VI. Smečka dravců Když Standard Island opustil Tonga- Tabou, zamířil na severozápad k souostroví Fidži. Začal se od obratníku vzdalovat stejnou rychlostí, jakou slunce postupovalo k rovníku. Neměl důvod ke spěchu. Od souostroví Fidži ho dělilo pouhých dvě stě mil, a tak si kommodore Simcoe „vykračoval jako na procházce“.
Vál proměnlivý vítr, ale co záleží takovému obrovskému námořnímu stroji na větru? I kdyby se v oblastech třiadvacáté rovnoběžky rozzuřily prudké bouře, Klenot Pacifiku by stejně ani ve snu nenapadlo se tím znepokojovat. Elektřinu, kterou bylo ovzduší nabité, odváděly četné hrom os vody umístěné na veřejných budovách i soukromých domech, a pokud jde o lijáky, kterých jsou bouřková mračna plná, ty všichni považovali za blahodárné.
Park i okolí se díky řídkým sprškám jen zelenaly. Život ubíhal v největší pohodě, samá slavnost, koncert a návštěva. Mezi oběma částmi byly nyní časté kontakty, a tak se zdálo, že bezpečnou budoucnost nemůže nic ohrozit.
Cyrus Bikerstaff neměl důvod litovat toho, že Novohebriďanům na žádost kapitána Sarola umožnil plavbu na palubě ostrova. Domorodci se snažili být užiteční. Pomáhali při práci na polích, podobně jako to dělali na ostrovech Tonga, a když se sešeřilo, vrátili se do přístavů, kde od obce dostali najíst. Kapitán Sarol a jeho Malajci se od nich celý den ani nehnuli. Nebyl s nimi jediný problém. Snad by nyní mohla být vhodná příležitost k pokusu obrátit tyto hodné lidi, na křesťanskou víru, k níž se většina obyvatel Nových Hebrid chová netečně k nelibosti anglikánských i katolických misionářů. Kněží na Standard Islandu by se o to byli velmi rádi pokusili, ale guvernér jim k tomu nechtěl dát povolení.
Novohebriďané, kterým bylo mezi dvaceti až čtyřiceti lety, byli střední postavy. Měli mnohem tmavší pleť než Malajci, a nebyli vůbec tak hezcí jako domorodci na Tonga nebo Samojských ostrovech, ale zdálo se, že jsou vytrvalejší. Tu trochu peněz, které vydělali ve službě u Maristů na Tonga-Tabou, si bedlivě střežili a odmítali je utrácet za alkoholické nápoje, které by jim ostatně byly prodávány jen s největší opatrností. A protože tu byli vydržováni, jistě nebyli tak šťastní jako ve své divočině.
Přičiněním kapitána Sarola a ve spojení se svými krajany z Nových Hebrid přesto chtěli napomoci zničení plovoucího ostrova, jehož poslední hodina se už blížila, a při tom se projeví celá vrozená krutost. Vždyť jsou potomky hromadných vrahů, kteří mezi obyvatelstvem této části Tichého oceánu stále mají pochybnou pověst.
Milliarďané mezitím žili v domění, že jejich živobytí ve všech ohledech tak logicky a moudře zorganizované nemůže nic ohrozit.
Koncertní čtyřlístek znovu a znovu zaznamenával úspěchy. Obecenstvo stále ještě neomrzelo je poslouchat a tleskat jim. Stále byly na programu skladby Mozarta, Beethovena, Haydna a Mendelssolma. Kromě pravidelných koncertů v Kasinu se u paní Coverleyové pravidelně konaly hojně navštěvované zábavné hudební večery. Svou účastí je několikrát poctili i král a královna Maléearlie.
Tankerdonovi sice zatím ještě palác na Patnácté třídě nenavštívili, ale Walter se koncertů horlivě účastnil. Nebylo přece možné, aby jednoho dne nedošlo k jeho sňatku se slečnou Dianou... Mluvilo se o tom ve všech Bâbordských i tribordských salónech... Dokonce už padla i jména svědků... Chyběl jen souhlas hlav obou rodin... Co to bude za událost, která přiměje Jema Tankerdon a a Nata Coverleye se vyjádřit?
Tak netrpělivě očekávaná příležitost měla už brzy nastat. Konečně přišla, ale jaké s ní bylo spojené nebezpečí pro Standard Island!
