image

Karavana - Zajatec pustin - Jules Verne, XVI. HARRY FELTON

XVI. HARRY FELTON

Parník Oregon plul průměrnou rychlostí sedmnácti uzlů. Umožnilo mu to nádherné počasí — v této roční době a v této části Pacifiku ostatně zcela normální. Statečná loď byla stejně netrpělivá jako paní Branicanová, jak to opakoval Zach Fren. Je přirozené, že důstojníci, cestující i posádka projevovali vůči statečné ženě sympatie i úctu. Zasloužila si ji svou energií, s jakou bojovala proti tolika ranám osudu.

Když byl Oregon na 33° 51' jižní šířky a na 148° 40' východní délky, ohlásily hlídky zemi. Dne 15. srpna po zdolání sedmi tisíc mil v devatenácti dnech vplul parník do zálivu Port Jackson a přistal u nábřeží v Darling Harbouru, což je vlastně sydneyský přístav.

První osoba, která se dostavila na palubu, byl celní úředník, kterého se paní Branicanová ihned zeptala:

„Co je s Harrym Feltonem?“

„Je živ,“ odpověděl úředník, který uhodl, že mluví s paní Branicanovou. Vždyť už celá Sydney věděla, že Dolly se nalodila na Oregon . A teď ji všichni netrpělivě očekávali.

„Kde je Harry Felton?“ pokračovala Dolly.

„V námořnické nemocnici.“

Paní Branicanová ve Frenově doprovodu ihned vystoupila na břeh. Dav ji přijal se stejnou uctivostí, s jakou se setkávala v San Diegu a všude jinde.

Vůz je ihned dopravil do námořnické nemocnice, kde je přijal službu konající lékař.

„Může Harry Felton mluvit? Nabyl už vědomí?“ zeptala se Dolly.

„Ne, paní Branicanová,“ odpověděl doktor.“Ten nešťastník dosud k sobě nepřišel. Zdá se, že nemůže mluvit… A každou chvíli by mohl zemřít!“

„Harry Felton nesmí zemřít!“ zvolala paní Branicanová.“Jen on ví o Johnu Branicanovi a o jeho společnících, jsou-li ještě naživu! Jen on nám může říci, kde jsou! Přijela jsem, abych ho spatřila…a mluvila s ním!“

„Paní Branicanová, odvedu vás ihned k němu…,“ odpověděl lékař.

Za několik minut byli Dolly á Zach Fren uvedeni do pokoje, kde Harry Felton ležel.

Před šesti týdny procházeli nějací cestovatelé provincií Ulkarara v Novém Jižním Walesu poblíž Queenslandských hranic. Když přišli na levý břeh řeky Paroo, spatřili u paty stromu ležet jakéhosi muže. Byl oděn v pouhé cáry, vysílen strádáním a zmožen únavou. Byl v bezvědomí, a nemít v kapse průkaz důstojníka obchodního loďstva, nebyl by se nikdo dověděl, kdo to je.

Byl to Harry Felton, zástupce kapitána Franklina .

Kde se tam vzal? Z jakých vzdálených a neznámých australských končin? Jak dlouho bloudil obávanými pustinami střední Austrálie? Byl snad vězněm domorodců, kterým utekl? A kde nechal své společníky, měl-li jaké? Je snad jediný, kdo přežil katastrofu, teď už čtrnáct let starou…? Všechny tyto otázky zůstaly zatím bez odpovědi.

A přece bylo nesmírně důležité dovědět se, odkud Harry Felton přišel, a poznat jeho osudy od ztroskotám Franklina na útesech ostrova Browse. Tím by konečně padlo o katastrofě poslední slovo.

Harry Felton byl odnesen na blízkou stanici Oxley, odtud dopraven železnicí do Sydney. Nejdřív se o jeho příjezdu dověděl časopis Morning Herald , který uveřejnil známý už článek s dodatkem, že důstojník z Franklina dosud neodpověděl ani na jednu z položených otázek.

