×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Plující ostrov - Jules Verne, V. Zábavy na Tonga-Tabou

V.Zábavy na Tonga-Tabou „Takže se zastavíme u nejvýznamnějších ostrovů archipalagu Tonga-Tabou?“ řekl Yvernes. „Ano, můj skvělý příteli,“ odpověděl Kalixt Munbar. „Budete mít tu čest, seznámit se se souostrovím, které můžete nazývat souostroví Hapai nebo i Přátelské ostrovy, jak je nazval kapitán Cook, čímž vyjádřil své uznání za dobré přijetí, kterého se mu tam dostalo.“ „Bude se tam s námi jistě zacházet lépe, než jak se s námi jednalo na Cookových ostrovech,“ podotkl Pinchinat. „Nepochybně.“ „Navštívíme všechny ostrovy souostroví?“ zeptal se Frascolin. „Všechny ne, protože jich je dohromady asi stopadesát.“ ,,A pak?“ „Potom poplujeme k ostrovům Fidži a pak k Novým Hebridám. Tam vysadíme naše Malajce a vrátíme se do zálivu Sv. Magdaleny, kde naše putování skončí.“ „Navštíví tedy Standard Island několik míst na souostroví Tonga?“ „Ne, jenom Vavao a Tonga-Tabou,“ odpověděl intendant, „ale ani tam nenajdete skutečné divochy, o nichž stále sníte, drahý Pinchinate.“ „Cožpak na západě Tichého oceánu už žádní nejsou?“ zeptala se Jeho výsost. „Promiňte, jsou ještě v oblasti Nových Hebrid a Šalamounových ostrovů. Ale na Tonga jsou na to poddaní krále Jiřího I. poněkud příliš vzdělaní. Podotýkám, že jsou velmi milí, ale neradil bych vám se s některou z okouzlujících Tongianek oženit.“ „Proč pak?“ „Protože sňatky mezi Evropany a domorodci nikdy nebývají šťastné. Jejich povahy se obvykle neshodnou.“ „Skvělé!“ zvolal Pinchinat. „Náš přítel Zorn zrovna pomýšlel na to, že by se na Tonga-Tabou oženil!“ „Já?“ odporoval violoncellista a krčil při tom rameny. „Neožením se ani na Tonga-Tabou ani nikde jinde, je ti to jasné, ty starý šašku?“ „Náčelník našeho orchestru je tedy filosof,“ prohlásil Pinchinat. „Uvidíte, drahý Kalixte-dovolíte, abych vás směl oslovovat Eucalistus, protože vzbuzujete mé sympatie.“ „Smíte, Pinchinate.“ „Dobře, drahý Eucaliste, člověk nemůže čtyřicet let nedělat nic jiného, než jen dřít struny violoncella a nestát se při tom filosofem. A filosofie učí, že jediný způsob, jak být šťastný v manželství, je, vůbec se neženit.“ Ráno 6. ledna se na obzoru objevily výšiny Vavaa, hlavního ostrova severního souostroví. Svým sopečným útvarem se souostroví od dalších dvou-Hapai a Tonga- Tabou - velmi lišilo. Všechny tři se rozkládaly mezi sedmnáctým a dvacátým druhým stupňem jižní šířky a stým šedesátým a stým šedesátým osmým stupňem západní délky a na této ploše dvou tisíc pěti set čtverečních kilometrů bylo roztroušeno sto padesát ostrovů s šedesáti tisíci obyvateli.

Tudy roku 1643 pluly lodi Tasmana a roku 1773 flotila Cookovy na druhé výzkumné cestě Tichým oceánem. Po svržení dynastie Finare-Finare a vytvoření federativního státu roku 1797 vypukla občanská válka. V té době sem přišli methodističtí misionáři a vytvořili tu ctižádostivou sektu anglikánské církve. V současné době je král Jiří I. nesporně suverénním panovníkem této země v područí anglického protektorátu a podle očekávání... Takové snažení má za cíl zajistit její budoucnost, což bývá v případě chráněnců anglického protektorátu v zámoří velmi časté.

V takovém bludišti ostrůvků a ostrovů s kokosovými palmami, byla plavba velmi obtížná. Ale když se chtěli dostat do Nu-Ofy, hlavního města souostroví Vavao, museli ji podstoupit.

Vavao je sopečného původu a jako takové často bývá vystaveno zemětřesení. Tomu byla přizpůsobena i obydlí, při jejichž výstavbě se zpravidla nepoužil ani jediný hřebík. Stěny byly spletené z proutí a latí z kokosové palmy a na pilířích nebo kmenech stromů byla položená oválná střecha. Celek působil svěže a čistě. Když Standard Island proplouval průplavy, vroubenými kanackými vesnicemi, jejich skupiny poutaly pozornost našich umělců stojících u Přední baterie. Tu a tam vlály na některých domech v evropském stylu prapory Německa a Anglie.

Ačkoli souostroví bylo sopečné, onen hrozný výbuch vulkanických látek a popele, kterými byly zdejší kraje zasypány, nebyl způsoben ani jednou z místních sopek. Dokonce ani nebyli Tongiané postiženi dva dny trvající tmou, protože západní větry hnaly oblaka popele k protějšímu obzoru. Bylo velmi pravděpodobné, že kráter, který je vychrlil, ležel na některém osamoceném ostrově na východě a jistě to nebyl žádný nový sopečný útvar mezi ostrovy Samoa a Tonga.

Zastávka ve Vavau trvala pouze osm dní. Ostrov rozhodně stál za pozornost. Před několika lety ho zpustošil obrovský cyklón a mimo jiné zničil kostelík francouzských Maristů a zabil mnoho domorodých obyvatel. Plavba byla i nadále velmi zajímavá viděli mnoho vesnic uprostřed pomerančových hájů, úrodné nivy, plantáže yamsu a cukrové třtiny, velké banánovníky, moruše, chlebovníky a sandalové stromy. Z domácích zvířat se na ostrovech vyskytovala jen drůbež a vepři a z ptactva především tisíce holubů a nádherně zbarvených ukřičených papoušků. Plazy zastupovalo jen několik neškodných hadů a hezkých zelených ještěrek, které splývaly s listím spadaným ze stromů.

