×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Plující ostrov - Jules Verne, VI. Zvaní nezvaní

VI. Zvaní nezvaní Ačkoli byli Sebastian Zorn, Frascolin, Yvernes a Pinchinat lidé, kteří se ničemu nediví, jenom těžko se přemohli, aby nevybuchli spravedlivým hněvem a nevrhli se na Kalixta Munbara. Domnívali se, že jsou na půdě Severní Ameriky a zatím byli uneseni na širé moře.

Domnívali se, že se nacházejí asi dvacet mil od San Diega, kde je zítra čeká koncert, a zatím jim bylo nevybíravým způsobem oznámeno, že jsou na palubě umělého plovoucího ostrova. Něco takového se dá jen stěží omluvit!

Jejich únosci se však naštěstí podařilo vyhnout výbuchu jejich hněvu. Využil momentu překvapení, či spíše ohromení a opustil vchod do věže, nastoupil do výtahu, čímž se dostal z dosahu rozhořčených výčitek Pařížanů.

„To je ničema!“ zvolal violoncellista.

„Taková mrcha!“ křičel violista.

„No... jeho zásluhou jsme svědky zázraku...“ řekl prostě první houslista. „No to snad ne! Ty ho chceš ještě omlouvat?“ opáčil druhý houslista.

„Nechci ho omlouvat,“ řekl Pinchinat, „jestli na Standard Island existuje nějaká spravedlnost, postaráme se, aby toho podvodníka Yankeeho odsoudili...“ „A jestli tu je kat,“ zuřil Sebastian Zorn, „dáme ho oběsit!“ Aby toho mohli dosáhnut, museli by sestoupit na půdu obyvatel Milliard City, protože policie ve vzduchu ve výšce stopadesáti stop neúřadovala a oni se nemohli dostat dolů, protože kabina výtahu se zpět nevrátila a schodiště tam nebylo. Kvarteto bylo uvězněno na špičce věže bez spojení s okolím.

Po prvním záchvatu hněvu a rozhořčení zůstali Sebastian Zorn, Pinchinat a Frascolin potichu bez hnutí a nechali Yvernesa, ať se kochá obdivem. Na dlouhé tyči nad jejich hlavami se rozvinulo plátno praporu. Sebastiana Zorn a se zmocnila zuřivá touha žerď přeříznout a strhnout vlajku, vztyčenou na lodi kvůli označení její příslušnosti.

Bylo však lépe nedělat zbytečné nepříjemnosti, a proto ho přátelé zadrželi, když vytáhl dlouhý ostrý nůž.

„Nebudeme si komplikovat situaci,“ poznamenal moudře Frascolin.

„Takže ty jsi spokojený se stavem věcí?“ zeptal se Pinchinat.

„Vůbec ne, ale nemůžeme to hnát do krajností.“ „A co naše zavazadla, která jsou na cestě do San Diega?“ řekla Jeho výsost se zkříženýma rukama. „A náš zítřejší koncert?“ vykřikl Sebastian Zorn.

„Budeme hrát přes telefon!“ odpověděl druhý houslista, jehož dobrá nálada nedokázala utišit zuřivost prudkého violoncellisty.

Nesmíme zapomínat, že observatoř se vypíná na pustém nábřeží, kam ústí První třída, která dělí Milliard City na dvě části. Na jejím druhém konci vzdáleném dobré tři kilometry zpozorovali umělci monumentální palác s věží velice lehké a elegantní konstrukce. Domnívali se, že to je sídlo správy ostrova, rezidence městské rady, v případě, že Milliard City má starostu a městskou radu. V tom okamžiku začaly hodiny na věžičce hrát veselou melodii, jejíž tóny spolu s posledními závany větru doléhaly až k věži.

„To je v d dur,“ poznamenal Yvernes.

„A v dvoučtvrtním taktu,“ dodal Pinchinat.

Na věžičce tlouklo pět.

„Je čas se najíst a jít spát,“ Zvolal Sebastian Zorn. „Kvůli tomu mizernému Munbarovi strávíme dnešní noc na ochozu sto padesát stop vysoko!“ To by se mohlo stát, pokud by výtah zajatcům neumožnil opustit vězení. V této zeměpisné šířce je soumrak velmi krátký. Slunce spěchá za obzor rychlostí vystřeleného projektilu. Čtyřlístek při pohledu k horizontu viděl jenom moře, pusté, bez jediné plachty, bez jediného obláčku kouře. Pod nimi po obvodu ostrova, po spojnici mezi oběma přístavy, ujížděla tramvaj. V tuto hodinu byl park plný života. Z výšky věže vypadal jako obrovský koš květin s rozkvetlými azalkami, lesní révou, jasmíny, glyciny, passiflorami, begoniemi, alviemi, hyacinty, daliemi, kaméliemi a stovkami druhů růží. Procházeli se tam lidé starší i mladíci, ale žádní vyžilí hejskové, kteří jsou ostudou všech velkých evropských měst. Byli to vesměs lidé statní a silní. Ženy a mladé dívky většinou měly šaty žluté jako sláma, v barvě převládající v horkých pásmech. Procházely se s chrticemi v hedvábných pláštěnkách a postrojích lemovaných zlatem. Tu a tam kráčeli po jemném písku cestiček, rozmarně se vinoucích, mezi zelenými trávníky příslušníci nižší třídy. Jiní se pohodlně usadili na měkkých sedadlech elektrických vagónů, další se zase posadili na lavičkách ukrytých pod zeleným loubím. Většina mladých mužů se však bavila hrou s míčem - kroketem,golfem, fotbalem a pólem na ohnivých mladých koních. Na trávnicích si hrály spousty dětí- obdivuhodně živých amerických dětí- jejichž osobnost, zvláště u dívek, tak brzy dozrává. Několik jezdců se prohánělo mezi obrubníky velmi pečlivě udržovaných jízdních drah, jiní se zas bavili ve skupinkách jiným způsobem.

V tu dobu byly obchodní čtvrti města hojně navštěvované. Podél hlavních ulic se posunovaly pohyblivé chodníky se svým nákladem chodců. Dole na nábřeží u věže observatoře, se alejemi procházeli chodci, jejichž pozornost chtěli zajatci upoutat. Po několika pokusech spustil Pinchinat s Frascolinem hlasitý křik. Aby je bylo slyšet, aby jejich slova pronikla až k uším lidí na ulici, přiložili ruce k ústům, ale nezpozorovali jediný překvapený pohyb. Nikdo se o postavy na věži nestaral. Slyšeli pouze: Good bye; how are you; Jak se máte; Dobrý den a další podobné zdvořilosti. Zdálo se, že miliardové město ví, že na Standard Island přišli čtyři Pařížané, ke kterým se Kalixt Munbar choval s takovou úctou.

„Vůbec si nás nevšímají,“ řekl Pinchinat.

„Ano, máš pravdu,“ přitakal Yvernes.

Uběhla celá hodina, ale veškeré jejich snažení vyšlo naprázdno. Ani pronikavý křik Frascolina, ani vydatné láteření Sebastiana Zorn a, neměly žádný výsledek. Blížila se doba večeře a park se začal pomalu vyprazdňovat. Chodci mizeli z ulic a to je dohánělo k zuřivosti.

