IX. Sandwichské ostrovy V této části Tichého oceánu se v délce devíti set mil táhne od západo-severozápadu k jihovýchodu podmořský horský hřbet, který bychom mohli spatřit, kdyby se vyprázdnily čtyřkilometrové hlubiny, které ho dělí od ostatních oblastí Oceánie. Z tohoto horského masivu vystupovalo nad hladinu pouze osm vrcholů: Nuhau, Kanai, Oahu, Molokai, Lanai, Mani, Kaluhami a Havai. Těchto osm nestejně velikých ostrovů horského masivu tvoří Havajské ostrovy, jinak také zvané Sandwichské ostrovy. Souostroví leží v tropickém pásmu a pouze několika skalnatými výběžky a podmořskými skalisky, které se táhnou k západu, jej přesahuje.
Sebastian Zorn dál bručel ve svém koutě, uzavřený v naprosté lhostejnosti ke všem přírodním krásám, jako violoncello v pouzdře, zatímco Pinchinat, Frascolin a Yvernes měli názor naprosto odlišný.
„Pokud jde o mě,“ řekl první, „vůbec se nezlobím, že navštívíme Havajské ostrovy. Procestujeme Tichý oceán a odneseme si odtud co nejvíce vzpomínek.“ „Jenom k tomu chci dodat,“ řekl druhý, „že přírodní krásy Sandwichských ostrovů nám vynahradí Pawnie, Siouxy a ostatní indiánské kmeny poněkud zcivilizovaného dalekého západu. Hrozně rád bych se setkal s opravdovými divochy -lidožrouty.“ „A jsou dosud?“ zeptal se třetí. „Doufám, že ano,“ odpověděl vážně Pinchinat. „Jejich dědové snědli kapitána Cooka, a když si pochutnali na slavném mořeplavci, je pravděpodobné, že ani jejich pravnuci chuť na lidské maso neztratili.“ Jeho výsost mluvila o slavném mořeplavci, který tyto ostrovy roku 1778 objevil, velmi neuctivě. Umělci doufali, že se nějakou náhodou dostanou mezi domorodce, kteří jsou autentičtější, než jejich krajané vystavení v Jardan ďacclimatation v Paříži. V každém případě alespoň navštíví jejich původní vlast. S jistým rozechvěním netrpělivě každý den očekávali, že hlídky na observatoři ohlásí první vrcholky Havajských ostrovů.
Stalo se to 6. července ráno. Ta zpráva se ihned rozšířila a na vývěsní ceduli Kasina bylo napsáno toto telautografické sdělení: „Standard Island se přiblížil k Sandwichským ostrovům.“ Byli vzdáleni ještě asi padesát mil. Za pěkného počasí bývají vidět nejvyšší vrcholy souostroví, zvláště ostrov Havai, dosahující výšky čtyř tisíc dvou set metrů.
Komodor Ethel Simcoe zamířil ze severu k Oahu, přímo k hlavnímu městu Honolulu, které je zároveň hlavním městem souostroví. Z hlediska zeměpisné šířky je to třetí ostrov. Niihan, který je rozsáhlým parkem se stády dobytka a Kanai zůstávají na severozápadě. Oahu není největším ze Sandwichských ostrovů, protože má rozlohu tisíc šest set osmdesát čtverečních kilometrů, kdežto Havai má skoro sedmnáct mil. Rozloha všech ostatních ostrovů dohromady byla všeho všudy tři tisíce osm set dvanáct mil.
Pařížští umělci po vyplutí samozřejmě navázali známosti s Předními funkcionáři Standard Islandu. Všichni - guvernér, komodor, plukovník Steward, i všichni inženýři s Watsonem a Somwahem v čele se snažili přijmout je co nejvřeleji. Umělci je často navštěvovali na observatoři a rádi trávili dlouhé hodiny na plošině na věži. Nelze se proto vůbec divit, že nejhorkokrevnější ze čtyřlístku Yvernes a Pinchinat sem přišli a výtah je v deset hodin ráno vyložil na ,vrcholu stěžně‘, jak říkala Jeho výsost.
