ČÁST PRVNÍ I. Čtyři hudebníci
ČÁST PRVNÍ
I. Čtyři hudebníci
Jestliže nějaká cesta špatně začne, málokdy také dobře skončí. To měli důvod si myslet čtyři hudebníci, jejichž nástroje se válely po zemi. Kočár, do kterého museli přesednout na poslední stanici železnice, se totiž převrátil na silnici přímo nad srázem.
„Je někdo zraněný?“ zeptal se první, když se zvedl.
„Já mám jenom škrábnutí,“ odpověděl druhý a otíral si tvář poškrábanou střepem z rozbitého okna.
„Já jsem odřený,“ hlásil třetí, jehož lýtko ztratilo několik kapek krve.
Celkem vzato, nebylo to tak zlé.
„Moje violoncello!“ vykřikl třetí. „Doufám, že se mu nic nestalo!“
Pouzdra zůstala naštěstí celá. Ani violoncello, ani dvoje housle, ani viola neutrpěly žádnou újmu. Jenom je bude potřeba znovu naladit. Skvělé nástroje! „Zatracená železnice! Nechala nás na holičkách v půli cesty!“ poznamenal první. „Zatracený kočár, vyklopil nás v úplné pustině!“ řekl druhý.
„A zrovna, když se začíná stmívat!“ doplnil třetí.
„Koncert se naštěstí koná až pozítří,“ dodal čtvrtý.
Umělci tuto nehodu přijali vcelku vesele a ještě o ní vtipkovali.
„Podívejte, kočár teď vypadá jako e nad c.“
„Pinchinate!“ okřikl ho jeden z nich.
„Mám ten dojem, že je to příliš mnoho událostí v jednom klíči,“ pokračoval Pinchinat.
„Mlč, prosím tě!“
„Udělali bychom lépe, kdybychom si věci přenesli do jiného kočáru,“ dokončil Pinchinat.
Ano, skutečně je to mnoho událostí, bude-li se je čtenář chtít dozvědět.
Celý rozhovor proběhl francouzsky, ale mohl být stejně dobře pronesen také anglicky, protože všichni čtyři, díky četným cestám po anglosaských zemích, mluvili jazykem Waltera Scotta a Coopera jako svým mateřským. Tím jazykem také oslovili kočího.
Ten dobrý člověk to odnesl nejhůř, protože v okamžiku, kdy se zlomila přední osa kočáru, spadl z kozlíku. Utrpěl několik pohmožděnin, které nebyly tak nebezpečné, jako spíše bolestivé. Byl tak potlučený, že nemohl sám jít. Bylo potřeba zvážit, jak by ho dopravili do nejbližší osady.
Jenom zázrakem celá událost neskončila smrtí někoho z nich. Silnice vedla hornatou krajinou, těsně kolem srázů propastí, po pravé straně ji vroubily divoké řeky a přetínaly ji špatně schůdné brody.
Kdyby se byl omnibus rozbil asi o dvacet kroků dál, zřítil by se ze skály do propasti a nikdo by pravděpodobně nepřežil.
Ať tak či tak, povoz byl naprosto nepoužitelný. Ten, který narazil hlavou na kámen, se válel na zemi a druhý měl vážně zraněné stehno. Neměli tedy povoz ani spřežení.
Tyto čtyři umělce skutečně na území Dolní Kalifornie pronásledoval zlý osud. Dvě neštěstí za posledních čtyřiadvacet hodin... a jak by to dopadlo, kdyby nezachovali stoický klid!
V té době mělo hlavní město státu, San Francisco přímé železniční spojení se San Diegem, které se rozkládalo až u hranic původní provincie Kalifornie. A právě tam měli namířeno naši čtyři cestovatelé. Tam měli pozítří účinkovat na všeobecně očekávaném a reklamou mocně ohlašovaném koncertě. Vlak, který předevčírem vyjel ze San Francisca, měl do San Diega ještě asi patnáct mil, když došlo k prvnímu proti taktu.
Ano, proti takt. Tak tomu říkal nejveselejší z nich a všichni ten výraz od experta v oboru not rádi převzali.
