×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Plující ostrov - Jules Verne, III. Koncert u dvora

III. Koncert u dvora Od 21. prosince, kdy se slunce ve svém zdánlivém pohybu zastavilo na obratníku Kozoroha a dále ve své cestě pokračovalo směrem na sever, opouštělo kraje zimních bouří a s sebou na severní polokouli odnášelo léto. Standard Islandu chybělo k obratníku pouhých dvanáct stupňů. Aby se dostal až k ostrovům Tonga-Tabou, musel dorazit až ke krajnímu bodu, vymezenému cestovním plánem a pak zamířit k severu, přičemž se stále bude držet v co nejvhodnějších klimatických podmínkách. Je ovšem pravda, že se nebude moci vyhnout největšímu horku, kdy slunce dosáhne zenitu, ale vedro bude zmírňované mořským vánkem a postupným vzdalováním se slunce.

Mezi Samojskými ostrovy a nejbližším ostrovem souostroví Tonga-Tabou byla vzdálenost osmi stupňů, tedy asi devíti set kilometrů. Nebylo nutno zvyšovat rychlost. Ostrov na šroubu si bude nerušeně plout a svým klidem bude připomínat okolní prostředí, které bývá jen zřídkakdy rozbouřeno nenadálými smrštěmi. Stačí, když na Tonga-Tabou dorazí v prvních dnech ledna. Zdrží se tam asi týden a pak zamíří na ostrovy Fidži. Odtud se Standard Island přiblíží k Novým Hebridám, kde vysadí malajskou posádku a potom se vydá na severozápad a dostane se až na úroveň zálivu Sv. Magdaleny, čímž jeho druhá výprava skončí.

Život v Milliard City plynul v ničím nerušeném poklidu. Byl to stále tentýž život velkého evropského nebo amerického města - spojení s Novým světem stále udržovaly parníky nebo telegrafická kabelová lana, stále tytéž pravidelné návštěvy rodin, zřejmé sbližování obou znepřátelených částí, procházky, různé hry a koncerty kvarteta, které si i nadále zachovávalo přízeň milovníků hudby.

Přišly Vánoce, stejně drahé katolíkům jako protestantům. Slavily se s velkou okázalostí v protestantském kostele i v chrámu Panny Marie, v hotelích a domech v obchodní čtvrti. Tyto svátky pro ostrov znamenaly týden slavností, které začaly na Štědrý den a končily Novým rokem. V té době časopisy Standard Cronicle a New Herald svým čtenářům přinášely nejnovější zprávy z domova i ze zahraničí. Velký ohlas vyvolala jedna zpráva uveřejněná v obou časopisech najednou. Dne 26. prosince se čtenáři mohli dočíst, že král Malécarlie se odebral na radnici, kde mu guvernér udělil audienci. Jakou příčinu a jaký cíl měla tato návštěva?

Po městě kolovaly různé zprávy a jistě by časem dospěly k nějakému pravděpodobnému vysvětlení, kdyby časopisy druhý den o celé věci nepřinesly zcela pravdivou informaci. Král Malécerlie se ucházelo místo na observatoři Standard Islandu. Vrchní správa jeho žádosti ihned vyhověla.

„Na to člověk musí být v Milliard City, aby mohl vidět něco takového!“ zvolal Pinchinat. „Monarcha s dalekohledem na očích pozoruje hvězdy na obloze!“ „Pozemská hvězda, která se ptá svých sester na nebi,“ dodal Yvernes. Zpráva byla hodnověrná a Jeho Veličenstvo k takovému kroku vedly následující důvody: Král Malécarlie byl hodný král a jeho manželka - princezna - byla hodnou královnou. Ve svém středoevropském státě se snažili dělat jen dobré věci. Byly to osoby osvícené, svobodomyslné a nezakládaly si na svém rodu, jednom z nejstarších ve Starém světě, který svůj původ odvozoval od bohů. Král byl velmi vzdělaný v oblasti věd, byl velkým milovníkem krásného umění a zejména hudby. Jako vzdělaný člověk a vědec nebyl slepý k budoucnosti evropských národů. Byl připravený kdykoli opustit své království, pokud by si jeho národ již více nepřál jeho vládu. Protože neměl přímé dědice, nebyl tu nikdo, kdo by mu kladl překážky, kdyby se mu začalo zdát, že přišel čas opustit trůn a složit korunu. Takový okamžik nastal před třemi lety. V království Malécarlie nedošlo k žádné revoluci, tím méně ke krveprolití. Mezi Jeho Veličenstvem a poddanými byla na základě všeobecného souhlasu ukončena smlouva a z krále se stal obyčejný člověk a z jeho poddaných svobodní občané. Král pak bez okolků opustil zemi jako cestující, který si koupí na nádraží lístek, a jeho vládu nahradila jiná.

Ve svých šedesáti letech byl král ještě v plné síle. Měl původně v úmyslu přijmout konstituci, a možná dokonce lepší, než by si jeho království vůbec kdy dokázalo představit, ale královna měla podlomené zdraví, které vyžadovalo pokud možno se vyhýbat náhlým změnám počasí. Stěhovat se po uplynutí příznivého období zase do jiných zeměpisných šířek však bylo spojeno s námahou. Na Standard Islandu bylo možno nalézt příznivé stejnoměrné klima, jaké nebylo nikde jinde, což byla největší výhoda námořního stroje, a proto si největší boháči ve Spojených státech vybrali Milliard City za místo svého trvalého pobytu.