„My se vlastně podobáme těm nešťastníkům, které zlý duch zaklel do kouzelného města a odsoudil je k záhubě za to, že jejich oči spatřily něco, co nikdy neměly uvidět,“ vzpomněl si Yvernes na romantickou báchorku.

„Snad nás nenechají umřít hlady,“ poznamenal Pinchinat.

„Nejdříve ale musíme zkusit všechny možné způsoby, jak si prodloužit život,“ řekl Sebastian Zorn.

„Možná to dojde tak daleko, že budeme jíst jeden druhého... a první los padne na Yvernesa!“ řekl Pinchinat.

„Jak je libo,“ vzdychl první houslista dojatým hlasem a nastavil hlavu ke smrtící ráně.

V tom okamžiku se z nitra věže ozval nějaký zvuk. Kabina výtahu stoupala a zastavila se na úrovni ochozu. Zajatci čekali, že spatří Kalixta Munbara a chystali se ho po zásluze uvítat... Kabina byla prázdná.

Nevadí. Je dost času. Však už si najdou toho, kdo je oklamal. Teď bylo nejdůležitější dostat se co nejdříve dolů a jediná možnost byla nastoupit do výtahu.

Tak se také stalo. Sotva se violoncellista a jeho přátelé usadili v kabině, výtah se dal do pohybu a za necelou minutu byli dole.

„Ke všemu ještě ani nejsme na normální zemi,“ volal Pinchinat a dupal při tom nohama.

Nebyla to chvíle vhodná na žertování. Nikdo mu neodpověděl. Vrata byla otevřená. Všichni čtyři vyšli ven. Dvůr byl prázdný. Přešli jej a spěchali alejí k nábřeží. Cestou potkali několik osob, které však cizincům vůbec nevěnovaly pozornost. Přes Frascolinovo domlouvání, který doporučoval zachovat rozvahu, Sebastian Zorn vytrvale nadával. Křičel, že bude žádat spravedlnost, ale nebylo nebezpečí, že by jí dobral. Kvarteto se rozhodlo, že půjdou rovnou do Hotelu Excelsior a počkají do druhého dne, než se začnou dovolávat práv svobodných občanů. Nato všichni čtyři vykročili První třídou.

Mají Pařížané právo snažit se budit pozornost? Ano i ne. Lidé se na ně dívali, ale bez zvláštního zájmu, jako by to byli běžní turisté, kteří tu a tam Milliard City navštěvují. Naši přátelé se za těchto podivných okolností necítili právě příjemně a volně. Není se co divit, že se jim obyvatelé plovoucího ostrova zdáli divní - dobrovolně odešli ze svého světa a bloudili po hladině největšího oceánu na Zeměkouli. Člověk s bujnou fantazií, jako třeba Yvernes, jehož duch neustále bloudil v imaginárních sférách, by si mohl myslet, že Standardislanďané například přišli z jiné planety naší Sluneční soustavy. Pinchinat se spokojil s konstatováním, že: „Všichni chodci vypadají jako několikanásobní milionáři, a mám ten dojem, že všichni mají v kříži šroub jako ten jejich ostrov.“ Měli čím dál tím větší hlad. Oběd byl už dávno pryč a žaludek se začínal hlásit. Snažili se proto co nejrychleji dorazit do Hotelu Excelsior. Zítra podniknou všechny kroky k tomu, aby se dali jedním z parníků Standard Islandu dopravit do San Diega, jen co Kalixt Munbar zaplatí patřičnou pokutu, ke které bude zcela jistě odsouzen.

Cestou po První třídě se Frascolin zastavil před velkolepou budovou, na jejímž průčelí stálo zlatými písmeny: Kasino. Napravo od obrovské klenuté chodby, která přesahovala hlavní vchod, se nacházela restaurace. Jejími okny zdobenými arabeskami bylo vidět řadu stolů. U některých z nich seděli hosté, obsluhovaní početným personálem.

„Tady se můžeme najíst,“ řekl druhý houslista a zkoumal, co tomu budou říkat jeho hladoví přátelé.

„Pojďme tam,“ řekl lakonicky Pinchinat.

Jeden po druhém vstoupili do restaurace. V nádherné jídelně nikdo jejich příchodu nevěnoval příliš pozornosti, protože cizinci sem chodili často. Po pěti minutách se vyhladovělí hudebníci s vervou pustili do prvního chodu velkolepé večeře, kterou uspořádal Pinchinat. Naštěstí byl měšec kvarteta naditý a pokud by na Standard Islandu splaskl, několik koncertů v San Diegu ho zase naplní.

Skvělé jídlo bylo mnohem lepší než v hotelech v New Yorku a San Franciscu. Byla připravována na elektrických kamnech, na mírném i prudkém ohni. Po polévce z konzervovaných ústřic, masové směsi s rýží, celerovém salátu a koláčích se všeobecně oblíbenými rebarborovými povidly, přišly na řadu úplně čerstvé ryby, mimořádně jemné rumpsteaky, zvěřina pocházející patrně z prérií a lesů v Kalifornii a zelenina uměle vypěstovaná na ostrově. K pití tu nebyla ledová voda, jak je v Americe zvykem, ale různé druhy piva a vína, která do sklepů Milliard City poslaly burgundské, bordeauxské a rýnské vinice, rozumí se za cenu patřičně vysokou.

Toto posezení Pařížany rozveselilo. Pozvolna měnili názor - možná, že by je bývalo čekalo mnohem horší dobrodružství než tohle. Lze pochopit, že hráči v orchestru pijí poměrně hodně, zvláště ti, kteří namáhají dech vyluzováním zvukových vln na dechových nástrojích, ale méně omluvitelné je to u hráčů na smyčcové nástroje. Yvernes, Pinchinat i Frascolin už začínali vidět svou situaci ve městě miliardářů v růžových a zlatých barvách. Jen Sebastian Zorn, který se oproti nim držel hodně zpátky, nenechal svůj hněv utopit ve víně.

Prostě všichni už byli trochu ,stříknutí‘, jak se říká ve staré francouzštině, když požádali o účet. Frascolin, jako pokladník, si dal zavolat správce hotelu v černém obleku.

Druhý houslista se podíval na účet, vstal, zase se posadil a znovu vstal. Promnul si oči a obrátil je v sloup.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Yvernes.

„Jezdí mi mráz po zádech,“ odpověděl Frascolin.

„Je to drahé?“ „Dost... Pouhých dvě stě franků...“ „Pro čtyři?“ „Ne, na každého.“ Účet byl skutečně na sto šedesát dolarů, nic víc ani míň. Podle účtu stála jedna polévka patnáct dolarů, rumpsteak dvacet pět, médoc a burgundské po třiceti za láhev a ostatní jídla měla srovnatelné ceny.

„Podvodníci!“ zvolala Jeho výsost. „Zloději!“ vykřikl Sebastian Zorn.

Protože tyto výroky byly proneseny francouzsky, správce hotelu jim nerozuměl. Ten se však ani trochu nestaral o to, co se děje. Na jeho rtech se objevil lehký úsměv, ale byl to úsměv udivený, nikoli opovržlivý. Jemu se zdálo docela přirozené, že menu pro čtyři osoby stojí sto šedesát dolarů. Takové ceny byly na Standard Islandu běžné.

