VIII. Plavba Když Standard Company vybudovala takový plavební stroj, musela ustanovit dvojí správu - námořní a administrativní. Ředitelem nebo spíše kapitánem té první, byl, jak víme, komodor námořnictva Spojených států Ethel Simcoe. Bylo mu asi padesát let byl to zkušený mořeplavec, který dobře znal pobřeží Tichého oceánu, jeho proudy, bouře a úskalí - korálové útesy. Měl tedy všechny předpoklady pevnou rukou - řídit ostrov na šroubu i bohaté lidi, jemu svěřené do péče, za což byl zodpovědný před Bohem a akcionáři Společnosti.
Administraci ostrova měl v rukou guvernér, pan Cyrus Bikerstaff, Yankee z Mainu, jednoho ze států Unie, který měl malý podíl v bratrovražedném boji americké konfederace za nezávislost. Cyrus Bikerstaff byl ten správný muž pro hájení přesné hranice mezi oběma částmi ostrova. Guvernér, muž v polovině šestého desetiletí života, byl starý mládenec. Byl to chladný člověk, který se dovede ovládat, velice přesný a pod flegmatickou rouškou velmi energický, odměřený, s uhlazenými způsoby. Byl to velký diplomat ve slovech i činech. Ve všech zemích kromě Standard Islandu by to byl velmi významný a přirozeně i vážený člověk, ale tady to byl pouze nejvyšší představitel Společnosti. Jeho plat byl stejný jako příjem evropského panovníka malé země. Nebyl bohatý, tak jakou roli by tedy mohl hrát mezi obyvateli Milliard City?
Cyrus Bikerstaff jako guvernér ostrova byl zároveň starostou hlavního města. Žil v paláci na jednom konci První třídy, přímo naproti observatoři, kde sídlil komodor Ethel Simcoe. Tam byly kanceláře pro vyřizování veškerých úředních záležitostí: záznamy o narození-s poměrným počtem porodů, aby byla zajištěná budoucnost, úmrtí (mrtví byli dopravováni na hřbitov v zálivu Sv. Magdaleny), sňatky, které se po církevním obřadu musí podle zákonů Standard Islandu uzavírat i občansky. Tam úřadovali zaměstnanci správy, kteří nikdy nezadali příčinu ke stížnostem na svou práci, což je ke cti starosty i jeho úředníků.
Sebastian Zorn, Pinchinat, Yvernes a Frascolin v jeho přítomnosti, když mu byli představeni, nabyli velmi příznivého dojmu, jakým obvykle působí řádný a spravedlivý člověk praktického založení, bez předsudků a bez vrtochů.
„Pánové,“ řekl, „je nám ctí uvítat vás tady. Možná, že jednání našeho intendanta nebylo vždycky zcela korektní, ale nepochybuji ani v nejmenším, že mu odpustíte. Nebudete mít totiž žádný důvod si na naši obecní správu stěžovat. Od vás budeme chtít pouze dva koncerty měsíčně, jinak vám bude ponechána naprostá volnost přijímat eventuální soukromá pozvání. Vidíme ve vás hudebníky vysokých kvalit a nikdy nezapomeneme, že jste byli první umělci, které jsme měli příležitost u nás přivítat.“ Kvarteto bylo okouzleno takovým přijetím a nešetřilo uznáním Kalixtu Munbarovi.
„Ano, pan Cyrus Bikerstaff je milý člověk,“ odpověděl intendant s lehkým pokrčením ramen.
„Bohužel má pouze jednu nebo dvě miliardy.“ „Nikdo není dokonalý,“ řekl Pinchinat. Guvernér a starosta Milliard City měl dva zástupce, kteří vedli velmi jednoduchou administrativu ostrova na šroubu. Pod sebou měli malý počet zaměstnanců přidělovaných podle potřeby, kteří vykonávali různé práce. Obecní rada na ostrově nebyla-proč také? Byla nahrazena sborem třiceti notáblů, mužů nejlépe kvalifikovaných svým vzděláním i bohatstvím. Když měli učinit některá důležitá rozhodnutí, například jakou cestu zvolit a jaká opatření mají být přijata v zájmu veřejného zdravotnictví, radili se vždy společně. Jak si Pařížané všimli, existovaly i příčiny ke sporům a potíže při dosahování shody. Ale až doposud se díky obratnému a rychlému zákroku Cyra Bikerstaffa dařilo usmířit protichůdné tendence vyvolané sobeckými zájmy.
