II. Moc kakofonické sonáty

II. Moc kakofonické sonáty Jít v noci pěšky po neznámé silnici, v pustině, kde se lupiči vyskytují mnohem častěji, než pocestní, není vůbec příjemné. V takové situaci se nacházel náš čtyřlístek. Francouzi jsou, jak známo, stateční, a tihle byli víc, než je třeba, ale mezi odvahou a bázní existuje lidským rozumem nepostižitelná hranice. Kdyby vlak nebyl náhle z ničeho nic nenarazil na krajinu zatopenou nenadálou průtrží mračen, kdyby byl kočí nepřevrhl kočár pět mil od Freschalu, nemuseli by se naši hudebníci pouštět v noci do dobrodružství na podezřelé silnici. Doufejme, že se jim nestane nic zlého.

Asi v osm hodin Sebastian Zorn a jeho přátelé zamířili podle pokynů kočího k pobřeží. Houslisté nesli jen své nástroje v kožených lehkých a pohodlných pouzdrech, takže si na nepohodlí nemohli stěžovat. Nestěžoval si ani moudrý Frascolin ani veselý Pinchinat, ani idealista Yvernes. Úplně jinak se však choval violoncellista se svým obrovským zavazadlem ne nepodobným skříni, přivázaným na zádech. Patrně to měl v povaze, když měl důvod zuřit. Nakonec jen bručel, supěl a vyrážel ze sebe vzdechy.

Byla tma jako v pytli. Nebem se hnaly husté mraky, chvílemi prorážené úzkými trhlinami, kterými se ukazovala Luna ve své první čtvrti. Kdo ví, proč se dnes rusovlasá Phoebe podrážděnému Sebastianu Zornovi nezalíbila. Hrozil jí pěstí a křičel: „Ještě tys tu chyběla s tou tvojí protivnou tváří! Neznám nic protivnějšího, než tenhle vyříznutý kus nezralého melounu, který se promenáduje tam nahoře!“ „Bylo by lepší, kdyby byl měsíc v úplňku,“ řekl Frascolin.

„Proč?“ zeptal se Pinchinat.

„Protože bychom mnohem lépe viděli.“ „Ó cudná Diano,“ deklamoval Yvernes, „ó poutnice klidných nocí, ó bledá průvodkyně Země, ó zbožňovaný idole zbožňujícího Endymiona...“ „Už jsi skončil s baladou?“ vykřikl violoncellista. „To je náramně pěkné, když houslisté začnou hrát na kvintovou strunu.“ „Nechte toho,“ přerušil je Frascolin, „nebo nakonec budeme spát pod širým nebem...“ „To by bylo pěkné, kdybychom zmeškali koncert v San Diegu,“ prohodil Pinchinat. „No to je skvělý nápad, jen co je pravda!“ zvolal Sebastian Zorn a natřásal pouzdrem, až zanaříkalo.

„Však je tvůj, příteli,“ pravil Pinchinat.

„Můj?“ „Samozřejmě! Proč jsme nezůstali v San Franciscu, kde bychom mohli okouzlovat zástupy kalifornských uší?“ „Ptám se naposled,“ řekl violoncellista, „proč jsme se vydali na cestu?“ „Protože jsi to chtěl.“ „Tak dobře, přiznávám, že já jsem měl ten politováníhodný nápad a jestli...“ „Přátelé,“ řekl Yvernes a ukázal na obloze bod, kde jemný paprsek měsíce vroubil okraj oblaku bělavou páskou. „Co se děje Yvernesi?“ „Podívejte se, ten oblak vypadá jako drak s roztaženými křídly a pavím ocasem ozdobeným stem Argusových očí.“ Sebastian Zorn patrně neoplýval tak obrovskou obrazotvorností, jakou projevoval ctitel dcery Inachovy, protože si nevšiml ani hluboké brázdy, v níž mu uvízla noha. Padl na břicho i s pouzdrem na zádech a podobal se tak obrovskému brouku lezoucímu po zemi.

