×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Plující ostrov - Jules Verne, IV. Hudebníci dohráli

IV. Hudebníci dohráli

IV. Hudebníci dohráli V jedenáct hodin dopoledne, po dlouhé procházce už je dovoleno mít hlad a naši umělci toho dovolení využili. Žaludek se začal povážlivě ozývat, a proto se shodli na tom, že je nutné stůj co stůj poobědvat.

Kalixt Munbar byl stejného mínění a stejně jako jeho hosté cítil potřebu se občerstvit. Vrátí se do Hotelu Excelsior? Zdá se, ano, protože v tomto městě, kde se každý drží raději doma, není mnoho restaurací a ani se nezdá, že by město příliš navštěvovali turisté z celého světa.

Tramvaj je během několika minut dovezla do hotelu, kde se usadili k bohaté tabuli. Bylo to něco úplně jiného, než americké hostiny, kde množství jídel nikdy nedokáže nahradit jejich nedostatky. Hovězí i skopové bylo výtečné, drůbež jemná a voňavá, ryba lákavě svěží. Místo ledové vody, jak je to běžné v restauracích Unie, se podávaly různé druhy piva a vína, která se před deseti lety urodila pod francouzským sluncem na stráních Médocu a Burgundska.

Pinchinat i Frascolin se s chutí pustili do jídla, stejně jako Sebastian Zorn a Yvernes. Kalixt Munbar je samozřejmě statečně pobízel a od nich by to byla nevděčnost zdráhat se.

Ten Yankee s neúnavnou vyřídilkou dokonce projevil i smysl pro humor. Mluvil o všem, co se týkalo města, ovšem s výjimkou toho, co chtěli hosté vědět - co je to za nezávislé město, jehož jméno zatím nechtěl sdělit. Jenom trpělivost, všechno se dozvědí, až skončí prohlídka. Neměl v úmyslu opít čtyřlístek, aby zapomněli na čas odjezdu vlaku do San Diega? Ne, pilo se přiměřeně, před tím se hodně jedlo a po zákuscích mělo přijít na řadu pití čaje, kávy a likérů, když se okenní tabule najednou otřásly ohlušující ránou.

„Co to je?“ vyskočil Yvernes.

„Není nutno se znepokojovat, pánové,“ odpověděl Kalixt Munbar, „to je dělo na observatoři.“ „Pokud výstřel oznamuje poledne, myslím, že se zpozdil,“ řekl Frascolin při pohledu na hodinky. „Nikoli, pane violisto! Slunce se neopožďuje, stejně jako to nedělalo dříve.“ Na rtech Američana se objevil zvláštní úsměv. Potěšeně si mnul ruce a oči za skřipcem se mu blýskaly. Tvářil se, jako by se mu podařilo vyvést nějaký čtverácký kousek.

Frascolin, dobrým obědem rozjařený méně, než jeho přátelé, se na něj podezřívavě podíval, ale nedokázal si udělat žádnou určitou představu.

„Přátelé-dovolíte, abych vás tak oslovoval,“ pronesl s milým výrazem na tváři, „pospěšme si navštívit druhou část města. Mrzelo by mě, kdyby vám měla uniknout jediná maličkost. Nemáme času nazbyt...“ „V kolik hodin odjíždí vlak do San Diega?“ zeptal se Sebastian Zorn, maje stále na paměti objednaný koncert. „Ano... kdy?“ opakoval Frascolin naléhavě.

„No... až večer,“ odpověděl Kalixt Munbar a loupnul při tom očima doleva. „Jen pojďte, nebudete litovat, že jste si mě vzali jako průvodce.“ Nebylo možné neposlechnout tak milého člověka. Muzikanti opustili Hotel Excelsior a procházeli se dlouhými ulicemi. Asi na ně působilo vypité víno, protože v nohách cítili jakési chvění. Zdálo se, že zem pod jejich nohama lehce ustupuje, přestože nestáli na pohyblivém chodníku, který vedl po druhé straně ulice.

„Pozor! Pevně se držte!“ zvolal Jeho výsost.

„Myslím, že jsme se trochu opili,“ vysvětloval Yvernes a otíral si čelo. „Nevadí, páni Pařížané,“ řekl Američan. „Pro jednou to nevadí. Bylo třeba zavlažit váš šťastný příchod.“ „A při tom jsme se unavili my i sklenice,“ odpověděl Pinchinat, kterému se vrátil jeho obvyklý humor a ještě nikdy se necítil tak dobře jako nyní. Kráčeli pod vedením Kalixta Munbara ulicí, která vedla od jedné čtvrti ke druhé. Byl tu úplně jiný ruch, méně puritánský. Připadalo jim, jako by byli ze severních států Unie přeneseni do jižních, z Chieaga do New Orleansu, z Illinois do Lousiany. Sklady byly lépe zařízeny, domy mnohem elegantnější, ,homesteady' čili rodinné domky mnohem pohodlnější, hotely sice stejně velkolepé jako v protestantské části, ale působily mnohem veselejším dojmem. Obyvatelé se lišili nejen tváří, ale i chůzí a oblekem. Zdálo se, že město je dvojité, jako mnoho hvězd, jenom se jeho části netočí jedna kolem druhé, ale stojí vedle sebe.

Když se dostali asi doprostřed této čtvrti, zastavili se v polovině Patnácté třídy a Yvernes zvolal: „To je tedy palác!“ „Palác rodiny Coverleyů,“ odpověděl Kalixt Munbar. „Nat Coverley je něco podobného jako Jan Tanderdon.“ „Je bohatší?“ zeptal se Pinchinat. „Zdá se. Je to bývalý bankéř z New Orleans. Má více stomilionů, než prstů na obou rukou dohromady.“ „To má tedy pěkné rukavičky, pane Munbare.“ „Jak myslíte.“ „Ti dva notáblové - Jem Tenkerdon a Nat Coverley jsou asi nepřátelé, že?“ „Jsou přinejmenším sokové, protože každý z nich chce mít převahu v obecních záležitostech, a proto na sebe žárlí.“ „A nakonec se sežerou?“ zeptal se Sebastian Zorn. „Možná... a když jeden sežere druhého...“ „Tak budou mít oba dva ten den co trávit!“ odpověděla Jeho výsost. Kalixt Munbar se smíchy málem potrhal, jak mu ta odpověď připadala legrační. Katolický kostel se tyčil na volném prostranství, aby bylo možné dobře obdivovat jeho velikost. Byl vybudován v gotickém slohu, právě v tom slohu, který vyžaduje pouze nepatrnou vzdálenost, aby mohl být oceněn, protože rovné čáry, které tvoří jeho nádheru, nevyniknou, díváme-li se na něj zdálky. Kostel Panny Marie zasluhuje obdiv pro volnost rozpětí, lehkost svých roset, eleganci lesklého klenutí a štíhlost oken.

