VII. Západní mys Standard Island si volně plul po hladině Tichého oceánu, který si v tomto ročním období své jméno rozhodně zasloužil. Sebastian Zorn a jeho přátelé si zakrátko zvykli na klidný pohyb a už ani nevnímali, že plují. Šrouby umělého ostrova byly tak mohutné - každý z nich měl pět milionů koňských sil - že bylo znát nanejvýš lehké chvění jeho povrchu. Milliard City se však netřáslo. Burácivé vlny, jimž se mnohdy neubrání ani největší obrněné válečné lodi, na něj neměly nejmenší vliv. Lampy a stoly v domech se nekymácely. A proč také? Domy v Paříži, Londýně a New Yorku nestojí na svých základech pevněji.
Shromáždění notáblů Standard Islandu, podporované prezidentem správní rady Společnosti, po několika týdenním odpočinku v zálivu Sv. Magdaleny stanovilo program cesty na příští rok. Standard Island měl navštívit významná souostroví východní části Tichého oceánu, jehož zdravé ovzduší je bohaté na ozón – zelektrizovaný zhuštěný kyslík, obsahující částice, které běžný kyslík neobsahuje.
Umělý ostrov, který se může pohybovat bez jakéhokoli omezení, této výhody hojně využíval a po libosti plul k západu či k východu, k americkému pobřeží nebo podél východní Asie. Pohyblivý ostrov se mohl vydat, kam si zamanul, takže mohl vychutnat všechny rozkoše poutavé plavby. Kdyby ho napadlo opustit Tichý oceán a zamířit do Indického nebo Atlantického oceánu, kdyby chtěl obeplout Hornův mys nebo Mys Dobré naděje, stačilo by jenom nabrat kurz a ani mořské proudy, ani bouře by mu nezabránily dosáhnout svého cíle.
Nebylo ale ani pomyšlení, že by se Standard Island pustil na vzdálená moře, protože by tam nenašel nic z toho, co mu může poskytnout Tichý oceán a jeho kouzelná souostroví. Tento oceán byl jevištěm dost rozsáhlým, aby stačil k mnoha plavbám, ostrov na šroubu může plout od jednoho ostrova ke druhému. Není sice obdařen všemi smysly, ale šestý smysl- orientační - mu dovoluje vydat se, kam je potřeba, protože je veden pevnou rukou, která se řídí dávno prodiskutovaným a jednohlasně schváleným programem. Až doposud nebyly v tomto ohledu mezi Bâborďany a Triborďany žádné neshody a nyní měl na základě společné dohody zamířeno na západ k Sandwichskému souostroví. Vzdálenost asi dvanácti set mil mezi souostrovím a místem, kde kvarteto vstoupilo na umělý ostrov, měl urazit nižší, ale stálou rychlostí asi za měsíc. U tohoto souostroví zakotvit a pobýt tam, dokud nebude rozhodnuto vyplout k jiným ostrovům na jižní polokouli.
Druhého dne kvarteto opustilo Hotel Excelsior a ubytovalo se v pohodlných a bohatě zařízených pokojích Kasina, které dostalo k dispozici. Pod okny měli První třídu. Každý dostal vlastní pokoj kolem společného salonu. Dvorana budovy poskytovala stín bohaté zeleně a chlad tryskajících fontán. Na jedné straně se nacházelo muzeum Milliard City, na druhé koncertní sál, v němž měli pařížští umělci za tak výhodných podmínek nahradit ozvěnu fonografu a produkci theatrofonu. Několikrát denně, dle vlastní chuti měli prostřeno v restauraci a správce hotelu jim už nepředkládal ty hrozivé účty.