Intendat nepřeháněl, když líčil krásu domorodců. Byl to ostatně rys společný všem Malajcům na různých souostrovích střední části Tichého oceánu. Muži byli krásní, vysocí, snad jen trochu příliš mohutní, ale neuvěřitelně souměrní, ušlechtilého držení těla a pyšného vzezření. Jejich pleť měla různý odstín, přecházející od měděné k olivové. Ženy byly hezké a urostlé, jejich ruce a nohy měly ušlechtilé tvary a byly tak drobné, že se daly srovnávat s rukama Němek a Angličanek z evropských osad. Podle místní tradice se věnovaly pouze výrobě rohožek, košíků a látek, které se podobaly látkám tahitským. Těžkou prací se totiž ruce deformují. Jediný pohled stačil k tomu, aby si udělali úsudek o dokonalosti krásy Tongianů. Nenosili ani odporné kalhoty, ani směšné šaty s vlečkami. Jejich oděv tvořila jednoduchá zástěra nebo pás pro muže a kazajka a krátká jupka s ozdobami z jemné stromové kůry pro ženy, které byly velmi zdrženlivé i koketní. Obě pohlaví měla vždy pečlivě upravený účes. Mladé dívky si vlasy nad čelem roztomile natáčely, přičemž účes byl vždy pečlivě upevněn jemnými vlákny kokosové palmy.

Přes všechny své přednosti na Sebastiana Zorn a vůbec nezapůsobily. Neožení se ani ve Vavao, ani na Tanga-Tabou, ani v žádné jiné zemi.

On i jeho přátelé měli pokaždé radost, když na některém souostroví mohli vystoupit. Standard Island se jim samozřejmě líbil, ale byli rádi, když mohli vstoupit na pevnou zem. Tam byly skutečné hory a opravdové louky a řeky a to bylo daleko lepší než umělé řeky a břehy. Nato člověk musel být Kalixtem Munbarem, aby Klenotu Pacifiku dával přednost před dílem přírody.

I když král Jiří trvale nesídlil na Vavao, přesto tu měl v Nu-Ofa palác, nebo spíše pěkný dům a velmi často v něm pobýval. Teprve na ostrově Tonga-Tabou stál královský palác a budovy anglického vyslance.

Tam, téměř na obratníku Kozoroha, na krajním bodě své cesty po jižní polokouli Standard Island udělá zastávku.

Když Milliarďané opustili Vavao, následovaly dva dny velmi pestré plavby.

Jakmile se jim ztratil z obzoru jeden ostrov, hned se objevil druhý. Všechny byly sopečného původu a byly dílem plutonických sil. Severní skupina byla úplně stejná jako skupina střední Hapaiská. S pomocí hydrografických map, zpracovaných s největší přesností mohl kommodor Simcoe bez obav proplouvat tímto bludištěm, a to od Hapai až k Tonga-Tabou. Po ruce byli i lodivodové, kdyby se k nim chtěl obrátit o pomoc. Kolem ostrovů kroužila spousta lodí. Byly to většinou čluny pod německou vlajkou, určené k pobřežnímu obchodu, zatímco velké obchodní lodi dopravovaly nejdůležitější produkty souostroví - bavlnu, kokosové ořechy, kávu a kukuřici napříč Tichým oceánem. Ethelu Simcoemu by v případě potřeby ochotně přispěchali na pomoc nejen lodivodové, ale také domorodé posádky dvojitých loděk, které byly k sobě připojené pomocí zvláštní příčky a vešlo se na ně až dvě stě osob. Ano! Na první znamení by tu v okamžiku byly stovky domorodců, aby předvedli Standard Islandu o hmotnosti dvou set padesáti devíti milionu tun své lodivodské umění. Ale kommodore, který tyto končiny dobře znal, se bez jejich služeb obešel. Důvěřoval jen sám sobě a spoléhal na své důstojníky, kteří naprosto přesně vykonávali jeho příkazy.

Tonga-Tabou uviděli ráno 9. ledna, přestože Standard Island byl od něj vzdálen ještě tři nebo čtyři míle. Souostroví bylo velmi nízké, protože nevzniklo tektonickou činností a nevystoupilo z podmořských hlubin jako jiné ostrovy, které byly vyvrženy z nitra země a teprve na vodní hladině si oddechly. Ostrovy byly produktem nálevníku, pozvolna si budujících svá madreporická poschodí.

To byla práce! Sto kilometru v obvodu, plocha sedm až osm set kilometru a dvacet tisíc obyvatel!

Kommodore Simcoe zastavil u přístavu Maofaga. Spojení mezi pevným a pohyblivým ostrovem bylo navázáno ihned. Toto souostroví se velmi lišilo od ostrovu Markýzských, Pomotu i Společenských ostrovu. Převládal zde anglický vliv, což způsobilo, že král Jiří I. Milliarďany amerického původu neuvítal příliš přívětivě.

V Maofuga čtyřlístek našel malou francouzskou osadu, kde měl sídlo biskup Oceánie, který však byl právě na okružní cestě po různých souostrovích. Byla tam katolická misie, klášterní budova a škola pro chlapce a dívky. Není třeba připomínat, že krajané naše Pařížany uvítali velmi srdečně. Představený misie jim nabídl nocleh, a tak ani nemuseli hledat „dům pro cizince“. Na svých výletech, mohli navštívit jen dvě nejdůležitější místa, Nakualofu, hlavní město říše krále Jiřího a městečko Mua, kde se čtyři sta obyvatel hlásilo ke katolickému vyznání.

Když Tasman objevil Tonga-Tabou, pojmenoval ho Amsterdam, ale ten svým vzhledem vůbec nepřipomínalo, jeho domy totiž byly postavené z listu pandami a vláken kokosové palmy. Byly tam samozřejmě také příbytky evropského typu, ale domácí jméno ostrovu slušelo mnohem lépe.

Přístav Maofaga ležel na severní straně. Kdyby byl Standard Island zastavil k odpočinku o několik mil dále na západ, nebyl by se před zraky jeho obyvatel objevil Nukuoalofa s královskými zahradami a královským palácem. Kdyby však kommodore Simcoe zamířil dále na východ, narazil by na záliv, který se zařezával velmi hluboko do pobřeží a na jeho krajním výběžku ležela vesnice Mua. Ale neudělal to, protože by tam mezi sty ostrovu a ostrůvku, kam se mohou odvážit jen středně velké lodě, umělému ostrovu hrozilo ztroskotání. Ostrov na šroubu tedy musel po celou dobu zůstat u Maofuga.

Ačkoli v tomto přístavu část Milliarďanu vystoupila, přece jen bylo poměrně málo těch, kdo se chtěli pustit do vnitrozemí ostrova. Ostrov však byl okouzlující a chválu, kterou o něm pěl Elisée Reclus, si zasluhoval. Měl však poměrně horké klima, s bouřlivým ovzduším a velmi prudkými lijáky, které dokázaly hodně zmírnit výletnickou horlivost. Člověk by musel být úplný blázen do cestování, aby se tam vydal. Ale Frascolin, Yvernes a Pinchinat to udělali, jenom violoncellistu nedokázali nijak přimět k tomu, aby opustil pohodlný pokoj Kasina dříve než večer, kdy nízké břehy Maofugy osvěžoval mořský vánek. Intendant se omluvil, že čtyřlístek na výlet nedoprovodí.

„Cestou bych se horkem rozpustil!“ řekl jim.