„Nádherná ukázka anglosaské gotiky,“ řekl Yvernes, velký milovník architektury. „Máte pravdu, pane Munbare, části vašeho města se od sebe liší tak, jako tyto dva kostely.“ „A přece, Yvernesi, obě části města jsou zrozeny z jedné matky.“ „Ale ne z jednoho otce, viďte,“ pokračoval Pinchinat. „Ale ano, přátelé, z jednoho otce. Mají jenom různou podobu. Byly přizpůsobeny požadavkům těch, kteří tam hledali klidný život, jaký nemůže poskytnout žádné město starého, ani nového světa.“ „U Apollona, pane Munbare, dejte si pozor, abyste příliš nedráždil naši zvědavost. Je to jako kdybyste zpíval nějakou hudební frázi, která dlouho nechá čekat na základní tón.“ „A nakonec z toho bolí uši,“ doplnil Sebastian Zorn. „Nenastal snad ještě čas sdělit nám konečně jméno tohoto podivuhodného města?“ „Ještě ne, drazí hosté,“ odpověděl Američan a znovu si upravil na nose svůj zlatý skřipec. „Počkejte, až dokončíme procházku. Budeme pokračovat...“ „Ještě než půjdeme dál,“ řekl Frascolin, který začal pociťovat jakýsi podivný neklid spojený se zvědavostí, „mám pro vás návrh.“ „Jaký?“ „Vystoupit na věž toho kostela. Odtud bychom uviděli...“ „Ještě ne!“ vykřikl Kalixt Munbar, potřásaje svou velkou, větrem rozcuchanou hlavou. „Zatím ještě ne... až později.“ „Kdy tedy?“ zeptal se violoncellista, kterého už začínaly ty záhadné vytáčky rozčilovat. „Až dokončíme vycházku, pane Zorne.“ „Vrátíme se k tomu kostelu?“ „Ne, přátelé, naše vycházka bude ukončena návštěvou observatoře, jejíž věž je ještě o něco vyšší než špička kostela Panny Marie.“ „A proč to neuděláme teď hned?“ „Protože,... připravili byste mě o moment překvapení.“ Jinou odpověď od toho záhadného člověka nedostali. Raději se podřídili a poctivě prošli různé ulice druhé části města. Pak navštívili obchodní čtvrti - krejčích, obuvníků, kloboučníků, řezníků, kupců, pekařů, ovocnářů atd. Většina lidí, které potkávali, Kalixta Munbara zdravila a on jim blahosklonně děkoval a nešetřil při tom vlídností, jako člověk, který někomu prokazuje nějakou zvláštnost. Jeho jazyk sebou bez ustání házel jako srdce zvonu ve svátek.

Ve dvě hodiny se čtyřlístek konečně dostal na kraj města vroubený krásnou mříží, pokrytou květinami a popínavými rostlinami, dál za tím se rozprostírala rovina, jejíž hranice splývala s obzorem.

Na tomto místě si Frascolin všiml něčeho, co svým přátelům nechtěl hned sdělit. Nahoře na observatoři se všechno nepochybně vysvětlí. Zpozoroval totiž, že slunce, místo aby bylo tou dobou na jihozápadě, se nacházelo na jihovýchodě. Byl to dostatečný důvod k tomu, aby tak rozvážný duch, jako byl Frascolin, byl udiven a začal ,napínat mozek', jak praví Rabelais, ale v tom Kalixt Munbar změnil chod svých myšlenek a zvolal: „Pánové, vlak odjíždí za několik minut. Cestou k přístavu...“ „K přístavu?“ opakoval Sebastian Zorn. „Ano. Cesta je dlouhá něco přes míli. Přitom budete mít možnost obdivovat krásy našeho parku!“ Pokud je zde nějaký přístav, musí se nacházet trochu níže, za městem, na straně obrácené k Dolní Kalifornii. Kde jinde by také mohl být, než na některém místě pobřeží.

Poněkud vylekaní umělci se posadili do elegantního tramvajového vagonu, kde již bylo několik cestujících. Podávali ruku Kalixtu Munbarovi - ten ďábel se znal s každým - a dynamoelektrické stroje tramvaje se daly do chodu.

Parkem Kalixt Munbar mínil prostranství kolem města. Byla tu nekonečná stromořadí, zelené trávníky, malebné zdi, rovné nebo klikaté, zvané ,fences' - ploty a kolem nich mladé hájky, skupiny stromů - duby, javory, buky, jedlé kaštany, micouliery, jilmy, cedry - zatím ještě nízké a na nich nádherné ptactvo. Byla to dokonalá anglická zahrada s tryskajícími fontánami, spoustou květů v plném jarním rozpuku, se spoustou rozmanitých druhů vysokých keřů jako obrovské geranie, podobné geraniím v Monte Carlu, pomerančovníky, citroníky, olivy, vavříny, lentišky, aloe, kamlie, dalie, alexandrinské růže s bílými květy, hortensie, bílý a růžový lotos, passiflory z jižní Ameriky, krásné fuchsie, salvie, begonie, hyacinty, tulipány, narcisy, krokusy, anemonky, pryskyřníky perské, mečíky, vousaté fialky, spousty orchidejí, kalceolarií a také druhy typické pro tropické pásmo, indické balisiery, palmy, datlovníky, fíky, eukalypty, mimózy, banány, goyavy, lahvovníky a kokosové palmy, prostě všechno nač si člověk v botanické zahradě vzpomene.

Yvernes, milovník antické poezie se domníval, že byl přenesen do bukolické krajiny románu ,Astra'. Nescházeli ani berani na svěžích lukách, mezi zdmi se procházely červené krávy, mezi houštinami skákali daňci, jeleni a další krásní čtyřnozí příslušníci lesní fauny. Nebyli tu však pastýři z Urfé, ani roztomilé pastýřky. Byla tu Hadí řeka jako v Lignonu, která hnala svůj životodárný proud přes pláně tohoto prostranství. Všechno vypadalo jako umělé.

„Tak to je vaše řeka?“ zeptal se ironicky Pinchinat.

„K čemu by nám byly řeky?“ zeptal se Kalixt Munbar.

