V.Standard Island a Milliard City V té době nebylo tak odvážného statistika či geografa, který by přesně vyčíslil počet ostrovů na Zeměkouli. Je však možné bez rozpaků tvrdit, že jejich počet dosahuje mnoha a mnoha tisíc. A to se mezi všemi těmi ostrovy nenašel ani jediný, který by vyhovoval požadavkům zakladatelů Standard Islandu a potřebám jeho příštích obyvatel? Ne! Ani jeden! Proto se zrodila ,americky‘ praktická myšlenka vytvořit veskrze umělý ostrov, který by se stal posledním trumfem moderního průmyslu.
Standard Island, což je možné přeložit jako ,Vzorový ostrov', je ostrov na šroubu a Milliard City je jeho hlavní město. Proč dostalo právě toto jméno? Zřejmě proto, že je hlavním městem miliardářů, městem Gouldů, Vanderbiltů a Rothschildů. Někdo by mohl namítnout, že slovo miliarda není anglické, že Anglosasové starého i nového světa říkají, a thousand millions, tisíc milionů, miliarda je slovo francouzské, ale již před několika lety to slovo proniklo jak do běžného jazyka ve Velké Británii, tak ve Spojených státech, a proto jméno, které dostalo hlavní město Standard Islandu, bylo správné.
Umělý ostrov jako myšlenka není nic výjimečného. Zpracovat obrovskou spoustu materiálu ponořeného do řeky, jezera nebo moře, dokázali lidé bez potíží, ale to nestačilo. S ohledem na jeho určení a požadavky, kterým měl vyhovovat, bylo nutné, aby se mohl pohybovat, tedy plavat. A právě v tom byla ta potíž, a ne v továrnách na zpracování železa, protože je možné vyrobit stroje s takřka neomezenou kapacitou, které se nezaleknou obrovských modelů.
Američané se svou náklonností ke všemu velikému a svým obdivem ke všemu obrovskému již na konci 19. století vypracovali projekt konstrukce obrovského voru širokého několik set mil, připevněného na kostkách. Nebylo to sice město, ale byla to stanice v Atlantickém oceánu s restauracemi, hotely, kluby, divadly..., kde si turisté mohli užít všeho, co skýtají nejoblíbenější přímořská letoviska. Nyní se rozšířený projekt stal skutečností. Místo pevného voru byl vybudován plovoucí ostrov.
Šest let před tím, než se odehrál náš příběh, shromáždila americká společnost Standard Island Company Limited kapitál pěti set milionů dolarů, rozdělená do pěti set akcií za účelem vybudování umělého ostrova, který by poskytoval nabobům ve Spojených státech nutné vymoženosti, které osídlené kraje na zemi postrádají. Akcie byly rychle rozebrané, protože v Americe byly v té době velmi obvyklé obrovské majetky, nabyté využitím železnic, různými finančními operacemi, těžbou ropy nebo prodejem uzeného vepřového masa.
Čtyři roky trvalo budování ostrova, o jehož základních parametrech, vnitřním uspořádání a způsobu pohybu, který způsobil to, že bylo možné využít nejvhodnější oblasti obrovské hladiny Tichého oceánu, nyní pojednáme. Rozměry budeme udávat v kilometrech, ne v mílích, protože decimální soustava zvítězila nad nevysvětlitelným odporem, který k ní dříve chovala anglosaská nedbalost.
Plovoucí městečko můžeme najít v Číně na řece Yang-c-tiang, v Brazílii na Maraňonu a v Evropě na Dunaji. Ale to jsou stavby dočasné, pouze několik domků vybudovaných na dlouhých dřevěných trámech. Když se městečko dostane na místo určení, vor se rozloží, domky zboří a je po městečku.
Ale ostrov, o kterém je řeč, je něco úplně jiného. Měl být vybudován na moři a měl být trvanlivý - alespoň tak, jak mohou být trvanlivá díla lidských rukou. Konec konců, kdo ví, jestli jednou nebude Země pro své obyvatele příliš malá, až jejich počet roku 2072 dosáhne šesti miliard, jak vědci s určitostí tvrdí podle Ravensteina. Nebude potřeba stavět na moři, když pevniny budou přelidněné?