Proto se od okamžiku, kdy Standard Island vznikl, král a královna Malécarlie rozhodli, že si jako svůj příští domov zvolí Milliard City. Povolení dostali s podmínkou, že zde budou žít jako prostí občané bez jakýchkoli výsad a privilegií. Každý si však mohl být jist, že Jejich Veličenstva ani na okamžik nepomyslela na to, že by mohla žít jinak. Pronajali si dům na Třicáté deváté třídě v tribordské části, blízko u zahrady, která ústila do velkého parku. Tam žili královští manželé zcela v ústraní. Nevměšovali se do rivality a pletich znepřátelených částí a spokojili se se skromným živobytím. Král se zabýval studiem astronomie, která vždycky byla jeho koníčkem a královna, horlivá katolička, vedla téměř klášterní život. Neměla však příležitost věnovat se dobročinnosti, protože na Klenotu Pacifiku slovo nouze nikdo neznal.

To byla tedy historie panovnického páru království Malécarlie, o které intendant našim umělcům vyprávěl. Dodal, že král a královna jsou vůbec nejlepší lidé, jaké lze potkat, přestože jejich jmění je nepatrné.

Čtyřlístek hluboce dojat ztrátou, kterou královští manželé snášeli s takovým stoickým klidem a odhodlaností, se choval k suverénům zbaveným trůnu s velkou úctou. Jejich Veličenstva, místo aby utekla do Francie, vlasti králů ve vyhnanství, se rozhodla pro Standard Island, stejně jako si bohatí lidé vyberou ze zdravotních důvodů za místo pobytu Nizzu nebo Korfu. Nebyli to ovšem žádní vyhnanci. V království je nikdo nepronásledoval, mohli by tam bývali zůstat a mohli se tam vrátit za předpokladu, že se budou hlásit pouze ke svým právům občanským. Oni to však neměli v úmyslu, protože se svým skromným životem na Standard Islandu byli spokojeni a podřídili se zákonům a pravidlům ostrova na šroubu.

Král a královna Malécarlie ovšem nebyli ve srovnání s většinou Milliarďanů a životními nároky v Milliard City bohatí. Jaké možnosti nabízí dvě stě tisíc franků renty, když nájem skromného domu stál padesát tisíc? Bývalí suveréni ani dříve nepatřili mezi evropskými císaři a králi k nejbohatším, a což teprve po boku Gouldů, Vanderbidtů, Rothschildů, Astorů, Mackayů a dalších finančních bohů! Ačkoli jim jejich příjmy nedovolovaly žádný přepych-měli jen to nejnutnější - nebyli kvůli tomu ani trochu na rozpacích. Královna se v novém bydlišti rychle zotavila, a tak krále ani nenapadlo, že by měl někdy odejít. Chtěl však své příjmy zvýšit prací, a protože se na observatoři uvolnilo místo, s nímž byly spojeny velké výhody, šel o ně guvernéra požádat. Cyrus Bikerstaff po schválení Vrchní správy v zálivu Sv. Magdaleny toto místo králi propůjčil. Časopisy pak mohly oznámit, že král Malécarlie byl jmenován hvězdářem Standard Islandu.

K čemu tady byla témata na rozhovor ze všech ostatních zemí! Tady se o něčem mluvilo den nebo dva a pak už si na to nikdo ani nevzpomněl. Zdálo se zcela přirozené, že král se snažil najít možnost, jak pokračovat v klidném životě v Milliard City. Byl to vědec a z jeho vědomostí budou mít prospěch všichni. Nebylo na tom nic nepoctivého. Jestliže objeví nějakou novou stálici, oběžnici, kometu nebo hvězdu, dostane jméno, které bude mezi mytologickými jmény, jimiž se hemží oficiální výroční zprávy, zářit na čestném místě.

Sebastian Zorn, Pinchinat, Yvernes a Frascolin si povídali při procházce v parku o této události. Ráno viděli krále, jak se ubírá do své kanceláře a ještě nebyli dost poameričtělí, aby takovou událost považovali za naprosto všední. „Myslím, že Jeho Veličenstvo, kdyby nemohlo být hvězdářem, mohlo by dávat hodiny hudby,“ prohodil Frascolin.

„Král, a dávat soukromé hodiny!“ zvolal Pinchinat.

„Jistě, a bohatí žáci by mu za jeho vyučování dobře zaplatili.“ „Říká se o něm, že je velmi dobrý hudebník,“ dodal Yvernes.

„Nemyslím, že by byl do hudby blázen,“ podotkl Sebastian Zorn. „Viděli jste přece, že se při našich koncertech držel u dveří, protože nechtěl za vstupenku pro sebe a pro královnu platit.“ „Mám skvělý nápad, přátelé,“ řekl Pinchinat. „Nápad Jeho Výsosti, to jistě bude nějaká barokní myšlenka,“ podotkl violoncellista.

„Možná barokní, možná ne. V každém případě jsem si jistý, že ji schválíš,“ odpověděl Pinchinat.

„Uvidíme, jaký má Pinchinat nápad,“ řekl Frascolin.

„Půjdeme k Jejich Veličenstvům a uděláme pro ně koncert, jen pro ně samotné, v jejich salónu a zahrajeme jim nejlepší kousky z našeho repertoáru.“ „No, to opravdu není špatný nápad,“ řekl Sebastian Zorn. „Mám takových myšlenek plnou hlavu a když s ní za třesu...“ „Z voní jako rolničky,“ odpověděl Y vernes. „Drahý Pinchinate,“ řekl Frascolin, „pro dnešek se spokojíme s jedním tvým návrhem. Jsem přesvědčený, že tomu dobrému králi a královně uděláme velkou radost.“ „Zítra je písemně požádáme o audienci,“ řekl Sebastian Zorn.

„To není nutné,“ odpověděl Pinchinat, „ještě dnes večer vyrazíme i s nástroji ke královskému sídlu, jako spolek muzikantů, kteří přicházejí zahrát dostaveníčko...“ „Chceš snad říct serenádu. Už bude noc,“ dodal Yvernes.

„Tak dobře, přísný, ale spravedlivý, první houslisto. Nebudeme se zbytečně hádat o slovíčka. Souhlasíte?“ „Souhlasíme.“ Byl to opravdu skvělý nápad. Král jako milovník hudby jistě bude za takovou příkladnou pozornost francouzských umělců velmi vděčný a bude šťastný, když si je bude moci poslechnout.