„Jen žádný skandál,“ řekl Pinchinat. „Francie se na nás dívá. Zaplatíme.“ „Nezbyde nám ani na cestu do San Francisca,“ ohradil se Frascolin. „Pozítří nebudeme mít ani na housku a kousek masa.“ S těmi slovy vzal peněženku a vysázel z ní příslušný počet dolarových bankovek, které byly naštěstí na Standard Islandu běžným platidlem, a chtěl je podat správci hotelu. Ale v tom se ozval hlas: „Pánové nejsou nic dlužní.“ Byl to Kalixt Munbar, jako obvykle s úsměvem, veselý a v dobrém rozmaru. „Tady je!“ vykřikl Sebastian Zorn a tvářil se, jakoby mu chtěl skočit na krk a zmáčknout ho, jako mačká krk violoncella při forte.

„Uklidněte se, drahý Zorne,“ řekl Američan, „račte se svými přáteli do salonu, kde je připravena káva. Tam můžeme pohodlně pokračovat v rozhovoru.“ „Já vás zaškrtím!“ odpověděl Sebastian Zorn. „Nikoliv, budete mi líbat ruce.“ „Nic vám líbat nebudu!“ křičel violoncellista, vzteky střídavě rudý a bledý. Za okamžik si hosté Kalixta Munbara hověli na měkkých pohovkách, zatímco Yankee se rozvaloval v houpacím křesle.

Svým hostům se představil takto: „Kalixt Munbar z New Yorku, padesát let, pravnuk slavného Barnuma, v současné době intendant krásných umění na Standard Islandu, zvláště malířství, sochařství, hudby a veškeré zábavy v Milliard City. A teď, když mě znáte, pánové...“ ,,A nejste také náhodou policajt, který lidi vyláká na odlehlé místo a tam je pak zatkne?“ zeptal se Sebastian Zorn. „Neodsuzujte mě, pane zlostný violoncellisto, a počkejte, až domluvím,“ odpověděl intendant.

„Počkáme a vyslechneme vás,“ odpověděl Frascolin vážně.

„Pánové,“ pokračoval Kalixt Munbar a pohodlně se uvelebil, „nechci s vámi jednat o nějaké zábavě, ale pouze o hudbě, která je na Standard Islandu velmi oblíbená. Divadla Milliard City zatím nemá, ale kdyby je chtělo mít, vyrostly by ze země jako mávnutím kouzelného proutku. Až dosud naši spoluobčané projevovali svůj vztah k hudbě tím, že chtěli dokonalejší přístroje, které by jim umožnily vyslechnout mistrovská hudební díla. Kdykoli můžeme prostřednictvím telefonu a fonografu poslouchat klasiky i soudobé skladatele, velké umělce, kteří se těší nemalé oblibě i nejslavnější hudebníky.“ „Ten váš fonograf je kolovrátek!“ vykřikl Yvernes s despektem. „Není to tak, jak si myslíte, pane první houslisto,“ odpověděl intendant. „Díky našim přístrojům jsme vyslechli několik vašich koncertů v Bostonu a Philadelphii. Když budete chtít, můžete sami sobě zatleskat.“ Vynálezy slavného Edisona v té době dosáhly svého zenitu. Fonograf přestal být pouhou skříní na hudbu, kterou připomínal zpočátku. Díky onomu podivuhodnému vynálezci se záznamy výkonů světových umělců, hudebníků a zpěváků uchovávají pro příští generace stejně dokonale jako díla sochařů a malířů. Ozvěna, chcete-li tomu tak říkat, ovšem ozvěna věrná jako fotografie, absolutně přesně reprodukuje všechny nuance, všechny detaily zpěvu nebo hry.

Kalixt Munbar se při svém výkladu rozohnil tak, že na své posluchače udělal velký dojem. Mluvil o Saint-Saensovi, Reyerovi, Ambroise Thomasovi, Gounodovi, Massenetovi, Verdim, o nejslavnějších dílech nesmrtelného Meyerbeera, Halévyho, Rossiniho, Beethovena, Haydna, Mozarta, jako člověk, který je od základu dobře zná, a jako impresário se dlouho věnoval jejich studiu a měl to potěšení je mnohokrát slyšet. Nezdálo se však, že by ho zachvátila Wagnerovská epidemie, která tehdy zuřila.

Pinchinat využil toho, že se odmlčel, aby nabral dech a řekl: „To je sice všechno moc pěkné, ale vaše Milliard City, jak vidím neslyšelo hudbu jinak, než ze skříně, z hudební konzervy, které se sem zasílají jako konzervy sardinek a nakládaného masa.“ „Promiňte, pane violisto.“ „Moje výsost vás omluví, ale je jisté, že vaše fonografy mají v sobě uložené jenom to, co bylo a že v Milliard City nikdo neslyší umělce, právě v tom okamžiku, kdy hrají.“ „Prosím vás jednou a pro vždy za odpuštění.“ „Náš přítel Pinchinat vám odpustí, kdykoli budete chtít pane Munbare,“ řekl Frascolin. „Má odpouštění plnou kapsu. Ale má pravdu. Snad by bylo lepší, kdybyste navázali kontakt s americkými nebo evropskými divadly.“ „Myslíte si, že to není možné, Frascoline?“ zvolal intendant a přestal se houpat na křesle. „Co říkáte?“ „Říkám, že je to pouze otázka peněz. A naše město je dost bohaté, aby mohlo uskutečnit všechny své představy a ukojit všechny své hudební choutky. A také to dělá...“ „A jak?“ „Pomocí theartofonů, umístěných v koncertním sále tohoto Kasina. Nemá snad naše Společnost ve vodách Tichého oceánu několik lan, jejichž jeden konec ústí v zálivu Sv. Magdaleny a druhý je přivázaný na pevných bójích. Když naši spoluobčané chtějí slyšet některého zpěváka Starého nebo Nového světa, použije se jedno z těch podmořských lan a telefonem nebo telegrafem se pošle příkaz zaměstnancům v zálivu Sv. Magdaleny. Ti pak dojednají spojení, ať s Amerikou nebo s Evropou. Dráty nebo kabely se spojí s telegrafickými dráty dotyčného divadla nebo koncertního sálu a naši miliardáři sedící v Kasinu, tak vlastně jsou přítomni těm vzdáleným produkcím i potlesku...“ „Ale jejich tleskání není slyšet,“ řekl Yvernes. „Prosím za prominutí, drahý pane Yvernesi, ale je možné ho slyšet zpětným telegrafickým drátem.“ Kalixt Munbar ze sebe začal chrlit nepřehledné vznešené úvahy o hudbě. Rozebral ji nejen z hlediska uměleckého, ale také terapeutického. Miliardáři si mohli na základě koncepce J. Harforda z Westminsterského opatství sami vyzkoušet mimořádné výsledky jejího působení na udržení dokonalého zdravotního stavu. Hudba příznivě působí na ústřední nervstvo, harmonické záchvěvy vyvolávají rozšiřování cév, mají vliv na krevní oběh, podle potřeby ho zrychlují nebo snižují. Silné tóny vyvolávají také zrychlení srdečního tepu, i pohybů plic a podporují výživu tkání. Takže v Milliard City působí také hudební síla a zvukové vlny jsou do soukromých domů přenášeny telefonním drátem.