Standard-Island je z ocele a jeho pevnost byla propočtená vzhledem k tíze, kterou musela nést. Skládal se ze dvou set sedmdesáti tisíc železných beden. Každá z nich byla šestnáct metrů a sedmdesát decimetrů vysoká, deset metrů dlouhá a deset metrů široká. Jejich vodorovná plocha tedy tvořila čtverec o straně deset metrů, čili sto metrů čtverečních plochy. Všechny bedny dohromady spolu pevně spojené pomocí nýtů, tvořily ostrov o rozloze dvacet sedm milionů čtverečních metrů, tedy dvacet sedm kilometrů čtverečních. Stavitelé dali ostrovu vejčitý tvar, byl dlouhý sedm kilometrů a široký pět. Obvod činil zaokrouhleně asi osmnáct kilometrů.
Z ostrova bylo pod vodou ponořeno přibližně třicet stop výšky a nad vodu vyčnívalo dvacet stop. To znamená, že Standard Island se při plném zatížení do vody ponořil asi deset metrů. Výsledek je, že jeho objem byl čtyři sta třicet dva miliony metrů krychlových a jeho náklad, asi tři pětiny jeho tíže, dvě stě padesát sedm milionů metrů krychlových.
Celou plochu beden ponořených do vody chránil zvláštní trvanlivý nátěr, který vynalezl jeden z miliardářů, takže na stěnách ponořených v mořské vodě se nemohly uchytit žádné lastury.
Na novém ostrově nebyla žádná promáčknutá místa, ani trhliny, protože ocelové desky jeho stěn byly mezi sebou pevně spojeny příčkami a nýtováním a spojování se provádělo s maximální přesností. K sestavení takového obrovského námořního kolosu musela být zřízena zvláštní továrna. O to se postarala Standard Island Company, když na krajním výběžku dlouhého poloostrova Staré Kalifornie, téměř na samém obratníku Raka, získala přístav Sv. Magdaleny. V tom zálivu pak probíhaly práce pod vedením inženýrů Společnosti. Jejich vedoucím byl William Tersen, který zemřel několik měsíců po dokončení díla, podobně jako Brunnel po nezdařeném vyplutí Great Easternu. Standard Island byl jakýmsi upraveným Great Easternem, ale co do rozměrů nesrovnatelně větší.
Je samozřejmé, že ostrov nemohl být budován na povrchu oceánu. Byl stavěn po částech. Jednotlivé díly byly spojovány na hladině zálivu Sv. Magdaleny, který se stal přístavištěm umělého ostrova. Ostrov sem připlouval pokaždé, když bylo potřeba něco opravit.
Kostra ostrova, jeho povrch složený z dvou set sedmdesáti tisíc částí byla - vyjma oblasti určené pro centrum města, kde železná vrstva byla obzvláště zesílena -pokrytá vrstvou úrodné zeminy, která stačila vyživovat rozlehlé trávníky, květinové záhony, křoviny, lesíky, louky a pole se zeleninou. Zdálo se, že není příliš praktické žádat, aby tato umělá půda rodila obilí a živila jatečný dobytek, který byl předmětem pravidelného dovozu, ale bylo to potřeba, protože mléko a další zemědělské produkty nelze dodávat příliš čerstvé.
Tři čtvrtiny rozlohy Standard Islandu, tedy asi jednadvacet čtverečních kilometrů, byly určené pro pěstování plodin, trávníky v parku poskytovaly zeleň. Pole oplývala zeleninou a ovocem zatímco umělé louky poskytovaly pastvu pro několik stád. Elektrická kultura měla díky stálému proudu velké výnosy. Zelenina rychle rostla a dosahovala obrovských rozměrů - ředkve byly dlouhé čtyřicet pět centimetrů, mrkev vážila tři kila. Zelinářské a ovocnářské zahrady se směle mohly rovnat nejlepším zahradám ve Virgínii a Lousianě a není divu, že se na tomto ostrově, přiléhavě označovaném jako Klenot Pacifiku, nedbalo na náklady.