„To by nevadilo, přinesli bychom vás zpátky v láhvi,“ odpověděla Jeho výsost. Taková vyhlídka Kalixta Munbara nijak nepřesvědčila a raději chtěl zůstat v pevném stavu.

Naštěstí pro Milliarďany se slunce již tři týdny vracelo k severní polokouli a Standard Island, držící se od rozpáleného kotouče co nejdále, se snažil si zachovat normální teplotu.

Druhý den časně ráno naši tři přátelé opustili Maofugu a zamířili k hlavnímu městu ostrova. Bylo sice hrozné horko, ale pod střechami kokosových palem leki-leki a toui-toui, což jsou citroníky a stromy koka, jejichž černé a červené plody tvoří okouzlující svůdné hrozny, se dalo vydržet.

Bylo již téměř poledne, když se jim hlavní město ukázalo v celé své nádheře. V této roční době to byl výraz zcela oprávněný. Královský palác připomínal obrovskou zelenou kytici. Mezi domky domorodců, obrostlými kvítím, a domy anglického vzhledu, z nichž některé patřily protestantským misionářům, byl nápadný rozdíl. Ostatně vliv hlasatelů wesleyánství byl značný, přestože Tongiané jich nejdříve hodně povraždili, nakonec jejich náboženství přijali. Je však třeba připomenout, že ve svém každodenním praktickém životě se svého kanackého bájesloví dosud úplně nezřekli. Pro ně nejvyšší kněz znamenal více než král. V učení jejich zvláštní kosmogonie hráli velkou úlohu dobří a zlí duchové. Křesťanství „tabou“ nikdy nevykoření. To stále požívá vážnosti, a kdyby se je někdo odvážil porušit, neobešlo by se to bez smiřovacích obřadů, které často vyžadují lidskou oběť.

Podle vypravování mnoha cestovatelů, mezi nimiž zaujímá významné místo M. Ayive Marin, který tu pobýval roku 1882, je Nakualofa místem stále polodivošským.

Frascolin, Pinchinat a Yvernes nikdy nepocítili touhu složit poklonu k nohám krále Jiřího, a to doslova, protože zde panoval zvyk líbat králi nohy. Naši Pařížané měli velkou radost, když na náměstí Nakualofy uviděli „tuia“, jak se Jeho Veličenstvo nazývalo v místním jazyce, v doprovodu svých královen, oblečeného do jakési bílé košile a kazajky z místní látky. Líbání nohou pak jistě zařadili mezi své nejnepříjemnější zážitky z cesty.

„Je vidět, že v této zemi nejsou řeky příliš vydatné,“ podotkl Pinchinat.

Byla to pravda. V Tonga-Tabou, Vavau ani na ostatních ostrovech archipelagu, nebyl zaznamenán ani jediný potok, ani jedno jezírko. Dešťová voda zachytávaná do nádrží, bylo vše, co příroda domorodcům poskytovala, a poddaní krále Jiřího jí museli šetřit stejně jako jejich panovník.

Toho dne se naši tři turisté do přístavu Maofuga vrátili velmi unaveni a s obrovským zadostiučiněním vyhledali své pohodlné pokoje v Kasinu. Nevěřícímu Sebastianu Zornovi vyprávěli o tom, jak byl jejich výlet zajímavý, ale ani Yvernesovo poutavé líčení nedokázalo přimět violoncellistu, aby se s nimi druhý den vypravil do vesnice Mua.

Cesta byla velmi dlouhá a únavná. Mohli by si ji bývali ušetřit, kdyby použili elektrický člun, který jim Cyrus Bikerstaff ochotně nabízel. Ale prozkoumat vnitrozemí této zvláštní země byl neopakovatelný zážitek, a tak šli vy1etníci do zálivu Mua raději pěšky. Cesta vedla kolem korálového pobřeží, lemovaného ostrůvky, na nichž si daly schůzku, jak se zdálo, všechny kokosové palmy v Oceánii.

Do Mua dorazili až odpoledne. Sídlo katolických misionářů bylo to správné místo k uvítání Francouzů. Převor své hosty přijal s nelíčenou radostí, což u nich vyvolalo vzpomínky na setkání s Maristy na Samojských ostrovech. V příjemném zajímavém rozhovoru strávili uvolněný večer. Hovořilo se převážně o Francii, spíše než o tongijské osadě. Řeholníci s lítostí vzpomínali na vzdálenou rodnou zemi. Touha po vlasti však u nich byla vyvážena dobrými skutky, které konali na ostrovech. Nebylo již snad útěchou, jak si jich vážil jejich malý hlouček, který vymanili z vlivu anglikánských misionářů a obrátili na katolickou víru? Nebyl to špatný výsledek jejich snažení, třebaže ve vesnici Mua se methodistům podařilo založit kostel, a tak učinit něco pro další rozkvět wesleyánského proselytismu.

Převor svým hostům ukazoval budovy misie s nemalou pýchou. Budovu postavili domorodci v Mua zadarmo, a pěkný kostel, vybudovaný tongijskými architekty by nedělal hanbu ani jejich bratřím ve Francii.

Večer se při procházce v okolí vesnice dostali až ke starým hrobům Tui- Tonga, kde se primitivním způsobem kouzelně střídala břidlice s korály. Také navštívili sad starých meaů, banianů a obrovských fíků, jejichž kořeny se vinuly jako hadi a jejich obvod někdy dosahoval dokonce i šedesáti metrů. Frascolin je zkoušel změřit a když si výsledek zapsal do svého deníku, požádal ještě převora, aby je přeměřil. Kdekdo by totiž mohl snadno pochybovat, že něco podobného je v říši rostlin vůbec možné.

Pak následovala chutná večeře a příjemný nocleh v nejlepších pokojích misie. Druhého dne dobře posnídali, rozloučili se s misionáři, žijícími v Mua a vrátili se na Standard Island právě v okamžiku, kdy na radniční věži tlouklo pět. Tentokrát se nemuseli uchylovat k metaforám, aby Sebastiana Zorn a ujistili, že tento výlet v nich zanechal nesmazatelnou vzpomínku.

Následujícího dne kapitán Sarol požádal Cyra Bikerstaffa o přijetí. Jaký byl důvod?

Na Tonga-Tabou najali určitý počet Malajců - asi sto - na zemědělské práce, a to kvůli nezájmu, či přesněji řečeno lenosti Tongianů, kteří žili jen ze dne na den. Práce byly již téměř hotové a Malajci čekali na vhodnou příležitost, jak se dostat zpátky na Nové Hebridy. Bude-li guvernér souhlasit, mohli by plout na Standard Islandu. Kapitán Sarol ho proto přišel požádat o dovolení. Za pět šest týdnů budou v Erromanga, takže jejich pobyt by pro obecní rozpočet snad nebyl přílišným břemenem. Nebylo by bývalo šlechetné takovou drobnou službu odmítnout. Guvernér souhlasil, čímž si vysloužil výtky kapitána Sarola i Maristů na Tonga-Tabou, jejichž prostřednictvím byli Malajci najati.