Hudebník se hrozně rozzuřil, a měl také proč, a začal recitovat levity prvnímu houslistovi, obdivujícímu se obludě na obloze.

„Za to může Yvernes! Kdyby nechtěl, abych se podíval na toho jeho zatraceného draka...“ „Už to není drak, teď je to amfora. Člověk s aspoň trochu vyvinutou představivostí ji vidí v rukou Heby, vylévající nektar...“ „Dej si pozor, aby ten nektar nebyl samá voda,“ řekl Pinchinat, „a aby nás ta tvá milovaná bohyně mládí neskropila proudem!“ Byl to sice pouhý příměr, ale ve skutečnosti se k dešti opravdu schylovalo. Rozum jim však kázal pokračovat v cestě tak dlouho, dokud ve Freschalu nenaleznou útočiště. Pomohli rozzuřenému violoncellistovi na nohy a ochotný Frascolin se nabídl, že mu ponese nástroj. Sebastian Zorn o tom z počátku nechtěl ani slyšet, nechtěl se odloučit od svého nástroje - violoncella od Ganda a Bernardela, které mu téměř bylo jeho druhou polovinou, ale musel se podvolit. A rozkošná polovička se stěhovala na záda úslužného Frascolina, který zase svěřil své lehké pouzdro do opatrování Zornovi.

Pokračovali v cestě. Urazili přes dvě míle a za tu dobu se nestalo nic zvláštního. Noc byla čím dál tím černější, protože se schylovalo k dešti. Z plujících bouřkových mraků spadlo několik obrovských kapek, ale amfora krásné Heby Yvernesovy se zatím nevylila, a čtyři noční poutníci tak měli naději, že se dostanou do Freschalu za sucha.

Museli však být nanejvýš opatrní, aby se vyhnuli pádům na tmavé cestě s hlubokými brázdami, která zahýbala často v ostrých zatáčkách, vroubených širokými výmoly. Ubírali se kolem tmavých propastí, odkud slyšeli hučení prudké řeky. Yvernes situaci za těchto okolností považoval za velmi romantickou a Frascolin za nebezpečnou.

Na cestách Dolní Kalifornií je mnoho důvodů k obavám z nepříjemného setkání, které může vážně ohrozit bezpečnost cestujících. Čtyřlístek s sebou neměl jiné zbraně, než smyčce trojích houslí a violoncella, což se může zdát v zemi, kde byly vynalezeny Coltovy revolvery, v této době zvláště zdokonalené, jako naprosto nedostatečné. Kdyby Sebastian Zorn a jeho přátelé byli Američani, nebyli by váhali ani na okamžik a opatřili by si takovou kapesní zbraň, která se nosí vzadu na kalhotech ve zvláštní kapse. Pravý Yankee, který se chystá cestovat ze San Francisca do San Diega po železnici, by nezaváhal a opatřil by si takovou šestirannou cestovní potřebu. Avšak Francouzi to ani zdaleka nepovažovali za potřebné. Ani ve snu je to nenapadlo a možná toho budou litovat.

Pinchinat kráčel v čele a pozorně se rozhlížel po stranách cesty. Cesta byla z obou stran pevně sevřená, takže nebylo vůbec možno pochybovat o možnosti náhlého přepadení. Jeho výsost by byla ráda svým přátelům provedla nějakou taškařici, aby je vystrašil- například se najednou zastavit a hlasem roztřeseným strachy zamumlat: „Ha! Tam dole... co to je?.. Musíme být ve střehu...“ Když ale cesta zabočila do hustého lesa, mezi ,mamutí stromy' sekvoje vysoké padesát stop, obry mezi kalifornskou flórou, přešla ho chuť žertovat. Za každým z těch obrovských kmenů se může schovat deset mužů… Nebylo by možné zahlédnout ostrý záblesk a v zápětí výstřel? Nebylo by možné slyšet zafičení koule...? Na takových místech velmi příhodných pro noční přepadení, lze očekávat někoho ze zálohy. Jestliže se s lupiči naštěstí nesetkali, je to proto, že v Západní Americe již vymizeli a nyní se zabývají finančními operacemi na trzích Starého i Nového světa! Tak skončili pravnuci Karla Moora a Jana Sbogara! Koho jiného by něco takového napadlo, než Yvernese? „Tenhle divadelní kus skutečně za takovou výpravu nestojí!“ pomyslel si.

