image

Karavana - Zajatec pustin - Jules Verne, XI. PRVNÍ PLAVBA MALAJSKÝMI VODAMI

XI. PRVNÍ PLAVBA MALAJSKÝMI VODAMI

Když Naděje zdolala dva tisíce dvě stě mil, což je asi čtyři tisíce kilometrů, zahlédla horu Mauna Kea, která se tyčí na Havaji do výše patnácti set stop.

Bylo jasné, že ztroskotání by tady vešlo už dávno ve známost, kdyby bylo k němu došlo na četných úskalích tohoto souostroví, dokonce i na Medo Manu, ač tato skaliska navštěvují pouze mořští ptáci. A zpráva o katastrofě by se byla jistě velmi rychle dostala až do kalifornských přístavů díky francouzským, americkým a anglickým misionářům, kteří na těchto ostrovech působí. Ostatně před čtyřmi roky, když se kapitán Ellis s Franklinem setkal, byly obě lodi daleko za Havajskými ostrovy. Naděje proto pokračovala v plavbě na jihozápad nádherným Tichým oceánem, který si své jméno v několika letních měsících plně zaslouží.

O šest dní později přeplul rychlý parník smluvenou čáru pro změnu dat, táhnoucí se od severu k jihu mezi Melanésií a Mikronésií. V této západní části polynéských moří nemohl kapitán Ellis žádný průzkum provádět. Ale dál, v mikronéských vodách, se to už hemžilo ostrovy, ostrůvky a skalisky, kde už mohla Naděje provádět svou nebezpečnou práci při hledání stop po ztroskotání.

Dne 22. srpna se zastavil u Uaje, nejdůležitějšího ostrova Marshallova souostroví, navštíveného roku 1817 Rusy.

Naděje si tam sice mohla doplnit zásobu vody v několika hodinách, ale prodloužila si tam pobyt na plných pět dní. Kapitán Ellis se musil plavbou na parní šalupě přesvědčit, že v posledních čtyřech letech na těchto úskalích žádná loď neztroskotala. Našel sice nějaké zbytky u ostrůvku Mulgrave, ale byly to jen kmeny smrků, palem a bambusů, zanesené tam proudem od jihu nebo od severu. Domorodci jich používají ke stavbě svých lehkých člunů. Kapitán Ellis se od náčelníka Uaje dověděl, že od roku 1872 se tady na úskalích rozbila jen jedna loď, a to byla anglická briga, jejíž posádka se později vrátila do vlasti.

Jakmile Naděje opustila Marshallovo souostroví, zamířila ke Karolínám. Cestou vyslala svou šalupu k ostrovu Ujelang, kde však byl průzkum bezvýsledný. Dne 3. září se pustila rozlehlým archipelem táhnoucím se mezi dvanáctým stupněm severní šířky a třetím stupněm jižní šířky a mezi stým devětadvacátým stupněm východní délky a stým sedmdesátým stupněm západní délky. To znamená sto pětadvacet mil od severu k jihu po obou stranách rovníku a asi tisíc mil od západu k východu.

Naděje zůstala tři měsíce v karolínských mořích, dnes dobře známých díky pracím odvážného ruského mořeplavce Litkeho a Francouzů Duperreyho a Dumonta ďUrvilla. Tuto poměrně dlouhou dobu si vyžádal postupný průzkum hlavních ostrovních skupin, tvořících tento archipel.

Kapitán Ellis si zvolil za východisko svých operací ostrovy Jap a Ngulu z vlastních Karolín, které čítají na pět set ostrovů. Odtud vyjížděl parník na průzkum i k nejvzdálenějším ostrovům archipelu.

V té době pracovala posádka Naděje s nepopsatelnou pílí. Žádný lodník nehleděl na nebezpečí nebo na únavu z plavby mezi nesčetnými skalisky a v úzkých průlivech, kde bylo dno poseto korálovými útesy. Nadto se počalo v těch vodách projevovat špatné počasí, přičemž se zdvihl se strašnou prudkostí silný vichr, příčina tak častých neštěstí.

Palubní čluny prohledávaly denně každou zátoku, kde mohl proud vyvrhnout zbytky trosek. Když námořníci vystupovali na břeh, byli vždy dobře ozbrojeni, protože šlo o průzkum podobný průzkumu admirála Franklina v pustých krajích arktických. Tyto ostrovy byly většinou obydleny a kapitán Ellis tam postupoval tak, jako to dělal ďEntrecasteaux, když mezi úskalími hledal ztraceného Lapérouse. Důležité bylo navazovat všude styky s domorodci. Posádka Naděje byla některými kmeny přijímána dost nepřátelsky, i když se zas jiní domorodci chovali k cizincům pohostinně.