Kdo mohl tušit, že tím kapitán Sarol získá pomocníky a že Novohebriďané se ve vhodném okamžiku stanou jeho pomahači a Milliarďané pak budou litovat, že se s nimi v Tonga-Tabou kdy setkali a vzali je na Standard Island.

Byl to poslední den, který Milliarďané strávili u souostroví a nazítří se mělo odjíždět.

Odpoledne se mohli zúčastnit občansko-náboženské slavnosti, které domorodci velmi často a rádi pořádali. Program slavností, po nichž Tongiané byli lační stejně jako jejich krajané na Samojských a Markýzských ostrovech, se sestával z několika různých tanců. A protože to naše Pařížany velmi zajímalo, ve tři hodiny vystoupili na pevninu.

Doprovázel je intendant a tentokrát se k nim chtěl připojit také Athanás Dorémus. Profesor tance a ušlechtilých mravů přece nemůže při takové slavnosti chybět. I Sebastian Zorn byl ochoten se ke svým přátelům přidat, ale chtěl asi spíše slyšet tongijskou hudbu, a ne účastnit se místních tanečních zábav.

Když dorazili na náměstí, byla slavnost v plném proudu. V tykvových lahvích koloval likér kava, připravený ze sušeného kořene pepřového stromu a jím si proplachovaly hrdla stovky tančících mužů a žen, mladíků a dívek s koketně ozdobenými dlouhými vlasy, které byly nuceny podle tradice nosit až do své svatby.

Orchestr byl úplně prostý. Skládal se z nosové flétny, zvané „fanghu-fanghu“, tuctu „nafaů“, což byly bubny, na které se tlouklo dvojitými údery, a ve stejném taktu, jak si všiml Pinchinat.

Rozumí se samo sebou, že vzorný Athanás Dorémus nemohl mít pro tanec nic než naprosté opovržení, protože nezapadal do kategorie čtverylek, polek, mazurek a valčíků francouzské školy. Proto se také nestyděl pokrčit rameny, když Yvernes tance označil za velmi bohaté na opravdovou originalitu.

Prováděli jednak tance sedací, které se skládaly z gest a pohybů těla ve volném a smutném rytmu v sedě, což jako celek vyvolávalo zvláštní dojem, a po tomto neobvyklém tanci přišly na řadu obyčejné tance. Tongiané a Tongianky se jim vášnivě oddávali celou svou bytostí. Hned to byly roztomilé krokové variace, hned zase tanečníci napodobovali válečnou vřavu a vydávali se na válečnou stezku.

Čtyřlístek se na toto představení díval z uměleckého hlediska a uvažoval, jak by asi domorodci reagovali na povznášející hudbu pařížských plesů.

V tom Pinchinat dostal nápad a navrhl svým přátelům, že pošlou do Kasina pro své hudební nástroje a zahrají jim nejdivočejší skladby z repertoáru Lecoqua, Audrana a Offenbacha. Ostatní s návrhem souhlasili a Kalixt Munbar byl přesvědčený, že výsledek bude neobyčejný.

Během půl hodiny tam byly nástroje a tančilo se dál.

Domorodci byli překvapeni, ale také pobaveni, když slyšeli violoncellistu a tři houslisty, hrající plnou silou svých smyčců výhradně francouzskou hudbu.

K podobným efektům nebyli v žádném případě necitliví a zcela nesporně se ukázalo, že jejich tradiční tance za zvuků píšťaly jsou čistě instinktivní a k jejich zvládnutí nepotřebují učitele, jak by se byl Athanás Dorémus domníval. Tongiané a Tongianky spolu soutěžili ve skocích, volných krocích i v rychlém tempu, až nakonec Sebastian Zorn, Yvernes, Pinchinat a Frascolin spustili pekelnou hudbu z „Orfea v podsvětí“. lntendant to už déle nemohl vydržet a nedokázal se déle přemáhat a za divokých zvuků čtverylky se dal na útěk, zatímco profesor tance a ušlechtilých mravů si hrůzou zakrýval tvář. Když jejich hra, která se se zvuky nosové flétny a údery bubnů dohromady mísila v příšernou kočičinu, dosáhla vrcholu, také zuřivost tanečníků dosáhla nejvyššího stupně. Nikdo neví, jak by to skončilo, kdyby se nestalo něco, co tomuto pekelnému tanci učinilo přítrž.

Jistý Tongian - velký, silný a veselý chlapík - omámený zvuky viloncellistova nástroje, se k němu vrhnul, vytrhl mu violoncello a dal se na útěk s pokřikem: „Tabou... Tabou!“ Violoncello bylo očarováno! Nelze se ho dotknout, protože by to byla svatokrádež. Nejvyšší kněží, král Jiří, jeho dvorní hodnostáři i obyvatelstvo ostrova by se postavilo proti tomu, kdyby byl tento posvátný zvuk zneuctěn.

Sebastian Zorn byl celý bez sebe. Milova1 svůj nástroj - vzácné dílo Ganda a Bernadela. Tryskem vyrazil za zlodějem. Jeho přátelé okamžitě vyběhli za ním. Do toho všeho se vmísili domorodci a vypukl všeobecný zmatek. Tongian však utíkal tak rychle, že nebylo ani pomyšlení na to, že by ho dohonili. Během několika okamžiků byl už daleko... Sebastian Zorn a jeho přátelé, protože nemohli dělat nic jiného, šli za Kalixtem Munbarem, který celý udýchaný zůstal na náměstí. Nedá se ani popsat, jak violoncellista zuřil a soptil a vztekal se.

Kdo mu vrátí jeho nástroj? Jemu nezáleží na tom, že Standard Island bude muset vyhlásit Tonga-Tabou válku, aby violoce1lista dostal svůj majetek nazpátek. Války se už přece vyhlašovaly i z mnohem nepatrnějších příčin.

Naštěstí zakročila správa ostrova. Za hodinu se podařilo domorodce chytit a přimět ho, aby nástroj vrátil. Neobešlo se to však bez potíží a nechybělo mnoho a ultimátum Cyra Bikestaffa by kvůli očarovanému violoncellu rozbouřilo náboženské vášně snad na celém souostroví.

Přerušený náboženský obřad byl dokončen podle tradičních obyčejů „fata“, které se vykonávaly za takových okolností. Domorodci zabili poměrně velký počet vepřů a upekli je v jámě, naplněné rozpálenými kameny. K nim se pak přidávaly sladké brambory a ovoce makoré a Tongiané všechno spokojeně snědli.

Violoncello při tahanici trochu povolilo, a tak ho chtěl Sebastian Zorn vyzkoušet. Naštěstí zjistil, že ani přes zaklínání domorodců neztratilo nic ze svých kvalit.


