VI. NEČEKANÉ SETKÁNÍ Na stanici Charlottě Waters požádal Tom Marix paní Branicanovou o souhlas se čtyřiadvacetihodinovým odpočinkem. Ačkoli dosavadní cesta proběhla bez obtíží, horko velmi unavilo tažná zvířata. Cesta do stanice Alice Springs bude jistě dlouhá a všem záleželo na tom, aby vozy s materiálem dojely v pořádku.
Dolly s názorem velitele doprovodu souhlasila, a tak se všichni zařídili co nejpohodlněji. Stanice se skládala jen z několika baráků. Počet obyvatelstva se s příchodem karavany na jeden den ztrojnásobil. Bylo nutno zřídit tábor. Ale jakýsi chlapík, který hospodařil na sousední farmě, nabídl paní Branicanové ubytování pohodlnější a naléhal tak upřímně, že Dolly nabídku přijala a odebrala se do Waldek Hillu, kde dostala k dispozici poměrně pohodlný byt.
Když paní Branicanová v doprovodu Zacha Frena prošla ohradou, byla překvapena ruchem, který uvnitř vládl. Ovčáci byli právě plně zaměstnáni stříháním ovcí. Na řádně konanou práci dohlížela řada dozorců.
Jaké však bylo překvapení paní Branicanové, když několik kroků za sebou zaslechla své jméno.
Jakási žena se za ní rozběhla. Vrhla se před ní na kolena a vztáhla k ní prosebně ruce.
Byla to Jana Burkerová, Jana, zestárlá spíš strádáním než věkem, se šedivými vlasy, s matnou pletí, skoro k nepoznání. Ale Dolly ji přesto poznala.
„Jano!“ vykřikla.
Zdvihla ji a obě sestřenice si padly do náruče.
Jaký to život vedla Jana po celých dvanáct let? Jak bídný, a možná že jako žena svého manžela i zločinný!
Když Len Burker ujel ze San Diega, uchýlil se do Mazatlánu, mexického přístavu na západním pobřeží. Víme, že ve Vyhlídce nechal mulatku No, aby dozírala na Dolly Branicanovou, která v té době ještě nenabyla zdravého rozumu. Ale zanedlouho, když nešťastná nemocná byla umístěna péčí pana Andrewa v sanatoriu doktora Brumleyho, ztratil pro mulatku pobyt ve vile smysl a No odjela za svým pánem, jehož pobyt znala.
Len Burker se uchýlil, pod falešným jménem do Mazatlánu proto, že ho tam kalifornská policie nemohla objevit. Ve městě zůstal ostatně jen čtyři nebo pět týdnů. Celé jeho jmění tvořily sotva tři tisíce dolarů, zbytek promrhaného jmění á osobního majetku paní Branicanové. Pokračovat ve svých podvodech ve Spojených státech už nemohl, a tak se rozhodl Ameriku opustit. Vhodným působištěm se mu zdála Austrálie, Tam se chtěl pokusit získat všemi prostředky nové jmění, dokud nepřijde o poslední dolar.
Jana pod trvalým vlivem svého manžela neměla sílu mu vzdorovat. Paní Branicanová, její jediná příbuzná, přišla teď o rozum. A o osudu Johna Branicana nemohl už nikdo pochybovat. Franklin se potopil se vším všudy… John se do San Diega už nikdy nevrátí. A Janu už nic nemohlo uchránit před smutným osudem, k němuž ji vlekl Len Burker. Za těchto okolností se oba dostali do Austrálie.
V Sydney se Len Burker vylodil. Tam taky obětoval poslední peníze, aby se zúčastnil běžných obchodů, v nichž dělal nové podvody a rozvinul ještě víc obratnosti než v San Diegu. Netrvalo dlouho a pustil se do obchodů tak riskantních, že v nich přišel o, všechno, co prvními transakcemi získal.
Za osmnáct měsíců po příjezdu do Austrálie musil Len Burker Sydney opustit. Octl se v nedostatku, který už hraničil s bídou, a tak musil hledat štěstí jinde. Ale štěstí mu nepřálo ani v Brisbane, odkud brzy utekl do vzdálených provincií Queenslandu.
Jana šla s ním. Jako odevzdaná oběť musila tvrdě pracovat, aby mohla přispívat na domácnost. Trápena a ponižována mulatkou, která byla stále Burkerovým zlým duchem, chtěla ta nešťastnice několikrát utéci, přerušit společný život, skončit s ponižováním a s pokořováním… Ale to bylo nad její slabou povahu. Byla jako ubohý pes, kterého stále bijí, ale který se neodvažuje opustit dům svého pána.
