X. JEŠTĚ NĚKOLIK VÝŇATKŮ Z DOLLINA DENÍKU Waterloo Springs není ani osada, ani vesnice. Je to jen několik chatrčí domorodců — dnes prázdných — a nic víc. Kočovníci se tam zastavují jen v době, kdy deště naplňují koryta potoků vodou, což jim umožňuje zdržet se tam nějaký čas. Waterloo si vůbec nezaslouží názvu Spring — pramen — stejně jako většina pouštních stanic. Ze země tam žádná voda nevyvěrá.
Stejnou poznámku bychom našli i v Dollině deníku, z něhož jsme právě uvedli několik výňatků. Mohou lépe než jakýkoli popis seznámit čtenáře s krajem a ukázat mu strašné zkoušky, které tam čekají na všechny odvážlivce. Uveďme další ukázky, které umožní ocenit sílu a nezdolnou energii jejich autorky i její nezvratitelné rozhodnutí dosáhnout cíle i za cenu největších obětí.
30. prosince Musili jsme zůstat dva dny ve Waterloo Springs. To zpoždění mě děsí, když si uvědomím, jaká vzdálenost nás dosud odděluje od údolí řeky Fitzroy. A kdo ví, zda nebudeme musit hledat kmen Indasů ještě za touto řekou? Jaký život asi vede John od chvíle, co ho opustil Harry Felton? Nepomstili se na něm domorodci za útěk jeho společníka? Nesmím na to ani pomyslit… Takové myšlenky by mě zabily! Zach Fren se mě pokouší uklidnit.
„Protože Harry Felton a kapitán Branican byli v zajetí Indasů tolik let,“ řekl mi,“pak měli ti divoši jistě zájem na tom, aby je zachovali při životě. Harry Felton vám to ostatně vysvětlil, paní Branicanová. Domorodci poznali v kapitánovi bílého velitele velké ceny a čekají stále na příležitost k získání výkupného přiměřeného jeho důležitosti. Podle mého mínění nemohl Feltonův útěk Johnovo postavení nijak zhoršit.“ Dej Bůh, aby tomu tak bylo! 31 . prosince Dnes skončil rok 1890. Před patnácti lety opustil Franklin San Diego. Patnáct let…! A naše karavana opustila Adelaide teprve před čtyřmi měsíci a pěti dny. Jak skončí tento rok, který pro nás začíná v poušti?
1. ledna Moji společníci mi dnes přišli blahopřát k Novému roku. Drahá Jana mě v nesmírném dojetí objala a já jsem ji držela v náručí. Zach Fren a Tom Marix mi přišli stisknout ruku. Vím, že v nich mám dva přátele, kteří jsou mi na smrt oddáni. Všichni členové doprovodu mě obstoupili a opravdu srdečně mi blahopřáli. Říkám všichni, ale myslím tím všechny bez černochů, kteří dávají neustále najevo svou nespokojenost. Je jasné, že Tom Marix u nich udržuje kázeň jen s největšími obtížemi.
Len Burker se mnou mluvil obvykle chladným tónem a ujišťoval mě, že výprava bude mít úspěch. Nepochybuje prý, že dosáhneme našeho cíle. Nicméně projevil pochyby, je-li správné mířit k řece Fitzroy. Míní, že Indasové jsou kočovníci zdržující se ve východní části pevniny. Dodal, že je správné jít tam, kde Harry Felton zanechal svého kapitána…ale nikdo prý nám nemůže zaručit, že se Indasové zatím nepřemístili…atd.
To vše říkal tónem, který nemůže budit důvěru, tónem, jakým hovoří lidé neschopní podívat se někomu přímo do očí.
Nejvíc mě však dojala pozornost Godfreyho. Natrhal mi kytici divokých květin rostoucích mezi trsy křovin. Podal mi ji s takovým půvabem a hovořil tak něžně, že mi vhrkly slzy do očí. Políbila jsem ho a on mi mé polibky vracel… Proč mi stále probíhá myslí myšlenka, že můj Wat by teď měl stejný věk? A že by byl stejně milý!