Našli tam komodora Ethela Simcoe, který přátelům podal dalekohled a radil jim, aby na jihozápadě, mezi nízkou mořskou mlhou a oblaky, hledali určitý bod.
„Jsou to vrcholy Mauna-Loa a Mauna-Kea, dvě nádherné sopky, které roku 1852 a 1853 vyvrhly na ostrov proud lávy a roku 1880 jejich jícny vyhodily sedm set miliony metrů čtverečních vyvřelin.“ „To je krása!“ řekl Yvernes. „Myslíte si, komodore, že máme šanci uvidět něco podobného ?“ „Nevím, pane Yvernesi,“ odpověděl Ethel Simcoe. „Sopky nesoptí na povel...“ „Co kdyby v tom byla protekce?“ řekl Pinchinat. „Kdybych byl bohatý jako pánové Tankerdon a Coverley, zaplatil bych si výbuchů, kolik bych chtěl.“ „Dobře, my o tom s nimi promluvíme,“ řekl se smíchem komodor, „a nepochybuji, že udělají cokoli, aby se vám zavděčili.“ Pak se Pinchinat vyptával na obyvatelstvo Sandwichských ostrovů. Komodor mu sdělil, že nyní tam žije sotva polovina obyvatel, než na počátku století, kdy počet dosahoval dvou set tisíc.
„Dobře, pane Simcoe, sto tisíc divochů, to je slušný počet, a jestli zůstali statečnými lidožrouty a neztratili nic ze své chuti k jídlu, jistě si ze všech Milliarďanů na Standard Islandu udělají chutnou svačinku.“ Nebylo to poprvé, kdy ostrov připlul k Havajským ostrovům. U jeho ostrovů zakotvil už v loňském roce přiváben jeho zdravým podnebím. Nemocní z Ameriky sem přišli a očekávali, že také evropští lékaři sem budou posílat své klienty, aby se nadýchali tichomořského vzduchu. A proč ne? Honolulu je od Paříže vzdálené pouze dvacet pět dnů, a proto v případě potřeby nasytit plíce kyslíkem, je toto místo velmi vhodné... Ostrov se k souostroví přiblížil ráno 9. června. Jeden z jeho ostrovů Oahu bylo vidět na jihovýchodě vzdálený pět mil a na něm směrem na jihovýchod Diamond Head, starou sopku, vypínající se nad přední rejdou a ještě jeden kužel, který Angličani nazývají Bol de Punch. Komodor přiléhavě prohlásil, že kdyby byl ten kotel naplněný brandy a ginem, John Bull by se nestyděl ho vypít jedním douškem.
Pluli mezi Oahu a Molokaiem. Standard Island se pohyboval za pomoci svých šroubů po obou stranách jako loď ovládaná kormidlem. Když zabočil kolem jihovýchodního mysu Oahu, zastavil se a zakotvil ve velmi tichých vodách dvanáct set nití od pobřeží, i když ne doslova, protože hloubka dosahovala více než sta metrů. Ostrov se držel v patřičné vzdálenosti od pevniny, aby zůstala zachovaná volnost jeho pohybu. Pomocí strojů s chodem dopředu i dozadu zůstal Standard Island po celou dobu pobytu na tomto místě stejně nehybný jako osm hlavních ostrovů Havajského souostroví.
Kvarteto si prohlíželo nádheru před sebou. Po celém pobřeží rostly vysoké stromy, skupiny pomerančovníků a různé zvláštní druhy tropické flóry. Úzkou trhlinou ve skále na západě probleskovalo vnitrozemské Perlové jezero, které vzniklo ve starém kráteru.
Na Oahu byl velmi příjemný pohled a lidožrouti, po nichž Pinchinat tak toužil, si vlastně neměli na místech svých hrdinských činů na co stěžovat. A pokud se stále drží svých zvyků, nemohla si Jeho výsost přát víc.
„Proboha, co to vidím!“ zvolal najednou Pinchinat.
„Co vidíš?“ zeptal se Frascolin.