Hlavní město ostrova Milliard City se rozkládalo na pěti kilometrech čili pěti stech hektarech, tedy asi na jedné pětině plochy, která mu byla mezi dvaceti sedmi čtverečními kilometry vyhrazena. Čtenáři, kteří doprovázeli Sebastiana Zorn a a jeho přátele na výletě, město již dobře znají, a tak v něm nemohou zabloudit. Ostatně v amerických městech nelze zabloudit, protože mají to štěstí i neštěstí být moderní. Štěstím je jednoduchost městských komunikací a neštěstím to, že v nich naprosto chybí umělecký aspekt a fantazie. Je známo, že Milliard City je rozděleno ústřední ulicí První třídou, dlouhou asi tři kilometry na dvě části. Observatoř, která se tyčí na jednom konci První ulice je jakýmsi pendantem radnice, jejíž obrovská budova se rozkládá na protější straně. Na radnici jsou soustředěny všechny úřady občanského státu, dozorčí orgány nad vodou a cestami, nad sady a promenádami, městská policie, celnice, správa veřejných síní a obchodů, pohřbů, nemocnic, různých škol, bohoslužeb a umění.
Jaké je obyvatelstvo v obvodu osmnácti kilometrů?
Na Zeměkouli je - jak známo - nyní dvanáct měst s více než milionem obyvatel, a čtyři z nich leží v Číně. Ostrov na šroubu má však všeho všudy pouhých deset tisíc obyvatel, vesměs rozených občanů Spojených států. Zakladatelé nikdy neměli zájem, aby mezi zdejšími obyvateli, kteří sem na tento vzor moderní výroby přišli najít klid a zotavení, vyvstaly nějaké národnostní třenice. Stačilo, že nedochází k rozepřím kvůli oběma vyznáním, která se nacházela pod společným praporem.
Nebylo vůbec jednoduché zachovat Yankeeům ze Severu, kteří byli na Standard Islandu Bâborďany nebo naopak Američanům z Jihu, kteří jsou tam Triborďany (Bâborďané –bydlící na pravé straně ostrova kontra Triborďané na pravé straně Standard Islandu), výhradní právo založit si na ostrově sídlo. Ostatně tím by velmi utrpěly i zájmy Standard Island Company.
S budováním města se začalo okamžitě po sestavení kovového podloží, jakmile byla část ostrova, určená pro město, připravená ke stavbě a byl schválen plán ulic a tříd. Začaly se objevovat nádherné hotely, obyčejné domy, domy určené pro drobný obchod, veřejné budovy, kostely, chrámy, nikoli však domy o sedmadvaceti patrech, mrakodrapy - ,sky scrapper‘, jaké je možné vidět v Chicagu. Stavební materiál byl neobyčejně lehký a trvanlivý. Používalo se kovu, který neoxiduje, a to hliníku, sedmkrát lehčího než železo stejného objemu. Hliník, kov budoucnosti, jak jej označil Saint-Claire-Deville, vyhovuje všem nárokům běžné stavby. Dále se používaly umělé kameny, cementové kostky, kterými se snadno manipuluje, skleněné cihly, duté vyfoukané nebo lité jako láhve, spojené mezi sebou pevnou maltou. Průhledné cihly, kdyby si to někdo přál, mohly být použity k vybudování dokonalého skleněného domu. A hlavně železné konstrukce, které se často používají např. při námořních stavbách. Je snad tedy Standard Island něco jiného, než obrovská loď?
Všechny zmíněné nemovitosti byly majetkem Společnosti. Ti, kteří tam bydleli, byli pouze nájemníky, jakkoli byli bohatí. Byla přijata veškerá opatření, aby se vyhovělo všem požadavkům na pohodlí a nárokům, které kladli tito pohádkově bohatí Američané, jimž se evropští panovníci ani indičtí maharadžové nemohou ani zdaleka rovnat.
A jestliže statistika říká, že nahromaděný kapitál na ostrově obnáší osmnáct miliard ve zlatě a dvacet miliard ve stříbře, můžeme směle tvrdit, že obyvatelé Klenotu Pacifiku jsou skutečně boháči.
