VII. CESTOU NA SEVER Omyl byl vyloučen. Godfrey byl opravdu druhý syn Johna a Dolly Branicanových. Náklonnost, kterou k němu Dolly pojala, byla výslednicí mateřského instinktu. Dolly ovšem nevěděla, že Godfrey je její syn. A jak by to byla mohla vědět, když Jana, poděšená“Lenovými hrozbami, musila mlčet, aby zachránila Godfreymu život? Mluvit znamenalo vydat toho chlapce na milost a nemilost Lenu Burkerovi a ten bídák, který se ho už jednou zbavil, byl by se ho dokázal zbavit i během této nebezpečné výpravy… Tak se matka a syn neměli nikdy dovědět, jaké svazky je vzájemně spojují.
Ostatně když Burker sám porovnal údaje o chlapcově narození a zjistil jeho úžasnou podobnost k Johnovi, vůbec o jeho totožnosti nepochyboval. A teď, když Johnovu smrt už pokládal za nezvratný fakt, objevil se tu Johnův druhý syn! Nuže, běda chlapci, kdyby si Jana umínila mluvit! Len Burker však byl klidný. Jana nepromluví!
Dne 11. října se vydala karavana po jednodenním odpočinku na cestu. Jana se usadila do bryčky k paní Branicanová. Len Burker vsedl na dobrého koně a přejížděl neustále vpřed i vzad. Přitom se dával s Tomem Marixem do hovoru o kraji, kterým už podle telegrafního vedení projeli. Společnost Zacha Frena však nevyhledával. Lodní mistr mu dával nepokrytě najevo svou nechuť. Stejně se vyhýbal i Godfreymu, jehož pohledy mu byly nepříjemné.
Jak se výprava vzdalovala do vnitrozemí, kraj se postupně měnil. Tu a tam byly ještě farmy, kde se práce omezovaly jen na chov ovcí, dále pastviny do nedohledna se táhnoucí, gumovníky a blahovičníky v řídkých skupinách, kterými nijak nepřipomínaly lesy Jižní Austrálie.
Dne 12, října v šest hodin večer, po dlouhé cestě značně únavné stoupajícím vedrem, utábořil se Tom Marix na břehu řeky Finke. V těch několika hodinách, které tam strávili, získali nepřímo zprávy o Angličanu Josovi Merittovi a o jeho čínském sluhovi Gin Ghiovi. Oba dva předešli výpravu o dvanáct denních pochodů. Ale karavana je stejnou cestou denně doháněla.
Dne 13. října dal Tom Marix při východu slunce znamení k odjezdu. Karavana se vydala na cestu v obvyklém seřazení. Dolly byla nesmírně ráda, že má u sebe Janu. A pro Janu bylo shledání s Dolly nesmírnou útěchou. Bryčka. v níž se obě usadily a kde byly samy mezi sebou, umožnila jim vyměňovat si myšlenky i ženské důvěrnosti. Proč se jen Jana nemohla odvážit říci vše? Proč jen musela mlčet? Častokrát, když viděla tu vzájemnou náklonnost matky a syna, která se projevovala v každém pohledu, v každém gestu, v každém slově vyměněném mezi Dolly a Godfreym, zdálo se jí, že to tajemství užuž prozradí..: Ale Lenový hrozby ji vždy zarazily. Dokonce ze strachu o život mladého plavčíka chovala se k němu s lhostejností, která paní Branicanovou trochu mrzela.
Lze si proto představit, co Jana pocítila, když jí Dolly jednoho dne řekla: „Snad pochopíš, Jano, že při té podobnosti, která mě tuk překvapila, a při pudovém přesvědčení, které ve mně trvá-, mohla jsem uvěřit, že mé dítě uniklo smrti a že ani pan Andrew. ani mí přátelé o tom nevěděli. Ale ne! Ubohý Wat odpočívá teď na hřbitově v San Diegu!“ „Ano, tam jsme ho uložili, drahá Dolly!“ odpověděla Jana.“Tam je jeho hrob…uprostřed květů.“ „Jano… Jano…“ zvolala Dolly,“když mi Bůh nevrátil dítě, ať mi aspoň vrátí Johna!“ Dne 15. října v šest hodin večer nechala karavana z, sebou horu Humphries a zastavila se u Palmerovy řeky, která se vlévá do řeky Finke. Její tok byl téměř vyschlý-, protože byl napájen jako většina toků tohoto kraje jen dešťovou vodou. Karavana řeku přešla stejně snadno jako po třech dnech Hughovu řeku, o čtyřiatřicet mil severněji.