Ráno, těsně před tím, než se pustili do snídaně, se Pinchinat zeptal: „Co tomu všemu říkáte, přátelé?“ „To je sen,“ odpověděl Yvernes, „sen, do kterého jsme angažováni za milion ročně.“ „Je to holá skutečnost,“ odpověděl Frascolin. „Jen si sáhni do kapsy, máš tam první čtvrtinu toho milionu.“ „Jenom bych rád věděl, jak to všechno skončí. Myslím, že velice špatně!“ zvolal Sebastian Zorn, který chtěl stůj co stůj nalézt trn na lůžku, kam ho proti jeho vůli položili. „A co naše zavazadla?“ Zavazadla měla být dodána do San Diega, kde si je však jejich majitelé nemohli vyzvednout, i když to bylo jen několik vaků, trocha prádla, toaletní potřeby, něco náhradního šatstva a také koncertní oblek, v němž vystupovali před obecenstvem. Kvůli tomu se ale nemuseli znepokojovat. Tato již poněkud opotřebovaná garderoba jim bude brzy nahrazena a čtyři umělci dostanou jinou, aniž by museli zaplatit patnáct set franků za oblek a pět set franků za boty.
Ostatně Kalixt Munbar potěšen tím, jak hladce se mu podařilo urovnat takovou choulostivou záležitost, rád vyhověl každému přání. Nelze si představit ochotnějšího intendanta. Sám obýval jedno křídlo Kasina, kde měl pod sebou početný personál a společnost mu vyplácela služné hodné jeho postavení... Sumu raději ani neuvedeme.
V Kasinu se nacházely čítárny a herny, ale baccara, trente et quarante, poker a všechny ostatní hazardní hry tu byly přísně zakázané. Bylo tam možno najít také kuřárnu, odkud se preparovaný tabákový kouř odváděl do soukromých domů. Společnosti, která byla založena teprv nedávno. Kouř tabáku ze spaloven centrálního závodu, vyčištěný a zbavený nikotinu se pomocí zvláštního potrubí rozváděl ke každému kuřákovi. Pak jen stačilo přiložit ústa k troubeli a zvláštní počítadlo zaznamená denní spotřebu.
V Kasinu byly umístěny také umělecké sbírky. Miliardáři se tu mohli opájet vzdálenou hudbou, jejíž místo nyní zaujaly ranní a večerní koncerty kvarteta. Milovníkům muzeum nabízelo mnoho starých i soudobých obrazů, nejslavnější díla, koupená za pohádkové sumy, obrazy školy italské, holandské, německé a francouzské, které se vyrovnají obrazárnám v Paříži, Londýně, Mnichově, Římě a Florencii Jetu zastoupen Raffael, da Vinci, Giorgione, Correggio, Dominiquini, Ribiera, Murillo, Ruysdael, Rembrandt, Rubens, Cuyp, František Hals, Hobbéma, van Dyck, Holbein a další stejně jako malíři moderní: Fragonard, Ingres Delacoix, Scheffer, Cabat, Delaroche, Regnault, Couture, Meissonier, Millet, Rousseau, Jules Dupré, Brascassat, Marcart, Turner, Troyon, Daubingy, Budry, Bonnat, Karel Duran, Jules Lefebvre, Vollon, Cabanel. Obrazy byly před poškozením chráněné skleněnými skříněmi, k tomu účelu zvlášť pořízenými. Stojí za zmínku, že impresionisté, angoisté a futuristé zatím do muzea nepronikli, ale je jisté, že nebude dlouho trvat a Standard Island tomuto dekadentnímu moru neodolá. Dvoranu Kasina zdobily vzácné mramorové sochy slavných mistrů - starých i moderních. Protože podnebí ostrova neznalo deště, ani mlhy, mohla být sousoší, jednotlivé sochy a busty bez úhony vystavena pod širým nebem.
Tyto divy byly samozřejmě často navštěvované, protože boháči v Milliard City měli vytříbený umělecký vkus a neobyčejně vyvinuté estetické cítění. Je však nutno podotknout, že ve městě Triborďanů bylo mnohem více milovníků umění, než v části protestantské, ale všichni byli zajedno, když se jednalo o získání nějakého slavného díla a jejich neobyčejně vysoká nabídka při dražbě předčila všechny nabídky vévody z Aumalu a všech Chauchardů starého i nového světa.
