XI. RŮZNÉ PŘÍHODY Jak vyplynulo z posledních řádek Dollina deníku, nabyli členové karavany zase odvahy a důvěry. Jídla měli stále dost, protože si nesli zásoby na několik měsíců. Jedině voda jim během několika etap chyběla. Ale studna objevená Godfreym měla vody víc, než potřebovali, a tak všichni s ulehčením vyrazili na další cestu.
Museli ovšem neustále snášet kruté vedro, vdechovat žhavý vzduch nekonečných plání bez stromů a bez stínu. A lidí, kteří mohou beztrestně snášet takové teploty, není mnoho, zvlášť když nepocházejí z Austrálie. Tam, kde domorodec vzdoruje, tam cizinec podléhá. Na tak vražedné podnebí musí být člověk zvyklý.
Karavana se pohybovala stále stejným krajem přesypů červeného písku s dlouhými symetrickými vlnami. Země vypadala jakoby zapálená, což způsobovalo živé zbarveni písku, zdůrazněné slunečními paprsky. Oči z toho neustále pálily. Země byla tak horká, že běloši nemohli jít bosi. Tvrdá kůže černochů to ovšem umožňovala zcela beztrestně, takže v tom nemohli vidět důvod ke stížnostem. Ale přesto si stěžovali. Jejich zlá vůle se projevovala způsobem stále zřetelnějším. Kdyby byl Tom Marix nepotřeboval zachovat doprovod v plném počtu pro případ nutné obrany proti nějakému kočovnému kmeni, byl by určitě požádal paní Branicanovou, aby australské domorodce propustila. « Tom Marix však viděl vzrůstající potíže výpravy a říkal si, že snáší takové útrapy a čelí takovým nebezpečím zcela zbytečně. Musil se stále ovládat, aby ze svých myšlenek nic neprozradil. Jedině Zach Fren jeho myšlenky uhodl a měl mu za zlé. že se s ním Tom nepodílí na jeho důvěře.
„Opravdu, Tome,“ řekl mu jednoho dne,“nikdy bych tě byl nepokládal za člověka, který ztratí odvahu.“ „Já a ztratit odvahu? To se hrozně mýlíš, Zachu! Aspoň v tom, když si myslíš, že bych nesplnil svůj úkol až do konce. Mne neděsí přechod pouště, ale myšlenka, že ji přejdeme a budeme se pak bez úspěchu vracet po své stopě zpět.“ „Ty věříš, Tome, že kapitán Branican po odchodu Harryho Feltona zahynul?“ „O tom nic nevím, Zachu. Ale ty taky ne!“ „Ale ano. Vím to tak jistě, jako že loď se stočí k pravoboku, když se kolo kormidla otočí k levoboku.“ „Mluvíš, Zachu, stejně jako paní Branicanová nebo Godfrey a pokládáš naději za jistotu. Přál bych ti, abys měl pravdu. Jestliže však kapitán Branican žije, pak je v moci Indasů — ale kde Indasové jsou?“ „Jsou tam, kde jsou, Tome. A tam taky půjde naše karavana, i kdyby tady měla hladovět ještě Šest měsíců. Hrome, když nelze plout proti větru, pluje se po větru, a nakonec se přece dopluje…“ „Na moři ano, Zachu, ví-li se, ke kterému přístavu se pluje. Ale víš, kam jdeme napříč touto pouští?“ „To se však nedovíš, budeš-li si zoufat…“ „Já si nezoufám, Zachu…“ „Ale ano, Tome. A nejhorší je, že to dáš jednou najevo. A ten, kdo nedovede skrýt své obavy, je špatný kapitán a podněcuje tím svou posádku k nespokojenosti. Dej si pozor na svůj obličej, Tome! Ne kvůli paní Branicanové, kterou nemůže nic zbavit odvahy, ale kvůli bílým členům našeho doprovodu. Kdyby se spojili s černými…“ „Ručím za ně jako za sebe!“ „A já zas ručím za tebe. Nemluvme tedy o stahování vlajky, dokud stožár ještě stojí!