image

Karavana - Zajatec pustin - Jules Verne, XIV. OSTROV BROWSE

XIV. OSTROV BROWSE

V prostoru mezi severoaustralským pobřežím a západní částí Timorského moře nejsou žádné důležitější ostrovy. Jsou tam však rozlehlé mělčiny s korálovým podkladem. Proto je tam plavba tak obtížná.

Bylo krásné počasí a moře za příbojovou čárou klidné. Výtečné stroje Naděje neměly od výjezdu ze San Diega žádnou poruchu. Kotle pracovaly bezvadně. Všechny okolnosti na moři a v počasí slibovaly dobrou plavbu od Biskupova mysu až k ostrovu Jávě. Ve skutečnosti to už byla zpáteční cesta.

V prvních dnech po vyplutí od Biskupova mysu nedošlo na moři k žádné nehodě. Hlídkám byla uložena nejpřísnější bdělost. Měly ze svého místa v ráhnoví oznamovat každý útes, z nichž některé sotva vyčnívaly nad vodu.

Dne 7. února v devět hodin ráno jeden z námořníků, zavěšený na ráhnu předního stožáru, zvolal:“Útes vpředu při pravoboku!“

Protože mužstvo na palubě útes nevidělo, vyšplhal se Zach Fren po stožárovém lanu, aby si sám ověřil správný směr.

Když si sedl obkročmo na ráhno, zahlédl docela zřetelně šest mil vpředu při pravoboku skalnatou plošinu. Nebyl to vlastně útes, ale ostrůvek v podobě oslího hřbetu, černající se na severozápadě. Vzhledem ke vzdálenosti se dalo soudit, že má ten ostrůvek dost velké rozměry, jestliže se teď jevil ve své šířce.

Po několika minutách Zach Fren sestoupil na palubu a podal hlášení kapitánovi. Ten dal příkaz stočit loď o čtvrtinu, aby se dostala blíž k ostrůvku.

Podle poledního měření mohl kapitán zapsat do lodního deníku svou polohu. Byl na 14° 7' jižní šířky a na 133° 13' východní délky. Kapitán zanesl tyto souřadnice do mapy a zjistil, že se octl u ostrůvku Browse, dvě stě padesát mil od York Šandu na australském břehu.

Protože ostrůvek ležel v dráze lodi, rozhodl se kapitán celý jej obeplout, ale zastavit se tam nehodlal.

Za hodinu byl ostrov Browse sotva na míli před Nadějí .. Trochu zvlněné moře se s hlukem tříštilo o mys vybíhající k severovýchodu a pokrývalo jej mlžnou clonou. Rozlohu ostrova nebylo možno odhadnout, protože se loď k němu blížila kose. Jevil se teď jako zvlněná plocha, nad níž nevystupovala žádná vyvýšenina.

Protože kapitán Ellis nechtěl ztrácet čas, zvolnil jen trochu rychlost a pak dal mechanikovi příkaz k další plavbě. Ale Zach Fren ho náhle na cosi upozornil slovy:

„Kapitáne, vidíte…tamhle…? Nestojí tam na tom mysu nějaký stožár?“

A lodní mistr ukázal rukou k mysu vybíhajícímu na severovýchod a zakončenému vysokou špičatou skálou.

„Stožár…? Ne! Zdá se mi, že to je jen strom,“ odpověděl kapitán Ellis.

Pak vzal dalekohled a podíval se pozorně na předmět objevený Zachem Frenem.

„Je to pravda, nemýlil jste se! Je to skutečně stožár: Vidím ještě kus větrem rozervané vlajky… Ano…! Ano…! To mělo být znamení!“

„Pak bychom udělali dobře, kdybychom se tam vydali,“ řekl lodní mistr.

„To je i můj názor,“ odpověděl kapitán Ellis.

A dal mužstvu rozkaz pustit se malou rychlostí k ostrovu Browse.

Rozkaz byl ihned vykonán. Naděje se počala k útesu blížit objížďkou ostrova ve vzdálenosti asi tří set stop. Moře zuřivě bilo do pobřeží, ne že by bylo rozbouřeno, ale protože mořský proud hnal vlny přímo proti ostrůvku.

Brzy bylo vidět podrobnosti břehu i pouhým okem. Bylo to divoké a pusté pobřeží bez zeleně, se zejícími jeskyněmi, v nichž se s hromovým rachotem tříštil příboj. Občas se za linií skalisek objevoval žlutý pruh písku, nad nímž létala hejna mořských ptáků. Nikde však nebyly vidět stopy nějakého ztroskotání, ani zbytky stěžňů nebo trosky trupu. Stožár na konci mysu byl zřejmě vršek čelenu. Ale na zbytcích vlajky, jejíž cáry tu vlály ve větru, nedaly se původní barvy zjistit.

„Tady musí být nějací trosečníci!“ zvolal Zach Fren.

„Nebo tu aspoň byli,“ odpověděl kapitán.“Tady zcela určitě najela na ostrůvek loď!“

„Stejně jisté je i to,“ dodal kapitánův zástupce,“že tu našli trosečníci útočiště a vztyčili pak ten signální stožár, A ostrůvek možná dodnes neopustili, protože lodi na cestě do Austrálie nebo do Indie zřídkakdy plují kolem ostrova Browse.“

„Doufám, že máte v úmyslu ostrov prohledat, kapitáne,“ řekl Zach Fren.

„Samozřejmě, Frene. Ale až dosud jsem nikde nespatřil místo vhodné k přistání. Musíme ostrov obeplout, než se pro něco rozhodneme. Je-li obydlen nešťastnými trosečníky, není možné, aby nás nespatřili a nedali nám znamení…“

„A neuvidíme-li nikoho, co budeme dělat?“ zeptal se Zach Fren.

„Pokusíme se vystoupit na břeh, jakmile to bude možné,“ odpověděl kapitán Ellis.“Je-li ostrov neobydlený, mohou tam být stopy po onom ztroskotání. A to má pro naši výpravu nesmírnou cenu.“

„Ba právě… Možná že…,“ bručel si Zach Fren.

„Copak možná, Frene? Myslíte si snad, že tu ztroskotal Franklin ? Tak daleko od svého plavebního kursu?“

„A proč ne, kapitáne?“

„Ačkoli je to zcela nepravděpodobné,“ odpověděl kapitán Ellis,“neměli bychom se před nepravděpodobností zastavovat. Pokusme se proto o vylodění!“

Návrh na obeplutí ostrova byl ihned proveden. Naděje se z opatrnosti držela několik set metrů od břehu a obeplula všechny výběžky, které ostrov vysílal k severu. Vzhled pobřeží se nikde neměnil. Všude jen skály jakoby vyšlé z jedné formy, strmé břehy zuřivě bičované vlnami, skaliska pokrytá pěnou a nikde místo k přistání. V pozadí stálo několik skupin palem nad štěrkovou plání a nikde ani stopa po kultivaci. Zádní obyvatelé, žádná obydlí! Nikde rybářská šalupa nebo člun. Moře i ostrov zcela pusté.