Finanční poměry byly ostatně velmi příznivé. Hotely a byty se pronajímaly za skvělé ceny. Nájemné za byt většinou dělalo milion ročně a mnoho rodin si mohlo bez potíží takovou sumu dovolit platit. Všechny tyto příjmy plynuly Společnosti jako majiteli. Z toho lze usoudit, že hlavní město Standard Islandu si skutečně zasloužilo jméno, užívané v zeměpisném názvosloví.
Kromě těchto zvláště bohatých tu bylo také několik set rodin, které se spokojily se skromnějšími poměry, platily činži sto až dvě stě tisíc franků. Zbytek obyvatelstva tvořili profesoři, dodavatelé, úředníci, sluhové a cizinci. Nebylo jich mnoho a nikdy neměli právo usadit se natrvalo ani v Milliard City ani na ostrově. Bylo tam také několik advokátů, kteří vedli nečetné soudní spory. Lékařů bylo ještě méně, protože úmrtnost klesla na číslo opravdu zanedbatelné.
Každý obyvatel totiž znal přesně svou tělesnou kondici, svalovou sílu si měřil siloměrem, dýchací orgány spirometrem, činnost srdce sfynometrem a stupeň své životní síly magnetometrem. V tomto městě nebyly ani výčepy, ani kavárny, ani krčmy, prostě nic, co svádí k alkoholizmu. Nebyl tu popsán ani jeden případ dypsomanie čili opilství, aby tomu rozuměli i ti, co se nevyznají v řečtině. Je třeba mít na paměti, že městští zřízenci distribuují mezi obyvatele elektřinu, světlo, mechanický pohon a topení, vzduch stlačený i zředěný, vzduch studený, veškerou vodu, stejně jako pneumatické telegramy a telefonické zprávy. A pokud na ostrově, tak systematicky chráněném před všemi klimatickými výkyvy a tak dokonale zabezpečeném před mikroby, někdo přece jen zemřel, byla smrt nezbytná teprve tehdy, když jeho život už došel ke svému konci; lidé umírali ve věku sto let.
Jsou na Standard Islandu také vojáci? Zajisté. Je tu sbor pěti set mužů pod velením plukovníka Stewarta, protože lze předpokládat, že pobřeží Tichého oceánu nemusí být vždy bezpečné. Bylo moudré před přiblížením se k některým souostrovím učinit opatření proti možným útokům pirátů. Rozumí se samo sebou, že taková milice byla dobře placená a každý z mužů měl takový plat jako velící generál ve staré Evropě. Odvod vojáků, jejich ubytování, stravování a ošacení šlo na útraty administrativy za co nejlepších podmínek a bylo pod dohledem náčelníků i milionářů. Potíže byly jenom při odvodu.
Byla na Standart Islandu také policie? Ano, k zajištění bezpečnosti města, které nemělo žádné důvody se znepokojovat, úplně stačilo několik desátníků. Bylo ale potřeba, aby obecní správa měla plnou moc. Hranice ostrova byly střeženy sborem finančních strážníků bdělých dnem i nocí. Zboží bylo možné vyložit pouze v přístavech. Co se ale stalo, když se chtěli zbavit zločinců? Pokud se sem náhodou dostal nějaký ničema, byl uvězněn, odsouzen a odvezen na západ nebo na východ Tichého oceánu, do některé části starého nebo nového světa, aby se již nikdy nemohl na Standard Island vrátit.
Bylo řečeno: v přístavech Standard Islandu. Bylo jich snad víc? Ano, byly dva a ležely na nejvzdálenějších bodech malého průměru oválu, který tvořil ostrov. Jeden z přístavů se jmenoval Tribord Harbor a druhý Bâbord Harbor podle názvů, kterých se užívá ve francouzském námořnictvu.
Rozhodně se nelze domnívat, že by vůbec někdy došlo k přerušení pravidelného dovozu, protože přístavy ležely na opačných koncích ostrova. Pokud byl jeden z nich například pro bouřlivé počasí nepřístupný, do druhého mohly lodi bez problémů vplouvat, a tak se na ostrově mohly doplňovat zásoby. Zvláštními parníky se dovážel petrolej, dále mouka a obiloviny, víno, pivo a další nápoje, čaj, káva, čokoláda, koloniální zboží, konzervy atd. Sem se také dopravoval hovězí dobytek, ovce, vepři, nakoupení na nejlepších amerických trzích, což pokrývalo spotřebu čerstvého masa, a také lahůdky pro labužníky. Sem se dovážely látky, lněné zboží a móda, kterou žádá největší švihák i nejelegantnější žena. Všechny ty věci se nakupovaly u stálých dodavatelů za cenu, kterou čtenářům raději nesdělíme, abychom u nich nevyvolali pochybnosti.