Když se den chýlil ke svému konci, koncertní čtyřlístek vybaven třemi houslovými pouzdry a bednou na violoncello odešel z Kasina na Třicátou devátou třídu, ležící na okraji tribordské části.

Byl to velmi prostý dům s malou předzahrádkou, ve které stála zelená besídka. Na jedné straně byly čeledníky, na druhé konírny, ale nikdo je nikdy nepoužíval. Dům měl jenom přízemí, kam se vcházelo po chodníku a jedno poschodí, nad nímž bylo jen okno mezzaninu a podkrovní místnosti. Na pravé a levé straně dva pěkné plátěné přístřešky stínily dvojí pěšinku vedoucí do zahrady o rozloze pouhých dvou set metrů, kde pod stromy ležel koberec trávníku.

Tento dům se v žádném případě nevyrovnal palácům Coverleyových, Tankerdonových a jiných notáblů Milliard City. Toto bylo obydlí vědce, žijícího v ústraní, učence, fIlosofa. Abdolonym když opustil trůn sidonských králů, by s ním byl spokojen.

Král Malécarlie měl jako jediného komořího svého lokaje a královna jako svou jedinou dámu svou komornou. Připočteme-li k tomu americkou kuchařku, byl to veškerý personál ve službě bývalého monarchy, který kdysi s císaři Starého světa jednal jako bratr s bratrem.

Frascolin stiskl elektrický knoflík a lokaj otevřel vrátka v mříži. Frascolin mu sdělil, že on a jeho přátelé, francouzští umělci, přicházejí složit Jeho Veličenstvu poklonu a žádají o laskavé přijetí.

Lokaj je vyzval, aby vstoupili. Zastavili se před chodníkem. Lokaj se téměř okamžitě vrátil se zprávou, že král je ochotně přijme. Uvedl je do haly, kde odložili své nástroje a pak do salónu, kam za okamžik přišla i Jejich Veličenstva.

To byly veškeré obřady při jejich přijetí.

Umělci se s hlubokou úctou uklonili králi a královně. Královna byla oblečená do jednoduchých černých šatů, bohaté vlasy měla pečlivě upravené. Šedé prameny dodávaly její poněkud bledé tváři i lehce zastřeným očím velkého kouzla. Posadila se na pohovku nedaleko od okna do zahrady. Za ní bylo vidět stromy v parku.

Král vstoje odpověděl na pozdrav hostů a vyzval je, aby mu sdělili důvod, který je přivádí do tohoto domu ukrytého na samém konci Milliard City.

Všichni čtyři cítili jakési pohnutí, když se dívali na monarchu, v jehož osobě se odrážela neobyčejná důstojnost. Jeho oči pod téměř černým obočím byly živé, byly to bystré oči učence. Bohatý bílý vous mu měkce splýval na prsa. Milý úsměv trochu zmírňoval poněkud přísný výraz jeho tváře, která mu nemohla než zajistit sympatie všech, kdo se mu ocitl nablízku.

Frascolin se ujal slova a s jistým rozechvěním řekl: „Děkujeme Vašemu Veličenstvu, že svým přijetím poctil umělce, kteří mu přicházejí složit svou hlubokou poklonu.“ „Královna a já,“ odpověděl král, „vám, pánové, oba děkujeme a jsme dojati Vaším jednáním. Na tento ostrov, kde, jak doufáme, skončíme náš tolik pohnutý život, jste, zdá se, přinesli něco z atmosféry vaší Francie. Pánové, člověku, který při svém naprostém oddání se vědám náruživě miluje hudbu, umění, v němž jste v uměleckém světě dosáhli tak dobré pověsti, nejste nikterak neznámí. Jsou nám známé úspěchy, kterých jste dosáhli v Evropě i v Americe. Potlesku, jehož se koncertnímu čtyřlístku dostalo na Standard Islandu, jsme se taktéž účastnili, i když pravda poněkud vzdáleni. Také je nám líto, že jsme vás doposud nemohli poslouchat tak, jak by se slušelo.“ Král ukázal svým hostt1.m na sedadla a sám se pak usadil u krbu, na jehož mramorové římse stála skvostná Franchettiho busta královny v mladém věku. Frascolin se chtěl dostat k jádru věci, a tak nemohl než reagovat na králova poslední slova.

„Vaše Veličenstvo má pravdu.“ řekl. „Lítost, kterou projevilo, není v hudebním žánru, jehož jsme interprety, oprávněná, Komorní hudba, kvarteta mistrů klasické hudby vyžadují intimitu a nesnesou početné obecenstvo. Potřebují ticho svatyně.“ „Ano, pánové,“ řekla královna, „taková hudba by se měla poslouchat, jako bychom naslouchali nebeské hudbě, a té přísluší jedině svatyně...“ „Snad král a královna dovolí,“ řekl Yvernes, „abychom na hodinu tento salón ve svatyni proměnili a abychom zahráli jen Jejich Veličenstvům...“ Yvernes ještě nedokončil větu, a tvář obou panovníků ožila. „Pánové, vy byste... vás napadlo...“ řekl král.