V.Zábavy na Tonga-Tabou

 

„Takže se zastavíme u nejvýznamnějších ostrovů archipalagu Tonga-Tabou?“ řekl Yvernes.

„Ano, můj skvělý příteli,“ odpověděl Kalixt Munbar. „Budete mít tu čest, seznámit se se souostrovím, které můžete nazývat souostroví Hapai nebo i Přátelské ostrovy, jak je nazval kapitán Cook, čímž vyjádřil své uznání za dobré přijetí, kterého se mu tam dostalo.“

„Bude se tam s námi jistě zacházet lépe, než jak se s námi jednalo na Cookových ostrovech,“ podotkl Pinchinat.

„Nepochybně.“

„Navštívíme všechny ostrovy souostroví?“ zeptal se Frascolin.

„Všechny ne, protože jich je dohromady asi stopadesát.“

,,A pak?“

„Potom poplujeme k ostrovům Fidži a pak k Novým Hebridám. Tam vysadíme naše Malajce a vrátíme se do zálivu Sv. Magdaleny, kde naše putování skončí.“ „Navštíví tedy Standard Island několik míst na souostroví Tonga?“

„Ne, jenom Vavao a Tonga-Tabou,“ odpověděl intendant, „ale ani tam nenajdete skutečné divochy, o nichž stále sníte, drahý Pinchinate.“

„Cožpak na západě Tichého oceánu už žádní nejsou?“ zeptala se Jeho výsost. „Promiňte, jsou ještě v oblasti Nových Hebrid a Šalamounových ostrovů. Ale na Tonga jsou na to poddaní krále Jiřího I. poněkud příliš vzdělaní. Podotýkám, že jsou velmi milí, ale neradil bych vám se s některou z okouzlujících Tongianek oženit.“

„Proč pak?“

„Protože sňatky mezi Evropany a domorodci nikdy nebývají šťastné. Jejich povahy se obvykle neshodnou.“

„Skvělé!“ zvolal Pinchinat. „Náš přítel Zorn zrovna pomýšlel na to, že by se na Tonga-Tabou oženil!“

„Já?“ odporoval violoncellista a krčil při tom rameny. „Neožením se ani na Tonga-Tabou ani nikde jinde, je ti to jasné, ty starý šašku?“

„Náčelník našeho orchestru je tedy filosof,“ prohlásil Pinchinat. „Uvidíte, drahý Kalixte-dovolíte, abych vás směl oslovovat Eucalistus, protože vzbuzujete mé sympatie.“

„Smíte, Pinchinate.“

„Dobře, drahý Eucaliste, člověk nemůže čtyřicet let nedělat nic jiného, než jen dřít struny violoncella a nestát se při tom filosofem. A filosofie učí, že jediný způsob, jak být šťastný v manželství, je, vůbec se neženit.“

Ráno 6. ledna se na obzoru objevily výšiny Vavaa, hlavního ostrova severního souostroví.

Svým sopečným útvarem se souostroví od dalších dvou-Hapai a Tonga- Tabou - velmi lišilo. Všechny tři se rozkládaly mezi sedmnáctým a dvacátým druhým stupňem jižní šířky a stým šedesátým a stým šedesátým osmým stupňem západní délky a na této ploše dvou tisíc pěti set čtverečních kilometrů bylo roztroušeno sto padesát ostrovů s šedesáti tisíci obyvateli.

Tudy roku 1643 pluly lodi Tasmana a roku 1773 flotila Cookovy na druhé výzkumné cestě Tichým oceánem. Po svržení dynastie Finare-Finare a vytvoření federativního státu roku 1797 vypukla občanská válka. V té době sem přišli methodističtí misionáři a vytvořili tu ctižádostivou sektu anglikánské církve. V současné době je král Jiří I. nesporně suverénním panovníkem této země v područí anglického protektorátu a podle očekávání... Takové snažení má za cíl zajistit její budoucnost, což bývá v případě chráněnců anglického protektorátu v zámoří velmi časté.

V takovém bludišti ostrůvků a ostrovů s kokosovými palmami, byla plavba velmi obtížná. Ale když se chtěli dostat do Nu-Ofy, hlavního města souostroví Vavao, museli ji podstoupit.

Vavao je sopečného původu a jako takové často bývá vystaveno zemětřesení. Tomu byla přizpůsobena i obydlí, při jejichž výstavbě se zpravidla nepoužil ani jediný hřebík. Stěny byly spletené z proutí a latí z kokosové palmy a na pilířích nebo kmenech stromů byla položená oválná střecha. Celek působil svěže a čistě. Když Standard Island proplouval průplavy, vroubenými kanackými vesnicemi, jejich skupiny poutaly pozornost našich umělců stojících u Přední baterie. Tu a tam vlály na některých domech v evropském stylu prapory Německa a Anglie.

Ačkoli souostroví bylo sopečné, onen hrozný výbuch vulkanických látek a popele, kterými byly zdejší kraje zasypány, nebyl způsoben ani jednou z místních sopek. Dokonce ani nebyli Tongiané postiženi dva dny trvající tmou, protože západní větry hnaly oblaka popele k protějšímu obzoru. Bylo velmi pravděpodobné, že kráter, který je vychrlil, ležel na některém osamoceném ostrově na východě a jistě to nebyl žádný nový sopečný útvar mezi ostrovy Samoa a Tonga.

Zastávka ve Vavau trvala pouze osm dní. Ostrov rozhodně stál za pozornost. Před několika lety ho zpustošil obrovský cyklón a mimo jiné zničil kostelík francouzských Maristů a zabil mnoho domorodých obyvatel. Plavba byla i nadále velmi zajímavá viděli mnoho vesnic uprostřed pomerančových hájů, úrodné nivy, plantáže yamsu a cukrové třtiny, velké banánovníky, moruše, chlebovníky a sandalové stromy. Z domácích zvířat se na ostrovech vyskytovala jen drůbež a vepři a z ptactva především tisíce holubů a nádherně zbarvených ukřičených papoušků. Plazy zastupovalo jen několik neškodných hadů a hezkých zelených ještěrek, které splývaly s listím spadaným ze stromů.

Intendat nepřeháněl, když líčil krásu domorodců. Byl to ostatně rys společný všem Malajcům na různých souostrovích střední části Tichého oceánu. Muži byli krásní, vysocí, snad jen trochu příliš mohutní, ale neuvěřitelně souměrní, ušlechtilého držení těla a pyšného vzezření. Jejich pleť měla různý odstín, přecházející od měděné k olivové. Ženy byly hezké a urostlé, jejich ruce a nohy měly ušlechtilé tvary a byly tak drobné, že se daly srovnávat s rukama Němek a Angličanek z evropských osad. Podle místní tradice se věnovaly pouze výrobě rohožek, košíků a látek, které se podobaly látkám tahitským. Těžkou prací se totiž ruce deformují. Jediný pohled stačil k tomu, aby si udělali úsudek o dokonalosti krásy Tongianů. Nenosili ani odporné kalhoty, ani směšné šaty s vlečkami. Jejich oděv tvořila jednoduchá zástěra nebo pás pro muže a kazajka a krátká jupka s ozdobami z jemné stromové kůry pro ženy, které byly velmi zdrženlivé i koketní. Obě pohlaví měla vždy pečlivě upravený účes. Mladé dívky si vlasy nad čelem roztomile natáčely, přičemž účes byl vždy pečlivě upevněn jemnými vlákny kokosové palmy.