V té době se Len Burker z novin dověděl o snahách najít trosečníky z Franklina . Zprávy o obou výpravách Naděje , podniknutých z popudu paní Branicanové, zasvětily ho do nové situace.
Dolly nabyla po čtyřech letech zdravého rozumu. V té době zemřel v Tennessee její strýc Edward Starter. Výpravy do malajských vod a k severním břehům Austrálie umožnilo obrovské bohatství, které jí připadlo jako dědictví. Konečným výsledkem byla jistota, že zbytky Franklina byly nalezeny na ostrově Browse a že na tomto ostrově zemřel i poslední člen posádky.
Mezi Dolliným jměním a Janou, jedinou další dědičkou, stála už jenom matka, která ztratila dítě, manželka, která ztratila manžela a jejíž zdraví bylo tolikerým neštěstím velmi otřeseno. To si říkal Len Burker. Ale co chtěl děr lat? Navázat rodinné styky s paní Branicanovou nemohl. A žádat ji o pomoc prostřednictvím Jany nechtěl. Hrozilo mu přece pronásledování na základě zatykače na jeho osobu. Ale co kdyby Dolly zemřela? Jak zabránit, aby dědictví neuniklo Janě, to znamená jemu?
Víme, že od návratu Naděje z druhé výpravy až do nalezení Harryho Feltona uplynulo sedm let.
V té době se situace Lena Burkera zhoršila tak jako nikdy. Od menších deliktů, které páchal bez výčitek svědomí, přešel přímo ke zločinům. Neměl už žádné trvalé bydliště a Jana s ním musela snášet jeho kočovný život.
Mulatka No zemřela. Ale paní Burkerové nevyplynulo žádné ulehčení ze smrti této ženy, která měla na jejího muže tak neblahý vliv. Teď se Jana stala spoluviníci zločince, který ji přinutil k odchodu do rozlehlých oblastí, kde zůstává tolik zločinců bez trestu. Po vyčerpání zlatých dolů v provincii Viktoria a po rozptýlení tisíců zlatokopů, kteří se octli bez práce, byl celý kraj zaplaven podezřelými lidmi nedbajícími zákona. Tak se vytvořila vrstva vyhoštěnců a pobudů, které policie v městech netrpěla a kteří se potloukali krajem a páchali tam své zločiny.
To teď byli přátelé Lena Burkera, když se jako známý zločinec nesměl ve městech objevit. A jak postupoval do krajů stále méně obydlených, připojoval se k tlupám potulných kriminálníků.
Až na takový sociální stupeň sestoupil Len Burker! Jen on by mohl říci, do jaké míry se v posledních letech zúčastnil vylupování farem, přepadů na silnicích a všech těch zločinů, které spravedlnost nebyla s to potlačit. Ano, jen on sám, protože Jana, ukrytá vždy v některé vesnici, nebyla do jeho hnusných činů zasvěcena. Snad dokonce i krev prolila ruka, které si Jana už nevážila, ale kterou přesto nechtěla nikdy zradit.
Tak uplynulo dvanáct let, když nalezení Feltona vzbudilo vášnivý zájem veřejnosti. Zpráva o tom prošla všemi novinami, především v Austrálii. Len Burker se to dověděl z listu Sydney Morning Herald v malé osadě v Queenslandu, kam se uchýlil po vypálení a vyloupení farmy, což však díky zásahu policie nepřineslo lupičům žádný užitek.
Zároveň se zprávou o Harrym Feltonovi se Len Burker dověděl, že paní Branicanová opustila San Diego, aby plula do Sydneya setkala se s druhým důstojníkem z Franklina . Skoro současně přišla zpráva o Feltonově smrti a o tom, že kapitánův zástupce mohl dát ještě nějaké zprávy o Johnu Branicanovi. Len Burker se pak dověděl, že paní Branicanová se vylodila v Adelaide s úmyslem zorganizovat tam výpravu, které se sama zúčastní a která má navštívit pustiny na severozápadě Austrálie.
Když se Jana dověděla o příjezdu své sestřenice na tento kontinent, první její myšlenkou bylo utéci a vyhledat si u Dolly útočiště. Ale Len Burker to vytušil a Jana nedokázala pod jeho výhrůžkami svůj úmysl provést.