Právě z archipelu Karolín mohl kapitán Ellis odeslat paní Branicanové první dopisy po lodích plujících k americkým břehům. Nemohl však napsat nic, co by se týkalo stop po Franklinu a po jeho trosečnících. Průzkum na Karolínách byl bezúspěšný. Musili ho přenést na západ do rozlehlých archipelu severně od Austrálie. Tam mohli mít opravdu naději na setkání s těmi, kdo katastrofu přežili. Možná na některém z četných ostrůvků, jejichž existenci hydrografové dosud neobjevili, ač byly v této části Pacifiku provedeny už nesčetné průzkumy.

Dne 2. prosince doplula Naděje o sedm set mil dále na západ v Karolínách k jednomu z velkých tichomořských archipelu, k Filipínám. Ale na největším filipínském ostrově Luzonu se nezastavila. Nebylo myslitelné, že by byl Franklin plul tak vysoko od čínských moří, když měl zamířeno do Singapuru. Proto se kapitán Ellis rozhodl zřídit pátrací základnu na ostrově Mindanao, tedy právě v dráze, po níž se musil plavit John Branican, aby se dostal do Jávského moře.

Od toho dne kotvila Naděje u jihozápadního břehu v přístavu Zamboanga, v sídle guvernéra.

Kapitán Ellis se u guvernéra ihned informoval o ztroskotání, k němuž snad na pobřeží Mindanaa došlo. Všechny úřady mu vyšly plně vstříc, ale ujistily ho, že v posledních pěti letech tu žádné ztroskotání hlášeno nebylo.

Během zimy musila Naděje vzdorovat velmi zlému moři. Námořníci několikrát vystoupili na různých místech pobřeží a odvážili se do hustých lesních porostů, které tvoří bohatství Filipín. Kapitán Ellis navštívil i několik vesnic. Doufal, že najde nějaké stopy, zbytky trosek nebo zajatce zadržené tamními kmeny. Ale jeho průzkumy byly bezvýsledné. Parník se musel vrátit zpět do Zamboangy, velmi poškozen špatným počasím, když byl jako zázrakem unikl zkáze na podmořských útesech těchto vod.

Průzkum filipínského archipelu trval dva a půl měsíce. Lodníci se musili zastavit na stu ostrovech. Kapitán Ellis prohledal i skupinu Basilan jižně od Zamboangy a potom zamířil k archipelu Jolo, kam doplul 25. ledna 1880. Jediný tamní přístav je často navštěvován loďmi plujícími přes Jihočínské moře a malajskými vodami. Je to přístav Bewuan na hlavním ostrově celého archipelu.

A v Bewuanu zakotvila i posádka Naděje . Mohla tam navázat styky se sultánem a s jeho správci. Je pravda, že kapitán Ellis nešetřil ani peněžními, ani věcnými dary. Domorodci ho taky uvedli na stopy různých ztroskotání, ke kterým došlo na těchto ostrovech chráněných pásem korálových útesů.

Ale mezi prohlédnutými troskami nebyla ani jediná z Franklina . A trosečníci v těchto případech buď zahynuli, nebo se vrátili do vlasti.

Naděje , která během pobytu na Mindanau doplnila své zásoby uhlí, plavbou četnými průlivy v archipelu je zas značně vyčerpala. Nicméně jí zbylo paliva ještě dost, aby mohla doplout k Celebesu a dosáhnout přístavu Bandjarmasinu v jižním Borneu.

Kapitán Ellis se pustil napříč Celebeským mořem, které je velmi špatně chráněno před zuřivostí bouří. Může se sice chlubit nádherou svých vod, ale co je to všechno platné, když stínem tohoto nádherného obrazu jsou ničivé tajfuny!

Naděje jimi nesmírně trpěla v noci z 28. na 29. února. Za dne vítr postupně sílil, a ač večer znatelně zeslábl, obrovská bledá mračna věštila velmi neklidnou noc.

A uragán se skutečně k jedenácté hodině s nesmírnou prudkostí rozzuřil a moře se ve chvíli rozbouřilo do neuvěřitelné zběsilosti.

Kapitán Ellis měl hlavně strach o stroje Naděje . Chtěl se proto vyhnout všemu, co mohlo výpravu ohrozit. Pustil se tedy s lodí po větru, aby nebyl odkázán na šroub a aby loď neztratila citlivost k pohybům kormidla.

