VIII. ZA STANICÍ ALICE SPRINGS Nazítří, 24. října, zabývala se už paní Branicanová reorganizací karavany před cestou jistě velmi dlouhou, obtížnou a nebezpečnou, protože je povede téměř neznámými oblastmi střední Austrálie. Alice Springs je jen stanice telegrafní linky. Je tam asi dvacet domů, jejichž soubor si nezaslouží ani názvu vesnice.
Paní Branicanová se především odebrala k vedoucímu stanice, panu Flintovi. Neví snad něco o Indasech? Nepřichází ze Západní Austrálie až do centrálních oblastí právě tento kmen, u něhož žije v zajetí John Branican?
Pan Flint o tom nemohl říci nic určitého. Věděl jen, že Indasové občas navštěvují západní část Alexandrovy země. Nikdy však o Johnu Branicanovi neslyšel. A o Harrym Feltonovi se dověděl z telegramů přijatých o osmdesát mil východněji na queenslandských hranicích. Podle něho bylo lepší spolehnout se na dost přesné údaje, které ten nešťastník sdělil před svou smrtí. Radil vést tuto výpravu šikmo k oblastem Západní Austrálie. Doufal ostatně, že výsledek bude kladný a že paní Branicanová bude mít úspěch. Dal se paní Branicanová plně k dispozici i se všemi zásobami ve své stanici.
Paní Branicanová doporučila Zachu Frenovi a Tomu Marixovi, aby neztráceli čas. Oba mohli pomocí pana Flinta její příkaz splnit.
Na stanici Alice Springs čekala už dva týdny pod dozorem afgánského vodiče skupina třiceti velbloudů koupených na účet paní Branicanová.
Tak měla teď Dolly třicet velbloudů. Dvacet jízdních a deset nákladních. Samců bylo mezi nimi víc než samic. Většinou to byla mladá zvířata ve výborné kondici co do síly a zdrávi. A tak jako celý doprovod vedl Tom Marix, velbloudy vedl nejstarší samec, kterého ostatní ochotně poslouchali. Řídil je, shromažďoval je na zastávkách a bránil velbloudům utíkat za velbloudicemi.
Kdyby vůdčí velbloud padl nebo onemocněl, stádo by se rozuteklo a vodiči by nedokázali udržet v něm pořádek. Je přirozené, že vůdčí velbloud byl přidělen Tomu Marixovi, a oba vůdcové, člověk i zvíře, zaujali místo v čele karavany Bylo rozhodnuto, že koně a voli, kteří dopravili osoby a náklad z Fariny do stanice Alice Springs. budou svěřeni péči pana Flinta. Při návratu je tu karavana zase najde pro své bryčky a vozy.
Dolly a Jana se usadily v jakémsi stanu, podobném stanu arabskému a umístěném na hřbetě nejsilnějšího velblouda. Byly tam chráněny hustou záclonou před slunečními paprsky i prudkými dešti, které se spouštějí za bouří — ostatně velmi vzácných — na pláních střední Austrálie.
Harrietta, služka paní Branicanové, byla zvyklá na dlouhé pochody kočovníků a dala přednost cestě pěšky. Ta velká dvouhrbá zvířata jí připadala vhodnější k přenášení břemen než k nošení lidských bytostí.
Tři jízdní velbloudi byli určeni pro Lena Burkera, Godfreyho a Zacha Frena, kteří si na jejich tvrdý a kymácivý krok jistě zvyknou. Stejně budou musit jít velboudi jen krokem, protože část členů výpravy půjde pěšky. Do klusu je jezdci přivedou jen při předjíždění karavany k vyhledání studny nebo pramene ve Velké písečné poušti.
Patnáct dalších jízdních velbloudů bylo přiděleno bílým členům doprovodu. Černi vodiči nákladních velbloudů měli urazit pěšky dvanáct až patnáct mil denní etapy, což pro ně nebylo nijak namáhavé.
Tak byla přeorganizována celá výprava s ohledem na obtíže druhé části cesty. Vše bylo se svolením paní Branicanové zařízeno tak, aby nové uspořádání vyhovovalo požadavkům sebedelší expedice a neunavovalo ani lidi, ani zvířata.
Zbývá ještě uvést, co se stalo s Josem Merittem. Zůstal ten gentleman se svým čínským sluhou na stanici Alice Springs? A jestliže stanici opustil, bude cestou na sever sledovat telegrafní vedení? Nestočí se spíš k východu nebo k západu, aby tam vyhledal některé domorodé kmeny? Jedině tam mohl sběratel mít nějakou naději, že objeví tajemný klobouk, po jehož stopě už tak dlouho jde. Teď však byl zbaven koně, zavazadel i potravin! Jak bude moci pokračovat v cestě?
Zach Fren se na to setkání s tím podivínem několikrát ptal Gin Ghia. Ten však odpověděl, že nikdy neví, co jeho pán udělá, a že to pravděpodobně neví ani sám pan Meritt. Mohl jen potvrdit, že Jos Meritt nepomýšlí vůbec na návrat, dokud jeho sběratelská vášeň nebude uspokojena, a že on, Gin Ghi, rodák z Hongkongu, neuvidí hned tak tu krásnou zemi, kde“mladé, v hedvábí oděné Číňanky trhají štíhlými prsty květy lotosu“.
