XIII. VÝPRAVA DO TIMORSKÉHO MOŘE Naděje vyplula ze San Diega 3. dubna 1882 v deset hodin dopoledne. Na širém moři se kapitán Ellis pustil jihozápadním směrem, trochu odlišným od směru první výpravy. Chtěl se nejkratší cestou dostat Torresovým průlivem do Arafurského moře, kde byla nalezena troska z Franklina .
Dne 26. dubna minul Gilbertovy ostrovy ve vodách pásma tišin, kde byla v této roční době plavba velmi pomalá a pro plachetnice obtížná. Když nechal za sebou na severu ostrovy Scarborough a Kingsmill, proplul kapitán Ellis skupinou Vanikoro, na patnáct mil daleko viditelnou díky hoře Kapogo tyčící se vysoko nad obzor.
O dvě stě mil dále přeplula Naděje napříč archipelem Nová Georgia. Kapitán Ellis nepotřeboval od domorodců na těchto ostrovech žádné zprávy a průzkum těchto vod byl zbytečný. Nezastavil se tam proto a spěchal dál k Torresovu průlivu, stejně nedočkavý jako Zach Fren, aby už byl na oněch místech Arafurského moře, kde byla troska vylovena. Odtud se pak už bude provádět průzkum s úzkostlivou péčí a s neúnavnou vytrvalostí, což mu jistě zaručí úspěch.
Papuánský ostrov, nazvaný Nová Guinea, nebyl už daleko. Za několik dní po přeplutí Šalomounových ostrovů vplula Naděje do archipelu Louisiad. Minula ostrovy ďEntrecasteauxovy i velké množství ostrůvků skrytých pod nádhernými chocholy kokosovníků.
Konečně po třítýdenní plavbě rozpoznaly hlídky na obzoru vysoké hory Nové Guineje a pak Yorský mys vybíhájící od australských břehů a uzavírající na jihu Torresův průliv.
Je to průliv nesmírně nebezpečný. I když to znamená velké zdržení, kapitáni dalekých plaveb se mu raději vyhýbají. Pojišťovací společnosti odmítají pojistit lodi proti nebezpečím moře, která tam na plavce číhají.
A právě o Torresově průlivu se kapitán Ellis radil se svým zástupcem a se Zachem Frenem. Kapitán se lodního mistra zeptal: „A našli jste trosku z Franklina opravdu na výši Melvillova ostrova?“ „Přesně tam,“ odpověděl Zach Fren. „Musíme se tedy dostat od Torresova průlivu pět set mil napříč Arafurským mořem?“ „Právě, kapitáne. A já vím, co vás mýlí. Protože proud od východu na západ je pravidelný a protože ten kus přídě byl vyloven u Melvillova ostrova, musil Franklin ztroskotat u vjezdu do Torresova průlivu…“ „Přesně tak, Frene. Ale máme snad z toho vyvodit, že se John Branican pustil cestou do Singapuru do vod tak nebezpečných? To nikdy nepřipustím. I když neznám ony okolnosti, tvrdím, že musil plout sundskými vodami, jak jsme to dělali my při první výpravě. Vždyť byl naposled spatřen jižně od Celebesu!“ „A protože to je nepopiratelný fakt,“ řekl lodní mistr,“vyplývá z toho, že kapitán Branican vplul do Timorského moře jedině některým průlivem mezi Sundskými ostrovy.“ „To je zcela jisté,“ odpověděl kapitán Ellis.“A proto vůbec nechápu, jak mohl být Franklin zahnán tak daleko k východu. Lze to vysvětlit jen jediným způsobem. Loď byla zbavena plachet a mořský proud ji zanesl stovky mil od Torresova průlivu. Ale jestliže si plachty udržela, proč se vracela do průlivu, když Singapur leží opačným směrem?“ „To si nedovedu vysvětlit,“ odpověděl kapitánův zástupce.“Kdyby byla troska vylovena v Indickém oceánu, dalo by se to vysvětlit ztroskotáním na Sundských ostrovech nebo na západním pobřeží Austrálie…“ „Ale ona byla vylovena na výši Melvillova ostrova,“ odpověděl kapitán Ellis.“To by znamenalo, že Franklin ztroskotal v Arafurském moři poblíž Torresova průlivu nebo přímo v něm…“ „Možná že při australském pobřeží existují protiproudy, které trosku zanesly k průlivu,“ mínil Zach Fren.“V tom případě mohlo k ztroskotání dojít v západní části Arafurského moře.“ „To uvidíme,“ řekl kapitán Ellis.“Ale zatím musíme předpokládat, že Franklin ztroskotal na útesech Torresova průlivu.“ „A budeme-li hledat dobře, najdeme tam kapitána Branicana!“ uzavřel Zach Fren. To bylo to nejlepší, co mohli dělat, a tak to taky udělali.