Nabízí se otázka, jakým způsobem je možné zařídit pravidelné spojení mezi americkým pobřežím a ostrovem, který se pohybuje - jeden den je blízko u břehu, druhý den o dvacet mil dále. Odpověď je jednoduchá: Standard Island se nepouští do žádných odvážných podniků. Vyplutí se řídí podle programu stanoveného vrchní správou na základě pokynů meteorologů z observatoře. Jsou to výlety s občasnými změnami přes tu část Tichého oceánu, která má nejkrásnější souostroví a při tom se pokud možno vyhýbá náhlým přechodům ze zimy do tepla, což způsobuje mnoho plicních chorob. Proto mohl Kalixt Munbar na téma zimy směle prohlásit: „To neznáme!“ Standard Island se po obou stranách rovníku pohyboval pouze mezi třicátým pátým stupněm severní šířky a třicátým pátým stupněm jižní šířky. Sedmdesát stupňů znamená urazit asi čtrnáct set námořních mil. Skvělé místo pro plavbu! Lodi vždycky vědí, kde mají Klenot Pacifiku hledat, protože jeho zastávky jsou pravidelně rozdělené mezi různé skupiny kouzelných ostrovů, které tvoří jakousi oázu na poušti nesmírného oceánu.
Za těchto okolností nejsou lodi nuceny naslepo hledat polohu Standard Islandu. Společnost nechtěla ani hledat útočistě u pětadvaceti podmořských lan, dlouhých šestnáct tisíc mil, jejichž vlastníkem je Eastern Extension Australasia and China Company. Ne! Ostrov na šroubu nechtěl být závislý na nikom.
Stačilo shodit na mořskou hladinu několik set bójí, a připevnit na ně kabelové lano, vedoucí ze zálivu Sv. Magdaleny. Stačilo pak přirazit k takové bóji, spojit její drát s přístrojem na observatoři a hned bylo možné posílat telegramy. Díky tomu zaměstnanci přístavu byli stále informováni o poloze Standard Islandu, včetně údajů o zeměpisné délce i šířce. Proto zásobovací lodi připlouvaly s pravidelností železnice. Tím jsme tedy probrali jednu naléhavou otázku, kterou bylo potřeba vysvětlit.
Jakým způsobem se získává pitná voda v takovém množství, které ostrov potřebuje? Voda... se vyrábí destilací ve dvou zvláštních továrnách. Podzemním potrubím se pak rozvádí k obyvatelům Milliard City i k rostlinstvu v okolí. Produkce plně stačí krýt potřebu domácností i silnic a jako blahodárný déšť dopadá na pole a trávníky, které tak nejsou závislé na rozmarech přírody. Tato voda není jen pitná, ale je také destilovaná, elektrizovaná a mnohem zdravější, než nejčistší prameny kdekoli na zeměkouli, kde jediná kapka o velikosti špendlíkové hlavičky může obsahovat až patnáct miliard mikrobů.
Zbývá ještě podotknout, jak probíhá pohyb těch zázračných strojů. Nemusí vyvíjet velkou rychlost, protože ostrov nesmí během jednoho půlroku opustit oblast ohraničenou obratníky a stotřináctým a stoosmdesátým poledníkem. Za čtyřiadvacet hodin Standard Island neurazí víc než patnáct až dvacet mil. Mohl by se pohybovat i pomocí vlečného lana z vláken indické rostliny ,bastie‘, které by bylo velmi lehké a trvanlivé, takže by zůstalo na hladině a nepotopilo by se. Na obou koncích ostrova by se navíjelo na kotouče poháněné párou a Standard Island by byl vlečen stejně jako některé lodi na řekách po i proti proudu, dopředu nebo dozadu. Ale takové lano by muselo být hrozně dlouhé a mohlo by způsobit mnoho námořních neštěstí. Byla by to svoboda ostrova uvázaného na řetězu, nuceného sledovat předem danou trasu vlečného lana. A pokud jde o svobodu, na tu jsou občané svobodné Ameriky nesmírně pyšní.