Tehdy se ten ničema rozhodl využít neprodleně nové situace. Přišla rozhodná chvíle. Bude přece snadné setkat se cestou s paní Branicanovou, s vypočítavým pokrytectvím získat její odpuštění a dovolení doprovázet ji australskými pustinami. Tím se snadno dostane k cíli. Nebylo přece pravděpodobné, že by John — i kdyby ještě žil — byl nalezen u kočovných kmenů. A bylo možné, že Dolly na nebezpečné výpravě útrapám podlehne. Celé její jmění pak přejde na Janu, na její jedinou příbuznou… Kdo ví? Jsou přece takové příznivé náhody, když je někdo umí navodit!
Len Burker se přirozeně střežil zasvětit Janu do svého plánu na navázání styků s Dolly. Řekl si, že se se svými zločinnými společníky zatím rozejde a až později je požádá o pomoc, bude-li se musit uchýlit k násilí. V Janině doprovodu opustil Queensland a zamířil ke stanicí Charlottě Waters, vzdálené jen sto mil, kudy musela Dollina výprava na cestě do stanice Alice Springs procházet. Proto taky byl Len Burker už Iři týdny na farmě Waldek Hillu, kde zastával službu dozorce. Tam čekal na Dolly, pevně rozhodnut necouvnout ani před zločinem, jen aby se stal vlastníkem jejího majetku.
Když Jana přišla na stanici Charlottě Waters, neměla o ničem tušení. Proto byla tak vzrušena, proto došlo k onomu nezvladatelnému a pošetilému gestu, když se tak náhle octla před Dolly. Ale i to posloužilo plánům Lena Burkera, takže v tom žádnou překážku neviděl.
Lenu Burkerovi bylo tehdy pětačtyřicet let. Zestárl jen málo. Byl stále silný a statný, měl stále ten kradmý a falešný pohled, onen obličej plný přetvářky a budící nedůvěru. Zato Jana vypadala o deset let starší. Povadlé rysy, na spáncích šedivé vlasy, ochablé tělo. A přece její bídou vyhaslý pohled se při spatření Dolly oživil.
Když Dolly sevřela Janu v náručí, odvedla ji do pokoje, který jí byl dán ve Waldek Hillu k dispozici. Tam se mohly obě ženy oddat výlevům svých citů. Dolly vzpomínala na péči, kterou ji Jana zahrnovala ve Vyhlídce. Neměla jí co vyčítat a byla ochotna odpustit i jejímu manželu, bude-li souhlasit s tím, že se už nikdy nerozejdou.
Obě dvě spolu dlouho hovořily. Jana řekla o své minulosti jen to, čím nemohla kompromitovat Lena Burkera. A paní Branicanová se na Lena nevyptávala. Vycítila, co Jana asi vytrpěla a čím ještě trpí. Nezaslouží si už tím všechen její soucit, všechnu její náklonnost? Mluvila proto především o situaci kapitána Branicana, o své nezvratné jistotě, že ho brzy najde, o úsilí, které vyvine, aby se jí to podařilo. A pak se rozhovořila o svém dítěti…o drahém Watovi. Když vyvolala tyto stále živé vzpomínky, Jana zbledla a její tvář se náhle změnila. Dolly byla v té chvíli přesvědčena, že Jana onemocněla.
Ale Jana se nakonec ovládla. Musila pak vypravovat o svém životě od onoho dne, kdy její sestřenice zešílela, až do doby, kdy ji Len Burker přinutil k odjezdu ze San Diega.
„Je možné,. drahá Jano,“ řekla Dolly,“že během těch čtrnácti měsíců, co jsi mě ošetřovala, nepřišla jsem ani jednou ke zdravému rozumu? Je možné, že jsem si ani jednou nevzpomněla na svého milovaného Johna? Je vůbec uvěřitelné, že jsem nikdy nepronesla jeho jméno? Ani jméno našeho malého Wata?“ „Nikdy, Dolly, nikdy!“ šeptala Jana, která se nemohla ubránit slzám. „A co ty, Jano, má přítelkyně, člověk z mé krve, ani ty jsi nikdy nemohla číst v mé duši…? Nikdy jsi nepostřehla v mých slovech, v mém pohledu, že si uvědomuji minulost?“ „Nikdy, Dolly!“ „Nuže, Jano, řeknu ti teď něco, co jsem ještě nikomu neřekla. -.. Ano… Když jsem nabyla vědomí, měla jsem silný pocit, že John žije, že nejsem vdova… A zdálo se mi taky…“ „Co ještě?“ zeptala se Jana a s očima plnýma hrůzy čekala, co Dolly ještě řekne. „Ano, Jano,“ pokračovala Dolly,“zdálo se mi, že jsem ještě matkou!“ Jana vstala a mávla rukou, jako by chtěla zapudit nějaký strašný obraz. Rty se jí chvěly, ale nemohla pronést jediné slovo. Dolly, pohroužená do svých myšlenek, nepovšimla si jejího vzrušení. Nakonec Jana našla zas svůj klid, aspoň zdánlivě, právě ve chvíli, kdy do dveří vstupoval její manžel.
