V. PO TŘECH MĚSÍCÍCH Nelze popsat zděšení, které zavládlo v San Diegu po této dvojí katastrofě: po smrti dítěte a po matčině zešílení. Víme už, jakým sympatiím se těšila Branicanová rodina a jaký zájem ve všech budil mladý kapitán Franklina . Odplul sotva před čtrnácti dny a už nebyl otcem . A jeho nešťastná žena zešílela! Až se John vrátí, najde prázdný dům, bez Watova úsměvu, bez Dolliny něhy. Vlastní žena ho vůbec nepozná… V den, kdy Franklin vpluje do přístavu, nebude pozdravován celým městem!
Ale s oznámením o strašném neštěstí nebylo možno čekat na Branicanův návrat. Pan William Andrew nemohl nechat mladého kapitána v nevědomosti o tom, co se událo, nemohl dopustit, aby se Branican dověděl o strašné události jen náhodnou okolností. Musil poslat telegram jednomu ze svých singapurských jednatelů. Tak se kapitán Branican dozví strašnou pravdu ještě před připlutím do Indie.
Ale pan Andrew nechtěl telegram posílat hned. Třeba paní Branicanová nezešílela trvale. Kdo ví, zda péče, která ji obklopuje, nevrátí jí zdravý rozum? Proč rušit Johna hned dvojí strašnou zprávou? Zprávou o smrti syna a o zešílení ženy, jestliže její šílenství v krátku pomine?
Po poradě s Lenem a s Janou Burkerovými rozhodl se pan William Andrew počkat až do chvíle, kdy se lékaři vyjádří o Dollině stavu s konečnou platností. Tyto poruchy vzniklé náhlým rozrušením mají přece víc naděje na vyléčení než stavy vzniklé poznenáhlým narušováním duševního stavu. Ano, bude třeba několik dní počkat, nebo i několik týdnů.
Lékaři mohli především konstatovat, že Dollino šílenství se projevuje lehkou melancholií. Netrpěla žádnými nervovými krizemi, žádnými záchvaty zuřivosti, pro niž musí být nemocní uzavřeni a zbaveni možnosti jakéhokoli pohybu. Nezdálo se nutným dělat opatření proti záchvatům, namířeným u šílenců proti nim samotným i proti druhým. Dolly byla jen tělo bez duše, v jehož vědomí nezůstala jediná vzpomínka na strašné neštěstí. Její oči byly suché, její pohled vyhaslý. Zdálo se, že nevidí a - neslyší. Jako by nebyla z tohoto světa. Žila jen hmotným životem.
Naskytla se otázka, zda by neměla být dána do ústavu, kde by se jí dostalo odborné péče. Byl to úmysl pana Williama Andrewa. A bylo by k tomu došlo, nebýt návrhu Lena Burkera, který toto rozhodnutí změnil.
Len Burker přišel za Williamem Andrewem do jeho kanceláře a řekl mu: „My jsme teď přesvědčeni, že Dollina šílenost nemá žádné nebezpečné znaky, a protože ona zde nemá nikoho kromě nás. chceme se o ni postarat. Dolly měla mou ženu velmi ráda, a tak kdo ví, zda Janin vliv nebude mocnější než vliv cizích lidí? Jestliže dojde později ke krizím, bude vždy čas reagovat na to patřičným opatřením. Co o tom soudíte, pane Andrewe?“ Počestný loďař s odpovědí váhal, protože neměl Lena Burkera příliš rád, ač o jeho pošramocené pověsti nic nevěděl, a počestnost jeho úmyslů nemohl podezřívat. Ostatně Dollino a Janino přátelství bylo opravdu hluboké, a protože paní Burkerová byla Dollina jediná příbuzná, bude určitě lepší svěřit Dolly jejímu dozoru. Podstatné bylo, že nešťastná žena bude neustále obklopena péčí, kterou její stav vyžadoval.
„Když už chcete vzít na sebe takový úkol,“ odpověděl konečně pan Andrew,“nevidím v tom nic nepatřičného, pane Burkere Nechť je tedy Dolly svěřena své sestřenici, jejíž oddanost je mimo vši pochybnost.“ „A tato oddanost nebude Dolly nikdy chybět,“ dodal Len Burker. Řekl to však zcela suchým, chladným a nepříjemným tónem, kterého se nikdy nedokázal zbavit.