V Kasinu byly nečastěji navštěvovány čítárny časopisů, evropských i amerických revuí, které na Standard Island přivážejí parníky při pravidelném spojení se zálivem Sv. Magdaleny. Rozřezané, přečtené a odložené časopisy se odkládaly do skříní v knihovně, kde jich bylo uloženo již mnoho tisíc. Správa knihovny vyžadovala knihovníka s platem dvaceti pěti tisíc dolarů, který byl z úředníků na ostrově asi nejméně zaměstnán. V knihovně je i určitý počet fonografických knih. Ty se nemusí číst, stačí stisknout knoflík a vynikající reeitátor, např. pan Legouvé, předčítá Phaedru.
Místní časopisy byly redigovány, psány a tištěny v prostorách Kasina pod vedením dvou šéfredaktorů. Jeden časopis se jmenoval Starboard Chronicle pro město Triborďanů a druhý New Herald pro Bâborďany. V časopisech byly různé informace - příjezd lodí, námořní novinky, srážky na moři a obchodní zprávy, které zajímají obchodní čtvrť, každodenní poloha ostrova v zeměpisné šířce i délce, rozhodnutí rady notáblů, výnosy guvernéra a v neposlední řadě zprávy denního života: porody, sňatky, úmrtí, která však byla velice řídká. Nepsalo se však o krádežích a vraždách, před soudem se projednávají pouze záležitosti civilní, soukromé spory. Nejsou tu ani články o stoletých lidech, protože dlouhý lidský věk tu není výsadou několika osad.
Zprávy ze zahraničí byly každý den přinášeny telefonicky ze zálivu Sv. Magdaleny prostřednictvím podmořských lan ponořených do hlubin Tichého oceánu. Miliardáři jsou také zpraveni o všech záležitostech vnitřních, pokud mají nějaký význam. Je třeba podotknout, že Starboard Chronicle a New Herald spolu nepolemizovaly příliš ostře. Až dosud k sobě zachovávaly patřičnou slušnost, ale nedá se přísahat, že zdvořilá polemika potrvá navždy. Protestantismus a katolicismus, velice snášenlivé a ústupné na půdě náboženské, se i na půdě Standard Islandu velmi dobře snášely. Je snadné rozdmýchat spory tam, kde do všeho zasahuje politika a některé z lidí naplňuje touha po svárech, když se jedná o sobecké osobní zájmy... Kromě obou velmi drahých deníků byly k mání také týdeníky a měsíčníky, které ze zahraničních časopisů přetiskovaly články Sarceye, Lemaítra, Fouquiera a dalších vynikajících kritiků. Dále bylo vydáváno půl tuctu spolkových, večerních a bulvárních periodik, věnovaných běžným věcem a ilustrované zábavné časopisy, které neměly jiný účel, než na okamžik zabavit ducha - i žaludek. Některé z nich vycházely na paštice, jiné byly psány čokoládovým inkoustem. Po přečtení je čtenář snědl jako první snídani. Některé měly stahující účinky, jiné mírně pročišťující a tělo se po nich uvolnilo. Je třeba podotknout, že kvarteto tento vynález ocenilo nejen jako příjemný, ale i jako velmi praktický.
„To je snadno pochopitelná četba,“ podotkl rozumně Yvernes.
„A zároveň výživná literatura,“ odpověděl Pinchinat. „Paštikářství a pestrá literatura, to se náramně hodí ke zdravotní hudbě.“ Nabízí se otázka, jakými prostředky ostrov disponoval, aby pro své obyvatele zajistil takový blahobyt, jakého nedosáhlo žádné jiné město na celém světě. Jeho příjmy musely dosahovat závratné výše, stejně jako obchodní obrat.
Když se na to intendanta ptali, odpověděl: „Tady se žádné obchody nevedou. Nemáme ani Board of Trade, ani burzu, ani průmysl. A pokud přece jen, pak se týkají pouze potřeb ostrova. Nikdy nenabízíme cizincům cenu světové výstavy v Chicagu 1893 nebo v Paříži roku 1900. Nikdy! Tady neznáme slovo Business ani pokřik Go ahead!, pokud se to přímo bezprostředně netýká Klenotu Pacifiku. Finanční prostředky pro Standard Island nečerpáme z obchodu, ale z cel. Ano! Celní výnosy nám dovolují pokrýt všechny potřeby našeho rozpočtu.“ „A jaký je to rozpočet?“ zeptal se Frascolin.