V tom okamžiku se Pinchinat zastavil a ztuhnul.

Sebastian Zorn a Yvernes je došli.

„Co se stalo?“ zeptal se druhý houslista.

„Myslím, že něco vidím...“ odpověděl violista, a tentokrát to nebyl žádný jeho žertík.

Mezi stromy bylo zcela zřetelně vidět pohybující se postavu.

„Je to člověk nebo zvíře?“ ptal se Frascolin.

„Nevím.“ Přestože všichni tušili, co to asi může být, nikdo neměl odvahu to vyslovit nahlas. Stáli bez hnutí těsně u sebe, dívali se před sebe a nevydali ani hlásku. Jasným místem mezi mraky probleskovaly do hlubin temného lesa měsíční paprsky a mezi větvemi sekvojí dopadaly na zem. Bylo vidět kus země v obvodu několika kroků.

Pinchinat ani na okamžik nezapochyboval o tom, že by se mýlil. Na člověka byla ta postava příliš velká, mohla patřit jenom obrovskému zvířeti, pravděpodobně nějakému dravci - ale jakému?

„To je plantigrad!“ prohodil Yvernes.

„Zatracené zvíře,“ bručel si Sebastian Zorn nervózně pod vousy, „proč tě vlastně poslouchám, Yvernesi... Nemůžeš chvíli mluvit jako normální člověk?... Co je to za zvíře - plantigrad?“ „No to je zvíře, které našlapuje na chodidla,“ vysvětloval Pinchinat. „Medvěd!“ Byl to opravdu medvěd. Obrovský medvěd. V lesích Dolní Kalifornie se nevyskytují ani lvi, ani tygři, nebo pardálové. Jedinými obvyklými návštěvníky tu jsou medvědi, ale setkat se s nimi nikdy není příjemné.

Není tedy divu, že se Pařížané ve společném akordu chtěli tomuto dravci uhnout z cesty, když on se k tomu neměl. Přitisklí těsně u sebe pomalu a rozvážně ustupovali s tváří obrácenou k dravci, a tvářili se při tom, že nechtějí utéct.

Dravec je volným krokem následoval. Předními tlapami mával jako rameny telegrafu a kolébal se jako opice na procházce. Pomalu se přibližoval a začínal se chovat nepřátelsky. Hrozivě řval a klapal čelistmi, což je nikterak nepovzbudilo.

„Mohli abychom se dát na útěk, každý na jinou stranu,“ navrhla Jeho výsost. „To nejde!“ odpověděl Pinchinat. „Jednoho z nás by dostal a ten by to odnesl za ostatní!“ Takovou pošetilost naštěstí neprovedli, bylo totiž jasné, že by to mohlo mít zlé následky. Čtveřice se společně dostala až na méně temné místo. Medvěd se k nim přiblížil na dvanáct kroků. Považoval to místo za vhodné k útoku? Asi ano, protože řval ještě hlasitěji a postupoval dál.