A teď paní Branicanová stála u Harryho Feltona, kterého nepoznávala. Nebylo mu ani šestačtyřicet let, ale vypadal na šedesát. Byl to však jediný člověk — skoro mrtvola — který mohl říci, co se stalo s kapitánem Branicanem a s jeho posádkou!

Až dosud ani nejobětavější péče nedokázala změnit trosečníkův stav, vyvolaný zřejmě strašným utrpením trvajícím celé týdny. A kdo ví, zda jeho cesta střední Austrálií netrvala celé měsíce? Ten zbytek života, který v něm ještě doutnal, mohl každým okamžikem zhasnout. Za celou dobu nemocničního pobytu neotevřel ještě oči a snad ani nevnímal, co se kolem něho děje. Udržovali ho při životě trochou potravy, což si zřejmě neuvědomoval. Byly obavy, že tělesné utrpení oslabilo jeho duševní schopnosti a otupilo jeho paměť, ač na tom závisela záchrana ostatních trosečníků.

Paní Branicanová se postavila u hlavy Harryho Feltona a číhala po jeho pohledu, jakmile se mu zachvěla víčka, po každém zašeptání, po každém projevu, který bylo možno zachytit, po každém slovu, které mu přešlo přes rty. Zach Fren stál vedle ní a snažil se zahlédnout nějaký projev inteligence, tak jako námořník hledá světlo v mlhách na obzoru.

Ale toho dne ani ve dnech dalších se žádné světlo neobjevilo. Víčka Harryho Feltona zůstávala umíněně uzavřená, a když je Dolly nadzvedla, spatřila jen prázdný pohled.

Nezoufala však stejně jako Zach Fren, který říkal:

„Kdyby Harry Felton poznal ženu svého kapitána, dorozuměli bychom se s ním, i kdyby nepromluvil.“

Ano, bylo důležité, aby poznal paní Branicanovou. Možná že by to byl pro něho uzdravující popud, Musili však postupovat velmi opatrně, zatímco by si na Dollinu přítomnost zvykal. Z paměti by mu pak vyvstávaly vzpomínky na Franklina … A snad by dokázal vyjádřit posuňky to, co nemohl zodpovědět slovy.

Ačkoli lékaři paní Branicanové nedoporučovali zůstávat v pokoji u Harryho Feltona, ona odmítala jít si aspoň na hodinu odpočinout a nadýchat se čerstvého vzduchu. Nechtěla prostě jeho lůžko opustit.

„Harry Felton může zemřít, a jestliže mu s posledním dechem unikne třeba jen jediné slůvko, musím u něho být, abych je slyšela… Proto ho neopustím!“

Večer se ve stavu Harryho Feltona projevilo určité zlepšení. Několikrát otevřel oči, ale jeho pohled na paní Branicanové nespočinul. Marně se nad něho skláněla, marně ho volala jménem a opakovala Johnovo jméno…jméno kapitána Franklina …jméno města San Diega! Ta jména v něm měla vyvolat vzpomínky na jeho druhy. Teď od něho Dolly žádala jen jedno slovo. Žijí? Jsou ještě naživu?

Vše, co Harry Felton vytrpěl, než se dostal do tohoto stavu, vytrpěl jistě i John… Dolly pak napadlo, že John někde cestou zemřel… Ale ne! Zůstal tam někde…s ostatními. .. Ale kde? U některého kmene na australském pobřeží? Ale co je to za kmen? To mohl říci jedině Harry Felton, ale zdálo se, že jeho inteligence je navždy porušena a jeho ústa zbavena schopnosti promluvit.

V noci se stav Harryho Feltona zase zhoršil. Jeho oči se už neotvíraly, jako by se poslední zbytky života stáhly k srdci.

Ráno byl doktor Feltonovým stavem velmi znepokojen. Použil několika velmi účinných léků, ale bez výsledku… Felton už zvolna dokonával,

Paní Branicanová měla zas ztratit všechny naděje, které v ní Feltonův návrat opět vyvolal… Místo světla, které mohl rozsvítit, nastane zas hluboká tma, kterou už nic nerozptýlí! A pak bude konec… Úplný konec!

