ČÁST DRUHÁ I. Na Cookových ostrovech Během šesti měsíců, které uběhly od doby, kdy Standard Island opustil záliv Sv. Magdaleny a putoval od jednoho souostroví ke druhému napříč celým Tichým oceánem, se za celou tu dlouhou dobu nestala ani jediná nehoda. V tomto ročním období bylo moře v rovníkovém pásu poměrně klidné a passáty vály mezi obratníky rovnoměrně. Ostatně, i kdyby přišel nějaký uragán nebo bouře, takový solidní základ, jaký má Milliard City, oba přístavy, park a okolí, by zamezil jakémukoli sebemenšímu náznaku otřesu. Uragán přejde, bouře se utiší a Klenot Pacifiku si jich sotva všimne.
Spíše by se bylo možné domnívat, že za takových okolností je tam život příliš jednotvárný. Ale naši Pařížané se sami první přesvědčili o opaku. V obrovské pustině hladiny oceánu se jako oázy na poušti vyskytovala souostroví, některá již navštívili ostrovy Sandwichské, Markýzské, Pomotu, Společenské - a jiná prozkoumají později, než zamíří na sever - Cookovy ostrovy, Samoa, Tonga, Fidži, Nové Hebridy a snad ještě některé další. Bylo tu tolik rozmanitých zastávek a tolik různých příležitostí k cestám do míst velmi zajímavých, přinejmenším ze stránky národopisné.
Mělo snad kvarteto důvod si na cokoli stěžovat, i kdyby na to mělo čas? Mohlo se cítit odtržené od okolního světa? Nepřepravovala se pošta pravidelně? Kromě toho, že lodě naložené zásobami petroleje pro továrny připlouvaly téměř na minutu přesně, parníky pravidelně každých čtrnáct dní v Trihord Harboru nebo v Bâbord Harboru vykládaly svůj rozmanitý náklad doplněný množstvím různých zajímavostí a novinek, jimiž se milliardské obyvatelstvo bavilo ve volných chílích.
Rozumí se samo sebou, že stanovený plat byl umělcům vyplácen s přesností, dokazující nevyčerpatelnost finančních prostředkůl Společnosti. Do jejich kapes proudily tisíce dolarů a hromadily se tam. A až jim vyprší smlouva, budou opravdu velmi bohatí. Umělci zatím nikdy ještě nebyli tak slavní, a tak svých „poměrně skromných“ úspěchů na svém turné po Spojených státech amerických nijak nemuseli litovat.
„Tak co,“ zeptal se jednou Frascolin violoncellisty, „už jsi odložil své předsudky vůči Standard Islandu?“ „Ne,“ odpověděl Sebastian Zorn. „Ale stejně odtud půjdeš s pěkně naditou kapsou,“ dodal Pinchinat.
„To není všechno, mít plnou kapsu. Hlavně musíme mít jistotu, že ji vůbec budeme mít.“ „A ty si tím nejsi jistý?“ „Ne. „ Co na to odpovědět? Ohledně nadité kapsy se nebylo čeho bát, protože po třech měsících dali její obsah v podobě směnky uložit v New Yorské bance. Bylo ovšem lepší nechat tvrdohlavého Zorn a v klidu, aby se úplně pohroužil do své mlčenlivé nedůvěry.
Pravdou ovšem bylo, že budoucnost se nyní zdála být mnohem jistější, než kdykoli před tím. Rivalita obou stran jako by polevila. Cyrus Bikerstaff a jeho zástupci si libovali a také intendantova vážnost se od té „velké události“ znásobila. Ano! Walter Tankerdon tančil se slečnou Dianou Coverleyovou. Bylo z toho snad možno usuzovat, že napětí ve vztazích mezi oběma rodinami polevilo? Ať tak či tak, Jem Tankerdon a jeho přátelé přestali mluvit o tom, že ze Standard Islandu udělají průmyslový a obchodní ostrov.Ve vysoké společnosti se hodně hovořilo o tom, co se stalo na plese. Několik jasnovidných přátel v tom vidělo sblížení, a snad ještě více než sblížení, možná dokonce spojení, které učiní přítrž soukromým i veřejným nesvárům.
Pokud se předtuchy stanou skutečností, mladému muži a dívce, kteří jsou hodni jeden druhého, se vyplní nejtajnější přání. A to můžeme s jistotou tvrdit.