Posádka prokázala v těchto kritických chvílích stejnou míru chladnokrevnosti jako odvahy. Pomáhala statečně svému veliteli i svým důstojníkům. Byla hodna svého kapitána, který si mužstvo vybral mezi nejlepšími námořníky ze San Diega. Loď se zachránila díky obratnosti a přesnosti svých manévrů.

Moře se po patnácti strašných hodinách uklidnilo; dalo by se říci, že se utišilo naráz. A ráno 2. března se loď octla poblíž Bornea u ostrovů Maratubas.

Tyto ostrovy patří zeměpisně k Borneu. V první půli března je kapitán Ellis velmi důkladně prohledal. Díky darům, kterými nijak nešetřil, pomáhali mu náčelníci jednotlivých kmenů při všech pátráních. Nedokázal však získat ani jediný důkaz o zmizení Franklina . A protože jsou tyto vody velmi častým rejdištěm pirátů, byly obavy, že John Branican a jeho lidé byli až do posledního muže pobiti.

Jednoho dne kapitán Ellis o tom hovořil se svým zástupcem, kterému řekl:

„Je docela možné, že Franklin byl zničen po nějakém podobném přepadení. To by vysvětlovalo, proč jsme až dosud nenašli žádné stopy po ztroskotání. Piráti se přece svými kousky nikde nechlubí. Když nějaká loď zmizí, připíše se katastrofa na účet tajfunu a tím je řečeno vše!“

„Můžete mít pravdu, kapitáne,“ řekl zástupce velitele lodi.“V těchto mořích je pirátů dost a my budeme musit v Makasarském průlivu zvýšit ostražitost!“

„To jistě,“ souhlasil kapitán Ellis.“Ale my jsme na tom lépe než kdysi John, když chtěl těm ničemům uniknout. Ve stále se měnících nepravidelných větrech nemanévruje plachetnice tak, jak by chtěla. Ale my, pokud bude náš stroj fungovat, unikneme malajským lodicím docela snadno. Nicméně však doporučuji největší bdělost.“

Naděje vplula do Makasarského průlivu, oddělujícího pobřeží Bornea od vrtošivě členěných břehů Celebesu. Po dva měsíce — od 15. března do 15. května — prohledával kapitán Ellis všechny zátoky na východě, když doplnil v přístavu Damaringu své zásoby uhlí.

Plavbou k jižnímu cípu průlivu mohla se Naděje pohybovat už mnohem bezpečněji. Do hlavního města Makasaru připlul kapitán Ellis 17. května, aby tam dal posádce volno k odpočinku a doplnil si pak zásoby uhlí. I když neobjevil nic. co by ho přivedlo na stopu Johna Branicana, dověděl se v tomto přístavu velmi důležitou zprávu o cestě, kterou musil Franklin plout. Tato loď tam byla ohlášena 3. května 1875 ve vzdálenosti deseti mil od Makasaru na cestě do Jávského moře. Bylo tedy jisté, že ztroskotala v obávaných Sundských vodách. Musili proto hledat její zbytky za Celebesem a Borneem, to znamená v Jávském moři a dál až k Singapuru.

V dopise paní Branicanové, odeslaném z Celebesu, podal kapitán Ellis o tom zprávu a opakoval svůj slib, že ji bude i nadále informovat o průběhu pátrání, omezeného teď na Jávské moře a Sundské ostrovy.

Naděje skutečně nesměla překročit singapurský poledník, kterým její plavba na západ skončí. Na zpáteční cestě doplní pátrání prohledáním jižních částí Jávského moře a návštěvou různých ostrovů, které tvoří jeho jižní hranici. Pak se pustí Molukami do Tichého oceánu, aby se vrátila k americkým břehům.

Naděje opustila Makasar 23. května. Proplula horní částí průlivu mezi Celebesem a Borneem a přistala v Bandjarmasinu. Tam je sídlo bornejského guvernéra. Kapitán Ellis tam pečlivě prostudoval všechny námořní rejstříky, ale nikde nenašel ani zmínku, že by se byl Franklin v těchto vodách někdy objevil. Bylo to ostatně vysvětlitelné, když se pustil napříč Jávským mořem.

Po deseti dnech vyplul kapitán Ellis k jihozápadu a zakotvil v Djakartě na Jávě.

Tehdy tam vládl holandský generální guvernér, který z námořních zpráv věděl o snaze paní Branicanové zachránit nešťastné trosečníky. O osudu Franklina však bohužel nemohl podat žádnou zprávu. V té době byli všichni námořníci v Djakartě přesvědčeni, že americký trojstěžník byl v nějakém tajfunu zbaven plachet a se vším všudy potopen. V prvních šesti měsících roku 1875 zmizelo bez stop několik lodí, aniž mořské proudy vyvrhly na pobřeží jedinou trosku.