Byla to nucená zastávka na stanici Paschal, kde byla trať na úseku tří až čtyř mil stržená náhlou průtrží mračen. Nebylo možné použít dráhu o dvě míle dál, protože přestupování tehdy ještě nebylo zavedené a nehoda se navíc stala sotva před několika hodinami.
Nezbývalo, než počkat, až bude železnice zase sjízdná, nebo si v nejbližším městečku najmout povoz do San Diega.
Všichni čtyři byli pro druhou z možností. V sousedním městě se jim podařilo objevit starý neohrabaný, moly prožraný a velice nepohodlný landauer. Kočí souhlasil, když mu slíbili tučný výdělek a bez zavazadel jenom s nástroji se vydali na cestu.
Od dvou hodin odpoledne až do sedmi večer cesta probíhala bez problémů, ale v tom přišel druhý proti takt kočár se převrhl a to tak nešťastně, že pro další cestu byl naprosto nepoužitelný.
Všichni čtyři se najednou ocitli dvacet mil od San Diega.
Jak se tito čtyři hudebníci, Francouzi, dokonce rodilí Pařížané, dostali na tak dobrodružnou cestu nebezpečnými končinami Dolní Kalifornie?
Nyní v několika větách vypodobníme postavy těchto čtyř virtuosů a ukážeme, jak si náhoda, ta fantastická rozehrávačka podivně zažertovala s hrdiny této zvláštní historie.
V tom roce - a není potřeba připomínat, že asi před dvaceti lety - Spojené státy americké zdvojnásobily počet hvězd na své spolkové vlajce. Poté, co předtím připojily ke svému území celou Kanadu až k nejzazším hranicím polárního moře, území Mexika, Quatemaly, Hondurasu, Nicaragui a Kostariky až k Panamskému průplavu, byly na vrcholu svého průmyslového a obchodního rozmachu. V té době se cítění vyvinulo i u násilnických Yankeeů, přestože jejich vlastní umělecká tvorba byla zanedbatelná a národní duch se v oboru malířství, sochařství a hudby pohyboval poněkud neohrabaně.
Alespoň se u nich v širším měřítku rozvinul kladný vztah k uměleckým věcem.
Za drahé peníze nakupovali obrazy starých i soudobých mistrů a zřídili soukromé a veřejné galerie a za vysoké honoráře si najímali vynikající umělce operní i dramatické, stejně jako nejtalentovanější hudebníky a tříbili si tak svůj cit pro krásné a vznešené věci, který jim až dosud naprosto scházel.
Ti, kteří se zabývali hudbou, s oblibou poslouchali vynikající opery Meyerbeera, Gounoda, Berlioze, Wagnera, Verdiho, Masséa, Saint-Sanchea a Masseneta. Právě o takové slavné skladatele druhé poloviny 19. století se zpočátku zajímala laická veřejnost Nového Světa. Později došla uznání díla pronikavější a intimnější Mozarta, Haydena a Beethovena. Vrátili se totiž k pramenům vrcholného umění 18. století. Pak přišly na řadu opery a melodramata, po nich symfonie, sonáty a orchestrální suity.
Právě v době o které je řeč, v různých státech Unie vzbudila senzaci sonáta. Každá nota byla královsky zaplacená - dvacet dolarů za bílou, deset za černou a pět dolarů za osminkovou notu, a proto napadlo čtyři vynikající hudebníky, kteří věděli o této výstřední zálibě, jít hledat úspěch a štěstí do Spojených států amerických. Byli to čtyři dobří přátelé, v Paříži dobře známí absolventi konzervatoře a vysoko hodnocení na koncertech v Americe dosud málo rozšířené ,komorní hudby'. Díla Mozarta, Beethovena, Mendelsona, Haydena a Chopina, napsaná pro čtyři smyčcové nástroje - první a druhé housle, violu a violoncello dokázali interpretovat s neobvyklou dokonalostí, podivuhodným souladem a hlubokým citem. Nebylo to ovšem nic výjimečného, ale jaké to bylo bezchybné provedení, jaká neobyčejná virtuozita! Nebývalý úspěch této čtveřice je možné vysvětlit i tón, že v té době již ohromné harmonické a symfonické orchestry posluchače nudily. Jedno je však jisté, hudba je uměleckým ztvárněním chvění zvukových vln, ale to ještě neznamená, že se kvůli těmto vlnám musí rozpoutávat bouře.