Nelze pochybovat, že Walter Tankerdon nezůstal k půvabům slečny Coverleyové chladný. Trvalo to již rok, ale za daných okolností nikomu své tajemství nesvěřil. Slečna Diana to však uhádla. Ona to pochopila a byla takovou diskrétností dojata. Jistě četla ve svém čistém srdci a to se chystalo srdci Walterovu odpovědět. Nedala na sobě však nic znát a chovala se zdrženlivě, jak jí to kázala její hrdost a napětí, panující mezi oběma rodinami.
Ostatně, pozorný divák by si všiml, že Walter ani slečna Diana se nikdy neúčastnili debat, které se vedly v paláci na Patnácté třídě, právě tak jako v paláci na třídě Devatenácté. Když umíněný Jem Tankerdon pronesl nějakou ostrou a jízlivou poznámku o Coverleyových, jeho syn svěsil hlavu, zmlkl a vzdálil se. A když Nat Coverley horlil proti Tankerdonovým, jeho dcera sklopila oči, zbledla a snažila se odvést řeč jinam, což se jí však nedařilo. Důvodem, proč tito dva mladí lidé spolu nikdy nehovořili, byl společný osud jejich otců, kteří jako by měli klapky na očích. Naštěstí snad alespoň - dle mínění Kalixta Munbara - paní Coverleyová a paní Tankerdonová nebyly touto slepotou stiženy. Matky nemívají oči, které by neviděly. Stav duše jejich dětí v nich vyvolával neustálé obavy, protože z této situace nebylo východiska. Věděly velmi dobře, že nepřátelství obou rivalů, jejich sobectví, které bylo soustavně uráženo otázkou předsednictví, nikdy neumožní žádné smíření, žádné spojení... Přesto se Walter a slečna Diana milovali... A jejich matky si toho nemohly nevšinmout.
Již několikrát byl mladý muž vyzván, aby si mezi dívkami v Bâbordské části vybral manželku. Bylo tam mnoho milých dívek, vzorně vychovaných a bohatých téměř jako on, jejichž rodiny by byly takový sňatek jenom uvítaly. Otec mu udělal nejednu lákavou nabídku. Matka také, ale méně na něj naléhala. Walter však všechny odmítal s odůvodněním, že nemá chuť se ženit. Starý chicagský obchodník na to nedbal. Jeho syn měl několik set milionů věna, a tak přece nemohl zůstat starým mládencem. Pokud by si nenašel mladou dívku podle svého vkusu na Standard Islandu, může se vypravit na cesty do Ameriky nebo do Evropy. Díky svému jménu a bohatství, o osobních kvalitách nemluvě, nebude mít při své volbě žádné překážky. Bude si moci vybrat třeba princeznu z císařské nebo královské krve! Takto uvažoval Jem Tankerdon. Kdykoli však otec Waltera přitlačil ke zdi, ten se vzepřel a odmítl jít hledat ženu do ciziny. Matka se ho jednou zeptala: „Je tady na Standard Islandu nějaká dívka, která by se ti líbila?“ „Ano, maminko.“ Protože však dále nevyzvídala, co je to za dívku, nepovažoval za vhodné ji jmenovat. V rodině Coverleyových panovaly podobné poměry. Starý bankéř z New Orleansu chtěl provdat svoji dceru za některého z mladíků, kteří navštěvovali jeho palác. A nelze pochybovat o tom, že by ho nenavštěvovali rádi. Pokud se jí žádný z nich nelíbí, dobře tedy, otec a matka ji doprovodí do ciziny. Pojedou do Francie, Itálie, Anglie... Slečna Diana však odpověděla, že Milliard City v žádném případě nechce opustit. Je na Standard Islandu spokojená a nepřeje si nic jiného, než tam zůstat... Pana Coverleye taková odpověď znepokojila, ale její skutečný důvod mu unikl.
Kdyby paní Coverleyová položila Dianě stejně přímočarou otázku jako paní Tankerdonová Walterovi, dalo se čekat, že slečna Diana by neváhala matce odpovědět se stejnou otevřeností.
Tak se tedy měly věci. Když si mladí lidé spolu někdy vyměnili pohledy, o povaze svých citů nemohli pochybovat, přestože nikdy nepromluvili ani jediné slovo. Setkávali se pouze při oficiálních příležitostech, například při audiencích Cyra Bikerstaffa, kterých se milliardští notáblové byli nuceni účastnit, pokud si chtěli zachovat svou prestiž. Při takových setkáních Walter Tankerdon a slečna Coverleyová zachovávali naprostou zdrženlivost, protože se pohybovali na půdě, kde by každá neopatrnost mohla v zápětí vyvolat nepříjemnou odezvu.