„Přece abyste měli vodu!“ „Vodu... takovou naprosto nezdravou látku s mikroby, tyfózní...“ „Je přece možné ji vyčistit.“ „Proč bychom se s tím měli namáhat, když můžeme lehce vyrobit vodu čistou, zdravou, zbavenou všech nečistot, sycenou dle libosti železem nebo plyny...“ „Vy si sami vyrábíte všechnu vodu?“ ptal se Frascolin. „Jistě. Teplou a studenou vodu rozvádíme do všech domů a spolu s ní také světlo, zvuky, hodiny, teplo, chlad, energii, antiseptické prostředky a elektrizování pomocí vlastních rukou.“ „Ještě řekněte, že také vyrábíte déšť, kterým zaléváte trávníky a květiny.“ „Správně, pane,“ odpověděl Američan, hladil si hustou bradku a blýskal při tom drahokamy na prstech. „Déšť na povel!“ vykřikl Sebastian Zorn.

„Ano, drazí přátelé, potrubím, nataženým pod zemí je možné prakticky, pravidelně a přiměřeně zavlažovat podobně jako deštěm. Pak nemusíme čekat, až se příroda smiluje, a podrobovat se jejím vrtochům, nemusíme spílat výkyvům počasí, aniž bychom tomu mohli účinně čelit. Nejsme vystaveni ani dlouhým dešťům, ani dlouhodobému suchu.

„Musím vás přerušit, pane Munbare,“ řekl Frascolin. „Dejme tomu že dovedete vyrobit déšť, kdy si zamanete, ale jak můžete zabránit tomu, aby z nebe nepršelo?“ „Nebe? Co to s tím má společného?“ „Nebe, nebo chcete-li oblaka, která se na něm tvoří, atmosférické proudy doprovázené cyklony, tornády, náhlými bouřemi, smrštěmi, uragány... Například, když je nepříznivé roční období...“ „Nepříznivé roční období?“ „Ano... zima...“ „Zima? Co to je?“ „No, zima: jinovatka, sníh, led!“ křičel Sebastian Zorn, kterého popudily Yankeeovy ironické odpovědi. „To neznám,“ odpověděl klidně Kalixt Munbar.

Pařížané se po sobě podívali. Mají před sebou blázna nebo podvodníka? Buď by ho měli dát zavřít, nebo ho zbít.

Vagony tramvaje mezitím ujížděly o něco pomaleji kouzelnými zahradami. Sebastianu Zornovi a jeho přátelům se zdálo, že kolem těchto systematicky obdělaných kusů země, obrovských parků se vystavily na odiv nádherné barvy podobné látkám vyloženým ve výkladních skříních krejčovství. Byla tu zelinářská pole, brambory, zelí, mrkev, červená řepa, pór, prostě všechno, co je potřeba do každé pořádné kuchyně.

Kdyby se dostali do polí, zjistili by, že tato podivuhodná země rodí obilí: oves, kukuřici, ječmen, žito, pohanku, ječmen dvouřadý a další plodiny.

V tom se objevila továrna se zatemněnými okny, jejíž komíny čněly nad nízkými střechami. Byly uchycené železnými lany a podobaly se tak plujícímu parníku, nějakému ,Great Eastern', jehož sto tisíc koňských sil pohybovalo obrovskými šrouby, jen s tím rozdílem, že místo černého kouře stoupaly vzhůru jenom lehké nitky, které ani trochu neznečistily ovzduší. Továrna měla obrovské rozměry. Zabírala plochu tisíc čtverečních loktů, tedy asi jeden hektar. Byl to první průmyslový podnik, který čtyřlístek na svém ,výletě pod Američanovým vedením', uviděl. „Co je to za továrnu?“ zeptal se Pinchinat.

„To je podnik, kde jsou stroje poháněné petrolejem,“ odpověděl Kalixt Munbar a málem svým pronikavým pohledem provrtal skla skřipce.

„A co vyrábí?“ „Elektřinu, která se potom rozvádí po celém městě, v parku a po polích a dává nám energii a světlo. Zároveň napájí telegrafy, telefóty, telefony, hodinové stroje, kuchyňské pece, stroje, elektrické osvětlení-naše hliníkové měsíce, podmořská lana...“ „Podmořská lana?“ podotkl živě Frascolin. „Ano! Spojují naše město s různými místy na americkém pobřeží.“ „A k tomu je nutné postavit takovou obrovskou továrnu?“ „Samozřejmě. S úbytkem elektrické energie je spojen úbytek mravní síly,“ odpověděl Kalixt Munbar. „Věřte mi, pánové, že k založení takového neobyčejného města, které nemá na celém světě obdoby, bylo potřeba výjimečné podnikavosti.“ Bylo slyšet temný rachot továrny, mohutné výbuchy páry, rány strojů a otřesy půdy, což bylo dokladem nepředstavitelné mechanické síly, kterou vyvinul moderní průmysl. Kdo by dokázal představit, kolik síly je zapotřebí pro pohyb dynam a napájení akumulátorů.

Vlak ujížděl dál a přibližně po čtvrt míli se zastavil na nádraží v přístavu. Cestující vystoupili a jejich průvodce, bez ustání pějící ódy, je doprovodil na nábřeží, lemované doky a skladišti. Přístav měl vejčitý tvar a byl schopen pojmout ani ne dvacet lodí. Byla to spíše nádrž než přístav. Tvořily ho hráze, zvané ,piery‘ nesené železnou konstrukcí a osvětlené signálními svítilnami, které usnadňovaly přístup lodím z otevřeného moře.

Ten den bylo v přístavu asi tucet parníků určených k přepravě petroleje a zboží denní potřeby a také několik bárek na elektrický pohon, používaných k lovu ryb na širém moři.

Frascolin si všiml, že ústí přístavu je otočeno k severu a z toho usoudil, že se nacházejí poblíž půlnoční strany nějakého bodu na pobřeží Dolní Kalifornie, omývaného Tichým oceánem. Zjistil také, že mořský proud tu míří směrem na východ, protože určitou silou naráží do stěn hrází, podobně jako naráží vodní hladina na příď plující lodi, což bylo bezpochyby způsobeno přílivem, na západoamerickém pobřeží velice mírným.

„Kde je vlastně ta řeka, přes kterou jsme včera večer jeli na elektrickém člunu?“ zeptal se Frascolin.

„Otočili jsme se k ní zády,“ odpověděl klidně Yankee.