Rozumí se samo sebou, že jeden ze zástupců byl protestant, Bartoloměj Ruge a druhý katolík, Hubley Harcourt. Oba byli vybráni představiteli Standard Island Company, aby všestranně horlivě podporovali Cyra Bikerstaffa.
Ostrov, na němž má kvarteto strávit celý rok, se již celých osmnáct měsíců za diplomatického jednání vznášel na široširé hladině Tichého oceánu, chráněn před nezdvořilými výkyvy počasí, pod oblohou zvolenou podle vlastní vůle, plně využívaje své nezávislosti. Kdyby třeba byli v budoucnu zasaženi něčím neočekávaným a byli vystaveni nějakému dobrodružství, nebylo třeba se ničeho bát, protože jak říkal violoncellista, všechno má svá pravidla a na ,palubě‘ všechno probíhalo přesně podle daných pokynů. Neprohřešil se však lidský génius proti Prozřetelnosti a nepřekročil hranice Tvůrcem vymezené člověku, když na hladině oceánu vytvořil umělý ostrov?
Měli namířeno na západ a každý den, když slunce překročilo poledník, důstojníci na observatoři pod vedením komodora Simcoea určili stupeň. Přesnou polohu ostrova v zeměpisné délce i šířce udával čtverhranný ciferník na průčelí radniční věže a tato zpráva zároveň s hodinou určující pohyb na západ nebo na východ byla telegraficky sdělována do všech koutů, do hotelů, veřejných budova soukromých bytů. Milliarďané tak byli v každém okamžiku informováni o okamžité poloze ostrova.
Milliard City se při svém pozvolném pohybu po hladině oceánu nikterak nelišilo od hlavních měst starého a nového světa. Život tam byl úplně stejný jako jinde. Vedl se tam stejný způsob veřejného i soukromého života. Hudebníci, protože byli poměrně málo zaměstnáni, věnovali svůj první volný čas prohlídce všech pozoruhodností, které na Klenotu Pacifiku byly. Do všech koutů ostrova je dopravila tramvaj.
Jejich skutečný obdiv vyvolávaly svým jednoduchým strojním zařízením i mohutností dvě elektrárny, pohybující dvěma šrouby. Udivovala je také kázeň zaměstnanců. Jednu z elektráren řídil inženýr Watsn, druhou inženýr Somwah. Bâbord Harbor a Tribord Harbor, podle toho jaká byla okamžitá poloha, přijímaly v pravidelných intervalech do svých přístavů parníky určené k zásobování ostrova.
Tvrdohlavý Sebastian Zorn se těmto divům odmítal obdivovat, Frascolin byl ve svých citech velmi umírněný, zato neúnavný nadšenec Yvernes byl stále jako u vytržení. Podle jeho názoru budou ve dvacátém století všechna moře brázdit podobná plovoucí města. Bude to prý poslední trumf pokroku a výdobytků budoucnosti. Jaká to bude nebývalá podívaná, až tento ostrov popluje na návštěvu ke svým bratrům v Oceánii.
Pinchinat se uprostřed všeho toho bohatství cítil trochu nesvůj když slýchal o milionech mluvit tak jako se mluví o pětadvaceti louisdorech. Peníze byly v neustálém oběhu. Bylo zvykem mít u sebe dva tři tisíce dolarů, a proto jednou Jeho výsost požádala Frascolina „Neměl bys u sebe drobné za padesát tisíc franků, příteli?“ Časem koncertní čtyřlístek navázal několik známostí a měl jistotu, že všude bude vřele přijat. Kdo by s nimi na doporučení horlivého Munbara nechtěl dobře vycházet.