O výjimečné události na plese u guvernéra se hodně hovořilo. Výstřední povahy ji považovaly za skandál, o němž druhý den mluvilo celé město. Došlo k tomu naprosto jednoduše - intendant vyzval slečnu Coverleyovou k tanci, ale když se měla začít tančit čtverylka, taškář Munbar zmizel. Walter Tankerdon ho zastoupil a mladá dívka ho ráda přijala za kavalíra... Tato neobvyklá událost v jinak jednotvárném životě Milliard City se samozřejmě probírala v obou rodinách. Pan Tankerdon se na to vyptával svého syna a pan Coverley zase své dcery. Co odpověděla slečna Diana? Co řekl Walter? Zakročily obě matky a jaký to mělo výsledek? Kalixt Munbar se přes všechen svůj důvtip a veškerou svou diplomatickou prohnanost se nemohl ničeho dopátrat. Když se ho potom Frascolin vyptával, odpověděl jen blýsknutím pravého oka, jako by nechtěl nic víc říct. A možná opravdu nic nevěděl.
Je však potřeba poznamenat, že po tomto památném dnu, když Walter na procházce potkal paní Coverleyovou a slečnu Dianu, uctivě se uklonil a mladá dívka i její matka mu odpověděly na pozdrav. Dá-li se intendantovi věřit, byl to nesmírný pokrok, byl to „velký krok do budoucna“.
Ráno 25. listopadu se na moři odehrála příhoda, která neměla žádnou souvislost s osudy dvou nejváženějších rodin na ostrově. Časně ráno hlídka na observatoři oznámila několik lodí, velkých válečných korábů, směřujících na jihozápad. Lodi plující v jedné linii mezi sebou zachovávaly pravidelné rozestupy. Nemohlo jít o nic jiného, než divisi některého tichomořského loďstva.
Kommodore telegraficky podal guvernérovi zprávu a ten nařídil, aby byly vypáleny pozdravné výstřely.
Frascolin, Yvernes a Pinchinat vystoupili na věž observatoře, protože chtěli být svědky mezinárodní výměny zdvořilostí. Zaostřili dalekohledy na čtyři lodě ve vzdálenosti pěti až šesti mil. Na jejich přídích nevlál žádný prapor, takže nebylo možné určit příslušnost.
„Nejsou tam nějaké rozlišovací znaky, podle kterých by se dalo určit, ke které flotile patří?“ zeptal se Frascolin důstojníka.
„Žádné,“ odpověděl, „ale podle toho, jak vypadají, bych řekl, že jsou anglické. Ostatně, v této oblasti je možné se setkat pouze s anglickými, francouzskými nebo americkými válečnými loděmi. Ať patří komu chtějí, poznáme to, až se přiblíží na jednu nebo dvě míle.“ Lodi se blížily velmi pomalu, ale svůj směr nezměnily, takže musely kolem ostrova proplout ve vzdálenosti několika málo mil. K Přední baterii se přihnali zvědavci, aby mohli sledovat pohyb loďstva.
Po hodině už lodi nebyly vzdálené ani dvě míle. Byly to křižníky starého typu se třemi stožáry a v porovnání s moderními vojenskými jednostěžňovými loděmi, byly mnohem hezčí. Jejich široké komíny vypouštěly oblak a páry, kterou mírný západní vítr hnal až k obzoru.
Když se lodě přiblížily na jednu a půl míle, mohl důstojník s určitostí tvrdit, že to je divise anglické flotily v západním Tichém oceánu, kde Velká Británie vlastní některé ostrovy, jako Tonga, Samojské a Cookovy ostrovy, nebo má nad nimi protektorát.
Důstojník byl připraven vztyčit vlajku Standard Islandu, jejíž plátno se znakem zlatého slunce se ve větru rozvinulo. Čekali, že admirálská loď jim odpoví na pozdrav.
Uplynulo dvanáct minut.
„Pokud to jsou Angličané,“ řekl Frascolin, „vůbec se nebudou snažit být zdvořilí.“ „To víš,“ odpověděl Pinchinat, „John Bull mívá klobouk na hlavě obvykle přišroubovaný a odšroubování mu vždycky dá hodně práce.“ Důstojník pokrčil rameny. „Jsou to samozřejmě Angličané.“ řekl. „Znám je moc dobře. Ti nepozdraví.“ Na první lodi eskadry opravdu nikdo žádnou vlajku nevztyčil. Loďstvo proplulo okolo, jako by tam ostrov na šroubu ani nebyl. Ostatně, jakým právem ostrov vůbec existuje? Jakým právem zabírá místo na hladině Tichého oceánu? Proč by mu Anglie měla věnovat nějakou pozornost, když dosud proti jeho vybudování nepřestala protestovat? Tento obrovský stroj, by přece mohl svým pohybem po moři a křižováním námořních cest způsobit srážky a nehody.