„Váš návrh si zaslouží chválu,“ pokračoval pan Andrew.“Jen jednu poznámku ještě. Myslím si, že ve vašem domě na Fleet Street, uprostřed hlučné obchodní čtvrti nebude mít Dolly příliš příznivé podmínky k uzdravení. Potřebuje především klid a čerstvý vzduch…“ „Samozřejmě,“ odpověděl Len Burker.“Však máme v úmyslu odvést ji do Vyhlídky a být tam s ní. Je na tu vilku už zvyklá a pohled na známé věci může mít ozdravující vliv na jejího ducha. Bude tam taky chráněna před každou dotěrností… A venkov je tam hned za dveřmi… Jana s ní bude chodit na procházky po okolí, které dobře zná a které navštěvovala s Dolliným děckem. A John by s mým návrhem jistě souhlasil, kdyby tu byl. Co by řekl, kdyby našel po návratu ženu v nemocnici, svěřenou námezdným rukám? Pane Andrewe. nesmíme opomenout nic, co by mohlo blahodárně působit na ducha naší nešťastné příbuzné!“ Tato odpověď byla jistě diktována dobrými úmysly. Ale proč slova toho člověka nedokázala v nikom vzbudit důvěru? Buď jak buď, jeho návrh za přednesených podmínek stál za přijetí a William Andrew mohl Lenovi Burkerovi jen poděkovat.- Dodal ještě, že kapitán Branican jistě projeví po návratu svou hlubokou vděčnost.
Dne 27. dubna byla paní Branicanová dopravena do Vyhlídky, kam se za ní přistěhoval i Len Burker s Janou a hned večer se tam zařídili. Toto rozhodnutí získalo v městě všeobecný souhlas.
Je jasné, jakou pohnutkou byl při tom veden Len Burker. Nezapomínejme, že právě v den katastrofy chtěl s Dolly projednat jistou záležitost. Týkalo se to určité peněžní částky, kterou si chtěl vypůjčit. Ale teď se situace zcela změnila. Bylo pravděpodobné, že Len bude pověřen péčí o majetek své příbuzné patrně jako poručník. Z této funkce mu mohly vyplynout určité výhody, patrně protiprávní, ale umožňující mu získat čas. To taky vytušila Jana, a i když byla šťastna, že se může plně věnovat Dolly, třásla se strachem při pomyšlení, že její muž provede pod pláštíkem citu lidskosti nějaké nekalé plány.
Tak probíhal život na Vyhlídce v nových podmínkách. Dolly byla usazena v místnosti, z níž vyšla vstříc strašnému neštěstí. Nevracela se tam však jako matka, nýbrž jako šílený tvor. Tak milovaná vilka, onen salónek s fotografiemi vyvolávajícími vzpomínky na nepřítomného, ona zahrada, kde prožila tolik šťastných chvil, nic z toho všeho v ní nevyvolalo obraz minulého života. Jana se usadila ve vedlejším pokoji a Len obsadil v přízemí pokoj Johna Branicana.
Od toho dne pak pokračoval Len Burker ve své obvyklé činnosti. Každého rána sestupoval do San Diega, kde ze své kanceláře na Fleet Street řídil své obchody. Ale každý si mohl všimnout, že se denně vracel do Vyhlídky. A zanedlouho se z vilky vzdaloval jen na krátkou dobu.
Jeho mulatka provázela přirozeně svého pána do nového obydlí, kde se projevovala tak jako všude jinde, to znamená jako tvor, na jehož oddanost je plné spolehnutí. Kojná malého Wata byla propuštěna, ač se nabízela do služby paní Branicanové. Služku si Len Burker zatím ponechal, protože No na vedení celé domácnosti nestačila.
Nikdo ostatně nemohl nahradit Janu v její oddané a neúnavné péči o Dolly. Její přátelství se pokud možno ještě zpevnilo od úmrtí dítěte, jehož skon zavinila podle svého přesvědčení především ona. Kdyby nebyla přišla do Vyhlídky, kdyby nebyla navrhla návštěvu u kapitána lodi Boundary , bylo by teď dítě u své matky a těšilo by ji v dlouhých hodinách osamocení! A Dolly by byla neztratila zdravý rozum!
Bylo zřejmě v souhlasu s Burkerovými plány, že Janina péče připadala dostačující všem, kdo se zajímali o stav paní Branicanové. I William Andrew musel uznat, že ta ubohá žena se nemohla dostat do lepších rukou. Během svých návštěv se stále zajímal především o to, zda se Dollin stav nějak nelepší. Stále doufal, že první zpráva, poslaná kapitánu Branicanovi do Singapuru nebo do Indie, nebude mu musit oznamovat dvojí neštěstí: smrt dítěte… a něco skoro jako smrt manželky. Jenom to ne! Nechtělo se mu věřit, že by Dolly při svém mládí, při tak vyspělém rozumu a energické povaze byla nevyléčitelně postižena na své inteligenci. Není v ní přece jen jiskra skrytá pod popelem? Nevzplane v ní jednou oheň? Ale uplynulo už pět týdnů a v temnotách nezajiskřil žádný záblesk zdravého rozumu. Zdálo se, že při tomto klidném, ochablém, ztlumeném šílenství ztráceli lékaři poslední naděje. Brzy taky své návštěvy odvolali. I pan Andrew přestal doufat v uzdravení a přicházel na Vyhlídku stále řidčeji.