Na Dolinu žádost přišli na konzultaci nejlepší lékaři z města. Ale po prohlídce nemocného přiznali svou bezmocnost.

„Nemůžete pro nemocného něco udělat?“ zeptala se jich paní Branicanová.

„Bohužel ne,“ odpověděl jeden z nich.

Ale co není v moci lidí, je ještě v moci boží.

Jakmile lékaři odešli, paní Branicanová poklekla, a když tam vešel Zach Fren, našel ji na modlitbách u umírajícího.

Když Zach Fren přistoupil blíž, aby se přesvědčil, nevychází-li ze rtů Harryho Feltona ještě dech, náhle vykřikl:“Paní Branicanová….! Paní Branicanová…. !“

Dolly v přesvědčení, že lodní mistr našel na lůžku už jen mrtvolu, vstala.

„Mrtev?“ zašeptala.

„Ne, paní Branicanová… Ne! Hleďte! Otevřel oči! Dívá se na vás!“

Opravdu! Pod zdviženými víčky Harryho Feltona zajiskřily oči podivným leskem. Tvář mu lehce zčervenala, ruce se několikrát zachvěly. Zdálo se, že Felton setřásl svou strnulost, do níž byl pohroužen tak dlouho. Pak stočil zrak k paní Branicanové a na rtech se mu objevil náznak úsměvu.

„Poznal mě!“ zvolala Dolly.

„Ano!“ potvrdil Zach Fren.“Ví, že je u něho žena jeho kapitána… Teď promluví!“

„A nebude-li moci mluvit, dej Bůh, aby se projevil jinak!“

A vzala Harryho Feltona za ruku, slabě mu ji stiskla a naklonila se k němu.“John? John?“ řekla.

Pohybem očí jí Harry Felton naznačil, že slyšel a porozuměl.

„Žije?“ zeptala se Dolly.

A Feltonovo ano, ač bylo proneseno tak slabě, Dolly přece jen zaslechla.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

XVI. HARRY FELTON

 

Parník Oregon plul průměrnou rychlostí sedmnácti uzlů. Umožnilo mu to nádherné počasí — v této roční době a v této části Pacifiku ostatně zcela normální. Statečná loď byla stejně netrpělivá jako paní Branicanová, jak to opakoval Zach Fren. Je přirozené, že důstojníci, cestující i posádka projevovali vůči statečné ženě sympatie i úctu. Zasloužila si ji svou energií, s jakou bojovala proti tolika ranám osudu.

Když byl Oregon na 33° 51' jižní šířky a na 148° 40' východní délky, ohlásily hlídky zemi. Dne 15. srpna po zdolání sedmi tisíc mil v devatenácti dnech vplul parník do zálivu Port Jackson a přistal u nábřeží v Darling Harbouru, což je vlastně sydneyský přístav.

První osoba, která se dostavila na palubu, byl celní úředník, kterého se paní Branicanová ihned zeptala:

„Co je s Harrym Feltonem?“

„Je živ,“ odpověděl úředník, který uhodl, že mluví s paní Branicanovou. Vždyť už celá Sydney věděla, že Dolly se nalodila na Oregon . A teď ji všichni netrpělivě očekávali.

„Kde je Harry Felton?“ pokračovala Dolly.

„V námořnické nemocnici.“

Paní Branicanová ve Frenově doprovodu ihned vystoupila na břeh. Dav ji přijal se stejnou uctivostí, s jakou se setkávala v San Diegu a všude jinde.

Vůz je ihned dopravil do námořnické nemocnice, kde je přijal službu konající lékař.

„Může Harry Felton mluvit? Nabyl už vědomí?“ zeptala se Dolly.