Naštěstí v té době udělala elektřina tak velký pokrok, že na ní, jako na duši všehomíra, bylo možné žádat cokoli. Byl jí tedy svěřen pohyb ostrova. Dvě továrny byly schopné uvést do pohybu dynama o takřka neomezené kapacitě, která zajišťovala stálý proud o napětí dvou tisíc voltů. Dynama poháněla mohutnou soustavu šroubů umístěných blízko obou přístavů. Každé z nich vyvíjelo prostřednictvím sta kotlů, vytápěných petrolejovými cihlami, které byly mnohem vhodnější - méně kouřily, než olej a měly větší výhřevnost, výkon pěti tisíc koňských sil.
Strojírny řídili dva hlavní inženýři, pánové Watson a Somhawen, kteří měli k ruce velké množství strojníků a topičů pod vrchním vedením komodora Ethela Simcoea. Komodor byl ze svého sídla na observatoři v telefonickém spojení se strojírnami, z nichž jedna se nacházela u Tribord Harboru a druhá u Bâbord Harboru. On dává pokyn k pohybu podle vytčeného plánu dopředu nebo dozadu, odtud byl v noci z 25. na 26. vydán rozkaz k odplutí Standard Islandu z jeho obvyklého stanoviště u kalifornského pobřeží.
Naši čtenáři, kteří alespoň v duchu hodlají plout s námi, se stanou svědky četných dobrodružství ostrova plovoucího na hladině Tichého oceánu a snad nebudou mít důvod litovat.
Je třeba poznamenat, že největší rychlost, kterou byly stroje schopny vyvinout, byla osm uzlů za hodinu. Ani největší vlny za bouřky mu nezpůsobí žádnou škodu. Díky velikosti ostrova na něj nepůsobí mořské vlny, ani není nutno se na něm obávat mořské nemoci. Během prvních dnů ,na palubě‘ je cítit pouze lehké chvění, způsobené pohybem šroubů pod povrchem ostrova. Vpředu a vzadu vybíhal z ostrova šedesát metrů dlouhý kýl lehce rozdělující vodu, takže ostrov bez otřesů brázdil na svých cestách nesmírné vodní plochy.
Rozumí se samo sebou, že elektřina produkovaná dvěma továrnami, měla i jiné určení, než pohyb Standard Islandu. Osvětlovala celé prostranství, park a město, za čočkami svítilen majáku vydávala ono obrovské světlo, jehož paprsky vržené do dálky oznamovaly polohu ostrova a varovaly před srážkou. Napájela telegrafy, telefoty, teleautografy a telefony, pro potřeby soukromých domů a obchodních čtvrtí. Živila také elektrické lampy - umělé měsíce - každý o síle pěti set tisíc svíček, které mohou osvětlit plochu v okruhu pěti set metrů.
Tou dobou byl onen podivuhodný stroj na své dvanácté cestě Tichým oceánem.
Před měsícem vyplul ze zálivu Sv. Magdaleny a zamířil k třicátému pátému stupni, aby pokračoval v cestě k Sandwichským ostrovům. Byl zrovna u pobřeží Dolní Kalifornie, když se Kalixt Munbar telefonicky dozvěděl, že koncertní čtyřlístek opustil San Francisco a zamířil do San Diega. Kalixt Munbar si chtěl zajistit přítomnost vynikajících umělců na ostrově a víme už, jak se k nim zachoval, jak je dostal na ostrov na šroubu, který kotvil nedaleko pobřeží a jak si miliardáři na Standard Islandu rychlým odražením od břehu zajistili okouzlující komorní hudbu.
Standard Island byl devátým divem světa, nejdokonalejším dílem lidského génia, důstojným dvacátého století a na něm byli dva houslisté, jeden violista a jeden cellista doslova unášeni k západním břehům Tichého oceánu.