Kvarteto se nestačilo divit.

Nikdo z nich v životě neslyšelo tom, že by se někdo jejich uměním zabýval z lékařského hlediska, a to je poněkud rozladilo. Nicméně snílek Yvernes se začal těmito teoriemi zabývat a dostal se až k časům krále Saula a výkonům slavného harfeníka Davida.

„To je ono!“ zvolal, když intendant skončil se svým chvalozpěvem. „To dá rozum, jenom je potřeba stanovit správnou diagnózu: Wagner nebo Berlioz se hodí k flegmatikům...“ „A Mendelsohn nebo Mozart k sangvinickým povahám, což výborně nahradí hrom a stroncium,“ dodal Kalixt Munbar. Sehastian Zorn však zasáhl do této causerie vznešené společnosti svou drsnou notou. „To přece není podstatné,“ řekl.

„Proč jste nás sem dovezl?“ „Protože smyčcové nástroje působí nejlépe...“ „Výborně! Takže abyste uklidnili svoje podrážděné nervy, přerušili jste naši cestu a znemožnili jste nám dostat se do San Diega, kde jsme měli zítra koncertovat.“ „To nevadí, přátelé.“ „Nejsme pro vás nic jiného, než hudební skříně, hudební léky!“ zvolal Pinchinat. „Nikoliv pánové,“ odpověděl Kalixt Munbar a vstal. „Vidím ve vás jedině proslulé umělce s obrovským talentem. Potlesk, který vaše kvarteto na svém turné Amerikou stržilo, byl slyšet až k nám na ostrov. Standard Company pak usoudila, že nastal ten správný okamžik nahradit fonografické a theatrofonické produkce skutečnými umělci z masa a kostí, kterých je možné se dotknout, a poskytnout tak miliardářům nevýslovnou rozkoš zažít dokonalé provedení nejlepších uměleckých děl. Chtěla začít komorní hudbou, dříve než založí orchestr opery, a vzpomněla si na vás, jako na vynikající reprezentanty žánru. Pověřila mě, abych vás přivedl za každou cenu a bude-li to nutné, třeba násilím. Jste první umělci, kterým byl umožněn přístup na Standard Island a jistě si dokážete představit, jaké přijetí vás tady čeká.“ Yvernes i Pinchinat byli nadšenou intendantovou promluvou dojati. Ani ve snu by je nenapadlo, že by v tom mohl být nějaký podvod. Frascolin, jako rozvážný člověk, se zeptal, jestli intendant myslí takové dobrodružství vážně. Neměli snad právo na takovém podivném ostrově a po tom všem, co se stalo, pojmout podezření? Pokud jde o Sebastiana Zorn a - ten se nechtěl vzdát bez boje.

„Ne pane!“ křičel. „Nikdo nemá právo se někoho jen tak bez jeho souhlasu zmocnit. Podáme na vás žalobu!“ „Žalobu - místo poděkování! Nevděčníku!“ odpověděl intendant.

„A budeme požadovat náhradu, pane!“ „Náhradu... mohu vám nabídnout stokrát více, než byste čekali.“ ,,O co se jedná?“ zeptal se praktický Frascolin. Kalixt Munbar vytáhl svoji peněženku a rozložil list papíru se znakem Standard Islandu. Položil ho před umělce se slovy: „Stačí podepsat tuhle listinu a všechno bude v pořádku.“ „Máme podepsat něco, co jsme si ani nepřečetli?“ zeptal se druhý, houslista. „To nejde.“ „Nebudete litovat,“ odpověděl Kalixt Munbar vesele, což bylo pro jeho povahu příznačné. „Přistupme k serióznímu jednání. Společnost vám nabízí roční angažmá, počínaje dnem vašeho příchodu. Vaše koncerty komorní hudby budou mít stejný program jako v Americe. Po dvanácti měsících se Standard Island vrátí zpět do zálivu Sv. Magdaleny, kam dorazíte právě včas, abyste...“ „Abychom mohli uspořádat koncert v San Diegu?“ vykřikl Sebastian Zorn. „Vypískali by nás!“ „Nikoli, pánové, provolávali by vám slávu a tleskali by vám. Takové umělce, jako vy, milovníci hudby vždycky rádi uvítají a s největším potěšením jim naslouchají... i s ročním zpožděním.“ A pak se zlobte na takového člověka! Frascolin vzal listinu a pozorně ji četl.

„Jaké nám dáte záruky?“ zeptal se.

„Záruky Standard Island Company s podpisem našeho guvernéra Cyra Bikerstaffa.“ „Podmínky souhlasí?“ „Ovšem. Celkem milion franků.“ „Pro čtyři?“ zvolal Pinchinat. „Pro každého,“ odpověděl Kalixt Munhar s úsměvem. „Honorář vám zůstane celý, protože tady nebude muset nic platit.“ Těžko by někdo mohl být ještě milejší, ale Sebastian Zorn přesto odporoval. Nechtěl nabídku za žádnou cenu přijmout. Chtěl se vydat do San Diega a Frascolinovi dalo hodně práce, než ho uklidnil.

Ostatně trocha nedůvěry při intendantově nabídce není nikdy na škodu. Angažmá na rok, za honorář milion franků pro každého - dá se to vůbec brát vážně? Ano, velmi vážně, což vzápětí mohl zjistit Frascolin, když se zeptal, jak budou vypláceni.

„Čvrtletně,“ odpověděl intendant, „a tady je první čtvrtletní honorář.“ Kalixt Munbar vyndal peněženku k prasknutí nacpanou bankovkami a vzal z ní čtyři balíčky po padesáti tisících dolarech, tedy dvě stě padesát tisíc franků pro každého a podal je Frascolinovi a jeho přátelům. Tak se po americku vyřizují obchodní záležitosti. Sebastian Zorn měl stále ještě trochu zlost. Jelikož ho špatná nálada neopouštěla, neodpustil si poznámku: „Při takové drahotě všeho, co je na ostrově, kde koroptev stojí pětadvacet franků, jistě stojí pár rukavic sto franků a pár bot pět set franků.“ „Pane Zorne, na takové maličkosti Společnost nehledí,“ řekl Kalixt Munbar. „Oznamuje vám, že kvarteto má po celou dobu pobytu na ostrově bezplatné pohoštění.“ Na tuto šlechetnou nabídku nebylo možné odpovědět jinak, než podepsat smlouvu. Udělal to Frascolin, Pinchinat i Yvernes. Sebastian Zorn bručel, že to není možné, je to přece hloupost usadit se na ostrově plujícím na šroubu. Bůh ví, jak to všechno skončí. Nakonec se podvolil a podepsal.

Když byly formality vyřízené, Frascolin, Pinchinat a Yvernes sice nepolíbili Kalixtu Munbarovi ruku, ale velice vřele mu ji stiskli. Čtyři stisky rukou, každý za milion.

Tak se tedy koncertní čtyřlístek dostal na Standard Island a stal se účastníkem podivuhodného dobrodružství.