„Ne, paní Branicanová,“ odpověděl doktor.“Ten nešťastník dosud k sobě nepřišel. Zdá se, že nemůže mluvit… A každou chvíli by mohl zemřít!“

„Harry Felton nesmí zemřít!“ zvolala paní Branicanová.“Jen on ví o Johnu Branicanovi a o jeho společnících, jsou-li ještě naživu! Jen on nám může říci, kde jsou! Přijela jsem, abych ho spatřila…a mluvila s ním!“

„Paní Branicanová, odvedu vás ihned k němu…,“ odpověděl lékař.

Za několik minut byli Dolly á Zach Fren uvedeni do pokoje, kde Harry Felton ležel.

Před šesti týdny procházeli nějací cestovatelé provincií Ulkarara v Novém Jižním Walesu poblíž Queenslandských hranic. Když přišli na levý břeh řeky Paroo, spatřili u paty stromu ležet jakéhosi muže. Byl oděn v pouhé cáry, vysílen strádáním a zmožen únavou. Byl v bezvědomí, a nemít v kapse průkaz důstojníka obchodního loďstva, nebyl by se nikdo dověděl, kdo to je.

Byl to Harry Felton, zástupce kapitána Franklina .

Kde se tam vzal? Z jakých vzdálených a neznámých australských končin? Jak dlouho bloudil obávanými pustinami střední Austrálie? Byl snad vězněm domorodců, kterým utekl? A kde nechal své společníky, měl-li jaké? Je snad jediný, kdo přežil katastrofu, teď už čtrnáct let starou…? Všechny tyto otázky zůstaly zatím bez odpovědi.

A přece bylo nesmírně důležité dovědět se, odkud Harry Felton přišel, a poznat jeho osudy od ztroskotám Franklina na útesech ostrova Browse. Tím by konečně padlo o katastrofě poslední slovo.

Harry Felton byl odnesen na blízkou stanici Oxley, odtud dopraven železnicí do Sydney. Nejdřív se o jeho příjezdu dověděl časopis Morning Herald , který uveřejnil známý už článek s dodatkem, že důstojník z Franklina dosud neodpověděl ani na jednu z položených otázek.

A teď paní Branicanová stála u Harryho Feltona, kterého nepoznávala. Nebylo mu ani šestačtyřicet let, ale vypadal na šedesát. Byl to však jediný člověk — skoro mrtvola — který mohl říci, co se stalo s kapitánem Branicanem a s jeho posádkou!

Až dosud ani nejobětavější péče nedokázala změnit trosečníkův stav, vyvolaný zřejmě strašným utrpením trvajícím celé týdny. A kdo ví, zda jeho cesta střední Austrálií netrvala celé měsíce? Ten zbytek života, který v něm ještě doutnal, mohl každým okamžikem zhasnout. Za celou dobu nemocničního pobytu neotevřel ještě oči a snad ani nevnímal, co se kolem něho děje. Udržovali ho při životě trochou potravy, což si zřejmě neuvědomoval. Byly obavy, že tělesné utrpení oslabilo jeho duševní schopnosti a otupilo jeho paměť, ač na tom závisela záchrana ostatních trosečníků.

Paní Branicanová se postavila u hlavy Harryho Feltona a číhala po jeho pohledu, jakmile se mu zachvěla víčka, po každém zašeptání, po každém projevu, který bylo možno zachytit, po každém slovu, které mu přešlo přes rty. Zach Fren stál vedle ní a snažil se zahlédnout nějaký projev inteligence, tak jako námořník hledá světlo v mlhách na obzoru.

Ale toho dne ani ve dnech dalších se žádné světlo neobjevilo. Víčka Harryho Feltona zůstávala umíněně uzavřená, a když je Dolly nadzvedla, spatřila jen prázdný pohled.

Nezoufala však stejně jako Zach Fren, který říkal:

„Kdyby Harry Felton poznal ženu svého kapitána, dorozuměli bychom se s ním, i kdyby nepromluvil.“

Ano, bylo důležité, aby poznal paní Branicanovou. Možná že by to byl pro něho uzdravující popud, Musili však postupovat velmi opatrně, zatímco by si na Dollinu přítomnost zvykal. Z paměti by mu pak vyvstávaly vzpomínky na Franklina … A snad by dokázal vyjádřit posuňky to, co nemohl zodpovědět slovy.