I když to nebyl ostrov, na němž by trosečníci našli možnosti obživy, mohli tam najít aspoň útočiště.

Ostrov Browse měří v obvodu asi šest až sedm mil. To bylo zjištěno, když Naděje doplula zpět k jižním břehům. Ale všude se posádka marně snažila najít nějaký vjezd do přístavu, a když ne do přístavu, tak aspoň do nějaké zátoky mezi skalisky, kde by se mohl parník na několik hodin skrýt. Brzy bylo zřejmé, že se tam budou moci vylodit jedině s palubním člunem, a to ještě budou musit pečlivě hledat mezi skalisky místo k proplutí.

Byla jedna hodina s poledne, když se Naděje octla ve větru vanoucím k ostrovu. Protože to byl vítr severozápadní, moře se mezi skalisky příliš nebouřilo. Břeh v oněch místech vytvářel dlouhý oblouk a v něm jakési kotviště, kde mohla loď celkem bezpečně zakotvit, pokud se ovšem vítr nezmění. Plavci se ihned rozhodli, že tam Naděje zůstane, i když ne na kotvě, ale volně a pod plným tlakem, zatímco u břehu přistane parní šalupa.

Kapitán Ellis prohledal pobřeží dalekohledem a objevil konečně snížený kus břehu, jakýsi výřez v masívu ostrova, jímž se vléval do moře malý potok.

Když se tam podíval i Zach Fren, nabyl i on přesvědčení, že bude možné vystoupit tam na břeh. Pobřeží tam nebylo tak strmé a lámalo se ve velmi ostrém úhlu. Zahlédli i úzký průliv mezi útesy, v němž se vlny už o nic netříštily.

Kapitán Ellis nařídil vyzbrojit parní šalupu, které stačila půlhodinka k přípravě. Vsedli do ní kapitán, Zach Fren, kormidelník, topič, mechanik a jeden námořník. Z opatrnosti s sebou vzali dvě pušky, dvě sekery a několik revolverů. Za kapitánovy nepřítomnosti měl jeho zástupce křižovat s Nadějí na kotvišti a dávat pozor na všechna znamení, která mohou být vyslána.

V půl druhé člun vyplul a zamířil k pobřeží vzdálenému asi míli. Vnikl hned mezi útesy za ohlušujícího křiku tisíců racků. Po několika minutách spočinula šalupa na písečném pobřeží, zježeném tu a tam špičatými skalisky. Kapitán Ellis, Zach Fren a dva námořníci vystoupili, zatímco mechanik a kormidelník zůstali hlídat v šalupě, která musila být stále pod tlakem. Všichni čtyři muži vystoupili úžlabinou, kterou sbíhal do moře potok, a octli se na hřebenu břehu. Několik set metrů daleko se táhly chmurné skály podivných tvarů, tyčící se do výše asi třiceti yardů nad pobřežím.

Kapitán Ellis a jeho společníci zamířili ihned k této výšině. Se značnými obtížemi se vydrápali nahoru a rozhlédli se z výše po celém ostrově.

Byla to skutečně jen oválná plošina podobná želvímu štítu, s mysem jako s ocasem. Místy se objevovalo trochu ornice. Celý ostrov byl korálového původu jako všechny útvary sundských vod a ostrovy v Torresově průlivu. Z hřebenu výšiny se kapitán Ellis rozhlédl všemi směry. Vzduchem se nenesl žádný kouř, nikde se neukázala lidská bytost. Plynulo z toho, že i když byl ostrov Browse kdysi obydlen — a o tom se nedalo pochybovat —, velmi pravděpodobně teď už ubydlen nebyl.

„Velmi smutné útočiště trosečníků!“ řekl kapitán Ellis.“Jestliže se tu jejich pobyt poněkud prodloužil, pak nevím, z čeho tu žili.“

„Ano…,“ odpověděl Zach- Fren,“je to jen skoro holá planina. Pouze tu a tam skupinka stromů… Půda je tu jen zřídka pokryta prstí… Ale když někdo ztroskotá, nesmí být příliš vybíravý! Kus skály pod nohama je vždycky lepší než hlubina s vodou nad hlavou.“

„Aspoň v první chvíli,“ řekl kapitán Ellis.“Ale co potom?“

„Je ostatně možné,“ podotkl Zach Fren,“že trosečníci, kteří se na tento ostrov uchýlili, byli brzy zachráněni nějakou lodí…“

„Stejně je však možné, Frene, že podlehli strádání…“

„A co vás k té myšlence vede, kapitáne?“

„Kdyby byli mohli tak či onak tento ostrov opustit, byli by z opatrnosti signální stožár strhli. Bojím se, že i poslední z nich zemřel, dříve než mohl být zachráněn. Ale pojďme se na ten stožár podívat! Možná že tam najdeme nějakou stopu, která nám prozradí národnost lodi ztracené v těchto pustých vodách.“

Kapitán Ellis, Zach Fren a oba námořníci sestoupili po svahu vyvýšeniny a zamířili k mysu, který vybíhal na sever od pobřeží. Ale sotva vykročili, jeden z mužů se zastavil, aby zvedl předmět, který právě odkopl.

„I hleďme! Copak to je?“ podivil se.

„Ukaž!“ řekl mu Zach Fren.

Byla to čepel nože onoho druhu, který nosí námořníci v pouzdře za pasem. Byla těsně u střenky zlomena, ztupena a jako nepotřebná patrně zahozena.

„Tak co, mistře Frene?“ zeptal se kapitán Ellis.

„Hledám nějakou značku, která by prozradila původ tohoto nože,“ odpověděl Zach Fren.

Dalo se vskutku čekat, že tam bude výrobní značka. Ale čepel už byla tak zrezivělá, že Fren musel napřed rez seškrábat.

Když to udělal, mohl se značnými obtížemi přečíst slova vyražená do oceli: Sheffield — England .

Byl to tedy nůž anglického původu. Ale usuzovat z toho, že trosečníci byli Angličané, bylo by upřílišněné. Proč by takový nástroj nemohl patřit námořníku jakékoli národnosti?

Kapitán Ellis a jeho společníci pokračovali v cestě k mysu. Na ostrově bez jakýchkoli stezek byla chůze nesmírně obtížná. I když se dalo připustit, že tudy lidská noha už procházela, nedalo se určit, kdy to bylo, protože všechny stopy zmizely pod trávou s mechem.

Po cestě dlouhé asi dvě míle zastavil se kapitán Ellis u skupiny kokosovníků, jejichž dávno spadlé ořechy se proměnily v prach a troud.