Přes všechny své přednosti na Sebastiana Zorn a vůbec nezapůsobily. Neožení se ani ve Vavao, ani na Tanga-Tabou, ani v žádné jiné zemi.

On i jeho přátelé měli pokaždé radost, když na některém souostroví mohli vystoupit. Standard Island se jim samozřejmě líbil, ale byli rádi, když mohli vstoupit na pevnou zem. Tam byly skutečné hory a opravdové louky a řeky a to bylo daleko lepší než umělé řeky a břehy. Nato člověk musel být Kalixtem Munbarem, aby Klenotu Pacifiku dával přednost před dílem přírody.

I když král Jiří trvale nesídlil na Vavao, přesto tu měl v Nu-Ofa palác, nebo spíše pěkný dům a velmi často v něm pobýval. Teprve na ostrově Tonga-Tabou stál královský palác a budovy anglického vyslance.

Tam, téměř na obratníku Kozoroha, na krajním bodě své cesty po jižní polokouli Standard Island udělá zastávku.

Když Milliarďané opustili Vavao, následovaly dva dny velmi pestré plavby.

Jakmile se jim ztratil z obzoru jeden ostrov, hned se objevil druhý. Všechny byly sopečného původu a byly dílem plutonických sil. Severní skupina byla úplně stejná jako skupina střední Hapaiská. S pomocí hydrografických map, zpracovaných s největší přesností mohl kommodor Simcoe bez obav proplouvat tímto bludištěm, a to od Hapai až k Tonga-Tabou. Po ruce byli i lodivodové, kdyby se k nim chtěl obrátit o pomoc. Kolem ostrovů kroužila spousta lodí. Byly to většinou čluny pod německou vlajkou, určené k pobřežnímu obchodu, zatímco velké obchodní lodi dopravovaly nejdůležitější produkty souostroví - bavlnu, kokosové ořechy, kávu a kukuřici napříč Tichým oceánem. Ethelu Simcoemu by v případě potřeby ochotně přispěchali na pomoc nejen lodivodové, ale také domorodé posádky dvojitých loděk, které byly k sobě připojené pomocí zvláštní příčky a vešlo se na ně až dvě stě osob. Ano! Na první znamení by tu v okamžiku byly stovky domorodců, aby předvedli Standard Islandu o hmotnosti dvou set padesáti devíti milionu tun své lodivodské umění. Ale kommodore, který tyto končiny dobře znal, se bez jejich služeb obešel. Důvěřoval jen sám sobě a spoléhal na své důstojníky, kteří naprosto přesně vykonávali jeho příkazy.

Tonga-Tabou uviděli ráno 9. ledna, přestože Standard Island byl od něj vzdálen ještě tři nebo čtyři míle. Souostroví bylo velmi nízké, protože nevzniklo tektonickou činností a nevystoupilo z podmořských hlubin jako jiné ostrovy, které byly vyvrženy z nitra země a teprve na vodní hladině si oddechly. Ostrovy byly produktem nálevníku, pozvolna si budujících svá madreporická poschodí.

To byla práce! Sto kilometru v obvodu, plocha sedm až osm set kilometru a dvacet tisíc obyvatel!

Kommodore Simcoe zastavil u přístavu Maofaga. Spojení mezi pevným a pohyblivým ostrovem bylo navázáno ihned. Toto souostroví se velmi lišilo od ostrovu Markýzských, Pomotu i Společenských ostrovu. Převládal zde anglický vliv, což způsobilo, že král Jiří I. Milliarďany amerického původu neuvítal příliš přívětivě.

V Maofuga čtyřlístek našel malou francouzskou osadu, kde měl sídlo biskup Oceánie, který však byl právě na okružní cestě po různých souostrovích. Byla tam katolická misie, klášterní budova a škola pro chlapce a dívky. Není třeba připomínat, že krajané naše Pařížany uvítali velmi srdečně. Představený misie jim nabídl nocleh, a tak ani nemuseli hledat „dům pro cizince“. Na svých výletech, mohli navštívit jen dvě nejdůležitější místa, Nakualofu, hlavní město říše krále Jiřího a městečko Mua, kde se čtyři sta obyvatel hlásilo ke katolickému vyznání.

Když Tasman objevil Tonga-Tabou, pojmenoval ho Amsterdam, ale ten svým vzhledem vůbec nepřipomínalo, jeho domy totiž byly postavené z listu pandami a vláken kokosové palmy. Byly tam samozřejmě také příbytky evropského typu, ale domácí jméno ostrovu slušelo mnohem lépe.

Přístav Maofaga ležel na severní straně. Kdyby byl Standard Island zastavil k odpočinku o několik mil dále na západ, nebyl by se před zraky jeho obyvatel objevil Nukuoalofa s královskými zahradami a královským palácem. Kdyby však kommodore Simcoe zamířil dále na východ, narazil by na záliv, který se zařezával velmi hluboko do pobřeží a na jeho krajním výběžku ležela vesnice Mua. Ale neudělal to, protože by tam mezi sty ostrovu a ostrůvku, kam se mohou odvážit jen středně velké lodě, umělému ostrovu hrozilo ztroskotání. Ostrov na šroubu tedy musel po celou dobu zůstat u Maofuga.

Ačkoli v tomto přístavu část Milliarďanu vystoupila, přece jen bylo poměrně málo těch, kdo se chtěli pustit do vnitrozemí ostrova. Ostrov však byl okouzlující a chválu, kterou o něm pěl Elisée Reclus, si zasluhoval. Měl však poměrně horké klima, s bouřlivým ovzduším a velmi prudkými lijáky, které dokázaly hodně zmírnit výletnickou horlivost. Člověk by musel být úplný blázen do cestování, aby se tam vydal. Ale Frascolin, Yvernes a Pinchinat to udělali, jenom violoncellistu nedokázali nijak přimět k tomu, aby opustil pohodlný pokoj Kasina dříve než večer, kdy nízké břehy Maofugy osvěžoval mořský vánek. Intendant se omluvil, že čtyřlístek na výlet nedoprovodí.

„Cestou bych se horkem rozpustil!“ řekl jim.