VI. Zvaní nezvaní

 

Ačkoli byli Sebastian Zorn, Frascolin, Yvernes a Pinchinat lidé, kteří se ničemu nediví, jenom těžko se přemohli, aby nevybuchli spravedlivým hněvem a nevrhli se na Kalixta Munbara. Domnívali se, že jsou na půdě Severní Ameriky a zatím byli uneseni na širé moře.

Domnívali se, že se nacházejí asi dvacet mil od San Diega, kde je zítra čeká koncert, a zatím jim bylo nevybíravým způsobem oznámeno, že jsou na palubě umělého plovoucího ostrova. Něco takového se dá jen stěží omluvit!

Jejich únosci se však naštěstí podařilo vyhnout výbuchu jejich hněvu. Využil momentu překvapení, či spíše ohromení a opustil vchod do věže, nastoupil do výtahu, čímž se dostal z dosahu rozhořčených výčitek Pařížanů.

„To je ničema!“ zvolal violoncellista.

„Taková mrcha!“ křičel violista.

„No... jeho zásluhou jsme svědky zázraku...“ řekl prostě první houslista. „No to snad ne! Ty ho chceš ještě omlouvat?“ opáčil druhý houslista.

„Nechci ho omlouvat,“ řekl Pinchinat, „jestli na Standard Island existuje nějaká spravedlnost, postaráme se, aby toho podvodníka Yankeeho odsoudili...“

„A jestli tu je kat,“ zuřil Sebastian Zorn, „dáme ho oběsit!“

Aby toho mohli dosáhnut, museli by sestoupit na půdu obyvatel Milliard City, protože policie ve vzduchu ve výšce stopadesáti stop neúřadovala a oni se nemohli dostat dolů, protože kabina výtahu se zpět nevrátila a schodiště tam nebylo. Kvarteto bylo uvězněno na špičce věže bez spojení s okolím.

Po prvním záchvatu hněvu a rozhořčení zůstali Sebastian Zorn, Pinchinat a Frascolin potichu bez hnutí a nechali Yvernesa, ať se kochá obdivem. Na dlouhé tyči nad jejich hlavami se rozvinulo plátno praporu. Sebastiana Zorn a se zmocnila zuřivá touha žerď přeříznout a strhnout vlajku, vztyčenou na lodi kvůli označení její příslušnosti.

Bylo však lépe nedělat zbytečné nepříjemnosti, a proto ho přátelé zadrželi, když vytáhl dlouhý ostrý nůž.

„Nebudeme si komplikovat situaci,“ poznamenal moudře Frascolin.

„Takže ty jsi spokojený se stavem věcí?“ zeptal se Pinchinat.

„Vůbec ne, ale nemůžeme to hnát do krajností.“

„A co naše zavazadla, která jsou na cestě do San Diega?“ řekla Jeho výsost se zkříženýma rukama.

„A náš zítřejší koncert?“ vykřikl Sebastian Zorn.

„Budeme hrát přes telefon!“ odpověděl druhý houslista, jehož dobrá nálada nedokázala utišit zuřivost prudkého violoncellisty.

Nesmíme zapomínat, že observatoř se vypíná na pustém nábřeží, kam ústí První třída, která dělí Milliard City na dvě části. Na jejím druhém konci vzdáleném dobré tři kilometry zpozorovali umělci monumentální palác s věží velice lehké a elegantní konstrukce. Domnívali se, že to je sídlo správy ostrova, rezidence městské rady, v případě, že Milliard City má starostu a městskou radu. V tom okamžiku začaly hodiny na věžičce hrát veselou melodii, jejíž tóny spolu s posledními závany větru doléhaly až k věži.

„To je v d dur,“ poznamenal Yvernes.

„A v dvoučtvrtním taktu,“ dodal Pinchinat.

Na věžičce tlouklo pět.

„Je čas se najíst a jít spát,“ Zvolal Sebastian Zorn. „Kvůli tomu mizernému Munbarovi strávíme dnešní noc na ochozu sto padesát stop vysoko!“

To by se mohlo stát, pokud by výtah zajatcům neumožnil opustit vězení.

V této zeměpisné šířce je soumrak velmi krátký. Slunce spěchá za obzor rychlostí vystřeleného projektilu. Čtyřlístek při pohledu k horizontu viděl jenom moře, pusté, bez jediné plachty, bez jediného obláčku kouře. Pod nimi po obvodu ostrova, po spojnici mezi oběma přístavy, ujížděla tramvaj. V tuto hodinu byl park plný života. Z výšky věže vypadal jako obrovský koš květin s rozkvetlými azalkami, lesní révou, jasmíny, glyciny, passiflorami, begoniemi, alviemi, hyacinty, daliemi, kaméliemi a stovkami druhů růží. Procházeli se tam lidé starší i mladíci, ale žádní vyžilí hejskové, kteří jsou ostudou všech velkých evropských měst. Byli to vesměs lidé statní a silní. Ženy a mladé dívky většinou měly šaty žluté jako sláma, v barvě převládající v horkých pásmech. Procházely se s chrticemi v hedvábných pláštěnkách a postrojích lemovaných zlatem. Tu a tam kráčeli po jemném písku cestiček, rozmarně se vinoucích, mezi zelenými trávníky příslušníci nižší třídy. Jiní se pohodlně usadili na měkkých sedadlech elektrických vagónů, další se zase posadili na lavičkách ukrytých pod zeleným loubím. Většina mladých mužů se však bavila hrou s míčem - kroketem,golfem, fotbalem a pólem na ohnivých mladých koních. Na trávnicích si hrály spousty dětí- obdivuhodně živých amerických dětí- jejichž osobnost, zvláště u dívek, tak brzy dozrává. Několik jezdců se prohánělo mezi obrubníky velmi pečlivě udržovaných jízdních drah, jiní se zas bavili ve skupinkách jiným způsobem.

V tu dobu byly obchodní čtvrti města hojně navštěvované. Podél hlavních ulic se posunovaly pohyblivé chodníky se svým nákladem chodců. Dole na nábřeží u věže observatoře, se alejemi procházeli chodci, jejichž pozornost chtěli zajatci upoutat. Po několika pokusech spustil Pinchinat s Frascolinem hlasitý křik. Aby je bylo slyšet, aby jejich slova pronikla až k uším lidí na ulici, přiložili ruce k ústům, ale nezpozorovali jediný překvapený pohyb. Nikdo se o postavy na věži nestaral. Slyšeli pouze: Good bye; how are you; Jak se máte; Dobrý den a další podobné zdvořilosti. Zdálo se, že miliardové město ví, že na Standard Island přišli čtyři Pařížané, ke kterým se Kalixt Munbar choval s takovou úctou.

„Vůbec si nás nevšímají,“ řekl Pinchinat.

„Ano, máš pravdu,“ přitakal Yvernes.

Uběhla celá hodina, ale veškeré jejich snažení vyšlo naprázdno. Ani pronikavý křik Frascolina, ani vydatné láteření Sebastiana Zorn a, neměly žádný výsledek. Blížila se doba večeře a park se začal pomalu vyprazdňovat. Chodci mizeli z ulic a to je dohánělo k zuřivosti.