Šířka Torresova průlivu je odhadována na třicet mil. Jen těžko si lze představit to mraveniště ostrůvků a útesů, jejichž polohu ani nejlepší topografové ještě nezjistili. Kdyby se byl kapitán Branican a jeho společníci uchýlili na některý z těchto ostrůvků, byli by se mohli lehce dostat na australskou pevninu a tam do nějaké osady při Carpentarském zálivu na Yorském mysu, kde by jim návrat do vlasti nedělal už žádné potíže. Ale protože se nikdo z nich dosud neobjevil, zbývala jako jediná pravděpodobná domněnka, že padli do rukou domorodců v průlivu, od nichž nějaké ohledy k zajatcům nelze očekávat. Nemilosrdně je zabíjejí a pojídají. A kde potom hledat stopy krvavých katastrof?
Na to myslel kapitán Ellis a o tom si vypravovala i posádka Naděje . Takový byl nutně osud posádky Franklina , ztroskotala-li loď v Torresově průlivu… Je pravda, že tu byla ještě jedna možnost. John se nemusel pouštět průlivem. Ale jak potom vysvětlit, že troska se našla na širém moři u Melvillova ostrova?
Kapitán Ellis se pustil odvážně do obávaných průlivů za všech opatření, která mu nařizovala opatrnost. Měl dobrý parník, bdělé důstojníky a odvážnou i chladnokrevnou posádku. Věřil, že se mu podaří proplout labyrintem útesů a udržet domorodce v uctivé vzdálenosti, kdyby se pokoušeli o útok.
Když se lodi z toho či onoho důvodu pouštějí Torresovým průlivem, který je při svém vyústění do Pacifiku plný korálových útesů, dávají přednost plavbě při australských březích. Ale jižně od Nové Guineje je velký ostrov Murray, který musil kapitán Ellis důkladně prohlédnout.
Proto se Naděje pustila mezi dvěma nebezpečnými útesy označovanými jmény Eastern Fields a Boot Reef. Druhý z nich se utvářením podobá z dálky ztroskotané lodi, takže posádka Naděje jej pokládala přímo za trosku Franklina . Vzrušení však netrvalo dlouho, protože parní šalupa brzy zjistila, že to je jen malebné seskupení korálových trsů.
Poblíž ostrova Murray zahlédli několik člunů vyroben ných ze stromových kmenů ohněm a sekerou, opatřených plovákem pro lepší udržení stability na moři a poháněných pádly v rukou pěti nebo šesti domorodců. Tito divoši se ohlásili pokřikem, lépe řečeno řevem divé zvěře. Naděje pod nízkým tlakem páry mohla obeplout celý ostrov, aniž musela odrážet útok domorodců. Nikde však námořníci neviděli stopy nějakého ztroskotání.