“ „Ale kdo o tom mluví, Zachu. Snad Len Burker!“„Ach, kdybych já byl velitelem, Tome, byl by ten chlap už dávno ve vězení se železnou koulí na každé noze. Ale ať si dá pozor! Mám ho neustále na očích!“ Zach Fren právem na Lena Burkera dozíral. Kdyby došlo ve výpravě k nepokojům, mohl by za to jedině on. Neustále podněcoval k neposlušnosti ony černochy, na jejichž věrnost se Tom Marix tak spoléhal. A v tom právě byla možná příčina neúspěchu výpravy. Ale nebylo by bývalo tomu tak, kdyby byl Tom Marix neztratil víru v možnost setkání s Indasy a v osvobození kapitána Branicana. Ačkoli karavana nepochodovala vůbec nazdařbůh a postupovala k řece Fitzroy, mohli Indasové tamní oblast už opustit — třeba v důsledku místní války. Mezi těmito kmeny, čítajícími dvě stě až tři sta duší, byl málokdy mír. Proto se snažila výprava zjistit, zda Indasové své území neopustili. Ale to se mohla dovědět jen tehdy, kdyby zajala nějakého domorodce ze severozápadu.
K tomu se upnula snaha Toma Marixe, podporovaného tvrdošíjně Godfreym, který přes připomínky paní Branicanové se často pouštěl na několik mil daleko. Když právě nehledal studnu, snažil se zajmout nějakého domorodce, ale až dosud bez úspěchu. Poušť byla prázdná. A jak by tady získal možnosti obživy i tvor nejprimitivnější? Za telegrafní linku bylo možno se pouštět jen v krajním případě a čtenář už ví, jakým strádáním byl každý odvážlivec vystaven.
Konečně 9. března v půl deváté dopoledne zaslechli lidé v karavaně volání, znějící jako kú-ích!
„V okolí jsou domorodci!“ zvolal Tom Marix.
„Domorodci?“ podivila se Dolly.
„Ano, paní Branicanová. Tohle je jejich způsob svolávání.“ „Pokusme se je dohonit,“ návrh Zach Fren. Karavana ušla asi sto kroků, když Godfrey zahlédl mezi přesypy dva černochy. Nebylo lehké zmocnit se jich, protože Australci před bělochy utíkají, jakmile je už z dálky zahlédnou.
Jednomu z nich bylo asi padesát let, jeho synu dvacet. Oba dva šli do stanice Woods při telegrafní lince. Několik darovaných látek a balíček tabáku je naladilo tak, že byli ochotni odpovídat na otázky, které jim kladl Tom Marix. A ten odpovědi domorodců hned překládal paní Branicanové, Godfreymu a Zachu Frenovi.
Australci napřed řekli, kam jdou. To nikoho příliš nezajímalo. Ale Tom Marix se jich zeptal, odkud jdou - a to si už zasluhovalo pozornost.
„Přicházíme tamodtud…z daleka…z velké dálky,“ odpověděl otec a ukázal k severovýchodu.
„Od pobřeží?“ „Ne…z vnitrozemí.“ „Z Tasmanovy země?“ „Ano…od řeky Fitzroy.“ A my víme, že právě k této řece karavana mířila. „Z kterého jste kmene?“ ptal se dál Tom Marix.“Z kmene Gursisů.“„Je to kmen kočovný?“ Domorodec zřejmě nepochopil, co chce vedoucí karavany vědět. „Putuje váš kmen od tábořiště k tábořišti?“ pokračoval Tom Marix.“Nebo snad bydlí váš kmen trvale v nějaké vesnici?“ „Bydlí ve vesnici Gursi,“ odpověděl syn, který vypadal dost inteligentně. „A ta vesnice je u řeky Fitzroy?“ „Ano, deset velkých dní od místa, kde se ta řeka vlévá do moře.“ To je Královský záliv, kde roku 1883 skončila druhá plavba Naděje . Deset velkých dní mladého muže znamenalo, že vesnice Gursi leží asi sto mil od pobřeží.