Čtyřlístek propadl panice, ale vtom se ozval varovný hlas druhého houslisty: „Jen klid,... jen klid, přátelé!“ Přeběhli mýtinu a znovu se uchýlili pod ochranu stromů. Tím se ovšem nebezpečí nesnížilo. Přecházeli od jednoho kmene ke druhému, přestože se na ně dravec mohl vrhnout, a nemohli předejít jeho útoku. Nic jiného nemohli udělat, když hrozný řev dravce ustal a medvěd zmírnil krok... Najednou se stín naplnil pronikavou hudbou, výrazným 1argem, kterým se projevuje duše umělce. Byl to Yvernes. Vytáhl housle z pouzdra a nechal je rozezvučet mocným tlakem smyčce. Byl to geniální nápad! Proč by hudebníci neměli hledat spásu v hudbě? Vždyť i kameny dojaté hudbou Amfioniovou samy od sebe se pokládaly kolem Théb a dravá zvířata zkrocená něžnou hudbou přiběhla s nohám Orfeovým. Tento kalifornský medvěd měl zřejmě vlivem atavizmu stejné umělecké sklony jako jeho příbuzní z báje, protože se zklidnil a poddal se své náklonnosti k hudbě. Jak čtveřice ustupovala, následoval ji a vydával při tom zvuky jako hudební nadšenec. Málem, že nekřičel: „Výborně!“ Během čtvrt hodiny se dostali na kraj lesa. Šli dál, přičemž Yvernes stále hrál na housle. Dravec se zastavil. Nezdálo se, že by je chtěl sledovat ještě dále, protože se tlapami otočil jiným směrem.

Pinchinat také vzal do ruky svůj nástroj. „Medvědí tanec, velmi dojemný!“ zvolal.

Zatímco první houslista dřel tento známý motiv ve vyšší tónině, violista ho doprovázel drsným a nepřesným basem svých strun. Dravec se dal do tance. Zvedal hned pravou, hned levou nohu, dělal prudké pohyby a točil se. Čtveřici nechal dojít až k silnici.

„To je obyčejný medvěd z cirkusu!“ řekl Pinchinat.

„Asi ano,“ řekl Frascolin, „ten Yvernes měl zatraceně dobrý nápad.“ „Jdeme... allegretto,“ dodal violoncellista, „a neohlížejte se.“ Bylo už skoro devět, když se čtyři žáci Apollinovi bez újmy a ve zdraví dostali do Freschalu. I tento úsek cesty byl velmi obtížný, i když medvěd je už nepronásledoval.

Freschal-asi čtyřicet domů, nebo spíše dřevěných domků kolem náměstí, na kterém rostly buky. Bylo to městečko opuštěné v polích, dvě míle od pobřeží.

Umělci se ve stínu vysokých stromů nepozorovaně dostali mezi budovy. Na náměstí spatřili skromný kostel se skromnou věží. Zastavili se, sestoupili se do kruhu, jakoby chtěli zahrát kousek dostaveníčka a začali se radit, co dál.

„No! Městečko!“ řekl Pinchinat.

„Snad jsi nečekal, že bude velké jako Philadelphia nebo New York?“ odpověděl Frascolin.

„Jenže městečko už šlo spát,“ prohodil mrzutě Sebastian Zorn a pokrčil rameny. „Neprobudíme městečko, které spí,“ povzdychl si melodicky Yvernes.

„Právě naopak! Probudíme ho!“ zvolal Pinchinat.

Nic jiného jim totiž nezbývalo, jestliže nechtěli strávit noc pod širým nebem. Náměstí bylo úplně pusté a všude kolem panovalo naprosté ticho. Obchody byly zavřené, ani jediné okno nesvítilo. Palác ,zakleté princezny ve spícím lese' by se zde mohl tyčit v naprostém tichu a klidu. „A co hostinec?“ zeptal se Frascolin.

Ano... hostinec, o kterém mluvil kočí, kde cestující v nesnázích měli nalézt vlídné přijetí a nocleh. A hostinský, který měl poslat nešťastnému kočímu pomoc. Cožpak se o tom všem tomu ubožákovi jenom zdálo? Nebo... a to byla také možnost-Sebastian Zorn a jeho přátelé zabloudili? Tohle městečko možná vůbec není Freschal... Všechny tyto otázky vyžadovaly okamžitou odpověď. Bylo potřeba se zeptat některého z místních obyvatel a aby to mohli udělat museli zaklepat na dveře některého domku, třeba hostince, pokud by ho náhodou našli.