Byla při tom i Jana. Nesmírně ji to dojalo a jako obvykle v Godfreyho přítomnosti zbledla. Zdálo se mi, že omdlí. Ale vzpamatovala se a její manžel ji pak odvedl… Já jsem se ji neodvážila zdržovat.
15. ledna Po několik dní jsme udržovali rychlé tempo. Dvakrát nebo třikrát ještě vydatně pršelo. Netrpěli jsme tedy žízní a doplňovali jsme si i zásoby vody. Otázka vody je tu nejvážnější a taky nejstrašnější, jde-li o cestu napříč pouští.
Žijeme teď jedině ze zásob. Na lov nemůžeme vůbec pomýšlet. V těchto pustinách žádná zvěř není. Ale potravy máme na několik měsíců, a tak mohu být v tomto směru klidná. Zach Fren úzkostlivě bdí nad zásobami potravin, nad konzervami, nad moukou, nad čajem a kávou. Vše rozděluje pravidelně a metodicky. Černoši z našeho průvodu si nemohou stěžovat, že se máme lépe než oni.
Stále se setkáváme s obrovským množstvím mravenců, kteří nás strašně sužují během Všech zastávek. Pro komáry je tento kraj příliš suchý, a tak nás už netrápí.
Dne. 23. ledna jsme dorazili do Mary Springs, devadesát mil od Waterloo. Stoji zde skupina neduživých stromů. Jsou to napůl suché blahovičníky, které už vysály z půdy všechnu vodu.
Pozoruji, že odvážný a energický Godfrey neztratil nic z humoru svého věku. Jeho zdrávi nijak neutrpělo, jak jsem se toho bála, protože je ve věku, kdy se chlapci stávají dospělými muži. A stále mě mate ta neuvěřitelná podobnost… Má stejný pohled, když ke mně obrátí zrak. Má i stejné zabarvení hlasu… A hovoří i vyjadřuje své myšlenky způsobem, kterým mi připomíná mého ubohého Johna.
Jednoho dne jsem na to chtěla upozornit i Lena Burkera.
„Ale kdepak, Dolly,“ odpověděl mi.“Je to od vás jen bláhová představa. Přiznám se, že v něm žádnou podobnost nevidím. Soudím, že ta existuje jen ve vaši fantazii. Ale na tom konečně nezáleží, a jestliže máte o chlapce zájem jen z těchto důvodů…“ „To ne, Lene,“ řekla jsem.“Jestliže cítím ke Godfreymu takovou náklonnost, pak je to jen proto, že se vášnivě zajímá o to, co je jediným smyslem mého života: najít a zachránit Johna. Prosil mě, abych ho vzala s sebou, a já, dojata naléháním, jsem svolila. Je to ostatně jedno z mých dětí ze San Diega, vychovaných ve Watově domově . A tak je vlastně Godfrey jakoby Watův bratr.“ „Já vím…já vím…, Dolly,“ odpověděl Len Burker,“a do značné míry vás chápu. Kéž- byste si nikdy nemohla vyčítat skutek, v němž měl víc místa cit než rozum!“ „Nemám ráda takové řeči, Lene,“ odpověděla jsem vzrušeně.“Takové poznámky mě zarmucují. Co máte proti Godfreymu?“ „Zatím nic…vůbec nic. Ale později…kdo ví… Co když bude chtít zneužít vaší trochu přehnané náklonnosti? Nalezenec…bůhví, odkud pochází…jaká krev mu koluje v žilách…“ „Je to krev statečných a čestných lidí, za to vám ručím!“ zvolala jsem.“Na palubě lodi Brisbane ho měl každý rád, od kapitána až po jeho kamarády. A podle toho, co o něm řekl sám kapitán, nezasloužil si Godfrey nikdy nejmenší výtku! Zach Fren se v tom vyzná a cení si chlapce stejně jako já! Řekněte mi tedy, Lene, proč ho nemáte rád?“ „Já, Dolly? Nemám ho ani rád, ani nerad… Je mi prostě lhostejný a to je vše! Své přátelství nenabízím prvnímu, kdo přijde, a myslím jen na Johna a na to jak ho vyrvat z rukou domorodců…“ Když jsem se o tomto rozhovoru zmínila Janě, sklonila hlavu a neodpověděla mi. Příště už nebudu naléhat. Jana to nechce a nemůže taky Lenovi škodit. Chápu to; je to její povinnost.