Divise se vzdálila jako špatně vychovaný pán, který nechce dát najevo, že zná lidi na chodníku Regenstreet nebo Strand, takže vlajka Standard Islandu zůstala na žerdi dole.
Snadno si můžeme představit reakci ve městě a v přístavech na takovou anglickou zpupnost, na takový Albion, na novodobé Karthago. Bylo rozhodnuto již nikdy neodpovědět na anglický pozdrav - i kdyby k němu došlo, což ovšem nelze očekávat.
„Naše loďstvo při svém příchodu na Tahiti se chovalo úplně jinak!“ zvolal Yvernes.
„To je proto, že Francouzi jsou vždy zdvořilí,“ podotkl Frascolin.
„Sostenuta con espressione!“ dodala Jeho výsost a udávala při tom svou ušlechtilou rukou takt.
Ráno 29. listopadu hlídka zpozorovala první vrcholky Cookových ostrovů, rozkládajících se na 20° jižní šířky a 160° západní délky. Nejdříve se jmenovaly Mangie a Harveye. Později dostaly Cookovo jméno, který zde přistál roku 1770. Nejvýznamnější ze skupiny byly ostrovy Mangia, Raratonga, Watim, Mittio, Harvey, PalmerstoNa Hagemeistr. Počet obyvatel, převážně polynéských Malajců maorského původu, které evropští misionáři obrátili na křesťanství, poklesl z dvaceti tisíc na dvanáct. Ostrované, velmi hrdí na svou nezávislost, se vždy stavěli proti násilnému cizímu působení. Doma se doposud považovali za pány, i když zvolna začínali podléhat protektorskému vlivu vlády anglické Australie - a každý ví, co to znamená.
Nejdříve se dostali k ostrovu Mangia. Byl nejlidnatějším, a vlastně nejdůležitějším střediskem na souostroví. Program cesty dovoloval se tu na čtrnáct dní zastavit.
Setká se konečně na tomto souostroví Pinchinat s opravdovými divochy, s jakými se seznámil Robinson Crusoe, a které marně hledal na Markýzských ostrovech, na ostrovech Společenských ina Nuka-Hivě? Bude konečně ukojena zvědavost Pařížanů? Uvidí skutečné lidožrouty a setkají se s nimi?
Toho dne řekl svému příteli: „Drahý Zorne, jestli tady nejsou lidožrouti, pak už nejsou vůbec nikde!“ „Mohl bych na to sice odpovědět: co mi je po tom?“ odpověděl ježek čtyřlístku, „ale já se tě zeptám, proč už nikde jinde?“ „Protože ostrov, který se jmenuje Mangia, může být obydlen jedině lidožrouty.“ Pinchinat sotva stačil uhnout ráně, kterou si jeho jedovatá poznámka vysloužila. Ať už lidožrouti na Mangii byli, nebo ne, Jeho výsost nedostala možnost se s nimi setkat.
Jakmile se Standard Island přiblížil k Mangii na vzdálenost jedné míle, u Tribord Harboru zastavil člun anglického ministra. Byl to obyčejný pastor, který ovládal souostroví mnohem zpupnější tyranií, než mangijští náčelníci. Na tomto pečlivě obdělávaném ostrově s objemem třicet mil, čtyřmi tisíci obyvatel a četnými plantážemi australského chlebovníku a marantopovými a yamsovými poli, patřili tomuto knězi nejlepší pozemky. Patřil mu také nejkrásnější dům v hlavním městě Ouchoře, na úpatí pahorku posázeného chlebovníky, kokosovými palmami, mangovými stromy, bouray a myrtami. Kromě toho tam byla květinová zahrada, v níž rostly kolee, gardenie a pivoňky. Výkonnou moc měli mutoové, domorodí policisté, tvořící sbor, jemuž se kořili dokonce i Jejich Veličenstva v Mangii. Policie dbala na to, aby se nelezlo na stromy, nelovila zvěř a ryby v neděli a o svátcích, nevycházelo ven po deváté hodině večer a neprodávaly se potraviny za jinou, než volně stanovenou cenu. Všechny pokuty se platily v piastrech - jeden piastr měl hodnotu pěti franků - a značná část se jich stěhovala do kapsy bezohledného pastora.