„To je důvod naší návštěvy.“ „Vidím, že francouzští hudebníci mají stejné srdce jako nadání,“ řekl král a podal jim ruku. „Děkuji vám jménem svým i královniným, pánové! Nic by nám neudělalo větší radost. „ Než lokaj přinesl nástroje a připravil salón k improvisovanému koncertu, král a královna pozvali své hosty do zahrady, kde se rozmlouvalo o hudbě, k čemuž umělci měli velmi blízko. Král byl nadšeným obdivovatelem tohoto druhu umění, byl jím okouzlen a rozuměl všem jeho krásám. Jeho posluchači se až divili, jak dobře zná ty mistry , které bude moci zakrátko vyslechnout. Vychvaloval Haydnovu genialitu, stejně naivní jako důmyslnou... Připomenul, co řekl jistý kritik o Mendelssohnovi, skladateli komorní hudby první velikosti, který své myšlenky vyjadřuje v Beethovenově jazyku. Jak vnímavý a citlivý je Weber a jakého má něžného ducha, a v tom je nepřekonatelný... Beethovena označil za knížete instrumentální hudby... v jeho symfoniích se zjevuje duše... jeho skladby se velikostí a hodnotou vyrovnají nejlepším básnickým, malířským, sochařským i architektonickým dílům. Byla to nejjasnější hvězda, která však uhasla v „symfoniích s chórem“, kdy zvuk nástrojů tak nádherně splýval s lidskými hlasy.

„A přesto nikdy nedovedl tančit v taktu.“ Je možno si domyslet, že taková nevhodná poznámka Pinchinatovi jenom uklouzla. „Ano, pánové, to však pouze dokazuje, že ucho není pro hudebníka nezbytný orgán. Slyší svým srdcem, slyší celou svou bytostí. Nedokázal to snad Beethoven, když skládal svou nedostižnou symfonií, o které jsem se již zmínil, přestože hluchota mu již nedovolovala vnímat zvuky?“ Po Haydnovi, Weberovi, Mendelssohnovi a Beethovenovi se Jeho Veličenstvo naprosto unesené rozpovídalo o Mozartovi. „Pánové,“ řekl, „dovolte, abych vyjádřil své nadšení! Moje duše už dávno neměla příležitost se takto vyjádřit. Vždyť jste první umělci, které po svém příchodu na Standard Island budu moci vyslechnout. Mozart... Mozart! Jeden z našich nejdramatičtějších skladatelů, dle mého názoru největší na konci 19. století, mu zasvětil své kouzelné stránky. Četl jsem je a z mé paměti je už nic nedokáže vymazat. Onen skladatel ocenil lehkost, kterou se Mozart vyznačuje, když každému slovu přikládá jeho neopakovatelnou přesnost a intonaci, aniž by při tom však porušil postup a ráz hudebních tónů... Řekl, že v těsné blízkosti patetické pravdivosti se nachází dokonalost plastické krásy... Není to tedy právě Mozart, kdo bezpečně a dokonale odhalil hudební formu všech citů, všechny odstíny vášní a povahy - tedy celý lidský život?...“ pokračovalo Jeho Veličenstvo a potřásalo při tom hlavou. „Mozart není král, protože co je to král? Řekl bych, pokud připustíme, že existuje Bůh, že je Bohem! Je Bohem hudby!“ Není vůbec možné ani popsat, s jakým nadšením a zaujetím Jeho Veličenstvo hovořilo. Když se s královnou vrátili v doprovodu umělců do salónu, vzal král do ruky knihu ležící na stole. Na jejím hřbetě stálo: Mozartův Don Juan. Otevřel ji a přečetl z ní několik řádek z pera Gounoda, slavného mistra, který do Mozartova díla pronikl nejhlouběji a ze všech nejvíce jej miloval. „Ó, Mozarte, božský Mozarte! Kdo tě pochopí, ten tě musí zbožňovat. Ty jsi věčná pravda! Ty jsi dokonalá pravda! Ty's vždy hluboký a jasný! Jsi dokonalá lidskost a dětská prostota! Všechno jsi vycítil, všechno vyjádřil jediným tónem, který nikdy nebyl a nebude překonán!“ Sebastian Zoro a jeho přátelé se chopili svých nástrojů a za světla elektrické lampy, která po salónu rozlévala tlumené světlo, hráli jeden z prvních kousků, které vybrali pro dnešní koncert. Bylo to druhé kvarteto as op. 13. Mendelssohna, čímž královskému posluchači udělali obrovskou radost.

Pak následovalo třetí cis op. 75. Haydna, takřka rakouská hymna, kterou provedli s naprostým mistrovstvím. Ještě nikdy nebyli hudebníci tak dokonalí, jako v zátiší této svatyně, kde jim naslouchali pouze dva svržení monarchové.

Když dohráli tuto hymnu, oživenou skladatelovým géniem, hráli šesté kvarteto h mol op. 18. Beethovena, dojemnou smutnou skladbu, tak procítěně, že se oči Jejich Veličenstev zalily slzami.

Pak přišla na řadu Mozartova fuga c mol, tak dokonalá a při tom prostá vší scholastické hledanosti, a tak přirozená, že se zdálo, že plyne jako proud vody nebo vane jako lehký větřík v jemném listí. Dále hráli nejkrásnější kvarteto božského skladatele, a sice desáté dis op. 35, a tím bylo toto nezapomenutelné večerní představení, jaké nabobové v Milliard City dosud nezažili, završeno.

Francouzi nebyli unaveni interpretací těchto náročných skladeb, protože král a královna nebyli unaveni poslechem. Bylo však jedenáct hodin, a proto jeho Veličenstvo řeklo: „Děkujeme vám, pánové, děkujeme vám z celého srdce. Díky dokonalosti vaší hry to pro nás byl umělecký zážitek, na jaký nikdy nezapomeneme. Bylo nám velkým potěšením...“ „Bude-li si král přát, mohli bychom ještě...“ řekl Yvernes. „Děkuji, pánové, ještě jednou vám děkuji. Nechceme zneužívat vaší ochoty! Je pozdě a pak... dnes v noci mám službu...“ Tato slova z králových úst vrátila umělce zase zpátky do skutečnosti. Najednou byli před monarchou, který k nim takto mluvil, na rozpacích... Sklopili hlavu... „Ano, pánové,“ začal král vesele, „jsem přece hvězdářem na observatoři Standard Islandu... a... inspektorem hvězd... vznášejících se hvězd,“ dodal nikoli bez určitého pohnutí.