„Nemůžeme se déle zdržovat, jestli se chceme vrátit do města a stihnout tady večerní vlak do San Diega,“ upozornil Sebastian Zorn Kalixta Munbara, ale ten odpověděl: „Ničeho se nebojte, drazí přátelé, máme dost času. Do města dojedeme tramvají podél pobřeží. Přáli jste si přece prohlédnout celé okolí. Za necelou hodinu budete na vrcholu věže observatoře.“ „Slibujete nám to určitě?“ trval na svém violoncellista. „Ujišťuji vás že zítra před východem slunce už nebudete na místě, kde se nacházíte nyní.“ Taková odpověď se jim nezdála příliš uspokojivá. Frascolinova zvědavost, mnohem větší, než zvědavost jeho přátel, byla tou poslední odpovědí ještě více podnícena. Stále odkládají umožnit jim pohled z vrcholku věže, odkud, jak tvrdí Američan, je možné shlédnout obzor po obvodu nejméně sto mil.

Pokud se nepřesvědčí o zeměpisné poloze tohoto záhadného města, jako by vůbec nikdy ani neexistovalo.

Na nábřeží podél mořského břehu vedla druhá tramvajová trať. Vlak měl šest vagonů, do nichž se vešlo velké množství cestujících. Vagony byly tažené elektrickou lokomotivou s akumulátory se silou dvou set ampero-ohmských proudů, a pohybovaly se rychlostí patnácti až dvaceti kilometrů.

Kalixt Munbar nechal čtveřici nastoupit do tramvaje, která jako by čekala jen na ně. Krajina, kterou spatřili, se jen málo lišila od parku ve městě a v přístavu. Byla to stejná, pečlivě obdělávaná půda. Byly tu zelené louky a pole se zeleninou místo trávníků, ale nerostlo tu žádné obilí. V tom okamžiku se v podobě blahodárného lijáku spustil na dlouhé, přesně vytýčené pravoúhelníky, umělý déšť vedený podzemním potrubím. Nebe by nedokázalo vodu lépe spustit a rozdělit ji s takovou, téměř matematickou přesností a dokonalostí.

Železnice vedla podél pobřeží, na jedné straně moře, na druhé pole. Vagony urazily čtyři míle, tedy asi pět kilometrů a zastavily se u dělostřelecké baterie, čítající dvanáct děl velkého kalibru. V chod k nim byl opatřený nápisem: ,Přední baterie‘.

„Děla se sice nabíjejí, ale nikdy se neodpalují odzadu pomocí pánvice, jako ve staré Evropě,“ podotkl Kalixt Munbar.

Tady bylo pobřeží hodně zkosené. Vypínal se tu jakýsi velmi kolmý mys, připomínající příď lodě, o jehož obrněný nos se tříštila voda a pokrývala se bílou pěnou. Zřejmě to bylo vlivem mořského proudu, protože vlny na širém moři se odrážely ve velkých vlnitých pohybech, které se při západu zmenšují.

Odtud vedla do centra další tramvajová trať, zatímco první pokračovala ve své cestě po klikatém pobřeží.

Kalixt Munbar se svými hosty přesedl na jinou tramvaj a oznámil jim, že se vrátí přímo do města.

Byla to dlouhá procházka. Kalixt Munbar vytáhl hodinky, mistrovské dílo Sivana ze Ženevy, fonografické, z nichž se při stisknutí knof1íku ozval zřetelný hlas: čtyři hodiny třináct minut.

„Nezapomněl jste, že máme vystoupit na observatoř?“ zeptal se Frascolin.

„Nezapomněl, moji drazí staří přátelé. Zapomněl bych spíše vlastní jméno, které nyní hraje jistou významnou roli. Ještě čtyři míle a staneme před velkolepou budovou, vystavěnou na jednom konci První třídy, která od sebe odděluje obě části města.“ Vlak se dal do pohybu. Na nivách, kam každý den dopadá ,odpolední déšť' - jak jej nazval Američan - bylo vidět park uzavřený mezi zdmi, jeho trávníky a husté křoviny. Odbíjelo půl páté. Čas ukazovaly ručičky na obrovském ciferníku na průčelí čtverhranné věže, připomínajícím ciferník na Parlament House v Londýně.

Na úpatí věže stály rozmanité budovy observatoře, určené k různým účelům. Některé z nich, se zasklenými průzory a kovovými rotundami umožňovaly hvězdářům pozorovat pohyb hvězd. Vstoupili do centrální dvorany, v jejímž středu se vypínala věž vysoká 150 stop. Z její horní galerie se naskýtal pohled v okruhu dvaceti pěti kilometrů, protože obzor nebyl omezen žádnou překážkou, kopcem či horstvem.

Kalixt Munbar se ubíral před svými hosty a vešel do vrat, která mu otevřel vrátný v nádherné livreji. Uprostřed síně byl výtah poháněný elektřinou. Čtyřlístek a jeho průvodce se do něj usadili. Výtah začal stoupat pomalým a rovnoměrným pohybem. Po čtyřiceti pěti vteřinách se zastavil v nejvyšším patře věže.

Tam byla připevněna žerď obrovského praporu, jehož plátno se chvělo pod dechem severního větru.

Kterému národu asi patří tato vlajka? Ani jeden z Pařížanů jej nedokázal určit. Byl to sice prapor americký s vodorovnými červenými a bílými pruhy, ale namísto šedesáti sedmi hvězd, které plály na obloze plátna Konfederace v té době, tam byla hvězda jediná. Hvězda, nebo spíše zlaté slunce rozdělené na čtyři pole na azurové půdě, které jako by svým leskem soutěžilo se skutečným sluncem na obloze.

„Naše vlajka, pánové,“ řekl Kalixt Munbar a s úctou smekl.

Sebastian Zorn a jeho přátelé nemohli dělat nic jiného, než následovat jeho příklad. Pak přistoupili k zábradlí a naklonili se... Z hrdla se jim vydral výkřik překvapení a hněvu. Před jejich očima se rozkládala celá pevnina. Měla pravidelný vejčitý tvar a kam oko dohlédlo, byla obklopená mořem. Když upřeli zrak do dálky, žádnou jinou zemi nespatřili.

A přece-když předešlého večera v Američanově voze opustil Sebastian Zorn se svými přáteli městečko Freschal, urazili po souši asi dvě míle a pak se i s elektrickým vozem nalodili na člun, aby se přeplavili přes řeku. A pak našli pevnou zem. Kdyby měli opustit pobřeží Kalifornie kvůli cestě po moři, jistě by zaváhali.