„Dvacet milionů dolarů, přátelé!“ „Sto milionů franků!“ zvolal druhý houslista. „Pro deset tisíc obyvatel!“ „Jistě, drahý Frascoline, celá suma plyne výhradně z cel. Nemáme žádný akcie, protože výrobní produkce je naprosto zanedbatelná, máme pouze poplatky z Tribord Harboru a Bâbord Harboru. Tím se vysvětluje vysoká cena všeho spotřebního zboží, ale je to drahota relativní, protože ceny, podle vašeho názoru přehnané, odpovídají hmotným prostředkům každého z nás.“ Kalixt Munbar opět začal vychvalovat ostrova město a-jeho oči jako v tranzu hleděly na Tichý oceán a na plovoucí Eden, kde nalezli útočiště mudrci. Pokud skutečné štěstí není, pak není vůbec nikde. Připomínalo to vyvolávání na jarmarku. Jako by říkal: „Jen račte dál, pánové! Poslední volná místa! Za chvíli začínáme! Kdo si vstoupí, neprohloupí...“ atd. Míst bylo málo a vstupenky drahé a intendant stále házel miliony, které byly v tomto miliardářském městě základní jednotkou.
Při tomto chvalozpěvu, kdy se vzletné fráze valily jako vodopád a energická gesta se znásobila, se kvarteto začalo vyptávat na různé sféry administrativy. Ve školách s povinným bezplatným vyučováním působili učitelé s platem jako ministr. Vyučovaly se jazyky mrtvé i živé, dějepis, zeměpis, matematika, fyzika i krásná umění, a to mnohem lépe, než na univerzitách a akademiích starého světa, pokud je možné Kalixtu Munbarovi věřit. Je pravda, že místní žáci se netísnili ve veřejných školách a pokud současná generace má ještě jakýsi základ ze studií v kolejích ve Spojených státech, příští generace bude mít méně vědomostí než peněz. Má to ovšem svou stinnou stránku - lidé tím mohou jen ztratit, když se odloučí od okolního světa.
Obyvatelé tohoto pohyblivého ostrova necestují do ciziny? Nikdy nenavštěvují zámoří, velká evropská města? Nikdy nenavštíví země, jejichž minulost vytvořila tolik různých vynikajících děl? Ale ano! Jsou tu i takoví, které zvědavost do těch vzdálených zemí zahnala, ale jejich jediný dojem byl únava. Většinou se nudili, bylo jim horko, nebo trpěli zimou a nakonec se nastydli. V Milliard City se nenachladili nikdy, takže brzy netrpělivě spěchali zpátky na svůj ostrov, který při svém pošetilém nápadu neuváženě opustili. Jaký mají z takové cesty užitek? Žádný. Jak říká staré přísloví: Jako cestovní vaky odcestovali, jako cestovní vaky se vrátili. A my k tomu dodáváme: A cestovními vaky zůstanou.
Počet cizinců, které by mohla proslulost Standard Islandu, jako devátého divu světa, pokud bychom se přiklonili k tvrzení, že Eiffelova věž je osmým, zůstane dle názoru Kalixta Munbara patrně omezený. To lze vysvětlit tím, že vstupné do obou přístavů bylo dalším zdrojem příjmů. Ti, kteří sem loni přišli, byli většinou amerického původu, ostatní národy tu byly zastoupeny buď málo nebo vůbec. Bylo tu několik Angličanů, typických svými velmi vysoko vytaženými kalhotami, kteří svůj příchod odůvodňovali tím, že v Londýně prší. Velká Británie však nebyla nakloněná vytvoření umělého ostrova, protože prý - je-li tomu možné věřit - překáží námořní plavbě a byla by velice ráda, kdyby zase zmizel. Němců sem přišel jen nepatrný počet a byli to lidé, kteří by rádi z Milliard City udělali nové Chicago, kdyby se tu mohli natrvalo usadit. Ze všech cizinců přijímá Společnost nejochotněji a nejpřívětivěji Francouze, protože je řadí k nejméně násilnickým národům Evropy. Žádný Francouz se ještě na Standard Islandu neusadil?
