XVI. ROZUZLENÍ Především bylo nutno rozhodnout otázku, mají-li se pustit k pobřeží údolím řeky Fitzroy, nebo zamířit k některému přístavu přímo. Ale protože by trvalo dlouho, než by mohl být k pobřeží vyslán parník, rozhodli se vrátit stejnou cestou zpět. V doprovodu velitele černé policie, opatřena péčí jejího velitele hojnou zásobou potravin a potřebným počtem jízdních i nákladních velbloudů odebraných Lenu Burkerovi, nemohla se karavana bát žádných nebezpečných setkání.
Před odjezdem uložili tělo Jany Burkerové do hrobu vyhloubeného u paty gumovníku. Dolly pak k rovu poklekla a pomodlila se za duši ubohé ženy.. Kapitán Branican, jeho žena a“ jejich průvodci opustili 25 dubna tábor u řeky Fitzroy pod vedením velitele policie, který jim nabídl doprovod až do nejbližší stanice telegrafní linky. Všichni byli tak šťastni, že ani nevnímali útrapy cestování. Zach Fren ve své radosti opakoval Tomu Marixovi: „Nu, Tome, našli jsme kapitána, nebo ne?“ „Jen včasným zásahem šťastné náhody, na niž se musíme vždy spoléhat!“ Jen obzor Jose Meritta zůstal zachmuřen. Paní Branicanová našla svého Johna, ale slavný sběratel nenašel klobouk, jehož hledání ho už stálo tolik námahy a obětí! Dostat se až k Indasům, ale nesetkat se s jejich velitelem, který možná nosí na hlavě ono historické veledílo, to byla opravdu smůla! Jose Meritta trochu utěšovalo jen ujištěni velitele černé policie, že móda evropských klobouků se k obyvatelstvu severozápadních provincií dosud nedostala, ač v krajích na severovýchodě ji Jos Meritt už zjistil. Tu vytouženou věc nemohl tedy hledat v severní Austrálii. Zato si mohl Angličan blahopřát k výstřelu, kterým zbavil Branicanovu rodinu“hnusného Lena Burkera“, jak se vyjádřil Zach Fren.
Návrat proběhl co nejrychleji. Karavana už netrpěla příliš žízní, protože studny se prudkými podzimními lijáky naplnily a teplota se teď udržovala na snesitelné výši. Na návrh velitele policie pustili se přímo podle telegrafní linky, kde nacházeli dobře zásobené stanice a možnost spojení s největším městem Jižní Austrálie. Díky telegrafu dověděl se brzy celý svět, že odvážná výprava paní Branicanové byla přivedena ke šťastnému konci.
U jezera Woodu dorazili John, Dolly a jejich společníci do stanice telegrafní linky. Tam se velitel a jeho lidé musili s Johnem a Dolly Branicanovými rozloučit. Rozešli se po srdečném a zcela zaslouženém poděkování, nemluvě o odměně, kterou jim kapitán Branican poslal později z Adelaide.
Teď už jim stačilo projít Alexandrovou zemí až do stanice Alice Springs, kam karavana dorazila večeř 19. června po sedmitýdenním pochodu.
Tam našel Tom Marix v péči vedoucího stanice pana Flinta vše, co tam zanechal: voly, káry, spřežení a jezdecké koně pro zbývající etapy.
A tak 3. července dorazili všichni do stanice Fariny a druhého dne vystoupili na nádraží v Adelaide.
Nedá se vylíčit přijetí, jakého se tam dostalo kapitánu Branicanovi a jeho odvážné ženě! K jejich přivítání se seběhlo celé město, a když se kapitán Branican s ženou a synem objevil na balkónu hotelu v třídě krále Viléma, ozvalo se tak silné volání slávy, že muselo být podle Gin Ghia slyšet až na konci Nebeské říše.
Pobyt v Adelaide netrval dlouho. John a Dolly Branicanovi pospíchali s návratem do San Diega, aby spatřili své přátele a našli zas svou vilu, kam se společně s nimi mělo vrátit i štěstí. Rozloučili se s Tomem Marixem a s jeho lidmi, které bohatě odměnili a na jejichž služby nikdy nezapomněli.
Nezapomenou ani na originálního Jose Meritta, který se taky rozhodl opustit Austrálii i se svým věrným sluhou.
A co tam měl taky dělat, když tam nebyl“jeho klobouk“? Ale kde tedy byl?
Kde? V některém královském paláci, kde byl chován v největší a zasloužené úctě. Ano! Jos Meritt se pustil po falešné stopě a zbytečně projížděl pěti díly světa, aby ten klobouk získal… A klobouk zatím byl ve windsorském zámku, jak se po šesti měsících dověděl. Byl to klobouk, který nosilo Jeho Veličenstvo královna Viktorie po své návštěvě u krále Ludvíka Filipa roku 1845 Bylo opravdu přinejmenším pošetilé, když si myslil, že takové mistrovské dílo pařížské modistky by mohlo skončit svou kariéru na kudrnaté hlavě australského divocha!
Plynulo z toho, že putování Jose Meritta konečně skončí, k nesmírné radosti Gin Ghia, ale k velké nelibosti slavného sběratele kuriozit, který se vrátil do Liverpoolu znechucen tím, že nemohl doplnit svou sbírku jedinečným kloboukem, světovým unikátem.
Za tři týdny po odplutí z Adelaide, kde se nalodili na parník Abraham Lincoln , dorazili John, Dolly a Godfrey Branicanovi spolu se Zachem Frenem a služkou Harriettou do San Diega.
A tam je uvítali pan Andrew a kapitán Ellis spolu se všemi obyvateli statečného města, které bylo hrdo na svého nalezeného kapitána, v němž pozdravovalo jednoho ze svých nejslavnějších synů.