Až dosud nepřišli na žádnou stopu. Ale několik kroků za skupinou stromů na svahu mělkého údolíčka objevili uprostřed křoviskového porostu stopy obdělávání půdy. Našli tam zbytky zdivočelých topinambur a brambor. V hustém ostružiní ležela motyka, kterou námořníci objevili čirou náhodou. Zdálo se, že byla vyrobena v Americe. Poznali to podle nasazení na topůrko, protože jinak byla zcela zrezivělá.

„Co si o tom myslíte, kapitáne?“ zeptal se lodní mistr.

„Myslím, že se o tom zatím nemůžeme vyjádřit,“ odpověděl kapitán Ellis.

„Pojďme tedy dál,“ řekl Zach Fren a dal mužům znamení, aby ho následovali.

Když sestoupili z planiny, došli k pobřeží, z něhož vybíhal na sever onen mys. V těch místech byl pobřežní sráz prorván křivolakou úžlabinou, kterou bylo možno bez námahy sejít až na písčitou pláž. Lemovala ji krásně červená skaliska omývaná neustále příbojem.

Na písku leželo několik předmětů svědčících o delším pobytu lidských bytostí na této části ostrova. Byly to kusy skla, porcelánu a kameniny, železné svorníky a plechovky od konzerv, tentokrát nepochybně amerického původu. Dále tam byly i různé námořnické nástroje, kusy řetězů, části lodní výstroje, hák, několik kladkových kotoučů, píst z čerpadla, různé lodní trosky a urvané plechové pláty z nádrží na vodu, o jejichž původu se kalifornští námořníci nemohli mýlit.

„To nebyla anglická loď, která tu u ostrova ztroskotala,“ řekl kapitán Ellis.“Byla to loď ze Spojených států!“

„A lze tvrdit, že byla postavena v jednom z našich tichomořských přístavů!“ řekl Zach Fren, jehož mínění sdíleli i ostatní námořníci. Nicméně zatím nic nenasvědčovalo tomu. že to byl Franklin .

Rozhodně se naskytla otázka. Ať to byla jakákoli loď, ztroskotala snad na moři. když tu nenašli ani lana, ani bednění z trupu? Vystoupila snad posádka na ostrov Browse ze záchranných člunů?

Ne! A kapitán Ellis brzy našel hmotný důkaz, že loď ztroskotala na těchto útesech.

Asi dvě stě metrů od břehu mezi ostrými skalisky a útesy objevil žalostné zbytky lodi, která najela na břeh za rozbouřeného moře, když se vlny řítily k pobřeží se zuřivostí přílivové vlny a když v jediném okamžiku se všechno — železo i dřevo — rozbilo, rozlámalo a rozpadlo v příboji mezi útesy.

Kapitán Ellis, Zach Fren a oba námořníci pohlíželi s hlubokým dojetím na stopy katastrofy mezi skalisky. Z trupu lodi zůstala jen zlámaná žebra, rozbité pažení se zpřeráženými svorníky, zkroucené zábradlí, kusy kormidelního hřídele a několik palubních šroubů. Při pohledu na ostrá skaliska, rozsetá zde jako bojové překážky, bylo zřejmé, že loď byla rozbita tak důkladně, že se žádné z trosek nedalo už použít.

„Hledejme dál!“ řekl kapitán Ellis.“Snad najdeme nějaké jméno, dopis, známku, prostě něco, co nám umožní poznat národnost té lodi…!“

„Ano, ale nedej Bůh, aby to byl Franklin , který se zde dostal do tohoto stavu!“ řekl Zach Fren.

Ale byla tam vůbec nějaká věc, jakou kapitán Ellis hledal? I kdyby byl připustil, že příboj ušetřil kus lodního štítu nebo přídní figuru, kde bývá obyčejně uvedeno jméno lodi, pak nečas a mořské mlhy musily každý nápis smazat.

Nenašlo se však nic. Ani štít, ani figura. Hledání bylo bezvýsledné, a i když několik předmětů sebraných na pobřeží bylo jasně amerického původu, nedalo se ještě tvrdit, že jde o věci z Franklina .

Ale když všichni připustili, že se na ostrově Browse usadili trosečníci (což nezvratně dokazoval signální stožár postavený na konci mysu) a že zde prožili určitou, přesně nezjistitelnou dobu, pak si musili nezbytně vyhledat přístřeší v nějaké jeskyni, patrně nedaleko pobřeží, aby mohli využít trosek zanesených mezi skaliska.

Jednomu z námořníků skutečně netrvalo dlouho a objevil jeskyni, obývanou kdysi těmi, kdo ztroskotání přežili. Byla vyhloubena v ohybu velké skalní stěny mezi planinou a pobřežím.

Kapitán Ellis a Zach Fren si tam za námořníkem pospíšili. Možná že najdou v jeskyni klíč k tajemství této katastrofy! Možná že objeví i jméno lodi.

Mohli tam vniknout úzkou a nízkou chodbou, před níž našli popel z vnějšího ohniště, jehož kouř začernil celou skalní stěnu.

Uvnitř skály byla jeskyně deset stop vysoká, dvacet hluboká a patnáct široká. Mohla pohodlně stačit dvanácti osobám. Jako všechen nábytek tam bylo lůžko ze suché trávy, pokryté roztrhanou plachtou, lavice z kusů pažení, dvě židle ze stejného materiálu, dřevěný stůl z lodi — patrně z důstojnické kabiny. Jako nádobí několik talířů a mis z tepaného železa, tři vidličky, dvě lžíce, nůž a tři kovové pohárky — vše rozežrané rzí. V koutě byla na bok položená bečka, zřejmě na zásobu vody z potoka. Na stole stála zdeformovaná a zrezivělá lodní lampa neschopná použití. Tu a tam ležely různé kuchyňské potřeby a nějaké roztrhané oděvy odhozené na lůžka z trávy.

„Nešťastníci!“ zvolal Zach Fren.“Jaké bídě byli vystaveni za svého pobytu na tomto ostrově!“

„Z lodního materiálu nezachránili skoro nic,“ odpověděl kapitán Ellis.“To dokazuje, že byli vrženi na břeh s nepředstavitelnou prudkostí! Vše bylo rozbito! Vše! Jak jen si ti ubožáci opatřovali potravu? Snad měli trochu zrní, které si zaseli, maso a konzervy, které snědli do poslední plechovky! Ale jaký to byl život…a jak musili trpět!“

Ano! Připočteme-li k tomu ryby získané rybolovem, máme všechny prameny obživy, které zajišťovaly potřeby trosečníků. Ale byli ještě na ostrově? Tuto otázku bylo nutno zodpovědět rozhodně negativně. A jestliže tu zemřeli, pak námořníci jistě najdou ostatky toho, který zemřel poslední… Ale pečlivá prohlídka uvnitř i vně jeskyně nepřinesla žádný výsledek.