V tomto směru se táhlo telegrafní vedení nad zemí jako pavučina, kterou bylo možno sledovat od stanice ke stanici, Tu a tam zahlédla karavana několik domů, řidčeji už farmy. Tam kupoval Tom Marix za drahé peníze čerstvé maso. Godfrey a Zach Fren vyjížděli shánět informace. Farmáři jim ochotně vykládali o kočovných kmenech, které procházely tímto krajem. Neslyšeli nikde o bělochovi drženém v zajetí Indasů někde na severu nebo na západě? Nevěděli, zda se do vzdálených oblastí nevydali v této době nějací cestovatelé? Na tyto otázky dostávali všude záporné odpovědi.
Od Hughovy řeky byla cesta už obtížnější a průměrná délka etap se podstatně zmenšila. Cesta vedla úzkými soutěskami přerušovanými neschůdnými stržemi, které se vinuly předhořím horského pásma Water House Ranges. V čele karavany jeli Tom Marix a Godfrey a vyhledávali nejlepší terén. Pěší i jezdci postupovali zatím poměrně snadno, dokonce i vozy, s nimiž koně bez velké námahy terén zdolávali, takže se o ně nemusil nikdo starat. Zato voli táhli vozy naložené materiálem jen za cenu největší námahy.
Ráno 19. října pronikla karavana na území, kde telegrafní vedení nemohlo už udržovat přímý směr. Tvar terénu stočil linku k západu a tím směrem se musil pustit i Tom Marix se svými lidmi.
Kraj byl plný terénních nepravidelností, ztěžujících přímý postup, a zároveň tam bylo v blízkosti hor víc lesů. Karavana musila neustále objíždět plochy neproniknutelných křovisk, v nichž převládaly akácie. V křovinách žila spousta vačnatců. Na mnohých místech se to přímo hemžilo velkými klokany, které běloši loví jen ze sportu.
V noci byl vyhlášen poplach. Tábor přepadlo obrovské množství myší, jak k tomu dochází pouze v Austrálii, když tito hlodavci táhnou z místa na místo. Nikdo té noci nemohl spát z obavy před pokousáním. A taky nikdo nespal.
Paní Branicanová a její společníci vyrazili ráno 22. října s proklínáním těch hnusných zvířat. Při západu slunce dostihla karavana poslední předhoří Mac Donnellových hor. Teď měla cesta pokračovat za podmínek nekonečně příznivějších. Ještě čtyřicet míl a ve stanici Alice Springs skončí první část výpravy.
Dne 23. října prošla karavana obrovskou plání táhnoucí se do nedohledna. Vozy bez obtíží sledovaly úzkou cestu při patách telegrafních sloupů a lidé už z dálky viděli jednotlivé stanice postavené daleko od sebe. Bylo až neuvěřitelné, že telegrafní vedení v těchto pustinách tak málo střežené je domorodci respektováno.
Když o tom hovořil Tom Marix, podotkl: „Říkal jsem vám už, že zdejší kočovníci byli zásluhou našeho inženýra postrašeni elektrickým proudem. Teď věří, že těmi dráty probíhá hrom, a neodváží se jich dotknout. Jsou dokonce přesvědčeni, že konce linky se dotýkají slunce a měsíce a že obě ty obrovské koule by jim spadly na hlavy, kdyby někdo z nich za drát zatáhl.“ V jedenáct hodin se karavana podle zvyku zastavila k velké přestávce. Usadila se ve skupině blahovičníků, jejichž listy visící na větvích jako křišťálové ozdoby na lustru nedávaly vůbec žádný stín. Protékal tam potok, vlastně jen potůček, sotva smáčející štěrk ve svém korytě. Na druhém břehu se půda prudce zdvihala a vytvářela jakýsi násep.
Poslední odpočinek trval obvykle dvě hodiny. Tím se lidé vyhnuli pochodu v nejteplejší části dne. Po pravdě řečeno, byla to jen zastávka, a ne táboření. Tom Marix nedával ani vypřahat voly a koně. Zvířata se pásla na místě. Nestavěly se ani stany, nezapalovaly ohně. K jídlu byla studená zvěřina a konzervy. Bylo to po snídani druhé jídlo dne.
Všichni si jako obvykle sedli nebo se natáhli v trávě, kterou byl násep porostlý. Po půlhodině byli poháněči i členové doprovodu nasyceni a před odchodem na další cestu pospávali.