Nastal večer před odjezdem a Jos Meritt neřekl dosud ani slovo o svých úmyslech. Ale s večerem přišel k paní Branicanové Gin Ghi se zprávou, že jeho pán prosí 0 zvláštní rozmluvu. Paní Branicanová chtěla tomu podivínovi nějak pomoci a vzkázala mu, že ho prosí, aby ji navštívil v domě pana Flinta, kde od příchodu na stanici bydlela.
Jos Meritt se tam ihned vydal. Bylo 25. října. Jakmile se octl proti paní Branicanové, ihned spustil: „Paní Branicanová… Dobře…! Oh! Velmi dobře…!
Nepochybuji, ne…nepochybuji. ani na okamžik, že najdete kapitána Branicana… A chtěl bych si být tak jist i tím, že jednoho dne budu držet v ruce klobouk, k němuž směřuje veškeré úsilí mého, už tak dost pohnutého života… Dobře… Oh! Velmi dobře…!
Musíte totiž vědět, proč jsem přišel prohledávat tyto zapadlé australské končiny.“ „Já to vím, pane Meritte,“ odpověděla paní Branicanová.“A ani já nepochybuji, že budete jednou za svou vytrvalost odměněn.“ „Vytrvalost? Dobře…! Oh! Velmi dobře…!
Ten klobouk je totiž, paní Branicanová, světová jedinečnost!“ „A ve vaši sbírce dosud chybí!“ „Bohužel… Dal bych za to hlavu, abych si ho mohl na ni posadit!“ „Je to pánský klobouk?“ zeptala se Dolly, která se zajímala spíš z dobroty než ze zvědavosti o neškodnou mánii toho podivína. „Ne, paní, ne… Patřil kdysi dámě… Ale jaké dámě! Jistě mě omluvíte, když neprozradím ani její jméno, ani její postavení… Bojím se totiž, aby se to neprozradilo konkurenci. Jen si pomyslete, paní, že by někdo jiný…“ „Nu — a máte nějakou stopu?“ „Stopu? Dobře…! Oh! Velmi dobře…!
Velmi bohatou korespondencí, pátráním a cestováním jsem jenom zjistil, že ten klobouk po nejrůznějších zvratech emigroval do Austrálie a že se dostal vysoko…velmi vysoko.,. Zdá se, že teď zdobí hlavu nějakého náčelníka kmene domorodců.“ „Ale kterého kmene?“ „Některého z těch, které se pohybují od severu na západ kontinentu. Dobře…! Oh! Velmi dobře…!
Bude-li to -nutné, navštívím je všechny…prohledám všechno… A protože je mi jedno, kterým začnu, žádám vás o dovolení jít s vaší karavanou až k Indasům…“ .“Velmi ráda svoluji, pane Meritte,“ odpověděla Dolly.“Dám ihned rozkaz, abyste dostal dva velbloudy, bude-li to ovšem možné.“ „Jeden postačí, paní Branicanová, jen jeden pro mne i pro mého sluhu… Na to zvíře si sednu já a Gin Ghi půjde pěšky.“ „A víte, že musíme vyjít už zítra ráno, pane Meritte?“ „Zítra? Dobře…! Oh! Velmi dobře…!
Já vás určití nezdržím, paní Branicanová… Ale je samozřejmé, že se nebudu vůbec zabývat záležitostí Johna Branicana… To bude jen vaše věc… Já se budu zajímat jen o ten klobouk…“ „Ano, o ten klobouk! To je smluveno, pane Meritte, odpověděla Dolly.
Jos Meritt se tedy poroučel s prohlášením, že tak inteligentní, energická a šlechetná žena si zaslouží najít svého manžela.
Pak Jos Meritt upozornil Gin Ghia, aby byl ráno připraven a šel si sbalit těch pár věcí, které při té ovčí katastrofě zachránil.
Co se týká velblouda, o nějž se hodlal pán dělit se sluhou naznačeným způsobem, toho mu opatřil pan Flint. Vděčného pana Meritta to stálo jen Dobře.. ! Oh! Velmi dobře…!
Ráno 26. října, když se paní Branicanová rozloučila s panem Flintem, byl dán příkaz k odchodu. Tom Marix a Godfrey vyjeli před jízdní část karavany. Dolly a Jana se usadily na hřbetě svého velblouda do stanu. Podle nich jel z jedné strany Len Burker, z druhé Zach Fren. Pak následoval Jos Meritt, vznešeně usazený mezi hrby svého velblouda a sledovaný Gin Ghiem. Druhou část karavany tvořili vodiči s nákladními velbloudy a druhá, pěší část eskorty.
V šest hodin ráno nechala karavana vpravo za sebou telegrafní linku i stanici Alice Springs a zmizela za předhořím masívu Mac Donnellových hor.
