VIII. OBTÍŽNÁ SITUACE Paní Branicanová zas nabyla zdravého rozumu. Bylo to jako vzkříšení mrtvého. A protože při tom rozpomenutí nepodlehla, protože rekonstrukce oné scény ji nezahubila, bylo možno doufat, že její uzdravení bude už trvalé.
Prudkým vzrušením vyčerpanou Dolly odvezli ihned na Vyhlídku. Ani William Andrew, ani doktor Brumley ji nechtěli opustit a Dolly díky oddaným ošetřovatelkám měla veškerou péčí. kterou její stav vyžadoval.
Ale ten náhlý otřes byl tak prudký, že vyvolal silnou horečku. Dolly byla několik dní mezi životem a smrtí. Lékaři už byli velmi znepokojeni, ač Dolly byla už téměř plně při smyslech. A jaká opatření bude nutno udělat, až bude čas odhalit jí celý rozsah jejího neštěstí?
Když se Dolly zeptala, jak dlouho o sobě nevěděla, řekl jí na tuto otázku připravený doktor Brumley: „Dva měsíce.“ „Dva měsíce…jenom?“ zašeptala. Zdálo se jí, že to trvalo celé století.
„Dva měsíce,“ opakovala.“To se John nemohl ještě vrátit, když odplul teprve před dvěma měsíci… A ví, že naše ubohé dítě…?“ „Pan Andrew mu to napsal,“ odpověděl bez zaváhání doktor Brumley. „A přišly už nějaké zprávy o Franklinu ?“ Odpověděl, že kapitán Branican mohl psát až ze Singapuru, ale odtamtud že dopis nemohl dosud přijít. Ale podle námořních agentur nutno mít za to, že Franklin co nevidět dopluje do Indie. Zanedlouho musí tedy přijít telegram.
Pak se Dolly ptala, proč u ní není Jana Burkerová. Doktor jí odpověděl, že pan a paní Burkerovi jsou na cestách a že o době jejich návratu není nic známo.
O katastrofě Franklina měl podat zprávu pan Andrew. Ten se však s lékaři dohodl, že o tom nepromluví dříve, dokud Dollin mentální stav nebude natolik zpevněn, aby mohl snést další ránu. A to se ještě bude snažit neprozrazovat, že události vedou postupně k přesvědčení o smrti všech trosečníků.
Stejně jí utajili i otázku dědictví získaného smrtí Edwarda Startera. Na zprávu o takovém bohatství má paní Branicanová dost času, když se o ně nemůže podílet se svým manželem.
V dalších čtrnácti dnech neměla paní Branicanová žádné spojení se světem. Stýkala se jedině s panem Williamem Andrewem a s doktorem Brumleym. Její zprvu prudká horečka počala klesat a měla zřejmě brzy zmizet. A doktor Brumley, ani ne tak ze strachu o Dollin zdravotní stav, jako z obavy před nepříjemnými otázkami, zakázal nemocné vůbec mluvit. Všichni se střežili pronést před ní jakoukoli narážku na minulost, z níž by mohla poznat, že od odjezdu kapitána Branicana uplynuly už čtyři roky. Po určitou dobu bylo nutné, aby rok 1879 byl pro ni rokem 1875.
Dolly ostatně měla jen jedno přání, lépe řečeno projev zcela přirozené netrpělivosti: příchod prvního Johnova dopisu. Počítala, že Franklin se musí právě blížit ke Kalkatě, není-li už tam. A Andrew musí co nevidět dostat o tom telegrafické potvrzení… Ani zámořská pošta nemůže dát na sebe už dlouho čekat… A ona pak ihned Johnovi odepíše… Běda však! Co by asi takový dopis říkal? První dopis, který by ve svém manželství dostala, protože až do odplutí Franklina se od Johna nikdy neodloučila! Ano, co smutných zpráv by asi takový dopis přinesl!
Dolly se při všech vzpomínkách na minulost nyní obviňovala, že smrt svého dítěte způsobila ona! Stále se jí vracel na mysl ten strašný 31. březen. Kdyby byla nechala Wata ve Vyhlídce, chlapec by ještě žil. Proč ho jenom brala na návštěvu Boundary s sebou? Proč odmítla nabídku kapitána Ellise, aby zůstala na palubě až do příjezdu do San Diega? To strašné neštěstí by se nebylo stalo.
Tyto představy, tak živě jí vyvstávající na mysli, zbavovaly Dolly tolik potřebného klidu: Několikrát znepokojily doktora Brumleyho prudké záchvaty horečky. Naštěstí tyto krize vždy zase slábly a nakonec zmizely. Obavy o duševní stav paní Branicanové zase pominuly. Blížila se chvíle, kdy jí pan Andrew bude moci říci vše.