Po vyplutí z Djakarty nechala Naděje po levoboku Sundský průliv, spojující Jávské moře s Indickým oceánem, a minula ostrovy Belitung a Bangku.

Plavbou k severozápadu navštívila Naděje ostrovy při pobřeží Sumatry, přiblížila se k Malajskému poloostrovu a 20. června přistála na singapurském ostrově po plavbě značně zdržené nepříznivým větrem.

Opravy stroje přinutily kapitána Ellise ke čtrnáctidennímu pobytu v přístavu na jižním cípu ostrova. Právě v Singapuru měl Franklin vyložit část svého nákladu před vyplutím do Kalkaty. Vědělo se ovšem, že se tam americký trojstěžník nikdy neobjevil. Kapitán Ellis chtěl pobytu v Singapuru využít k získání informací o ztroskotáních, k nimž došlo v jávských vodách v posledních letech.

Protože byl Franklin naposled spatřen na širém moři u Makasaru a protože do Singapuru nikdy nedoplul, bylo nutno připustit, že mezi těmito dvěma body někde ztroskotal. Ledaže kapitán Branican opustil Jávské moře a pustil se některým z průlivů v Sundských ostrovech k Timorskému moři. Ale proč by to byl dělal, když měl plout do Singapuru? Bylo to nevysvětlitelné a nemyslitelné.

Pátrání nepřineslo žádné kladné výsledky. Kapitán Ellis se musil s guvernérem rozloučit a vrátit se se svou lodí do Ameriky.

Dne 25. srpna vyplul za dost bouřlivého počasí. Bylo strašné horko, jako obvykle v srpnu v této části tropického pásma, ležícího několik stupňů pod rovníkem. Naděje velmi trpěla nečasem posledních srpnových dnů. Ale plavbou Sundským souostrovím své pátrání nijak nepřerušila. Prohlédla postupně ostrovy Maduru, Bali, Lombok a Sumbawu.

Mezi těmito ostrovy je množství úžin vedoucích do Timorského moře. Naděje tam manévrovala velmi opatrně, aby se vyhnula mořským proudům, které mnohdy odnášejí lodi i proti západnímu monzunu. Je z toho jasné, kolik nebezpečí hrozí lodím v těchto vodách, především lodím plachetním, které se nepohybují vlastní silou. Vyplývá z toho i množství námořních katastrof uvnitř sundských moří.

Od ostrova Flores sledoval kapitán Ellis řetěz ostrovů, které uzavírají na jihu Molucké moře. Ale i tam bylo pátrání bezvýsledné. Není divu, že posádka byla po tolika zklamáních roztrpčena. Ale přesto nebylo třeba vzdávat se naděje na vypátrání Franklina , dokud nebyl průzkum doveden až do konce. Bylo možné, že kapitán Branican se pustil od Mindanaa na Filipínách místo Makasarským průlivem napříč souostrovím do Jávského moře, kde se pak objevil u Celebesu.

Čas zatím plynul a palubní deník o osudu Franklina stále mlčel. Ani na Timoru, ani ve třech skupinách ostrovů tvořících archipel Moluky. Od 23. září do 27. prosince uběhly tři měsíce pátrání, při němž holandské úřady všemožně pomáhaly, aniž bylo vrženo na katastrofu sebemenší světlo.

Výprava Naděje tím končila. Na ostrově Halmaheře, nejdůležitějším z Moluk, uzavřel se kruh, který se kapitán Ellis zavázal vykonat v sundských vodách. Posádka dostala několik dní volna k odpočinku, který si plně zašloužila. Ale kdyby se byla objevila sebemenší stopa, byli by se ti stateční lidé okamžitě dali zas do práce i za cenu ještě většího nebezpečí.

Hlavní město ostrova Halmahery Ternate, které ovládá Molucké moře, poskytlo Naději vše, co potřebovala k doplnění potravin i uhlí na zpáteční cestu. Tak skončil rok 1881, šestý rok od zmizení Franklina .

Kapitán Ellis vyplul ráno 9. ledna a zamířil k severovýchodu.

Nastalo zimní období, v němž byla plavba velmi obtížná. Nepříznivé větry plavbu velmi zdržovaly. A tak se Naděje octla v San Diegu až 23. ledna.