„My se vlastně podobáme těm nešťastníkům, které zlý duch zaklel do kouzelného města a odsoudil je k záhubě za to, že jejich oči spatřily něco, co nikdy neměly uvidět,“ vzpomněl si Yvernes na romantickou báchorku.

„Snad nás nenechají umřít hlady,“ poznamenal Pinchinat.

„Nejdříve ale musíme zkusit všechny možné způsoby, jak si prodloužit život,“ řekl Sebastian Zorn.

„Možná to dojde tak daleko, že budeme jíst jeden druhého... a první los padne na Yvernesa!“ řekl Pinchinat.

„Jak je libo,“ vzdychl první houslista dojatým hlasem a nastavil hlavu ke smrtící ráně.

V tom okamžiku se z nitra věže ozval nějaký zvuk. Kabina výtahu stoupala a zastavila se na úrovni ochozu. Zajatci čekali, že spatří Kalixta Munbara a chystali se ho po zásluze uvítat... Kabina byla prázdná.

Nevadí. Je dost času. Však už si najdou toho, kdo je oklamal. Teď bylo nejdůležitější dostat se co nejdříve dolů a jediná možnost byla nastoupit do výtahu.

Tak se také stalo. Sotva se violoncellista a jeho přátelé usadili v kabině, výtah se dal do pohybu a za necelou minutu byli dole.

„Ke všemu ještě ani nejsme na normální zemi,“ volal Pinchinat a dupal při tom nohama.

Nebyla to chvíle vhodná na žertování. Nikdo mu neodpověděl. Vrata byla otevřená. Všichni čtyři vyšli ven. Dvůr byl prázdný. Přešli jej a spěchali alejí k nábřeží. Cestou potkali několik osob, které však cizincům vůbec nevěnovaly pozornost. Přes Frascolinovo domlouvání, který doporučoval zachovat rozvahu, Sebastian Zorn vytrvale nadával. Křičel, že bude žádat spravedlnost, ale nebylo nebezpečí, že by jí dobral. Kvarteto se rozhodlo, že půjdou rovnou do Hotelu Excelsior a počkají do druhého dne, než se začnou dovolávat práv svobodných občanů. Nato všichni čtyři vykročili První třídou.

Mají Pařížané právo snažit se budit pozornost? Ano i ne. Lidé se na ně dívali, ale bez zvláštního zájmu, jako by to byli běžní turisté, kteří tu a tam Milliard City navštěvují. Naši přátelé se za těchto podivných okolností necítili právě příjemně a volně. Není se co divit, že se jim obyvatelé plovoucího ostrova zdáli divní - dobrovolně odešli ze svého světa a bloudili po hladině největšího oceánu na Zeměkouli. Člověk s bujnou fantazií, jako třeba Yvernes, jehož duch neustále bloudil v imaginárních sférách, by si mohl myslet, že Standardislanďané například přišli z jiné planety naší Sluneční soustavy. Pinchinat se spokojil s konstatováním, že: „Všichni chodci vypadají jako několikanásobní milionáři, a mám ten dojem, že všichni mají v kříži šroub jako ten jejich ostrov.“

Měli čím dál tím větší hlad. Oběd byl už dávno pryč a žaludek se začínal hlásit. Snažili se proto co nejrychleji dorazit do Hotelu Excelsior. Zítra podniknou všechny kroky k tomu, aby se dali jedním z parníků Standard Islandu dopravit do San Diega, jen co Kalixt Munbar zaplatí patřičnou pokutu, ke které bude zcela jistě odsouzen.

Cestou po První třídě se Frascolin zastavil před velkolepou budovou, na jejímž průčelí stálo zlatými písmeny: Kasino. Napravo od obrovské klenuté chodby, která přesahovala hlavní vchod, se nacházela restaurace. Jejími okny zdobenými arabeskami bylo vidět řadu stolů. U některých z nich seděli hosté, obsluhovaní početným personálem.

„Tady se můžeme najíst,“ řekl druhý houslista a zkoumal, co tomu budou říkat jeho hladoví přátelé.

„Pojďme tam,“ řekl lakonicky Pinchinat.

Jeden po druhém vstoupili do restaurace. V nádherné jídelně nikdo jejich příchodu nevěnoval příliš pozornosti, protože cizinci sem chodili často. Po pěti minutách se vyhladovělí hudebníci s vervou pustili do prvního chodu velkolepé večeře, kterou uspořádal Pinchinat. Naštěstí byl měšec kvarteta naditý a pokud by na Standard Islandu splaskl, několik koncertů v San Diegu ho zase naplní.

Skvělé jídlo bylo mnohem lepší než v hotelech v New Yorku a San Franciscu. Byla připravována na elektrických kamnech, na mírném i prudkém ohni. Po polévce z konzervovaných ústřic, masové směsi s rýží, celerovém salátu a koláčích se všeobecně oblíbenými rebarborovými povidly, přišly na řadu úplně čerstvé ryby, mimořádně jemné rumpsteaky, zvěřina pocházející patrně z prérií a lesů v Kalifornii a zelenina uměle vypěstovaná na ostrově. K pití tu nebyla ledová voda, jak je v Americe zvykem, ale různé druhy piva a vína, která do sklepů Milliard City poslaly burgundské, bordeauxské a rýnské vinice, rozumí se za cenu patřičně vysokou.

Toto posezení Pařížany rozveselilo. Pozvolna měnili názor - možná, že by je bývalo čekalo mnohem horší dobrodružství než tohle. Lze pochopit, že hráči v orchestru pijí poměrně hodně, zvláště ti, kteří namáhají dech vyluzováním zvukových vln na dechových nástrojích, ale méně omluvitelné je to u hráčů na smyčcové nástroje. Yvernes, Pinchinat i Frascolin už začínali vidět svou situaci ve městě miliardářů v růžových a zlatých barvách. Jen Sebastian Zorn, který se oproti nim držel hodně zpátky, nenechal svůj hněv utopit ve víně.

Prostě všichni už byli trochu ,stříknutí‘, jak se říká ve staré francouzštině, když požádali o účet. Frascolin, jako pokladník, si dal zavolat správce hotelu v černém obleku.

Druhý houslista se podíval na účet, vstal, zase se posadil a znovu vstal. Promnul si oči a obrátil je v sloup.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Yvernes.

„Jezdí mi mráz po zádech,“ odpověděl Frascolin.

„Je to drahé?“

„Dost... Pouhých dvě stě franků...“ „Pro čtyři?“

„Ne, na každého.“

Účet byl skutečně na sto šedesát dolarů, nic víc ani míň. Podle účtu stála jedna polévka patnáct dolarů, rumpsteak dvacet pět, médoc a burgundské po třiceti za láhev a ostatní jídla měla srovnatelné ceny.

„Podvodníci!“ zvolala Jeho výsost. „Zloději!“ vykřikl Sebastian Zorn.

Protože tyto výroky byly proneseny francouzsky, správce hotelu jim nerozuměl. Ten se však ani trochu nestaral o to, co se děje. Na jeho rtech se objevil lehký úsměv, ale byl to úsměv udivený, nikoli opovržlivý. Jemu se zdálo docela přirozené, že menu      pro čtyři osoby stojí sto šedesát dolarů. Takové ceny byly na Standard Islandu běžné.