Když kapitán Ellis doplnil zásoby paliv v severoaustralském přístavu Somersetu, prozkoumával po celý měsíc velmi důkladně prostor mezi Carpentarským zálivem a Novou Guineou. Zastavil se i u ostrovů Mulgrave, Banks, Horn, Albany a Booby, plných temných jeskyň. V jedné z nich je umístěna poštovní schránka pro dopisy z Torresova průlivu. Mořeplavci však do této schránky nevkládají jen dopisy, vyzvedávané přirozeně velmi nepravidelně. Podle jakési mezinárodní konvence nechávají plavci z různých států u“schránky na ostrově Booby i zásobu uhlí a potravin bez obavy o vyloupení, protože prudké mořské proudy brání lehkým plavidlům domorodců v přistávání.
Několikrát se kapitánu Ellisovi podařilo pomocí dárků nepatrné ceny dohovořit se s několika vůdci a náčelníky těchto kmenů. Ti mu na oplátku dali“kaiso“, želví štíty, nebo“inkras“, navlečené lastury, sloužící jim jako peníze. Protože neznal zdejší dialekty a nemohl se dobře dorozumět, nedověděl se, zda se tito Andamanci dověděli o nějakém ztroskotání, které by časově odpovídalo zkáze Franklina . Rozhodně se nezdálo, že by měli v majetku nějaké předměty americké výroby, ať zbraně, nebo nástroje. Mořeplavci u nich nenašli ani železné kování, ani zbytky lodní kostry nebo úlomky stožárů, které by svědčily o rozbití nějaké lodi. A když kapitán Ellis definitivně opustil ostrovy Torresova průlivu, nemohl vůbec tvrdit, že by se byl Franklin rozbil právě o tyto útesy. Nenašel tam po něm nejmenší stopu.
Teď šlo o prozkoumání Arafurského moře, do něhož se dostali z Timorského moře mezi růžencem malých ostrovů na severu a australským pobřežím na jihu. Co se Carpentarského zálivu týče, nepokládal kapitán Ellis za nutné jej navštívit, protože o každém ztroskotání v těchto vodách by se byli jistě ihned dověděli tamní kolonisté. Pomýšlel na průzkum především v Arnhemské zemi. Na zpáteční cestě by pak prohledal severní část Timorského moře a četné průlivy mezi ostrovy.
Tato plavba podle strmých břehů Arnhemské země vodami plnými ostrůvků a útesů vyžádala si plný měsíc. Byla provedena s pečlivostí i odvahou, kterou nic nemohlo oslabit. Ale všude od západní části Carpentarského zálivu až po záliv Van Diemenův nenašli plavci vůbec nic. Nikde se posádka Naděje nesetkala se zbytky ztroskotané lodi. Ani australští domorodci, ani Číňané na obchodních džunkách těchto moří nemohli podat uspokojivou zprávu. Kdyby se ostatně námořníci z Franklina byli stali zajatci australských kmenů v těchto končinách, byl byl to úplný zázrak, kdyby těm kanibalům unikl třeba jen jediný z nich.
Dne 11. července se octl kapitán Ellis na stém třicátém stupni východní délky a počal prozkoumávat ostrovy Melvillův a Bathurstův, oddělené od sebe jen úzkým průlivem. Asi deset kilometrů severně od této skupiny byla vylovena troska z Franklina . Protože nebyla zanesena dál na západ, musil ji proud uvolnit z útesů teprve krátký čas před připlutím Californianu . Bylo proto možné, že dějiště katastrofy už není daleko.
Tento průzkum trval skoro čtyři měsíce, protože se neomezil jen na okolí obou ostrůvků, ale rozšířil se i na pobřeží Arnhemské země až ke Královnině zátoce při ústí řeky Victoria.
Bylo velmi nesnadné vést pátrání i do nitra pevniny. To by znamenalo zbytečné riskování a nemělo by to naději na získání nějakých informací. Kmeny žijící v severoaustralských oblastech byly velmi nebezpečné.
I když se kapitán Ellis musil vzdát snahy dovědět se od domorodců, kde a jak se dostala posádka Franklina do jejich rukou, mohl doufat, že někde najde stopy jejich ztroskotání. A mohl v to doufat plným právem, protože od doby, kdy Californian vylovil onen úlomek přídě severně od Melvillova ostrova, uplynulo teprve osm měsíců.