Proto hudebníci, když prozkoumali temné okolí kolem celého náměstí, pozorně sledovali průčelí v naději, že nad některými dveřmi najdou vývěsní štít.

Protože žádný hostinec ani hostinský srub nemohli najít, byli nuceni - protože nebyli ve Skotsku-jednat jako v Americe. Který z obyvatel Freschalu by odmítl dolar, nebo i dva za osobu za večeři a nocleh?

„Zaklepeme!“ řekl Frascolin.

„V taktu,“ dodal Pinchinat.

Klepali ve třech nebo čtyřech tempech, ale bezvýsledně. Neotevřely se ani jedny dveře, ani jediné okno. Hudebníci tak minuli asi tucet domů, aniž by se dočkali odpovědi.

„Spletli jsme se,“ řekl Yvernes, „to není městečko, ale hřbitov, kde pokud je nějaký spánek, je to spánek věčný... Vox clamantis in deserto.“ „Amen!“ dodala Jeho výsost mocným hlasem kostelního zpěváka. Co budou dělat, jestli bude trvat tohle naprosté ticho? Mají pokračovat v cestě do San Diega? Zahynou hladem a únavou, to je jisté... A kterou cestou by se měli vydat, bez průvodce, uprostřed tmavé noci?.. Mají se pokusit dostat do jiného městečka?.. do jakého?.. Podle toho, co říkal kočí, na této části pobřeží žádné jiné městečko není... Nakonec by ještě zabloudili. Bude lépe, když počkají, až se rozední... Jenže strávit šest hodin bez střechy nad hlavou pod oblohou zataženou těžkými mraky, které hrozily tím, že každou chvíli spadnou, to se umělcům příliš nechtělo. Pinchinat dostal nápad. Neměl sice pokaždé vynikající nápady, ale zato se mu jich v hlavě rojilo spousty. Moudrý Frascolin jeho myšlenku schválil.

„Přátelé, co kdybychom s kalifornským městečkem zkusili to, co jsme zkusili s medvědem? Medvěda jsme zkrotili trochou hudby... probuďme měšťany mohutným koncertem, při kterém nebudeme šetřit ani fortem ani allegrem...“ „Zkusíme to,“ řekl Frascolin. Sebastian Zorn nenechal Pinchinata domluvit. Otevřel pouzdro, opřel violoncello o ocelovu špičku, a protože neměl po ruce stoličku, rovnou začal se smyčcem v ruce vyluzovat všechny možné zvuky, v nástroji ukryté.

Jeho kolegové s k němu přidali, ale s uměním to nemělo mnoho společného. „Onslowovo kvarteto h-mol,“ řekl. „Takže, jeden takt naprázdno.“ Onslowovo kvarteto měli dobře sehrané, takže stateční hudebníci nepotřebovali příliš vidět na pohyb obratných prstů po hmatníku nástrojů.

Nadšeně se dali do hry. S větším nasazením a citem snad dosud v kasinech a divadlech ve Spojených státech nehráli. Prostranství se naplnilo vznešenou harmonií, jaké stěží mohly lidské bytosti, pokud nebyly stiženy hluchotou, odolat. Kdyby skutečně byli na hřbitově, jak se vyjádřil Yvernes, hroby by se kouzlem té hudby otvíraly, nebožtíci by vstávali a kostlivci by tleskali rukama... Ale domy se neotvíraly a světla se nerozsvěcela. Skladbu dohráli za zvuků mohutného finále, aniž Freschal projevil známky života.