III. Koncert u dvora

 

Od 21. prosince, kdy se slunce ve svém zdánlivém pohybu zastavilo na obratníku Kozoroha a dále ve své cestě pokračovalo směrem na sever, opouštělo kraje zimních bouří a s sebou na severní polokouli odnášelo léto.

Standard Islandu chybělo k obratníku pouhých dvanáct stupňů. Aby se dostal až k ostrovům Tonga-Tabou, musel dorazit až ke krajnímu bodu, vymezenému cestovním plánem a pak zamířit k severu, přičemž se stále bude držet v co nejvhodnějších klimatických podmínkách. Je ovšem pravda, že se nebude moci vyhnout největšímu horku, kdy slunce dosáhne zenitu, ale vedro bude zmírňované mořským vánkem a postupným vzdalováním se slunce.

Mezi Samojskými ostrovy a nejbližším ostrovem souostroví Tonga-Tabou byla vzdálenost osmi stupňů, tedy asi devíti set kilometrů. Nebylo nutno zvyšovat rychlost. Ostrov na šroubu si bude nerušeně plout a svým klidem bude připomínat okolní prostředí, které bývá jen zřídkakdy rozbouřeno nenadálými smrštěmi. Stačí, když na Tonga-Tabou dorazí v prvních dnech ledna. Zdrží se tam asi týden a pak zamíří na ostrovy Fidži. Odtud se Standard Island přiblíží k Novým Hebridám, kde vysadí malajskou posádku a potom se vydá na severozápad a dostane se až na úroveň zálivu Sv. Magdaleny, čímž jeho druhá výprava skončí.

Život v Milliard City plynul v ničím nerušeném poklidu. Byl to stále tentýž život velkého evropského nebo amerického města - spojení s Novým světem stále udržovaly parníky nebo telegrafická kabelová lana, stále tytéž pravidelné návštěvy rodin, zřejmé sbližování obou znepřátelených částí, procházky, různé hry a koncerty kvarteta, které si i nadále zachovávalo přízeň milovníků hudby.

Přišly Vánoce, stejně drahé katolíkům jako protestantům. Slavily se s velkou okázalostí v protestantském kostele i v chrámu Panny Marie, v hotelích a domech v obchodní čtvrti. Tyto svátky pro ostrov znamenaly týden slavností, které začaly na Štědrý den a končily Novým rokem. V té době časopisy Standard Cronicle a New Herald svým čtenářům přinášely nejnovější zprávy z domova i ze zahraničí. Velký ohlas vyvolala jedna zpráva uveřejněná v obou časopisech najednou. Dne 26. prosince se čtenáři mohli dočíst, že král Malécarlie se odebral na radnici, kde mu guvernér udělil audienci. Jakou příčinu a jaký cíl měla tato návštěva?

Po městě kolovaly různé zprávy a jistě by časem dospěly k nějakému pravděpodobnému vysvětlení, kdyby časopisy druhý den o celé věci nepřinesly zcela pravdivou informaci. Král Malécerlie se ucházelo místo na observatoři Standard Islandu. Vrchní správa jeho žádosti ihned vyhověla.

„Na to člověk musí být v Milliard City, aby mohl vidět něco takového!“ zvolal Pinchinat. „Monarcha s dalekohledem na očích pozoruje hvězdy na obloze!“

„Pozemská hvězda, která se ptá svých sester na nebi,“ dodal Yvernes.

Zpráva byla hodnověrná a Jeho Veličenstvo k takovému kroku vedly následující důvody:

Král Malécarlie byl hodný král a jeho manželka - princezna - byla hodnou královnou. Ve svém středoevropském státě se snažili dělat jen dobré věci. Byly to osoby osvícené, svobodomyslné a nezakládaly si na svém rodu, jednom z nejstarších ve Starém světě, který svůj původ odvozoval od bohů. Král byl velmi vzdělaný v oblasti věd, byl velkým milovníkem krásného umění a zejména hudby. Jako vzdělaný člověk a vědec nebyl slepý k budoucnosti evropských národů. Byl připravený kdykoli opustit své království, pokud by si jeho národ již více nepřál jeho vládu. Protože neměl přímé dědice, nebyl tu nikdo, kdo by mu kladl překážky, kdyby se mu začalo zdát, že přišel čas opustit trůn a složit korunu. Takový okamžik nastal před třemi lety. V království Malécarlie nedošlo k žádné revoluci, tím méně ke krveprolití. Mezi Jeho Veličenstvem a poddanými byla na základě všeobecného souhlasu ukončena smlouva a z krále se stal obyčejný člověk a z jeho poddaných svobodní občané. Král pak bez okolků opustil zemi jako cestující, který si koupí na nádraží lístek, a jeho vládu nahradila jiná.

Ve svých šedesáti letech byl král ještě v plné síle. Měl původně v úmyslu přijmout konstituci, a možná dokonce lepší, než by si jeho království vůbec kdy dokázalo představit, ale královna měla podlomené zdraví, které vyžadovalo pokud možno se vyhýbat náhlým změnám počasí. Stěhovat se po uplynutí příznivého období zase do jiných zeměpisných šířek však bylo spojeno s námahou. Na Standard Islandu bylo možno nalézt příznivé stejnoměrné klima, jaké nebylo nikde jinde, což byla největší výhoda námořního stroje, a proto si největší boháči ve Spojených státech vybrali Milliard City za místo svého trvalého pobytu.