„My jsme na ostrově?“ obrátil se Frascolin ke Kalixtu Munbarovi. „Jak vidíte,“ odpověděl Yankee a jeho ústa zdobil líbezný úsměv. „Co je to za ostrov?“ „Standard Island.“ „A město?“ „Milliard City.“


IV. Hudebníci dohráli

IV. Hudebníci dohráli V jedenáct hodin dopoledne, po dlouhé procházce už je dovoleno mít hlad a naši umělci toho dovolení využili. Žaludek se začal povážlivě ozývat, a proto se shodli na tom, že je nutné stůj co stůj poobědvat.

Kalixt Munbar byl stejného mínění a stejně jako jeho hosté cítil potřebu se občerstvit. Vrátí se do Hotelu Excelsior? Zdá se, ano, protože v tomto městě, kde se každý drží raději doma, není mnoho restaurací a ani se nezdá, že by město příliš navštěvovali turisté z celého světa.

Tramvaj je během několika minut dovezla do hotelu, kde se usadili k bohaté tabuli. Bylo to něco úplně jiného, než americké hostiny, kde množství jídel nikdy nedokáže nahradit jejich nedostatky. Hovězí i skopové bylo výtečné, drůbež jemná a voňavá, ryba lákavě svěží. Místo ledové vody, jak je to běžné v restauracích Unie, se podávaly různé druhy piva a vína, která se před deseti lety urodila pod francouzským sluncem na stráních Médocu a Burgundska.

Pinchinat i Frascolin se s chutí pustili do jídla, stejně jako Sebastian Zorn a Yvernes. Kalixt Munbar je samozřejmě statečně pobízel a od nich by to byla nevděčnost zdráhat se.

Ten Yankee s neúnavnou vyřídilkou dokonce projevil i smysl pro humor. Mluvil o všem, co se týkalo města, ovšem s výjimkou toho, co chtěli hosté vědět - co je to za nezávislé město, jehož jméno zatím nechtěl sdělit. Jenom trpělivost, všechno se dozvědí, až skončí prohlídka. Neměl v úmyslu opít čtyřlístek, aby zapomněli na čas odjezdu vlaku do San Diega? Ne, pilo se přiměřeně, před tím se hodně jedlo a po zákuscích mělo přijít na řadu pití čaje, kávy a likérů, když se okenní tabule najednou otřásly ohlušující ránou.

„Co to je?“ vyskočil Yvernes.

„Není nutno se znepokojovat, pánové,“ odpověděl Kalixt Munbar, „to je dělo na observatoři.“ „Pokud výstřel oznamuje poledne, myslím, že se zpozdil,“ řekl Frascolin při pohledu na hodinky. „Nikoli, pane violisto! Slunce se neopožďuje, stejně jako to nedělalo dříve.“ Na rtech Američana se objevil zvláštní úsměv. Potěšeně si mnul ruce a oči za skřipcem se mu blýskaly. Tvářil se, jako by se mu podařilo vyvést nějaký čtverácký kousek.

Frascolin, dobrým obědem rozjařený méně, než jeho přátelé, se na něj podezřívavě podíval, ale nedokázal si udělat žádnou určitou představu.

„Přátelé-dovolíte, abych vás tak oslovoval,“ pronesl s milým výrazem na tváři, „pospěšme si navštívit druhou část města. Mrzelo by mě, kdyby vám měla uniknout jediná maličkost. Nemáme času nazbyt...“ „V kolik hodin odjíždí vlak do San Diega?“ zeptal se Sebastian Zorn, maje stále na paměti objednaný koncert. „Ano... kdy?“ opakoval Frascolin naléhavě.

„No... až večer,“ odpověděl Kalixt Munbar a loupnul při tom očima doleva. „Jen pojďte, nebudete litovat, že jste si mě vzali jako průvodce.“ Nebylo možné neposlechnout tak milého člověka. Muzikanti opustili Hotel Excelsior a procházeli se dlouhými ulicemi. Asi na ně působilo vypité víno, protože v nohách cítili jakési chvění. Zdálo se, že zem pod jejich nohama lehce ustupuje, přestože nestáli na pohyblivém chodníku, který vedl po druhé straně ulice.

„Pozor! Pevně se držte!“ zvolal Jeho výsost.

„Myslím, že jsme se trochu opili,“ vysvětloval Yvernes a otíral si čelo. „Nevadí, páni Pařížané,“ řekl Američan. „Pro jednou to nevadí. Bylo třeba zavlažit váš šťastný příchod.“ „A při tom jsme se unavili my i sklenice,“ odpověděl Pinchinat, kterému se vrátil jeho obvyklý humor a ještě nikdy se necítil tak dobře jako nyní. Kráčeli pod vedením Kalixta Munbara ulicí, která vedla od jedné čtvrti ke druhé. Byl tu úplně jiný ruch, méně puritánský. Připadalo jim, jako by byli ze severních států Unie přeneseni do jižních, z Chieaga do New Orleansu, z Illinois do Lousiany. Sklady byly lépe zařízeny, domy mnohem elegantnější, ,homesteady' čili rodinné domky mnohem pohodlnější, hotely sice stejně velkolepé jako v protestantské části, ale působily mnohem veselejším dojmem. Obyvatelé se lišili nejen tváří, ale i chůzí a oblekem. Zdálo se, že město je dvojité, jako mnoho hvězd, jenom se jeho části netočí jedna kolem druhé, ale stojí vedle sebe.

Když se dostali asi doprostřed této čtvrti, zastavili se v polovině Patnácté třídy a Yvernes zvolal: „To je tedy palác!“ „Palác rodiny Coverleyů,“ odpověděl Kalixt Munbar. „Nat Coverley je něco podobného jako Jan Tanderdon.“ „Je bohatší?“ zeptal se Pinchinat. „Zdá se. Je to bývalý bankéř z New Orleans. Má více stomilionů, než prstů na obou rukou dohromady.“ „To má tedy pěkné rukavičky, pane Munbare.“ „Jak myslíte.“ „Ti dva notáblové - Jem Tenkerdon a Nat Coverley jsou asi nepřátelé, že?“ „Jsou přinejmenším sokové, protože každý z nich chce mít převahu v obecních záležitostech, a proto na sebe žárlí.“ „A nakonec se sežerou?“ zeptal se Sebastian Zorn. „Možná... a když jeden sežere druhého...“ „Tak budou mít oba dva ten den co trávit!“ odpověděla Jeho výsost. Kalixt Munbar se smíchy málem potrhal, jak mu ta odpověď připadala legrační. Katolický kostel se tyčil na volném prostranství, aby bylo možné dobře obdivovat jeho velikost. Byl vybudován v gotickém slohu, právě v tom slohu, který vyžaduje pouze nepatrnou vzdálenost, aby mohl být oceněn, protože rovné čáry, které tvoří jeho nádheru, nevyniknou, díváme-li se na něj zdálky. Kostel Panny Marie zasluhuje obdiv pro volnost rozpětí, lehkost svých roset, eleganci lesklého klenutí a štíhlost oken.