Nejdříve šli navštívit svého krajana Athanáse Doréma, profesora tance, ušlechtilých mravů a dobrého chování. Obýval skromný dům v části Triborďanů na Dvacátépáté třídě, za který platil nájem tři tisíce dolarů. Na výpomoc měl starou černošku za sto dolarů měsíčně. Byl okouzlen, že se může setkat s Francouzi, kteří dělají Francii čest.
Byl to sedmdesátiletý, hubený, vyschlý stařec. Byl malý, jeho oči si doposud uchovaly živost, měl stále všechny zuby a bohaté kudrnaté vlasy bílé stejně jako vousy. Chodil vážně, ale s jistou rytmickou odměřeností, prohnutý v kříži s vypnutou hrudí a rukama od těla. Nohy měl od sebe, ale vždy obuté do bezvadných bot. Umělci s ním rádi hovořili, k čemuž byl vždycky ochotně svolný a jeho roztomilost se vyrovnala jeho žvatlavosti.
„Jsem tak šťastný, moji drazí krajané, tak šťastný,“ opakoval dvacetkrát. „Jsem tak šťastný, že vás vidím. Měli jste znamenitý nápad přijít sem a usadit se v tomto městě. Už odsud neodejdete, protože nechápu, teď, když už jsem se tu usadil, jak jsem vůbec kdy mohl žit jinak.“ „Jak dlouho tu jste, pane Doréme?“ zeptal se Yvernes. „Osmnáct měsíců,“ odpověděl profesor a přestavěl nohy do jiné pozice. „Jsem tu od založení Standard Islandu. Díky výborným doporučením z New Orleansu, kde jsem žil předtím, mě přijal do služeb náš zbožňovaný guvernér Cyr Bikerstaff, od toho požehnaného dne, kdy mi byl stanoven plat za vedení taneční konzervatoře, ušlechtilých mravů a dobrého chování a dostal jsem povolení se tu usadit...“ „Jako milionáři!“ vykřikl Pinchinat. „Ti zdejší milionáři!“ „My víme, milý krajane. Ale pokud jsme slyšeli od intendanta, hodiny na vaší konzervatoři nejsou příliš navštěvované. „ „Mám žáky jenom ve městě, a to ještě pouze mladíky, protože dívky se domnívají, že veškerý půvab nabývají už při narození. Mladí lidé také berou hodiny raději tajně a já jim v tajnosti vštěpuji jemné francouzské způsoby.“ Říkal to s úsměvem a tvářil se při tom jako stará koketa, rozplývající se v ušlechtilých pozornostech. Athanás Dorémus, rodilý Pickarďan ze Santerre, v mládí opustil Francii s úmyslem usadit se v New Orleansu ve Spojených státech. Při pobytu mezi obyvatelstvem francouzského původu v naší politováníhodné Louisianě měl dost příležitostí procvičovat si své vlohy. Měl přístup do předních rodin, dosáhl úspěchu a mohl si i něco našetřit, když se dozvědělo šíleném kousku několika Američanů. Bylo to v okamžiku, kdy Standard Island Company zařizovala své záležitosti, vydávala prospekty, zveřejňovala inzeráty v novinách a lákala největší boháče, kteří z železnic, naftových dolů a prodejem vepřového masa, soleného i nesoleného, získali obrovské jmění. Athanáse Doréma napadlo nabídnout své služby guvernérovi nového ostrova, kde si profesoři jeho oboru nemohli konkurovat. Náhodou se znal s rodinou Coverleyovou, která pocházela z New Orleans a díky doporučení svého zaměstnavatele, který se stal nejváženějším notáblem Triborďanů v Milliard City, byl přijat. Tak se dostal Francouz a Pikarďan k tomu mezi úředníky Standard Islandu. Doma ovšem nevyučoval a v zrcadlech vyučovacího sálu v Kasinu se odrážela pouze osamělá postava profesora. To však nevadilo, protože jeho plat se tím nikterak nezkrátil.