Když musel Len Burker z toho či onoho důvodu strávit den mimo vilu, hlídala paní Branicanovou mulatka. Aniž by se snažila znevažovat Janinu péči, nenechávala ji skoro, nikdy s Janou samotnou a podávala svému pánovi věrné zprávy o všem, co v Dollině stavu pozorovala. Především vypoklonkovala každého z řídkých už návštěvníků, kteří se ještě chodili do vily poptávat. Tvrdila, že návštěvy jsou v rozporu s příkazy lékařů. Nemocná potřebuje naprostý klid…! Návštěvy by mohly vyvolat krizi…! A paní Burkerová sama v tom dávala No za pravdu, když mulatka odháněla návštěvy jako rušivé prvky, které nemají ve Vyhlídce co dělat. Tak byla paní Branicanová dokonale izolována.
„Ubohá Dolly!“ říkala si Jana.“Kdyby se její stav zhoršil, kdyby u ní propuklo zuřivé šílenství, kdyby docházelo k záchvatům… odstranili by ji… zavřeli by ji do ústavu… Byla by pro mne ztracena! Ne! Kéž by tady mohla zůstat! Kdo by ji ošetřoval oddaněji než já?“ Během třetího květnového týdne chtěla Jana vykonat několik vycházek do okolí. Myslila, že to její sestřenici udělá dobře. Len Burker s tím souhlasil, ovšem pod podmínkou, že by Dolly a jeho ženu doprovázela No. U šílené se musili obávat všeho — i sebevraždy! A takovému neštěstí se nesměli vystavovat.
A tak jednoho dne vyšla paní Branicanová, zavěšená do Jany, ven. Nechala se vést jako zcela pasivní a netečný tvor tam, kam ji vedli, ale o nic se nezajímala.
Na počátku procházky nedošlo, k žádné příhodě. Ale mulatka si brzo všimla, že Dollino chování se počíná měnit. Její .obvyklý klid byl vystřídán zřejmým vzrušením, které mohlo mít mrzuté následky. Několikrát v ní pohled na malé děti vyvolal nervovou krizi. Byla v tom snad vzpomínka na dítě, které sama ztratila? Buď jak buď, i když v tom bylo možno vidět některé příznivé příznaky, následovalo potom vždy duševní vzrušení, které mohlo její nemoc zhoršit.
Jednoho dne paní Burkerová a mulatka odvedly nemocnou na výšiny zvané Knob Hill. Dolly si tam sedla s pohledem upřeným na moře, ale zdálo se, že o ničem nepřemýšlí, protože v očích měla zcela prázdný výraz.
Náhle se jí obličej oživil, tělem jí proběhlo zvláštní zachvění a její prst se zvedl k jasnému bodu na širém moři.
„Tam…! Tam…!“ zvolala.
Byla to plachta jasně se odrážející od oblohy, ve slunečních paprscích oslnivě bílá.
„Tam…! Tam…!“ opakovala Dolly.
A její změněný hlas vůbec nepřipomínal hlas lidské bytosti.
Zatímco Jana na ni s hrůzou pohlížela, mulatka potřásala znepokojeně hlavou. Chopila se Dolly v podpaží a opakovala: „Pojďte! Pojďte!“ Dolly jí však nerozuměla. No se pokoušela Doli odvést a odvrátit její zrak od plachty na obzoru.
Dolly se však bránila. Ale její vzrušení náhle pominulo. Slunce právě zmizelo za mrakem a nad obzorem oceánu nebylo už plachtu vidět.
Dolly upadla zas do své netečnosti. S vyhaslým pohledem si už nic neuvědomovala. Vzlyky, které se jí křečovitě draly z hrudi, ustaly, jako by z ní život vyprchal. Jana ji vzala za ruku. Dolly se nechala bez odporu odvést a vrátila se klidně do Vyhlídky.
Od toho dne Len Burker žádal, aby se Dolly procházela jen na zahradě a Jana se musela jeho příkazu podrobit.
V té době pan William Andrew se rozhodl poslat kapitánu Branicanovi zprávu o všem, co se událo, protože stav paní Branicanové nedával žádné naděje na zlepšení. Neposlal však onu zprávu do Singapuru, odkud měl Franklin po krátkém zastavení vyplout, nýbrž do Kalkaty. Obsáhlou depeši tak měl John dostat po svém příjezdu do Indie.