„To by znamenalo.“ řekl Zach Fren,“že se ti trosečníci vrátili do vlasti.“

„Ale jak?“ odpověděl kapitán Ellis.“Byli snad s to postavit si z trosek své lodi člun dost velký, aby se s nimi udržel na moři?“

„To ne, kapitáne. Člun neměli z čeho postavit. Já bych spíš věřil, že jejich signální stožár zahlédla nějaká loď…“,

„Tuhle domněnku nemohu přijmout.“

„A proč, kapitáne?“

„Kdyby je byla zachránila nějaká loď, zpráva o tom by se byla rozšířila po celém světě, jestliže se ovšem ta loď i s nimi později se vším všudy nepotopila — čemuž nelze vůbec věřit. Proto zavrhuji domněnku, že se trosečníci zachránili z ostrova tímto způsobem.“

„Dobrá,“ řekl Zach Fren, který se nerad vzdával.“Ale i když si nemohli postavit šalupu, nedá se ještě tvrdit, že se při ztroskotání rozbily i všechny záchranné čluny…“ a v tom případě…“

„Nuže, v tomto případě by se byl musil člun potopit během plavby několik set mil dlouhé od ostrova Browse k australským břehům, protože jsem v posledních letech neslyšel, že by byla někde přijata posádka ztracená v australských vodách.“

Na tento důvod se těžko odpovídalo. Zach Fren to brzy uznal. Nechtěl se však vzdát snahy zvědět, co se s trosečníky stalo.

„Myslím si, kapitáne,“ řekl,“že máte teď v úmyslu navštívit i ostatní části ostrova.“

„Ano…jen pro čisté svědomí,“ odpověděl kapitán Ellis.“Ale napřed porazíme signální stožár, aby nesváděl lodi z cesty, když tu už nemohou nikoho zachraňovat.“

Kapitán, Zach Fren a oba námořníci prohlédli naposled pobřeží. Pak vystoupili úžlabinou zase na planinu a zamířili ke konci mysu.

Musili obcházet hlubokou jámu, jakýsi kamenitý rybník, v němž se zadržovala dešťová voda.“ Pak zas pokračovali přímým směrem.

Náhle se kapitán Ellis zastavil.

Na tomto místě byly čtyři rovnoběžné podlouhlé vyvýšeniny. Jejich vzájemná poloha by byla asi kapitánovu pozornost nepřilákala, kdyby na nich nebyly malé, dřevěné, napůl shnilé kříže. Byly to hroby! Zřejmě tady byl hřbitov trosečníků.

„Konečně!“ zvolal kapitán Ellis.“Snad se teď dozvíme…“

Nemohlo být pokládáno za prohřešek proti úctě k mrtvým, když ty hroby otevřou, těla v nich ležící vyjmou, zjistí jejich stav a pokusí se najít i něco, co by prozradilo národnost těch nešťastníků.

Oba námořníci se dali hned do práce. Svými noži odhrabali zem a uložili ji stranou. Ale od pohřbení mrtvol na tomto místě musilo už uplynout mnoho let, protože v zemi už byly jen kosti. Kapitán Ellis je dal proto zas zasypat a na hroby postavit kříže.

Do vysvětlení zdejších událostí chybělo ještě mnoho nevyřešených otázek. Jestliže na tomto místě byla pochována čtyři lidská těla, co se stalo s těmi, kdo jim prokázali poslední službu? A co když tu potkala smrt i toho posledního? Kde ten zahynul? Nenajdou jeho opuštěnou mrtvolu na jiném místě ostrova?

Kapitán Ellis v to nevěřil.

„Což se nám nepodaří zjistit jméno lodi, která byla zničena na ostrově Browse?“ zvolal.“Máme se snad vrátit do San Diega, aniž jsme našli zbytky Franklina , aniž jsme se dověděli, co se stalo s Johnem Branicanem?“

„A proč by tahle loď nemohla být Franklin ?“ ptali se námořníci.

„A proč by to měl být Franklin ?“ odpověděl jim Zach Fren.

Opravdu nic nenasvědčovalo tomu, že pobřeží ostrova Browse pokrývají trosky z Franklina . A tak se zdálo, že druhá výprava Naděje bude stejně neúspěšná jako ta první.

Kapitán Ellis se odmlčel, s očima skloněnýma k zemi, kde čtyři trosečníci s koncem života došli i ke konci svých běd. Byli to krajané? Američané jako oni? Byli to ti, které Naděje vyplula hledat?

„K signálnímu stožáru!“ řekl nakonec Zach Fren a jeho muži ho následovali po štěrkovitém svahu, kterým byl mys spojen s ostrovem.

Od stožáru je oddělovalo půl míle, kterou zdolali za dvacet minut, protože půda byla. pokryta ostružiním a kamením.

Když se kapitán a jeho lidé zastavili u stožáru, viděli, že je patou hluboko zapuštěn do skalní rozsedliny. Tím bylo vysvětleno, proč mohl tak dlouho vzdorovat účinkům povětrnosti. A jak už zjistili ze své lodi, stožár byla opravdu špička předního čelenu ze ztroskotané lodi.

Vlajka na jeho konci byl jen kus plachtového plátna, vichrem dávno rozervaný a bez jakýchkoli znaků národnosti.

Na příkaz kapitána Ellise se oba námořníci chystali stožár strhnout, když tu Zach Fren vykřikl:“Kapitáne…! Podívejte se…!“„Co je Frene?“„Tenhle zvon!“

Na dosud silném podstavci tam byl zavěšen zvon, jehož kovové držadlo bylo rozežráno rzi.

Trosečníci se tedy nespokojili jen vztyčením signálního stožáru s vlajkou. Přenesli sem i lodní zvon a doufali, že jeho hlas zaslechne nějaká loď, octne-li se v doslechu z ostrova. Ale každý zvon je označen jménem lodi, jak je to zvyklostí u všeho námořnictva.

Kapitán Ellis zamířil k podstavci a prudce se zastavil.

U paty podstavce ležela kostra, lépe řečeno kupa kostí, na nichž byly ještě cáry oděvu.

Na ostrově Browse našlo tedy útulek pět mužů. Čtyři zemřeli a pátý zůstal sám.

Pak jednoho dne opustil jeskyni a dovlekl se až na kopec mysu. Tam rozezněl zvon. aby jej zaslechla nějaká loď na širém moři… Pak na místě padl a víc už nevstal.