Celá výprava do sundských vod trvala devatenáct měsíců. A přes všechno úsilí kapitána Ellise i přes obětavost jeho posádky zůstalo tajemství Franklina skryto v záhadném bludišti moří.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

XI. PRVNÍ PLAVBA MALAJSKÝMI VODAMI

 

Když Naděje zdolala dva tisíce dvě stě mil, což je asi čtyři tisíce kilometrů, zahlédla horu Mauna Kea, která se tyčí na Havaji do výše patnácti set stop.

Bylo jasné, že ztroskotání by tady vešlo už dávno ve známost, kdyby bylo k němu došlo na četných úskalích tohoto souostroví, dokonce i na Medo Manu, ač tato skaliska navštěvují pouze mořští ptáci. A zpráva o katastrofě by se byla jistě velmi rychle dostala až do kalifornských přístavů díky francouzským, americkým a anglickým misionářům, kteří na těchto ostrovech působí. Ostatně před čtyřmi roky, když se kapitán Ellis s Franklinem setkal, byly obě lodi daleko za Havajskými ostrovy. Naděje proto pokračovala v plavbě na jihozápad nádherným Tichým oceánem, který si své jméno v několika letních měsících plně zaslouží.

O šest dní později přeplul rychlý parník smluvenou čáru pro změnu dat, táhnoucí se od severu k jihu mezi Melanésií a Mikronésií. V této západní části polynéských moří nemohl kapitán Ellis žádný průzkum provádět. Ale dál, v mikronéských vodách, se to už hemžilo ostrovy, ostrůvky a skalisky, kde už mohla Naděje provádět svou nebezpečnou práci při hledání stop po ztroskotání.

Dne 22. srpna se zastavil u Uaje, nejdůležitějšího ostrova Marshallova souostroví, navštíveného roku 1817 Rusy.

Naděje si tam sice mohla doplnit zásobu vody v několika hodinách, ale prodloužila si tam pobyt na plných pět dní. Kapitán Ellis se musil plavbou na parní šalupě přesvědčit, že v posledních čtyřech letech na těchto úskalích žádná loď neztroskotala. Našel sice nějaké zbytky u ostrůvku Mulgrave, ale byly to jen kmeny smrků, palem a bambusů, zanesené tam proudem od jihu nebo od severu. Domorodci jich používají ke stavbě svých lehkých člunů. Kapitán Ellis se od náčelníka Uaje dověděl, že od roku 1872 se tady na úskalích rozbila jen jedna loď, a to byla anglická briga, jejíž posádka se později vrátila do vlasti.

Jakmile Naděje opustila Marshallovo souostroví, zamířila ke Karolínám. Cestou vyslala svou šalupu k ostrovu Ujelang, kde však byl průzkum bezvýsledný. Dne 3. září se pustila rozlehlým archipelem táhnoucím se mezi dvanáctým stupněm severní šířky a třetím stupněm jižní šířky a mezi stým devětadvacátým stupněm východní délky a stým sedmdesátým stupněm západní délky. To znamená sto pětadvacet mil od severu k jihu po obou stranách rovníku a asi tisíc mil od západu k východu.

Naděje zůstala tři měsíce v karolínských mořích, dnes dobře známých díky pracím odvážného ruského mořeplavce Litkeho a Francouzů Duperreyho a Dumonta ďUrvilla. Tuto poměrně dlouhou dobu si vyžádal postupný průzkum hlavních ostrovních skupin, tvořících tento archipel.

Kapitán Ellis si zvolil za východisko svých operací ostrovy Jap a Ngulu z vlastních Karolín, které čítají na pět set ostrovů. Odtud vyjížděl parník na průzkum i k nejvzdálenějším ostrovům archipelu.

V té době pracovala posádka Naděje s nepopsatelnou pílí. Žádný lodník nehleděl na nebezpečí nebo na únavu z plavby mezi nesčetnými skalisky a v úzkých průlivech, kde bylo dno poseto korálovými útesy. Nadto se počalo v těch vodách projevovat špatné počasí, přičemž se zdvihl se strašnou prudkostí silný vichr, příčina tak častých neštěstí.

Palubní čluny prohledávaly denně každou zátoku, kde mohl proud vyvrhnout zbytky trosek. Když námořníci vystupovali na břeh, byli vždy dobře ozbrojeni, protože šlo o průzkum podobný průzkumu admirála Franklina v pustých krajích arktických. Tyto ostrovy byly většinou obydleny a kapitán Ellis tam postupoval tak, jako to dělal ďEntrecasteaux, když mezi úskalími hledal ztraceného Lapérouse. Důležité bylo navazovat všude styky s domorodci. Posádka Naděje byla některými kmeny přijímána dost nepřátelsky, i když se zas jiní domorodci chovali k cizincům pohostinně.