Godfrey to okamžitě zanesl na mapu Západní Austrálie. Na této mapě byla řeka Fitzroy zakreslena v délce dvou set padesáti mil od svých pramenů uprostřed neznámých pustin Tasmanovy země.
„Znáte kmen Indasů?“ zeptal se Tom Marix domorodců.
Ve zracích otce a syna se objevil při těch slovech zvláštní záblesk.
„Indasové a Gursisové jsou zřejmě kmeny nepřátelské, neustále ve válečném stavu,“ řekl Tom Marix paní Branicanové.
„To je pravděpodobné,“ odpověděla Dolly.“A tito Gursisové patrně vědí, kde se teď Indasové nacházejí. Zeptejte se jich na to, pane Marixi, a snažte se dostat z nich odpověď co možno nejpřesnější. Možná že na jejich odpovědi závisí úspěch naší výpravy.“ Tom Marix položil svou otázku a starší domorodec bez váhání prohlásil, že kmen Indasů se teď nachází při horním toku řeky Fitzroy. „Jak daleko je to od vesnice Gursi?“ zeptal se Tom Marix.
„Dvacet dní k zapadajícímu slunci,“ odpověděl mladý chlapec.
Tato vzdálenost po přenesení na mapu ukázala, že Indasové jsou asi dvě stě osmdesát mil od místa, kam se teď karavana dostala. Tyto údaje souhlasily s tím, co předtím oznámil Harry Felton.
„Válčí váš kmen s Indasy často?“ ptal se Tom Marix.
„Stále,“ odpověděl syn.
A jeho přízvuk i gesta prozradily nenávist těchto kanibalů „My je pronásledujeme,“ dodal otec s významným zacvakáním čelistmi.“A porazíme je, jen co s nimi nebude bílý náčelník, který jim dává rady.“ Lze si představit vzrušení paní Branicanové a jejích společníků, když jim Tom Marix tuto odpověď přeložil. Bílý náčelník, dlouho vězněný kmenem Indasů… Mohl někdo ještě pochybovat, že to je John Branican?
Na Dollino naléhání zasypal Tom Marix oba muže dalšími otázkami. Oni mu však mohli dát o bílém muži informace jen velmi nepřesné. Nicméně potvrdili, že před třemi měsíci, při posledním bojovém střetnutí, byl ještě v moci Indasů.
„A bez něho by dnes v kmeni Indasů byly jen ženy!“ zvolal mladý Austrálec.
Nezáleželo na tom, že domorodci trochu přeháněli. Hlavně že se Dolly dověděla vše, co chtěla vědět. John Branican a Indasové se nacházejí nejméně tři sta mil na západě… Bylo nutno vydat se za nimi k řece Fitzroy.
Když měl být tábor zrušen, zadržel ještě Tom Marix oba muže, s nimiž se chtěla paní Branicanová rozloučit novými dárky. V té chvíli poprosil Angličan Torna Marixe, aby se domorodců zeptal, jaký klobouk nosí při velkých obřadech náčelník Gursisů a Indasů.
Ale i vášnivý sběratel měl být uspokojen. Ze rtů mu uniklo nejedno Dobře…! Ah! Velmi dobře…!, když se dověděl, že u kmenů na severozápadě se objevuje značné množství klobouků cizí výroby. A při velkých slavnostech se tyto klobouky objevují na hlavách velkých australských náčelníků.
„Jistě chápete, paní Branicanová,“ prohlásil Jos Meritt,“že najít Johna Branicana je dobrá věc… Ale získat tento historický poklad, za kterým se plahočím pěti díly světa, je ještě lepší!“ „To jistě,“ odpověděla paní Branicanová. Zřejmě si už na mánii svého podivínského společníka zvykla.