29. ledna Dorazili jsme ke břehu malého jezírka. Je to jen laguna, podle Torna Marixe nazvaná Bílé jezero. Své jméno plně ospravedlňuje, protože místo vypařené vody je tam jen ložisko soli, která zaplnila celé dno. Je to zbytek vnitřního moře, které kdysi rozdělovalo Austrálii na dvě části.
Zach Fren tam doplnil naše zásoby soli. Víc by nás však byl potěšil nález pitné vody.
Nyní jsme na okraji pouště nazvané Velká písečná poušť.
Posledních dvacet mil se terén postupně měnil. Trsy křovin jsou mnohem řidší a nakonec mizí i poslední hubená zeleň. Je tu půda tak vyprahlá, že se v ní nedaří ani tak nenáročné vegetaci.
Při pohledu na tu zoufalou neplodnost, na tu znepokojující vyprahlost, zmocňují se nás všech chmurné předtuchy. Tom Marix mi ukazuje tyto hrozné pustiny na mapě. Tam, kde vzdorovali slavní australští cestovatelé při studiu neznámých australských končin, tam teď vzdoruji já při hledání Johna! Tady je jediný cíl mého života a já ho dosáhnu!
3. února Od pěti dnů musíme zase zkracovat etapy. Tím větší vzdálenost musíme ještě překonat. Naše karavana, zdržovaná neschůdným terénem, nemůže sledovat přímý směr. Terén tu je velmi členitý a nutí nás k výstupům a k sestupům po svazích někdy dost strmých.
Je nesnesitelné horko. Nelze si představit, jak tu sluneční paprsky pálí. Jsou to ohnivé šípy, které vnikají tisícerými póry do těla. Jana a já můžeme ostatně zůstat ve svém stanu. Ale jak musí trpět naši průvodci za dopoledního a odpoledního pochodu! Zach Fren je přes svou robustnost zcela vyčerpán únavou. Nestěžuje si však a neztrácí svou dobrou náladu. Je to oddaný přítel, který spojil svůj život s mým.
Přes den, mezi osmou a čtvrtou odpoledne, nelze udělat ani krok. Táboříme, kde se dá, kde můžeme postavit dva tři stany. Bílí i černí členové našeho doprovodu si lehnou, pokud mohou, do stínu velbloudů. Strašné však je, že nebudeme mít brzy vodu. Co se s námi stane, budeme-li nacházet jen vyschlé studny? Tuším, že Tom Marix je nesmírně znepokojen, ač se snaží svou úzkost skrýt.
14. února Uplynulo jedenáct dní, v nichž nás potkal jen dvouhodinový déšť. Jen stěží jsme naplnili vodou pár soudků, dali lidem trochu vody a zvířatům potřebnou dávku. Dorazili jsme do Emily Springs, kde jsme našli zcela vyschlou studnu. Naše zvířata jsou vyčerpána. Jos Meritt neví, jak přinutit svého velblouda k další cestě. Netluče ho; snaží se působit na jeho city. Slyším ho, jak říká:“Podívej se, ubožáčku, máš potíže, ale nic tě netrápí!“ Pokračujeme v cestě se strachem větším než kdy jindy. Dvě zvířata jsou nemocná. Sotva se vlečou a nemohou pokračovat v cestě. Náklad z jednoho velblouda jsme musili přeložit na jízdní zvíře, které jsme odebrali jednomu z jezdců.
Ještě štěstí, že velbloud Toma Marixe si až dosud uchoval všechny síly. Bez něho by ostatní zvířata, především velbloudice, utekla a nikdo by je nezadržel.