Len Burker zůstal stát na prahu a podíval se na svou ženu, jako by se chtěl zeptat: Co jsi řekla?
Jana sklesla před svým mužem zničeně do křesla. Bylo v tom ovládání slabé vůle vůlí silnější. Jana byla Burkerovým pohledem zničena.
Paní Branicanová to pochopila. Pohled na Lena Burkera v ní vyvolal vzpomínky na jeho minulost a na vše, co Jana při něm vytrpěla. Ale její pobouření trvalo jen okamžik. Dolly se rozhodla zapudit všechny výčitky a ovládnout svůj odpor, aby už nikdy nebyla od Jany odloučena.
„Lene,“ řekla mu,“vy víte, proč jsem přišla do Austrálie. Je to úkol, kterému se věnuji až do dne, kdy zase spatřím Johna, protože John žije. A protože vás náhoda přivedla mně do cesty, protože jsem zase našla Janu, jedinou přítelkyni a jedinou příbuznou, nechte mi ji už a dovolte, aby mě nadále doprovázela, jak si to sama přeje…“ Len Burker s odpovědí nespěchal. Věděl, kolik obvinění lze proti němu vznést, a chtěl, aby paní Branicanová svou žádost doplnila návrhem, aby se k její výpravě připojil i on. Ale když Dolly mlčela, pokládal za nutné přednést nabídku sám.
„Dolly,“ řekl,“odpovím na vaši žádost bez vytáček a dodám jen, že jsem to čekal. Neodmítám to a rád svoluji, aby má žena zůstala s vámi. Ach, život k nám byl k oběma tvrdý od té doby, co mě má smůla přinutila k odjezdu ze San Diega. V uplynulých čtrnácti letech jsme mnoho vytrpěli. Štěstí mi ani v Austrálii nepřálo, takže jsem se musil protloukat jen ze dne na den. Jakmile bude stříhání ovcí ve Waldek Hillu skončeno, nevím, kde si opatřím novou práci Ale zároveň mi bude velmi nemilé odloučit se od Jany, a proto vás žádám o svolení zúčastnit se taky vaší výpravy. Znám domorodce ve vnitrozemí, - protože jsem se s nimi stýkal, a mohu vám tak prokázat cenné služby. Nepochybujte, Dolly, že bych byl šťasten, kdybych mohl spojit své úsilí s vaším a s úsilím vašich společníků při osvobozování Johna…“ Dolly pochopila, že to je formální podmínka Lenová souhlasu s uvolněním Jany. Nechtěla se však s takovým člověkem přít. Ale jestliže mluvil pravdu, pak jeho přítomnost může být užitečná, když ho bludný život po celé roky přiváděl do oblastí střední Austrálie. Proto se paní Branicanová spokojila s odpovědí — jistě trochu chladnou: „Smluveno tedy, Lene. Pojedete s námi Připravte se k odjezdu, protože už zítra za svítání opustíme stanici Charlottě Waters.“ „Budu připraven.“ odpověděl Len Burker a odešel, aniž se odvážil podat paní Branicanové ruku. Když se Zach Fren dověděl, že členem výpravy se stal i Len Burker, neprojevil žádné nadšení. Znal toho muže a věděl od pana Andrewa, že tato neblahá osoba zneužila své funkce ke zpronevěře Dollina majetku. Věděl taky, za jakých okolností nepoctivý poručník a nekalý obchodník musil zmizet ze San Diega a nepochyboval o tom. že Burker vedl těch čtrnáct let v Austrálii život jistě velmi podezřelý… Nicméně nic neřekl, a dokonce pokládal za šťastnou okolnost fakt, že Jana bude moci být s Dolly. Ale v duchu si umínil, že bude ostražitý a nespustí Lena Burkera z očí.