Odpoledne 16. ledna, někde mezi ostrovy Tonga a Fidži byla v jihovýchodním směru oznámena loď. Zdálo se, že pluje k Tribord Harboru a že to je parník na sedm až osm set tun. Na jeho přídi nevlála žádná vlajka a nebyla vztyčena ani, když byla od ostrova vzdálená jen jednu míli.
Komu patřil ten parník? Hlídka na observatoři to podle konstrukce nedokázala určit. A protože parník ani Standard Island nepoctil pozdravem, mohla to být jedině loď anglická.
Loď se navíc ani nepokusila vplout do některého přístavu. Vypadalo to, že chce pokračovat na širé moře a druhého dne už ji také skutečně nebylo vidět.
Blížila se temná bezměsíčná noc. Obloha byla pokrytá hustými oblaky, jako by potažená naprosto neprůhlednou plyšovou látkou, pohlcující veškeré světlo. Bylo naprosté bezvětří. Voda i vzduch byly nehybné. V neproniknutelné temnotě panovalo úplné ticho. Okolo jedenácté hodiny se počasí začalo měnit a rozpoutala se bouře. Skoro až do půlnoci oblohu křižovaly blesky. Burácení hromu trvalo až do rána, ale nespadla jediná kapka.
Možná, že hromobití vzdálené bouřky způsobilo, že celníci ve službě u Zadní baterie neslyšeli mezi druhou a třetí hodinou ranní záhadné syčení a podivné bručení. Nebylo to ani syčení blesku, ani burácení hromu, ale skutečnou příčinu nikdo zatím neznal.
Druhého dne vypukla v nejvzdálenějších částech města panika. Hlídači stád, pasoucích se v okolí, byli překvapeni nenadálou pohromou a rozprchli se po okolí. Jedni běželi až do přístavu, druzí až k mříži Milliard City.
Stalo se něco velmi vážného-v noci bylo rozsápáno asi padesát ovcí a jejich zkrvavená těla zůstala ležet kolem Zadní baterie. Stejný osud stihl několik tuctů krav na uzavřené pastvině a asi dvacet koní... Nebylo pochyb, že zvířata byla napadena dravými šelmami. Ale jaké? Lvy, tygry, pardály nebo hyenami? Jeto vůbec možné? Kde by se na Standard Islandu vzaly? Mohly se sem snad dostat po moři? To by snad možná přicházelo v úvahu, kdyby se Klenot Pacifiku pohyboval kolem Indie, Afriky nebo Malajsie, kde jich žije velké množství. Ale Standard Island nebyl ani u ústí Maragnonu ani Nilu, a přesto v sedm hodin ráno dvě ženy, které se měly dostavit na nábřeží u radnice, napadl obrovský krokodýl, který, jakmile se dostal ke břehu Hadí řeky, zmizel ve vodě. Pohyb rostlin na březích dával tušit, že tam jsou ještě i další.
Můžeme si domyslet, jaký poprask taková zpráva vyvolala. O hodinu později stráže zjistily, že se po okolí potulují lvi, tygři a pardáli. Několik ovcí, které utíkaly směrem k Přední baterii, roztrhali mohutní tygři. Z různých stran přibíhala domácí zvířata, vyděšená řevem šelem. Stejně jako jindy také toho rána museli někteří lidé za zaměstnáním do okolí. První tramvajový vagón, určený pro Bâbord Harbor se na své stanoviště málem nevrátil. Pronásledovali ho totiž tři lvi. Unikl jim jen o vlásek.
Na Standard Island v noci vpadlo stádo dravých šelem a jestli se rychle něco nestane, Milliard City čeká zkáza.
Umělci se o této události dozvěděli od Athanáse Doréma. Profesor tance a ušlechtilých mravů se ani nemohl ze své obvyklé ranní procházky dostat do svého bytu, a tak utekl do Kasina, odkud by ho živá duše nedostala ven.
„Jdeme!“ zvolal Pinchinat. „Vaši lvi a tygři jsou ve skutečnosti kachny a vaši krokodýlové jenom aprílové žertíky!“ Nemohli se však o tom jít přesvědčit. Obecní správa nařídila uzavřít všechny brány a zatarasit vchod do obou přístavů a ke hlídkám pobřežní celnice. Zároveň byla přerušena tramvajová doprava a bylo zakázáno vycházet do parku nebo do okolí, aby se předešlo možným následkům tohoto nevysvětlitelného vpádu.