Jakmile se Doliv octla ve stavu přímého uzdravování, směla už opouštět lůžko. Usadili ji v křesle před okny, z nichž obhlédla nejen celý záliv až k mysu Loma, ale i daleký mořský obzor. Tam zůstávala celé hodiny nehybně sedět.
Pak chtěla Johnovi napsat. Potřebovala hovořit o svém dítěti, které John už neuvidí: chtěla se vymluvit ze svého si řasného hoře v dopise, který John nikdy nedostane!
Pan Andrew dopis vzal se slibem, že jej přiloží k poště do Indie. Paní Branicanová se zas trochu uklidnila. Žila teď jen nadějí, že dostane přímé nebo nepřímé zprávy o Franklinu .
Ale takový stav nemohl trvat dlouho. Dolly se určitě dříve, nebo později dozví vše, co před ní z opatrnosti možná přehnané skrývají. Ale čím víc se bude upínat k myšlence na brzký příchod Johnova dopisu, k němuž ji každý uplynulý den přibližoval, tím strašnější bude pak nervový náraz.
Ukázalo se to nezvratně 19. června při hovoru paní Branicanové s panem Andrewem.
Dolly toho dne sestoupila poprvé do zahrady Vyhlídky. Pan Andrew ji tam našel na lavičce před terasou vily. Sedl si vedle ní, vzal ji za ruku a upřímně jí ji stiskl.
V tomto období uzdravování se už cítila paní Branicanová dost silná. V tváři zas měla bývalou barvu, ač jí oči neustále vlhly slzami.
„Vidím, že vaše uzdravování dělá značné pokroky, Dolly.“ řekl pan Andrew. „Ano, vypadáte lépe!“ „Opravdu, pane Andrewe,“ odpověděla Dolly,“ale zdá se mi, že jsem za ty dva měsíce hrozně zestárla…! Ubohý John mě po návratu shledá hrozně změněnou! A já ho tu budu vítat sama…! Jenom já sama!“ „Jen odvahu, drahá Dolly. odvahu! Zakazuji vám podléhat tomu! Jsem teď váš otec…ano, váš otec…a chci, abyste mě poslouchala!“ „Ano, drahý pane Andrewe.“ „Výborně!“ „A dopis, který jsem Johnovi napsala, už odešel?“ zeptala se Dolly. „Zajisté… Musíte čekat trpělivě na odpověď. Někdy se pošta z Indie hrozně zpozdí… Ale vy zas pláčete! Prosím vás, neplačte!“ „Cožpak za to mohu, pane Andrewe, když na to pomyslím? Ale nemohu za to všechno já sama?“ „Vůbec ne! Bůh vás sice krutě postihl, ale chce taky, aby váš bol už jednou skončil!“ „Bůh…,“ šeptala paní Branicanová.“Bůh, který mi přivede Johna zpět!“ „Má drahá Dolly, byl u vás dnes už doktor Brumley?“ zeptal se pan Andrew. „Ano…a shledal mé zdraví výtečným…! Síly se mi vracejí… Brzy už budu moci vycházet.“ „Ale ne dříve, dokud vám to nedovolí, Dolly!“ „Ne, pane Andrewe; slibuji vám, že nebudu dělat hlouposti.“ „Počítám s vaším slibem.“ „A o Franklinu jste se nedověděl nic, pane Andrewe?“ „Ne…a neudivuje mě to. Lodi plují do Indie někdy velmi dlouho.“ „Vás tedy nepřekvapuje, že jste dosud žádný dopis od Johna nedostal?“ „Vůbec ne…,“ odpověděl pan William Andrew, kterého, tento rozhovor už začal přivádět do rozpaků. „A námořní agentury se o jeho plavbě taky nezmínily?“ zeptala se Dolly.