Den skončil bez dalších příhod. Lena Burkera už nespatřili. Konal přípravy k odjezdu a vyrovnal se s nájemcem Waldek Hillu. Vyrovnání nebylo nijak obtížné. Nájemce dal prostě svému bývalému zaměstnanci koně, aby mohl jet s karavanou až do stanice Alice Springs, kde bude výprava přeorganizována.
Dolly a Jana zůstaly odpoledne a večer ve Waldek Hillu. Dolly se chránila hovoru o Lenu Burkerovi. Neudělala ani jedinou narážku na to, co dělal po odjezdu ze San Diega. Vycítila, že to byly věci, o nichž by Jana nemohla vypovídat.
Během večera se Tom Marix a Godfrey na farmě neobjevili. Odjeli vyzvědět něco od usedlých domorodců, jejichž chatrče stály v sousedství stanice Charlottě Waters. Teprve nazítří měla Dolly možnost představit chlapce Janě s vyjádřením, že Godfrey je její adoptivní syn. I Jana byla nesmírně překvapena podobností mladého plavčíka k Johnovi. Její dojem z toho byl tak hluboký, že se na hocha ani neodvažovala podívat. A jaké bylo její vzrušení, když jí Dolly vyprávěla o Godfreym a o okolnostech, za jakých se s ním setkala na palubě lodi Brisbane … Byl to nalezenec ze San Diega… Byl vychován ve Watově domove… Bylo mu asi čtrnáct let.
- Smrtelně zbledlá Jana naslouchala bez pohybu s úzkostně bušícím srdcem… A když ji Dolly nechala o samotě, padla na kolena a sepjala ruce. Pak jí rysy oživly…celý výraz tváře se ji změnil… „Je to on! Je to on!“ zvolala ostrým hlasem.“On…a u ní! Bůh tomu chtěl!“ Okamžik poté opustila Jana Waldek Hill, přešla vnitřní dvůr a vstoupila do chatrče, která jí sloužila za obydli, aby o tom řekla svému manželovi. Len Burker právě skládal do vaku nějaké šatstvo a různé předměty, které si chtěl vzít na cestu. Když spatřil Janu v takovém vzrušení, zachvěl se.
„Co je?“ zeptal se prudce.“Mluv přece! Budeš konečně mluvit? Co se stalo?“ „On žije!“ vyhrkla Jana.“Je zde…u své matky…ač jsme si myslili…“ své matky…on…a živ?“ vyděsil se Len Burker, jakoby bleskem zasažen. Příliš dobře pochopil, koho Jana slůvkem on mínila.
„On,“ opakovala Jana.“Druhé dítě Johna a Dolly Branicanových!“ K vysvětlení události, ke které došlo před čtrnácti lety ve Vyhlídce, stačí několik slov. Za měsíc po nastěhování do vily v San Diegu zjistili pan a paní Burkerovi, že Dolly, zbavená krutým neštěstím rozumu, octla se ve stavu, o němž sama nevěděla.
Přísně střežena mulatkou No, byla Dolly přes Janiny protesty uzavřena a pod záminkou nemoci chráněna před přáteli i sousedy. Po sedmi měsících, stále šílená, beze stopy té události v paměti, dala život druhému dítěti. V té době už všichni věřili, že kapitán Branican je mrtev. A tak narození dítěte narušilo plány Lena Burkera na získání Dollina majetku. Rozhodl se proto narození děcka utajit. Jen z toho důvodu dal už před několika měsíci výpověď služebnictvu a odmítal všechny návštěvy. Jana, přinucená podřídit se zločinným požadavkům manžela, nedokázala se vzepřít Několik hodin staré dítě bylo mulatkou pohozeno na ulici. Naštěstí je jakýsi chodec brzy našel a odnesl do nemocnice. Později, po založení Watova domova , vyšel osmiletý chlapec z tohoto ústavu a dal se najmout jako plavčík na loď. Tím je vysvětlena chlapcova podoba ke kapitánu Branicanovi i pudová, předtucha, kterou v sobě Dolly neustále nosila.
Dolly byla matkou…a nevěděla o tom!
„Ano. Lene,“ zvolala Jana,“je to on! Je to její syn! Teď se musíme ke všemu přiznat!“ Ale Len Burker při pomyšlení na takové přiznání, které by ohrozilo jeho plány do budoucna, učinil hrozivé gesto a z úst mu uniklo zaklení. Vzal nešťastnou Janu za ruku, podíval se jí přímo do očí a řekl temným hlasem: ,, V zájmu Dolly i v zájmu Godfreyho ti radím, abys mlčela!“