Proto se od okamžiku, kdy Standard Island vznikl, král a královna Malécarlie rozhodli, že si jako svůj příští domov zvolí Milliard City. Povolení dostali s podmínkou, že zde budou žít jako prostí občané bez jakýchkoli výsad a privilegií. Každý si však mohl být jist, že Jejich Veličenstva ani na okamžik nepomyslela na to, že by mohla žít jinak. Pronajali si dům na Třicáté deváté třídě v tribordské části, blízko u zahrady, která ústila do velkého parku. Tam žili královští manželé zcela v ústraní. Nevměšovali se do rivality a pletich znepřátelených částí a spokojili se se skromným živobytím. Král se zabýval studiem astronomie, která vždycky byla jeho koníčkem a královna, horlivá katolička, vedla téměř klášterní život. Neměla však příležitost věnovat se dobročinnosti, protože na Klenotu Pacifiku slovo nouze nikdo neznal.

To byla tedy historie panovnického páru království Malécarlie, o které intendant našim umělcům vyprávěl. Dodal, že král a královna jsou vůbec nejlepší lidé, jaké lze potkat, přestože jejich jmění je nepatrné.

Čtyřlístek hluboce dojat ztrátou, kterou královští manželé snášeli s takovým stoickým klidem a odhodlaností, se choval k suverénům zbaveným trůnu s velkou úctou. Jejich Veličenstva, místo aby utekla do Francie, vlasti králů ve vyhnanství, se rozhodla pro Standard Island, stejně jako si bohatí lidé vyberou ze zdravotních důvodů za místo pobytu Nizzu nebo Korfu. Nebyli to ovšem žádní vyhnanci. V království je nikdo nepronásledoval, mohli by tam bývali zůstat a mohli se tam vrátit za předpokladu, že se budou hlásit pouze ke svým právům občanským. Oni to však neměli v úmyslu, protože se svým skromným životem na Standard Islandu byli spokojeni a podřídili se zákonům a pravidlům ostrova na šroubu.

Král a královna Malécarlie ovšem nebyli ve srovnání s většinou Milliarďanů a životními nároky v Milliard City bohatí. Jaké možnosti nabízí dvě stě tisíc franků renty, když nájem skromného domu stál padesát tisíc? Bývalí suveréni ani dříve nepatřili mezi evropskými císaři a králi k nejbohatším, a což teprve po boku Gouldů, Vanderbidtů, Rothschildů, Astorů, Mackayů a dalších finančních bohů! Ačkoli jim jejich příjmy nedovolovaly žádný přepych-měli jen to nejnutnější - nebyli kvůli tomu ani trochu na rozpacích. Královna se v novém bydlišti rychle zotavila, a tak krále ani nenapadlo, že by měl někdy odejít. Chtěl však své příjmy zvýšit prací, a protože se na observatoři uvolnilo místo, s nímž byly spojeny velké výhody, šel o ně guvernéra požádat. Cyrus Bikerstaff po schválení Vrchní správy v zálivu Sv. Magdaleny toto místo králi propůjčil. Časopisy pak mohly oznámit, že král Malécarlie byl jmenován hvězdářem Standard Islandu.

K čemu tady byla témata na rozhovor ze všech ostatních zemí! Tady se o něčem mluvilo den nebo dva a pak už si na to nikdo ani nevzpomněl. Zdálo se zcela přirozené, že král se snažil najít možnost, jak pokračovat v klidném životě v Milliard City. Byl to vědec a z jeho vědomostí budou mít prospěch všichni. Nebylo na tom nic nepoctivého. Jestliže objeví nějakou novou stálici, oběžnici, kometu nebo hvězdu, dostane jméno, které bude mezi mytologickými jmény, jimiž se hemží oficiální výroční zprávy, zářit na čestném místě.

Sebastian Zorn, Pinchinat, Yvernes a Frascolin si povídali při procházce v parku o této události. Ráno viděli krále, jak se ubírá do své kanceláře a ještě nebyli dost poameričtělí, aby takovou událost považovali za naprosto všední. „Myslím, že Jeho Veličenstvo, kdyby nemohlo být hvězdářem, mohlo by dávat hodiny hudby,“ prohodil Frascolin.

„Král, a dávat soukromé hodiny!“ zvolal Pinchinat.

„Jistě, a bohatí žáci by mu za jeho vyučování dobře zaplatili.“ „Říká se o něm, že je velmi dobrý hudebník,“ dodal Yvernes.

„Nemyslím, že by byl do hudby blázen,“ podotkl Sebastian Zorn. „Viděli jste přece, že se při našich koncertech držel u dveří, protože nechtěl za vstupenku pro sebe a pro královnu platit.“

„Mám skvělý nápad, přátelé,“ řekl Pinchinat.

„Nápad Jeho Výsosti, to jistě bude nějaká barokní myšlenka,“ podotkl violoncellista.

„Možná barokní, možná ne. V každém případě jsem si jistý, že ji schválíš,“ odpověděl Pinchinat.

„Uvidíme, jaký má Pinchinat nápad,“ řekl Frascolin.

„Půjdeme k Jejich Veličenstvům a uděláme pro ně koncert, jen pro ně samotné, v jejich salónu a zahrajeme jim nejlepší kousky z našeho repertoáru.“

„No, to opravdu není špatný nápad,“ řekl Sebastian Zorn.

„Mám takových myšlenek plnou hlavu a když s ní za třesu...“

„Z voní jako rolničky,“ odpověděl Y vernes.

„Drahý Pinchinate,“ řekl Frascolin, „pro dnešek se spokojíme s jedním tvým návrhem. Jsem přesvědčený, že tomu dobrému králi a královně uděláme velkou radost.“ „Zítra je písemně požádáme o audienci,“ řekl Sebastian Zorn.

„To není nutné,“ odpověděl Pinchinat, „ještě dnes večer vyrazíme i s nástroji ke královskému sídlu, jako spolek muzikantů, kteří přicházejí zahrát dostaveníčko...“ „Chceš snad říct serenádu. Už bude noc,“ dodal Yvernes.

„Tak dobře, přísný, ale spravedlivý, první houslisto. Nebudeme se zbytečně hádat o slovíčka. Souhlasíte?“

„Souhlasíme.“

Byl to opravdu skvělý nápad. Král jako milovník hudby jistě bude za takovou příkladnou pozornost francouzských umělců velmi vděčný a bude šťastný, když si je bude moci poslechnout.