Ačkoli lékaři paní Branicanové nedoporučovali zůstávat v pokoji u Harryho Feltona, ona odmítala jít si aspoň na hodinu odpočinout a nadýchat se čerstvého vzduchu. Nechtěla prostě jeho lůžko opustit.

„Harry Felton může zemřít, a jestliže mu s posledním dechem unikne třeba jen jediné slůvko, musím u něho být, abych je slyšela… Proto ho neopustím!“

Večer se ve stavu Harryho Feltona projevilo určité zlepšení. Několikrát otevřel oči, ale jeho pohled na paní Branicanové nespočinul. Marně se nad něho skláněla, marně ho volala jménem a opakovala Johnovo jméno…jméno kapitána Franklina …jméno města San Diega! Ta jména v něm měla vyvolat vzpomínky na jeho druhy. Teď od něho Dolly žádala jen jedno slovo. Žijí? Jsou ještě naživu?

Vše, co Harry Felton vytrpěl, než se dostal do tohoto stavu, vytrpěl jistě i John… Dolly pak napadlo, že John někde cestou zemřel… Ale ne! Zůstal tam někde…s ostatními. .. Ale kde? U některého kmene na australském pobřeží? Ale co je to za kmen? To mohl říci jedině Harry Felton, ale zdálo se, že jeho inteligence je navždy porušena a jeho ústa zbavena schopnosti promluvit.

V noci se stav Harryho Feltona zase zhoršil. Jeho oči se už neotvíraly, jako by se poslední zbytky života stáhly k srdci.

Ráno byl doktor Feltonovým stavem velmi znepokojen. Použil několika velmi účinných léků, ale bez výsledku… Felton už zvolna dokonával,

Paní Branicanová měla zas ztratit všechny naděje, které v ní Feltonův návrat opět vyvolal… Místo světla, které mohl rozsvítit, nastane zas hluboká tma, kterou už nic nerozptýlí! A pak bude konec… Úplný konec!

Na Dolinu žádost přišli na konzultaci nejlepší lékaři z města. Ale po prohlídce nemocného přiznali svou bezmocnost.

„Nemůžete pro nemocného něco udělat?“ zeptala se jich paní Branicanová.

„Bohužel ne,“ odpověděl jeden z nich.

Ale co není v moci lidí, je ještě v moci boží.

Jakmile lékaři odešli, paní Branicanová poklekla, a když tam vešel Zach Fren, našel ji na modlitbách u umírajícího.

Když Zach Fren přistoupil blíž, aby se přesvědčil, nevychází-li ze rtů Harryho Feltona ještě dech, náhle vykřikl:“Paní Branicanová….! Paní Branicanová….!“

Dolly v přesvědčení, že lodní mistr našel na lůžku už jen mrtvolu, vstala.

„Mrtev?“ zašeptala.

„Ne, paní Branicanová… Ne! Hleďte! Otevřel oči! Dívá se na vás!“

Opravdu! Pod zdviženými víčky Harryho Feltona zajiskřily oči podivným leskem. Tvář mu lehce zčervenala, ruce se několikrát zachvěly. Zdálo se, že Felton setřásl svou strnulost, do níž byl pohroužen tak dlouho. Pak stočil zrak k paní Branicanové a na rtech se mu objevil náznak úsměvu.

„Poznal mě!“ zvolala Dolly.

„Ano!“ potvrdil Zach Fren.“Ví, že je u něho žena jeho kapitána… Teď promluví!“

„A nebude-li moci mluvit, dej Bůh, aby se projevil jinak!“

A vzala Harryho Feltona za ruku, slabě mu ji stiskla a naklonila se k němu.“John? John?“ řekla.

Pohybem očí jí Harry Felton naznačil, že slyšel a porozuměl.

„Žije?“ zeptala se Dolly.

A Feltonovo ano, ač bylo proneseno tak slabě, Dolly přece jen zaslechla.

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.