XII. POSLEDNÍ ÚSILÍ Útěk černochů a jízdních i nákladních velbloudů vytvořilo paní Branicanové a jejím posledním věrným situaci přímo zoufalou. Zach Fren jako první pronesl slovo zrada a Godfrey je po něm opakoval. Byla to zřejmá zrada vzhledem k okolnostem, za jakých část doprovodu utekla. To byl i názor Toma Marixe, který dobře věděl o neblahém vlivu Lena Burkera na domorodce z doprovodu… Dolly o tom ještě pochybovala. Nemohla uvěřit v takovou věrolomnost, v takovou bídnost!
„Nebyl Len Burker někam zanesen tak, jako my sem?“ „Zároveň s černochy a s velbloudy, kteří nesli naše potraviny?“ namítl Zach Fren, „Ale co má ubohá Jana?“ šeptala Dolly.“Ztratila se mi, aniž jsem to zpozorovala.“ „Len Burker nechtěl, aby u vás zůstala, paní Branicanová,“ řekl Zach Fren.“Ten ničema…“ „Ničema? Dobře…! Oh! Velmi dobře…!“ dodal Jos Meritt.“Jestli tohle není ničemnost, tak ať nikdy nenajdu ten historický klobouk, který…“ A otočil se k Číňanovi: „Co si ty o tom myslíš, Gin Ghie?“ „Ay ya, pane, myslím si, že bych byl udělal desettisíckrát lépe, kdybych byl nikdy nevkročil do země tak nehostinné.“ „Snad,“ řekl Jos Meritt. Byla to zrada tak zřejmá, že v ní i paní Branicanová musela uvěřit.
„Ale proč mě tak oklamala?“ ptala se.“A co jsem Lenu Burkerovi udělala? Nezapomněla jsem snad na jeho minulost? Nepřijala jsem je snad jako příbuzné? Jeho i Janu? A on nás teď opustí, nechá nás tu bez potravin, ukradne mi výkupné za Johna…! Ale proč?“ Nikdo tajemství Lena Burkera neznal, a tak nemohl nikdo paní Branicanové odpovědět. Jen Jana by byla mohla hovořit o hnusných plánech svého muže, ale Jana tu nebyla.
Bylo jasné, že Len Burker provedl čin, k němuž se už dávno chystal, čin, který měl všechny naděje na úspěch. Černoši z doprovodu se mu na slib vysoké odměny dali plně do služeb. V nejprudší vichřici dva domorodci odvlekli Janu, aniž někdo zaslechl její křik. Ostatní pak odehnali na sever velbloudy rozptýlené kolem tábora… Když teď oddělil Janu od Dolly, nemusil se už Len bát, že jeho žena pod tlakem výčitek svědomí vyzradí Dolly tajemství Geodfreyho původu. Nadto měl důvody k přesvědčení, že paní Branicanová a její společníci zbavení potravin a dopravních prostředků zahynou v pustinách Velké písečné pouště.
V Joanna Springs byla totiž karavana ještě tři sta mil od řeky Fitzroy. A jak mohl Tom Marix zajistit potřeby karavany na cestu tak dlouhou, i když se počet cestujících zmenšil?
Reka Okaover je jeden z hlavních přítoků Gregorovy, řeky, která se vlévá širokým ústím ve Wittově zemi do Indického oceánu.
Na březích této řeky, která ani v největších vedrech nevysychá, našel Tom Marix stinná a malebná místa. Jak příjemná to byla změna vidět teď místo nekonečných a trním porostlých přesypů zeleň a tekoucí vodu! Ale jeho situace se brzy zhorší, až bude musit přejít pusté oblasti mezi řekami Okaover a Fitzroy.
Karavana se teď skládala jen z dvaadvaceti osob místo ze třiačtyřiceti, které měla při odchodu z Alice Springs. Byli to: Dolly a její domorodá služka Harrietta, Zach Fren, Tom Marix, Godfrey, Jos Meritt, Gin Ghi a patnáct bílých členů doprovodné skupiny, z nichž dva byli vážně nemocní. Z jízdních zvířat jim zbyli čtyři velbloudi. Ostatní odvedl Len Burker včetně vůdčího samce a velblouda paní Branicanové se stanem. Zmizel i velbloud tak oceňovaný Josem Merittem, takže Angličan musil nadále cestovat pěšky jako jeho sluha. Z potravin jim zbylo jen několik plechovek konzerv z bedny, kterou jeden z velbloudů ztratil.