Když se den chýlil ke svému konci, koncertní čtyřlístek vybaven třemi houslovými pouzdry a bednou na violoncello odešel z Kasina na Třicátou devátou třídu, ležící na okraji tribordské části.

Byl to velmi prostý dům s malou předzahrádkou, ve které stála zelená besídka. Na jedné straně byly čeledníky, na druhé konírny, ale nikdo je nikdy nepoužíval. Dům měl jenom přízemí, kam se vcházelo po chodníku a jedno poschodí, nad nímž bylo jen okno mezzaninu a podkrovní místnosti. Na pravé a levé straně dva pěkné plátěné přístřešky stínily dvojí pěšinku vedoucí do zahrady o rozloze pouhých dvou set metrů, kde pod stromy ležel koberec trávníku.

Tento dům se v žádném případě nevyrovnal palácům Coverleyových, Tankerdonových a jiných notáblů Milliard City. Toto bylo obydlí vědce, žijícího v ústraní, učence, fIlosofa. Abdolonym když opustil trůn sidonských králů, by s ním byl spokojen.

Král Malécarlie měl jako jediného komořího svého lokaje a královna jako svou jedinou dámu svou komornou. Připočteme-li k tomu americkou kuchařku, byl to veškerý personál ve službě bývalého monarchy, který kdysi s císaři Starého světa jednal jako bratr s bratrem.

Frascolin stiskl elektrický knoflík a lokaj otevřel vrátka v mříži. Frascolin mu sdělil, že on a jeho přátelé, francouzští umělci, přicházejí složit Jeho Veličenstvu poklonu a žádají o laskavé přijetí.

Lokaj je vyzval, aby vstoupili. Zastavili se před chodníkem. Lokaj se téměř okamžitě vrátil se zprávou, že král je ochotně přijme. Uvedl je do haly, kde odložili své nástroje a pak do salónu, kam za okamžik přišla i Jejich Veličenstva.

To byly veškeré obřady při jejich přijetí.

Umělci se s hlubokou úctou uklonili králi a královně. Královna byla oblečená do jednoduchých černých šatů, bohaté vlasy měla pečlivě upravené. Šedé prameny dodávaly její poněkud bledé tváři i lehce zastřeným očím velkého kouzla. Posadila se na pohovku nedaleko od okna do zahrady. Za ní bylo vidět stromy v parku.

Král vstoje odpověděl na pozdrav hostů a vyzval je, aby mu sdělili důvod, který je přivádí do tohoto domu ukrytého na samém konci Milliard City.

Všichni čtyři cítili jakési pohnutí, když se dívali na monarchu, v jehož osobě se odrážela neobyčejná důstojnost. Jeho oči pod téměř černým obočím byly živé, byly to bystré oči učence. Bohatý bílý vous mu měkce splýval na prsa. Milý úsměv trochu zmírňoval poněkud přísný výraz jeho tváře, která mu nemohla než zajistit sympatie všech, kdo se mu ocitl nablízku.

Frascolin se ujal slova a s jistým rozechvěním řekl: „Děkujeme Vašemu Veličenstvu, že svým přijetím poctil umělce, kteří mu přicházejí složit svou hlubokou poklonu.“

„Královna a já,“ odpověděl král, „vám, pánové, oba děkujeme a jsme dojati Vaším jednáním. Na tento ostrov, kde, jak doufáme, skončíme náš tolik pohnutý život, jste, zdá se, přinesli něco z atmosféry vaší Francie. Pánové, člověku, který při svém naprostém oddání se vědám náruživě miluje hudbu, umění, v němž jste v uměleckém světě dosáhli tak dobré pověsti, nejste nikterak neznámí. Jsou nám známé úspěchy, kterých jste dosáhli v Evropě i v Americe. Potlesku, jehož se koncertnímu čtyřlístku dostalo na Standard Islandu, jsme se taktéž účastnili, i když pravda poněkud vzdáleni. Také je nám líto, že jsme vás doposud nemohli poslouchat tak, jak by se slušelo.“

Král ukázal svým hostt1.m na sedadla a sám se pak usadil u krbu, na jehož mramorové římse stála skvostná Franchettiho busta královny v mladém věku.

Frascolin se chtěl dostat k jádru věci, a tak nemohl než reagovat na králova poslední slova.

„Vaše Veličenstvo má pravdu.“ řekl. „Lítost, kterou projevilo, není v hudebním žánru, jehož jsme interprety, oprávněná, Komorní hudba, kvarteta mistrů klasické hudby vyžadují intimitu a nesnesou početné obecenstvo. Potřebují ticho svatyně.“

„Ano, pánové,“ řekla královna, „taková hudba by se měla poslouchat, jako bychom naslouchali nebeské hudbě, a té přísluší jedině svatyně...“

„Snad král a královna dovolí,“ řekl Yvernes, „abychom na hodinu tento salón ve svatyni proměnili a abychom zahráli jen Jejich Veličenstvům...“

Yvernes ještě nedokončil větu, a tvář obou panovníků ožila.

„Pánové, vy byste... vás napadlo...“ řekl král.

„To je důvod naší návštěvy.“

„Vidím, že francouzští hudebníci mají stejné srdce jako nadání,“ řekl král a podal jim ruku. „Děkuji vám jménem svým i královniným, pánové! Nic by nám neudělalo větší radost. „

Než lokaj přinesl nástroje a připravil salón k improvisovanému koncertu, král a královna pozvali své hosty do zahrady, kde se rozmlouvalo o hudbě, k čemuž umělci měli velmi blízko.