V měsíci říjnu jsou v Austrálii už velká vedra. Proto Tom Marix radil cestovat jen v prvních dopoledních hodinách — od čtyř do devíti — a odpoledne od čtyř do osmi. I noci začínaly být dusné. A aby si karavana na únavné cestování střední Austrálií zvykla, musila se nezbytně zastavovat na delší dobu.
Zatím ještě neprocházela pouští, nekonečnými pustými pláněmi s úplně vyschlými potoky a se studnami naplněnými jen trochou poloslané vody, pokud okolním suchem úplně nevyschly.
Velbloudi kráčeli členitým terénem jen pomalu. Tu a tam se osvěžili u malých potoků. Cestující nacházeli ještě ve stínu stromů tekoucí, dost chladnou vodu a zvířata se vždy na několik hodin napila.
Navzdory obtížnému terénu podařilo se Tomu Marixovi udržovat denní průměr dvanáct až čtrnáct mil. Byl to průměr, s nímž výprava právě počítala. Ač už bylo značné vedro — třicet až pětatřicet stupňů ve stínu —, lidé je snášeli zatím dobře. Během dne našli obyčejně nějakou skupinu stromů, pod nimiž mohli zřídit docela přijatelná tábořiště. Voda jim zatím nechyběla, i když to byly někdy jen úzké stružky v potocích. Zastavovali se obvykle od devíti ráno do čtyř odpoledne. Lidé i zvířata se o přestávkách zbavovali následků únavy z cesty.
Dne 7. listopadu odjel Godfrey asi na půl míle kupředu a vrátil se se zprávou, že zahlédl jakéhosi jezdce. Muž sledoval stezku při úpatí Mac Donnellových hor. Když zahlédl karavanu, pobídl koně a tryskem ji dostihl.
Lidé se právě utábořili pod třemi neduživými blahovičníky, které je vůbec nestínily. Vinul se tam potůček napájený pramenem z hor a jeho vodu tu vypíjely kořeny blahovičníků. - Godfrey muže přivedl k paní Branicanové. Ta mu dala nalít pořádnou dávku whisky a on dal najevo svou vděčnost za takové posilnění.
Byl to australský běloch, starý asi pětatřicet let, jeden z těch výborných jezdců zvyklých na déšť, který stéká po jejich lesklé kůži jako po voskovaném plátně, zvyklý na slunce, které jejich dozlatova opálenou tvář nemůže už víc opálit. Byl to státní kurýr a plnil svou povinnost s pílí i s humorem. Projížděl všemi okresy provincie, rozvážel poštu a šířil zprávy od stanice ke stanici i do řídkých vesnic rozsetých na západ a na východ od telegrafní linky. Vracel se právě ze stanice Emu Springs a přejel celou planinu až k Mac Donnellovým horám.
Tento kurýr se podobal starým dobrým francouzským postiliónům. Dovedl vzdorovat hladu i žízni. Byl si jist vlídným přijetím na všech svých zastávkách, i když neměl v brašně ani jeden dopis. Byl to energický, odvážný a silný chlapík s revolverem za pasem, s puškou přes rameno a se silným, rychlým koněm pod sebou. Dovedl jet dnem i nocí bez obav ze špatných setkání.
Paní Branicanová ho ráda vyslechla a vyptávala se ho na domorodé kmeny, s kterými se setkal.
Statečný kurýr odpověděl ochotně a prostě. Slyšel — jako každý — o katastrofě Franklina .
Nevěděl však, že do střední Austrálie vyrazila z Adelaide výprava organizovaná ženou Johna Branicana. Paní Branicanová mu taky řekla, že její muž podle zprávy Harryho Feltona je už čtrnáct let držen v zajetí kmenem Indasů.
„Nesetkal jste se při svých jízdách někde s tímto kmenem?“ zeptala se.
„Ne, paní, ačkoli Indasové se často přibližují k Alexandrově zemi,“ odpověděl kurýr.“Často jsem slyšel o nich hovořit.“ „Mohl byste nám snad říci, kde asi jsou teď?“ zeptal se Zach Fren. „U kočovníků je to vždy těžké… Jeden rok jsou tu, druhý zas jinde…“ „Ale kde byli naposled?“ pokračovala paní Branicanová s naléhavou otázkou. „Mohl bych potvrdit, paní Branicanová, že před šesti měsíci byli Indasové v severozápadní části východní Austrálie, na březích řeky Fitzroy,“ odpověděl kurýr.“Jsou to kraje, které rádi navštěvují lidé z Tasmanovy země. Tisíc ďáblů! Vy jistě víte, že do těch krajů se lze dostat jedině přes pouště ve střední a Západní Austrálii, a nemusím vám snad vykládat, čemu se tam vystavujete. Ale s odvahou a s energií se lze dostat daleko Naberte si tedy zásoby — a šťastnou cestu, paní Branicanová!“ Kurýr přijal ještě velkou sklenici whisky a několik konzerv, které uložil do své brašny. Pak se vyhoupl do sedla a zmizel za posledními výběžky Mac Donnellových hor.
Po dvou dnech překročila karavana poslední předhoří těchto hor a octla se konečně na hranicích pouště, sto třicet mil severozápadně od stanice Alice Springs.