Ubohá a nemocí postižená zvířata jsme musili zastřelit. Nechat je o hladu a žízni trpět v dlouhé agónii by bylo krutější než jednou ranou ukončit jejich muka.
Karavana se vzdaluje a obchází písečný pahorek… Zazní dva výstřely… Tom Marix se k nám vrací a jedeme dál.
Víc starostí mi dělá špatný zdravotní stav dvou našich lidí. Dostali horečku. Dáváme jim chinin, kterého máme v cestovní lékárně dostatek. Zžírá je však hrozná žízeň. Naše zásoby vody jsou už velmi malé a nezdá se, že bychom se blížili k nějaké studni.
Nemocní leží každý na jednom z velbloudů, které jejich kamarádi vědou. Člověka nemůžeme opustit jako zvíře. Pečujeme o ně… Ale to strašné vedro je pomalu stravuje… Tom Marix už neví, co má dělat, ačkoli je na útrapy V poušti zvyklý a ze své policejní praxe se vyzná i v ošetřování nemocných… Vodu! Vodu! Tak voláme k oblakům, když nám ji nemůže dát vyprahlá země.
Nejlépe vzdorují útrapám a celkem málo trpí úžasným vedrem naši černoši.
Ale ač trpí mnohem méně, jejich nespokojenost den ze dne vzrůstá. Tom Marix se marně pokouší uklidnit je. Ti nejpodrážděnější se během zastávek drží stranou, něco si neustále šuškají a dohovořují se. Jsou to příznaky blízké vzpoury.
Dne 21. února společným rozhodnutím odmítli pokračovat v cestě k severovýchodu. Prohlásili, že umírají žízní. Je to bohužel důvod velmi vážný. V našich soudcích už dvanáct hodin není ani kapka vody.
Musela jsem osobně zakročit u černochů trvajících na svém požadavku. Musila jsem je přesvědčit, že prostředkem k odstranění jejich útrap není za těchto okolností zastavení na místě.
„My se však chceme vrátit zpět!“ řekl mi jeden z nich.
„Zpět? A kam?“ „Až do Mary Springs.“ „Ale vždyť ani v Mary Springs není voda,“ řekla jsem,“a vy to dobře víte!“ „Když není v Mary Springs,“ odpověděl mi domorodec,“najde se o kousek dál, pod Wilsonovou horou u Sturtova potoka.“ Dívám se na Toma Marixe. Ten vytahuje mapu Velké písečné pouště. Díváme se do ní. Opravdu — severně od Mary Springs je dost důležitý vodní tok. Ale jak o tom potoku může domorodec vědět? Ptám se ho. Napřed váhá s odpovědí a nakonec říká, že mu to prozradil pan Burker. To on jim poradil, aby se vrátili ke Sturtovu potoku.
Jsem nesmírně rozmrzena. Lenovou neopatrností — ale je to jen neopatrnost? —, s níž vnukl černochům nápad vrátit se na východ.
Obrátila jsem se přímo na Lena.
„A co chcete, Dolly? odpověděl mi.“Je lepší zdržet se několika zacházkami než trvat umíněně na směru, v němž nejsou žádné studny.“ „Ale pak jste měl, pane Burkere, svůj návrh přednést rozhodně spíš mně a paní Branicanové než domorodcům,“ řekl mu podrážděně Zach Fren. „Jednáte s našimi černochy tak, že je už nedokážu ovládnout,“ vytkl mu Tom Marix.“Kdo je vlastně jejich velitelem? Vy, pane Burkere, nebo já?“ „Pokládám vaši výtku za zcela nevhodnou, pane Marixi,“ odsekl mu Len Burker. „Ať je nevhodná, nebo není, je oprávněná vzhledem k vašemu chování, pane, a vy s tím musíte počítat!“ „Tady mi kromě paní Branicanové nemá nikdo co poroučet!“ „Dobrá, Lene,“ řekla jsem.“Ale budete-li mít příště něco na srdci, prosím vás, abyste s tím přišel ke mně, a ne k druhým.“ „Paní Branicanová,“ řekl Godfrey,“nechcete, abych vyšel před karavanu hledat nějakou studnu? Nakonec snad nějakou najdu…“ „Leda studnu bez vody,“ bručel si Len Burker a s pokrčením ramen odcházel. Dovedu si představit, jak musela trpět Jana, která byla tomu hovoru přítomna. Způsob Lenová jednání, vážně ohrožující dobrou shodu v naší skupině, mohl by způsobit velmi vážné nesnáze. Musila jsem se připojit k Tomu Marixovi a přimět černochy, aby netrvali na svém požadavku vrátit se zpět. Podařilo se nám to jen se značnými potížemi. Prohlásili však, že nepřijdeme-li do osmačtyřiceti hodin na vodu, vrátí se do Mary Springs, aby se dostali ke Sturtovu potoku.