„Tam dole... zvonice.“ „A věže a paláce,“ dodal Yvernes. „Tady přece nemohli kapitána Cooka sníst!“ „Nejsme na Sandwichských ostrovech!“ řekl Sebastian Zorn a pokrčil rameny. „Komodor si spletl cestu.“ Pinchinat mu přitakal.
Nikoliv. Komodor Simcoe se ještě nikdy nezmýlil. Byl to skutečně ostrov Oahu a město, rozkládající se na rozloze několika čtverečních kilometrů bylo opravdu Honolulu.
Omyl byl vyloučen. Ale jaké změny se tu udály od doby, kdy anglický mořeplavec objevil souostroví! Misionáři mezi sebou soutěžili v horlivosti a sebezapření. Působení metodistů, anglikánů, katolíků i luteránů s sebou přineslo civilizaci a zvítězilo nad pohanstvím starých Kanaků. Původní jazyk pod tlakem angličtiny téměř vymizel. Na ostrovech totiž žijí Američané, kromě nich tam byli Číňané - většinou majitelé pozemků, kteří dali vznik národu míšenců, zvaných Hapa-Paké, a Portugalci v námořních službách usazení mezi Sandwichskými ostrovy a Azory. Domorodci, kteří tu ještě zůstali, a měli ukojit zvědavost našich hudebníků, byli zdecimováni malomocenstvím, zavlečeným na Havajské ostrovy Číňany a vůbec nevypadali, že by jedli lidské maso.
„Ó místní romantiko!“ zvolal první houslista. „Čí ruka tě setřela z moderní palety!“ Čas, civilizace a pokrok, který je přírodním zákonem, romantiku téměř zničily. Stali se toho - nikoli bez lítosti - očitými svědky, když jeden z elektrických člunů Standard Islandu vysadil Sebastiana Zorna a jeho společníky u pobřežních skalisek.
Mezi dvěma vyvýšenými plošinami, stýkajícími se spolu v tupém úhlu, se rozkládal přístav, chráněný před bouřlivými větry amfiteatrem hor. Od roku 1794 byly přístavní hráze zvýšeny o metr, stále však bylo dost vody pro lodi s ponorem osmnácti až dvaceti stop, takže mohly v přístavu zakotvit.
„Podvod!... Samý podvod!“ bručel Pinchinat. Bylo skutečně politováníhodné, že cestou ztratili tolik iluzí.
„Udělali bychom lépe, kdybychom zůstali doma!“ řekl violoncellista a pokrčil rameny.
„V žádném případě!“ odpověděl Yvernes stále jako u vytržení. „Kde jinde bychom mohli být svědky toho, že umělý ostrov navštíví souostroví v Oceánii?“ Sandwichské ostrovy byly sice po morální stránce k velkému zklamání umělců ve zbědovaném stavu, ale tím více byli hudebníci potěšeni zdejším podnebím. Bylo to jedno z nejzdravějších míst v Tichém oceánu, přestože souostroví se rozprostírá v oblasti známé jako Teplé moře. Když nefoukají severovýchodní pasáty, teplota se tu drží stále hodně vysoko a nepříjemné větry z jihu s sebou přinášejí velké bouře v zemi ,Kud' , průměrná teplota Honolulu nepřesahuje jednadvacet stupňů. Není tedy důvod stěžovat si na hranice tropického pásu a obyvatelé si také nestěžovali. Jak již bylo dříve řečeno, stěhovali se na ostrovy nemocní z Ameriky.
Ať tak či tak, čím hlouběji kvarteto pronikalo do tajů Havajských ostrovů, tím více ztrácelo iluze, tak jako se ztrácejí květy na konci podzimu. Mohli by se snad domnívat, že byli oklamáni a vinu, že podlehli takovému sebeklamu, mohli však přikládat jen sami sobě.
„Kalixt Munbar nás obelhal!“ řekl Pinchinat. Vzpomněl si totiž na výrok intendanta, že Sandwichské ostrovy jsou poslední baštou domorodých divochů v Tichém oceánu, a trpce mu to vyčetli.