Paní Branicanová za prvního svítání svolala všechny společníky k sobě. Statečná žena neztratila nic ze své nadlidské energie. Povzbudivými slovy se jí podařilo společníky oživit, když jim poukázala na snadno už dosažitelný cíl.
Cesta pak pokračovala za podmínek tak žalostných, že ani nejdůvěřivější člen výpravy nemohl doufat v dobrý konec. Ze čtyř zbylých velbloudů byli dva přiděleni nemocným, které v neobydlené stanici nemohli nechat. Budou však mít ti ubožáci dost sil, aby snesli dopravu až k řece Fitzroy, kde se snad už najde prostředek, jak je dopravit do nějaké osady na pobřeží? To bylo dost pochybné a paní Branicanové se svíralo srdce při pomyšlení, že k. obětem katastrofy Franklina se připojí dvě oběti nové.
A přesto se Dolly svého plánu nevzdala. Nikdy by se byla svého hledání nezřekla. Nic by ji bylo nezastavilo v plnění tohoto úkolu — i kdyby měla zůstat sama!
Když se karavana přebrodila řečištěm na pravý břeh řeky Okaover, asi míli po toku od Joanna Springs, zamířila k severozápadu. Tímto směrem chtěl Tom Marix dorazit k řece Fitzroy, jejíž nepravidelný oblouk opisovaný před Královským zálivem byl z celého jejího toku nejblíž.
Horko už bylo snesitelnější. Tom Marix a Zach Fren musili domluvami až téměř násilím přimět Dolly, aby použila jednoho ze zvířat jako velblouda jezdeckého. Godfrey a Zach Fren kráčeli pěšky. Stejně i Jos Meritt, jehož dlouhé nohy připomínaly svou tenkostí chůdy.
A když mu paní Branicanová nabídla svého velblouda, odmítl to slovy: „Dobře…! Oh! Velmi dobře…! Angličan je Angličan, paní Branicanová, ale Číňan je jenom Číňan. A já bych v tom neviděl nic nepatřičného, kdybyste svého velblouda nabídla Gin Ghiovi… Jenomže já jsem mu zakázal takovou nabídku přijímat.“ Čtvrtý velbloud sloužil buď Tomu Marixovi, nebo Godfreymu, když musel některý z nich vyjíždět před karavanu. Zásoba vody z řeky Okaover byla brzy vyčerpána a otázka studní se objevila znovu a ještě naléhavěji.
Cestou od řeky putovali k severu lehce zvlněnou planinou, jen málo pokrytou písečnými přesypy a táhnoucí se až k dalekému obzoru. Skupiny trnitých keřů tam byly hustší a různá křoviska, od podzimu zažloutlá, dodávala kraji vzhled už méně jednotvárný. Možná že šťastná náhoda přivede karavaně do cesty i nějakou zvěř. Tom Marix, Godfrey a Zach Fren. kteří nikdy neodkládali své zbraně, budou jich jistě umět v případě potřeby použít. Střeliva však měli málo a musili s ním velmi šetřit.
Tak putovali několik dní. Dopolední etapa — odpolední etapa. V korytech potoků, kterými byl kraj rozryt, byl jen štěrk a suchem odbarvená tráva. Písek neprozrazoval ani nejmenší stopu po vlhkosti. Teď musili hledat studny a najít každý den nějakou, protože Tom Marix už neměl k dispozici žádné soudky.
Godfrey proto vyjížděl vlevo i vpravo od směru cesty, jakmile se octl vodě na stopě.
„Nedělej hlouposti, chlapče!“ říkala mu paní Branicanová.“Nevystavuj se nebezpečí!“ „Jak se mu nevystavovat, když jde o vás, paní Branicanová? O vás a o kapitána Branicana!“ odpovídal plavčík.
Díky obětavosti a zvláštnímu instinktu objevil chlapec řadu studní, i když si musel zacházet někdy až několik mil k severu nebo k jihu.
Útrapy žízně sice nepominuly, ale nebyly už v této části Tasmanovy země mezi řekou Okaover a řekou Fitzroy tak kruté. Teď zvyšoval útrapy nedostatek dopravních prostředků a potravinových zásob, omezených už jenom na několik konzerv. Trapný byl i nedostatek kávy a čaje a pro členy doprovodu i nedostatek tabáku. Právě tak bylo nepříjemné, že si nemohli poloslanou vodu zlepšovat několika kapkami alkoholu. Po dvouhodinovém pochodu padali i ti nejsilnější únavou, vyčerpáním a vysílením.