„Jen žádný skandál,“ řekl Pinchinat. „Francie se na nás dívá. Zaplatíme.“

„Nezbyde nám ani na cestu do San Francisca,“ ohradil se Frascolin. „Pozítří nebudeme mít ani na housku a kousek masa.“

S těmi slovy vzal peněženku a vysázel z ní příslušný počet dolarových bankovek, které byly naštěstí na Standard Islandu běžným platidlem, a chtěl je podat správci hotelu. Ale v tom se ozval hlas: „Pánové nejsou nic dlužní.“

Byl to Kalixt Munbar, jako obvykle s úsměvem, veselý a v dobrém rozmaru.

„Tady je!“ vykřikl Sebastian Zorn a tvářil se, jakoby mu chtěl skočit na krk a zmáčknout ho, jako mačká krk violoncella při forte.

„Uklidněte se, drahý Zorne,“ řekl Američan, „račte se svými přáteli do salonu, kde je připravena káva. Tam můžeme pohodlně pokračovat v rozhovoru.“

„Já vás zaškrtím!“ odpověděl Sebastian Zorn.

„Nikoliv, budete mi líbat ruce.“

„Nic vám líbat nebudu!“ křičel violoncellista, vzteky střídavě rudý a bledý. Za okamžik si hosté Kalixta Munbara hověli na měkkých pohovkách, zatímco Yankee se rozvaloval v houpacím křesle.

Svým hostům se představil takto: „Kalixt Munbar z New Yorku, padesát let, pravnuk slavného Barnuma, v současné době intendant krásných umění na Standard Islandu, zvláště malířství, sochařství, hudby a veškeré zábavy v Milliard City. A teď, když mě znáte, pánové...“

,,A nejste také náhodou policajt, který lidi vyláká na odlehlé místo a tam je pak zatkne?“ zeptal se Sebastian Zorn.

„Neodsuzujte mě, pane zlostný violoncellisto, a počkejte, až domluvím,“ odpověděl intendant.

„Počkáme a vyslechneme vás,“ odpověděl Frascolin vážně.

„Pánové,“ pokračoval Kalixt Munbar a pohodlně se uvelebil, „nechci s vámi jednat o nějaké zábavě, ale pouze o hudbě, která je na Standard Islandu velmi oblíbená. Divadla Milliard City zatím nemá, ale kdyby je chtělo mít, vyrostly by ze země jako mávnutím kouzelného proutku. Až dosud naši spoluobčané projevovali svůj vztah k hudbě tím, že chtěli dokonalejší přístroje, které by jim umožnily vyslechnout mistrovská hudební díla. Kdykoli můžeme prostřednictvím telefonu a fonografu poslouchat klasiky i soudobé skladatele, velké umělce, kteří se těší nemalé oblibě i nejslavnější hudebníky.“

„Ten váš fonograf je kolovrátek!“ vykřikl Yvernes  s despektem.

„Není to tak, jak si myslíte, pane první houslisto,“ odpověděl intendant. „Díky našim přístrojům jsme vyslechli několik vašich koncertů v Bostonu a Philadelphii. Když budete chtít, můžete sami sobě zatleskat.“

Vynálezy slavného Edisona v té době dosáhly svého zenitu. Fonograf přestal být pouhou skříní na hudbu, kterou připomínal zpočátku. Díky onomu podivuhodnému vynálezci se záznamy výkonů světových umělců, hudebníků a zpěváků uchovávají pro příští generace stejně dokonale jako díla sochařů a malířů. Ozvěna, chcete-li tomu tak říkat, ovšem ozvěna věrná jako fotografie, absolutně přesně reprodukuje všechny nuance, všechny detaily zpěvu nebo hry.

Kalixt Munbar se při svém výkladu rozohnil tak, že na své posluchače udělal velký dojem. Mluvil o Saint-Saensovi, Reyerovi, Ambroise Thomasovi, Gounodovi, Massenetovi, Verdim, o nejslavnějších dílech nesmrtelného Meyerbeera, Halévyho, Rossiniho, Beethovena, Haydna, Mozarta, jako člověk, který je od základu dobře zná, a jako impresário se dlouho věnoval jejich studiu a měl to potěšení je mnohokrát slyšet.             Nezdálo se však, že by ho zachvátila Wagnerovská epidemie, která tehdy zuřila.

Pinchinat využil toho, že se odmlčel, aby nabral dech a řekl:

„To je sice všechno moc pěkné, ale vaše Milliard City, jak vidím neslyšelo hudbu jinak, než ze skříně, z hudební konzervy, které se sem zasílají jako konzervy sardinek a nakládaného masa.“

„Promiňte, pane violisto.“

„Moje výsost vás omluví, ale je jisté, že vaše fonografy mají v sobě uložené jenom to, co bylo a že v Milliard City nikdo neslyší umělce, právě v tom okamžiku, kdy hrají.“

„Prosím vás jednou a pro vždy za odpuštění.“

„Náš přítel Pinchinat vám odpustí, kdykoli budete chtít pane Munbare,“ řekl Frascolin. „Má odpouštění plnou kapsu. Ale má pravdu. Snad by bylo lepší, kdybyste navázali kontakt s americkými nebo evropskými divadly.“

„Myslíte si, že to není možné, Frascoline?“ zvolal intendant a přestal se houpat na křesle.

„Co říkáte?“

„Říkám, že je to pouze otázka peněz. A naše město je dost bohaté, aby mohlo uskutečnit všechny své představy a ukojit všechny své hudební choutky. A také to dělá...“

„A jak?“

„Pomocí theartofonů, umístěných v koncertním sále tohoto Kasina. Nemá snad naše Společnost ve vodách Tichého oceánu několik lan, jejichž jeden konec ústí v zálivu Sv. Magdaleny a druhý je přivázaný na pevných bójích. Když naši spoluobčané chtějí slyšet některého zpěváka Starého nebo Nového světa, použije se jedno z těch podmořských lan a telefonem nebo telegrafem se pošle příkaz zaměstnancům v zálivu Sv. Magdaleny. Ti pak dojednají spojení, ať s Amerikou nebo s Evropou. Dráty nebo kabely se spojí s telegrafickými dráty dotyčného divadla nebo koncertního sálu a naši miliardáři sedící v Kasinu, tak vlastně jsou přítomni těm vzdáleným produkcím i potlesku...“

„Ale jejich tleskání není slyšet,“ řekl Yvernes.

„Prosím za prominutí, drahý pane Yvernesi, ale je možné ho slyšet zpětným telegrafickým drátem.“

Kalixt Munbar ze sebe začal chrlit nepřehledné vznešené úvahy o hudbě. Rozebral ji nejen z hlediska uměleckého, ale také terapeutického. Miliardáři si mohli na základě koncepce J. Harforda z Westminsterského opatství sami vyzkoušet mimořádné výsledky jejího působení na udržení dokonalého zdravotního stavu. Hudba příznivě působí na ústřední nervstvo, harmonické záchvěvy vyvolávají rozšiřování cév, mají vliv na krevní oběh, podle potřeby ho zrychlují nebo snižují. Silné tóny vyvolávají také zrychlení srdečního tepu, i pohybů plic a podporují výživu tkání. Takže v Milliard City působí také hudební síla a zvukové vlny jsou do soukromých domů přenášeny telefonním drátem.