Kapitán Ellis počal opět se svou posádkou prohledávat každou zátoku, každý záliv i všechny pobřežní útesy bez ohledu na únavu a na nebezpečí, kterým se vystavoval. Trvalo to velmi dlouho, protože průzkum musil být velmi pečlivý.
Ale ani na Melvillu, ani na Bathurstu, ani v Arnhemské zemi až po ústí řeky Victoria, ani v Torresově průlivu nepřinesl průzkum žádný výsledek. Plavci nenašli žádné zbytky trosek a nespatřili jedinou lodní součást.
Tak na tom byla výprava 3. listopadu. Co teď kapitán Ellis udělá? Bude pokládat svůj úkol za skončený — aspoň při australském pobřeží a na přilehlých ostrovech a ostrůvcích? Měl snad ještě prozkoumat Sundské ostrovy v severní části Timorského moře a pomýšlet pak na návrat? Jedním slovem: byl přesvědčen, že udělal vše, co bylo v lidských silách?
Statečný námořník se samozřejmě rozmýšlel, má-li pokládat svůj úkol za splněný průzkumem severního australského pobřeží. Ale nová příhoda učinila jeho váhání konec.
Ráno 4. listopadu procházel se se Zachem Frenem po zádi, když mu lodní mistr ukázal náhle na několik plovoucích předmětů asi půl míle od Naděje . Nebyly to kusy dřeva — zbytky lodního pažení nebo kmeny stromů —, nýbrž obrovské trsy trávy, jakési žlutavé řasy vyrvané z mořských hlubin a plující podle pobřeží.
„To je divné,“ řekl Zach Fren.“Ať jsem papež, jestli ty řasy neplují od západu nebo od jihozápadu! Je tu snad nějaký proud, který je unáší k průlivu?“ „Ano,“ odpověděl kapitán Ellis.“Je tu nějaký místní proud směřující k východu, není-li to ovšem přílivová vlna.“ „To nemyslím, kapitáne,“ odpověděl Zach Fren,“protože si vzpomínám, že jsem viděl několik trsů plovoucích řas už ráno za svítání.“ „Jste si tím jist?“ „Tak jist, jako že kapitána Branicana přece jen najdeme.“ „Ale jestliže tu takový proud existuje,“ pokračoval kapitán Ellis,“pak mohla troska z Franklina připlout podle australského pobřeží od západu.“ „To je právě to, co si myslím i já,“ řekl Zach Fren. „Pak ovšem nemůžeme váhat a musíme prozkoumat tyto břehy Timorského moře až k západnímu pobřeží Austrálie!“ „Nikdy jsem o tom nebyl přesvědčen víc, kapitáne, protože nemůžeme už pochybovat o pobřežním, velmi silném proudu, který omývá Melvillův ostrov. A předpokladem Branicanová ztroskotání v západních vodách by se dala vysvětlit cesta trosky až do vod, kde ji Californian vylovil.“ Kapitán Ellis zavolal svého zástupce a radil se s ním o možnosti prodloužit průzkum plavbou dál na západ. Kapitánův zástupce byl toho názoru, že existence tohoto proudu vyžaduje prodloužení průzkumu až do míst, kde proud vzniká.
„Poplujeme tedy dál na západ,“ řekl kapitán Ellis.“Do San Diega nesmíme připlout s dohady, ale s jistotou! Třeba i s jistotou, že z Franklina nezbylo už vůbec nic, jestliže ztroskotal v australských vodách.“ V důsledku tohoto velmi správného rozhodnutí plula Naděje až k ostrovu Timoru, aby si doplnila zásoby uhlí. Po dvoudenní zastávce vyplula k mysu Londonderry, který vybíhá od severních australských břehů.