Když tento tlustý muž dorazil do přístavu, přístavní důstojník ho šel přivítat a pozdravit.
„Jménem krále a královny Mangie,“ odpověděl Angličan, „předávám pozdravy Jejich Veličenstev guvernéru Standard Islandu.“ „Jsem zplnomocněn je přijmout a poděkovat vám, pane ministře,“ odpověděl důstojník. „Doufám, že náš guvernér bude mít čest jim vzdát poctu osobně.“ „Jeho Excelence bude nepochybně přijata,“ odpověděl ministr a v jeho malé tváři se zračila lstivost a lakota. „Doufám, že zdravotní stav na Standard Islandu je uspokojivý,“ začal mírně. „Nikdy nebyl lepší.“ „Přesto však některé nakažlivé nemoci, jako chřipka, tyfus, neštovice možná...“ „Tady nikdo nemá ani rýmu, pane ministře. Vydáte-li nám příslušná povolení, zahájíme pravidelné spojení s Mangií, jakmile budeme na místě svého odpočinku.“ „Pokud tu ovšem jsou nějaké nemoci...“ odpověděl pastor ne bez jistého zaváhání. „Opakuji vám, že tu po nich není ani stopy.“ „Obyvatelé Standard Islandu zde patrně hodlají vystoupit...“ „Ano... stejně jako to nedávno udělali na jiných ostrovech.“ „Dobře... dobře,“ odpověděl muž. „Buďte ujištěn, že se setkají se srdečným přijetím, pokud to ovšem nepřekazí nějaká epidemie...“ „Znovu vám opakuji, že žádná.“ „Vystoupí... ve velkém počtu... Obyvatelé je vřele přivítají, protože Mangiané jsou velmi pohostinní... Ale...“ „Ale?“ „Jejich Veličenstva po poradě s náčelníkem nařídila, že cizinci zaplatí na Mangii i na ostatních ostrovech souostroví poplatek za vystoupení...“ „Poplatek?“ „Ano... dva piastry... Jak vidíte, je to nepatrná částka... dva piastry za každého, kdo vkročí na ostrov.“ . Autorem tohoto návrhu, který byli nuceni král, královna a rada náčelníků přijmout, byl nepochybně ministr a nemalá část výnosu měla jistě připadnout Jeho Excellenci. Protože na ostrovech ve východní části Tichého oceánu žádné podobné poplatky nebyly nikde zavedeny, přístavní důstojník nedokázal přemoci svůj údiv.
„To myslíte vážně?“ „Naprosto vážně,“ odpověděl ministr. „Bez zaplacení dvou piastrů bychom nikomu nemohli vstup povolit...“ „Dobře,“ řekl důstojník. Pak pozdravil Jeho Excellenci, odešel do kanceláře a telefonicky sdělil kommodorovi ministrův požadavek.
Ethel Simcoe telefonoval guvernérovi: „Sluší se, aby se ostrov na šroubu zastavil na Mangii, když požadavky mangijských úřadů nejsou právně podložené?“ Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Cyrus Bikerstaff se poradil se svými tajemníky a těmto svévolným poplatkům se odmítl podrobit. Standard Island nezastaví ani u Mangie ani u žádného jiného ostrova souostroví. Zbaví se tak ziskuchtivého pastora a Milliarďané navštíví některé sousední domorodce méně hamižné a lačné peněz.
Pak byl vydán rozkaz, aby strojníci popustili uzdu milionům koňských parních sil. Takovým způsobem byl tedy Pinchinat připraven o zážitek stisknout ruku počestným lidožroutům, pokud tam vůbec nějací byli. Mohl však být klidný, na Cookových ostrovech se lidé vzájemně nepožírali - snad bohužel.
Standard Island zamířil na sever přes široký průliv, táhnoucí se až ke čtyřem ostrovům ležícím v jedné řadě blízko u sebe. Objevilo se velké množství člunů. Některé z nich byly velmi umně postavené a opatřené plachtami, jiné byly naopak zcela prosté, vydlabané z kmene stromu. V nich se rybáři statečně pouštěli na lov ryb, jichž se v okolních vodách vyskytovalo velké množství.
Ostrovy byly velmi úrodné, samá zeleň a je tedy nasnadě, že jim Anglie vnutila svůj protektorát s úmyslem je jednoho dne připojit ke svým državám v Tichém oceánu. Už nedaleko Mangie bylo vidět jejich skalnaté břehy, vroubené korálovým prstencem, jejich oslnivě bílé domy, čerstvě natřené vápnem, které se získávalo z korálů, jejich pahorky pokryté tmavozeleným tropickým rostlinstvem, přičemž výška některých stromů dosahovala až dvou set metrů.