Právě z archipelu Karolín mohl kapitán Ellis odeslat paní Branicanové první dopisy po lodích plujících k americkým břehům. Nemohl však napsat nic, co by se týkalo stop po Franklinu a po jeho trosečnících. Průzkum na Karolínách byl bezúspěšný. Musili ho přenést na západ do rozlehlých archipelu severně od Austrálie. Tam mohli mít opravdu naději na setkání s těmi, kdo katastrofu přežili. Možná na některém z četných ostrůvků, jejichž existenci hydrografové dosud neobjevili, ač byly v této části Pacifiku provedeny už nesčetné průzkumy.

Dne 2. prosince doplula Naděje o sedm set mil dále na západ v Karolínách k jednomu z velkých tichomořských archipelu, k Filipínám. Ale na největším filipínském ostrově Luzonu se nezastavila. Nebylo myslitelné, že by byl Franklin plul tak vysoko od čínských moří, když měl zamířeno do Singapuru. Proto se kapitán Ellis rozhodl zřídit pátrací základnu na ostrově Mindanao, tedy právě v dráze, po níž se musil plavit John Branican, aby se dostal do Jávského moře.

Od toho dne kotvila Naděje u jihozápadního břehu v přístavu Zamboanga, v sídle guvernéra.

Kapitán Ellis se u guvernéra ihned informoval o ztroskotání, k němuž snad na pobřeží Mindanaa došlo. Všechny úřady mu vyšly plně vstříc, ale ujistily ho, že v posledních pěti letech tu žádné ztroskotání hlášeno nebylo.

Během zimy musila Naděje vzdorovat velmi zlému moři. Námořníci několikrát vystoupili na různých místech pobřeží a odvážili se do hustých lesních porostů, které tvoří bohatství Filipín. Kapitán Ellis navštívil i několik vesnic. Doufal, že najde nějaké stopy, zbytky trosek nebo zajatce zadržené tamními kmeny. Ale jeho průzkumy byly bezvýsledné. Parník se musel vrátit zpět do Zamboangy, velmi poškozen špatným počasím, když byl jako zázrakem unikl zkáze na podmořských útesech těchto vod.

 

 

Průzkum filipínského archipelu trval dva a půl měsíce. Lodníci se musili zastavit na stu ostrovech. Kapitán Ellis prohledal i skupinu Basilan jižně od Zamboangy a potom zamířil k archipelu Jolo, kam doplul 25. ledna 1880. Jediný tamní přístav je často navštěvován loďmi plujícími přes Jihočínské moře a malajskými vodami. Je to přístav Bewuan na hlavním ostrově celého archipelu.

A v Bewuanu zakotvila i posádka Naděje . Mohla tam navázat styky se sultánem a s jeho správci. Je pravda, že kapitán Ellis nešetřil ani peněžními, ani věcnými dary. Domorodci ho taky uvedli na stopy různých ztroskotání, ke kterým došlo na těchto ostrovech chráněných pásem korálových útesů.

Ale mezi prohlédnutými troskami nebyla ani jediná z Franklina . A trosečníci v těchto případech buď zahynuli, nebo se vrátili do vlasti.

Naděje , která během pobytu na Mindanau doplnila své zásoby uhlí, plavbou četnými průlivy v archipelu je zas značně vyčerpala. Nicméně jí zbylo paliva ještě dost, aby mohla doplout k Celebesu a dosáhnout přístavu Bandjarmasinu v jižním Borneu.

Kapitán Ellis se pustil napříč Celebeským mořem, které je velmi špatně chráněno před zuřivostí bouří. Může se sice chlubit nádherou svých vod, ale co je to všechno platné, když stínem tohoto nádherného obrazu jsou ničivé tajfuny!

Naděje jimi nesmírně trpěla v noci z 28. na 29. února. Za dne vítr postupně sílil, a ač večer znatelně zeslábl, obrovská bledá mračna věštila velmi neklidnou noc.

A uragán se skutečně k jedenácté hodině s nesmírnou prudkostí rozzuřil a moře se ve chvíli rozbouřilo do neuvěřitelné zběsilosti.

Kapitán Ellis měl hlavně strach o stroje Naděje . Chtěl se proto vyhnout všemu, co mohlo výpravu ohrozit. Pustil se tedy s lodí po větru, aby nebyl odkázán na šroub a aby loď neztratila citlivost k pohybům kormidla.