„To by nevadilo, přinesli bychom vás zpátky v láhvi,“ odpověděla Jeho výsost. Taková vyhlídka Kalixta Munbara nijak nepřesvědčila a raději chtěl zůstat v pevném stavu.

Naštěstí pro Milliarďany se slunce již tři týdny vracelo k severní polokouli a Standard Island, držící se od rozpáleného kotouče co nejdále, se snažil si zachovat normální teplotu.

Druhý den časně ráno naši tři přátelé opustili Maofugu a zamířili k hlavnímu městu ostrova. Bylo sice hrozné horko, ale pod střechami kokosových palem leki-leki a toui-toui, což jsou citroníky a stromy koka, jejichž černé a červené plody tvoří okouzlující svůdné hrozny, se dalo vydržet.

Bylo již téměř poledne, když se jim hlavní město ukázalo v celé své nádheře. V této roční době to byl výraz zcela oprávněný. Královský palác připomínal obrovskou zelenou kytici. Mezi domky domorodců, obrostlými kvítím, a domy anglického vzhledu, z nichž některé patřily protestantským misionářům, byl nápadný rozdíl. Ostatně vliv hlasatelů wesleyánství byl značný, přestože Tongiané jich nejdříve hodně povraždili, nakonec jejich náboženství přijali. Je však třeba připomenout, že ve svém každodenním praktickém životě se svého kanackého bájesloví dosud úplně nezřekli. Pro ně nejvyšší kněz znamenal více než král. V učení jejich zvláštní kosmogonie hráli velkou úlohu dobří a zlí duchové. Křesťanství „tabou“ nikdy nevykoření. To stále požívá vážnosti, a kdyby se je někdo odvážil porušit, neobešlo by se to bez smiřovacích obřadů, které často vyžadují lidskou oběť.

Podle vypravování mnoha cestovatelů, mezi nimiž zaujímá významné místo M. Ayive Marin, který tu pobýval roku 1882, je Nakualofa místem stále polodivošským.

Frascolin, Pinchinat a Yvernes nikdy nepocítili touhu složit poklonu k nohám krále Jiřího, a to doslova, protože zde panoval zvyk líbat králi nohy. Naši Pařížané měli velkou radost, když na náměstí Nakualofy uviděli „tuia“, jak se Jeho Veličenstvo nazývalo v místním jazyce, v doprovodu svých královen, oblečeného do jakési bílé košile a kazajky z místní látky. Líbání nohou pak jistě zařadili mezi své nejnepříjemnější zážitky z cesty.

„Je vidět, že v této zemi nejsou řeky příliš vydatné,“ podotkl Pinchinat.

Byla to pravda. V Tonga-Tabou, Vavau ani na ostatních ostrovech archipelagu, nebyl zaznamenán ani jediný potok, ani jedno jezírko. Dešťová voda zachytávaná do nádrží, bylo vše, co příroda domorodcům poskytovala, a poddaní krále Jiřího jí museli šetřit stejně jako jejich panovník.

Toho dne se naši tři turisté do přístavu Maofuga vrátili velmi unaveni a s obrovským zadostiučiněním vyhledali své pohodlné pokoje v Kasinu. Nevěřícímu Sebastianu Zornovi vyprávěli o tom, jak byl jejich výlet zajímavý, ale ani Yvernesovo poutavé líčení nedokázalo přimět violoncellistu, aby se s nimi druhý den vypravil do vesnice Mua.

Cesta byla velmi dlouhá a únavná. Mohli by si ji bývali ušetřit, kdyby použili elektrický člun, který jim Cyrus Bikerstaff ochotně nabízel. Ale prozkoumat vnitrozemí této zvláštní země byl neopakovatelný zážitek, a tak šli vy1etníci do zálivu Mua raději pěšky. Cesta vedla kolem korálového pobřeží, lemovaného ostrůvky, na nichž si daly schůzku, jak se zdálo, všechny kokosové palmy v Oceánii.

Do Mua dorazili až odpoledne. Sídlo katolických misionářů bylo to správné místo k uvítání Francouzů. Převor své hosty přijal s nelíčenou radostí, což u nich vyvolalo vzpomínky na setkání s Maristy na Samojských ostrovech. V příjemném zajímavém rozhovoru strávili uvolněný večer. Hovořilo se převážně o Francii, spíše než o tongijské osadě. Řeholníci s lítostí vzpomínali na vzdálenou rodnou zemi. Touha po vlasti však u nich byla vyvážena dobrými skutky, které konali na ostrovech. Nebylo již snad útěchou, jak si jich vážil jejich malý hlouček, který vymanili z vlivu anglikánských misionářů a obrátili na katolickou víru? Nebyl to špatný výsledek jejich snažení, třebaže ve vesnici Mua se methodistům podařilo založit kostel, a tak učinit něco pro další rozkvět wesleyánského proselytismu.

Převor svým hostům ukazoval budovy misie s nemalou pýchou. Budovu postavili domorodci v Mua zadarmo, a pěkný kostel, vybudovaný tongijskými architekty by nedělal hanbu ani jejich bratřím ve Francii.

Večer se při procházce v okolí vesnice dostali až ke starým hrobům Tui- Tonga, kde se primitivním způsobem kouzelně střídala břidlice s korály. Také navštívili sad starých meaů, banianů a obrovských fíků, jejichž kořeny se vinuly jako hadi a jejich obvod někdy dosahoval dokonce i šedesáti metrů. Frascolin je zkoušel změřit a když si výsledek zapsal do svého deníku, požádal ještě převora, aby je přeměřil. Kdekdo by totiž mohl snadno pochybovat, že něco podobného je v říši rostlin vůbec možné.

Pak následovala chutná večeře a příjemný nocleh v nejlepších pokojích misie. Druhého dne dobře posnídali, rozloučili se s misionáři, žijícími v Mua a vrátili se na Standard Island právě v okamžiku, kdy na radniční věži tlouklo pět. Tentokrát se nemuseli uchylovat k metaforám, aby Sebastiana Zorn a ujistili, že tento výlet v nich zanechal nesmazatelnou vzpomínku.

Následujícího dne kapitán Sarol požádal Cyra Bikerstaffa o přijetí. Jaký byl důvod?

Na Tonga-Tabou najali určitý počet Malajců - asi sto - na zemědělské práce, a to kvůli nezájmu, či přesněji řečeno lenosti Tongianů, kteří žili jen ze dne na den. Práce byly již téměř hotové a Malajci čekali na vhodnou příležitost, jak se dostat zpátky na Nové Hebridy. Bude-li guvernér souhlasit, mohli by plout na Standard Islandu. Kapitán Sarol ho proto přišel požádat o dovolení. Za pět šest týdnů budou v Erromanga, takže jejich pobyt by pro obecní rozpočet snad nebyl přílišným břemenem. Nebylo by bývalo šlechetné takovou drobnou službu odmítnout. Guvernér souhlasil, čímž si vysloužil výtky kapitána Sarola i Maristů na Tonga-Tabou, jejichž prostřednictvím byli Malajci najati.