„Slyšel jsi, Gin Ghie?“ obrátil se Jos Meritt ke svému sluhovi.
„Slyšel, pane,“ odpověděl Číňan.“A až ten klobouk najdeme…“ „Vrátíme se do Anglie, odjedeme do Liverpoolu, tam si nasadíš svou elegantní černou čapku, oblečeš si žlutě lemované šaty z červeného hedvábí a nebudeš mít nic jiného na práci než ukazovat mou sbírku milovníkům kuriozit. Jsi spokojen?“ „Ano, jako květ lotosu rozkvétající ve vánku, když nefritový králík sestupuje k západu,“ odpověděl poeticky Gin Ghi. Len Burker byl přítomen rozmluvě Torna Marixe s oběma Austrálci, jejichž jazyku rozuměl, ale do výslechu se nemíchal. Nepoložil domorodcům ani jednu otázku týkající se Johna Branicana. Jen pozorně naslouchal a ukládal si do paměti všechny podrobnosti týkající se nynějšího pobytu Indasů. Prohlédl si na mapě místa, kde se kmen pravděpodobně zdržuje při horním toku řeky Fitzroy. Propočetl si vzdálenost, kterou musí karavana ještě zdolat, aby se tam dostala, a čas, který spotřebuje cesta napříč Tasmanovou zemí.
Ve skutečnosti to byla záležitost několika týdnů, nenaskytnou-li se žádné překážky, bude-li dost dopravních prostředků a překoná-li karavana únavu z cestování a vydrží útrapy horkého podnebí. Len Burker vycítil, že přesnost nových informací dodala všem novou odvahu. Zavalilo ho to vztekem. Cože? Že by opravdu došlo k Johnovu vysvobození? Že by se Dolly díky výkupnému podařilo dostat Johna z rukou Indasů?
Zatímco Len Burker o těchto možnostech uvažoval, všimla si Jana jeho svraštělého čela, krví zalitých očí a zamyšlení, které prozrazovalo jeho kruté myšlenky. Byla tím vyděšena v předtuše blízké katastrofy, a když na ni upřel Len svůj pohled, div neomdlela… Nešťastná žena pochopila, co se děje v duši toho člověka, schopného každého zločinu, jen aby si zajistil majetek paní Branicanové. A Len Burker si opravdu říkal, že shledá-li se Dolly s Johnem, bude s jeho budoucností, konec. A dříve nebo později bude prozrazen i Godfreyho vztah k nim. Chlapcovo tajemství jednou Janě unikne, jestliže ji Len neumlčí. Ale Janu nezbytně potřebuje, aby mohl po smrti paní Branicanové převzít celé dědictví.
Proto musí Janu od Dolly oddělit a pak předejít karavanu k Indasům a zbavit se tam Johna Branicana.
Pro člověka bez svědomí a tak rozhodného, jako byl Len Burker, byl to plán docela snadno proveditelný. Okolnosti mu ostatně přišly brzy na pomoc.
Toho dne ve čtyři hodiny odpoledne dal Tom Marix znamení k další cestě a karavana v obvyklém pořadí vyrazila. Na dřívější strasti už všichni zapomněli. Vždyť se blížili k cíli… O úspěchu už zřejmě nikdo nepochyboval… Dokonce i černoši se podřizovali ochotněji a Tom Marix by byl mohl počítat s jejich pomocí až do konce, kdyby tam nebyl býval Len Burker a nepodněcoval je ke zradě a vzpouře.
Karavana se pohybovala slušným tempem, ale horko stále vzrůstalo. Na pláni bez jediného stromu nacházeli cestující stín jen u písečných pahorků. Ale i stín byl vzhledem ke kolmým slunečním paprskům nepatrný.