Kapitán Ellis zavolal oba námořníky, aby vykopali hrob pro tyto kosti, a pak dal znamení Zachu Frenovi, aby si šel s ním prohlédnout zvon… V bronzu zvonu bylo vyryto ještě dobře čitelné slovo: FRANKLIN 1875



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

 

XIV. OSTROV BROWSE

 

V prostoru mezi severoaustralským pobřežím a západní částí Timorského moře nejsou žádné důležitější ostrovy. Jsou tam však rozlehlé mělčiny s korálovým podkladem. Proto je tam plavba tak obtížná.

Bylo krásné počasí a moře za příbojovou čárou klidné. Výtečné stroje Naděje neměly od výjezdu ze San Diega žádnou poruchu. Kotle pracovaly bezvadně. Všechny okolnosti na moři a v počasí slibovaly dobrou plavbu od Biskupova mysu až k ostrovu Jávě. Ve skutečnosti to už byla zpáteční cesta.

V prvních dnech po vyplutí od Biskupova mysu nedošlo na moři k žádné nehodě. Hlídkám byla uložena nejpřísnější bdělost. Měly ze svého místa v ráhnoví oznamovat každý útes, z nichž některé sotva vyčnívaly nad vodu.

Dne 7. února v devět hodin ráno jeden z námořníků, zavěšený na ráhnu předního stožáru, zvolal:“Útes vpředu při pravoboku!“

Protože mužstvo na palubě útes nevidělo, vyšplhal se Zach Fren po stožárovém lanu, aby si sám ověřil správný směr.

Když si sedl obkročmo na ráhno, zahlédl docela zřetelně šest mil vpředu při pravoboku skalnatou plošinu. Nebyl to vlastně útes, ale ostrůvek v podobě oslího hřbetu, černající se na severozápadě. Vzhledem ke vzdálenosti se dalo soudit, že má ten ostrůvek dost velké rozměry, jestliže se teď jevil ve své šířce.

Po několika minutách Zach Fren sestoupil na palubu a podal hlášení kapitánovi. Ten dal příkaz stočit loď o čtvrtinu, aby se dostala blíž k ostrůvku.

Podle poledního měření mohl kapitán zapsat do lodního deníku svou polohu. Byl na 14° 7' jižní šířky a na 133° 13' východní délky. Kapitán zanesl tyto souřadnice do mapy a zjistil, že se octl u ostrůvku Browse, dvě stě padesát mil od York Šandu na australském břehu.

Protože ostrůvek ležel v dráze lodi, rozhodl se kapitán celý jej obeplout, ale zastavit se tam nehodlal.

Za hodinu byl ostrov Browse sotva na míli před Nadějí .. Trochu zvlněné moře se s hlukem tříštilo o mys vybíhající k severovýchodu a pokrývalo jej mlžnou clonou. Rozlohu ostrova nebylo možno odhadnout, protože se loď k němu blížila kose. Jevil se teď jako zvlněná plocha, nad níž nevystupovala žádná vyvýšenina.

Protože kapitán Ellis nechtěl ztrácet čas, zvolnil jen trochu rychlost a pak dal mechanikovi příkaz k další plavbě. Ale Zach Fren ho náhle na cosi upozornil slovy:

„Kapitáne, vidíte…tamhle…? Nestojí tam na tom mysu nějaký stožár?“

A lodní mistr ukázal rukou k mysu vybíhajícímu na severovýchod a zakončenému vysokou špičatou skálou.

„Stožár…? Ne! Zdá se mi, že to je jen strom,“ odpověděl kapitán Ellis.

Pak vzal dalekohled a podíval se pozorně na předmět objevený Zachem Frenem.

„Je to pravda, nemýlil jste se! Je to skutečně stožár: Vidím ještě kus větrem rozervané vlajky… Ano…! Ano…! To mělo být znamení!“

„Pak bychom udělali dobře, kdybychom se tam vydali,“ řekl lodní mistr.

„To je i můj názor,“ odpověděl kapitán Ellis.

A dal mužstvu rozkaz pustit se malou rychlostí k ostrovu Browse.

Rozkaz byl ihned vykonán. Naděje se počala k útesu blížit objížďkou ostrova ve vzdálenosti asi tří set stop. Moře zuřivě bilo do pobřeží, ne že by bylo rozbouřeno, ale protože mořský proud hnal vlny přímo proti ostrůvku.

Brzy bylo vidět podrobnosti břehu i pouhým okem. Bylo to divoké a pusté pobřeží bez zeleně, se zejícími jeskyněmi, v nichž se s hromovým rachotem tříštil příboj. Občas se za linií skalisek objevoval žlutý pruh písku, nad nímž létala hejna mořských ptáků. Nikde však nebyly vidět stopy nějakého ztroskotání, ani zbytky stěžňů nebo trosky trupu. Stožár na konci mysu byl zřejmě vršek čelenu. Ale na zbytcích vlajky, jejíž cáry tu vlály ve větru, nedaly se původní barvy zjistit.

„Tady musí být nějací trosečníci!“ zvolal Zach Fren.

„Nebo tu aspoň byli,“ odpověděl kapitán.“Tady zcela určitě najela na ostrůvek loď!“

„Stejně jisté je i to,“ dodal kapitánův zástupce,“že tu našli trosečníci útočiště a vztyčili pak ten signální stožár, A ostrůvek možná dodnes neopustili, protože lodi na cestě do Austrálie nebo do Indie zřídkakdy plují kolem ostrova Browse.“

„Doufám, že máte v úmyslu ostrov prohledat, kapitáne,“ řekl Zach Fren.

„Samozřejmě, Frene. Ale až dosud jsem nikde nespatřil místo vhodné k přistání. Musíme ostrov obeplout, než se pro něco rozhodneme. Je-li obydlen nešťastnými trosečníky, není možné, aby nás nespatřili a nedali nám znamení…“

„A neuvidíme-li nikoho, co budeme dělat?“ zeptal se Zach Fren.

„Pokusíme se vystoupit na břeh, jakmile to bude možné,“ odpověděl kapitán Ellis.“Je-li ostrov neobydlený, mohou tam být stopy po onom ztroskotání. A to má pro naši výpravu nesmírnou cenu.“

„Ba právě… Možná že…,“ bručel si Zach Fren.

„Copak možná, Frene? Myslíte si snad, že tu ztroskotal Franklin ? Tak daleko od svého plavebního kursu?“

„A proč ne, kapitáne?“

„Ačkoli je to zcela nepravděpodobné,“ odpověděl kapitán Ellis,“neměli bychom se před nepravděpodobností zastavovat. Pokusme se proto o vylodění!“

Návrh na obeplutí ostrova byl ihned proveden. Naděje se z opatrnosti držela několik set metrů od břehu a obeplula všechny výběžky, které ostrov vysílal k severu. Vzhled pobřeží se nikde neměnil. Všude jen skály jakoby vyšlé z jedné formy, strmé břehy zuřivě bičované vlnami, skaliska pokrytá pěnou a nikde místo k přistání. V pozadí stálo několik skupin palem nad štěrkovou plání a nikde ani stopa po kultivaci. Zádní obyvatelé, žádná obydlí! Nikde rybářská šalupa nebo člun. Moře i ostrov zcela pusté.

