hrázi Tribord Harboru všichni spěchali pěšky.

Když se na moři ozval signál, přístavní důstojník učinil všechna nezbytná opatření. V doku byl spuštěn elektrický člun, kotvící ve vnitřním přístavu. V okamžiku, kdy se přihnal zástup, právě nakládal tonoucí nešťastníky, z lodi, která se téměř okamžitě ponořila do hlubin Tichého oceánu.

Byla to ona malajská ketč, která sledovala Standard Island od okamžiku, kdy vyplul od Sandwichského souostroví.