A přesto v těchto šířkách nad obratníkem, to znamená v plném horkém pásmu, netrpěli lidé jen australským podnebím. Mnohem vážnější byla otázka vody, otázka den ze dne naléhavější. Cestující musili vyhledávat studny velmi daleko od směru cesty, což je četnými zacházkami velmi zdržovalo. Většinou se tím zabýval stále pohotový Godfrey nebo neúnavný Tom Marix. Když objevili studnu, karavana k ní ihned zamířila. Etapa se prodlužovala, zvířata zrychlovala krok, všichni spěchali pod bičem žízně. Ale co většinou nacházeli? Bahnitou břečku na dně prohlubní, kde se to hemžilo myšmi. Černí i bílí členové doprovodu neváhali a pili, ale Dolly, Jana, Godfrey, Zach Fren a Burker z opatrnosti čekali, až Tom Marix studnu vyčistí, odstraní vrstvu kalu na jejím povrchu a prohloubí ji do písečné půdy, aby získal vodu trochu čistší. Pak se teprve napili. Nakonec naplnili všechny soudky, aby získali zásobu, která jim musí vydržet až k příští studni.
Tak probíhala jejich cesta od 10. do 17. března. Nic zvláštního se nepřihodilo, jen únava vzrostla tak, že už nebylo možné cestu prodlužovat.
Vedoucí doprovodu začínal být vážně znepokojen. Stejně i paní Branicanová, ač to nedávala nijak najevo. Byla vždy první na pochodu, poslední při odpočinku. Byla živým příkladem neobyčejné odvahy a ničím neoslabené důvěry. A byla by obětovala cokoli, aby se vyhnula neustálým zdržením a prodlužováním i tak nekonečné cesty.
Jednoho dne se ptala Toma Marixe, proč nezamíří přímo k hornímu toku řeky Fitzroy, kde se podle posledních informací zdržuje kmen Indasů.
„Taky jsem o tom uvažoval,“ odpověděl Tom Marix, „ale zrazuje mě od toho otázka vody, paní Branicanová. Cestou k Joanna Springs jdeme totiž kolem několika studní.“ „A v severních oblastech studny nejsou?“ zeptala se Dolly. „Možná že jsou, ale nejsem si tím vůbec jist,“ odpověděl Tom Marix.“A nadto musíme předpokládat, že teď jsou ty studny vyschlé. Když však půjdeme dosavadním západním směrem, dojdeme bezpečně k řece Okaover. A to je řeka s tekoucí vodou, u níž si budeme moci nabrat vodu do zásoby, než se dostaneme do údolí řeky Fitzroy.“ „Dobrá, pane Marixi,“ odpověděla paní Branicanová. „Když je to nutné, jdeme tedy k Joanna Springs.“ To se taky stalo, ač útrapy této části cesty předčily vše, co karavana až dosud protrpěla. Odpoledne 17. března ztratili další dva nákladní velbloudy. A jeden z nich nesl právě věci určené Indasům jako výkupné. Tom Marix musil náklad přeložit na jízdní velbloudy, což odsoudilo další dva jezdce k chůzi pěšky. Ti stateční chlapíci si nestěžovali a přijali statečně zvýšení svého utrpení. Jaký to byl rozdíl proti černochům, kteří se neustále bouřili a dělali Tomu Marixovi těžkou hlavu. Byly vážné obavy, že se černoši jednoho dne pokusí karavanu opustit, patrně po důkladném jejím oloupení.
Konečně večer 19. března zastavila se karavana u studny s vodou šest stop hluboko pod vrstvou písku. Bylo to asi pět mil od Joanna Springs. Jít toho dne dál karavana už nemohla. Tom Marix pozoroval stav. ovzduší s úzkostí, která neunikla Zachu Frenovi.
„Čenicháš snad něco, co ti nejde pod nos?“ zeptal se lodní mistr.