„Co byste chtěli, přátelé?“ odpověděl a blýskal při tom pravým okem. „Změnilo se to tu tak, že to tu sám nepoznávám.“ „Podvodník,“ řekl Pinchinat a měl sto chutí dát intendantovi facku. Faktem je, že změny, pokud k nějakým došlo, proběhly velmi rychle. Sandwichské ostrovy ještě donedávna od roku 1837 tvořily konstituční monarchii, s dvěma sněmovnami. Do sněmovny notáblů volili pouze majitelé pozemků, do sněmovny poslanců pak všichni gramotní občané. Členové první sněmovny byli voleni na šest let, druhé na dva roky. Každá sněmovna měla čtyřiadvacet poslanců, kteří se usnášeli v souladu s královským ministerstvem, tvořeným čtyřmi královskými poradci.
„Takže tu byl král,“ řekl Yvernes, „dokonce konstituční, ne nějaká opice s peřím, a cizinci se mu přicházeli poklonit.“ „Jsem si jist, že tohle veličenstvo nemělo v nose kroužky,“ řekl Pinchinat, „a že mělo umělé zuby zhotovené nejlepšími dentisty nového světa.“ „Civilizace... civilizace!“ opakoval první houslista. „Kanakové potřebovali umělé zuby, když pojídali své válečné zajatce.“ Musíme našim snílkům odpustit, že na věc takto pohlíželi. Ano, v Honolulu býval král nebo královna Lilinokalani, nyní zbavená trůnu, která bojovala za práva svého syna proti nárokům, jež si na havajský trůn činila jakási princezna Kaiulani. Prostě, souostroví bylo dlouhou dobu v revolučním období, stejně jako některé státy v Americe a Evropě, kde panovaly podobně poměry. Nevyvolalo to pak mohutný zákrok havajské armády a neskončilo to nějakou proklamací a převratem? Ne. Tak zvaná armáda se totiž sestávala ze dvou set padesáti nováčků a dvou set padesáti dobrovolníků. S pěti sty muži se vláda nesvrhne, a to ani na tichomořských ostrovech.
Byli tu však ostražití Angličané, jejichž přízně patrně požívala princezna Kaiulani. Japonská vláda naproti tomu měla zájem získat nad ostrovy protektorát a vsázela na své přívržence mezi Kulimi, čínskými dělníky, kteří ve velkém počtu pracovali na plantážích. Co tomu říkali Američané a proč zasáhli? To byla otázka, kterou položil Frascolin Kalixtu Mumbarovi.
„Američané? Ti o protektorát nestáli,“ odpověděl intendant. „Byli by ovšem rádi, kdyby měli na Sandwichských ostrovech námořní základnu pro lodi své Tichomořské flotily. To by jim bývalo naprosto stačilo.“ Přesto král Kamehameha v roce 1875 při návštěvě prezidenta Granta ve Washingtonu svěřil souostroví pod ochranu Spojených států. O sedmnáct let později, když pan Cleveland přijal rezoluci o znovudosazení královny Lilinokalani na trůn Sandwichských ostrovů, kde mezitím byla zřízená republika v čele s prezidentem Sanfordem Dolem, se však v obou zemích ozvaly mohutné protesty.
Na tom se ale už nedalo nic změnit. Tak to jistě stálo v knize osudů národů, starých i nových, a nyní od 4. července 1894 jsou Havajské ostrovy republikou s prezidentem Dolem.
Standard Island se tu zdržel asi dvanáct dní. Mnoho jeho obyvatel chtělo využít možnosti prohlédnout si Honolulu a jeho okolí. Rodiny Coverleyova a Tankerdonova, přední notáblové Milliard City, se nechaly každý den vozit do přístavu. Přestože ostrov na šroubu se u Havajských břehů objevil již podruhé, obdiv Havajanů neznal mezí. Chodili obdivovat tento zázrak přímo v zástupech. Policie Cyra Bikerstaffa, která nerada vpouštěla cizince na ostrov, samozřejmě každý večer dohlédla na to, aby se návštěvníci ve stanovenou dobu vrátili zpátky. Díky těmto bezpečnostním opatřením se na Klenotu Pacifiku nemohli bez povolení, které se nezískávalo snadno, zabydlet žádní vetřelci. Přestože z obou stran přicházely pouze dobré zprávy, k navázání oficiálních styků mezi oběma ostrovy nedošlo.