Po proplutí Královniným průlivem vedl kapitán Ellis loď od Želvího mysu pokud možno podle pobřeží. Proud se v těch místech projevoval velmi zřetelně směrem od západu na východ. Nebyl to vůbec projev dmutí moře, způsobeného odlivem a přílivem, nýbrž trvalý proud jižní části Timorského moře. Teď bylo třeba plout proti proudu a prohledat všechny zátoky a zálivy až na místa, kde se loď octne na hranici Indického oceánu.
Když kapitán Ellis doplul k ústí zálivu Cambridge, který se táhne při úpatí hory Cockburnu, usoudil, že by bylo příliš odvážné pouštět se s lodí do tohoto zálivu posetého útesy a ke břehům navštěvovaným nebezpečnými kmeny. Dal proto záliv prohledat parní šalupou obsazenou šesti dobře ozbrojenými muži pod velením Zacha Frena.
„Jestliže John Branican padl do rukou domorodců na této části pevniny,“ řekl kapitán,“nedá se předpokládat, že by byli on a jeho lidé zajetí přežili. Pro nás je důležité najít nějaké zbytky Franklina , jestliže jej Australané v zálivu Cambridge zničili…“ „Což by mě u těch ničemů neudivilo,“ dodal Zach Fren. Úkol lodního mistra byl dobře uvážený. Zach Fren jej taky poctivě plnil a byl neustále ve střehu. Vedl svou šalupu až k Adolfovu ostrovu, skoro na konci zálivu. Obeplul jej celý, ale nenašel nic, co by ho opravňovalo k prodlužování pátrání.
Naděje tedy záliv Cambridge opustila a zamířila k severozápadu podle pobřeží jedné z největších australských oblastí, známé pod jménem Západní Austrálie. Námaha a nebezpečí této plavby byly ještě vážnější, když Naděje obeplula mys Londonderry. Na tomto břehu napadaném přímo velkými vlnami z Indického oceánu je jen málo vhodných útočišť, kam se mohla poškozená loď uchýlit do bezpečí. A parník je vydán na milost a nemilost svému stroji, který se může porouchat, když se loď na rozbouřeném moři podélně i příčně rozkymácí.
Od tohoto mysu až k zálivu Brunswicku plula Naděje spletí ostrůvků a útesů, srovnatelných jedině se stejným seskupením v Torresově průlivu. Ze zálivu Collier se pak kapitán Ellis pustil napříč souostrovím Pirátů. Neměl ovšem v úmyslu plout až za Biskupův mys, který na severovýchodě uzavírá Královský záliv.
Teď se taky nemusel už starat o počasí, které se den ze dne ustalovalo. Začínalo léto a výprava mohla počítat s velmi příznivými podmínkami. Ale nadlouho to tam nemohli protahovat. Plavba by měla skončit tam, kde se už přestane projevovat pobřežní proud,, který směřuje k východu a který odnesl trosku až k Melvillovu ostrovu.
K tomu došlo koncem ledna 1883, když Naděje dokončila bezvýsledný průzkum širokého Královského zálivu, kde se do moře vlévá řeka Fitzroy. Parní šalupu přepadli při ústí této důležité řeky zuřiví domorodci. Dva muži byli při potyčce zraněni, naštěstí nepříliš vážně. Střetnutí jen díky kapitánově chladnokrevnosti neskončilo katastrofou.
Jakmile Naděje opustila Královský záliv, zastavila se i u Biskupova mysu. Kapitán Ellis se tam radil s lodním mistrem a se svým zástupcem. Prostudoval s nimi pečlivě mapy a rozhodl se skončit výpravu na hranici osmnácté rovnoběžky jižní polokoule. Za Královským zálivem je pobřeží už rovné a ostrůvků je tam jen málo. V oné době byla tato část Austrálie při Indickém oceánu zakreslována do map jako bílé místo.
Naději už zbývalo velmi málo uhlí, takže bylo lepší pustit se přímo do Djakarty, kde mohla své uhelné zásoby doplnit. Pak by se vrátila do Tichého oceánu přes Timorské moře podle Sundských ostrovů. Zamířila proto přídí k severu a brzy se ztratila australským břehům z dohledu.