Paní Branicanová; Jana a Godfrey se usadili stranou. Domorodá služka Harrietta jím přinesla koš s jídlem. Během jídla hovořili, o blízkém příjezdu do stanice Alice Springs. Naději, která Dolly nikdy neopouštěla, sdílel s ní i Godfrey. A i když neměli žádný důvod k optimismu, nic jim jejich přesvědčení nemohlo vyvrátit.
Len Burker samozřejmě předstíral stejné přesvědčení a při žádné příležitosti neskrblil povzbuzováním. To vše mu hrálo do ruky. Měl zájem na tom, aby se paní Branicanová do Ameriky už nevrátila, protože on se tam vrátit nesměl. Dolly, která o jeho hnusných úkladech neměla ani tušení, byla mu dokonce za tu podporu vděčna.
Během zastávky hovořil Zach Fren s Tomem Marixem o přeorganizování karavany před odchodem ze stanice Alice Springs. Byla to vážná otázka. Tam totiž čekaly výpravu napříč střední Austrálií potíže.
Bylo asi půl jedné, když se od severu ozval jakýsi temný hukot. Znělo to jako táhlý hluk, trvalé hřmění, donášené až k tábořišti.
Paní Branicanová, Jana a Godfrey vstali a zbystřili sluch Tom Marix a Zach Fren k nim přistoupili a s pozorným pohledem do dáli naslouchali. „Od čeho ten hluk pochází?“ zeptala se Dolly.“Snad to je bouřka,“ řekl lodní mistr.
„Zní to spíš jako hukot příboje na pobřeží,“ mínil Godfrey.
Nikde se však neprojevovaly žádné příznaky bouře a atmosféra nebyla nabita elektřinou. A k nějaké náhlé povodni by tu mohlo dojít jen po prudkých lijácích, po nichž by se všechny vodní toky rozvodnily. Když tím chtěl Zach Fren záhadný jev vysvětlit, řekl mu Tom Marix: „Povodeň v této části pevniny, v této době a v takovém suchu? Věřte mi, že to je nemožné.“ A měl pravdu. Při prudkých bouřích se často stává, že vodním přívalem se řeky rozvodní a voda se rozleje široko do kraje. To se však stává jen v zimě. Koncem října nebylo takové vysvětlení už možné.
Tom Marix, Zach Fren a Godfrey vylezli na vrchol náspu a rozhlédli se znepokojeným zrakem k severu a k východu.
Na rozlehlých pustých pláních nic nespatřili. Jen na obzoru zahlédli mrak podivného tvaru, který se nedal srovnat s oblaky, které vznikají při obzoru za dlouhých veder. Nebyl to ani shluk sražených par. Vypadalo to spíš jako nakupení mráčků, jaké se tvoří při dělostřelecké palbě. Z toho prašného mraku — a nikdo nepochyboval, že to je obrovská prašná clona —, který rychle rostl, nesl se zvuk připomínající silný dupot, jakýsi nesmírný dusot, pružnou půdou prérie ještě zesilovaný.
„Už vím…! Tohle jsem už jednou viděl! Jsou to ovce!“ zvolal Tom Marix.
„Ovce?“ podivil se se smíchem Godfrey.“Jestliže to však jsou jen ovce…“ „Nesměj se, Godfrey,“ řekl mu vůdce karavany.“Jsou to tisíce ovcí! Nemýlím-li se, proletí tudy jako lavina a cestou vše zničí!“ Tom Marix nepřeháněl. Když se tato zvířata něčím poplaší — což se často stává i v ohradách —, nemůže je nic zadržet. Prorazí ohradu a utečou. Staré přísloví říká, že před ovcemi se zastaví i královský kočár. A pravda je, že . stádo těch tupých zvířat se dá spíš rozdrtit, než aby se uhnulo z cesty. Ale jestliže se dávají rozdrtit, mohou ovce samy vše drtit, když se na něco vrhnou v takovém množství.
Při pohledu na to mračno prachu, které se táhlo v šířce dvou až tří mil, Tom Marix prohlásil: „Odhaduji počet- těch splašených zvířat nejméně na sto tisíc kusů. A slepý strach je teď vrhl v cestu naši karavaně. Zenou se od. severu k jihu po planině jako příval a zastaví se teprve tehdy, až vyčerpány šíleným úprkem padnou!“ „Ale co máme dělat?“ zeptal se Zach Fren. - - „Chránit se, jak se dá, tímhle náspem,“ řekl Tom Marix. Nic jiného dělat nemohli. Všichni tři sestoupili. I když navržené opatření bylo velmi nedostatečné, bylo ihned provedeno. Lavina ovcí byla sotva dvě míle od tábořiště. Mrak se velkými chuchvalci prachu zdvihal do výše a z něho se neslo strašné bečení.