Kvarteto podniklo několik zajímavých výletů. Domorodci se Pařížanům líbili. Byli rázovití, měli snědou pleť, výraznou a příjemně hrdou tvář. Přestože měli republiku, stále asi vzpomínali na bývalou nezávislost. „Vzduch naší země je svobodný,“ říkalo jedno jejich přísloví, ale oni už svobodní nebyli.
Po dobytí ostrovů Kamehamehou v roce 1837 byla ustavena monarchie a každý ostrov byl zvlášť spravován jedním guvernérem. V současné době, v období republiky, byly ostrovy dále rozděleny na kraje a ty potom na okresy.
„Tak vida,“ řekl Pinchinat. „Schází tu už jenom prefekti, podprefekti a radové prefektury s konstitucí z roku VIII.“ „Mě to nezajímá,“ prohlásil Sebastian Zorn. Bylo by škoda neprohlédnout si nejkrásnější kouty Oahu. Byly kouzelné, i když jejich květena nebyla příliš rozmanitá. V pobřežním pásu rostlo mnoho kokosových i jiných palem, chlebovníky, aleurity triloba, které poskytují olej, riciny, durmany a indigové keře. V údolích zavlažovaných horskými potoky, pokrytých bujnou menervií, byla hojnost stromovitých křovin chenopodií a halapepe - obrovských kapradin. Lesní pásmo sahalo do výše dvou tisíc metrů a bylo tvořeno dřevinami, vysokými myrtami, obrovskými rebarborami a zelenými lijánami, které se jako klubko hadů spouštěly z větví.
Pokud jde o vývozní plodiny, pěstovala se zde rýže, kokosové ořechy a cukrová třtina. Místní obchod mezi jednotlivými ostrovy se soustřeďoval v Honolulu a odtud se zboží posílalo do Ameriky.
Zvířena nebyla příliš různorodá. Na rozdíl od Kanaků, kteří se snažili splynout se vzdělanějšími národy, se zvířata naprosto odmítala přizpůsobit novým poměrům. Výjimku tvořila domácí zvířata - vepři, slepice, kozy. Kromě několika párů divokých prasat vysoká zvěř na ostrově nežila. Bylo tam hodně moskytů, kterých se lze jen těžko zbavit, velký počet škorpionů a různých druhů neškodných ještěrek a dále ptáci, kteří vůbec nezpívají, např. ,00' nebo ,drepanis pacifica‘ s černým žlutě zdobeným peřím, ze kterého byl utkán pověstný plášť Kamehamehy, na němž pracovalo devět generací domorodců. Za pozornost stojí také obyvatelstvo. Souostroví bylo civilizováno po vzoru Spojených států - byly tu vědecké společnosti, školy s povinným vyučováním, které se spoluúčastnily na pařížské výstavě roku 1878, bohaté knihovny a časopisy, vycházející anglicky a kanacky. Notáblové na ostrovech byli totiž většinou Američané a jejich jazyk tu byl stejně obvyklý jako jejich peníze. Rádi zaměstnávali Číňany z Nebeské říše, na rozdíl od podnikatelů v západní Americe, kteří se tím chtěli vyhnout metle s příznačným pojmenováním ,žlutý mor‘.
Od chvíle, kdy Standard Island zakotvil, konaly malé lodi plné výletníků z hlavního města Oahu časté plavby. Za tak krásného počasí a tak klidného moře není nic příjemnějšího než výlet na dvacet kilometrů vzdálený ocelový ostrov, kde celní úředníci konali velmi přísné prohlídky.
Mezi výletními loděmi bylo možno spatřit lehkou loďku, která každý den pravidelně kroužila ve vodách okolo ostrova na šroubu. Byla to malajská ,ketč‘ se dvěma stěžni a pruhovanou zadní částí, obsluhovaná asi dvaceti muži pod velením kapitána velmi energického výrazu.