Kvarteto se nestačilo divit.

Nikdo z nich v životě neslyšelo tom, že by se někdo jejich uměním zabýval z lékařského hlediska, a to je poněkud rozladilo. Nicméně snílek Yvernes se začal těmito teoriemi zabývat a dostal se až k časům krále Saula a výkonům slavného harfeníka Davida.

„To je ono!“ zvolal, když intendant skončil se svým chvalozpěvem. „To dá rozum, jenom je potřeba stanovit správnou diagnózu: Wagner nebo Berlioz se hodí k flegmatikům...“

„A Mendelsohn nebo Mozart k sangvinickým povahám, což výborně nahradí hrom a stroncium,“ dodal Kalixt Munbar.

Sehastian Zorn však zasáhl do této causerie vznešené společnosti svou drsnou notou. „To přece není podstatné,“ řekl.

„Proč jste nás sem dovezl?“

„Protože smyčcové nástroje působí nejlépe...“

„Výborně! Takže abyste uklidnili svoje podrážděné nervy, přerušili jste naši cestu a znemožnili jste nám dostat se do San Diega, kde jsme měli zítra koncertovat.“

„To nevadí, přátelé.“

„Nejsme pro vás nic jiného, než hudební skříně, hudební léky!“ zvolal Pinchinat. „Nikoliv pánové,“ odpověděl Kalixt Munbar a vstal. „Vidím ve vás jedině proslulé umělce s obrovským talentem. Potlesk, který vaše kvarteto na svém turné Amerikou stržilo, byl slyšet až k nám na ostrov. Standard Company pak usoudila, že nastal ten správný okamžik nahradit fonografické a theatrofonické produkce skutečnými umělci z masa a kostí, kterých je možné se dotknout, a poskytnout tak miliardářům nevýslovnou rozkoš zažít dokonalé provedení nejlepších uměleckých děl. Chtěla začít komorní hudbou, dříve než založí orchestr opery, a vzpomněla si na vás, jako na vynikající reprezentanty žánru. Pověřila mě, abych vás přivedl za každou cenu a bude-li to nutné, třeba násilím. Jste první umělci, kterým byl umožněn přístup na Standard Island a jistě si dokážete představit, jaké přijetí vás tady čeká.“

Yvernes i Pinchinat byli nadšenou intendantovou promluvou dojati. Ani ve snu by je nenapadlo, že by v tom mohl být nějaký podvod. Frascolin, jako rozvážný člověk, se zeptal, jestli intendant myslí takové dobrodružství vážně. Neměli snad právo na takovém podivném ostrově a po tom všem, co se stalo, pojmout podezření? Pokud jde o Sebastiana Zorn a - ten se nechtěl vzdát bez boje.

„Ne pane!“ křičel. „Nikdo nemá právo se někoho jen tak bez jeho souhlasu zmocnit. Podáme na vás žalobu!“

„Žalobu - místo poděkování! Nevděčníku!“ odpověděl intendant.

„A budeme požadovat náhradu, pane!“

„Náhradu... mohu vám nabídnout stokrát více, než byste čekali.“

,,O co se jedná?“ zeptal se praktický Frascolin.

Kalixt Munbar vytáhl svoji peněženku a rozložil list papíru se znakem Standard Islandu. Položil ho před umělce se slovy:

„Stačí podepsat tuhle listinu a všechno bude v pořádku.“

„Máme podepsat něco, co jsme si ani nepřečetli?“ zeptal se druhý, houslista. „To nejde.“

„Nebudete litovat,“ odpověděl Kalixt Munbar vesele, což bylo pro jeho povahu příznačné. „Přistupme k serióznímu jednání. Společnost vám nabízí roční angažmá, počínaje dnem vašeho příchodu. Vaše koncerty komorní hudby budou mít stejný program jako v Americe. Po dvanácti měsících se Standard Island vrátí zpět do zálivu Sv. Magdaleny, kam dorazíte právě včas, abyste...“

„Abychom mohli uspořádat koncert v San Diegu?“ vykřikl Sebastian Zorn. „Vypískali by nás!“

„Nikoli, pánové, provolávali by vám slávu a tleskali by vám. Takové umělce, jako vy, milovníci hudby vždycky rádi uvítají a s největším potěšením jim naslouchají... i s ročním zpožděním.“

A pak se zlobte na takového člověka!

Frascolin vzal listinu a pozorně ji četl.

„Jaké nám dáte záruky?“ zeptal se.

„Záruky Standard Island Company s podpisem našeho guvernéra Cyra Bikerstaffa.“

„Podmínky souhlasí?“

„Ovšem. Celkem milion franků.“

„Pro čtyři?“ zvolal Pinchinat.

„Pro každého,“ odpověděl Kalixt Munhar s úsměvem. „Honorář vám zůstane celý, protože tady nebude muset nic platit.“

Těžko by někdo mohl být ještě milejší, ale Sebastian Zorn přesto odporoval. Nechtěl nabídku za žádnou cenu přijmout. Chtěl se vydat do San Diega a Frascolinovi dalo hodně práce, než ho uklidnil.

Ostatně trocha nedůvěry při intendantově nabídce není nikdy na škodu. Angažmá na rok, za honorář milion franků pro každého - dá se to vůbec brát vážně? Ano, velmi vážně, což vzápětí mohl zjistit Frascolin, když se zeptal, jak budou vypláceni.

„Čvrtletně,“ odpověděl intendant, „a tady je první čtvrtletní honorář.“

Kalixt Munbar vyndal peněženku k prasknutí nacpanou bankovkami a vzal z ní čtyři balíčky po padesáti tisících dolarech, tedy dvě stě padesát tisíc franků pro každého a podal je Frascolinovi a jeho přátelům.

Tak se po americku vyřizují obchodní záležitosti. Sebastian Zorn měl stále ještě trochu zlost. Jelikož ho špatná nálada neopouštěla, neodpustil si poznámku:

„Při takové drahotě všeho, co je na ostrově, kde koroptev stojí pětadvacet franků, jistě stojí pár rukavic sto franků a pár bot pět set franků.“

„Pane Zorne, na takové maličkosti Společnost nehledí,“ řekl Kalixt Munbar. „Oznamuje vám, že kvarteto má po celou dobu pobytu na ostrově bezplatné pohoštění.“

Na tuto šlechetnou nabídku nebylo možné odpovědět jinak, než podepsat smlouvu.

Udělal to Frascolin, Pinchinat i Yvernes. Sebastian Zorn bručel, že to není možné, je to přece hloupost usadit se na ostrově plujícím na šroubu. Bůh ví, jak to všechno skončí. Nakonec se podvolil a podepsal.

Když byly formality vyřízené, Frascolin, Pinchinat a Yvernes sice nepolíbili Kalixtu Munbarovi ruku, ale velice vřele mu ji stiskli. Čtyři stisky rukou, každý za milion.

Tak se tedy koncertní čtyřlístek dostal na Standard Island a stal se účastníkem podivuhodného dobrodružství.