Byl to vcelku hodný muž, jenom trochu směšný a splašený, šíleně zamilovaný sám do sebe, přesvědčený, že kromě dědictví po Vestrisovi a Saint-Léonovi ztělesňuje také tradice Brummela a lorda Seymoura. V očích kvarteta však byl krajanem, což je ve vzdálenosti několika tisíc mil od Francie milé.
Pařížané mu museli vypravovat o svých posledních dobrodružstvích, vylíčit mu, za jakých okolností se dostali na ostrov, jak je Kalixt Munbar dostal na svou ,palubu', a to je co říct, a jak plovoucí ostrov zvedl kotvy několik hodin po jejich příchodu do města. „Tomu se u našeho intendanta nedivím,“ řekl starý profesor. „Zase jeden z jeho kousků. Takových už provedl několik a umí toho ještě mnohem víc. Skutečný potomek Barnumův, který skončí tím, že udělá Společnosti ostudu. Ujišťuji vás, že to je bezohledný člověk, kterému by několik přednášek o slušném chování jenom prospělo. Je to jeden z těch Yankeeů, kteří se houpají v křesle a nohama se při tom opírají o okno. V podstatě není zlý, ale myslí si, že všechno může. Ostatně, drazí krajané, nezazlívejte mu to. I když jste měli nepříjemnosti s koncertem v San Diegu, můžete si blahopřát, že jste se dostali do Milliard City. Budou si vás tady vážit tak, že se vám o tom ani nezdá. „ „Zvláště na konci každého čtvrtletí,“ dodal Frascolin, jehož role pokladníka kvarteta nabyla na významu. Athanás Dorémus také potvrdil slova Kalixta Munbara ohledně rivality mezi oběma částmi ostrova. Podle něj se na obzoru objevil černý mrak, který hrozí bouří. Mezi Triborďany a Bâborďany lze očekávat srážku vyvolanou jistými sobeckými zájmy. Nejbohatší rodiny v tomto městě-Tankerdonova a Coverleyova cítí vůči sobě velkou řevnivost a pokud se ji nepodaří nějakým způsobem odstranit, dojde ke střetu. Ano, ke střetu!
„Pokud srážka nesmete ostrov, my se tím nemusíme znepokojovat,“ podotkl Pinchinat.
„Alespoň po tu dobu, co tu budeme,“ dodal violoncellista.
„Ostrov je postaven na solidních základech, drazí krajané,“ odpověděl Athanás Dorémus. „Po celých osmnáct měsíců, co se pohybuje po moři, se mu nic vážného zatím nepřihodilo. Byly to vesměs jen drobné opravy, kvůli kterým ani nebylo třeba zakotvit v zálivu Sv. Magdaleny. Představte si, je vybudovaný z ocelového plechu.“ Tím bylo řečeno vše. Pokud na tomto světě nedává záruku ocelový plech, kterému jinému kovu je tedy možno věřit? Ocel je železo a čím jiným je celá naše zeměkoule, než obrovským uhličitanem železitým? Standard Island je zeměkoulí v malém.
Pinchinata konečně napadlo zeptat se, co profesor soudí o guvernéru Cyru Bikerstaffovi: „Je snad také z ocele?“ „Ano, pane Pinchinate,“ odpověděl Athanás Dorémus. „Je obdařen obrovskou energií a je velmi zdatným administrátorem. V Milliard City však bohužel nestačí být z ocele.“ „Musí být ze zlata?“ zeptal se Yvernes. „Přesně tak, jinak se s ním nepočítá.“ Byla to holá pravda. Cyrus Bikerstaff nebyl ve své vysoké funkci ničím jiným, než zaměstnancem Společnosti. Předsedal při různých výkonech civilní správy, měl dohled nad výnosem celnic, dohlížel na veřejné zdravotnictví, na čištění ulic a údržbu sadů, přijímal reklamace poplatníků, prostě si všude dělal nepřátele, nic víc. Na Standard Islandu bylo potřeba počítat, a proto měl profesor pravdu, když řekl: „S Cyrem Bikerstaffem se nepočítá.“ Konec konců jeho postavení ho zavazovalo zachovávat mezi oběma stranami neutralitu, zaujmout smířlivý postoj a nedopustit se ničeho, co by jedné straně bylo příjemné a druhé nepříjemné. A to muselo být velmi obtížné.