„Ne…od setkání s lodí Boundary …což bylo asi…“, „Ano…asi před dvěma měsíci… Ach, proč jen k tomu setkání došlo! Nebyla bych se tehdy vydala na palubu Boundary … a mé dítě…“ Obličej paní Branicanové se stáhl a z očí jí vytryskly slzy. „Není třeba se bát, Dolly. Nemáte žádné důvody k obavám.“ „Pane Andrewe,“ zeptala se Dolly,“nemohl byste mi poslat některé časopisy přinášející zprávy o plavbách? Chtěla bych si je přečíst.“ „Zajisté, drahá Dolly, udělám to. Ostatně kdyby se vědělo něco o Franklinu …ať už o jeho setkání s nějakou lodí na moři. nebo o blížícím se připlutí do Indie, byl bych já zpraven první a ihned bych…“ Ale bylo už třeba dát hovoru jiný směr. Paní Branicanová by si byla mohla všimnout váhání, s jakým jí pan Andrew odpovídal, i jeho sklopeného zraku při každé přímé otázce. Poctivý loďař se už chtěl poprvé rozhovořit o smrti Edwarda Startera, když ho Dolly zarazila, novou otázkou: „Řeklo se mi, že Jana Burkerová odjela s manželem na cesty… Je to už dlouho, co opustili San Diego?“„Ne… Asi dva nebo tři týdny.“„A nevrátí se už brzy?“ „Nevím…,“ odpověděl pan Andrew.“Nemáme od nich žádné zprávy.“ „A neví se ani, kam jeli?“ „Neví. drahá Dolly. Len Burker se pustil do důležitých obchodů . velmi odváných…a byl odvolán značně daleko.“ „A co Jana?“ „Paní Burkerová musela doprovázet manžela…ale nemohu vám říci, co se vlastně stalo.“ „Ubohá Jana!“ řekla Dolly.“Mám ji hrozně ráda. A chtěla bych ji zas brzy vidět. Vždyť je to má jediná příbuzná!“, Dolly už zřejmě nemyslela na Edwarda Startera ani na příbuzenské svazky s ním. „Jak to je možné, že mi Jana ani jednou nenapsala?“ zeptala se.
„Má drahá Dolly, byla jste tehdy velmi nemocná, když paní Burkerová s manželem odjížděla ze San Diega…“ „Opravdu, pane Andrewe, nač psát někomu, kdo tomu nemůže rozumět! Drahá Jana! Je k politování… Bude mít zlý život… Já se stále bojím, že se Len pustí do nějaké spekulace, která skončí špatně. A John se toho taky bál.“ „Ale nikdo nečekal, že by to mělo tak nepříjemné rozuzlení!“ „Len Burker tedy odjel ze San Diega kvůli špatným obchodům?“ zeptala se živě Dolly. A podívala se upřeně na pana Andrewa, který se octl viditelně na rozpacích.
„Pane Andrewe,“ pokračovala,“mluvte! Řekněte mi vše! Chci to vědět!“ „Nuže, Dolly, nebudu před vámi tajit malér, o kterém byste se stejně dověděla! Ano, situace Lena Burkera se za poslední dobu hodně zhoršila: Nemohl už dostát svým závazkům… Nahromadila se na něho spousta stížností… Hrozilo mu dokonce uvěznění, a proto musil utéci.“ „A Jana šla s ním?“ „Jistě ji k tomu donutil a vy víte, že se mu nedovedla v ničem vzepřít.“ „Ubohá Jana…! Ubohá Jana…!“ šeptala paní Branicanová.“Jak je mi jí líto! Kdybych jí byla přispěla na pomoc…“ „A to jste mohla,“ řekl pan Andrew.“Ano…mohla jste zachránit Lena Burkera, když ne kvůli němu samotnému, tak kvůli jeho ženě…“ „A jsem si jista, že by John souhlasil s takovým použitím našeho nepatrného majetku!“ Pan William Andrew se neodvážil prozradit, že věno paní Branicanové bylo už dávno Lenem Burkerem zpronevěřeno. Byl by totiž musil říci, že byl určen Dolliným poručníkem, a vysvětlit, jak mohlo během pouhých dvou měsíců dojít k tolika událostem.
A tak se pan Andrew spokojil se stručnou odpovědí: „Nemluvte o svém skromném postavení, drahá Dolly! Ono se totiž velmi změnilo!“ „Co tím chcete říci, pane Andrewe,“ zeptala se paní Branicanová. „Chci tím říci, že jste teď bohatá…nesmírně bohatá!“„Já?“ „Váš strýc Edward Starter totiž zemřel.“„Zemřel? Je mrtev! A odkdy?“„Od…?
A pan William Andrew by se byl málem prozradil udáním přesného data Starterovy smrti, ke které došlo už před dvěma lety. Tím by byl ubohé Dolly prozradil vše.
Ale Dolly byla plně zaujata myšlenkou na smrt svého strýce a na odjezd své sestřenice, která ji tu zanechala bez příbuzných. A když se dověděla, že smrtí příbuzného, kterého sotva znala a jehož dědictví čekala s Johnem až bůhví kdy, získala majetek ve výši dvou miliónů dolarů, viděla v tom jen příležitost k prokazování dobra, které teď byla s to vykonat.
„Ano, pane Andrewe,“ řekla,“já bych Janě pomohla. Zachránila bych ji od hanby i od chudoby… Ale kde je? Kde jen může být? Co se s ní stane?“ Pan William Andrew musil přiznat, že pátrání po Lenu Burkerovi bylo bezvýsledné. Burker se uchýlil zřejmě do některého odlehlého kraje Spojených států. Nebo spíš vůbec opustil Ameriku? To nebylo možné zjistit.