Zkrátka naši čtyři hudebníci chtěli zasvětit Američany do nevýslovně sladkých požitků komorní hudby. Společně se vydali do Nového Světa a do dvou let je Yankeeové zasypávali dolary a provoláváním slávy. Jejich večerní i ranní koncerty měly neobyčejně velkou návštěvnost. Koncertní čtyřlístek - jak je nazývali - si nemohl stěžovat na nedostatek bohatých posluchačů. Bez něho se neobešla žádná slavnost, žádná svatba, ani vybraná společnost, či domácí zábava, nebo zahradní koncert, které by ušly všeobecné pozornosti. Díky tomuto všeobecnému nadšení mohl čtyřlístek nahromadit slušné jmění, které, kdyby bylo uloženo do New Yorkské banky, by se mohlo zhodnotit na pěkný kapitál. Ale proč se nepřiznat? Pařížané v Americe hodně utráceli. Tyto krále smyčce, tyto krále čtyř strun, hromadění pokladů vůbec nezajímalo. Líbil se jim dobrodružný život, protože si byli jisti, že vždy a všude, kdekoli mezi New Yorkem a San Franciscem, Quebekem a New Orleansem, Novým Skotskem a Texasem, najdou vlídné přijetí a slušný výdělek. Žili tak trochu bohémským životem, jako bohémové, kteří tvoří nejstarší, nejpozoruhodnější a nejobdivovanější provincii staré dobré Francie.
Nyní nastala ta správná chvíle jednoho po druhém je představit čtenářům, kteří dosud nikdy neměli a ani nebudou mít potěšení je slyšet.
První houslista Yvernes, byl dvaatřicet let starý, byl střední postavy, od přírody štíhlý, s kudrnatými kaštanovými vlasy, uhlazeným zevnějškem, velkýma černýma očima a dlouhýma rukama, které byly jako stvořené, aby se rozběhly po hmatníku jeho Garnériových houslí. Měl vybrané způsoby. Rád se halil do tmavého pláště a rád nosil vysoký hedvábný klobouk. Snad byl trochu výstřední, ale byl nejbezstarostnější z celého čtyřlístku a nejméně ze všech se staralo hmotné statky. Byl to obdivuhodný umělec, nadšený obdivovatel krásných věcí, umělec s obrovským talentem a velkou budoucností.
Frascolin, druhý houslista, byl starý třicet let, byl malý se sklonem k tloustnutí, který dodává na vášnivosti, měl hnědé vlasy a vousy, mohutnou hlavu, černé oči a na nose s pohyblivým chřípím červený pruh na místě, kde nosil skřipec se zlatou obrubou, bez kterého se pro svou krátkozrakost neobešel. Byl to hodný chlapec, ochotný a úslužný, připravený se ujmout nejtěžších prací, aby ulehčil svým přátelům. Vedl čtyřlístku účty a nabádal je k šetrnosti, přestože ho nikdy neposlechli. Nebyl ani trochu žárlivý na úspěchy svého kolegy Yvernesa, chyběla mu totiž ctižádost povznést se k pulpitu prvních houslí. Jinak to byl znamenitý hudebník. Nosil širák a cestovní oblek.