Ačkoli pan William Andrew si o Dollině osudu nedělal žádné iluze, byla podle úsudků lékařů změna jejího duševního stavu ještě možná, kdyby u ní došlo k nějakému prudkému mentálnímu otřesu, třeba v den, kdy by spatřila zase svého manžela. To byla opravdu poslední naděje, i když slabá, ale pan Andrew ji přesto nezapomněl ve své zprávě Johnu Branicanovi uvést. Žádal v ní svého kapitána, aby nepropadal zoufalství, předal velení lodi svému zástupci Harrymu Feltonovi a vrátil se co nejrychleji do San Diega. Výtečný ten muž podřídil i své obchodní zájmy tomuto poslednímu pokusu a žádal mladého kapitána, aby mu zatelegrafoval, co hodlá dělat.
Když se Len Burker dověděl o obsahu zprávy, o níž mu pan Andrew řekl, dal k ní svůj souhlas, i když vyjádřil své pochyby, že by Johnův návrat mohl vyvolat duševní otřes s uzdravujícím účinem. Ale Jana se upnula právě na tuto naději, že setkání s Johnem by mohlo vrátit Dolly zdraví. A Len Burker slíbil, že mu v tomto smyslu napíše, aby si pospíšil do San Diega. Slib však nesplnil.
Počátkem měsíce června uplynulo půltřetího měsíce od odjezdu Franklina ze San Diega. Od setkání s Boundary nepřišly žádné další zprávy. V té době měl Franklin vyplout ze Singapuru, a nedošlo-li k nepředvídané překážce, musil se už blížit ke Kalkatě. Nebylo však hlášeno žádné mimořádně špatné počasí ani ze severního Pacifiku, ani z Indického oceánu, takže plachetní loď dálkové plavby nemohla být nijak zpožděna.
Ale pan William Andrew byl nedostatkem jakýchkoli zpráv velmi překvapen. Nedovedl si vysvětlit, že mu jeho singapurský dopisovatel nepodal ještě hlášení o průjezdu Franklina Singapurem. A nemohl připustit, že by se tam byl John nezastavil, když měl v tomto ohledu přesné instrukce. To se ostatně uvidí za několik dní, až Franklin připluje do Kalkaty.
Uplynul týden. Do 15. června nedošly žádné zprávy. Pan Andrew tedy telegrafoval svému obchodnímu jednateli, aby mu okamžitě oznámil, co ví o Johnu Branicanovi a o Franklinu .
Odpověď přišla po dvou dnech.
V Kalkatě se o Franklinu nevědělo. Ani ve vodách Bengálského zálivu nebyl americký trojstěžník k tomu datu spatřen.
Překvapení pana Andrewa se změnilo ve znepokojení. A protože obsah telegramu nelze utajit, rozšířila se celým San Diegem zpráva, že Franklin nedoplul ani do Singapuru, ani do Kalkaty.
Měla snad být Branicanova rodina postižena dalším neštěstím — neštěstím, které by postihlo i všechny rodiny námořníků z Franklina ?
Len Burker byl touto zprávou nesmírně rozrušen. Ale jeho náklonnost k Johnu Branicanovi nebyla nikdy příliš zjevná a on nebyl člověkem, který se příliš rmoutí nad neštěstím druhých, i když tady šlo o nejbližší příbuzné. Buď jak buď, ode dne, kdy mohl mít oprávněné obavy o osud Franklina , zdál se zachmuřený, plný starostí a uzavřený. S nikým se nestýkal — dokonce ani se svými obchodními partnery ne. Jen zřídkakdy vyšel do ulic San Diega. Vypadalo to, že se nejraději uzavíral ve vile Vyhlídka.
Janina bledá tvář, pláčem“zrudlé oči a ztrhané rysy potvrzovaly, že nešťastná žena prochází další zkouškou.
V té době došlo ke změně ve služebnictvu vily. Len Burker bez zjevné příčiny dal výpověď služce, která až dosud vykonávala všechny práce bez nejmenšího opominutí.
O domácnost se měla napříště starat jen mulatka. Kromě No a Jany neměl k paní Branicanové nikdo přístup. Pan William Andrew, jehož zdraví těmito ranami velmi utrpělo, musil s návštěvami ve Vyhlídce přestat. A co by byl taky mohl po téměř jisté ztrátě Franklina říci a co by byl mohl dělat? Věděl ostatně, že po přerušení jeho návštěv našla Dolly zase svůj klid a že její nervová vzrušení ustala. Spíš živořila, než žila, stále ve stavu naprosté netečnosti, což bylo pro její chorobu příznačné. A její zdraví nepotřebovalo teď žádnou zvláštní péči.
Koncem června dostal pan William Andrew telegram z Kalkaty. Námořní agentury nepřinesly o Franklinu zprávu ze žádného místa, kde se musil zastavit při plavbě filipínskými vodami, kolem Celebesu, Jávským mořem a Indickým oceánem. Ale protože ta loď opustila před třemi měsíci San Diego, bylo nutno předpokládat, že se potopila se vším všudy, buď po srážce, nebo po ztroskotání, a to ještě před doplutím do Singapuru.