„Právě, Zachu,“ odpověděl Tom Marix.“Z toho bude pořádná vichřice, pravý samům, jaký pustoší africké pouště!“ „Nu…trochu větru! Aspoň přinese, vodu!“ řekl Zach Fren.
„Vůbec ne, Zachu. Bude pak ještě větší sucho. Nedovedeš si představit, čeho je ve střední Austrálii tenhle vítr schopen.“ Tato poznámka zkušeného člověka vyvolala značné znepokojení paní Branicanové a jejích společníků. Ihned byly vykonány přípravy k ochraně před změnou počasí. Bylo devět hodin večer. Stany nebyly postaveny.
V tak horké noci a mezi písečnými přesypy to bylo zbytečné. Když členové karavany uhasili u soudků žízeň, vzal si každý svůj příděl potravin, které rozděloval Tom Marix. Ale na jídlo nikdo moc nepomýšlel. Žaludek bolel míň než dýchací orgány. Několik hodin spánku by bylo lidem prospělo víc než pár soust jídla. Ale bylo možno usnout v dusivém ovzduší a ve vzduchu jakoby zřídlém?
Krátce před třetí hodinou jas nebe pohasl. Na, planinu padla od obzoru k obzoru náhlá temnota.
„Vzhůru! Vzhůru!“ vykřikl Tom Marix.
„Co je?“ ptala se paní Branicanová, která byla okamžitě na nohou.
Jana, Harrietta, Godfrey a Zach Fren se snažili v té tmě navzájem se rozpoznat. Zvířata ležící na písku zdvihala hlavy a vyrážela drsný řev hrůzy.
„Co je vlastně?“ ptala se znovu Dolly.
„Samům!“ odpověděl Tom Marix.
To byla poslední slova, která zaslechli. Prostor se naplnil takovým hukotem, že ucho nezachytilo žádný jiný zvuk a oko v té tmě nezahlédlo jediný světlejší bod.
Byl to vskutku samům, jak řekl Tom Marix. Jedna z těch náhlých vichřic, které pustoší australské pouště v obrovských rozlohách. Na jihu se zvedl těžký mrak a dopadl na poušť. Byl to mrak písku a horkem rozpadlých zemin.
Přesypy kolem tábora se vlnily jako mořská hladina a plnily vzduch ne vodní tříští, ale nejjemnějším prachem. A ten prach oslepoval i dusil. Zdálo se, že přesypy se V tom vichru srovnávají se zemí. Kdyby byli cestující postavili stany, měli z nich teď už jen cáry.
Všichni cítili, jak přes ně přechází strašný písečný a větrný vír s hvizdem dělových střel. Godfrey držel Dolly za obě ruce. Nechtěl, aby byl od ní odloučen, kdyby strašný nápor vichru odmetl karavanu k severu.
To se taky stalo a každý odpor proti tomu byl marný.
Během té bouře stačila hodina — pouhá hodina —, aby se zcela změnil vzhled kraje, aby zmizely přesypy a změnil se povrch celé oblasti. Paní Branicanová a její společníci — včetně obou nemocných — byli odneseni čtyři až pět mil daleko. Vstávali sice, ale znovu padali, místy hnáni jako stébla slámy ve větrném poryvu. Neviděli se a neslyšeli, plni obav, že se už nikdy nenajdou. Tak se ve slunečních paprscích rodil nový den zbavený i posledních zbytků mlhy.
Byli zas všichni pohromadě? Vůbec ne!
Paní Branicanová, Harrietta, Godfrey, Jos Meritt, Gin Ghi, Zach Fren, Tom Marix a běloši z doprovodu byli na svých místech a s nimi čtyři jízdní velbloudi. Ale černoši zmizeli! Zmizelo i dvacet velbloudů — ti, kteří nesli potraviny a výkupné za Johna Branicana!
A když Dolly volala Janu, Jana jí neodpovídala.
Len Burker i Jana zmizeli taky.