Vozy byly přiraženy těsně k valu. Poháněči a kočí přinutili svá zvířata, aby si lehla na zem. Budou tak lépe chráněna před náporem, který se snad přes ně převalí, aniž je zasáhne. Lidé se přikrčili k valu. Godfrey si stoupl vedle Dolly, aby ji mohl účinně chránit. Všichni pak čekali.
Jen Tom Marix vyšplhal na násep, aby se naposled rozhlédl po planině, která se vlnila ovcemi jako moře ve vichřici. Stádo se se strašným hlukem a velkou rychlostí blížilo. Zabíralo teď dobrou třetinu obzoru. A jak to řekl Tom Marix, byla v něm sta a sta ovcí. V necelých dvou minutách budou v tábořišti.
„Pozor! Už jsou tu!“ vykřikl Tom Marix a sklouzl rychle po svahu k místu, kde se k náspu těsně u sebe tiskli paní Branicanová, Jana, Godfrey a Zach Fren.
Skoro zároveň se na hřebenu náspu objevily první řady ovcí. Nezastavily se. Nemohly se prostě zastavit. Četná zvířata spadla dolů, několik set dalších ovcí se zřítilo na ně, když ztratily půdu pod nohama. K bečení se teď připojilo řehtání poděšených koní a bučení volů. Vše zmizelo v hustém mračnu prachu, zatímco z hřebenu náspu se řítila nezadržitelná lavina, skutečný příval zvířat.
To trvalo pět minut. Jako první vstali Tom Marix, Godfrey a Zach Fren. Zahlédli ještě strašné stádo, jehož poslední řady se vlnily na jihu.
„Vzhůru! Vzhůru!“ zvolal velitel doprovodu.
Všichni vstali. Trochu škrábanců, trochu škody na vozech, to byla veškerá pohroma na lidech a materiálu, díky ochrannému valu.
Tom Marix, Zach Fren a Godfrey vylezli ihned na val.
Na jihu mizelo prchající stádo za clonou písečného prachu. Na sever se do nedozírna táhla podupaná pláň.
Ale Godfrey náhle vykřikl: „Tamhle! Podívejte se! Tamhle!“ Asi na padesát kroků od valu ležela na zemi dvě těla, asi dva domorodci, poražení a pravděpodobně rozdrcení lavinou ovcí. Tom Marix a Godfrey se k tělům rozběhli.
Ale jaké bylo jejich překvapení, když tam našli nehybně ležet v bezvědomí Jose Meritta a jeho sluhu Gin Ghie!
Dýchali však a po okamžitě poskytnuté pomoci se z tvrdého zásahu rychle vzpamatovali. Sotva otevřeli oči, ihned oba přes četná zranění vstali.
„Dobře…! Oh! Velmi dobře…!“ řekl Jos Meritt.
A pak se rozhlédl se slovy: „A kde je Gin Ghi?“ „Gin Ghi je tady, nebo aspoň to, co z něho zbylo,“ ozval se politováníhodný Číňan a třel si boky.“Bylo to rozhodně příliš moc ovcí, pane. Desettisíckrát víc!“ „Nikdy není dost kotlet, nikdy není dost kýt, nikdy není dost ovcí, Gin Ghie,“ odpověděl mu ten gentleman.“Je jen mrzuté, že jsme žádnou z nich nemohli v tom zmatku zastřelit.“ „Uklidněte se, pane Meritte,“ řekl mu Zach Fren.“Pod tímto svahem je vám jich k službám několik set!“ „Velmi dobře…! Oh! Velmi dobře…!“ uzavřel vážně flegmatický muž.
A pak se obrátil ke svému. sluhovi, který si po bocích třel teď ramena.
„Gin Ghie!“ „Prosím, pane…“ „Dnes k večeři budou kotlety. Dvě kotlety…pěkně krvavé!“ Jos Meritt a Gin Ghi pak vyprávěli, co se tu vlastně stalo. Jeli asi tři míle před karavanou, když je překvapila ta záplava ovcí. Koně jim utekli, ač se je jezdci snažili zastavit. Jen zázrakem nebyli umačkáni. A nadto měli ještě štěstí, že paní Branicanová a její společníci jim přišli včas na pomoc.
Všichni unikli vskutku vážnému nebezpečí. Hned se vydali na cestu a k šesté hodině večerní dorazili na stanici Alice Springs.