„To není dovoleno,“ podotkl Pinchinat.
„Nejsme dost bohatí,“ dodal Frascolin.
„Nemohou zde žít jako soukromé osoby, ale mohou tu být zaměstnaní jako úředníci,“ odpověděl intendant.
„Jsou v Milliard City nějací naši krajané?“ zeptal se Yvernes.
„Jeden tu je.“ „Kdopak je ten šťastlivec?“ „Pan Atanás Dorémus.“ „A co tu dělá ten pan Atanás Dorémus?“ zeptal se Pinchinat. „Je profesorem tance, ušlechtilých mravů a dobrého chování. Dostává štědrý plat od správy a kromě toho dává soukromé hodiny.“ „To může dělat jenom Francouz,“ dodala Jeho výsost. Nyní už kvarteto vědělo, čeho se má pro organizování administrativního života na Standard Islandu držet. Nezbývalo, než se oddat rozkoším plavby v západním Pacifiku. Kdyby slunce nevycházelo hned na jednom a hned na druhém konci ostrova, Sebastian Zorn a jeho přátelé by se mohli domnívat, že jsou na pevnině. Dvakrát během následujících čtrnácti dnů přišla velmi silná bouře doprovázená průtrží mračen, takže Tichý oceán svému jménu příliš čest nedělal. Obrovské vlny narážely na kovovou půdu a ta je odrážela. Ostrov na šroubu se nárazy rozbouřeného moře ani nezachvěl a rozzuřený oceán byl proti němu bezmocný. Lidský génius zvítězil nad přírodou.. Čtrnáct dní po příchodu kvarteta, 11. června, se konal první koncert, který oznamovaly světelné nápisy podél hlavních tříd. Umělce samozřejmě také velmi přívětivě přijal guvernér Standard Islandu a obecní zastupitelstvo. Cyrus Bikerstaff je uvítal zvláště vřele. Časopisy psaly o úspěšném turné kvarteta po Spojených státech a srdečně blahopřály intendantovi, že se mu podařilo umělce získat, i když poněkud zvláštním způsobem. Byla to rozkoš současně slyšet a vidět umělce hrát nejlepší mistrovská díla. Pochoutka pro znalce.
Protože čtyři Pařížané byli pro Kasino v Milliard City angažovaní za výjimečných podmínek, dá rozum, že jejich vystoupení nemohlo být publiku přístupné zdarma. Naopak! Správa stanovila vysoké předplatné, jako to dělají američtí impresáriové, kteří svým zpěvačkám platí dolar za takt a totéž za notu. Bylo zvykem za theartofonické a fonografické koncerty v Kasinu platit, ale koncerty kvarteta byly mnohem dražší. Všechna místa byla za jednotnou cenu dvě stě dolarů, čili za tisíc francouzských franků, a proto intendant předpokládal, že sál bude plný. A nezmýlil se. Bylo vyprodáno. V příjemném elegantním sále Kasina ale bylo pouze sto míst, a kdyby se vstupenky prodávaly v dražbě, nedá se ani odhadnout, jakou by měly cenu. To však nebylo na Standard Islandu zvykem. Na všechno, co má nějakou tržní hodnotu, se již předem vztahují ochranná opatření, což je stejně potřebné jako nezbytné. Bez toho by se vzhledem k pohádkovému bohatství některých, věci mohly předražovat a tomu se mělo zabránit. Bohatí Triborďané šli na koncert z lásky k umění, ale je docela dobře možné, že bohatí Bâborďané se zúčastnili z pouhé zdvořilosti.