Král byl nadšeným obdivovatelem tohoto druhu umění, byl jím okouzlen a rozuměl všem jeho krásám. Jeho posluchači se až divili, jak dobře zná ty mistry , které bude moci zakrátko vyslechnout. Vychvaloval Haydnovu genialitu, stejně naivní jako důmyslnou... Připomenul, co řekl jistý kritik o Mendelssohnovi, skladateli komorní hudby první velikosti, který své myšlenky vyjadřuje v Beethovenově jazyku. Jak vnímavý a citlivý je Weber a jakého má něžného ducha, a v tom je nepřekonatelný... Beethovena označil za knížete instrumentální hudby... v jeho symfoniích se zjevuje duše... jeho skladby se velikostí a hodnotou vyrovnají nejlepším básnickým, malířským, sochařským i architektonickým dílům. Byla to nejjasnější hvězda, která však uhasla v „symfoniích s chórem“, kdy zvuk nástrojů tak nádherně splýval s lidskými hlasy.

„A přesto nikdy nedovedl tančit v taktu.“

Je možno si domyslet, že taková nevhodná poznámka Pinchinatovi jenom uklouzla. „Ano, pánové, to však pouze dokazuje, že ucho není pro hudebníka nezbytný orgán. Slyší svým srdcem, slyší celou svou bytostí. Nedokázal to snad Beethoven, když skládal svou nedostižnou symfonií, o které jsem se již zmínil, přestože hluchota mu již nedovolovala vnímat zvuky?“

Po Haydnovi, Weberovi, Mendelssohnovi a Beethovenovi se Jeho Veličenstvo naprosto unesené rozpovídalo o Mozartovi.

„Pánové,“ řekl, „dovolte, abych vyjádřil své nadšení! Moje duše už dávno neměla příležitost se takto vyjádřit. Vždyť jste první umělci, které po svém příchodu na Standard Island budu moci vyslechnout. Mozart... Mozart! Jeden z našich nejdramatičtějších skladatelů, dle mého názoru největší na konci 19. století, mu zasvětil své kouzelné stránky. Četl jsem je a z mé paměti je už nic nedokáže vymazat. Onen skladatel ocenil lehkost, kterou se Mozart vyznačuje, když každému slovu přikládá jeho neopakovatelnou přesnost a intonaci, aniž by při tom však porušil postup a ráz hudebních tónů... Řekl, že v těsné blízkosti patetické pravdivosti se nachází dokonalost plastické krásy... Není to tedy právě Mozart, kdo bezpečně a dokonale odhalil hudební formu všech citů, všechny odstíny vášní a povahy - tedy celý lidský život?...“ pokračovalo Jeho Veličenstvo a potřásalo při tom hlavou. „Mozart není král, protože co je to král? Řekl bych, pokud připustíme, že existuje Bůh, že je Bohem! Je Bohem hudby!“

Není vůbec možné ani popsat, s jakým nadšením a zaujetím Jeho Veličenstvo hovořilo. Když se s královnou vrátili v doprovodu umělců do salónu, vzal král do ruky knihu ležící na stole. Na jejím hřbetě stálo: Mozartův Don Juan. Otevřel ji a přečetl z ní několik řádek z pera Gounoda, slavného mistra, který do Mozartova díla pronikl nejhlouběji a ze všech nejvíce jej miloval. „Ó, Mozarte, božský Mozarte! Kdo tě pochopí, ten tě musí zbožňovat. Ty jsi věčná pravda! Ty jsi dokonalá pravda! Ty's vždy hluboký a jasný! Jsi dokonalá lidskost a dětská prostota! Všechno jsi vycítil, všechno vyjádřil jediným tónem, který nikdy nebyl a nebude překonán!“

Sebastian Zoro a jeho přátelé se chopili svých nástrojů a za světla elektrické lampy, která po salónu rozlévala tlumené světlo, hráli jeden z prvních kousků, které vybrali pro dnešní koncert. Bylo to druhé kvarteto as op. 13. Mendelssohna, čímž královskému posluchači udělali obrovskou radost.

Pak následovalo třetí cis op. 75. Haydna, takřka rakouská hymna, kterou provedli s naprostým mistrovstvím. Ještě nikdy nebyli hudebníci tak dokonalí, jako v zátiší této svatyně, kde jim naslouchali pouze dva svržení monarchové.

Když dohráli tuto hymnu, oživenou skladatelovým géniem, hráli šesté kvarteto h mol op. 18. Beethovena, dojemnou smutnou skladbu, tak procítěně, že se oči Jejich Veličenstev zalily slzami.

Pak přišla na řadu Mozartova fuga c mol, tak dokonalá a při tom prostá vší scholastické hledanosti, a tak přirozená, že se zdálo, že plyne jako proud vody nebo vane jako lehký větřík v jemném listí. Dále hráli nejkrásnější kvarteto božského skladatele, a sice desáté dis op. 35, a tím bylo toto nezapomenutelné večerní představení, jaké nabobové v Milliard City dosud nezažili, završeno.

Francouzi nebyli unaveni interpretací těchto náročných skladeb, protože král a královna nebyli unaveni poslechem. Bylo však jedenáct hodin, a proto jeho Veličenstvo řeklo:

„Děkujeme vám, pánové, děkujeme vám z celého srdce. Díky dokonalosti vaší hry to pro nás byl umělecký zážitek, na jaký nikdy nezapomeneme. Bylo nám velkým potěšením...“

„Bude-li si král přát, mohli bychom ještě...“ řekl Yvernes.

„Děkuji, pánové, ještě jednou vám děkuji. Nechceme zneužívat vaší ochoty! Je pozdě a pak... dnes v noci mám službu...“

Tato slova z králových úst vrátila umělce zase zpátky do skutečnosti. Najednou byli před monarchou, který k nim takto mluvil, na rozpacích... Sklopili hlavu...

„Ano, pánové,“ začal král vesele, „jsem přece hvězdářem na observatoři Standard Islandu... a... inspektorem hvězd... vznášejících se hvězd,“ dodal nikoli bez určitého pohnutí.