„Ale, protože on a Jana zmizeli teprve před několika týdny,“ řekla paní Branicanová,“podaří se nám snad zjistit…“ „Ano…před několika týdny,“ pospíšil si říci pan Andrew. Ale paní Branicanová teď myslela jen na jedno. S takovým majetkem se John nebude muset už plavit. -.. Teď ji už neopustí… Jeho plavba na lodi Franklin pro pana Andrewa bude jeho plavbou poslední… A neměla být opravdu poslední, neměl-li se jí John už vrátit? „Opravdu, pane Andrewe,“ řekla Dolly loďaři,“Až se John vrátí, nevypluje už nikdy na moře! Své námořnické choutky obětuje mně! Budeme žít spolu…stále spolu…! Nic nás už nerozdělí!“ Když pan William Andrew podal zprávu o tomto hovoru doktoru Brumleymu, neskrýval lékař své obavy z nediskrétního prozrazení pravého stavu věcí paní Branicanové… Že její choroba trvala čtyři roky a čtyři roky že se už neví, co se stalo s Franklinem , že už Johna asi nikdy neuvidí! Ano, bylo by lepší, kdyby pan Andrew nebo doktor Brumley sám informoval Dolly za patřičných opatření o pravé situaci.
Bylo proto rozhodnuto, že asi- za týden, když už nebude nutné zakazovat paní Branicanové vycházky z vily, řeknou jí o všem.
„Kéž by měla dost síly vzdorovat zkoušce tak hrozné!“ řekl William Andrew.
V posledním červnovém týdnu žila už paní Branicanová ve Vyhlídce svým obvyklým životem. Díky péči, která ji obklopovala, získala zas všechny tělesné síly a s nimi i duševní energii. Proto se taky pan Andrew ocital stále ve větších rozpacích, když na něho Dolly dotírala otázkami,, na které jí nesměl odpovídat.
Odpoledne 23, června ji navštívil, aby jí přinesl značnou peněžní částku a podal jí účetní zprávu o jmění, které bylo uloženo v cenných papírech u Consolidated National Bank v San Diegu.
Toho dne jevila paní Branicanová pramalý zájem o to, co jí pan Andrew říkal. Ani ho neposlouchala. Mluvila jen o Johnovi a myslela jen na něho. Žádné zprávy dosud? To ji velmi znepokojilo. Jak to, že Andrewův obchodní dům nedostal dosud telegram o příjezdu Franklina do Indie?
Loďař se pokoušel Dolly uklidnit zprávou, že právě odeslal telegram do Kalkaty a že čeká každým dnem odpověď. Podařilo se mu sice odvést její myšlenky jiným směrem, ale Dolly ho velmi zmátla novým dotazem: „Pane Andrewe, až dosud jste vůbec nemluvil o jednom člověku… Je to muž, který mě zachránil a který už nemohl zachránit mé dítě. Ten námořník…“ „Ten námořník?“ odpověděl pan Andrew s viditelným zaváháním. „Ano…ten odvážný chlapík…kterému vděčím za život… Byl vůbec odměněn?“„Byl, Dolly.“ A to byla skutečně pravda. „Je ještě v San Diegu, pane Andrewe?“ „Ne, drahá Dolly, ne. Slyšel jsem, že vyplul na moře.“ To byla taky pravda. Když onen námořník vystoupil ze služeb přístavní správy, vykonal několik plaveb na obchodních lodích a v této době byl právě na moři.
„Můžete mi však říci, jak se jmenuje?“ zeptala se paní Branicanová.
„Ano. Jmenuje se Zach Fren.“ „Zach Fren? Dobrá! Děkuji vám, pane Andrewe,“ odpověděla Dolly.
A na další informace o námořníkovi, jehož jméno se právě dověděla, už nenaléhala.
Ale od toho dne myšlenka na Zacha Frena nevycházela Dolly z mysli. Byla napříště nerozlučně spojena s její vzpomínkou na katastrofu, k níž došlo v zálivu San Diego. Proto se rozhodla Zacha Frena po skončení jeho plavby vyhledat.. . Odjel jistě jen na několik týdnů… Dolly vypátrá, na kterou loď vsedl… Pravděpodobně to je loď ze San Diega… Ta loď se vrátí nejpozději za šest měsíců…nejvýš za rok…a pak… Franklin se vrátí určitě dřív. John bude jistě souhlasit s odměněním Zacha Frena…se zaplacením dluhu vděčnosti… Ano, John brzy připluje s Franklinem a vzdá se dalšího velení… Teď se už manželé nikdy nerozejdou!
Ale proč se bude toho dne mísit naše radost se slzami? pomyslila si Dolly.