Posádka prokázala v těchto kritických chvílích stejnou míru chladnokrevnosti jako odvahy. Pomáhala statečně svému veliteli i svým důstojníkům. Byla hodna svého kapitána, který si mužstvo vybral mezi nejlepšími námořníky ze San Diega. Loď se zachránila díky obratnosti a přesnosti svých manévrů.

Moře se po patnácti strašných hodinách uklidnilo; dalo by se říci, že se utišilo naráz. A ráno 2. března se loď octla poblíž Bornea u ostrovů Maratubas.

Tyto ostrovy patří zeměpisně k Borneu. V první půli března je kapitán Ellis velmi důkladně prohledal. Díky darům, kterými nijak nešetřil, pomáhali mu náčelníci jednotlivých kmenů při všech pátráních. Nedokázal však získat ani jediný důkaz o zmizení Franklina . A protože jsou tyto vody velmi častým rejdištěm pirátů, byly obavy, že John Branican a jeho lidé byli až do posledního muže pobiti.

Jednoho dne kapitán Ellis o tom hovořil se svým zástupcem, kterému řekl:

„Je docela možné, že Franklin byl zničen po nějakém podobném přepadení. To by vysvětlovalo, proč jsme až dosud nenašli žádné stopy po ztroskotání. Piráti se přece svými kousky nikde nechlubí. Když nějaká loď zmizí, připíše se katastrofa na účet tajfunu a tím je řečeno vše!“

„Můžete mít pravdu, kapitáne,“ řekl zástupce velitele lodi.“V těchto mořích je pirátů dost a my budeme musit v Makasarském průlivu zvýšit ostražitost!“

„To jistě,“ souhlasil kapitán Ellis.“Ale my jsme na tom lépe než kdysi John, když chtěl těm ničemům uniknout. Ve stále se měnících nepravidelných větrech nemanévruje plachetnice tak, jak by chtěla. Ale my, pokud bude náš stroj fungovat, unikneme malajským lodicím docela snadno. Nicméně však doporučuji největší bdělost.“

Naděje vplula do Makasarského průlivu, oddělujícího pobřeží Bornea od vrtošivě členěných břehů Celebesu. Po dva měsíce — od 15. března do 15. května — prohledával kapitán Ellis všechny zátoky na východě, když doplnil v přístavu Damaringu své zásoby uhlí.

Plavbou k jižnímu cípu průlivu mohla se Naděje pohybovat už mnohem bezpečněji. Do hlavního města Makasaru připlul kapitán Ellis 17. května, aby tam dal posádce volno k odpočinku a doplnil si pak zásoby uhlí. I když neobjevil nic. co by ho přivedlo na stopu Johna Branicana, dověděl se v tomto přístavu velmi důležitou zprávu o cestě, kterou musil Franklin plout. Tato loď tam byla ohlášena 3. května 1875 ve vzdálenosti deseti mil od Makasaru na cestě do Jávského moře. Bylo tedy jisté, že ztroskotala v obávaných Sundských vodách. Musili proto hledat její zbytky za Celebesem a Borneem, to znamená v Jávském moři a dál až k Singapuru.

V dopise paní Branicanové, odeslaném z Celebesu, podal kapitán Ellis o tom zprávu a opakoval svůj slib, že ji bude i nadále informovat o průběhu pátrání, omezeného teď na Jávské moře a Sundské ostrovy.

Naděje skutečně nesměla překročit singapurský poledník, kterým její plavba na západ skončí. Na zpáteční cestě doplní pátrání prohledáním jižních částí Jávského moře a návštěvou různých ostrovů, které tvoří jeho jižní hranici. Pak se pustí Molukami do Tichého oceánu, aby se vrátila k americkým břehům.

Naděje opustila Makasar 23. května. Proplula horní částí průlivu mezi Celebesem a Borneem a přistala v Bandjarmasinu. Tam je sídlo bornejského guvernéra. Kapitán Ellis tam pečlivě prostudoval všechny námořní rejstříky, ale nikde nenašel ani zmínku, že by se byl Franklin v těchto vodách někdy objevil. Bylo to ostatně vysvětlitelné, když se pustil napříč Jávským mořem.

Po deseti dnech vyplul kapitán Ellis k jihozápadu a zakotvil v Djakartě na Jávě.

Tehdy tam vládl holandský generální guvernér, který z námořních zpráv věděl o snaze paní Branicanové zachránit nešťastné trosečníky. O osudu Franklina však bohužel nemohl podat žádnou zprávu. V té době byli všichni námořníci v Djakartě přesvědčeni, že americký trojstěžník byl v nějakém tajfunu zbaven plachet a se vším všudy potopen. V prvních šesti měsících roku 1875 zmizelo bez stop několik lodí, aniž mořské proudy vyvrhly na pobřeží jedinou trosku.