„To je hrůza!“ zvolal Sebastian Zorn nanejvýš rozhořčen. „Musíme těm barbarům zahrát kočičinu, jako medvědům! Budiž! Začneme: ty Yvernesi v d, Frascolin v e, Pinchinat v g a já zůstanu v h mol. Tak s chutí do toho!“ Taková kakofonie! Takové víření bubnů! Vypadalo to jako improvizovaný orchestr řízený princem z Joinville někde v brazilském zapadákově. Někdo by si mohl dokonce myslet, že provádějí nějakou hroznou Wagnerovu symfonii, hranou proti srsti!...

Pinchinatův nápad byl vcelku dobrý. Okouzlující hudba sice nic nezmohla, tím více však účinkovala kočičina. Freschal se začal probouzet. Okna se začala jedno po druhém rozsvěcet. Dvě nebo tři se dokonce otevřela.

Obyvatelé městečka nebyli mrtví, jevili přece známky života. Ani nebyli hluší, protože pozorně poslouchali.

„Budou po nás házet jablka!“ řekl Pinchinat v pauze, protože i přes potření veškeré harmonie skladby, takt dodržovali přesně.

„Tím lépe, budeme mít co jíst,“ odpověděl praktický Frascolin.

Koncert pod vedením Sebastiana Zorn a zahráli znamenitě. Zakončili ho mocným akordem, hraným ve čtyřech různých tóninách.

Ne! Z dvaceti nebo třiceti dokořán otevřených oken po nich nezačali házet jablka, ale ozvala se pochvala a bouřlivé volání: „Výborně! Výborně! Výborně!“ Nebylo pochyb o tom, že kterýkoli z domů by vynikajícím virtuosům ochotně poskytl pohostinství.

Zatímco se kvarteto oddávalo těmto hudebním orgiím, nepozorovaně se k nim až na vzdálenost několika kroků přiblížil jakýsi divák. Ten muž vystoupil z vagónu elektrické dráhy a držel se v rohu náměstí. Byl to muž vysoké postavy, poměrně tělnatý, pokud to bylo možné ve tmě rozeznat.

Zatímco Pařížané čekali pod okny, až se otevřou dveře domů, aby je přijaly a to se stále zdálo velmi nejisté - přistoupil k nim nový příchozí a dokonalým yankeeovským jazykem řekl přívětivě: „Já sice nejsem odborník, pánové, ale dovolte mi, abych vám potleskem vyjádřil své uznání...“ „Za náš poslední kousek?“ zeptal se Pinchinat ironicky. „Nikoli pánové, za ten první, protože hrát Onslowovo kvarteto s takovým citem se zřídkakdy slyší.“ Muž, který se objevil, byl bezpochyby znalec. „Pane,“ začal Sebastian Zorn jménem svých přátel, „jsme vaším uznáním velice potěšeni... Jestli vám náš druhý kus trhal uši, bylo to proto, že...“ „Pane,“ přerušil ho neznámý, protože se mu jeho řeč zdála příliš dlouhá, „neslyšel jsem nikdy hrát tak falešně a potom tak dokonale. Ale chápu, proč jste tak hráli - chtěli jste probudit hodné obyvatele Freschalu, kteří se již uložili k spánku. Protože jste toho chtěli dosáhnout tak zoufalým prostředkem, dovolte pánové, abych vám nabídl... „ „Pohostinství?“ zeptal se Frascolin. „Ano, pohostinství, staroskotské pohostinství. Pokud se nemýlím, mám před sebou koncertní čtyřlístek, proslulý po celé naší krásné Americe, která neskrblila svým nadšením...“ „Pane, velmi nám lichotíte,“ považoval za svou povinnost říct Frascolin. „A pokud jde o pohostinství, kde bychom je měli vaším přičiněním nalézt?“ „Dvě míle odtud.“ „V jiném městečku?“ „Ne. Ve městě.“ „Ve velkém městě?“ „Ovšem. „ „Dovolte, ale bylo nám řečeno, že kromě San Diega tu není jiné město.“ „To je omyl, který vám nedokážu vysvětlit.“ „Omyl?“ opakoval Frascolin. ,,Ano, pánové. Chcete-li mě doprovodit, nabízím vám přijetí důstojné tak vynikajících umělců.“ „Myslím, že bychom ten návrh měli přijmout,“ řekl Yvernes. „Mám stejný názor,“ přidal se Pinchinat.