I když to nebyl ostrov, na němž by trosečníci našli možnosti obživy, mohli tam najít aspoň útočiště.

Ostrov Browse měří v obvodu asi šest až sedm mil. To bylo zjištěno, když Naděje doplula zpět k jižním břehům. Ale všude se posádka marně snažila najít nějaký vjezd do přístavu, a když ne do přístavu, tak aspoň do nějaké zátoky mezi skalisky, kde by se mohl parník na několik hodin skrýt. Brzy bylo zřejmé, že se tam budou moci vylodit jedině s palubním člunem, a to ještě budou musit pečlivě hledat mezi skalisky místo k proplutí.

Byla jedna hodina s poledne, když se Naděje octla ve větru vanoucím k ostrovu. Protože to byl vítr severozápadní, moře se mezi skalisky příliš nebouřilo. Břeh v oněch místech vytvářel dlouhý oblouk a v něm jakési kotviště, kde mohla loď celkem bezpečně zakotvit, pokud se ovšem vítr nezmění. Plavci se ihned rozhodli, že tam Naděje zůstane, i když ne na kotvě, ale volně a pod plným tlakem, zatímco u břehu přistane parní šalupa.

Kapitán Ellis prohledal pobřeží dalekohledem a objevil konečně snížený kus břehu, jakýsi výřez v masívu ostrova, jímž se vléval do moře malý potok.

Když se tam podíval i Zach Fren, nabyl i on přesvědčení, že bude možné vystoupit tam na břeh. Pobřeží tam nebylo tak strmé a lámalo se ve velmi ostrém úhlu. Zahlédli i úzký průliv mezi útesy, v němž se vlny už o nic netříštily.

Kapitán Ellis nařídil vyzbrojit parní šalupu, které stačila půlhodinka k přípravě. Vsedli do ní kapitán, Zach Fren, kormidelník, topič, mechanik a jeden námořník. Z opatrnosti s sebou vzali dvě pušky, dvě sekery a několik revolverů. Za kapitánovy nepřítomnosti měl jeho zástupce křižovat s Nadějí na kotvišti a dávat pozor na všechna znamení, která mohou být vyslána.

 

 

V půl druhé člun vyplul a zamířil k pobřeží vzdálenému asi míli. Vnikl hned mezi útesy za ohlušujícího křiku tisíců racků. Po několika minutách spočinula šalupa na písečném pobřeží, zježeném tu a tam špičatými skalisky. Kapitán Ellis, Zach Fren a dva námořníci vystoupili, zatímco mechanik a kormidelník zůstali hlídat v šalupě, která musila být stále pod tlakem. Všichni čtyři muži vystoupili úžlabinou, kterou sbíhal do moře potok, a octli se na hřebenu břehu. Několik set metrů daleko se táhly chmurné skály podivných tvarů, tyčící se do výše asi třiceti yardů nad pobřežím.

Kapitán Ellis a jeho společníci zamířili ihned k této výšině. Se značnými obtížemi se vydrápali nahoru a rozhlédli se z výše po celém ostrově.

Byla to skutečně jen oválná plošina podobná želvímu štítu, s mysem jako s ocasem. Místy se objevovalo trochu ornice. Celý ostrov byl korálového původu jako všechny útvary sundských vod a ostrovy v Torresově průlivu. Z hřebenu výšiny se kapitán Ellis rozhlédl všemi směry. Vzduchem se nenesl žádný kouř, nikde se neukázala lidská bytost. Plynulo z toho, že i když byl ostrov Browse kdysi obydlen — a o tom se nedalo pochybovat —, velmi pravděpodobně teď už ubydlen nebyl.

„Velmi smutné útočiště trosečníků!“ řekl kapitán Ellis.“Jestliže se tu jejich pobyt poněkud prodloužil, pak nevím, z čeho tu žili.“

„Ano…,“ odpověděl Zach- Fren,“je to jen skoro holá planina. Pouze tu a tam skupinka stromů… Půda je tu jen zřídka pokryta prstí… Ale když někdo ztroskotá, nesmí být příliš vybíravý! Kus skály pod nohama je vždycky lepší než hlubina s vodou nad hlavou.“

„Aspoň v první chvíli,“ řekl kapitán Ellis.“Ale co potom?“

„Je ostatně možné,“ podotkl Zach Fren,“že trosečníci, kteří se na tento ostrov uchýlili, byli brzy zachráněni nějakou lodí…“

„Stejně je však možné, Frene, že podlehli strádání…“

„A co vás k té myšlence vede, kapitáne?“

„Kdyby byli mohli tak či onak tento ostrov opustit, byli by z opatrnosti signální stožár strhli. Bojím se, že i poslední z nich zemřel, dříve než mohl být zachráněn. Ale pojďme se na ten stožár podívat! Možná že tam najdeme nějakou stopu, která nám prozradí národnost lodi ztracené v těchto pustých vodách.“

Kapitán Ellis, Zach Fren a oba námořníci sestoupili po svahu vyvýšeniny a zamířili k mysu, který vybíhal na sever od pobřeží. Ale sotva vykročili, jeden z mužů se zastavil, aby zvedl předmět, který právě odkopl.

„I hleďme! Copak to je?“ podivil se.

„Ukaž!“ řekl mu Zach Fren.

Byla to čepel nože onoho druhu, který nosí námořníci v pouzdře za pasem. Byla těsně u střenky zlomena, ztupena a jako nepotřebná patrně zahozena.

„Tak co, mistře Frene?“ zeptal se kapitán Ellis.

„Hledám nějakou značku, která by prozradila původ tohoto nože,“ odpověděl Zach Fren.

Dalo se vskutku čekat, že tam bude výrobní značka. Ale čepel už byla tak zrezivělá, že Fren musel napřed rez seškrábat.

Když to udělal, mohl se značnými obtížemi přečíst slova vyražená do oceli: Sheffield — England .

Byl to tedy nůž anglického původu. Ale usuzovat z toho, že trosečníci byli Angličané, bylo by upřílišněné. Proč by takový nástroj nemohl patřit námořníku jakékoli národnosti?

Kapitán Ellis a jeho společníci pokračovali v cestě k mysu. Na ostrově bez jakýchkoli stezek byla chůze nesmírně obtížná. I když se dalo připustit, že tudy lidská noha už procházela, nedalo se určit, kdy to bylo, protože všechny stopy zmizely pod trávou s mechem.

Po cestě dlouhé asi dvě míle zastavil se kapitán Ellis u skupiny kokosovníků, jejichž dávno spadlé ořechy se proměnily v prach a troud.