Když zřízenci zavírali brány na nejvzdálenějším místě První třídy na konci u observatoře, ve vzdálenosti padesáti kroků se objevil párek tygrů se svítícíma očima a zakrvácenu tlamou. Ještě několik okamžiků a dravci by byli vtrhli dovnitř.
Na straně u radnice byla učiněna tatáž opatření, takže Millirad City se už útoku nemuselo obávat.
To byla událost! Místní noviny Standard Chronicle a New-Herald i ostatní časopisy na Standard Islandu měly o čem psát!
Všichni měli strach. Hotely i jednotlivé domy byly zajištěné. Sklady v obchodní čtvrti uzavřely své obchody. Ani jediné dveře nezůstaly nezamčené. V oknech ve vyšších poschodích se objevovaly vyděšené tváře. V ulicích bylo vidět jen oddíly milice pod velením plukovníka Stewarta a policejní hlídky, jimž veleli jejich důstojníci.
Cyrus Bikerstaff, jeho zástupci Bartoloměj Ruge a Hubley Harcourt, kteří přiběhli hned v první chví1i, se zdržovali v sále Správy. Telefonem přicházely z obou přístavů, baterií a od pobřežní hlídky velmi znepokojivé zprávy.
Dravci byli všude. Podle údajů v telegramech jich bylo nejméně sto, ale strach jich možná trochu přidal. Jisté však bylo, že po okolí se pohybovali lvi, tygři, pardáli a krokodýli.
Jak se to mohlo stát? Rozbili šelmy své klece ve zvěřinci a utekli na Standard Island? Ale kde se vzal ten zvěřinec? Která loď jej přivezla? Mohl to být onen parník ze včerejšího večera? Mohli dravci, i kdyby uměli plavat, vylézt na břeh v místě, kde vytéká Hadí řeka? Nebo snad loď ztroskotala? Ale nikde, kam stráže a kommodorův dalekohled dohlédly, se na mořské hladině neobjevil žádný vrak a Standard Island se od včerejška téměř nehnul z místa. Jestliže loď ztroskotala, proč její posádka nepožádala Standard Islandu o útočiště, když se na něj mohly uchýlit šelmy?
Radnice se dotazovala všech hlídek, ale ty oznamovaly, že nikde žádná srážka ani ztroskotání lodi nebylo zaznamenáno. Byly by si toho všimly, přestože byla úplná tma. Ze všech možností byla tato nejméně pravděpodobná.
„To je záhada. To je záhada,“ opakoval Yvernes dokola. On i jeho přátelé zůstali v Kasinu. Pozvali Athanáse Doréma ke společné snídani, případně i v poledne k obědu a večer v šest hodin na večeři, když bude potřeba.
„Pokud jde o mě,“ poznamenal Pinchinat a vzal si čokoládovou sušenku, kterou namáčel do kouřícího koflíku, „nabízím svůj jazyk psům a tělo dravcům... Ať je to jak chce, najíme se, pane Doréme, a pak budeme sami snědeni...“ „Kdo ví,“ řekl Sebastian Zorn, „snad už je to jedno, jestli to udělají lvi, tygři nebo lidožrouti...“ „Dal bych přednost lidožroutům,“ odpověděla Jeho výsost. „Proti gustu žádný dišputát, že?“ Tento neúnavný šprýmař se smál. Profesorovi tance a ušlechtilých mravů to však k smíchu nebylo a žádný důvod k smíchu nemělo ani Milliard City, vystavené takové hrozné zkoušce.
V osm hodin ráno se rada notáblů svolaná do radnice ihned odebrala ke guvernérovi. V ulicích nebylo kromě milice a policistů, odcházejících na vyhrazená stanoviště, ani živáčka.
Rada, které předsedal Cyrus Bikerstaff, začala neprodleně jednat.