Guvernér nepojal žádné podezření, ačkoliv by ho taková vytrvalost mohla znepokojit. Posádka neustále pozorovala celou plochu ostrova a při plavbě od jednoho přístavu k druhému si kukátkem prohlížela pobřeží. Pokud by osádka lodě měla skutečně nepřátelské úmysly, co by zmohla proti deseti tisícům obyvatel ostrova? Nikdo se pohybem ketče nezabýval, ať plula po moři ve dne nebo v noci, ani námořní správa v Honolulu nebyla interpelována stran té záležitosti.
Kvarteto se s ostrovem Oahu rozloučilo 10. července. Standard Island byl na další cestu připraven časně ráno a jeho mohutné stroje se daly do práce. Na místě se otočil a zamířil směrem k jihozápadu, jako by chtěl plout k ostatním Havajským ostrovům a musel proto využít mořského rovníkového proudu, který teče od východu k západu, proti směru toho, který omývá ostrovy ze severu.
Kvůli pohodlí svých obyvatel, usazených na levém pobřeží, se Standard Island držel stále mezi ostrovy Molokai a Kanai, který je jedním z nejmenších v souostroví a vypíná se na něm sopka Nirhau vysoká tisíc osm set metrů, z níž vystupuje načernalý dým. U jejího úpatí se tyčí příkré břehy korálového útesu a nad nimi se rozkládá řada mořských písčin a ozvěna prudkých nárazů mořských vln se mezi ostrovy kovově rozléhá. Byla už noc a pohyblivý ostrov stále ještě pobýval v úzkém průplavu, ale pod řízením Ethela Simcoea se nebylo čeho bát. V okamžiku, kdy slunce zapadlo za vrcholky Lanaie, nemohly hlídky vidět ketč, která se vydala z přístavu za Standard Islandem a snažila se udržet v jeho blízkosti. Ostatně, nebyl prý důvod se přítomností malé malajské loďky znepokojovat.
Druhý den, když se rozednilo, byla ketč pouhým bílým bodem na severním obzoru.
Ten den plavba pokračovala mezi Kaluhani a Mani, ostrovem s hlavním městem Lohaina, přístavem velrybářských lodí, který v Sandwichském souostroví zaujímá druhé místo. Heleahala, Dům slunce, se zde vypíná jako zářící hvězda do výšky tří tisíc metrů.
Následující dva dny cesta vedla podél břehu velikého Havaje, jehož hory jsou, jak již bylo řečeno, nejvyšší na souostroví. V zálivu Kealakeačua byl roku 1779 zavražděn kapitán Cook, když ho předtím domorodci přijali jako boha. Toto souostroví objevil rok před tím a dal mu jméno Sandwich na počest slavného ministra Velké Británie. Hilo, hlavní sídlo ostrova, které se rozkládá na východní straně, není vidět, zato však lze spatřit kailu ležící na straně západní. Na ostrově Havaj je padesát sedm kilometrů železnic, které slouží k přepravě potravin a naše kvarteto vidělo i bílý kouř jejich lokomotiv.
„To tak ještě scházelo!“ zvolal Yvernes.
Následujícího dne Klenot Pacifiku opustil tyto břehy, zatímco ketč obeplula krajní výběžek Havaie, na němž se vypínala nejvyšší hora Lanua-Loa s vrcholem vysokým čtyři tisíce metrů, ztrácejícím se v oblacích.
„Nechali jsme se napálit!“ zvolal Pinchinat.
„Máš pravdu,“ odpověděl Yvernes, „měli jsme sem přijít před sto lety. Ale to bychom nepluli na tomto pamětihodném ostrově na šroubu.“ K čertu! Místo divochů s peřím, které nám sliboval ten potměšilý Kalixt, tu domorodci chodí v krátkých kabátcích a zahnutých límcích. Zatraceně. Zlaté doby kapitána Cooka. „ „Co kdyby byli bývali lidožrouti Tvoji výsost snědli?“ zeptal se Frascolin. „To by nevadilo. Zemřel bych s vědomím, že jsem byl... jednou v životě... milovaný jen kvůli sobě samotnému.“