„Nádherná ukázka anglosaské gotiky,“ řekl Yvernes, velký milovník architektury. „Máte pravdu, pane Munbare, části vašeho města se od sebe liší tak, jako tyto dva kostely.“ „A přece, Yvernesi, obě části města jsou zrozeny z jedné matky.“ „Ale ne z jednoho otce, viďte,“ pokračoval Pinchinat. „Ale ano, přátelé, z jednoho otce. Mají jenom různou podobu. Byly přizpůsobeny požadavkům těch, kteří tam hledali klidný život, jaký nemůže poskytnout žádné město starého, ani nového světa.“ „U Apollona, pane Munbare, dejte si pozor, abyste příliš nedráždil naši zvědavost. Je to jako kdybyste zpíval nějakou hudební frázi, která dlouho nechá čekat na základní tón.“ „A nakonec z toho bolí uši,“ doplnil Sebastian Zorn. „Nenastal snad ještě čas sdělit nám konečně jméno tohoto podivuhodného města?“ „Ještě ne, drazí hosté,“ odpověděl Američan a znovu si upravil na nose svůj zlatý skřipec. „Počkejte, až dokončíme procházku. Budeme pokračovat...“ „Ještě než půjdeme dál,“ řekl Frascolin, který začal pociťovat jakýsi podivný neklid spojený se zvědavostí, „mám pro vás návrh.“ „Jaký?“ „Vystoupit na věž toho kostela. Odtud bychom uviděli...“ „Ještě ne!“ vykřikl Kalixt Munbar, potřásaje svou velkou, větrem rozcuchanou hlavou. „Zatím ještě ne... až později.“ „Kdy tedy?“ zeptal se violoncellista, kterého už začínaly ty záhadné vytáčky rozčilovat. „Až dokončíme vycházku, pane Zorne.“ „Vrátíme se k tomu kostelu?“ „Ne, přátelé, naše vycházka bude ukončena návštěvou observatoře, jejíž věž je ještě o něco vyšší než špička kostela Panny Marie.“ „A proč to neuděláme teď hned?“ „Protože,... připravili byste mě o moment překvapení.“ Jinou odpověď od toho záhadného člověka nedostali. Raději se podřídili a poctivě prošli různé ulice druhé části města. Pak navštívili obchodní čtvrti - krejčích, obuvníků, kloboučníků, řezníků, kupců, pekařů, ovocnářů atd. Většina lidí, které potkávali, Kalixta Munbara zdravila a on jim blahosklonně děkoval a nešetřil při tom vlídností, jako člověk, který někomu prokazuje nějakou zvláštnost. Jeho jazyk sebou bez ustání házel jako srdce zvonu ve svátek.

Ve dvě hodiny se čtyřlístek konečně dostal na kraj města vroubený krásnou mříží, pokrytou květinami a popínavými rostlinami, dál za tím se rozprostírala rovina, jejíž hranice splývala s obzorem.

Na tomto místě si Frascolin všiml něčeho, co svým přátelům nechtěl hned sdělit. Nahoře na observatoři se všechno nepochybně vysvětlí. Zpozoroval totiž, že slunce, místo aby bylo tou dobou na jihozápadě, se nacházelo na jihovýchodě. Byl to dostatečný důvod k tomu, aby tak rozvážný duch, jako byl Frascolin, byl udiven a začal ,napínat mozek', jak praví Rabelais, ale v tom Kalixt Munbar změnil chod svých myšlenek a zvolal: „Pánové, vlak odjíždí za několik minut. Cestou k přístavu...“ „K přístavu?“ opakoval Sebastian Zorn. „Ano. Cesta je dlouhá něco přes míli. Přitom budete mít možnost obdivovat krásy našeho parku!“ Pokud je zde nějaký přístav, musí se nacházet trochu níže, za městem, na straně obrácené k Dolní Kalifornii. Kde jinde by také mohl být, než na některém místě pobřeží.

Poněkud vylekaní umělci se posadili do elegantního tramvajového vagonu, kde již bylo několik cestujících. Podávali ruku Kalixtu Munbarovi - ten ďábel se znal s každým - a dynamoelektrické stroje tramvaje se daly do chodu.

Parkem Kalixt Munbar mínil prostranství kolem města. Byla tu nekonečná stromořadí, zelené trávníky, malebné zdi, rovné nebo klikaté, zvané ,fences' - ploty a kolem nich mladé hájky, skupiny stromů - duby, javory, buky, jedlé kaštany, micouliery, jilmy, cedry - zatím ještě nízké a na nich nádherné ptactvo. Byla to dokonalá anglická zahrada s tryskajícími fontánami, spoustou květů v plném jarním rozpuku, se spoustou rozmanitých druhů vysokých keřů jako obrovské geranie, podobné geraniím v Monte Carlu, pomerančovníky, citroníky, olivy, vavříny, lentišky, aloe, kamlie, dalie, alexandrinské růže s bílými květy, hortensie, bílý a růžový lotos, passiflory z jižní Ameriky, krásné fuchsie, salvie, begonie, hyacinty, tulipány, narcisy, krokusy, anemonky, pryskyřníky perské, mečíky, vousaté fialky, spousty orchidejí, kalceolarií a také druhy typické pro tropické pásmo, indické balisiery, palmy, datlovníky, fíky, eukalypty, mimózy, banány, goyavy, lahvovníky a kokosové palmy, prostě všechno nač si člověk v botanické zahradě vzpomene.

Yvernes, milovník antické poezie se domníval, že byl přenesen do bukolické krajiny románu ,Astra'. Nescházeli ani berani na svěžích lukách, mezi zdmi se procházely červené krávy, mezi houštinami skákali daňci, jeleni a další krásní čtyřnozí příslušníci lesní fauny. Nebyli tu však pastýři z Urfé, ani roztomilé pastýřky. Byla tu Hadí řeka jako v Lignonu, která hnala svůj životodárný proud přes pláně tohoto prostranství. Všechno vypadalo jako umělé.

„Tak to je vaše řeka?“ zeptal se ironicky Pinchinat.

„K čemu by nám byly řeky?“ zeptal se Kalixt Munbar.