Až dosud nepřišli na žádnou stopu. Ale několik kroků za skupinou stromů na svahu mělkého údolíčka objevili uprostřed křoviskového porostu stopy obdělávání půdy. Našli tam zbytky zdivočelých topinambur a brambor. V hustém ostružiní ležela motyka, kterou námořníci objevili čirou náhodou. Zdálo se, že byla vyrobena v Americe. Poznali to podle nasazení na topůrko, protože jinak byla zcela zrezivělá.

„Co si o tom myslíte, kapitáne?“ zeptal se lodní mistr.

„Myslím, že se o tom zatím nemůžeme vyjádřit,“ odpověděl kapitán Ellis.

„Pojďme tedy dál,“ řekl Zach Fren a dal mužům znamení, aby ho následovali.

Když sestoupili z planiny, došli k pobřeží, z něhož vybíhal na sever onen mys. V těch místech byl pobřežní sráz prorván křivolakou úžlabinou, kterou bylo možno bez námahy sejít až na písčitou pláž. Lemovala ji krásně červená skaliska omývaná neustále příbojem.

Na písku leželo několik předmětů svědčících o delším pobytu lidských bytostí na této části ostrova. Byly to kusy skla, porcelánu a kameniny, železné svorníky a plechovky od konzerv, tentokrát nepochybně amerického původu. Dále tam byly i různé námořnické nástroje, kusy řetězů, části lodní výstroje, hák, několik kladkových kotoučů, píst z čerpadla, různé lodní trosky a urvané plechové pláty z nádrží na vodu, o jejichž původu se kalifornští námořníci nemohli mýlit.

„To nebyla anglická loď, která tu u ostrova ztroskotala,“ řekl kapitán Ellis.“Byla to loď ze Spojených států!“

„A lze tvrdit, že byla postavena v jednom z našich tichomořských přístavů!“ řekl Zach Fren, jehož mínění sdíleli i ostatní námořníci. Nicméně zatím nic nenasvědčovalo tomu. že to byl Franklin .

Rozhodně se naskytla otázka. Ať to byla jakákoli loď, ztroskotala snad na moři. když tu nenašli ani lana, ani bednění z trupu? Vystoupila snad posádka na ostrov Browse ze záchranných člunů?

Ne! A kapitán Ellis brzy našel hmotný důkaz, že loď ztroskotala na těchto útesech.

Asi dvě stě metrů od břehu mezi ostrými skalisky a útesy objevil žalostné zbytky lodi, která najela na břeh za rozbouřeného moře, když se vlny řítily k pobřeží se zuřivostí přílivové vlny a když v jediném okamžiku se všechno — železo i dřevo — rozbilo, rozlámalo a rozpadlo v příboji mezi útesy.

Kapitán Ellis, Zach Fren a oba námořníci pohlíželi s hlubokým dojetím na stopy katastrofy mezi skalisky. Z trupu lodi zůstala jen zlámaná žebra, rozbité pažení se zpřeráženými svorníky, zkroucené zábradlí, kusy kormidelního hřídele a několik palubních šroubů. Při pohledu na ostrá skaliska, rozsetá zde jako bojové překážky, bylo zřejmé, že loď byla rozbita tak důkladně, že se žádné z trosek nedalo už použít.

„Hledejme dál!“ řekl kapitán Ellis.“Snad najdeme nějaké jméno, dopis, známku, prostě něco, co nám umožní poznat národnost té lodi…!“

„Ano, ale nedej Bůh, aby to byl Franklin , který se zde dostal do tohoto stavu!“ řekl Zach Fren.

Ale byla tam vůbec nějaká věc, jakou kapitán Ellis hledal? I kdyby byl připustil, že příboj ušetřil kus lodního štítu nebo přídní figuru, kde bývá obyčejně uvedeno jméno lodi, pak nečas a mořské mlhy musily každý nápis smazat.

Nenašlo se však nic. Ani štít, ani figura. Hledání bylo bezvýsledné, a i když několik předmětů sebraných na pobřeží bylo jasně amerického původu, nedalo se ještě tvrdit, že jde o věci z Franklina .

Ale když všichni připustili, že se na ostrově Browse usadili trosečníci (což nezvratně dokazoval signální stožár postavený na konci mysu) a že zde prožili určitou, přesně nezjistitelnou dobu, pak si musili nezbytně vyhledat přístřeší v nějaké jeskyni, patrně nedaleko pobřeží, aby mohli využít trosek zanesených mezi skaliska.

Jednomu z námořníků skutečně netrvalo dlouho a objevil jeskyni, obývanou kdysi těmi, kdo ztroskotání přežili. Byla vyhloubena v ohybu velké skalní stěny mezi planinou a pobřežím.

Kapitán Ellis a Zach Fren si tam za námořníkem pospíšili. Možná že najdou v jeskyni klíč k tajemství této katastrofy! Možná že objeví i jméno lodi.

Mohli tam vniknout úzkou a nízkou chodbou, před níž našli popel z vnějšího ohniště, jehož kouř začernil celou skalní stěnu.

Uvnitř skály byla jeskyně deset stop vysoká, dvacet hluboká a patnáct široká. Mohla pohodlně stačit dvanácti osobám. Jako všechen nábytek tam bylo lůžko ze suché trávy, pokryté roztrhanou plachtou, lavice z kusů pažení, dvě židle ze stejného materiálu, dřevěný stůl z lodi — patrně z důstojnické kabiny. Jako nádobí několik talířů a mis z tepaného železa, tři vidličky, dvě lžíce, nůž a tři kovové pohárky — vše rozežrané rzí. V koutě byla na bok položená bečka, zřejmě na zásobu vody z potoka. Na stole stála zdeformovaná a zrezivělá lodní lampa neschopná použití. Tu a tam ležely různé kuchyňské potřeby a nějaké roztrhané oděvy odhozené na lůžka z trávy.

„Nešťastníci!“ zvolal Zach Fren.“Jaké bídě byli vystaveni za svého pobytu na tomto ostrově!“

„Z lodního materiálu nezachránili skoro nic,“ odpověděl kapitán Ellis.“To dokazuje, že byli vrženi na břeh s nepředstavitelnou prudkostí! Vše bylo rozbito! Vše! Jak jen si ti ubožáci opatřovali potravu? Snad měli trochu zrní, které si zaseli, maso a konzervy, které snědli do poslední plechovky! Ale jaký to byl život…a jak musili trpět!“

Ano! Připočteme-li k tomu ryby získané rybolovem, máme všechny prameny obživy, které zajišťovaly potřeby trosečníků. Ale byli ještě na ostrově? Tuto otázku bylo nutno zodpovědět rozhodně negativně. A jestliže tu zemřeli, pak námořníci jistě najdou ostatky toho, který zemřel poslední… Ale pečlivá prohlídka uvnitř i vně jeskyně nepřinesla žádný výsledek.