Violista Pinchinat, všeobecně oslovovaný ,Jeho výsost', byl ze skupiny nejmladší a nejlehkomyslnější. Bylo mu jednadvacet let a byl to jeden z těch nenapravitelných charakterů, které zůstávají větroplachy celý život. Měl něžnou hlavu, duchaplné, stále ostražité oči, rezavé vlasy a hladkou tvář. Jazyk se mu mrštně pohyboval mezi zdravými bílými zuby. Byl velkým milovníkem slovních hříček a vtipů, stále připravený k útoku stejně jako k obraně. Mozek mu stále neúnavně pracoval, což přičítal čtení různých klíčů, jak to vyžadoval jeho nástroj. Byl skutečným ,klíčem k domácnosti', jak o sobě tvrdil. Měl stále břitký humor a rád se pouštěl do vtipkování, aniž by se pozastavoval nad nepříjemnostmi, které by tím mohl svým kolegům způsobit. Proto byl často kárán a napomínán, když ho ,náčelník' koncertního čtyřlístku uslyšel. Tím byl violoncellista Sebastian Zorn, jako náčelník uznávaný pro svůj talent i věk - bylo mu padesát pět let, byl malý, podsaditý a rusovlasý. Měl husté vlasy sčesané ke spánkům, štětinaté kníry přecházely v licousy vybíhající do špičky. Pleť měl jako pálená cihla. Za čočkami brýlí, které předměty dvojnásobně zvětšovaly, se leskly oči. Ruce měl tlusté, pravice ozdobená velikými prsteny na prsteníku a malíku, byla navyklá na vláčné pohyby smyčce.
Domníváme se, že tato charakteristika postačí k vylíčení člověka - umělce. Odrazilo se na něm, že celých čtyřicet let mezi koleny svíral svůj zvučný nástroj. Tento celoživotní stav měl vliv na jeho povahu - cellisté bývají většinou mnohomluvní a zlostní, v hovoru otevření a rozvláční, nikoli však bez vtipu.
Takový byl Sebastian Zorn, kterému Yvernes, Frascolin a Pinchinat zcela dobrovolně svěřili vedení svého koncertního turné. Nechali ho mluvit a jednat, protože se ve všem vyznal. Na jeho panovačné chování si zvykli a smáli se pouze, když ,vypadl z taktu', což je u umělce vystupujícího na veřejnosti politováníhodné, jak vždycky podotýkal bezohledný Pinchinat. Měl na starosti sestavování programů, určování směru cesty i korespondenci s impresárii, což umožnilo jeho podnikavé povaze projevit se na každém kroku. Nezasahoval pouze do otázek účetních, do vedení společné pokladny, svěřené do péče druhého houslisty a prvního účetního - přesného a nesmělého Frascolina.
Takže nyní tu máme čtyřlístek jako na dlani. Jejich povahy se ukázaly, ne-li přímo originální, pak alespoň nanejvýš zajímavé. Před čtenářem se rozehraje prostý příběh a uvidíme, jakou roli v něm sehrají čtyři Pařížané, kteří na svých cestách po jednotlivých státech Unie, poté, co sklidili tolik obdivu, byli uneseni... Ale neprozrazujme budoucí děj, ,nezrychlujme takt', jak by řekl Pinchinat buďme trpěliví. Čtyři Pařížané, jak víme, se kolem osmé hodiny večerní nacházeli na liduprázdné cestě v Dolní Kalifornii nad troskami svého havarovaného vozu. Pinchinat, Frascolin i Yvernes přijali novou situaci naprosto klidně a ještě na ni udělali několik odbornických vtipů, ale není se co divit, že náčelník čtyřlístku dostal záchvat vzteku, ovšem naprosto zbytečného. Co naplat? Violoncellista byl horkokrevný a krev mu rychle vzkypěla. Yvernes o něm tvrdil, že určitě pochází z kmene vynikajících starověkých bojovníků Ajaxa a Achilla.
Nesmíme zapomínat, že přes veškerou rozdílnost svých povah - Sebastian Zorn byl zlostný, Yvernes flegmatický, Frascolin mírný a Pinchinat neobyčejně veselý - byli výbornými přáteli a chovali k sobě navzájem bratrskou náklonnost. Cítili se být k sobě připoutáni páskou, kterou nemohl přetrhnout žádný spor o hmotné zájmy, ani žádné sobectví, navíc byli poutáni stejným vkusem a jejich srdce, stejně jako hudební nástroje v dobré sestavě, vždycky držela akord.
Zatímco Sebastian lál, a prohlížel pouzdro svého violoncella, jestli neutrpělo nějakou újmu, Frascolin přistoupil ke kočímu:
„Příteli, co myslíte, že by se teď mělo dělat?“ zeptal se ho.