„Přece abyste měli vodu!“ „Vodu... takovou naprosto nezdravou látku s mikroby, tyfózní...“ „Je přece možné ji vyčistit.“ „Proč bychom se s tím měli namáhat, když můžeme lehce vyrobit vodu čistou, zdravou, zbavenou všech nečistot, sycenou dle libosti železem nebo plyny...“ „Vy si sami vyrábíte všechnu vodu?“ ptal se Frascolin. „Jistě. Teplou a studenou vodu rozvádíme do všech domů a spolu s ní také světlo, zvuky, hodiny, teplo, chlad, energii, antiseptické prostředky a elektrizování pomocí vlastních rukou.“ „Ještě řekněte, že také vyrábíte déšť, kterým zaléváte trávníky a květiny.“ „Správně, pane,“ odpověděl Američan, hladil si hustou bradku a blýskal při tom drahokamy na prstech. „Déšť na povel!“ vykřikl Sebastian Zorn.

„Ano, drazí přátelé, potrubím, nataženým pod zemí je možné prakticky, pravidelně a přiměřeně zavlažovat podobně jako deštěm. Pak nemusíme čekat, až se příroda smiluje, a podrobovat se jejím vrtochům, nemusíme spílat výkyvům počasí, aniž bychom tomu mohli účinně čelit. Nejsme vystaveni ani dlouhým dešťům, ani dlouhodobému suchu.

„Musím vás přerušit, pane Munbare,“ řekl Frascolin. „Dejme tomu že dovedete vyrobit déšť, kdy si zamanete, ale jak můžete zabránit tomu, aby z nebe nepršelo?“ „Nebe? Co to s tím má společného?“ „Nebe, nebo chcete-li oblaka, která se na něm tvoří, atmosférické proudy doprovázené cyklony, tornády, náhlými bouřemi, smrštěmi, uragány... Například, když je nepříznivé roční období...“ „Nepříznivé roční období?“ „Ano... zima...“ „Zima? Co to je?“ „No, zima: jinovatka, sníh, led!“ křičel Sebastian Zorn, kterého popudily Yankeeovy ironické odpovědi. „To neznám,“ odpověděl klidně Kalixt Munbar.

Pařížané se po sobě podívali. Mají před sebou blázna nebo podvodníka? Buď by ho měli dát zavřít, nebo ho zbít.

Vagony tramvaje mezitím ujížděly o něco pomaleji kouzelnými zahradami. Sebastianu Zornovi a jeho přátelům se zdálo, že kolem těchto systematicky obdělaných kusů země, obrovských parků se vystavily na odiv nádherné barvy podobné látkám vyloženým ve výkladních skříních krejčovství. Byla tu zelinářská pole, brambory, zelí, mrkev, červená řepa, pór, prostě všechno, co je potřeba do každé pořádné kuchyně.

Kdyby se dostali do polí, zjistili by, že tato podivuhodná země rodí obilí: oves, kukuřici, ječmen, žito, pohanku, ječmen dvouřadý a další plodiny.

V tom se objevila továrna se zatemněnými okny, jejíž komíny čněly nad nízkými střechami. Byly uchycené železnými lany a podobaly se tak plujícímu parníku, nějakému ,Great Eastern', jehož sto tisíc koňských sil pohybovalo obrovskými šrouby, jen s tím rozdílem, že místo černého kouře stoupaly vzhůru jenom lehké nitky, které ani trochu neznečistily ovzduší. Továrna měla obrovské rozměry. Zabírala plochu tisíc čtverečních loktů, tedy asi jeden hektar. Byl to první průmyslový podnik, který čtyřlístek na svém ,výletě pod Američanovým vedením', uviděl. „Co je to za továrnu?“ zeptal se Pinchinat.

„To je podnik, kde jsou stroje poháněné petrolejem,“ odpověděl Kalixt Munbar a málem svým pronikavým pohledem provrtal skla skřipce.

„A co vyrábí?“ „Elektřinu, která se potom rozvádí po celém městě, v parku a po polích a dává nám energii a světlo. Zároveň napájí telegrafy, telefóty, telefony, hodinové stroje, kuchyňské pece, stroje, elektrické osvětlení-naše hliníkové měsíce, podmořská lana...“ „Podmořská lana?“ podotkl živě Frascolin. „Ano! Spojují naše město s různými místy na americkém pobřeží.“ „A k tomu je nutné postavit takovou obrovskou továrnu?“ „Samozřejmě. S úbytkem elektrické energie je spojen úbytek mravní síly,“ odpověděl Kalixt Munbar. „Věřte mi, pánové, že k založení takového neobyčejného města, které nemá na celém světě obdoby, bylo potřeba výjimečné podnikavosti.“ Bylo slyšet temný rachot továrny, mohutné výbuchy páry, rány strojů a otřesy půdy, což bylo dokladem nepředstavitelné mechanické síly, kterou vyvinul moderní průmysl. Kdo by dokázal představit, kolik síly je zapotřebí pro pohyb dynam a napájení akumulátorů.

Vlak ujížděl dál a přibližně po čtvrt míli se zastavil na nádraží v přístavu. Cestující vystoupili a jejich průvodce, bez ustání pějící ódy, je doprovodil na nábřeží, lemované doky a skladišti. Přístav měl vejčitý tvar a byl schopen pojmout ani ne dvacet lodí. Byla to spíše nádrž než přístav. Tvořily ho hráze, zvané ,piery‘ nesené železnou konstrukcí a osvětlené signálními svítilnami, které usnadňovaly přístup lodím z otevřeného moře.

Ten den bylo v přístavu asi tucet parníků určených k přepravě petroleje a zboží denní potřeby a také několik bárek na elektrický pohon, používaných k lovu ryb na širém moři.

Frascolin si všiml, že ústí přístavu je otočeno k severu a z toho usoudil, že se nacházejí poblíž půlnoční strany nějakého bodu na pobřeží Dolní Kalifornie, omývaného Tichým oceánem. Zjistil také, že mořský proud tu míří směrem na východ, protože určitou silou naráží do stěn hrází, podobně jako naráží vodní hladina na příď plující lodi, což bylo bezpochyby způsobeno přílivem, na západoamerickém pobřeží velice mírným.

„Kde je vlastně ta řeka, přes kterou jsme včera večer jeli na elektrickém člunu?“ zeptal se Frascolin.

„Otočili jsme se k ní zády,“ odpověděl klidně Yankee.