„Pánové,“ řekl guvernér, „jistě už víte o tom, že obyvatelstva Standard Islandu se zmocnil oprávněný strach. Dnes v noci byl totiž ostrov napaden stádem šelem a ještěrů. Nejdůležitější je, aby toto stádo bylo co nejdříve zneškodněno, k čemuž, jak nepochybuji dojde. Naši zaměstnanci se musí řídit našimi pokyny. V Milliard City, jehož brány jsou uzavřeny, je doprava dosud povolena, ale v parku a okolí není možná. Proto až do dalšího rozhodnutí je dopravní spojení mezi městem, oběma přístavy a Přední a Zadní baterií zakázáno.“ Když bylo toto opatření schváleno, začala rada uvažovat o tom, jakým způsobem se těch nebezpečných šelem, které ohrožují Standard Island, zbavit. „Vojáci a námořníci,“ začal guvernér, „uspořádají na různých místech ostrova hon a my, kdo dovedeme zacházet se zbraněmi, se k nim připojíme, budeme řídit jejich postup a budeme se snažit pokud možno předejít neštěstí.“ „Já jsem lovil v Indii a v Americe,“ řekl Jem Tankerdon, „takže tohle pro mě nebude poprvé. Jsem připraven a můj syn půjde se mnou.“ „Děkujeme ctihodnému panu Tankedronovi,“ odpověděl Cyrus Bikerstaff, „a pokud jde o mě, budu následovat jeho příkladu. Vojáci plukovníka Stewarda a oddíl námořníků bude operovat pod velením kommodora Simcoea. Jejich řady jsou vám otevřené, pánové.“ Nat Coverley se přidal a nakonec své služby nabídli všichni notáblové, pokud jim to věk dovolil. O rychlopalné a dalekonosné střelné zbraně v Milliard City nikdy nebyla nouze. Nebylo tedy pochyb, že díky obětavosti a odvaze každého z nich bude Standard Island brzy osvobozen. Avšak, jak Cyrus Bikerstaff několikrát zdůraznil, je potřeba dát pozor, aby nepřišel nazmar žádný lidský život.
„Počet šelem se dosud nepodařilo zjistit,“ pokračoval, „ale lze předpokládat, že jich nebude mnoho. Musí však být vyhubeny velmi brzy, aby neměly čas si tu zvyknout a rozmnožit, čímž by bezpečnost obyvatel byla ohrožena.“ „Z čeho soudíte,“ zeptal se jeden z notáblů, „že počet šelem není velký?“ „Protože mohou pocházet jen z lodi se zvěřincem,“ odpověděl guvernér, „z lodi vypravené z Indie, z Filipín nebo ze Sundských ostrovů, financované některou společností v Hamburgu, kde je soustředěn obchod s takovými zvířaty.“ Tam opravdu byl hlavní trh se šelmami. Slon se tam dal koupit za dvanáct tisíc franků, žirafa stála dvacet sedm tisíc, hroch dvacet pět tisíc, lev pět tisíc, tygr čtyři tisíce a jaguár dva tisíce franků. Byly to tedy poměrně slušné ceny, ale bylo je možné ještě zvýšit, zatímco u plazů se snižovaly.
Jeden z členů rady podotkl, že ve zvěřinci mohlo být i několik hadů, ale guvernér mu odpověděl, že se zatím žádný neobjevil. Ostatně, pokud se lvům, tygrům a krokodýlům podařilo přeplavat do ústí Hadí řeky, hadi by to nedokázali.
„Myslím,“ řekl dále Cyrus Bikerstaff, „že hroznýšů, korálů, chřestýšů, najů, zmijí ani jiných podobných druhů se nemusíme nikterak obávat. V každém případě uděláme všechno potřebné k zajištění bezpečnosti obyvatel. Neztrácejme čas, pánové. Dříve než začneme pátrat po příčině tohoto nenadálého vpádu dravých šelem, dejme se do jejich hubení. Jsou tady, ale není nutné, aby tu zůstávaly.“ Nikdo by to nedokázal lépe promyslet, ani formulovat, a tak s guvernérem všichni bez dalších výhrad souhlasili. Rada notáblů se již chystala rozejít a vydat se v doprovodu nejlepších střelců na lov, když Hubley Harcourt ještě požádalo dovolení pronést několik slov.
Když dostal svolení, považoval vážený tajemník za svou povinnost sdělit radě následující: „Páni notáblové, nechci zdržovat stanovené operace, protože nyní je ze všeho nejnaléhavější pustit se na lov. Dovolte však, abych se vám svěřil s tím, co mě právě napadlo. Snad to pomůže vysvětlit, jak se sem šelmy dostaly...“ Hubley Harcourt, pocházející ze staré francouzské rodiny na Antilách, poameričtělý během svého pobytu v Lousianě požíval v Milliard City velké vážnosti. Byl to muž velmi vážný a odměřený a nepouštěl se do malicherností. Byl skoupý na slovo, a tak si všichni jeho mínění vážili, když něco pronesl.
„Páni notáblové, včera odpoledne byla v blízkosti našeho ostrova spatřena loď, která neoznámila svoji příslušnost, protože jí zřejmě záleželo na tom, aby zůstala nepoznaná. Podle mého mínění vezla velký náklad dravých šelem,“ shrnul v několika naprosto logických větách.