„Bez povozu a koní můžeme jedině čekat,“ odpověděl muž.
„Čekat, jestli někdo náhodou nepřijde!“ zvolal Pinchinat.
„A co když nikdo nepřijde?“ „Tak budeme někoho hledat,“ řekl Frascolin, který nikdy nepozbýval své praktičnosti. „Kde?“ rozčiloval se Sebastian Zorn a prudce pobíhal po silnici a máchal při tom rukama.
„Tam, kde je,“ odvětil kočí.
„No tak, kočí, řekněte něco,“ vmísil se do rozhovoru voiloncellista stále podrážděnějším tónem - cožpak je tohle nějaká odpověď? Jak?... Tohle nemehlo rozbije vůz, zmrzačí si koně a teď úplně klidně řekne: „Pomozte si, jak umíte.“ S výmluvností sobě vlastní na něj začal chrlit nekonečnou řadu zcela zbytečných výčitek.
„Nech to na mě, Zorne,“ zasáhl nakonec Frascolin.
Pak se obrátil ke kočímu a zeptal se: „Kde teď jsme, příteli?“ „Pět mil od Freschalu.“
„Je tam železniční stanice?“
„Ne, je to pobřežní městečko.“ „Najdeme tam nějaký kočár?“ „Kočár ne, snad nějakou káru...“
„Kárutaženou voly, jako za dob merovingských králů!“ křičel Pinchinat. „Nevadí,“ řekl Frascolin.
„Zeptejte se ho raději, jestli v té díře Freschalu je nějaký hostinec. Nechce se mi teď v noci někde běhat...“
„Příteli, je ve Freschalu nějaký hostinec?“ zeptal se Frascolin. ,,Ano, hostinec, kde obyčejně přepřaháme.“
„Do toho městečka se dostaneme po hlavní silnici?“
„Ano. „Jdeme!“
„Bylo by kruté toho dobrého muže tady v úzkostech nechat svému osudu,“ podotkl Pinchinat. „Byl byste schopen jít, příteli, kdybychom vás vedli?“
„Nejde to! Zůstanu raději tady u svého kočáru. Zítra za světla se tam už nějak dostanu,“ odpověděl kočí.
„Můžeme vám z Freschalu poslat pomoc?“
„Ano,... hostinský mě dobře zná a nenechá mě tu jen tak...“
„Jdeme!“ zvolal violoncellista a už si dával na záda pouzdro se svým nástrojem. „Ještě okamžik,“ řekl Pinchinat, „musíme kočího odnést trochu stranou.“ Pokusili se ho odvést ke kraji silnice, ale protože silně pohmožděnýma nohama nevládl, Pinchinat a Frascolin ho zvedli a položili ho pod velký strom, jehož nízké, rozložité větve nad ním tvořily zelené loubí.
„Jdeme!“ zavolal již potřetí Sebastian Zoru, když si dvěma koženými řemeny přivázal pouzdro na záda.
„Jsme připraveni,“ řekl Frascolin a obrátil se ke kočímu: „Poslyšte, hostinský z Freschalu vám pošle pomoc, ale nepotřebujete ještě něco do té doby, příteli?“
„Prozatím by mi přišla vhod kapka ginu,“ odpověděl kočí, „pokud vám ho ještě trochu zbylo.“
Pinchinatova láhev byla ještě plná a Jeho výsost k takové oběti ochotně svolila. „S takovou zásobou vám zevnitř nebude zima celou noc,“ řekl.
Poslední violoncellistovo zaklení přimělo společnost, aby se vydala na cestu. Byli rádi, že zavazadla nechali ve vagonu a nenaložili je s sebou na kočár. Hudebníci se tak alespoň nemuseli plahočit s jejich přenášením do Freschalu, i kdyby se jejich příjezd do San Diega opozdil. Stačilo samotné pouzdro na violu a k němu navíc i violoncello.
Hudebník se totiž, pokud je hoden svého jména, nikdy neodloučí od svého nástroje, stejně jako voják nikdy neopustí svou zbraň a hlemýžď ulitu.