„Nemůžeme se déle zdržovat, jestli se chceme vrátit do města a stihnout tady večerní vlak do San Diega,“ upozornil Sebastian Zorn Kalixta Munbara, ale ten odpověděl: „Ničeho se nebojte, drazí přátelé, máme dost času. Do města dojedeme tramvají podél pobřeží. Přáli jste si přece prohlédnout celé okolí. Za necelou hodinu budete na vrcholu věže observatoře.“ „Slibujete nám to určitě?“ trval na svém violoncellista. „Ujišťuji vás že zítra před východem slunce už nebudete na místě, kde se nacházíte nyní.“ Taková odpověď se jim nezdála příliš uspokojivá. Frascolinova zvědavost, mnohem větší, než zvědavost jeho přátel, byla tou poslední odpovědí ještě více podnícena. Stále odkládají umožnit jim pohled z vrcholku věže, odkud, jak tvrdí Američan, je možné shlédnout obzor po obvodu nejméně sto mil.

Pokud se nepřesvědčí o zeměpisné poloze tohoto záhadného města, jako by vůbec nikdy ani neexistovalo.

Na nábřeží podél mořského břehu vedla druhá tramvajová trať. Vlak měl šest vagonů, do nichž se vešlo velké množství cestujících. Vagony byly tažené elektrickou lokomotivou s akumulátory se silou dvou set ampero-ohmských proudů, a pohybovaly se rychlostí patnácti až dvaceti kilometrů.

Kalixt Munbar nechal čtveřici nastoupit do tramvaje, která jako by čekala jen na ně. Krajina, kterou spatřili, se jen málo lišila od parku ve městě a v přístavu. Byla to stejná, pečlivě obdělávaná půda. Byly tu zelené louky a pole se zeleninou místo trávníků, ale nerostlo tu žádné obilí. V tom okamžiku se v podobě blahodárného lijáku spustil na dlouhé, přesně vytýčené pravoúhelníky, umělý déšť vedený podzemním potrubím. Nebe by nedokázalo vodu lépe spustit a rozdělit ji s takovou, téměř matematickou přesností a dokonalostí.

Železnice vedla podél pobřeží, na jedné straně moře, na druhé pole. Vagony urazily čtyři míle, tedy asi pět kilometrů a zastavily se u dělostřelecké baterie, čítající dvanáct děl velkého kalibru. V chod k nim byl opatřený nápisem: ,Přední baterie‘.

„Děla se sice nabíjejí, ale nikdy se neodpalují odzadu pomocí pánvice, jako ve staré Evropě,“ podotkl Kalixt Munbar.

Tady bylo pobřeží hodně zkosené. Vypínal se tu jakýsi velmi kolmý mys, připomínající příď lodě, o jehož obrněný nos se tříštila voda a pokrývala se bílou pěnou. Zřejmě to bylo vlivem mořského proudu, protože vlny na širém moři se odrážely ve velkých vlnitých pohybech, které se při západu zmenšují.

Odtud vedla do centra další tramvajová trať, zatímco první pokračovala ve své cestě po klikatém pobřeží.

Kalixt Munbar se svými hosty přesedl na jinou tramvaj a oznámil jim, že se vrátí přímo do města.

Byla to dlouhá procházka. Kalixt Munbar vytáhl hodinky, mistrovské dílo Sivana ze Ženevy, fonografické, z nichž se při stisknutí knof1íku ozval zřetelný hlas: čtyři hodiny třináct minut.

„Nezapomněl jste, že máme vystoupit na observatoř?“ zeptal se Frascolin.

„Nezapomněl, moji drazí staří přátelé. Zapomněl bych spíše vlastní jméno, které nyní hraje jistou významnou roli. Ještě čtyři míle a staneme před velkolepou budovou, vystavěnou na jednom konci První třídy, která od sebe odděluje obě části města.“ Vlak se dal do pohybu. Na nivách, kam každý den dopadá ,odpolední déšť' - jak jej nazval Američan - bylo vidět park uzavřený mezi zdmi, jeho trávníky a husté křoviny. Odbíjelo půl páté. Čas ukazovaly ručičky na obrovském ciferníku na průčelí čtverhranné věže, připomínajícím ciferník na Parlament House v Londýně.

Na úpatí věže stály rozmanité budovy observatoře, určené k různým účelům. Některé z nich, se zasklenými průzory a kovovými rotundami umožňovaly hvězdářům pozorovat pohyb hvězd. Vstoupili do centrální dvorany, v jejímž středu se vypínala věž vysoká 150 stop. Z její horní galerie se naskýtal pohled v okruhu dvaceti pěti kilometrů, protože obzor nebyl omezen žádnou překážkou, kopcem či horstvem.

Kalixt Munbar se ubíral před svými hosty a vešel do vrat, která mu otevřel vrátný v nádherné livreji. Uprostřed síně byl výtah poháněný elektřinou. Čtyřlístek a jeho průvodce se do něj usadili. Výtah začal stoupat pomalým a rovnoměrným pohybem. Po čtyřiceti pěti vteřinách se zastavil v nejvyšším patře věže.

Tam byla připevněna žerď obrovského praporu, jehož plátno se chvělo pod dechem severního větru.

Kterému národu asi patří tato vlajka? Ani jeden z Pařížanů jej nedokázal určit. Byl to sice prapor americký s vodorovnými červenými a bílými pruhy, ale namísto šedesáti sedmi hvězd, které plály na obloze plátna Konfederace v té době, tam byla hvězda jediná. Hvězda, nebo spíše zlaté slunce rozdělené na čtyři pole na azurové půdě, které jako by svým leskem soutěžilo se skutečným sluncem na obloze.

„Naše vlajka, pánové,“ řekl Kalixt Munbar a s úctou smekl.

Sebastian Zorn a jeho přátelé nemohli dělat nic jiného, než následovat jeho příklad. Pak přistoupili k zábradlí a naklonili se... Z hrdla se jim vydral výkřik překvapení a hněvu. Před jejich očima se rozkládala celá pevnina. Měla pravidelný vejčitý tvar a kam oko dohlédlo, byla obklopená mořem. Když upřeli zrak do dálky, žádnou jinou zemi nespatřili.

A přece-když předešlého večera v Američanově voze opustil Sebastian Zorn se svými přáteli městečko Freschal, urazili po souši asi dvě míle a pak se i s elektrickým vozem nalodili na člun, aby se přeplavili přes řeku. A pak našli pevnou zem. Kdyby měli opustit pobřeží Kalifornie kvůli cestě po moři, jistě by zaváhali.

„My jsme na ostrově?“ obrátil se Frascolin ke Kalixtu Munbarovi. „Jak vidíte,“ odpověděl Yankee a jeho ústa zdobil líbezný úsměv. „Co je to za ostrov?“ „Standard Island.“ „A město?“ „Milliard City.“