„To by znamenalo.“ řekl Zach Fren,“že se ti trosečníci vrátili do vlasti.“

„Ale jak?“ odpověděl kapitán Ellis.“Byli snad s to postavit si z trosek své lodi člun dost velký, aby se s nimi udržel na moři?“

„To ne, kapitáne. Člun neměli z čeho postavit. Já bych spíš věřil, že jejich signální stožár zahlédla nějaká loď…“,

„Tuhle domněnku nemohu přijmout.“

„A proč, kapitáne?“

„Kdyby je byla zachránila nějaká loď, zpráva o tom by se byla rozšířila po celém světě, jestliže se ovšem ta loď i s nimi později se vším všudy nepotopila — čemuž nelze vůbec věřit. Proto zavrhuji domněnku, že se trosečníci zachránili z ostrova tímto způsobem.“

„Dobrá,“ řekl Zach Fren, který se nerad vzdával.“Ale i když si nemohli postavit šalupu, nedá se ještě tvrdit, že se při ztroskotání rozbily i všechny záchranné čluny…“ a v tom případě…“

„Nuže, v tomto případě by se byl musil člun potopit během plavby několik set mil dlouhé od ostrova Browse k australským břehům, protože jsem v posledních letech neslyšel, že by byla někde přijata posádka ztracená v australských vodách.“

Na tento důvod se těžko odpovídalo. Zach Fren to brzy uznal. Nechtěl se však vzdát snahy zvědět, co se s trosečníky stalo.

„Myslím si, kapitáne,“ řekl,“že máte teď v úmyslu navštívit i ostatní části ostrova.“

„Ano…jen pro čisté svědomí,“ odpověděl kapitán Ellis.“Ale napřed porazíme signální stožár, aby nesváděl lodi z cesty, když tu už nemohou nikoho zachraňovat.“

Kapitán, Zach Fren a oba námořníci prohlédli naposled pobřeží. Pak vystoupili úžlabinou zase na planinu a zamířili ke konci mysu.

Musili obcházet hlubokou jámu, jakýsi kamenitý rybník, v němž se zadržovala dešťová voda.“ Pak zas pokračovali přímým směrem.

Náhle se kapitán Ellis zastavil.

Na tomto místě byly čtyři rovnoběžné podlouhlé vyvýšeniny. Jejich vzájemná poloha by byla asi kapitánovu pozornost nepřilákala, kdyby na nich nebyly malé, dřevěné, napůl shnilé kříže. Byly to hroby! Zřejmě tady byl hřbitov trosečníků.

„Konečně!“ zvolal kapitán Ellis.“Snad se teď dozvíme…“

Nemohlo být pokládáno za prohřešek proti úctě k mrtvým, když ty hroby otevřou, těla v nich ležící vyjmou, zjistí jejich stav a pokusí se najít i něco, co by prozradilo národnost těch nešťastníků.

Oba námořníci se dali hned do práce. Svými noži odhrabali zem a uložili ji stranou. Ale od pohřbení mrtvol na tomto místě musilo už uplynout mnoho let, protože v zemi už byly jen kosti. Kapitán Ellis je dal proto zas zasypat a na hroby postavit kříže.

Do vysvětlení zdejších událostí chybělo ještě mnoho nevyřešených otázek. Jestliže na tomto místě byla pochována čtyři lidská těla, co se stalo s těmi, kdo jim prokázali poslední službu? A co když tu potkala smrt i toho posledního? Kde ten zahynul? Nenajdou jeho opuštěnou mrtvolu na jiném místě ostrova?

Kapitán Ellis v to nevěřil.

„Což se nám nepodaří zjistit jméno lodi, která byla zničena na ostrově Browse?“ zvolal.“Máme se snad vrátit do San Diega, aniž jsme našli zbytky Franklina , aniž jsme se dověděli, co se stalo s Johnem Branicanem?“

„A proč by tahle loď nemohla být Franklin ?“ ptali se námořníci.

„A proč by to měl být Franklin ?“ odpověděl jim Zach Fren.

Opravdu nic nenasvědčovalo tomu, že pobřeží ostrova Browse pokrývají trosky z Franklina . A tak se zdálo, že druhá výprava Naděje bude stejně neúspěšná jako ta první.

Kapitán Ellis se odmlčel, s očima skloněnýma k zemi, kde čtyři trosečníci s koncem života došli i ke konci svých běd. Byli to krajané? Američané jako oni? Byli to ti, které Naděje vyplula hledat?

„K signálnímu stožáru!“ řekl nakonec Zach Fren a jeho muži ho následovali po štěrkovitém svahu, kterým byl mys spojen s ostrovem.

Od stožáru je oddělovalo půl míle, kterou zdolali za dvacet minut, protože půda byla. pokryta ostružiním a kamením.

Když se kapitán a jeho lidé zastavili u stožáru, viděli, že je patou hluboko zapuštěn do skalní rozsedliny. Tím bylo vysvětleno, proč mohl tak dlouho vzdorovat účinkům povětrnosti. A jak už zjistili ze své lodi, stožár byla opravdu špička předního čelenu ze ztroskotané lodi.

Vlajka na jeho konci byl jen kus plachtového plátna, vichrem dávno rozervaný a bez jakýchkoli znaků národnosti.

Na příkaz kapitána Ellise se oba námořníci chystali stožár strhnout, když tu Zach Fren vykřikl:“Kapitáne…! Podívejte se…!“„Co je Frene?“„Tenhle zvon!“

Na dosud silném podstavci tam byl zavěšen zvon, jehož kovové držadlo bylo rozežráno rzi.

Trosečníci se tedy nespokojili jen vztyčením signálního stožáru s vlajkou. Přenesli sem i lodní zvon a doufali, že jeho hlas zaslechne nějaká loď, octne-li se v doslechu z ostrova. Ale každý zvon je označen jménem lodi, jak je to zvyklostí u všeho námořnictva.

Kapitán Ellis zamířil k podstavci a prudce se zastavil.

U paty podstavce ležela kostra, lépe řečeno kupa kostí, na nichž byly ještě cáry oděvu.

Na ostrově Browse našlo tedy útulek pět mužů. Čtyři zemřeli a pátý zůstal sám.

Pak jednoho dne opustil jeskyni a dovlekl se až na kopec mysu. Tam rozezněl zvon. aby jej zaslechla nějaká loď na širém moři… Pak na místě padl a víc už nevstal.

Kapitán Ellis zavolal oba námořníky, aby vykopali hrob pro tyto kosti, a pak dal znamení Zachu Frenovi, aby si šel s ním prohlédnout zvon… V bronzu zvonu bylo vyryto ještě dobře čitelné slovo: FRANKLIN 1875

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.