Skutečně již bylo vidět klíčit neshody, které by velmi snadno mohly způsobit srážku mezi oběma částmi. Triborďané se domnívají, že bydlí na ostrově jenom proto, aby si mohli v pohodlí užívat svého bohatství, zatímco Bâborďané začínají pomýšlet na obchod. Ptají se, proč Standard Island není využíván jako obrovská nákladní loď, proč nepřeváží zboží do různých míst Oceánie, proč je na ostrově zakázán veškerý průmysl. Zkrátka, tyto Yankeeje, v čele v Tankerdonem, zachvátila už téměř před dvěma roky touha obchodovat. Prozatím to vyjadřovali pouze slovy, což Cyra Bikerstaffa a nikterak neznepokojovalo. Doufal, že všechno se časem urovná a že různé neshody nepřinesou nic zlého ostrovu, který byl vybudován proto, aby sloužil pohodlí svých obyvatel.
Kvarteto se rozloučilo s Athanásem Dorémem a slíbilo mu, že ho zase brzy navštíví. Odpoledne, když tam nikdo není, profesor obyčejně chodívá do Kasina a protože nechce, aby mu někdo vyčítal nečinnost, čeká tam a před zrcadly sálu, který nikdo nepoužívá, si připravuje své hodiny.
Ostrov na šroubu se zatím den po dni ubíral k západu, nebo spíše k jihozápadu, aby mohl zakotvit u Sandwichského souostroví. V těchto zeměpisných šířkách, na hranicích tropů byly vysoké teploty, které Milliarďané těžce snášeli, přestože byly zmírňované chladným vánkem z moře. Noci byly naštěstí chladné, takže i v nejparnějším létě si stromy a trávníky, zavlažované umělých deštěm, uchovaly svou okouzlující svěží zeleň. Poloha ostrova byla každý den oznamována na ciferníku na radniční věži a rozhlašována do všech koutů. Dne 17. června se Standard Island nacházel na 155° západní délky a 27° severní šířky a blížil se k obratníku.
Dá se říct, že Slunce vede ostrov,“ deklamoval Yvernes, „nebo, abych to vyjádřil ještě elegantněji, má za přípřež koně božského Apollóna.“ Srovnání bylo oprávněné a poetické, ale Sebastian Zorn je přijal pouhým pokrčením ramen. Vůbec se mu nesnilo být ve vlaku a ještě proti své vůli.
„Ostatně, uvidíme, jak to dopadne,“ opakoval neustále.
Jen málokdy kvarteto nevyšlo do parku v době, kdy se tam procházelo nejvíce lidí. Byli tam na koních, pěšky, panstvo v kočárech, prostě se kolem trávníku sešli všichni notáblové Milliard City. Vznešené dámy ukazovaly svoji vycházkovou toaletu ve stejné barvě od klobouku po boty, ušitou převážně z indického hedvábí, které bylo toho roku v módě. Často se používalo i umělé hedvábí z celulózy z dříví jedlí nebo modřínů, vyčištěného a zbaveného vláken, které se leskne úplně stejně jako to přírodní od bourců.