A zvířata nacházela v křovinatých porostech jen nepatrně trávy se stébly nehodícími se ani k pastvě. Rostly tu jen neduživé trnité křoviny. Velbloudi s nataženými krky a s propadlými boky se sotva vlekli, padali na kolena a jen s velkou námahou zase vstávali.
Dne 25. března, odpoledne Tom Marix, Godfrey a Zach Fren byli šťastni, že si mohli opatřit trochu čerstvého masa. Nad karavanou totiž přeletovali ve velkých hejnech divocí holubi. Byli neobyčejně plaší a rychle se zvedali z mimózových houštin, takže se k nim nedalo přiblížit. Přesto jich však lovci několik zastřelili. Nemuseli být ani moc výborní — ale oni byli! —, aby je vyhladovělí nešťastníci ocenili jako nejchutnější zvěřinu. Spokojili se s upečením holubů na ohni ze suchých kořenů a Tom Marix ušetřil dvoudenní dávku konzerv.
Ale to, co. stačilo k nasycení lidí, nestačilo k nasyceni zvířat. A tak 26. března ráno jeden z nákladních velbloudů padl těžce na zem. Musili ho nechat ležet, protože už nebyl dalšího pochodu schopen.
Tomu Marixovi pak připadl úkol dorazit zvíře kulkou do hlavy. Protože nechtěl ztratit tolik masa, které představovalo potravu na několik dní, rozčtvrtil po australském způsobu celého velblouda, ač bylo zvíře dlouhým strádáním nesmírně vyhublé.
Cesta pokračovala dál. Denně zdolali sedm až osm mil. Stav nemocných se však bohužel nelepšil. Ne snad nedostatkem péče, ale nedostatkem léků Bylo nebezpečí, že všichni se nedostanou k cíli, k němuž směřovalo všechno úsilí paní Branicanové, to znamená k řece Fitzroy, kde snad tyto útrapy do značné míry poleví.
A skutečně! Dne 28. března a pak 29. března oba běloši postupně zemřeli dlouhým vyčerpáním. Oba pocházeli z Adelaide. Jednomu nebylo ještě dvacet let, druhý byl o patnáct let starší. Oba zastihla smrt na cestě australskou pouští.
Ubožáci! Byli první, kteří svou službu zaplatili životem! Jejich společníky to nesmírně zkrušilo. Nečeká stejný úděl po Burkerově zradě i je. ubožáky opuštěné v kraji, kde ani zvířata nenacházejí žádnou potravu?
Co taky mohl odpovědět Zach Fren Tomu Marixovi na slova: „Dva muži zemřeli, aby jednoho muže zachránili. Kolik jich ještě podlehne?“ Karavana pokračovala v cestě. Nejvyčerpanější členové skupiny měli střídavě používat zbývajících tří velbloudů, aby ostatní nezdržovali Pani Branicanová odmítla používat jednoho z velbloudů pouze pro sebe. Během zastávek využívali těch zvířat k vyhledávání studní. Někdy Tom Marix, někdy Godfrey. Až dosud nepotkali žádného domorodce, který by jim mohl dát nějaké informace. Znamenalo to, že se všechny kmeny stáhly k severovýchodní části Tasmanovy země. V tom případě bylo třeba hledat Indasy až v údolí řeky Fitzroy. To byla okolnost dost mrzutá, protože znamenala prodloužení cesty o několik set mil.
Na počátku dubna zjistil Tom Marix, že zásoba potravin bude co nevidět vyčerpána. Vyplynula z toho nutnost obětovat jednoho ze tří velbloudů. Potrava na několik dní by jim snad umožnila dosáhnout řeky Fitzroy, od níž byla karavana vzdálena ještě asi patnáct etap.
Taková oběť byla nezbytná; s tím se musili smířit. Vybrali zvíře, které bylo viditelně v nejhorším stavu. Zastřelili je a rozčtvrtili, maso rozkrájeli a usušili na slunci. Po delším pečení bylo poměrně výživné. Ostatní části zvířete stejně jako srdce a játra uložili pečlivě do zásoby.
Godfreymu se taky podařilo zastřelit několik párů holubů Bylo to, pravda, málo k nasycení dvaceti lidí! Tom Marix však zjistil, že se na planině objevují akácie, a tak mohl využít k jídlu jejich semen upražených nad ohněm, Byl už čas dorazit do údolí řeky Fitzroy a dostat se k pramenům obživy, v této prokleté oblasti marně hledaným. Ještě další zdržení a většina těch ubožáků by už neměla sílu tam dojít.