Kdo mohl tušit, že tím kapitán Sarol získá pomocníky a že Novohebriďané se ve vhodném okamžiku stanou jeho pomahači a Milliarďané pak budou litovat, že se s nimi v Tonga-Tabou kdy setkali a vzali je na Standard Island.

Byl to poslední den, který Milliarďané strávili u souostroví a nazítří se mělo odjíždět.

Odpoledne se mohli zúčastnit občansko-náboženské slavnosti, které domorodci velmi často a rádi pořádali. Program slavností, po nichž Tongiané byli lační stejně jako jejich krajané na Samojských a Markýzských ostrovech, se sestával z několika různých tanců. A protože to naše Pařížany velmi zajímalo, ve tři hodiny vystoupili na pevninu.

Doprovázel je intendant a tentokrát se k nim chtěl připojit také Athanás Dorémus. Profesor tance a ušlechtilých mravů přece nemůže při takové slavnosti chybět. I Sebastian Zorn byl ochoten se ke svým přátelům přidat, ale chtěl asi spíše slyšet tongijskou hudbu, a ne účastnit se místních tanečních zábav.

Když dorazili na náměstí, byla slavnost v plném proudu. V tykvových lahvích koloval likér kava, připravený ze sušeného kořene pepřového stromu a jím si proplachovaly hrdla stovky tančících mužů a žen, mladíků a dívek s koketně ozdobenými dlouhými vlasy, které byly nuceny podle tradice nosit až do své svatby.

Orchestr byl úplně prostý. Skládal se z nosové flétny, zvané „fanghu-fanghu“, tuctu „nafaů“, což byly bubny, na které se tlouklo dvojitými údery, a ve stejném taktu, jak si všiml Pinchinat.

Rozumí se samo sebou, že vzorný Athanás Dorémus nemohl mít pro tanec nic než naprosté opovržení, protože nezapadal do kategorie čtverylek, polek, mazurek a valčíků francouzské školy. Proto se také nestyděl pokrčit rameny, když Yvernes tance označil za velmi bohaté na opravdovou originalitu.

Prováděli jednak tance sedací, které se skládaly z gest a pohybů těla ve volném a smutném rytmu v sedě, což jako celek vyvolávalo zvláštní dojem, a po tomto neobvyklém tanci přišly na řadu obyčejné tance. Tongiané a Tongianky se jim vášnivě oddávali celou svou bytostí. Hned to byly roztomilé krokové variace, hned zase tanečníci napodobovali válečnou vřavu a vydávali se na válečnou stezku.

Čtyřlístek se na toto představení díval z uměleckého hlediska a uvažoval, jak by asi domorodci reagovali na povznášející hudbu pařížských plesů.

V tom Pinchinat dostal nápad a navrhl svým přátelům, že pošlou do Kasina pro své hudební nástroje a zahrají jim nejdivočejší skladby z repertoáru Lecoqua, Audrana a Offenbacha. Ostatní s návrhem souhlasili a Kalixt Munbar byl přesvědčený, že výsledek bude neobyčejný.

Během půl hodiny tam byly nástroje a tančilo se dál.

Domorodci byli překvapeni, ale také pobaveni, když slyšeli violoncellistu a tři houslisty, hrající plnou silou svých smyčců výhradně francouzskou hudbu.

K podobným efektům nebyli v žádném případě necitliví a zcela nesporně se ukázalo, že jejich tradiční tance za zvuků píšťaly jsou čistě instinktivní a k jejich zvládnutí nepotřebují učitele, jak by se byl Athanás Dorémus domníval. Tongiané a Tongianky spolu soutěžili ve skocích, volných krocích i v rychlém tempu, až nakonec Sebastian Zorn, Yvernes, Pinchinat a Frascolin spustili pekelnou hudbu z „Orfea v podsvětí“. lntendant to už déle nemohl vydržet a nedokázal se déle přemáhat a za divokých zvuků čtverylky se dal na útěk, zatímco profesor tance a ušlechtilých mravů si hrůzou zakrýval tvář. Když jejich hra, která se se zvuky nosové flétny a údery bubnů dohromady mísila v příšernou kočičinu, dosáhla vrcholu, také zuřivost tanečníků dosáhla nejvyššího stupně. Nikdo neví, jak by to skončilo, kdyby se nestalo něco, co tomuto pekelnému tanci učinilo přítrž.

Jistý Tongian - velký, silný a veselý chlapík - omámený zvuky viloncellistova nástroje, se k němu vrhnul, vytrhl mu violoncello a dal se na útěk s pokřikem: „Tabou... Tabou!“

Violoncello bylo očarováno! Nelze se ho dotknout, protože by to byla svatokrádež. Nejvyšší kněží, král Jiří, jeho dvorní hodnostáři i obyvatelstvo ostrova by se postavilo proti tomu, kdyby byl tento posvátný zvuk zneuctěn.

Sebastian Zorn byl celý bez sebe. Milova1 svůj nástroj - vzácné dílo Ganda a Bernadela. Tryskem vyrazil za zlodějem. Jeho přátelé okamžitě vyběhli za ním. Do toho všeho se vmísili domorodci a vypukl všeobecný zmatek. Tongian však utíkal tak rychle, že nebylo ani pomyšlení na to, že by ho dohonili. Během několika okamžiků byl už daleko...

Sebastian Zorn a jeho přátelé, protože nemohli dělat nic jiného, šli za Kalixtem Munbarem, který celý udýchaný zůstal na náměstí. Nedá se ani popsat, jak violoncellista zuřil a soptil a vztekal se.

Kdo mu vrátí jeho nástroj? Jemu nezáleží na tom, že Standard Island bude muset vyhlásit Tonga-Tabou válku, aby violoce1lista dostal svůj majetek nazpátek. Války se už přece vyhlašovaly i z mnohem nepatrnějších příčin.

Naštěstí zakročila správa ostrova. Za hodinu se podařilo domorodce chytit a přimět ho, aby nástroj vrátil. Neobešlo se to však bez potíží a nechybělo mnoho a ultimátum Cyra Bikestaffa by kvůli očarovanému violoncellu rozbouřilo náboženské vášně snad na celém souostroví.

Přerušený náboženský obřad byl dokončen podle tradičních obyčejů „fata“, které se vykonávaly za takových okolností. Domorodci zabili poměrně velký počet vepřů a upekli je v jámě, naplněné rozpálenými kameny. K nim se pak přidávaly sladké brambory a ovoce makoré a Tongiané všechno spokojeně snědli.

Violoncello při tahanici trochu povolilo, a tak ho chtěl Sebastian Zorn vyzkoušet. Naštěstí zjistil, že ani přes zaklínání domorodců neztratilo nic ze svých kvalit.