Po vyplutí z Djakarty nechala Naděje po levoboku Sundský průliv, spojující Jávské moře s Indickým oceánem, a minula ostrovy Belitung a Bangku.

Plavbou k severozápadu navštívila Naděje ostrovy při pobřeží Sumatry, přiblížila se k Malajskému poloostrovu a 20. června přistála na singapurském ostrově po plavbě značně zdržené nepříznivým větrem.

Opravy stroje přinutily kapitána Ellise ke čtrnáctidennímu pobytu v přístavu na jižním cípu ostrova. Právě v Singapuru měl Franklin vyložit část svého nákladu před vyplutím do Kalkaty. Vědělo se ovšem, že se tam americký trojstěžník nikdy neobjevil. Kapitán Ellis chtěl pobytu v Singapuru využít k získání informací o ztroskotáních, k nimž došlo v jávských vodách v posledních letech.

Protože byl Franklin naposled spatřen na širém moři u Makasaru a protože do Singapuru nikdy nedoplul, bylo nutno připustit, že mezi těmito dvěma body někde ztroskotal. Ledaže kapitán Branican opustil Jávské moře a pustil se některým z průlivů v Sundských ostrovech k Timorskému moři. Ale proč by to byl dělal, když měl plout do Singapuru? Bylo to nevysvětlitelné a nemyslitelné.

Pátrání nepřineslo žádné kladné výsledky. Kapitán Ellis se musil s guvernérem rozloučit a vrátit se se svou lodí do Ameriky.

Dne 25. srpna vyplul za dost bouřlivého počasí. Bylo strašné horko, jako obvykle v srpnu v této části tropického pásma, ležícího několik stupňů pod rovníkem. Naděje velmi trpěla nečasem posledních srpnových dnů. Ale plavbou Sundským souostrovím své pátrání nijak nepřerušila. Prohlédla postupně ostrovy Maduru, Bali, Lombok a Sumbawu.

Mezi těmito ostrovy je množství úžin vedoucích do Timorského moře. Naděje tam manévrovala velmi opatrně, aby se vyhnula mořským proudům, které mnohdy odnášejí lodi i proti západnímu monzunu. Je z toho jasné, kolik nebezpečí hrozí lodím v těchto vodách, především lodím plachetním, které se nepohybují vlastní silou. Vyplývá z toho i množství námořních katastrof uvnitř sundských moří.

Od ostrova Flores sledoval kapitán Ellis řetěz ostrovů, které uzavírají na jihu Molucké moře. Ale i tam bylo pátrání bezvýsledné. Není divu, že posádka byla po tolika zklamáních roztrpčena. Ale přesto nebylo třeba vzdávat se naděje na vypátrání Franklina , dokud nebyl průzkum doveden až do konce. Bylo možné, že kapitán Branican se pustil od Mindanaa na Filipínách místo Makasarským průlivem napříč souostrovím do Jávského moře, kde se pak objevil u Celebesu.

Čas zatím plynul a palubní deník o osudu Franklina stále mlčel. Ani na Timoru, ani ve třech skupinách ostrovů tvořících archipel Moluky. Od 23. září do 27. prosince uběhly tři měsíce pátrání, při němž holandské úřady všemožně pomáhaly, aniž bylo vrženo na katastrofu sebemenší světlo.

Výprava Naděje tím končila. Na ostrově Halmaheře, nejdůležitějším z Moluk, uzavřel se kruh, který se kapitán Ellis zavázal vykonat v sundských vodách. Posádka dostala několik dní volna k odpočinku, který si plně zašloužila. Ale kdyby se byla objevila sebemenší stopa, byli by se ti stateční lidé okamžitě dali zas do práce i za cenu ještě většího nebezpečí.

Hlavní město ostrova Halmahery Ternate, které ovládá Molucké moře, poskytlo Naději vše, co potřebovala k doplnění potravin i uhlí na zpáteční cestu. Tak skončil rok 1881, šestý rok od zmizení Franklina .

Kapitán Ellis vyplul ráno 9. ledna a zamířil k severovýchodu.

Nastalo zimní období, v němž byla plavba velmi obtížná. Nepříznivé větry plavbu velmi zdržovaly. A tak se Naděje octla v San Diegu až 23. ledna.

Celá výprava do sundských vod trvala devatenáct měsíců. A přes všechno úsilí kapitána Ellise i přes obětavost jeho posádky zůstalo tajemství Franklina skryto v záhadném bludišti moří.

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.