Druhého dne se kommodore seznámil s Raratongou, jejíž povrch tabulovitě stoupal až nejvyšším vrcholům. Uprostřed se nad zelenou střechou vysokého lesa tyčila sopka vysoká patnáct set metrů. Mezi stromy se vynořovala bílá budova s gotickými okny. Byl to protestantský kostel, vy stavěný v samém středu rozlehlých mapéových lesů, táhnoucích se až k pobřeží. Vysoké stromy s rozložitými větvemi a rozmarně rostlým kmenem byly pokroucené, plné boulí a ohnuté jako staré jabloně v Normandii nebo staré olivové stromy v Provence.
Možná, že pastor, který pečuje o duše Raratonských a dělí se napůl s ředitelem Německé oceánské společnosti, v jejíchž ruku se soustřeďuje veškerý obchod na ostrově, zatím na rozdíl od svého kolegy na Mangii, poplatky pro cizince nestanovil. Možná, že Miliarďané by mohli, bez toho aby byli nuceni otevřít své peněženky, složit svou poklonu oběma královnám, soupeřícím o suverenitu, z nichž jedna žije ve vesnici Arognani a druhá v Avarua. Ale Cyrus Bikerstaff, zmocněný radou notáblů zvyklých na to, že jsou na cestách přijímáni jako králové, neměl v úmyslu na ostrově vystoupit. Celkem to pro domorodce v područí svévolných anglikánů byla ztráta, jelikož standard-islandští boháči měli plné kapsy a rádi z nich pouštěly piastry.
Na sklonku dne bylo na obzoru vidět jako hrot už jen špičku sopky. Bez dovolení sem přiletěla obrovská hejna vodních ptáků a poletovala nad Standard Islandem, ale když nastala noc, ptáci se za rychlého mávání křídly vrátili na ostrůvky severně od souostroví, kam bez ustání narážely mořské vlny.
Pod guvernérovým předsednictvím se konala nová porada, kde byl předložen návrh změny programu cesty Standard Island plul oblastí, kde převažoval anglikánský vliv. Měli pokračovat dále směrem na západ po dvacáté rovnoběžce k ostrovům Tonga a Fidži, jak bylo stanoveno? To, co se přihodilo na Cookokových ostrovech, je roztrpčilo. Měli by se snad raději vypravit k Nové Kaledonii a k souostroví Loyalty, kde by byl Klenot Pacifiku přijat s veškerou francouzskou zdvořilostí? Pak by se po zimním slunovratu beze spěchu vrátili do rovníkového pásma. To by ovšem znamenalo vzdálit se od Nových Hebrid, kde mají vysadit námořníky ze ztroskotané ketče a jejich kapitána... Při této poradě o změně cestovního programu bylo vidět, že Malajci jsou velmi rozčileni. Dalo se to snadno vysvětlit tím, že kdyby změna byla schválena, velmi by se jim tím zkomplikoval návrat domů. Kapitán Sarol nedokázal potlačit své zklamání, nebo spíše zlost, a každý, kdo by je slyšel, jistě by si v jejich hlasech všiml více než podezřele podrážděného tónu.
„Vidíte,“ opakoval, „chtějí nás vysadit na ostrovech Loyalty... nebo na Nové Kaledonii... A naši přátelé nás přitom čekají v Erromangu! A co náš plán, který jsme na Nových Hebridách tak dobře připravili. Ještě to tak, abychom promarnili takovou příležitost!“ Naštěstí pro Malajce-a k velké smůle Standard Islandu - byla změna programu cesty zamítnuta. Notáblové v Milliard City nesli vždycky velmi nelibě, když museli měnit, k čemu se už jednou rozhodli. Bude se tedy pokračovat dále podle programu, stanoveného už před odjezdem ze zálivu Sv. Magdaleny. Rozdíl byl jen v tom, že místo čtrnáctidenní zastávky na Cookových ostrovech se mělo plout k souostroví Samoa. Vyrazili k severozápadu, aby se ještě předtím dostali k souostroví Tonga.
Když bylo rozhodnutí rady zveřejněno, Malajci nedokázali skrýt svou radost. Bylo to zcela přirozené. Proč by se neradovali z toho, že notáblové neustoupili od svého původního úmyslu vysadit je na Nových Hebridách?