Když Sebastian Zorn, Pinchinat, Yvernes a Frascolin vystupovali před publikem v New Yorku, Chicagu, Philadelphii a Baltimoru nepřeháněli, když říkali: „To je obecenstvo za miliony.“ Toho večera by však lhali, kdyby nepočítali na miliardy. Bylo to jako sen. V prvních řadách se skvěli Jem Tankerdon a Nat Coverley s rodinami. Ostatní místa zaujali milovníci hudby, kteří jako pouzí podmiliardáři, neměli tak plný pytel, jak přiléhavě podotkl Pinchinat.
„Jdeme na to!“ řekl náčelník kvarteta, když nastal okamžik, kdy se měli objevit na pódiu. Neměli zdaleka takovou trému, jako před obecenstvem v Paříži, které sice má v kapse méně peněz, ale v duši mnohem více uměleckého citu.
Je potřeba zdůraznit, že ačkoli nebrali hodiny u svého krajana profesora ušlechtilého chování, oblékli se Sebastian Zorn, Yvernes, Frascolin i Pinchinat naprosto správně: měli na sobě bílou kravatu za pětadvacet franků, rukavičky perleťové barvy za padesát franků, košili za sedmdesát franků, boty za sto osmdesát franků, vestu za dvě stě franků, černé kalhoty za pět set franků a černý frak za patnáct set franků; všechno samozřejmě na účet správy. Po ohlášení byli zasypáni bouřlivým potleskem rukou Triborďanů a mnohem odměřenějším od Bâborďanů. Program koncertu se skládal ze čtyř děl, která měli k dispozici z knihovny Kasina, intendantovou zásluhou bohatě zásobené.
Na programu bylo první Mendelssohnovo kvarteto e-mol Op. 12, druhé kvarteto f-dur Op. 16 Haydna, desáté kvarteto e-mol Op. 74 Beethovena a patnácté kvarteto a-dur Op. 10 Mozarta.
V sále plném miliardářů, na palubě plovoucího ostrova, nad propastí v Tichém oceánu, v těchto místech hlubokou pět tisíc metrů, hudebníci přímo dělali zázraky. Dosáhli krásného a zaslouženého úspěchu, zvláště u milovníků hudby z řad Triborďanů. Byla radost dívat se toho památného večera na intendanta - byl jako u vytržení. Dalo by se říct, že najednou hrál na dvoje housle, violu a violoncello. Byla to šťastná chvíle pro koncertní mistry a jejich impresária. Bylo vidět, že je plný nejen sál, ale plné lidí byly i vchody do Kasina, kteří, kromě těch, které zastrašila vysoká cena, si nemohli opatřit další židle ani křesla. Posluchači venku se museli spokojit se sníženou kvalitou. Poslouchali zdálky, jako by hudba vycházela ze skříně fonografu nebo z telefonního sluchátka. Ale jejich potlesk byl stejně vřelý.
Když koncert skončil, nastal všeobecný bouřlivý potlesk. Sebastian Zorn, Yvernes, Frascolin a Pinchinat se objevili na balkoně levého křídla. První třída byla zaplavená světlem. Elektrické měsíce vrhaly z výšky tak silné světlo, že bledá Selené mohla jenom závidět.
Yvernesovu pozornost vzbudil pár na chodníku opodál. Stál tam muž a držel za ruku ženu. Muž byl střední postavy, měl vážný, přísný a skoro smutný zevnějšek a bylo mu něco přes padesát let. O několik let mladší žena byla vysoká, měla hrdou tvář a pod kloboukem vykukovaly prošedivělé vlasy.
Yvernes překvapený jejich skromným chováním se na ně zeptal Kalixta Munbara.
„Ti lidé?“ odpověděl intendant a jeho rty se opovržlivě stáhly. „To jsou náruživí milovníci hudby.“ „Proč si tedy nekoupili lístek do sálu?“ „Asi proto, že je pro ně příliš drahý.“ „Jaký mají majetek?“ „Asi dvě stě tisíc franků roční renty.“ „Pha! Co je to za ubožáky?“ řekl Pinchinat.
„Král a královna Malécarlie.“