„To je zcela zřejmé,“ odvětil Nat Coverley.
„Dobře, páni notáblové. Pokud si někdo z vás myslí, že k jejich vpádu došlo v důsledku námořního neštěstí,... já si to nemyslím.“ „Takže,“ zvolal Jem Tankerdon, který se snažil blýsknout slovy Hubleye Harcourta, „se to stalo úmyslně a podle předem stanoveného plánu?“ Rada vzdychla. „Jsem o tom přesvědčen,“ řekl tajemník pevným hlasem, „Něco takového může být dílem jedině našeho stálého nepřítele Johna Bulla, kterému jsou všechny prostředky proti Standard Islandu dobré.“ Rada vzdychla znovu. „Když už nemá právo náš ostrov zničit, chtěl ho alespoň udělat neobyvatelný. K tomu mu měla posloužit smečka lvů, jaguárů, tygrů, pardálů a krokody1ů, které tu parník v noci vysadil.“ Rada vzdychla potřetí. Ale „Oh“, které se na začátku zdálo pochybovačné, se nyní proměnilo v souhlasné. Ano! To je pomsta krvežíznivých Angličanů, kteří se neohlížejí na nic, když se jedná o udržení jejich nadvlády na moři. Ano, vyslali svou loď, aby provedla takový hanebný čin a po vykonaném atentátu pak zmizela. Ano! Vláda Spojeného království neváhala obětovat několik tisíc liber šterlinků, aby na Standard Islandu znemožnila pobyt.
„Na takovou myšlenku mě, pánové přivedlo to - pokud se podezření, které jsem pojal ukáže jako pravdivé - že jsem si vzpomněl na podobný kousek. Z takového skutku, vykonaného za téměř shodných podmínek, se Angličané nebudou moci nikdy očistit...“ pokračoval Hubley Harcourt.
„Vody přece mají dost,“ podotkl jeden z notáblů.
„Slaná voda nemyje,“ poznamenal druhý.
„Zvláště, když ani moře nedokázalo smýt krvavé skvrny na rukou lady Macbeth!“ zvolal třetí.
Důstojní radové takto pokračovali, dokud jim Hubley Harcourt neobjasnil, co měl na mysli: „Páni notáblové,“ pokračoval dále, „když Anglie byla nucena Francii postoupit Antilly, chtěla jí tam po sobě něco zanechat! Až do té doby se ani na ostrově Guade-loupe, ani na Martinique nevyskytoval ani jediný had, ale po odchodu anglosaských osadníků byl tento ostrov hady přímo zamořen. Byl to John Bun, který ještě před tím, než se odstěhoval, nasadil na území, o které přišel, několik set hadů. Od té doby se tam k nesmírné škodě francouzských osadníků jedovatá havěť rychle rozmnožila.“ Toto obvinění Anglie, které nikdy nebylo úplně vyvrácené, mohlo být od Hubley Harcourta považováno za dostatečné vysvětlení. Snad bylo možno připustit, že John Bull měl v úmyslu způsobit, aby ostrov na šroubu přestal být obyvatelný, když se o něco podobného pokusil již dříve na jednom z ostrovů francouzských Antill. První ani druhý kousek mu však nikdy nemohl být dokázán. V případě Standard Islandu o tom bylo milliardské obyvatelstvo přesvědčeno.
„Dobře!“ zvolal Jem Tankerdon. „Jestliže Francouzi nemohli Martinique zbavit hadů, které tam po sobě zanechali Angličané...“ Větu přerušila bouřlivá pochval a za takové vynikající přirovnání. „Milliarďané se dravých šelem, které tu Anglie vysadila místo sebe, dokáží zbavit!“ Následoval bouřlivý jásot, který se utišil teprve, když Jem Tankerdon dodal: „Vzhůru, pánové, a nezapomínejte, že při honu na lvy, jaguáry, tygry a krokodýly vlastně pronásledujete Angličany!“ S tím se rada rozešla. O hodinu později, hlavní časopisy zveřejnily stenografický protokol ze zasedání a bylo známo, které nepřátelské ruce otevřely klece plovoucího zvěřince, čímž došlo k vpádu dravých šelem, a ze všech prsou vyrazil rozhořčený výkřik. Anglie byla proklínána až ke svým vnukům a pravnukům, až do posledního pokolení, které kdy její jméno spatří konečně vyhasínat z lidské paměti!