Ke dni 5. dubna neměli už ani jednu konzervu, ani kousek masa z rozčtvrceného velblouda. Paní Branicanová a její společníci byli teď odkázáni jen na hrst akáciových semen.
A Tom Marix váhal s obětováním posledních dvou zvířat, která ostatní přežila. Když si pomyslil na cestu, kterou museli ještě zdolat, nemohl se k tomu odhodlat. Ale musel to přece jen udělat ještě téhož dne večer, protože nikdo už patnáct hodin nic nejedl.
Když karavana zastavila, přiběhl jeden z mužů s voláním:“Tome Marixi, Tome Marixi…naši velbloudi právě padli!“.
„Pokuste se je zvednout!“ „To není možné!“ „Tak je bez meškání zastřelte!“ „Zastřelit je?“ odpověděl ten muž.“Vždyť umírají..: nejsou-li už mrtví!“ „Mrtví?“ zvolal Tom Marix. A neubránil se gestu zoufalství, protože maso uhynulých velbloudů není k potřebě.
Sledován paní Branicanovou, Zachem Frenem a Godfreym zamířil Tom Marix k místu, kde obě zvířata padla.
Ležela tam na písku a křečovitě sebou škubala s pěnou u tlamy, s nataženýma nohama a s prudce oddychující hrudí. Umírala — ale ne přirozenou smrtí!
„Co se jim stalo?“ zeptala se Dolly.“Tohle není z únavy…ani z vyčerpání!“ „Ne,“ potvrdil Tom Marix.“Bojím se, že to je účinek nějaké jedovaté rostliny.“ „Dobře.. ! Oh! Velmi dobře…! Vím, co to je!“ prohlásil Jos Meritt.“Viděl jsem to už ve východních provinciích… V Queenslandu! Tihle velbloudi se otrávili.“ „Otrávili?“ opakovala Dolly. „Ano,“ potvrdil Tom Marix.“Jsou otráveni.“ „Nu, protože nemám jiné možnosti,“ prohlásil Jos Meritt,“budeme si musit vzít příklad z kanibalů.., nebo zemřít hladem! Co chcete, každý kraj má jiné zvyky a je dobré se jim přizpůsobit!“ Ten gentleman to říkal zvláštním ironickým tónem. Se zornicemi rozšířenými hladem, hubenější než kdy jindy, naháněl opravdu strach.
Oba velbloudi opravdu uhynuli otravou. Jos Meritt se nemýlil. Otrávili se druhem jedovaté kopřivy, v severozápadních australských pustinách celkem vzácné.
Pud, který zvířata chrání před škodlivými látkami, tentokrát selhal; ubozí velbloudi neodolali, kopřivu spásli a pak za strašných bolestí uhynuli.
Na události dalších dvou dnů neměla paní Branicanová ani žádný z jejích společníků nikdy zapomenout. Musili obě mrtvá zvířata opustit, protože během jedné hodiny bylo jejich maso už v dokonalém rozkladu. Tak rychlý je totiž účinek onoho rostlinného jedu. Pak se karavana doslova vlekla směrem k řece Fitzroy a snažila se najít pahorky vroubící její údolí… Dostanou se tam všichni? Sotva! Někteří už teď prosili, aby je Tom Marix zabil a zbavil je tak dlouhého umírání… Paní Branicanová chodila od jednoho k druhému a pokoušela se je povzbudit.,. Prosila je, aby se naposled vzchopili. Cíl už není přece daleko.., Několik posledních pochodů… A tam už na ně čeká spása… Co však mohla z těch nešťastníků dostat?
Večer 8. dubna neměl už nikdo sílu postavit stany. Ubožáci šplhali po trnitých dřevinách a žvýkali jejich zaprášené listy. Nemohli už mluvit…nemohli už jít dál… Při poslední zastávce všichni padli na zem.
Jen paní Branicanová dosud vzdorovala. Godfrey si u ní klekl a upřel na ni svůj poslední pohled.“Maminko!“ zvolal na ni jako dítě prosící svou rodičku, aby je nenechala zemřít, Dolly stála mezi svými společníky, rozhlížela se po obzoru a šeptala:“Johne! Johne!“ Jako by jí mohl přijít na pomoc!