23. února V dalších dvou dnech jsme nevýslovně trpěli. Stav našich dvou nemocných se zhoršil. Další tři velbloudi padli a už nevstali. Zůstali ležet na písku s nataženými krky, s propadlými boky, neschopni jediného pohybu. Musili jsme je zastřelit. Byla to dvě jízdní zvířata a jeden velbloud nákladní. Teď jsou čtyři běloši z doprovodu nuceni jít pěšky, ač je náš pochod i pro jezdce únavný.
A v celé Velké písečné poušti nevidět ani človíčka! Ani žádného domorodce z Tasmanovy země, který by nám mohl dát informace o studních. Je pravda, že v polovyschlých studních bychom našli hustou, teplou, těžko pitnou vodu. Ale my bychom se spokojili i s takovou… Dnes, ke konci dopolední etapy, mohli jsme konečně žízeň uhasit. Godfrey totiž objevil nepříliš daleko pramen.
„Studna! Studna!“ volal už z dálky ještě dříve, než jsme mu mohli rozumět.
Na jeho pokřik celá naše skupina oživla. Velbloudi přidali do kroku. Zdálo se, že i Godfreyho velbloud na ostatní zvířata volá:“Voda! Voda!“ Po hodině se karavana zastavila pod skupinou stromů se suchými větvemi. Byly to naštěstí gumovníky, a ne blahovičníky, které by jinak pramen vysušily do poslední kapky.
Ale řídké studně vyhloubené na povrchu australských pustin jsou tak mělké, že malá skupina lidí je za chvíli zcela vyprázdní. Vody v nich není nikdy dost, a nadto je nutno čerpat ji zpod vrstvy písku. Někdy se tyto nádrže na povrchu planiny nijak nepoznají, takže je lze v bezprostřední blízkosti minout. Je proto třeba pozorovat kraj velmi pečlivě. A to jsme taky dělali.
Tentokrát měl šťastnou ruku Godfrey. Studna, u níž jsme se v jedenáct hodin dopoledne zastavili, měla vody víc, než jsme potřebovali k vytvoření zásoby a k napojení velbloudů. Byla to průzračná, pískem profiltrovaná a poměrně chladná voda z prohlubně u paty písečného pahorku, kde na ni nedopadaly přímé sluneční paprsky. Každý z nás se s rozkoší u studny osvěžil. Musili jsme však členy našeho doprovodu nabádat, aby pili jen střídmě; jinak by mohli onemocnět.
Nelze si představit blahodárný účinek vody po dlouhotrvajících mukách žízně. A je to účinek okamžitý. Vyčerpaní vstávají, síly se rychle vracejí a se silou i odvaha. Není to jen osvěžení — je to přímo znovuzrození.
Nazítří jsme vyrazili ve čtyři hodiny ráno na cestu k severozápadu, abychom co nejdříve došli do Joanna Springs, asi sto devadesát mil od Mary Springs.
Těchto několik poznámek vyňatých z Dollina deníku stačí k poznání, že energie statečné ženy oni na okamžik neochabla. Nyní je třeba pokračovat v líčení cesty, kterou čekalo v budoucnosti ještě tolik nepředvídaných a svými důsledky tak vážných okolností.