„Jen pomalu, pomalu,“ vykřikl Sebastian Zorn, „nepospíchejte víc, než šéf orchestru.“ „Co to znamená?“ ptal se Američan. „Že nás čekají v San Diegu,“ odpověděl Frascolin.

„V San Diegu, kde město objednalo sérii řady našich hudebních matiné a první z nich se má konat pozítří v neděli,“ dodal violoncellista.

,,Aha!“ odpověděl neznámý muž tónem, na němž bylo znát, že příliš nesnáší odpor.

„To nevadí, pánové,“ dodal. „Na jeden den navštívíte město, které vám ušetří mnoho starostí a slibuji, že vás doprovodím na nejbližší stanici, abyste se včas dostali do San Diega.“ Byla to svůdná nabídka a přišla jim právě vhod. Čtyřlístek se ujistil, že kromě výhod, které jim sliboval ten ochotný muž, najdou příjemný pokoj v pěkném hotelu.

„Přijímáte?“ „Přijímáme,“ odpověděl Sebastian Zoru, kterého hlad a únava přiměly, aby tuto nabídku ochotně přijal. „Takže, ujednáno,“ dodal Američan. „Hned se vydáme na cestu... Za dvacet minut budeme na místě a jsem si jist, že mi budete děkovat.“ Je třeba podotknout, že po posledním hurá! vyvolaném kočičinou se okna domů zase zavřela, světla zhasla a městečko Freschal se znovu ponořilo do hlubokého spánku.

Američan a čtyři umělci se svými nástroji nastoupili do elektrického vozu. Usadili se vzadu, zatímco Američan stál vpředu u řidiče-strojníka. Zatáhl za páku, elektrické akumulátory se daly do chodu, vůz se pohnul a zanedlouho svižně ujížděl k západu.

Po čtvrt hodině se před nimi rozprostřelo bělavé světlo, připomínající oslnivé rozptýlení měsíčních paprsků. Bylo to město, o němž Pařížan neměl ani tušení. Elektrický vůz zastavil a Frascolin řekl: „Tak jsme na pobřeží.“ „Na pobřeží? Ne, ještě se musíme dostat přes jedno rameno,“ odpověděl Američan. ,,A jak?“ zeptal se Pinchinat.

„Náš elektrický vůz najede na vor.“ Opravdu tam byl vor, ve Spojených státech často používaný. Elektrický vůz na něj vjel i s pasažéry.Vor musel být poháněný elektřinou, protože nevyfukoval žádnou páru. Za dvě minuty, když přeplul vodní rameno, zastavil u nábřeží ve vnitrozemském přístavu. Elektrický vůz projížděl alejí na otevřeném prostranství, až dorazil do parku, za nímž zvláštní zařízení produkovalo velmi intenzivní světlo.

Vraty v plotě kolem parku se bylo možné dostat na dlouhou širokou ulici, dlážděnou jasně zvučícími kamennými deskami. Za pět minut již umělci vystupovali před vchodem do hotelu, skýtajícího veškeré pohodlí, kde byli přijati s výjimečnou ochotou, zkrátka po americku.

Okamžitě byli odvedeni k bohatě prostřenému stolu. Povečeřeli s obrovskou chutí, čemuž se nebylo co divit.

Když hostina skončila, správce domu je dovedl do prostorného, dobře větraného pokoje, osvětleného elektrickými lampami, které se zmírněním proudu mohly změnit v noční lampičky.Vysvětlení toho divu si nechali na druhý den. Lehli si do čtyř postelí, rozestavěných v rozích místnosti. Chrápali se stejně úžasnou sehraností, jaká koncertní čtveřici vydobyla takovou pověst.