To přimělo Pinchinata k výroku: „Uvidíte, že jednou se budou vyrábět taky z břečťanu pro věrné přátele a ze smuteční vrby pro neutěšitelné vdovy.“ Bohaté Milliarďanky by si v žádném případě nekoupily látku, pokud nebyla z Paříže, ani toaletu, která by nebyla schválená králem krejčích v hlavním městě, právě tím, který prohlásil tuto vznešenou zásadu: „Žena je pouze otázkou forem.“ Král a královna Malécarlie se často ubírali středem těch veselých lidí. Královští manželé, kteří pozbyli své suverenity, vzbuzovali u našich umělců skutečné sympatie. Kolik rozmanitých obrazů asi spatřily tyto vznešené osoby, vedoucí se za ruce. Uprostřed boháčů byli poměrně chudí, chovali se však hrdě a důstojně jako filosofové nedbající o marnosti tohoto světa. Američanům na Standard Islandu lichotilo, že jejich spoluobčanem je král a zachovávali povinnou úctu k jeho dřívějšímu postavení. Kvarteto zdravilo Jejich Veličenstva uctivě, když je potkalo na ulicích nebo v aleji. Král i královna byli k těmto projevům francouzské zdvořilosti velmi uznalí. Celkově však Jejich Veličenstva neměla větší váhu než Cyrus Bikerstaff, možná i méně.
Plavba byla pro cestující natolik příjemná, že s pobytem na palubě ostrova mohli být naprosto spokojeni. Vůbec se nemuseli starat o náladu moře. Jeho náhlých bouří si málem ani nevšimli. S deseti miliony koňských parních sil na bocích nemohl být pohyb Standard Islandu nikdy zastaven na klidném moři a byl dost silný, aby mohl plout i proti silnému větru. Srážky na moři jsou nebezpečné, ale ne pro Standard Island. Mohly být nebezpečné jenom lodím, které by do něj v plné rychlosti narazily. Ale na srážku mohlo být sotva pomyšlení, protože přístavy, příď i zadní část byly osvětlovány paprsky elektrických hliníkových měsíců, jimiž byl vzduch za nocí prosycen. Následky bouřlivého počasí nestály skoro ani za řeč. Ke zkrocení zuřivosti vln bylo určeno kormidlo.
Když se Pinchinat a Frascolin na procházce dostali do přední nebo zadní části ostrova, ať k baterii Přední nebo k Zadní, měli oba dva stejný názor, že tu chybí podhůří, mysy, rokliny, zátoky a písčité břehy. Pobřeží bylo jenom kus oceli, který držel pohromadě milionem nýtů a hřebů. Copak by nějaký malíř mohl najít zalíbení v šedivém pobřeží, svraštělém jako kůže slona, u něhož mořský příboj omývá jen mořskou trávil a lodní stěny?! Přírodní krásy se totiž nedají nahradit průmyslovým pokrokem. Yvernes, rozmrzelý neustálým obdivováním nakonec prohlásil: „Tomuto uměleckému dílu schází už jenom autorova pečeť!“ Večer 25. června Standard Island překročil obratník Raka na hranici tropického pásma Tichého oceánu. Tou dobou kvarteto podruhé vystupovalo v sále Kasina. Je samozřejmě, že v důsledku úspěchu prvního koncertu se ceny vstupenek značně zvýšily. Přesto sál nestačil a Milliarďané bojovali o místa. Komorní hudba zřejmě znamenitě působila na zdraví a o jejích terapeutických účincích se nikdo neodvážil pochybovat. Na programu byly podle předchozího ujednání skladby Mozarta, Becthovena a Haydna.
Hudebníci se dočkali velkého úspěchu, i když provolávání slávy od Pařížanů by jim udělalo větší radost. Ale Yvernes, Frascolin a Piuchiuat se spokojili s ,Hurd' Milliarďanů, zatímco Sebastian Zorn jimi i nadále naprosto opovrhoval. „Co bychom ještě mohli chtít víc,“ řekl mu Yvernes, „když překračujeme obratník...“ „Obratník ,koncertu‘!“ dokončil Piuchiuat slovní hříčku. Při odchodu z Kasiua spatřili mezi chudými lidmi, kteří si nemohli dovolit zaplatit za lístek tři sta šedesát dolarů... krále a královnu Malécarlie, stojící skromně u dveří.
